Nový měsíc - 20.Volterra

8. srpna 2010 v 20:38 | xoxo ♥
Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.
"Alice," zasténala jsem. Hodiny na palubní desce jako by zrychlovaly.
"Je to jediná cesta dovnitř," snažila se mě uklidnit. Ale její hlas byl příliš napjatý, aby uklidňoval.
Auta se nadále posouvala kupředu, jedno za druhým. Slunce zářilo jasně na zem a zdálo se, že stojí téměř v nadhlavníku.
Pomalu jsme se blížily k městu. Jak jsme se dostávaly blíž, viděla jsem auta zaparkovaná po straně silnice, lidé z nich vylézali a museli jít zbytek cesty pěšky. Zpočátku jsem si myslela, že je to jenom netrpělivost - což bych snadno pochopila. Ale pak jsme objely serpentinu a já jsem uviděla přeplněné parkoviště před městskou zdí a davy lidí procházející branami. Nikomu nedovolili projet dovnitř autem.
"Alice," zašeptala jsem naléhavě.
"Já vím," řekla. Její obličej byl jako vytesaný z ledu.
Jak jsem se dívala kolem sebe - a plazily jsme se tak pomalu, že jsem to dobře viděla - všimla jsem si, že je velmi větrno. Lidé proudící v davech k bráně si chytali klobouky a odhrnovali si vlasy z obličeje. Ženám se vzdouvaly sukně. Také jsem si všimla, že je všude červená barva. Červená trička, červené klobouky, červené prapory visící vedle brány jako dlouhé stuhy, vlnící se ve větru. Náhlý poryv strhl jasně rudý šátek, který měla jedna žena uvázaný ve vlasech. Šátek vylétl do vzduchu a kroutil se, jako by byl živý. Žena se po něm natahovala, skákala do vzduchu, ale šátek se vznášel výš, až připomínal jenom krvavou skvrnu proti omšelým starobylým zdem.
"Bello." Alice rychle promluvila zuřivým, tichým hlasem. "Nevidím, jak se zdejší stráže rozhodnou - jestli to nevyjde, budeš muset jít sama. Budeš muset utíkat. Pořád se ptej na Palazzo dei Priori a utíkej směrem, který ti ukážou. Neztrať se."
"Palazzo dei Priori, Palazzo dei Priori," opakovala jsem si to jméno znovu a znovu a snažila se zapamatovat si ho.
"Nebo 'věž s hodinami', jestli budou mluvit anglicky. Já to objedu a budu se snažit najít odlehlé místo někde za městem, kde se můžu dostat přes zeď."
Přikývla jsem. "Palazzo dei Priori."
"Edward bude pod věží s hodinami, na severním konci náměstí. Na pravé straně je úzká alej a on tam bude stát ve stínu. Budeš muset upoutat jeho pozornost dřív, než vyjde na slunce."
Zuřivě jsem přikývla.
Alice se blížila k čelu fronty. Nějaký muž v námořnicky modré uniformě tam řídil dopravu a odkláněl auta z plného parkoviště. Každé auto udělalo obrat o sto osmdesát stupňů a mířilo zpátky hledat místo vedle silnice. Pak byla řada na Alici.
Uniformovaný muž líně pokynul, aniž jí věnoval pozornost. Alice zrychlila, objela ho a mířila k bráně. Něco na nás zakřičel, ale zůstal stát na svém místě a zuřivě mával, aby zabránil dalšímu autu následovat našeho špatného příkladu.
Muž u brány měl stejnou uniformu. Jak jsme se k němu přiblížily, procházely kolem nás zástupy turistů, zaplňovaly chodníky a zíraly zvědavě na to drzé nablýskané Porsche.
Strážný vstoupil doprostřed ulice. Alice opatrně stočila auto, než úplně zastavila. Slunce se mi opíralo do okénka a ona byla ve stínu. Rychle sáhla za sedadlo a vyndala něco z kabelky.
Strážný přistoupil k autu s rozzlobeným výrazem a hněvivě zaklepal na okénko.
Alice stáhla okénko do poloviny a já jsem se dívala, jak strážný dvakrát polkl, když spatřil obličej za tmavým sklem.
"Je mi líto, ale dnes pouštíme do města jenom turistické autobusy, slečno," řekl anglicky se silným přízvukem. Nasadil tón, jako by se omlouval, jako by mu bylo líto, že pro tak úchvatně krásnou ženu nemá lepší zprávu.
"My jsme také turistky," řekla Alice a blýskla po něm oslnivým úsměvem. Vytáhla ruku z okénka do slunečního světla. Ztuhla jsem, dokud jsem si nevšimla, že na ní má nataženou jemnou koženou rukavici, která jí sahala až k loktu. Vzala ho za ruku, stále zvednutou, jak jí klepal na okénko, a vtáhla ji do auta. Vtiskla mu něco do dlaně a ovinula mu kolem toho prsty.
Zatvářil se ohromeně, když vytahoval ruku a zíral na tlustou ruličku peněz, kterou teď držel. Vnější bankovka byla tisícidolarová.
"To je nějaký vtip?" vykoktal.
Alicin úsměv byl oslepující. "Jenom jestli vám to připadá legrační."
Podíval se na ni, oči vykulené. Mrkla jsem nervózně na hodiny na palubní desce. Jestli se Edward drží svého plánu, zbývá nám jenom pět minut.
"Mám malinko naspěch," nadhodila, stále s úsměvem.
Strážný dvakrát zamrkal a pak si zasunul peníze do saka. Ustoupil o krok od okénka a mávl na nás. Nikdo z procházejících lidí si asi nevšiml tiché výměny. Alice vjela do města a obě jsme si úlevou vydechly.
Ulice byla velmi úzká, vydlážděná kamennými kočičími hlavami stejné barvy jako vybledlé skořicově hnědé budovy, které zatemňovaly ulici svým stínem. Zdi domů byly ozdobené červenými prapory, rozmístěnými jen pár metrů od sebe, které se třepotaly ve větru, hvízdajícím úzkou ulicí.
Byla přeplněná a pěší doprava zpomalovala náš postup.
"Ještě kousek," povzbuzovala mě Alice; já jsem svírala kliku od dveří, připravená vrhnout se na ulici, jakmile mi řekne.
Dupala střídavě na plyn a na brzdu a lidé v davu na nás hrozili pěstmi a rozhněvaně nadávali. Byla jsem ráda, že jim nerozumím. Zabočily jsme na cestu, která byla určená jenom pro pěší; šokovaní lidé se museli vmáčknout do dveří domů, jak jsme se prodíraly kolem nich. Na konci jsme našly další ulici. Tady byly budovy vyšší; z výšky se nakláněly proti sobě tak, aby na chodník nedopadalo žádné slunce; meloucí se rudé prapory na protějších stranách se téměř dotýkaly. Tady byl dav ještě hustší než všude jinde. Alice nemohla dál. Měla jsem dveře otevřené ještě dřív, než auto úplně zastavilo.
Ukázala k místu, kde se ulice rozšiřovala do jasného otevřeného prostoru. "Tam - jsme na jižním konci náměstí. Utíkej přímo přes náměstí, k pravé straně věže s hodinami. Já si najdu cestu kolem!"
Dech se jí najednou zadrhl, a když znovu promluvila, znělo to jako zasyčení. "Oni jsou všude!"
Zůstala jsem stát jako přikovaná a ona mě postrčila od auta. "Zapomeň na ně. Máš dvě minuty. Běž, Bello, běž!" zakřičela a při těch slovech vystoupila z auta.
Nezastavila jsem se, abych se podívala, jak se Alice ztratí ve stínech. Nezdržovala jsem se zavíráním dveří. Odstrčila jsem jednu tlustou ženu, která mi stála v cestě, a vyběhla jsem vpřed, hlava nehlava. Nedávala jsem pozor na nic než na nerovné kameny pod nohama.
Když jsem vyběhla z temné uličky, oslepilo mě zářivé slunce, které pražilo na hlavní náměstí. Opřel se do mě vítr, nafoukal mi vlasy do očí a ještě víc mě oslepil. Nebylo divu, že jsem neviděla hradbu těl, dokud jsem do ní nenarazila.
Mezi těsně napresovanými těly nebyla žádná cesta, žádná skulinka. Tlačila jsem se zuřivě skrz, prala se s rukama, které mě strkaly zpátky. Slyšela jsem výkřiky podráždění a dokonce bolesti, jak jsem si probojovávala cestu, ale žádné nebyly v jazyce, kterému jsem rozuměla. Obličeje kolem sebe jsem viděla v rozmazané šmouze hněvu a překvapení, obklopené všudypřítomnou červenou. Nějaká blondýna se na mě zamračila a červený šátek, který měla uvázaný kolem krku, vypadal jako ohavná rána. Dítě, posazené na ramenou nějakého muže, aby vidělo přes dav, se na mě dolů usmívalo. V úsměvu cenilo umělohmotné upírské zuby.
Dav kolem mě se strkal a stáčel mě špatným směrem. Byla jsem ráda, že jsou hodiny tak dobře vidět, jinak bych nebyla schopná udržet rovný kurs. Obě ručičky na hodinách však ukazovaly vzhůru k nelítostnému slunci, a ačkoliv jsem se prodírala zuřivě davem, věděla jsem, že jdu pozdě. Nebyla jsem ještě ani v půli cesty přes náměstí. Nestihnu to. Jsem hloupá, pomalá a lidská, a všichni kvůli tomu zemřeme.
Doufala jsem, že se Alice dostane odsud. Doufala jsem, že mě uvidí z nějakého tmavého stínu a pozná, že jsem neuspěla, takže bude moct jet domů za Jasperem.
Poslouchala jsem, jestli kromě hněvivých výkřiků neuslyším zvuky úžasu: vzdech, možná výkřik, jak se Edward objevil někomu před očima.
V davu se najednou udělalo místo - spatřila jsem před sebou bublinu v prostoru. Naléhavě jsem se k ní tlačila a dokud jsem si neodřela holeně o cihly, nedošlo mi, že uprostřed náměstí stojí široká čtvercová fontána.
Málem jsem plakala úlevou, když jsem přehodila nohu přes okraj a utíkala vodou, která mi sahala po kolena. Stříkalo to všude kolem mě. I v tom slunci byla voda ledová a řezala jak žiletky. Ale fontána byla velmi široká; mohla jsem tak přeběhnout střed náměstí za pouhých několik vteřin. Nezastavila jsem se, když jsem narazila na protější konec - použila jsem nízkou zídku jako odrazový můstek a vrhla jsem se do davu.
Lidé mi teď ustupovali z cesty ochotněji, vyhýbali se ledové vodě, která mi při běhu cákala z nasáklého oblečení. Znovu jsem se podívala na hodiny.
Náměstím se rozezněl hluboký, dunivý úder zvonu. Vibroval v kamenech pod mýma nohama. Děti plakaly a zakrývaly si uši. A já jsem začala křičet, jak jsem běžela.
"Edwarde!" křičela jsem, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Dav byl příliš hlučný a můj hlas byl sípavý vyčerpáním. Ale nemohla jsem přestat křičet.
Hodiny odbily další úder. Běžela jsem kolem dítěte, které svírala matka v náručí - jeho vlasy byly v oslepujícím slunci téměř bílé. Muži v červených sakách, kteří stáli do kruhu, křikem varovali okolostojící, když jsem prorazila skrz ně. Další úder zvonu.
Za muži v červeném byla v davu díra, kousek místa mezi turisty, kteří se bezcílně hemžili pod věží. Očima jsem prohledávala tmavou úzkou pasáž napravo od široké čtvercové budovy stojící pod věží. Neviděla jsem úroveň ulice - pořád mi stálo v cestě příliš mnoho lidí. Hodiny znovu odbily.
Skoro jsem neviděla. Neměla jsem před sebou dav, který by rozrážel vzduch, a tak mi vítr bičoval obličej a pálil mě v očích. Nevěděla jsem jistě, jestli mi tečou slzy kvůli tomu, nebo jestli brečím, protože jsem prohrála. Hodiny znovu odbily.
Blízko ústí uličky stála čtyřčlenná rodinka. Dvě děvčátka byla oblečená do karmínových šatů a ve vlasech sčesaných dozadu měla uvázané stuhy stejné barvy. Otec nebyl vysoký. Zdálo se mi, že přímo za jeho ramenem vidím ve stínu něco jasného. Pádila jsem k nim a snažila se vidět přes pálící slzy. Hodiny obíjely a menší holčička si přitiskla ruce na uši.
Starší dívka, která sahala matce jen do pasu, objala mamince nohu a zírala do stínu za nimi. Jak jsem se na ni dívala, zatahala matku za loket a ukázala do tmy. Hodiny odbíjely a já už jsem byla tak blízko.
Byla jsem dost blízko, abych slyšela její vysoký hlásek. Její otec na mě překvapeně zíral, jak jsem se hnala k nim a skuhravě opakovala pořád dokola Edwardovo jméno.
Starší holčička se zahihňala, řekla něco mamince a znovu netrpělivě ukázala do stínu.
Mihla jsem se kolem jejího otce - popadl dítě, které mi stálo v cestě - a sprintovala k temné mezeře za nimi, jak mi hodily odbíjely nad hlavou.
"Edwarde, ne!" křičela jsem, ale můj hlas se ztrácel v burácení zvonů.
Teď jsem ho spatřila. A viděla jsem, že on mě nevidí.
Tentokrát to byl opravdu on, žádná halucinace. A já jsem si uvědomila, jak byly moje přeludy chabé; ve skutečnosti vypadal mnohem líp.
Stál tam, nehybný jako socha, jenom pár kroků od ústí uličky. Oči měl zavřené, pod nimi temně fialové kruhy, paže volně natažené podél boků, dlaně otočené dopředu. Jeho výraz byl velmi poklidný, jako kdyby se mu zdálo něco příjemného. Mramorová kůže jeho hrudi byla obnažená - u nohou mu ležela malá hromádka bílé látky. Z jeho kůže tlumeně zářilo světlo odrážející se z chodníku náměstí.
Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího - i když jsem utíkala a přitom lapala po dechu a křičela, dokázala jsem si to vychutnat. A těch posledních sedm měsíců nic neznamenalo. A jeho slova v lese nic neznamenala. A nezáleželo na tom, jestli mě nechce. Já nebudu nikdy chtít nic než jeho, bez ohledu na to, jak dlouho budu žít.
Hodiny odbily a on udělal velký krok ke světlu.
"Ne!" zakřičela jsem. "Edwarde, podívej se na mě!"
Neposlouchal. Zlehounka se usmál. Zvedl nohu, aby udělal krok, který ho postaví přímo do slunce.
Narazila jsem do něj tak tvrdě, že by mě ta síla srazila k zemi, kdyby mě jeho paže nezachytily a nezvedly. Vyrazilo mi to dech a hlava se mi zvrátila.
Jeho tmavé oči se pomalu otevřely. Hodiny odbily další úder.
Podíval se na mě s tichým překvapením.
"Podivuhodné," řekl, nádherný hlas plný údivu, lehce pobavený. "Carlisle měl pravdu."
"Edwarde," snažila jsem se popadnout dech, ale nevydala jsem ani hlásku. "Musíš jít zpátky do stínu. Musíš se pohnout!"
Zdál se udivený. Zlehka mi přejel rukou po tváři. Zdálo se, že si nevšiml, že se snažím zatlačit ho zpátky. Ale mohla bych tlačit do zdí ulice a bylo by to stejné. Hodiny odbíjely, a on nereagoval.
Bylo to velmi zvláštní, protože jsem věděla, že jsme oba ve smrtelném nebezpečí, a přesto jsem se v tu chvíli cítila dobře. Tečka. Cítila jsem, jak mi srdce buší v hrudi a v žilách mi znovu pulzuje horká krev. Moje plíce se hluboce naplnily sladkou vůní, která vycházela z jeho kůže. Bylo to, jako kdybych nikdy v hrudi neměla žádnou díru. Najednou jsem byla dokonalá - ne uzdravená, ale jako kdyby vůbec nikdy žádná rána neexistovala.
"Nemůžu uvěřit, že to bylo tak rychlé. Vůbec nic jsem necítil - jsou opravdu dobří," divil se, znovu zavřel oči a přitiskl mi rty do vlasů. Jeho hlas byl jako med a samet. "Smrt z tebe vysála med dechu, ale nepřemohla tě. Na tvoji krásu nemá," zamumlal a já jsem poznala verš, který pronesl Romeo v hrobce. Hodiny odbíjely svůj poslední úder. "Voníš přesně tak jako vždycky," pokračoval. "Takže tohle možná je peklo. Mně je to jedno. Já to přijímám."
"Nejsem mrtvá," přerušila jsem ho. "A ty taky ne! Prosím tě, Edwarde, musíme se pohnout. Nemůžou být daleko!"
Prala jsem se s jeho pažemi a on zmateně stáhl obočí.
"Jak prosím?" zeptal se zdvořile.
"Nejsme mrtví, ještě ne! Ale musíme se odtud dostat, než Volturiovi -"
Při mých slovech mu v očích problesklo pochopení. Než jsem mohla dokončit větu, už mě odtáhl do stínu, bez námahy mě otočil, takže jsem se zády pevně opírala o cihlovou zeď, a zůstal stát zády ke mně, čelem otočený do uličky. Paže roztáhl doširoka, aby mě chránil.
Vykoukla jsem mu pod paží a spatřila dvě temné postavy, které se oddělily od šera.
"Zdravíčko, pánové." Edwardův hlas byl zdánlivě klidný a příjemný. "Myslím, že dnes nebudu potřebovat vaše služby. Velice bych ale ocenil, kdybyste vyřídili mé poděkování svým pánům."
"Nemohli bychom si promluvit na příhodnějším místě?" zašeptal hrozivě něčí příjemný hlas.
"To myslím nebude nutné." Edwardův hlas byl teď tvrdší. "Já znám vaše pokyny, Felixi. Neporušil jsem žádná pravidla."
"Felix jenom chtěl poukázat na blízkost slunce," řekl druhý stín smířlivým tónem. Oba byli zahalení do kouřově šedých plášťů, které sahaly až na zem a vlnily se ve větru. "Najděme si lepší úkryt."
"Přijdu hned za vámi," řekl Edward suše. "Bello, co kdyby ses vrátila na náměstí a trochu si užila oslav?"
"Ne, tu dívku vezmi s sebou," zašeptal ten první stín se stopou zlomyslnosti.
"To mě ani nenapadne." Předstíraná zdvořilost zmizela. Edwardův hlas byl bezvýrazný a ledový. Maličko přesunul těžiště a já jsem viděla, že se připravuje na bitku.
"Ne," artikulovala jsem němě.
"Šššš," zamumlal, aby ho neslyšeli.
"Felixi," varoval ten druhý, rozumnější stín. "Tady ne." Otočil se k Edwardovi. "Aro by s tebou prostě rád znovu mluvil, pokud ses rozhodl přece jen si nevynutit náš zásah."
"Samozřejmě," souhlasil Edward. "Ale ta dívka může svobodně odejít."
"Obávám se, že to není možné," řekl lítostivě zdvořilý stín. "Máme pravidla, která musíme zachovávat."
"Pak se obávám, že nebudu schopen přijmout Arovo pozvání, Demetri."
"No to je pěkné," zamručel Felix. Moje oči si mezitím zvykly na hluboký stín, takže jsem viděla, že Felix je velmi velký, vysoký a mohutný v ramenou. Svou velikostí mi připomínal Emmetta.
"Aro bude zklamaný," povzdechl si Demetri.
"Jsem si jistý, že to zklamání přežije," opáčil Edward.
Felix a Demetri se přikradli blíž k ústí uličky a trochu se rozestoupili, aby mohli mít Edwarda mezi sebou. Měli v úmyslu zatlačit ho hlouběji do uličky a vyhnout se scéně. Žádné odražené světlo si k jejich kůži nenašlo přístup; byli bezpečně zahalení do svých plášťů.
Edward se nepohnul ani o píď. Tím, že mě chránil, si podepisoval rozsudek.
Najednou Edward rychle otočil hlavu do tmavé klikaté uličky a Demetri s Felixem udělali to samé. Reagovali tak na nějaký zvuk nebo pohyb, příliš jemný pro mé smysly.
"Chovejme se slušně, ano?" navrhl zpěvavý hlas. "Jsou tu dámy."
K Edwardovi zlehka přitančila Alice a zůstala nedbale stát. Nebylo u ní ani stopy po skrývaném napětí. Vypadala tak drobná, tak křehká. Její štíhlé paže se pohupovaly jako paže dítěte.
Přesto se Demetri s Felixem napřímili a pláště se jim zlehka zavlnily, jak se uličkou prohnal poryv větru. Felixův obličej nabral kyselý výraz. Zjevně neměli rádi vyrovnané počty.
"Nejsme sami," připomněla jim.
Demetri se ohlédl přes rameno. Pár metrů od náměstí se na nás dívala ta rodinka s holčičkami v červených šatech. Maminka naléhavě mluvila s manželem, oči upřené na naši pětici. Podívala se stranou, když se s ní Demetri střetl pohledem. Muž udělal několik kroků dál do náměstí a poklepal jednomu z mužů v červeném saku po rameni.
Demetri zavrtěl hlavou. "Prosím, Edwarde, buďme rozumní," řekl.
"Souhlasím," přikývl Edward. "Proto si v tichosti půjdeme každý po svém."
Demetri si frustrovaně povzdechl: "Alespoň si to prodiskutujme ve větším soukromí."
Šest mužů v červeném se teď připojilo k rodině a všichni nás sledovali se znepokojeným výrazem. Uvědomila jsem si, že jsou vyděšení, protože Edward stojí přede mnou tak, aby mě mohl v případě potřeby chránit. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby utekli.
Edward slyšitelně scvakl zuby. "Ne."
Felix se usmál.
"Dost."
Za námi se ozval vysoký, rezavý hlas.
Podívala jsem se pod Edwardovou druhou paží a spatřila malou tmavou postavu, která přicházela k nám. Podle toho, jak se jí vzdouvaly okraje pláště, jsem poznala, že to bude další z nich. Kdo jiný?
Zpočátku jsem si myslela, že je to mladý chlapec. Nově příchozí byl drobný jako Alice, se zplihlými světle hnědými vlasy střiženými nakrátko. Tělo pod pláštěm - který byl tmavší, téměř černý - bylo štíhlé a oboupohlavní. Ale obličej byl na chlapce příliš krásný. Vedle tohoto obličeje s velkýma očima a plnými rty by Botticelliho anděl vypadal jako obluda. I přes ty kalné karmínově rudé duhovky.
Dívka byla co do velikosti tak nepatrná, že mě reakce na její příchod udivila. Felix a Demetri se okamžitě uvolnili, ustoupili ze svých útočných pozic a znovu splynuli se stíny vysokých zdí.
Edward spustil paže a také uvolnil postoj - ale v porážce.
"Jane," vzdechl rezignovaně, když ji poznal.
Alice si složila ruce na prsou, její výraz byl apatický.
"Následujte mě," promluvila Jane znovu monotónním dětským hlasem. Otočila se k nám zády a vplula tiše do tmy.
Felix s úsměvem pokynul, abychom šli první.
Alice okamžitě vyšla za malou Jane. Edward mi ovinul paži kolem pasu a táhl mě vedle ní. Ulička se lehce stáčela dolů, jak se zužovala. Vzhlédla jsem k němu s naléhavou otázkou v očích, ale on jen zavrtěl hlavou. Neslyšela jsem ostatní za námi, ale byla jsem si jistá, že tam jsou.
"No, Alice," řekl Edward hovorně, jak jsme kráčeli. "Předpokládám, že bych neměl být překvapený, že tě tu vidím."
"Udělala jsem chybu," odpověděla Alice stejným tónem. "Bylo mou povinností ji napravit."
"Co se stalo?" Jeho hlas byl zdvořilý, jak kdyby ho to sotva zajímalo. Doufala jsem, že je to proto, že za sebou máme našpicované uší.
"To je na dlouhé vyprávění." Alice střelila pohledem ke mně a zase pryč. "Stručně řečeno, ona opravdu skočila z útesu, ale ne ve snaze se zabít. Bella se nám poslední dobou dala na adrenalinové sporty."
Zrudla jsem a namířila oči přímo před sebe, dívala jsem se po temném stínu, který jsem už neviděla. Dovedla jsem si představit, co teď Edward slyší v Aliciných myšlenkách. Jak jsem se málem utopila, že mám v patách upíry, že kamarádím s vlkodlaky…
"Hm," řekl Edward krátce a uvolněný tón jeho hlasu byl pryč.
Cesta pozvolna zatáčela do aleje a stále se svažovala dolů, takže jsem neviděla blížící se rovnoběžnou slepou uličku, dokud jsme nedošli k ploché cihlové domovní zdi bez oken. Ta malá jménem Jane nebyla nikde k vidění.
Alice nezaváhala, neporušila krok, když kráčela ke zdi. Pak s lehkou grácií vklouzla do otevřené díry v ulici.
Vypadalo to jako stoka, vyvedená do dláždění. Nevšimla jsem si toho, dokud Alice nezmizela, ale mříž byla napůl odstrčená stranou. Díra byla malá a temná.
Zarazila jsem se.
"To je v pořádku, Bello," řekl Edward tichým hlasem. "Alice tě chytí."
Pochybovačně jsem si díru měřila. Edward by asi šel první, kdyby Demetri a Felix, sebejistí a mlčenliví, nečekali za námi.
Nakrčila jsem se a spustila nohy do úzkého ústí.
"Alice?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem.
"Jsem přímo tady, Bello," uklidňovala mě. Její hlas se ozýval z příliš velké hloubky, abych se cítila lépe.
Edward mě vzal za zápěstí - jeho ruce byly jako kameny v zimě - a spustil mě do černoty.
"Připravená?" zeptal se.
"Pusť ji," zavolala Alice.
Hrůzou jsem pevně zavřela oči, abych neviděla tmu, a zamkla jsem si pusu na zámek, abych nekřičela. Edward mě pustil.
Bylo to tiché a krátké. Vzduch kolem mě svištěl jen půl vteřiny, a pak jsem s hlasitým vydechnutím přistála v Aliciných připravených pažích.
Věděla jsem, že budu mít modřiny; její paže byly velmi tvrdé. Postavila mě na nohy.
Na dně bylo šero, ale ne tma. Světlo z díry nahoře poskytovalo slabou záři, mokře se odráželo od kamenů pod mýma nohama. Pak na vteřinu zmizelo a vedle mě se objevil Edward a slabě, bíle zářil. Ovinul kolem mě paži, přidržoval si mě u těla a vlekl mě rychle kupředu. Chytila jsem ho oběma rukama kolem pasu a klopýtala jsem po nerovném kamenném povrchu. Zvuk těžké mříže, která za námi klouzavě zapadla, zvonil s kovovou definitivností.
Kalné světlo z ulice se v přítmí rychle ztratilo. Zvuk mých klopýtavých kroků se rozléhal černým prostorem. Podle ozvěny bych řekla, že je ten prostor velmi široký, ale nemohla jsem si být jistá. Nebylo slyšet nic než můj zběsilý srdeční tep a moje nohy na mokrých kamenech - jenom jednou se za mnou ozval netrpělivý vzdech.
Edward mě pevně držel. Natáhl volnou ruku tak, aby mi podepřel taky obličej, a hladkým palcem mi přejížděl po rtech. Každou chvíli jsem cítila, jak mi tiskne tvář do vlasů. Uvědomila jsem si, že tohle je jediné shledání, které je nám dopřáno, a pevně jsem se k němu přitiskla.
Zatím se choval, jako kdyby o mě stál, a to mi stačilo, aby to vyvážilo hrůzu podzemního tunelu a číhajících upírů za námi. Asi za tím nebylo nic víc než pocit viny - stejný pocit viny, kvůli kterému sem přišel zemřít, když si myslel, že může za mou smrt. Ale vnímala jsem jeho rty mlčky přitisknuté na mé čelo a nestarala se o to, co ho k tomu vede. Alespoň jsem s ním mohla být předtím, než umřu. To bylo lepší než dlouhý život.
Přála jsem si, abych se ho mohla zeptat, co se teď přesně bude dít. Zoufale jsem chtěla vědět, jak zemřeme - jako kdyby se to tím nějak usnadnilo, když to budu vědět dopředu. Ale nemohla jsem promluvit, ani zašeptat, protože jsme byli obklíčeni. Ostatní mohli všechno slyšet - každý můj dech, každý úder mého srdce.
Cesta se nám pod nohama pořád svažovala dolů, vedla nás hlouběji do podzemí a já jsem pocítila nával klaustrofobie. Jenom Edwardova ruka, která mi konejšivě ležela na tváři, mi bránila křičet nahlas.
Nemohla jsem říct, odkud vychází světlo, ale černá pomalu přecházela do temně šedé. Byli jsme v dlouhém klenutém tunelu. Po šedých kamenech prosakovala dolů vlhkost v dlouhých černých šmouhách, jako kdyby zdi krvácely inkoust.
Třásla jsem se a myslela si, že je to strachy. Až když mi zuby začaly drkotat o sebe, uvědomila jsem si, že je mi zima. Oblečení jsem měla stále mokré, a teplota v podzemí města byla zimní. Jako Edwardova kůže.
Uvědomil si to ve stejnou dobu jako já a pustil mě, držel mě jenom za ruku.
"N-n-ne," zaprotestovala jsem s drkotáním a rozhodila kolem něj paže. Bylo mi jedno, jestli mrznu. Kdo ví, kolik času nám ještě zbývá?
Třel mi paži svou chladnou rukou, aby mě zahřál aspoň tak.
Spěchali jsme tunelem, alespoň mně to připadalo jako spěch. Můj pomalý postup však někoho dráždil - tuším, že Felixe - a slyšela jsem, jak ze sebe co chvíli vydává vzdech.
Na konci tunelu byla mříž - železné tyče byly rezavé, ale tlusté jako moje ruka. Malé dveře ukované z tenčích propletených tyčí byly otevřené dokořán. Edward se přikrčil a spěchal do větší, jasnější kamenné místnosti. Mříž se za námi zabouchla s hlasitým třesknutím, následovaným zacvaknutím zámku. Příliš jsem se bála, abych se ohlížela za sebe.
Na druhé straně dlouhé místnosti byly nízké těžké dřevěné dveře. Byly také otevřené a velmi tlusté.
Prošli jsme těmi dveřmi. Překvapeně jsem se kolem sebe rozhlížela a automaticky jsem se uvolnila. Vedle mě se Edward napjal, čelist pevně zaťatou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama