Nový měsíc -10. Louka 2.půlka

8. srpna 2010 v 20:52 | xoxo ♥
Nemohla jsem polknout. Nohy mi začínaly couvat, ale ztuhla jsem, když jeho rudé oči střelily dolů, aby zachytily ten pohyb.
"Och," řekla jsem slabým hlasem. "Jasper s tím má také problémy."
"Nehýbej se," zašeptal hlas. Snažila jsem se udělat, co říkal. Bylo to těžké; instinkt vzít nohy na ramena byl téměř neovladatelný.
"Vážně?" Zdálo se, že to Laurenta zaujalo. "Tak proto odjeli?"
"Ne," odpověděla jsem upřímně. "Jasper je doma opatrnější."
"Ano," souhlasil Laurent. "To já jsem taky."
Krok vpřed, který teď učinil, byl naprosto vědomý.
"Našla vás vůbec Victoria?" zeptala jsem se bez dechu, jak jsem ho zoufale chtěla přivést na jiné myšlenky. Byla to první otázka, která mi v hlavě naskočila, a které jsem litovala okamžitě, jak jsem ji vyslovila. Victoria - která pomáhala Jamesovi mě ulovit, a pak zmizela - nebyla ta, na kterou bych chtěla myslet zrovna v tuhle chvíli.
Ale ta otázka ho opravdu zastavila.
"Ano," odpověděl a zaváhal, než udělal další krok. "Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…" Zašklebil se. "Tohle ji zrovna nepotěší."
"A co?" zeptala jsem se dychtivě a vyzývala ho tak k pokračování. Zíral někam mezi stromy, daleko ode mě. Využila jsem jeho nesoustředěnosti a kradmo jsem o krok ustoupila.
Podíval se zpátky na mě a usmál se - v tu chvíli vypadal jako černovlasý anděl.
"Když tě zabiju," odpověděl se svůdným zapředením.
Zapotácela jsem se o další krok vzad. Zuřivé vrčení v mé hlavě bylo tak hlasité, že jsem Laurenta skoro neslyšela.
"Chtěla si to nechat pro sebe," pokračoval vesele. "Ona je na tebe tak nějak… rozzlobená, Bello."
"Na mě?" vypískla jsem.
Zavrtěl hlavou a uchechtl se. "Já vím, mně to taky připadá trochu starosvětské. Ale James byl její druh, a tvůj Edward jí ho zabil."
I teď, na pokraji smrti, jeho jméno rvalo moje nezhojené rány jako zubaté ostří.
Laurent si mojí reakce nevšiml. "Myslela si, že je víc namístě zabít tebe než Edwarda - spravedlivě oko za oko, druh za druha. Požádala mě, abych jí takříkajíc připravil pozice. Nenapadlo mě, že bude tak snadné se k tobě dostat. Takže její plán byl možná chybný - zjevně by to nebyla odplata, kterou si představovala, protože tys pro něj nemohla moc znamenat, když tě tu nechal bez ochrany."
Další rána, další trhlina do hrudi.
Laurentovo těžiště se zase posunulo a já jsem klopýtla o další krok zpátky.
Zamračil se. "Stejně si myslím, že se bude zlobit."
"Tak co kdybychom na ni počkali?" vypravila jsem ze sebe přidušeně.
Na rtech mu zahrál zlomyslný úsměv. "No, zastihla jsi mě ve špatnou dobu, Bello. Nepřišel jsem na tohle místo, že by mě sem Victoria poslala - byl jsem na lovu. Mám pořádnou žízeň, a ty voníš tak… prostě se mi sbíhají sliny."
Díval se na mě s takovým uspokojením, jako kdyby to myslel jako kompliment.
"Pohroz mu," přikázal krásný hlas poznamenaný hrůzou.
"On se dozví, že jste to byl vy," zašeptala jsem poslušně. "Tohle vám neprojde."
"A proč ne?" Laurentův úsměv se rozšířil. Rozhlédl se po malé mýtině. "Pach se smyje s příštím deštěm. Tvoje tělo nikdo nenajde - budeš prostě nezvěstná, jako mnoho, mnoho dalších lidí. Není žádný důvod, aby Edward myslel na mě, jestli se vůbec bude obtěžovat zjistit, kdo to udělal. Tohle není nic osobního, to tě mohu ujistit, Bello. Jenom žízeň."
"Pros," zaprosila moje halucinace.
"Prosím," ztěžka jsem oddechovala.
Laurent zavrtěl hlavou, v obličeji laskavý výraz. "Podívej se na to takhle, Bello. Máš velké štěstí, že jsem tě našel já."
"Vážně?" ušklíbla jsem se a couvla o další krok zpátky.
Laurent šel za mnou, pružný a půvabný.
"Ano," ujistil mě. "Budu velmi rychlý. Vůbec nic neucítíš, to ti slibuju. Och, pro Victorii si pak vymyslím nějakou povídačku, přirozeně, abych si ji usmířil. Ale kdybys věděla, co si pro tebe chystala, Bello…" Pomalým pohybem zavrtěl hlavou, jako by chtěl dát najevo znechucení. "Přísahám, že mi za tohle budeš děkovat."
Zírala jsem na něj v hrůze.
Začenichal do vánku, který mi svál pramínky vlasů směrem k němu. "Sbíhají se mi sliny," zopakoval a zhluboka se nadechl.
Napjala jsem se ke skoku, moje oči se podívaly úkosem, jak jsem se přikrčila, a zvuk Edwardova zuřivého řevu mi vzdáleně zvučel v hlavě. Jeho jméno prorazilo všemi zdmi, které jsem si zbudovala, abych ho ovládla. Edwarde, Edwarde, Edwarde. Čekala mě smrt. Nemělo by vadit, jestli na něj teď pomyslím. Edwarde, miluju tě.
Svýma přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se Laurent zarazil uprostřed vdechu a náhle rychle stočil hlavu doleva. Bála jsem se odtrhnout od něj oči a následovat jeho pohled, ačkoliv sotva potřeboval rozptýlit mou pozornost nebo nějaký podobný trik, aby mě přemohl. Byla jsem příliš udivená, abych cítila úlevu, když přede mnou začal pomalu couvat.
"Tomu nevěřím," pronesl a jeho hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela.
Pak jsem se musela podívat. Očima jsem přejela louku a pátrala po tom, co ho vyrušilo a o pár vteřin mi prodloužilo život. Zpočátku jsem nic neviděla a můj pohled střelil zpátky k Laurentovi. Ten se teď stahoval rychleji, oči upřené do lesa.
Pak jsem to spatřila; ze stromů se vynořila obrovská černá postava, tichá jako stín, a pomalu kráčela k upírovi. Byl to ohromný tvor - vysoký jako kůň, ale mohutnější a mnohem svalnatější. Měl dlouhý čenich a jeho vyceněná tlama odhalovala řadu dýkám podobných zubů. Mezi zuby mu vycházelo hrozné vrčení, které dunělo po mýtině jako protahovaný úder hromu.
Medvěd. Jenže tohle vůbec nebyl žádný medvěd. Bezpochyby však tohle obrovské černé monstrum bylo tím stvořením, které vyvolalo všechno to zděšení. Na dálku mohl každý předpokládat, že je to medvěd. Jaké jiné zvíře by mohlo být tak rozložité, tak mohutně stavěné?
Přála jsem si mít to štěstí, abych to zvíře viděla na dálku. Ale ono si tiše našlapovalo v trávě chabé tři metry od místa, kde jsem stála.
"Nehýbej se ani o píď," zašeptal Edwardův hlas.
Zírala jsem na to přízračná stvoření a v duchu jsem váhala, kam ho mám vlastně zařadit. Tvarem těla i způsobem pohybu rozhodně připomínalo psovitou šelmu. Jak mě svírala hrůza, napadla mě jen jediná možnost. Přesto bych nikdy nevěřila, že by vlk mohl být tak velký.
Z jeho chřtánu zahřmělo další zavrčení a já jsem se při tom zvuku otřásla.
Laurent ustupoval ke kraji mýtiny, a do mě se přes tu ochromující hrůzu vkrádal zmatek. Proč se Laurent stahuje? Jasně, ten vlk byl obrovský, ale bylo to jenom zvíře. Jaký důvod by měl upír bát se zvířete? A Laurent opravdu byl vystrašený. Oči měl hrůzou vytřeštěné stejně jako já.
Jakoby v odpověď na mou otázku mamutí vlk najednou nebyl sám. Na louku se tiše připlížila další dvě obrovská zvířata a postavila se mu z obou stran po boku. Jedno bylo sytě šedé, druhé hnědé, žádné však nebylo tak vysoké jako to první. Ten šedý vlk prošel mezi stromy jenom pár kroků ode mě, oči upíral na Laurenta.
Než jsem mohla vůbec zareagovat, následovali je další dva vlci, drželi sevření do véčka, jako husy když letí na jih. Což znamenalo, že ta rezavě hnědá potvora, která se protáhla mlázím jako poslední, byla ode mě tak blízko, že jsem si na ni mohla sáhnout.
Proti své vůli jsem vyjekla a uskočila zpět - což byla ta nejhloupější věc, kterou jsem mohla udělat. Znovu jsem ztuhla a čekala, že se vlci otočí ke mně, slabší z dostupné kořisti. Krátce mi hlavou prolétlo přání, aby se do toho Laurent dal a s tou vlčí smečkou se vypořádal - měla by to pro něj být docela hračka. Domnívala jsem se, že ze dvou možností, které se mi naskýtají, být sežrána vlky je téměř jistě ta horší varianta.
Ten vlk, co stál nejblíž u mě, narudle hnědý, zlehka otočil hlavu po zvuku mého vyjeknutí.
Jeho oči byly tmavé, skoro černé. Na zlomek vteřiny je na mě upíral a mně se zdálo, že ty hluboké oči jsou na divoké zvíře příliš inteligentní.
Jak na mě tak zíral, najednou jsem znovu s vděčností pomyslela na Jacoba. Byla jsem ráda, že jsem na tuhle pohádkovou louku plnou temných příšer přišla sama. Alespoň Jacob nezemře se mnou. Alespoň nebudu mít jeho smrt na svědomí.
Ozvalo se další tiché zavrčení vůdce smečky a hnědočervený vlk střelil hlavou zpátky k Laurentovi.
Laurent zíral na smečku příšerných vlků s neskrývaným šokem a strachem. To první jsem chápala. Ale byla jsem ohromená, když se bez varování otočil na místě a zmizel mezi stromy.
Utekl.
V tu chvíli vlci vyrazili za ním, přeletěli louku několika mohutnými skoky, vrčeli a cvakali zuby tak hlasitě, že mi ruce instinktivně vylétly nahoru, abych si přikryla uši. Ten zvuk s překvapivou rychlostí odezněl, jakmile vlci zmizeli v lese.
A pak jsem byla zase sama.
Kolena pode mnou podklesla a já jsem padla na ruce, v hrdle mi škubalo vzlyky.
Věděla jsem, že se odtamtud musím dostat, a musím to udělat hned. Jak dlouho budou vlci honit Laurenta, než se vrátí, aby dohonili mě? Nebo Laurent vyjede po nich? Bude to on, kdo se pro mě vrátí?
Zpočátku jsem se ovšem nedokázala pohnout; ruce i nohy se mi třásly, a já jsem nevěděla, jak vstát.
Moje mysl se nedokázala rozhýbat, ochromená strachem, hrůzou nebo zmatením. Nechápala jsem, čeho jsem to právě byla svědkem.
Upír by neměl takhle utéct před přerostlými psy. K čemu by jim byly jejich zuby, když by si je vylámali o jeho žulovou kůži?
A vlci se měli Laurentovi vyhnout na sto honů. I kdyby je jejich mimořádná velikost naučila nebát se ničeho, nedávalo mi smysl, proč by ho měli pronásledovat. Pochybovala jsem, že jeho ledová mramorová kůže bude vydávat pach jako potrava. Proč by pustili něco teplokrevného a slabého, jako jsem byla já, a vydali se pronásledovat Laurenta?
Nedokázala jsem si to srovnat v hlavě.
Louku bičoval studený vítr, takže se tráva vlnila, jako kdyby se v ní něco hýbalo.
Vyškrábala jsem se na nohy a škubla sebou, ačkoliv se kolem mě jenom neškodně otíral vítr. V panice klopýtajíc, otočila jsem se a střemhlav utíkala do lesa.
Příštích několik hodin jsem si prožila martyrium. Trvalo mi třikrát tak dlouho uniknout z lesa, než kolik času mi zabralo dostat se na louku. Zpočátku jsem nedávala pozor, kterým směrem běžím, soustředila jsem se jen na to, před čím utíkám. Když jsem se sebrala natolik, abych si vzpomněla na kompas, už jsem byla hluboko v neznámém a hrozivém lese. Ruce se mi třásly tak divoce, že jsem musela položit kompas na blátivou zem, abych byla schopná z něj něco vyčíst. Každých pár minut jsem se zastavovala, pokládala kompas na zem a kontrolovala, jestli stále mířím na severozápad. Jak přitom ustalo horečnaté čvachtání mých kroků, slyšela jsem tiché šeptání tvorů, kteří se neviditelně pohybovali v listí.
Když zakřičela sojka, uskočila jsem dozadu a dopadla do hlubokého porostu mladého smrčí, o které jsem si poškrábala ruce a vlasy jsem si zamazala smůlou. Nahoře v koruně stromu zaharašila veverka a já jsem zaječela tak hlasitě, až mě bolely uši.
Nakonec se přede mnou přece jen objevil průsek mezi stromy. Vyšla jsem na prázdnou silnici asi tak kilometr a půl jižněji, než jsem nechala auto. Byla jsem vyčerpaná, ale klopýtala jsem po cestě dál, až jsem ho našla. Než jsem se nasoukala do kabiny, znovu jsem vzlykala. Napřed jsem rychle zastrčila obě páčky zámku, až pak jsem z kapsy vydolovala klíčky. Řev motoru byl uklidňující. Pomáhal mi potlačit slzy. Řítila jsem se nejvyšší rychlostí, kterou jsem z náklaďáčku vymáčkla, k hlavní dálnici.
Když jsem dojela domů, už jsem byla trochu klidnější, ale pořád dost rozhozená. Charlieho policejní auto už stálo na příjezdové cestě - neuvědomila jsem si, jak je pozdě. Snášel se soumrak.
"Bello?" zeptal se Charlie, když jsem za sebou zabouchla vstupní dveře a spěšně jsem otočila zámky.
"Ano, to jsem já." Můj hlas byl neklidný.
"Kde jsi byla?" zahřměl táta a objevil se v kuchyňských dveřích se zlověstným výrazem.
Zaváhala jsem. Pravděpodobně už telefonoval ke Stanleyovým. Radši se budu držet pravdy.
"Jela jsem trochu do přírody, na vzduch," přiznala jsem.
Provrtával mě očima. "A co tvůj plán, že půjdeš k Jessice?"
"Neměla jsem dneska na matematiku chuť."
Charlie si založil ruce na prsou. "Myslel jsem, že jsem tě žádal, aby ses držela dál od lesa."
"Jo, já vím. Neboj se, už to příště neudělám." Otřásla jsem se.
Zdálo se, že se na mě Charlie poprvé doopravdy podíval. Vzpomněla jsem si, že jsem dneska byla v lese každou chvíli na zemi; musela jsem být pěkně zřízená.
"Co se ti stalo?" zeptal se Charlie.
Znovu jsem usoudila, že pravda, tedy aspoň částečná, je ta nejlepší možnost. Byla jsem příliš otřesená, abych předstírala, že jsem prožila nezáživný den s flórou a faunou.
"Viděla jsem medvěda." Snažila jsem se to říct klidně, ale hlas jsem měla vysoký a třaslavý. "Ale není to medvěd - je to nějaký druh vlka. A bylo jich tam pět. Velký černý, šedý, hnědočervený…"
Charlie vytřeštil oči hrůzou. Šel rychle ke mně a popadl mě za ramena.
"Nestalo se ti nic?"
Slabě jsem zavrtěla hlavou.
"Pověz mi, co se stalo."
"Vůbec si mě nevšímali. Ale když byli pryč, utíkala jsem a hodně jsem padala."
Pustil mi ramena a objal mě pažemi. Dlouho nic neříkal.
"Vlci," zamručel.
"Cože?"
"Chlapi od jízdní policie říkali, že to nejsou medvědí stopy - ale vlci prostě nebývají tak velcí…"
"Tihle byli obrovští."
"Kolik jsi říkala, že jich bylo?"
"Pět."
Charlie zavrtěl hlavou a znepokojeně se mračil. Nakonec promluvil tónem, který nepřipouštěl odmlouvání. "Už žádné výlety."
"No jasně," slíbila jsem horlivě.
Charlie zavolal na stanici, aby ohlásil, co jsem viděla. Trošku jsem si vymýšlela, když chtěl vědět, kde přesně jsem ty vlky viděla - tvrdila jsem, že jsem byla na turistické cestě, která vedla na sever. Nechtěla jsem, aby tatínek věděl, jak hluboko do lesa jsem zašla navzdory jeho příkazu, a co bylo důležitější, nechtěla jsem, aby se někdo potuloval blízko místa, kde mě Laurent mohl hledat. Při tom pomyšlení se mi zvedal žaludek.
"Máš hlad?" zeptal se táta, když zavěsil telefon.
Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv jsem musela být vyhladovělá. Celý den jsem nejedla.
"Jenom jsem unavená," odpověděla jsem mu. Otočila jsem se ke schodům.
"Hele," řekl Charlie, a jeho hlas byl najednou zase podezíravý. "Neříkala jsi, že je Jacob celý den pryč?"
"To mi řekl Billy," bránila jsem se, zmatená jeho otázkou.
Chvilku se na mě upřeně díval a zdálo se, že ho uspokojilo, co mi vyčetl ve tváři.
"Hm."
"Proč?" ptala jsem se. Znělo to, jako kdyby nepřímo říkal, že jsem mu dneska ráno lhala. Nejenom o tom učení s Jessikou.
"No, já jen, že když jsem jel vyzvednout Harryho, viděl jsem Jacoba s pár kamarády před obchodem. Zamával jsem mu na pozdrav, ale on… no, zkrátka nevím, jestli mě viděl. Myslím, že se asi s kamarády o něčem hádal. Vypadal divně, jako kdyby byl kvůli něčemu rozzlobený. A… byl takový jiný. Jako by ty děti rostly před očima! Pokaždé je větší, když ho vidím."
"Billy říkal, že Jake jede s kamarády do kina do Port Angeles. Tak to asi jenom čekali na někoho, kdo měl jet s nimi."
"Aha." Charlie přikývl a zamířil do kuchyně.
Stála jsem v chodbě a myslela na Jacoba, jak se hádá s kamarády. Přemítala jsem, jestli se postavil Embrymu kvůli té situaci se Samem. Možná to byl důvod, proč přede mnou dneska vzal roha - jestli to znamenalo, že si vyříkal věci s Embrym, pak jsem byla ráda, že to udělal.
Než jsem odešla do svého pokoje, zastavila jsem se, abych znovu překontrolovala zámky. Byla to samozřejmě pošetilost. Jakou překážku by představoval nějaký zámek pro všechny ty příšery, které jsem viděla dneska odpoledne? Jedině snad kulatá klika by mohla pro vlky znamenat drobný problém, protože nemají palce postavené proti ostatním prstům. A kdyby sem přišel Laurent…
Nebo… Victoria.
Lehla jsem si do postele, ale třásla jsem se tak silně, že jsem stejně nemohla usnout. Stulila jsem se pod dekou do těsného klubíčka a přemítala o té děsivé situaci, ve které jsem se ocitla.
Nemohla jsem nic dělat. Nemohla jsem udělat žádná bezpečnostní opatření. Nebylo místo, kam bych se mohla schovat. Nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci.
Uvědomila jsem si, že situace je ještě mnohem vážnější, a žaludek se mi ošklivě zhoupl. Protože všechny tyhle hrozby byly namířené i proti Charliemu. Můj otec, který spal ve vedlejším pokoji, byl jenom o vlásek vedle středu terče, který byl zacílený na mě. Můj pach je dovede sem, ať tu budu nebo ne…
Strach mě roztřásl tak, až mi zuby drkotaly o sebe.
Abych se uklidnila, fantazírovala jsem o nemožném: představovala jsem si, že ti velcí vlci chytili Laurenta v lese a zmasakrovali toho nezničitelného nesmrtelníka tak, jako by to byl normální člověk. Jakkoli byla ta představa nesmyslná, docela mě uklidňovala. Kdyby ho vlci dostali, pak by nemohl říct Victorii, že jsem tu sama. Kdyby se nevrátil, možná by si myslela, že mě Cullenovi stále chrání. Kdyby jenom vlci dokázali takový souboj vyhrát…
Moji hodní upíři se už nikdy nevrátí; jak uklidňující byla představa, že také ti druzí mohou zmizet.
Pevně jsem stiskla víčka a čekala na nevědomí - málem jsem dychtila po tom, aby moje noční můra už začala. Lepší než ten bledý krásný obličej, který se na mě pod víčky smál teď.
V mých představách byly Victoriiny oči černé žízní a jiskřily nedočkavostí; zuby měla radostně vyceněné. Její červené vlasy zářily jako oheň; chaoticky jí povlávaly kolem divokého obličeje.
V hlavě mi zněla Laurentova slova: Kdybys věděla, co si pro tebe chystala…
Přitiskla jsem si pěst na ústa, abych nevykřikla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama