Nový měsíc - 19. Závod

8. srpna 2010 v 20:39 | xoxo ♥
Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely - tak zvolna - uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené. Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů.
"Je to rychlejší než utíkat," připomněla mi tichým hlasem.
Jen jsem přikývla souběžně se svým kymácením.
Konečně letadlo líně vyrolovalo na dráhu a s pomalou vytrvalostí, která mě mučila, postupně nabíralo rychlost. Čekala jsem, že až se odlepíme od země, alespoň trochu se mi uleví, ale moje zuřivá netrpělivost neustupovala.
Alice položila na stoleček před sebou telefon ještě než jsme přestali stoupat a otočila se zády k letušce, která si ji nesouhlasně měřila. Něco v mém výrazu letušce zabránilo, aby přišla s protestem.
Snažila jsem se neposlouchat, když Alice šeptem mluvila s Jasperem; nechtěla jsem znovu slyšet ta slova, ale některá ke mně přece pronikla.
"Nemůžu si být jistá, pořád ho vidím dělat různé věci, pořád mění názor… Zabijácká veselice ve městě, útok na stráže, zvednout auto nad hlavu na hlavním náměstí… většinou věci, které by je odhalily - on ví, že to je nejrychlejší způsob, jak si vynutit reakci…
Ne, nemůžeš." Alicin hlas se ztišil, až byl skoro neslyšitelný, ačkoliv jsem seděla pár centimetrů od ní. Teď jsem naopak poslouchala pozorněji. "Řekni Emmettovi, že ne… No, jdi za Emmettem a Rosalií a přiveď je zpátky… Uvažuj, Jaspere. Jestli někoho z nás uvidí, co myslíš, že udělá?"
Přikývla. "Přesně tak. Myslím, že Bella je jediná šance… jestli vůbec máme nějakou šanci… Udělám všechno, co se dá, ale připrav Carlislea; vyhlídky nejsou příznivé."
Pak se zasmála a hlas se jí zajíkl. "Myslela jsem na to… Ano, slibuju." Její hlas přešel do prosebného tónu. "Nejezdi za mnou. Slibuju, Jaspere. Ať tak nebo tak, já se z toho dostanu… A miluju tě."
Zavěsila a opřela se do sedadla s očima zavřenýma. "Nenávidím, když mu musím lhát."
"Pověz mi všechno, Alice," prosila jsem ji. "Já tomu nerozumím. Proč jsi řekla Jasperovi, aby zastavil Emmetta, proč nám nemohou přijet na pomoc?"
"Ze dvou důvodů," zašeptala, oči stále zavřené. "Ten první jsem mu řekla. My se můžeme pokusit zastavit Edwarda samy - kdyby ho dostal do rukou Emmett, možná bychom ho dokázali zadržet na dost dlouho, abychom ho přesvědčili, že jsi naživu. Ale nemůžeme za Edwardem potají slídit. Kdyby nás viděl, jak pro něj jdeme, jednal by o to rychleji. Prohodí auto zdí nebo tak něco, a Volturiovi ho pak zničí.
A s tím souvisí ten druhý důvod, samozřejmě důvod, který jsem Jasperovi nemohla říct. Protože kdyby tam s Emmettem byli a Volturiovi by zabili Edwarda, oni by s nimi bojovali. Bello." Otevřela oči a prosebně se na mě zadívala. "Kdyby byla nějaká šance, že bychom mohli vyhrát… kdyby byla naděje, že bychom my čtyři dokázali zachránit mého bratra tím, že za něj budeme bojovat, možná by to bylo jiné. Ale to my nedokážeme, Bello, a já nemůžu takhle Jaspera ztratit."
Uvědomila jsem si, proč její oči prosí o moje pochopení. Ona chránila Jaspera na úkor nás dvou a možná také na úkor Edwarda. Pochopila jsem ji a nic zlého jsem si o ní nemyslela. Přikývla jsem.
"Nemohl by tě ale Edward slyšet?" zeptala jsem se. "Nepochopí, jakmile uslyší tvoje myšlenky, že jsem naživu, že není důvod tohle dělat?"
Ne že by existovalo nějaké ospravedlnění, ať tak či tak. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že by byl schopný takto reagovat. Nedávalo to žádný smysl! Vzpomínala jsem si s bolestivou přesností na jeho slova toho dne na pohovce, když jsme se dívali, jak Romeo a Julie páchají sebevraždu, napřed on, potom ona. Byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější. Ale slova, která pronesl v lese, když mě opouštěl, to všechno popřela - pošlapala.
"Jestli je uslyší," vysvětlovala. "Ale věř si nebo ne, i myšlenkami je možné lhát. Kdybys opravdu umřela, přesto bych se snažila ho zastavit. A myslela bych si 'je naživu, je naživu', seč by mi síly stačily. To on ví."
Zaskřípala jsem zuby v němé bezmocnosti.
"Kdyby byl nějaký způsob, jak to udělat bez tebe, Bello, nevystavovala bych tě takhle nebezpečí. Je to ode mě veliká špatnost."
"Nebuď hloupá. Já jsem to poslední, oč by sis měla dělat starosti." Zavrtěla jsem netrpělivě hlavou, abych to téma smetla ze stolu. "Pověz mi, co jsi tím myslela, že nesnášíš, když musíš Jasperovi lhát?"
Ponuře se usmála. "Slíbila jsem mu, že se z toho dostanu ven dřív, než mě zabijou. Něco takového ale nemůžu zaručit - naprosto ne." Zvedla obočí, jako kdyby chtěla, abych to nebezpečí brala vážněji.
"Kdo jsou ti Volturiovi?" zeptala jsem se šeptem. "Proč jsou o tolik nebezpečnější než Emmett, Jasper, Rosalie a ty?" Bylo těžké představit si něco děsivějšího.
Zhluboka se nadechla a pak mi najednou vrhla temný pohled přes rameno. Otočila jsem se včas, abych viděla, jak se muž na sedadle do uličky podíval stranou, jako kdyby nás neposlouchal. Vypadal jako obchodník, v tmavém obleku s mohutnou vázankou a notebookem na kolenou. Zatímco jsem si ho podrážděně měřila, otevřel počítač a velmi nápadně si nasadil sluchátka.
Naklonila jsem se blíž k Alici. Rty se mi skoro dotýkala ušního lalůčku, když mi šeptem vyprávěla ten příběh.
"Byla jsem překvapená, že znáš jejich jméno," řekla. "Že jsi okamžitě pochopila, co to znamená, když jsem řekla, že Edward míří do Itálie. Myslela jsem, že ti to budu muset vysvětlovat. Kolik ti toho vlastně řekl?"
"Říkal jenom, že je to stará mocná rodina - něco jako královská rodina. Že si dáváte pozor, abyste si je neznepřátelili, pokud nechcete… umřít," zašeptala jsem. To poslední slovo jsem ze sebe skoro nedokázala vypravit.
"Abys pochopila," pokračovala a její hlas teď byl pomalejší, odměřenější. "My Cullenovi jsme jedineční ve více ohledech, než víš. Je… abnormální, aby nás žilo tolik dohromady v míru. Je to stejné jako u Tanyiny rodiny na severu. Carlisle se domnívá, že abstinování nám umožňuje chovat se civilizovaně, vytvářet vztahy založené na lásce, a ne se jen spojovat s jinými, protože je to výhodnější a protože mi to umožní snáze přežít. Dokonce i Jamesova malá trojčlenná smečka byla neobvykle veliká - a viděla jsi, jak snadno je Laurent opustil. My téměř vždycky cestujeme sami nebo v párech. Carlisleova rodina je největší, která existuje, pokud vím. S jedinou výjimkou. A to jsou Volturiovi.
Původně byli tři: Aro, Caius a Marcus."
"Viděla jsem je," zamumlala jsem. "Na obrazu v Carlisleově pracovně."
Alice přikývla. "Časem se k nim připojily dvě ženy a těch pět utvořilo rodinu. Nejsem si jistá, ale tuším, že jejich věk je to, co jim dává schopnost žít spolu poklidně. Všichni jsou staří více než tři tisíce let. Anebo možná za svou mimořádnou snášenlivost vděčí svým darům. Jako Edward a já, i Aro a Marcus jsou… nadaní."
Než jsem se mohla zeptat, pokračovala. "Nebo je možná váže k sobě jenom jejich láska k moci. Královská rodina, to na ně sedí."
"Ale jestli jich je jenom pět…"
"Pět, kteří tvoří rodinu," opravila mě. "Jejich stráže se do toho nepočítají."
Zhluboka jsem se nadechla. "To zní… vážně."
"To si piš, že je to vážné," ujistila mě. "Podle toho, co jsme o nich slyšeli naposledy, je devět stálých členů gardy. Ostatní jsou spíš… přechodní. Mění se to. A mnozí z nich jsou také nadaní - úžasnými dary, vedle kterých to, co umím já, vypadá jako kabaretní trik. Volturiovi si je vybrali pro jejich schopnosti, ať už fyzické nebo jiné."
Otevřela jsem pusu a pak jsem ji zavřela. Napadlo mě, že snad radši nechci vědět, jak špatné jsou vyhlídky.
Alice znovu přikývla, jako kdyby přesně pochopila, co si myslím. "Ke střetům u nich nedochází často. Nikdo není tak hloupý, aby si s nimi zahrával. Žijí ve svém městě, které opouštějí, jenom když je volá povinnost."
"Povinnost?" divila jsem se.
"Neříkal ti Edward, co dělají?"
"Ne," odpověděla jsem a cítila prázdný výraz ve svém obličeji.
Alice se mi znovu podívala přes hlavu na toho obchodníka a zase mi přiložila studené rty na ucho.
"Neříkal jen tak pro nic za nic, že jsou jako královská rodina… vládnoucí třída. V průběhu tisíciletí si osvojili takovou moc, že mohou prosazovat naše pravidla - což ve skutečnosti znamená, že trestají ty, kdo je přestoupí. Plní tuto povinnost se vší rozhodností."
Vykulila jsem oči zděšením. "Existují pravidla?" zeptala jsem se příliš hlasitě.
"Pššt!"
"Neměl se mi o tom někdo zmínit už dřív?" zašeptala jsem hněvivě. "Tedy, vždyť jsem chtěla být… být jednou z vás! Neměl mi ta pravidla někdo vysvětlit?"
Alice se uchichtla nad mojí reakcí. "Není to tak složité, Bello. Je jenom jedno důležité omezení - a když se nad tím zamyslíš, pravděpodobně na ně dokážeš přijít sama."
Zamyslela jsem se nad tím. "Ne, nemám ponětí."
Nespokojeně zavrtěla hlavou. "Asi je to příliš jasné. Prostě musíme udržovat svou existenci v tajnosti."
"Aha," zamumlala jsem. To bylo jasné.
"Je to rozumné a většina z nás dohled nepotřebuje," pokračovala. "Ale po několika staletích se někteří z nás začnou nudit. Nebo začnou bláznit. Já nevím. A pak se do toho vloží Volturiovi, dřív než ti neukázněnci můžou kompromitovat je nebo nás ostatní."
"Takže Edward…"
"Plánuje výtržnost v jejich vlastním městě - ve městě, které si tajně drží už tři tisíce let, od dob Etrusků. Oni si svoje město chrání natolik, že ani nedovolují lovit v jeho zdech. Volterra je pravděpodobně to nejbezpečnější město na světě - alespoň před útokem upírů."
"Ale ty jsi říkala, že ji neopouštějí. Jak jedí?"
"Neopouštějí ji. Přivážejí si potravu zvenčí, někdy z docela slušné dálky. Jejich stráže tak mají něco na práci, když nejsou venku a nelikvidují vzbouřence. Nebo nechrání Volterru před odhalením…"
"Před situacemi, jako je tahle, před Edwardem," dokončila jsem její větu. Bylo teď překvapivě snadné říct jeho jméno. Nebyla jsem si jistá, v čem je rozdíl. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že se s ním brzy uvidím. Anebo neuvidím, jestli dorazíme pozdě, a pak se mnou bude stejně amen. Ať tak nebo tak, čeká mě brzké rozuzlení, a to mě uklidňovalo.
"Pochybuju, že někdy zažili podobnou situaci," zabručela znechuceně. "Upírů se sebevražednými sklony po světě moc nechodí."
Zvuk, který mi unikl z pusy, byl velmi tichý, ale Alice nějak pochopila, že je to výkřik bolesti. Ovinula mi svou štíhlou silnou paži kolem ramen.
"Uděláme, co budeme moct, Bello. Ještě to není u konce."
"Ještě ne." Nechala jsem se od ní utěšovat, ačkoliv jsem věděla, že naše naděje jsou chabé. "A Volturiovi nás dostanou, když vzbudíme rozruch."
Alice se napřímila. "Říkáš to, jako by to byla dobrá věc."
Pokrčila jsem rameny.
"Přestaň s tím, Bello, nebo to v New Yorku otočíme a vrátíme se do Forks."
"S čím?"
"Ty víš. Jestli bude pro Edwarda příliš pozdě, až tam přijedeme, udělám všechno pro to, abych tě dovezla zpátky k Charliemu, a nechci od tebe žádné potíže. Rozumíš tomu?"
"Jasně, Alice."
Zlehka se odtáhla, aby se na mě mohla podívat pronikavým pohledem. "Žádné potíže."
"Čestný skautský," zamumlala jsem.
Obrátila oči v sloup.
"Teď mě nech trochu se soustředit. Snažím se vidět, co má Edward v plánu."
Nechala svou paži kolem mých ramen, ale hlavu si položila na opěradlo a zavřela oči. Volnou ruku si přitiskla ze strany k obličeji a konečky prstů si třela spánek.
Dlouho jsem se na ni fascinovaně dívala. Zůstala sedět naprosto bez pohnutí, její obličej připomínal kamennou sochu. Ubíhaly minuty, a kdybych ji neznala lépe, myslela bych si, že usnula. Neodvažovala jsem se ji vyrušit a ptát se, co nového se děje.
Přála jsem si, abych měla nějaký bezpečný námět k přemýšlení. Nemohla jsem si dovolit myslet na hrůzy, které nás asi čekají, nebo, což bylo ještě děsivější, na to, jaké jsou možnosti, že se nám to nepodaří - tedy pokud jsem nechtěla nahlas křičet.
Ani jsem nedokázala nic předvídat. Možná, ale to bych musela mít velké, opravdu velké štěstí, se mi podaří zachránit Edwarda. Ale nebyla jsem tak hloupá, abych si myslela, že bych s ním pak mohla zůstat. Nijak jsem se nezměnila, byla jsem prakticky stejná jako předtím. Neobjevil se žádný nový důvod, proč by mě chtěl. Vidět ho a zase ho ztratit…
Potlačovala jsem bolest. Tohle byla cena, kterou jsem musela zaplatit, abych mu zachránila život. Zaplatím ji.
V letadle promítali film a můj soused si nasadil sluchátka. Občas jsem sledovala postavy pohybující se na malé obrazovce, ale nedokázala jsem ani říct, jestli to má být zamilovaný film, nebo horor.
Když uplynula celá věčnost, letadlo začalo klesat k New Yorku. Alice zůstávala v transu. Byla jsem nervózní, natáhla jsem se, abych se jí dotkla, ale pak jsem zase stáhla ruku zpátky. Tohle se stalo tucetkrát, než letadlo dosedlo na zem se skřípavým bouchnutím.
"Alice," řekla jsem nakonec. "Alice, musíme jít."
Dotkla jsem se její paže.
Velmi pomalu otevřela oči. Chviličku vrtěla hlavou ze strany na stranu.
"Něco nového?" zeptala jsem se tiše, vědoma si muže sedícího vedle mě z druhé strany, který možná poslouchal.
"Nic konkrétního," vydechla hlasem, který jsem sotva slyšela. "Dostává se blíž. Rozhoduje se, jak je požádá o smrt."
Musely jsme utíkat na další spoj, ale bylo to dobré - lepší než čekat. Jakmile bylo letadlo ve vzduchu, Alice zavřela oči a ponořila se zpátky do stejné strnulosti jako předtím. Čekala jsem, co nejtrpělivěji jsem dokázala. Když byla zase tma, vytáhla jsem roletu, ale dívala jsem se jen do ploché černé tmy, a tak jsem okénko zase zatáhla.
Byla jsem vděčná, že mám tolik měsíců praxe v ovládání myšlenek. Místo abych se zaobírala tou děsivou možností, že bez ohledu na to, co říkala Alice, nemám v úmyslu přežít, soustředila jsem se na menší problémy. Jako třeba co řeknu Charliemu, jestli se vrátím zpátky? To byl dost ožehavý problém, aby mě zaměstnal na několik hodin. A Jacobovi? Slíbil, že na mě bude čekat, ale dodrží svůj slib? Skončím doma ve Forks sama a nebudu mít vůbec nikoho? Možná jsem nechtěla přežít, ať to dopadne jakkoliv.
Připadalo mi, že mi Alice zatřásla za rameno jen o pouhých několik vteřin později - neuvědomila jsem si, že jsem usnula.
"Bello," zasyčela trošičku moc hlasitě na setmělou kabinu plnou spících lidí.
Nebyla jsem dezorientovaná - na to jsem nebyla dost dlouho mimo.
"Co se děje?"
Aliciny oči zářily v matném světle lampičky na čtení v řadě za námi.
"Není to tak zlé." Divoce se usmála. "Tak se nám to hodí. Zvažují to, ale rozhodli se, že mu nevyhoví."
"Volturiovi?" zamumlala jsem jako omámená.
"Kdo jiný, Bello, prober se. Vidím, co mu řeknou."
"Tak mi to pověz."
Uličkou k nám po špičkách přišel stevard. "Mohu donést dámám polštář?" Jeho tichý šepot byl výtkou naší poměrně hlasité konverzaci.
"Ne, děkujeme." Alice ho obdařila zářivým, neuvěřitelně líbezným úsměvem. Stevard se otočil a klopýtal zpátky, jako by dostal palicí.
"Tak povídej," vydechla jsem téměř mlčky.
Zašeptala mi do ucha: "Oni o něj mají zájem - myslí si, že by jim jeho talent mohl být užitečný. Nabídnou mu místo u nich."
"Co jim na to odpoví?"
"To ještě nemůžu vidět, ale vsadím se, že to bude stát za to." Znovu se usmála. "Tohle je první dobrá zpráva - první průlom. Volturiovi jsou na rozpacích; opravdu ho nechtějí zničit - Aro to označí za 'mrhání' - a to může stačit na to, aby Edward začal promýšlet plán číslo dvě. Čím víc času nad tím stráví, tím lépe pro nás."
Nestačilo to, aby to ve mně vzbudilo naději, abych pocítila stejnou úlevu jako ona. Pořád se nám může do cesty postavit tolik věcí a my nakonec přijedeme příliš pozdě. A kdybych se nedostala přes zdi Volterry, nebyla bych schopná zabránit Alici odtáhnout mě zpátky domů.
"Alice?"
"Co je?"
"Já to nechápu. Jak to, že teď vidíš tak jasně? A jindy vidíš něco v dálce - a ono se to nestane?"
Její oči se napjaly. Přemítala jsem, jestli uhodla, na co myslím.
"Je to jasné, protože je to bezprostřední a blízké a já jsem opravdu soustředěná. Věci vzdálené přicházejí samy - jsou to jenom záblesky, slabé možnosti. Navíc vidím upíry snadněji než lidi. S Edwardem mi to jde ještě lépe, protože jsem na něj tak vyladěná."
"Někdy vidíš i mě," připomněla jsem jí.
Zavrtěla hlavou. "Ne tak jasně."
Povzdechla jsem si. "Vážně si přeju, abys měla pravdu, pokud jde o mě. Na začátku, když jsem se poprvé objevila v tvých vizích, ještě než jsme se vůbec poznaly…"
"Co tím myslíš?"
"Viděla jsi, že se stanu jednou z vás." Ta slova jsem vyslovila skoro bez hlesu.
Vzdychla. "Tehdy to byla možnost."
"Tehdy," opakovala jsem.
"Abych pravdu řekla, Bello…," zaváhala a pak se rozhodla pokračovat. "Upřímně, podle mě už je to víc než směšné. Zvažuju, jestli tě prostě nemám změnit sama."
Zírala jsem na ni, tím šokem jako přimrazená. Moje mysl se jejím slovům okamžitě vzepřela. Nemohla jsem si dovolit pocítit naději. Co kdyby si to rozmyslela?
"Vystrašila jsem tě?" podivila se. "Myslela jsem, že to chceš."
"To chci!" vydechla jsem. "Ach, Alice, udělej to hned! Mohla bych ti tolik pomoct - a nezdržovala bych tě. Kousni mě!"
"Pššt," varovala mě. Stevard se zase díval směrem k nám. "Snaž se být rozumná," zašeptala. "Nemáme dost času. Do zítřka se musíme dostat do Volterry Kdybych tě kousla, několik dní se budeš svíjet v bolestech." Udělala obličej. "A myslím, že ostatní spolucestující by z toho radost neměli."
Kousla jsem se do rtu. "Jestli to neuděláš hned, tak si to rozmyslíš."
"Ne." Zamračila se, její výraz byl nešťastný. "Nerozmyslím. On bude sice zuřit, ale už s tím nic nenadělá."
Srdce mi tlouklo rychleji. "Vůbec nic."
Tiše se zasmála a pak vzdychla. "Máš ve mě příliš velkou důvěru, Bello. Nejsem si jistá, jestli to dokážu. Pravděpodobně to skončí tak, že tě zkrátka zabiju."
"Já to risknu."
"Ty jsi tak divná, i na to, že jsi člověk."
"Díky."
"No dobře, stejně se tu teď bavíme jen o hypotetické možnosti. Napřed musíme přežít zítřek."
"Dobrý postřeh." Ale aspoň jsem měla něco, v co jsem mohla doufat, jestli přežijeme. Jestli Alice dostojí svému slibu - a jestli mě přitom nezabije - pak si Edward může jít za svými zábavami, jak bude chtít, a já ho budu moct následovat. Nedovolím, aby se trápil. Možná, že až budu krásná a silná, po nějakém rozptýlení ani nevzdechne.
"Ještě spi," pobízela mě Alice. "Vzbudím tě, až bude něco nového."
"Dobře," zamumlala jsem, ale byla jsem si jistá, že spánek už je teď ztracená věc. Alice si přitáhla nohy na sedadlo, objala si je pažemi a opřela se čelem o kolena. Kolébala se dopředu a dozadu, jak se soustředila.
Položila jsem si hlavu na sedadlo, dívala se na ni a pak jsem vnímala až to, když zatáhla stínítko před slabou září na východním nebi.
"Co se děje?" zamumlala jsem.
"Odmítli ho," řekla tiše. Všimla jsem si okamžitě, že její entuziasmus je pryč.
Hlas se mi zděšeně zadrhl v krku. "Co hodlá dělat?"
"Zpočátku to bylo chaotické. Viděla jsem jenom záblesky, hrozně rychle měnil plány."
"Jaké plány?" naléhala jsem.
"Měl slabou chvilku," zašeptala. "Rozhodl se, že půjde na lov."
Podívala se na mě, když mi na očích poznala, že mi to nedošlo.
"Do města," vysvětlila. "Málem to udělal. Změnil názor v poslední minutě."
"Nechtěl by zklamat Carlislea," zamumlala jsem. To by mu neudělal.
"Pravděpodobně," souhlasila.
"Budeme mít dost času?" Jak jsem promluvila, došlo k změně tlaku v kabině. Cítila jsem, jak se letadlo naklonilo směrem dolů.
"To doufám - jestli se bude držet svého posledního rozhodnutí, tak snad."
"Co chce udělat?"
"Jednoduchou věc. Prostě vyjde ven na slunce."
Jenom vyjde na slunce. Nic víc.
Stačilo by to. Obraz Edwarda na louce - zářícího, jiskřícího, jako kdyby měl kůži posetou miliony diamantových plošek - jsem měla navždy vpálený do paměti. Žádný člověk, který něco takového viděl, na to nikdy nezapomene. To by Volturiovi asi nemohli dovolit. Tedy pokud chtěli, aby jejich město zůstalo nenápadné.
Podívala jsem se na lehkou šedou záři, která pronikala otevřenými okny "Přijedeme příliš pozdě," zašeptala jsem a hrdlo se mi sevřelo úzkostí.
Zavrtěla hlavou. "Právě teď se ukazuje jeho sklon k melodramatičnosti. Chce co největší publikum, takže si vybere místo na hlavním náměstí, pod věží s hodinami. Tam jsou zdi vysoké. Počká, až bude mít slunce přesně nad hlavou."
"Takže máme čas do poledne?"
"Jestli budeme mít štěstí. Jestli se nerozhodne jinak."
Z reproduktoru se ozval hlas pilota, který napřed francouzsky a pak anglicky ohlásil, že právě přistáváme. Zacinkalo to a rozsvítily se světelné nápisy s upozorněním pro cestující, aby se připoutali.
"Jak daleko je z Florencie do Volterry?"
"To záleží na tom, jak rychle jedeš… Bello?"
"Ano?"
Podívala se na mě zkoumavě. "Jak velké máš námitky proti krádeži auta?"
* * *
Pár kroků před místem, kam jsem měla namířeno, zastavilo s kvílením jasně žluté Porsche, vzadu s nápisem TURBO vyvedeným stříbrnou kurzívou. Všichni vedle mě na přeplněném chodníku u letiště valili oči.
"Pospěš si, Bello!" zakřičela Alice netrpělivě otevřeným okénkem u spolujezdce.
Utíkala jsem ke dveřím a naskočila dovnitř. Už mi chyběla jenom černá punčocha přes hlavu.
"Ježkovy zraky, Alice," stěžovala jsem si. "Nemohla jsi ukradnout něco ještě nápadnějšího?"
Interiér byl vyveden v černé kůži a okénka byla kouřově tmavá. Uvnitř si člověk připadal bezpečněji, jako v noci.
Alice už se mezitím velmi rychle proplétala hustou letištní dopravou - vklouzávala do malých prostorů mezi auty, zatímco já jsem se krčila na sedadle a tápala po bezpečnostním pásu.
Opravila mě: "Správně ta otázka měla znít, jestli jsem mohla ukradnout rychlejší auto, a to si nemyslím. Měla jsem štěstí."
"Jsem si jistá, že to bude velmi povzbudivé, až budou někde silniční zátarasy."
Zvonivě se zasmála. "Věř mi, Bello. Jestli někdo postaví silniční zátaras, bude to za námi." Dupla na plyn, jako kdyby chtěla dokázat svou pravdu.
Asi jsem se měla dívat z okna, když kolem nás pádily napřed město Florencie a pak toskánská krajina. Tohle byl můj první výlet kamkoliv za hranice, a možná taky poslední. Ale Alicina jízda mě děsila, ačkoliv jsem věděla, že jí za volantem můžu důvěřovat. A byla jsem příliš zmučená úzkostí, abych se dokázala kochat pohledem na kopce a města obehnaná zdmi, která z dálky vypadala jako hrady.
"Vidíš něco dalšího?"
"Něco se děje," zamumlala Alice. "Nějaký festival. Ulice jsou plné lidí a červených praporů. Jaké je dnes datum?"
Nebyla jsem si úplně jistá. "Možná patnáctého?"
"No, to je ironie. Je svátek svatého Marka."
"Což znamená?"
Temně se uchechtla. "Ve městě jsou každoroční oslavy. Podle legendy před patnácti sty lety jeden křesťanský misionář, otec Marcus - totiž Marcus Volturi - vyhnal z Volterry všechny upíry. Příběh praví, že byl umučen v Rumunsku, které se stále snažil zbavit upírské metly. Samozřejmě je to nesmysl - nikdy neopustil svoje město. Ale od toho pocházejí některé pověry o věcech, jako jsou kříže a česnek. Otec Marcus je přece uměl používat tak úspěšně. A upíři Volterru nesužují, takže to musí fungovat." Její úsměv byl křečovitý. "Svátek se stal spíš městskou slavností a projevem uznání policejním silám - konec konců, Volterra je mimořádně bezpečné město. Policie má velký kredit."
Uvědomovala jsem si, co tím myslela, když říkala, že je to ironie. "Nebudou moc šťastní, jestli u nich Edward způsobí pozdvižení právě na den svatého Marka, že ne?"
Zavrtěla hlavou s ponurým výrazem. "Ne. Zareagují velmi rychle."
Podívala jsem se stranou a snažila se, aby mi zuby neprokously spodní ret. Krvácení by zrovna teď nebyl nejlepší nápad.
Slunce bylo děsivě vysoko na bledém, modrém nebi.
"Pořád to plánuje na poledne?" ujišťovala jsem se.
"Ano. Rozhodl se počkat. A oni čekají na něj."
"Pověz mi, co mám dělat."
Upírala oči na klikatící se silnici - ručička na tachometru se téměř dotýkala pravého okraje stupnice.
"Nemusíš dělat nic. Jenom tě Edward musí spatřit dřív, než vystoupí na slunce. A musí tě vidět dřív, než spatří mě."
"Jak to uděláme?"
Malé červené auto jako by spěchalo dozadu, jak se kolem něj Alice prosmýkla.
"Dostanu tě tak blízko, jak to bude možné, a pak poběžíš směrem, který ti ukážu."
Přikývla jsem.
"Hlavně nezakopni," dodala. "Dneska nemáme čas na podvrtnuté kotníky."
Zasténala jsem. To by mi bylo podobné - zničit všechno, zničit svět jedním nemotorným zakopnutím.
Slunce stále stoupalo po obloze a Alice s ním závodila. Bylo příliš jasné, a to ve mně vyvolávalo paniku. Možná se Edwardovi přece jen nakonec nebude chtít čekat na poledne.
"Tamhle," řekla Alice najednou a ukázala na město s hradem na nejbližším kopci.
Zírala jsem na něj a pocítila první náznak nového strachu. Každou minutu od včerejšího rána - připadalo mi to, jako by to bylo před týdnem -, kdy Alice vyslovila jeho jméno u paty schodiště, jsem zažívala jenom jeden strach. A přesto teď, jak jsem se dívala na staré hnědé zdi a věže korunující vrcholek příkrého kopce, pocítila jsem jinou, sobečtější hrůzu, která mě rozechvívala.
Tušila jsem, že město je velmi krásné. Absolutně mě děsilo.
"Volterra," ohlásila Alice dutým, ledovým hlasem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama