Nový měsíc - 18.Pohřeb

8. srpna 2010 v 20:41 | xoxo ♥
Spěchala jsem dolů po schodech a rozrazila dveře dokořán.
Samozřejmě to byl Jacob. I když Alice neviděla, nebyla hloupá.
Jacob stál asi šest kroků ode dveří, nos nakrčený odporem, ale jinak byl jeho obličej hladký - jako maska. Neobalamutil mě; viděla jsem, jak se mu slabě třesou ruce.
Nepřátelskost z něj přímo čišela. Připomnělo mi to to strašné odpoledne, kdy dal přednost Samovi přede mnou, a cítila jsem, jak se mi bojovně vysunula brada. Byla jsem připravená se hájit.
Jacobův Rabbit běžel za zatáčkou na volnoběh; za volantem seděl Jared a Embry byl na sedadle spolujezdce. Pochopila jsem, co to znamená: báli se nechat ho sem přijet samotného. Rozesmutnilo mě to a trochu i naštvalo. Cullenovi nebyli takoví.
"Ahoj," řekla jsem nakonec, když nepromluvil.
Jake našpulil rty a stále se držel ode dveří. Očima střelil přes přední část domu.
Zaskřípala jsem zuby. "Není tady. Potřebuješ něco?"
Zaváhal. "Jsi sama?"
"Ano." Povzdechla jsem si.
"Můžu s tebou na chviličku mluvit?"
"Samozřejmě, že můžeš, Jacobe. Pojď dál."
Jacob se ohlédl přes rameno na kamarády v autě. Viděla jsem Embryho, jak lehce zavrtěl hlavou. Z nějakého důvodu mě to nepříčetně naštvalo.
Znovu jsem zaťala zuby "Zbabělče," zamumlala jsem.
Jake střelil pohledem zpátky ke mně, husté černé obočí nad hluboce posazenýma očima se mu stáhlo do zuřivého úhlu. Napjal čelist, vypochodoval - jinak se to nedalo popsat - po chodníku a protáhl se kolem mě do domu.
Střetla jsem se pohledem napřed s Jaredem, pak s Embrym - nelíbilo se mi, jak tvrdě si mě měřili; vážně si mysleli, že bych dovolila, aby Jacobovi někdo ublížil? -, než jsem před nimi zavřela dveře.
Jacob stál v chodbě za mnou a zíral na rozházené deky v obývacím pokoji.
"Pyžamový večírek?" zeptal se sarkastickým tónem.
"Jo," odpověděla jsem se stejnou dávkou kyselosti. Neměla jsem ráda, když se Jacob takhle choval. "Co je ti po tom?"
Znovu nakrčil nos, jako kdyby čichal něco nepříjemného. "Kde je tvoje 'kamarádka?'" Cítila jsem v jeho tónu ty uvozovky.
"Musela si vyřídit nějaké pochůzky. Koukni, Jacobe, o co ti jde?"
Něco na té místnosti ho popudilo - dlouhé paže se mu chvěly. Neodpověděl na mou otázku. Místo toho se přesunul do kuchyně. Jeho neklidné oči střílely všemi směry.
Šla jsem za ním. Přecházel sem a tam kolem krátké linky.
"Hele," řekla jsem a postavila se mu do cesty. Přestal přecházet a podíval se dolů na mě. "Co máš za problém?"
"Nelíbí se mi, že tady musím být."
To zabolelo. Škubla jsem sebou a jeho oči se napjaly.
"Pak je mi líto, že jsi musel přijít," zamručela jsem. "Proč mi neřekneš, co potřebuješ, abys mohl odejít?"
"Jenom se tě musím zeptat na pár věcí. Nemělo by to dlouho trvat. Musíme se vrátit na pohřeb."
"Dobře. Tak ať to máme za sebou." Pravděpodobně jsem to s tím nepřátelstvím přeháněla, ale nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mi to ubližuje. Věděla jsem, že se nechovám fér. Konec konců, já jsem včera večer dala přednost pijavici před ním. Já jsem mu ublížila jako první.
Zhluboka se nadechl a jeho roztřesené prsty byly najednou klidné. Jeho obličej se uhladil do vážné masky.
"Jeden člen rodiny Cullenových je tady u tebe," konstatoval.
"Ano. Alice Cullenová."
Zamyšleně přikývl. "Jak dlouho tu bude?"
"Dokud bude chtít." Z mého tónu pořád zaznívala bojovnost. "To pozvání má neomezenou platnost."
"Myslíš, že bys jí mohla… prosím… vysvětlit situaci s tou druhou - Victorií?"
Zbledla jsem. "Říkala jsem jí o tom."
Přikývl. "Měla bys vědět, že když je tu někdo z Cullenových, můžeme hlídat jen naše vlastní území. Budeš v bezpečí pouze v La Push. Už tě tady nemůžu chránit."
"Dobře," řekla jsem stísněně.
Pak se podíval stranou, ven ze zadních oken. Nepokračoval.
"Je to všechno?"
Oči měl upřené na sklo, když odpovídal. "Ještě jednu věc."
Čekala jsem, ale nepokračoval. "Ano?" pobídla jsem ho nakonec.
"Vrátí se i všichni ostatní?" zeptal se chladným, tichým hlasem. Připomnělo mi to Sama, který se choval vždycky tak klidně. Jacob se Samovi začínal čím dál víc podobat… přemítala jsem, co mi na tom tolik vadí.
Teď jsem pro změnu nemluvila já. Podíval se mi zpátky do obličeje zkoumavýma očima.
"No?" zeptal se. Snažil se skrýt své napětí za vážný výraz.
"Ne," řekla jsem nakonec. Nerada. "Oni se nevrátí."
Jeho výraz se nezměnil. "Dobře. To je všechno."
Hněvivě jsem si ho měřila, byla jsem na něj pořádně rozzlobená. "No, už můžeš běžet. Utíkej povědět Samovi, že ty děsivé příšery si pro vás nepřijdou."
"Dobře," zopakoval, stále klidný.
A bylo to. Jacob vyšel rychle z kuchyně. Čekala jsem, že uslyším, jak se otevírají vstupní dveře, ale neslyšela jsem nic. Slyšela jsem tikat hodiny nad sporákem, a znovu mě udivilo, jak tiše se naučil pohybovat.
Taková pohroma. Jak jsme se mohli za tak kratičkou dobu jeden druhému totálně odcizit?
Odpustí mi, až bude Alice pryč? Co když mi neodpustí?
Opřela jsem se o linku a zabořila obličej do dlaní. Jak jsem mohla kolem sebe nadělat takovou spoušť? Ale co jsem mohla udělat jinak? Ani při zpětném pohledu jsem nedokázala najít lepší způsob, nějaký dokonalý běh věcí.
"Bello…?" zeptal se Jacob utrápeným hlasem.
Zvedla jsem obličej z dlaní a viděla Jacoba, jak váhavě stojí v kuchyňských dveřích; neodešel, jak jsem si myslela. Až když jsem uviděla, že se mi v dlaních zajiskřily čiré kapky, uvědomila jsem si, že pláču.
Jacobův klidný výraz byl pryč; jeho obličej byl úzkostlivý a nejistý. Šel rychle zpátky, postavil se přede mě a sklonil hlavu, aby se mi mohl dívat do očí.
"Udělal jsem to znovu, viď?"
"Co jsi udělal?" zeptala jsem se nakřáplým hlasem.
"Porušil svůj slib. Promiň."
"To nic," zamumlala jsem. "Tentokrát jsem si začala já."
Jeho obličej se zkřivil. "Věděl jsem, jaký k nim máš vztah. Nemělo mě to takhle překvapit."
Viděla jsem, jak mu oči planou. Chtěla jsem mu vysvětlit, jaká Alice doopravdy je, bránit ji proti odsudkům, které učinil, ale něco mě varovalo, že teď na to není vhodná doba.
Tak jsem jenom řekla znovu: "Promiň."
"Nebudeme si s tím dělat starosti, ano? Je tu jenom na návštěvě, viď? Odjede a věci se vrátí zpátky do normálu."
"Nemůžu se kamarádit s vámi oběma najednou?" zeptala jsem se a můj hlas neskrýval ani trošku z bolesti, kterou jsem cítila.
Zavrtěl pomalu hlavou. "Ne. To myslím nemůžeš."
Popotáhla jsem nosem a zírala na jeho velké nohy. "Ale ty počkáš, viď? Pořád budeš můj kamarád, ačkoliv mám ráda i Alici?"
Nevzhlédla jsem, bála jsem se podívat, co si myslí o té poslední větě. Trvalo mu chvilku, než odpověděl, takže jsem asi udělala správně, že jsem se nedívala.
"Jo, pořád budu tvůj kamarád," řekl příkře. "Bez ohledu na to, koho máš ráda."
"Slibuješ?"
"Slibuju."
Cítila jsem, jak kolem mě ovinul paže, a opřela jsem se o jeho hruď, stále pofňukávajíc. Je to k vzteku."
"Jo." Pak si přičichl k mým vlasům a řekl: "Fuj."
"Co zas!" zeptala jsem se. Vzhlédla jsem a viděla, že má zase nakrčený nos. "Proč mi tohle každý dělá? Já nesmrdím!"
Pousmál se. "Ale jo, smrdíš - smrdíš jako oni. Ble. Moc sladce - až se z toho zvedá žaludek. A tak nějak… ledově. Štípe mě to v nose."
"Vážně?" To bylo zvláštní. Alice voněla neuvěřitelně krásně. Alespoň člověku. "Ale proč si Alice taky myslí, že smrdím?"
Jeho úsměv zmizel. "Hm. Možná jí ani já nevoním. Hm."
"No, mně oba voníte." Položila jsem si na něj zase hlavu. Věděla jsem, že se mi po něm bude hrozně stýskat, když vycházel z našich dveří. Bylo to ošklivé dilema - na jedné straně jsem chtěla, aby tu Alice zůstala napořád. Umřu - v přeneseném smyslu - až mě opustí. Ale jak mám vydržet nestýkat se s Jakem? To je zmatek, pomyslela jsem si znovu.
"Bude se mi po tobě stýskat," zašeptal Jacob a opakoval tak moje myšlenky. "Každou minutu. Doufám, že brzy odjede."
"Vážně to tak nemusí být, Jaku."
Povzdechl si. "Ale ano, vážně musí, Bello. Ty… ji máš ráda. Tak bych se raději neměl dostávat někam do její blízkosti. Nejsem si jistý, že jsem dost vyrovnaný na to, abych se s tím popasoval. Sam by se moc zlobil, kdybych porušil smlouvu, a…," jeho hlas nabral sarkastický tón, "tobě by se asi moc nelíbilo, kdybych ti zabil kamarádku."
Odtáhla jsem se od něj, když tohle řekl, ale on jenom napjal paže a odmítl mě pustit. "Nemá smysl vyhýbat se pravdě. Takhle to prostě je, Bells."
"Mně se to ale takhle nelíbí."
Jacob uvolnil jednu paži, aby mi mohl dát svou velkou hnědou ruku pod bradu a přimět mě, abych se na něj podívala. "Jo. Bylo to snadnější, když jsme byli oba lidi, viď?"
Povzdechla jsem si.
Zírali jsme na sebe dlouhou chvíli. Jeho ruka doutnala na mé kůži. Věděla jsem, že ve tváři nemám nic než zamyšlený smutek - nechtěla jsem se s ním teď rozloučit, bez ohledu na to, na jak krátkou dobu to bude. Zpočátku se na mě díval stejným pohledem jako já na něj, ale pak, aniž jeden z nás uhnul očima, se jeho výraz změnil.
Pustil mě, zvedl druhou ruku a konečky prstů mi přejel po tváři a zlehka mi jimi pohladil čelist. Cítila jsem, jak se mu prsty chvějí - tentokrát ne hněvem. Přitiskl mi dlaň na tvář, takže jsem měla obličej uvězněný mezi jeho pálícíma rukama.
"Bello," zašeptal.
Byla jsem jako přimrazená.
Ne! Ještě jsem k tomu rozhodnutí nedospěla. Nevěděla jsem, jestli mu můžu dovolit, aby pokračoval, a teď jsem neměla čas si to rozmyslet. Ale byla bych blázen, kdybych si myslela, že když ho teď odmítnu, zůstane to bez následků.
Dívala jsem se na něj. Tohle nebyl můj Jacob, ale mohl být. Jeho tvář jsem znala a měla ráda. V tolika ohledech jsem ho opravdu milovala. On byl moje útěcha, můj bezpečný přístav. Právě teď jsem se mohla rozhodnout, že chci, aby mi patřil.
V tu chvíli mi hlavou probleskla myšlenka na Alici, ale to nic nezměnilo. Pravá láska byla navěky ztracená. Princ se nikdy nevrátí, aby mě polibkem probudil ze spánku a zlomil tak kletbu. Konec konců, já nejsem princezna. Tak jaký je pohádkový protokol pro jiné polibky? Ty světské, které žádnou kletbu nezlomí?
Možná to bude snadné - jako držet ho za ruku nebo vnímat, jak mě objímá. Možná to bude hezký pocit. Možná mi to nebude připadat jako zrada. Navíc, koho vlastně zrazuju? Jenom sebe.
Nepřestával se mi dívat do očí a začal ke mně sklánět obličej. Byla jsem pořád naprosto nerozhodnutá.
Pronikavé zvonění telefonu prořízlo vzduch, že jsme oba nadskočili, ale Jacob ani neotočil hlavu. Natáhl ruku, kterou mi držel pod bradou, aby popadl sluchátko, ale jeho druhá ruka mi stále spočívala na tváři. Jeho tmavé oči se opíraly do mých. Byla jsem příliš zmatená, abych reagovala nebo abych nějak využila toho vyrušení.
"Swanovi," ohlásil se Jacob, jeho chraplavý hlas byl tichý a nabitý emocemi.
Někdo odpověděl a Jacob se v okamžiku změnil. Napřímil se, jeho ruka pustila můj obličej. Oči mu pohasly, jeho tvář ztratila výraz, a vsadila bych ubohý zbytek svého studijního fondu na to, že je to Alice.
Vzpamatovala jsem se a natáhla ruku pro telefon. Jacob mě ignoroval.
"Není tady," řekl a jeho slova zněla výhružně.
Následovala nějaká velmi krátká odpověď, zdálo se, že žádost o podrobnější informace, protože dodal neochotně: "Je na pohřbu."
Pak Jacob zavěsil telefon. "Odporná pijavice," zamručel pro sebe. Obličej, který ke mně zpátky otočil, měl zase nasazenou masku hořkosti.
"Komu jsi to právě zavěsil?" vyhrkla jsem rozzuřeně. "V mém domě, můj telefon?"
"Zklidni! On zavěsil mně!"
"On? Kdo to byl?!"
Opovržlivě zdůraznil titul. "Pan doktor Carlisle Cullen."
"Proč jsi mě nenechal si s ním promluvit?!"
"Nechtěl s tebou mluvit," odsekl Jacob chladně. Jeho obličej byl hladký, bez výrazu, ale ruce se mu třásly. "Ptal se, kde je Charlie, a já jsem mu to řekl. Nemám dojem, že bych porušil nějaká pravidla slušného chování."
"Poslouchej mě, Jacobe Blacku!"
Ale on zjevně neposlouchal. Podíval se rychle přes rameno, jako kdyby někdo zavolal jeho jméno z jiné místnosti. Vytřeštil oči a jeho tělo ztuhlo, pak se začal chvět. Taky jsem se automaticky zaposlouchala, ale nic jsem neslyšela.
"Sbohem, Bells," vyštěkl a namířil ke vstupním dveřím.
Běžela jsem za ním. "Co se děje?"
Pak jsem do něj narazila, protože se zastavil a zhoupl se dozadu na patách. Tiše přitom zaklel. Znovu se otočil dokolečka, přitom mě srazil stranou. Ztratila jsem rovnováhu a upadla na podlahu. Nohy jsme měli propletené do sebe.
"Sakra, au!" protestovala jsem, když si spěšně uvolňoval nohy, napřed jednu, pak druhou.
Snažila jsem se vstát, zatímco on vyrazil k zadním dveřím; najednou znovu ztuhl.
U paty schodiště stála nehybně Alice.
"Bello," řekla přidušeně.
Vrávoravě jsem se zvedla a kymácivě jsem přešla k ní. Její oči byly omámené a vzdálené, obličej měla stažený a bělejší než stěna. Její štíhlé tělo se chvělo vnitřním zmatkem.
"Alice, co se děje?" zakřičela jsem. Položila jsem jí ruce na obličej a snažila se ji uklidnit.
Upřela na mě široce rozevřené oči plné bolesti.
"Edward," zašeptala jenom.
Moje tělo reagovalo rychleji, než si moje mysl srovnala, co její odpověď znamená. Zpočátku jsem nechápala, proč se místnost točí, ani odkud se bere ten dutý řev v mých uších. Moje mysl se točila na plné obrátky, aby pochopila, jak Alicin bolestný obličej souvisí s Edwardem, zatímco moje tělo už se kymácelo a hledalo úlevu bezvědomí, než mi to celé dojde.
Schodiště se nachýlilo do velmi neobvyklého úhlu.
Najednou jsem slyšela Jacobův zuřivý hlas, který syčel proud nadávek. Cítila jsem slabý nesouhlas. Jeho noví přátelé na něj jasně měli špatný vliv.
Ležela jsem na pohovce, aniž bych tušila, jak jsem se tam dostala, a Jacob stále nadával. Připadalo mi, jako by bylo zemětřesení - pohovka se pode mnou třásla.
"Cos jí to udělala?" ptal se Jacob.
Alice ho ignorovala. "Bello? Bello, seber se. Musíme si pospíšit."
"Drž se zpátky," varoval ji Jacob.
"Uklidni se, Jacobe Blacku," poručila mu Alice. "Přece to nechceš udělat tak blízko u ní."
"Nemyslím, že budu mít nějaký problém soustředit se na cíl," opáčil, ale jeho hlas zněl trochu uvolněněji.
"Alice?" promluvila jsem slabě. "Co se stalo?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem to nechtěla slyšet.
"Já nevím," zanaříkala. "Co si myslí?!"
Navzdory slabosti jsem se snažila posadit. Uvědomila jsem si, že svírám Jacobovu paži, abych udržela rovnováhu. To on se třásl, a ne gauč.
Alice vytahovala z kabelky malý stříbrný telefon, když jsem na ni zaostřila pohled. Její prsty vyťukaly čísla tak rychle, že se ten pohyb nedal ani zachytit.
"Rose, musím mluvit s Carlislem, hned." Její hlas odsekával jednotlivá slova. "Fajn, jakmile se vrátí. Ne, budu v letadle. Podívej, máte nějaké zprávy o Edwardovi?"
Alice se teď odmlčela a poslouchala s výrazem, který byl každou vteřinou vyděšenější. Otevřela zděšeně pusu a telefon se jí v ruce roztřásl.
"Proč?" vyjekla. "Proč jsi to udělala, Rosalie?"
Ať byla odpověď jakákoli, hněvivě zaťala čelist. Oči jí blýskaly a přimhouřily se.
"No, ovšem pleteš se v obou ohledech, Rosalie, takže to bude problém, nemyslíš?" zeptala se jedovatě. "Ano, to je pravda. Je naprosto v pořádku - já jsem se mýlila… To je dlouhá historie… Ale v tom se taky pleteš, a kvůli tomu volám… Ano, to je přesně to, co jsem viděla."
Alicin hlas byl velmi tvrdý a mluvila s vyceněnými zuby. "Na to je trochu pozdě, Rose. Schovej si svoje výčitky svědomí pro někoho, kdo jim uvěří." Pak sklapla telefon ostrým pohybem prstů.
Když se otočila, aby se na mě podívala, její oči byly zmučené.
"Alice," vyhrkla jsem rychle. Nemohla jsem ji ještě nechat mluvit. Potřebovala jsem pár dalších sekund, než promluví a svými slovy zničí, co mi zbývá ze života. "Alice, Carlisle už se ale vrátil. Volal právě před chvilkou…"
Zírala na mě nevěřícně. "Jak je to dlouho?" zeptala se dutým hlasem.
"Půl minuty před tím, než ses objevila."
"Co říkal?" Opravdu se teď soustředila a čekala na mou odpověď.
"Já jsem s ním nemluvila." Očima jsem střelila k Jacobovi.
Alice na něj otočila svůj pronikavý pohled. Uhnul před ním, ale zůstával vedle mě. Seděl podivně, téměř jako kdyby se snažil zaštítit mě svým tělem.
"Ptal se po Charliem, a já jsem mu řekl, že tu Charlie není," zamumlal Jacob nedůtklivě.
"To je všechno?" zeptala se Alice hlasem jako led.
"Pak mi zavěsil," odsekl Jacob. Po páteři mu přejelo zachvění, které mě taky roztřáslo.
"Řekl jsi mu, že je Charlie na pohřbu," připomněla jsem mu.
Alice trhla hlavou zpátky ke mně. "Co přesně řekl?"
"Řekl: 'Není tady' a když se Carlisle ptal, kde Charlie je, Jacob odpověděl: 'Je na pohřbu.'"
Alice zasténala a svezla se na kolena.
"Pověz mi to, Alice," zašeptala jsem.
"To v telefonu nebyl Carlisle," řekla beznadějně.
"Chceš říct, že jsem lhář?" zavrčel Jacob vedle mě.
Alice ho ignorovala, soustředila se na můj překvapený obličej.
"Byl to Edward." Ta slova byla jenom přidušené zašeptání. "Myslí si, že jsi mrtvá."
Moje mysl začala zase pracovat. Neslyšela jsem ta slova, kterých jsem se bála, a tou úlevou se mi mysl rozjasnila.
"Rosalie mu řekla, že jsem se zabila, viď?" zeptala jsem se a povzdechla jsem si, jak jsem se uvolnila.
"Ano," přiznala Alice a v očích se jí zase tvrdě zablýsklo. "Na její obranu budiž řečeno, že tomu opravdu věřila. Spoléhají na můj zrak až příliš, vezmu-li v úvahu, že funguje tak nedokonale. Ale aby ho vystopovala a pověděla mu to! Neuvědomovala si… nebo jí to bylo jedno…?" Její hlas v hrůze odezněl.
"A když Edward zavolal sem, myslel si, že Jacob mluví o mém pohřbu," došlo mi. Zabolelo mě, když jsem zjistila, jak blízko jsem byla - jenom pár centimetrů - od jeho hlasu. Nehty se mi zaryly do Jacobovy paže, ale on sebou neškubl.
Alice se na mě udiveně podívala. "Ty se nezlobíš," zašeptala.
"No, je to vážně špatné načasování, ale všechno se to vyjasní. Až příště zavolá, někdo mu řekne… co se… opravdu…" odmlčela jsem se. Její pohled mi přidusil slova v krku.
Proč byla tak zpanikařená? Proč se teď její obličej svíral lítostí a hrůzou? Co to bylo, co právě řekla Rosalii do telefonu? Něco o tom, co viděla… a Rosaliiny výčitky; Rosalie by si nikdy nevyčítala nic, co by se stalo mně. Ale jestli ublížila své rodině, ublížila svému bratrovi…
"Bello," zašeptala Alice. "Edward už znovu nezavolá. On jí uvěřil."
"Já. Tomu. Nerozumím." Moje pusa artikulovala každé slovo mlčky. Nedokázala jsem vytlačit vzduch z plic, abych tu větu pronesla nahlas a pobídla tak Alici, aby mi vysvětlila, co to znamená.
"On jede do Itálie."
Trvalo mi jeden úder srdce, abych to pochopila.
Když se mi teď vrátil Edwardův hlas, nebyla to dokonalá imitace mých přeludů. Byl to jenom slabý, plochý tón mých vzpomínek. Ale ta slova sama stačila na to, aby se mi vydrala z prsou ven a nechala v nich zející díru. Slova z doby, kdy bych vsadila všechno, co jsem měla nebo bych si mohla půjčit, na to, že mě miluje.
No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít.
Pokud ovšem nechceš umřít.
"NE!" Můj výkřik byl po těch zašeptaných slovech tak hlasitý, že jsme všichni nadskočili. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, když jsem si uvědomila, co asi Alice viděla. "Ne! Ne, ne, ne! To nesmí! To nesmí udělat!"
"Rozhodl se, jakmile mu tvůj přítel potvrdil, že na tvou záchranu je příliš pozdě."
"Ale on… on mě opustil! Už mě nechtěl! Jaký je v tom teď rozdíl? Věděl, že jednou zemřu!"
"Myslím, že nikdy neměl v plánu tě přežít o dlouhou dobu," řekla Alice tiše.
"Jak se opovažuje!" vykřikla jsem. Už jsem byla na nohou a Jacob nejistě vstal, aby se znovu postavil mezi mě a Alici.
"Ach, uhni mi z cesty, Jacobe!" Se zoufalou netrpělivostí jsem loktem odstrčila jeho třesoucí se tělo. "Co budeme dělat?" ptala jsem se Alice. Muselo se dát něco udělat. "Nemůžeme mu zavolat? Nemůže mu zavolat Carlisle?"
Zavrtěla hlavou. "To byla první věc, kterou jsem zkoušela. Nechal svůj telefon v odpadkovém koši v Riu - někdo to vzal…," zašeptala.
"Předtím jsi říkala, že si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Udělejme to, ať je to cokoliv!"
"Bello, já - já myslím, že po tobě nemůžu žádat…," odmlčela se nerozhodně.
"Jen do toho!" přikázala jsem jí.
Položila mi ruce na ramena, abych stála klidně, a její prsty se lehce zatínaly, aby zdůraznily její slova. "Možná už bude pozdě. Viděla jsem ho, jak jde k Volturiovým… a žádá je o smrt." Obě jsme sebou škubly a mně se najednou zatmělo před očima. Horečnatě jsem mrkala přes slzy. "Všechno záleží na tom, jak se rozhodnou. Nevidím to, dokud se nerozhodnou.
Ale jestli řeknou ne, a oni by mohli - Aro má Carlislea rád a nechtěl by ho urazit - Edward má záložní plán. Oni si velmi chrání svoje město. Edward spoléhá na to, že když provede něco, aby porušil klid ve městě, zasáhnou, aby ho zastavili. A má pravdu. Oni to udělají."
Zírala jsem na ni s čelistí bezmocně zaťatou. Ještě jsem neslyšela nic, co by vysvětlovalo, proč tu pořád stojíme.
"Takže jestli se uvolí prokázat mu laskavost, je pro nás pozdě. Jestli ho odmítnou, a on přijde dost rychle s plánem, jak je urazit, je pro nás pozdě. Ale jestli se poddá svým sklonům k teatrálnosti… pak možná máme ještě čas."
"Tak jedeme!"
"Poslouchej, Bello! Jestli dorazíme včas nebo ne, ocitneme se v srdci města Volturiových. Jestli se Edwardovi jeho plán zdaří, budou mě považovat za jeho komplice. Ty pro ně budeš člověk, který nejenže ví příliš mnoho, ale také příliš dobře voní. Máme velmi slušnou pravděpodobnost, že nás zničí všechny - a ty jim navíc posloužíš jako večeře."
"A tohleto nás tady drží?" zeptala jsem se nevěřícně. "Pojedu sama, jestli se bojíš." V duchu jsem počítala, kolik peněz mi zbývá na účtu, a přemítala, jestli by mi Alice ten zbytek půjčila.
"Já se bojím jenom toho, že by tě mohli zabít."
Odfrkla jsem si znechuceně. "Na to si stačím sama, slézám hrobníkovi z lopaty skoro každý den! Pověz mi, co mám udělat!"
"Napiš vzkaz Charliemu. Já zavolám na letiště."
"Charlie," zalapala jsem po dechu.
Ne že by ho moje přítomnost chránila, ale mohla jsem ho tady nechat samotného, když vím, co mu hrozí…?
"Já nedovolím, aby se Charliemu něco stalo." Jacobův tichý hlas byl hrubý a rozzlobený. "Obejdu smlouvu."
Vyděšeně jsem na něj pohlédla a viděla jsem, že se na mě mračí.
"Pospěš si, Bello," přerušila nás Alice naléhavě.
Běžela jsem do kuchyně, pozotvírala šuplíky a vyhazovala obsah na podlahu, jak jsem hledala tužku. Hladká hnědá ruka mi jednu podala.
"Díky," zamumlala jsem a zuby stáhla víčko. Tiše mi podal papírový bloček, na který jsme si psali telefonické vzkazy. Odtrhla jsem vrchní lístek a smuchlaný si ho hodila přes rameno.
Tati, psala jsem. Jsem s Alicí. Edward má potíže. Můžeš mi uložit domácí vězení, až se vrátím. Vím, že teď není vhodná doba. Promiň. Mám tě moc ráda. Bella.
"Nejezdi," zašeptal Jacob. Hněv byl všechen pryč, když teď byla Alice z dohledu.
Nechtěla jsem ztrácet čas hádkou s ním. "Prosím, prosím, prosím, postarej se mi o Charlieho," prosila jsem ho, když jsem spěchala ven z přední místnosti. Alice čekala ve dveřích s taškou přes rameno.
"Vezmi si peněženku - budeš potřebovat občanku. Prosím tě řekni mi, že máš pas. Nemám čas nějaký padělat."
Přikývla jsem a pak jsem utíkala nahoru po schodech a kolena se mi podlamovala vděčností, že matka původně chtěla mít svatbu s Philem na pláži v Mexiku. Samozřejmě, jako všechny její plány, ani tenhle nevyšel a z Mexika sešlo. Ale ne dřív, než jsem podnikla všechny praktické kroky, abych to zařídila.
Vtrhla jsem do svého pokoje. Nacpala jsem do batohu starou peněženku, čisté tričko a tepláky a pak jsem nahoru přihodila zubní kartáček. Hnala jsem se zpátky dolů po schodech. Pocit déjà vu mě v tuhle chvíli skoro dusil. Alespoň se, na rozdíl od minula - když jsem utíkala z Forks, abych unikla žíznivým upírům a ne abych je hledala - nebudu muset loučit osobně.
Jacob a Alice se spolu o něčem dohadovali před otevřenými dveřmi, ale stáli tak daleko od sebe, že by člověka zprvu ani nenapadlo, že spolu hovoří. Zdálo se, že si ani jeden z nich nevšiml mého hlasitého příchodu.
"Vy se možná příležitostně umíte ovládat, ale ty pijavice, ke kterým ji bereš…," obviňoval ji zuřivě Jacob.
"Ano. Máš pravdu, pse." Alice také vrčela. "Volturiovi jsou sama esence našeho druhu - jsou důvod, proč se ti ježí chlupy, když mě ucítíš. Oni jsou podstata tvých nočních běsů, za tvými instinkty se skrývá hrůza z nich. Jsem si toho dobře vědoma."
"A přesto jim ji předhodíš jako láhev vína na večírek!" zakřičel.
"Myslíš, že by na tom byla líp, kdybych ji tu nechala samotnou, když je jí Victoria v patách?"
"S tou zrzkou si poradíme sami."
"Tak proč je pořád na lovu?"
Jacob zavrčel a trup mu rozvlnilo chvění.
"Přestaňte s tím!" zakřičela jsem na oba, divoká netrpělivostí. "Pohádáte se, až se vrátíme. Jedeme!"
Alice spěšně zmizela, aby přivezla svoje auto. Já jsem spěchala za ní. Automaticky jsem se zastavila, abych se otočila a zamkla dveře.
Jacob mě roztřesenou rukou popadl za paži. "Prosím tě, Bello. Já tě prosím."
Jeho tmavé oči se leskly slzami. V krku mi naskočil knedlík.
"Jaku, já musím -"
"Ale nemusíš. Vážně nemusíš. Můžeš zůstat tady se mnou. Můžeš zůstat naživu. Kvůli Charliemu. Kvůli mně."
Motor Carlisleova Mercedesu začal příst; rytmus jeho vrčení se zostřil, když ho Alice netrpělivě vytúrovala.
Zavrtěla jsem hlavou a tím prudkým pohybem mi vystříkly slzy. Uvolnila jsem si paži, a on se tomu nebránil.
"Neumírej, Bello," vydal ze sebe přidušeně. "Nejezdi. Nedělej to."
Co když ho už nikdy neuvidím?
Při tom pomyšlení už jsem nedokázala jen ronit tiché slzy; z hrudi se mi vydral vzlyk. Rozhodila jsem paže a na příliš kratičký okamžik jsem ho objala kolem pasu a zabořila jsem mu tvář mokrou od slz do prsou. Položil mi svou velkou ruku do týla, jako kdyby mě tam chtěl zadržet.
"Sbohem, Jaku." Vzala jsem tu ruku a políbila ji do dlaně. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře. "Promiň," zašeptala jsem.
Pak jsem se otočila a spěchala do auta. Dveře na straně spolujezdce na mě čekaly otevřené. Hodila jsem si batoh přes opěrku hlavy, vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
Otočila jsem se a zakřičela z okénka: "Dávej pozor na Charlieho!" Po Jacobovi nebylo ale ani vidu. Jak Alice dupla na plyn - kvílení pneumatik znělo jako lidské výkřiky - otočila auto a vyjela po silnici, můj pohled utkvěl na bílém cáru na hranici lesa. Kus boty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama