Nový měsíc - 23. Pravda

8. srpna 2010 v 20:34 | xoxo ♥
Měla jsem pocit, že jsem spala hrozně dlouho - tělo jsem měla ztuhlé, jako kdybych se za celou tu dobu ani jednou nepohnula. Mysl jsem měla omámenou a pomalou; v hlavě mi závratně vířily podivné, barevné sny - sny a noční můry. Byly tak živé. Děsivé i nebeské, všechno smíchané dohromady v bizarním zmatku. Zažívala jsem hroznou netrpělivost a strach, měla jsem ten strašný pocit bezmoci, že nedokážu kmitat nohama dost rychle… A byla tam spousta příšer, červenookých ďáblů, kteří byli o to děsivější, že byli uhlazeně zdvořilí. Ten sen ve mně silně přetrvával - dokonce jsem si dokázala vzpomenout na jména. Ale nejpodivnější, nejsilnější pocit z toho snu nebyla hrůza. Nejjasnější postavou v tom snu byl anděl.
Bylo těžké pustit ho a probudit se. Ten sen se nechtěl dát odsunout do trezoru, kam jsem odkládala sny, v kterých jsem odmítala znovu účinkovat. Bojovala jsem s ním, zatímco moje mysl se postupně propracovávala k bdělosti a zaměřovala se na skutečnost. Nemohla jsem si vzpomenout, jaký je den v týdnu, ale byla jsem si jistá, že mě něco čeká, ať už schůzka s Jacobem, škola nebo práce. Zhluboka jsem se nadechla a přemítala, jak přežít další den.
Něco studeného se zlehka dotklo mého čela.
Přitiskla jsem oči pevněji k sobě. Zdálo se, že pořád sním, a ten sen je mimořádně živý. Byla jsem tak blízko probuzení… každou vteřinu se vytrhnu ze spánku a sen bude pryč.
Ale uvědomila jsem si, že mi to připadá až příliš skutečné, a to by mi mohlo přinést potíže. Kamenné paže, které mě objímaly, byly až příliš hmotné. Kdybych to nechala zajít dál, později bych toho litovala. S odevzdaným povzdechem jsem rozlepila víčka, abych tu iluzi rozehnala.
"Ach!" zalapala jsem po dechu a zakryla si oči pěstmi.
No jasně, zašla jsem příliš daleko; udělala jsem chybu, když jsem dovolila, aby se mi představivost takhle vymkla z ruky. Dobře, tak "dovolila" nebylo to správné slovo. Přinutila jsem ji, aby se mi vymkla z ruky - spíš se dá říct, že jsem slídila za svými halucinacemi - a teď mě moje mysl doběhla.
Trvalo mi méně než půl vteřiny uvědomit si, že když už jsem teď stejně blázen, můžu si klidně vychutnávat přeludy, pokud jsou příjemné.
Znovu jsem otevřela oči - a Edward tam stále byl, jeho dokonalý obličej se skláněl jen pár centimetrů nad mým.
"Vylekal jsem tě?" zeptal se úzkostlivě tichým hlasem.
Tahle halucinace se mi moc zamlouvala. Ta tvář, ten hlas, ta vůně, všechno - bylo to mnohem lepší, než když jsem se topila. Ten krásný výtvor mojí představivosti vyděšeně sledoval, jak střídám výrazy. Jeho oči měly duhovky černé jako uhel a pod spodními víčky modřinovité stíny. To mě překvapilo; moji halucinační Edwardové byli obvykle lépe živeni.
Dvakrát jsem mrkla a zoufale jsem se snažila vzpomenout si na poslední věc, o které jsem si byla jistá, že je skutečná. Součástí mého snu byla i Alice a já jsem přemítala, jestli se opravdu vrátila do Forks, nebo jestli to byla jenom úvodní část snu. Myslela jsem si, že se vrátila toho dne, kdy jsem se málem utopila…
"No tohle, do prkýnka!" zakrákala jsem. Hlas jsem měla chraptivý od spánku.
"Co se děje, Bello?"
Nešťastně jsem se na něj zamračila. Jeho obličej byl ještě úzkostnější než předtím.
"Jsem mrtvá, že jo?" zasténala jsem. "Vážně jsem se utopila. Sakra, sakra, sakra! Tohle Charlieho zabije."
Edward se také zamračil. "Nejsi mrtvá."
"Tak proč se neprobouzím?" nadhodila jsem a zvedla obočí.
"Ty jsi vzhůru, Bello."
Zavrtěla jsem hlavou. "Jasně, jasně. To chceš, abych si myslela. A až se opravdu probudím, bude to mnohem horší. Jestli se probudím, což se nestane, protože jsem mrtvá. To je hrozné. Chudák Charlie. A Renée a Jake…" odmlčela jsem se v hrůze nad tím, co jsem to provedla.
"Chápu, že by sis mě mohla splést s noční můrou." Jeho pousmání bylo nemilosrdné. "Ale nedovedu si představit, čím ses tak provinila, abys skončila v pekle. Spáchala jsi hodně vražd, zatímco jsem byl pryč?"
Ušklíbla jsem se. "Zjevně ne. Kdybych byla v pekle, nebyl bys tu se mnou."
Povzdechl si.
V hlavě se mi rozjasňovalo. Oči mi rychle - a neochotně - těkaly od jeho obličeje k tmavému otevřenému oknu a zase zpátky. Začala jsem si vybavovat detaily… a pocítila jsem, jak se mi kůže nad lícními kostmi slabě rozehřívá ruměncem, protože mi pomalu docházelo, že Edward je skutečný že je opravdu tady se mnou, a že ztrácím čas, když se chovám jako pitomec.
"Takže se to všechno doopravdy stalo?" Bylo téměř nemožné uvěřit, že ten domnělý sen je vlastně skutečnost. Moje hlava na takovou představu nechtěla přistoupit.
"Jak se to vezme," Edwardův úsměv byl stále tvrdý. "Jestli máš na mysli to, jak nás v Itálii málem připravili o život, pak ano."
"To je zvláštní," přemítala jsem. "Já jsem vážně byla v Itálii. Věděl jsi, že jsem nikdy nebyla dál na východ než v Albuquerque?"
Obrátil oči v sloup. "Možná bys měla zase usnout. Nemluvíš souvisle."
"Už nejsem unavená." Všechno se mi teď jasně vybavovalo. "Kolik je hodin? Jak dlouho jsem spala?"
"Je chvilku po jedné v noci. Takže asi čtrnáct hodin."
Při těch slovech jsem se protáhla. Byla jsem tak ztuhlá.
"Charlie?" zeptala jsem se.
Edward se zamračil. "Spí. Asi bys měla vědět, že právě porušuju pravidla. No, prakticky vzato ne, protože říkal, že nikdy znovu nepřekročím jeho práh, a já jsem přišel oknem. Nicméně význam těch slov byl jasný."
"Charlie tě vykázal z domu?" zeptala jsem se a nevěřícnost se rychle tavila v zuřivost.
Jeho oči byly smutné. "Čekala jsi něco jiného?"
Moje oči byly rozzlobené. Budu si muset s otcem promluvit - možná bude vhodná doba, abych mu připomněla, že už jsem dosáhla věkové hranice dospělosti. Ne že by na tom tak záleželo, samozřejmě, ale jde o princip. Brzy už nebude žádný důvod k prohibici. Obrátila jsem svoje myšlenky k méně bolestným úvahám.
"Jak zní ta historka?" zeptala jsem se. Jednak jsem na ni byla upřímně zvědavá, ale také jsem se zoufale snažila udržet rozhovor uvolněný, a musela jsem se pořádně držet, abych ho nevystrašila zběsilým ukňouraným škemráním, které mnou zmítalo.
"Jak to myslíš?"
"Co mám jako říct Charliemu? Jakou mám omluvu pro to, že jsem zmizela na… mimochodem, jak dlouho jsem byla pryč?" Snažila jsem se v duchu si spočítat hodiny.
"Jen tři dny." Jeho oči se napjaly, ale tentokrát se usmál přirozeněji. "Vlastně jsem doufal, že máš nějaké dobré vysvětlení sama. Mě nic nenapadlo."
Zasténala jsem. "To je úžasné."
"No, Alice třeba na něco přijde," nadhodil ve snaze mě uklidnit.
A já jsem byla klidná. Co na tom záleží, s čím se budu muset vypořádat později? Každá vteřina, kterou tu strávil - tak blízko u mě, jeho bezchybný obličej zářil v kalném světle od číslic na budíku - byla vzácná a nesměla se promarnit.
"Takže," začala jsem a vybrala si tu nejmíň důležitou - ačkoliv přesto nesmírně zajímavou - otázku. Dopravil mě bezpečně domů a teď se každou chvíli mohl rozhodnout odejít. Musela jsem ho přimět, aby se rozpovídal. Navíc bez zvuku jeho hlasu tohle dočasné nebe nebylo kompletní. "Co jsi dělal až do té doby před třemi dny?"
Okamžitě nasadil obezřetný výraz. "Celkem nic vzrušujícího."
"No jistě," zamumlala jsem.
"Proč se takhle tváříš?"
"No…," našpulila jsem zamyšleně rty. "Kdybys byl přece jen sen, tak bych se dočkala přesně takové odpovědi. Moje představivost už je nějaká opotřebovaná."
Povzdechl si. "Když ti to povím, uvěříš konečně, že nemáš noční můru?"
"Noční můru!" opakovala jsem pohrdavě. Čekal na mou odpověď. "Možná," řekla jsem po kratičkém přemýšlení. "Když mi to povíš."
"Byl jsem… lovit."
"Nic lepšího tam nemáš?" kritizovala jsem. "To rozhodně nedokazuje, že jsem vzhůru."
Zaváhal a pak promluvil pomalu a pečlivě vybíral slova. "Nelovil jsem pro jídlo… vlastně jsem se trénoval… ve stopování. To mi moc nejde."
"Co jsi stopoval?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nic důležitého." Jeho slova neodpovídala jeho výrazu; vypadal naštvaně, nepříjemně.
"Nechápu."
Zaváhal; jeho obličej, zářící podivně zeleným odleskem ze světla budíku, byl ztrhaný.
"Já…," zhluboka se nadechl. "Dlužím ti omluvu. Ne, samozřejmě ti dlužím mnohem, mnohem víc než to. Ale musíš vědět…," začal mluvit hrozně rychle, vzpomněla jsem si, že tak někdy mluví, když je rozčilený, takže jsem se musela pořádně soustředit, aby mi žádné slovo neuniklo, "…že jsem neměl ani tušení. Neuvědomoval jsem si, jakou jsem za sebou zanechal spoušť. Myslel jsem, že je to tu pro tebe bezpečné. Naprosto bezpečné. Neměl jsem ponětí, že Victoria…," vycenil zuby, když vyslovil to jméno, "se vrátí. Připouštím, že když jsem ji tenkrát viděl, věnoval jsem větší pozornost Jamesovým myšlenkám. A neviděl jsem, že bude schopná takhle zareagovat. Že je vůbec mezi nimi takové pouto. Myslím, že teď už chápu, proč - byla si jím tak jistá, že myšlenka na to, že by se mu to nepovedlo, ji ani nenapadla. Právě tahle její přehnaná důvěra zastřela její city k němu - proto jsem neviděl hloubku jejich vztahu, to pouto mezi nimi.
Ne že by existovala nějaká omluva pro to, jakému nebezpečí jsem tě vystavil. Když jsem slyšel, co jsi vyprávěla Alici - co ona sama viděla - když jsem si uvědomil, že jsi musela vložit svůj život do rukou vlkodlaků, nezralých, nevyzpytatelných, nejnebezpečnějších tvorů kromě Victorie samotné." Otřásl se a vodopád slov se na chviličku zastavil. "Prosím, chci abys věděla, že jsem o tomhle všem vůbec neměl ponětí. Je mi špatně, stydím se do hloubi duše i teď, když tě vidím a cítím v bezpečí ve své náruči. Jsem ten nejubožejší příklad -"
"Přestaň," přerušila jsem ho. Díval se na mě bolestnýma očima a já jsem se snažila najít správná slova, která by ho zbavila této domnělé povinnosti, působící mu tolik bolesti. Musela jsem mu říct velmi tvrdá slova. Nevěděla jsem, jestli je ze sebe dostanu, aniž bych se sesypala. Ale musela jsem se pokusit nějak to napravit. Nechtěla jsem být v jeho životě zdrojem úzkosti a pocitu viny. Chtěla jsem, aby byl šťastný, bez ohledu na to, co mě to bude stát.
Skutečně jsem doufala, že se mi podaří odložit tuto poslední část našeho rozhovoru na později. Takhle to všechno skončí mnohem dříve.
Spoléhala jsem se na všechny ty měsíce praxe, kdy jsem se kvůli Charliemu snažila chovat normálně, a podařilo se mi udržet nevzrušený obličej.
"Edwarde," řekla jsem. Jeho jméno mě trochu pálilo v krku při vyslovování. Cítila jsem, jak přízrak díry čeká, aby se mi zase mohutně verval do hrudi, jakmile Edward zmizí. Nevěděla jsem tak docela, jak to tentokrát přežiju. "S tímhle musíš okamžitě přestat. Nemůžeš se na to dívat takhle. Nemůžeš dovolit, aby ti tohle… tenhle pocit viny ovládl život. Nemůžeš přebírat zodpovědnost za věci, které se mi tady staly. Nic z toho není tvoje chyba, tohle prostě k mému životu patří. Takže si musíš uvědomit, že až příště upadnu pod kola autobusu nebo cokoliv jiného, nesmíš se z toho obviňovat. Nemůžeš jenom tak utíkat do Itálie, protože jsi špatný z toho, že jsi mě nezachránil. I kdybych skočila z toho útesu s úmyslem se zabít, byla by to moje volba, a ne tvoje chyba. Já vím, že to patří k tvé… tvé povaze, že za všechno přičítáš vinu sobě, ale opravdu nemůžeš dovolit, aby to došlo do takových extrémů! Je to velmi nezodpovědné - mysli na Esme a na Carlislea a -"
Málem jsem to prohrála. Zastavila jsem se, abych se zhluboka nadechla, a doufala jsem, že se uklidním. Musela jsem mu dát svobodu. Musela jsem se postarat o to, aby už se nikdy nic podobného nestalo.
"Isabello Marie Swanová," zašeptal a po tváři mu přeběhl ten nejpodivnější výraz. Vypadal téměř rozzlobeně. "Vážně jsi přesvědčená, že jsem požádal Volturiovy, aby mě zabili, protože jsem se cítil provinile?"
To jsem nechápala. "A ne snad?"
"Cítil jsem se strašně provinile. Víc, než dokážeš pochopit."
"Tak… co to říkáš? Já tomu nerozumím."
"Bello, šel jsem za Volturiovými, protože jsem si myslel, že jsi mrtvá," řekl tiše a upíral na mě urputný pohled. "I kdybych neměl žádný podíl na tvé smrti…," otřásl se, když zašeptal to poslední slovo, "i kdyby to nebyla moje vina, přesto bych do té Itálie jel. Samozřejmě, neměl jsem jednat tak zbrkle - měl jsem si promluvit přímo s Alicí a nespokojit se jen s přetlumočením od Rose. Ale co jsem si měl podle tebe myslet, když ten kluk říkal, že je Charlie na pohřbu? Jaké jsem měl vyhlídky?"
"Vyhlídky…," zamumlal pak zamyšleně. Jeho hlas byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, že jsem to slyšela správně. "Osud se vždycky postaví proti nám. Děláme chybu za chybou. Už nikdy nebudu kritizovat Romea."
"Ale já tomu pořád nerozumím," řekla jsem. "To je to, k čemu se snažím dobrat. I kdyby, tak co?"
"Prosím?"
"I kdybych byla mrtvá, tak co by se stalo?"
Dlouze se na mě nevěřícně díval, než odpověděl: "Nepamatuješ si nic z toho, co jsem ti předtím říkal?"
"Pamatuju si všechno, co jsi mi říkal." Včetně slov, kterými popřel všechna předešlá.
Přejel mi špičkou studeného prstu po spodním rtu. "Bello, zdá se, že jsi obětí nedorozumění." Zavřel oči a s úsměvem zakroutil hlavou. Nebyl to šťastný úsměv. "Myslel jsem, že jsem to předtím vysvětlil jasně. Bello, já nemůžu žít ve světě, kde ty neexistuješ."
"Já jsem…" Hlava se mi točila, když jsem hledala vhodné slovo. "Zmatená." To fungovalo. Nedokázala jsem pochopit smysl toho, co říkal.
Zíral mi hluboko do očí svým upřímným, vážným pohledem. "Jsem dobrý lhář, Bello. Musím být."
Ztuhla jsem, svaly se mi stáhly jako při nárazu. Linie zlomu v mé hrudi se zavlnila; bolest z ní mi vyrazila dech.
Zatřásl mi ramenem, jak se snažil uvolnit můj ztuhlý posez. "Nech mě to domluvit! Jsem dobrý lhář, ale že mi uvěříš tak snadno…" Trhl sebou. "To mě… zranilo."
Čekala jsem, stále jako přimrazená.
"Když jsme byli v lese, když jsem ti dával sbohem…" Nedovolila jsem si na to vzpomínat. Přemáhala jsem se, abych se udržela pouze v přítomném okamžiku.
"Ty jsi mě nechtěla pustit," zašeptal. "To jsem viděl. Nechtěl jsem to udělat - měl jsem pocit, že mě to zabije, jestli to udělám - ale věděl jsem, že pokud tě nedokážu přesvědčit, že už tě nemiluju, bude ti trvat déle se přes to přenést a pokračovat v normálním životě. Doufal jsem, že když budeš přesvědčená, že jsem si to rozmyslel, zachováš se stejně tak."
"Čistý řez," zašeptala jsem nehybnými rty.
"Přesně tak. Ale nikdy mě nenapadlo, že to bude tak snadné! Myslel jsem, že to bude skoro nemožné - budeš si tak jistá pravdou, že budu hodiny muset lhát jako když tiskne, abych do tvé hlavy i jen zasel semínko pochybností. Lhal jsem, a je mi to tak líto - líto, protože jsem ti ublížil, líto, protože to byla marná snaha. Promiň, že jsem tě nedokázal uchránit před tím, co jsem. Lhal jsem, abych tě zachránil, a nepovedlo se. Promiň.
Ale jak jsi mi mohla uvěřit? Když jsem ti tisíckrát řekl, že tě miluju, jak jsi mohla dopustit, aby jediné slovo zlomilo tvou víru ve mě?"
Neodpověděla jsem. Byla jsem příliš šokovaná, abych zformulovala rozumnou odpověď.
"Viděl jsem ti na očích, že jsi upřímně uvěřila, že už tě nechci. Nejabsurdnější, nejsměšnější představa - jako kdybych bez tebe dokázal existovat!"
Stále jsem byla, jako když mě přimrazí. Jeho slova mi nedávala smysl, protože byla neskutečná.
Znovu mi zatřásl ramenem, ne tvrdě, ale dost na to, aby mi trochu zadrkotaly zuby.
"Bello," povzdechl si. "Vážně, co sis to myslela!"
A tak jsem se rozplakala. Slzy se mi draly do očí a pak se mi kutálely po tvářích.
"Já jsem to věděla," vzlykala jsem. "Já jsem věděla, že se mi to zdá."
"Ty jsi neuvěřitelná," řekl a zasmál se - tvrdým, bezmocným smíchem. "Jak to mám říct, abys mi uvěřila? Ty nespíš a ani nejsi mrtvá. Já jsem tady a miluju tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky tě budu milovat. Myslel jsem na tebe, každou vteřinu, co jsem byl pryč, jsem v duchu viděl tvou tvář. Když jsem ti říkal, že tě nechci, bylo to to nejčernější rouhání."
Zavrtěla jsem hlavou a slzy se mi nadále řinuly z očí.
"Nevěříš mi, že ne?" zašeptal a jeho obličej byl bledší než obvykle - viděla jsem to i v tlumeném světle. "Proč dokážeš uvěřit lži, ale ne pravdě?"
"Nikdy nedávalo smysl, abys mě miloval," vysvětlovala jsem a hlas se mi dvakrát zlomil. "Vždycky jsem to věděla."
Přimhouřil oči a zaťal čelist.
"Dokážu ti, že jsi vzhůru," slíbil.
Vzal můj obličej pevně do svých železných rukou a nevšímal si mé snahy otočit hlavu stranou.
"Nedělej to, prosím tě," zašeptala jsem.
Zarazil se, rty jen centimetr od mých.
"Proč ne?" zeptal se. Jeho dech mi vanul do tváře, až se mi z toho točila hlava.
"Až se vzbudím…" Otevřel ústa, aby protestoval, takže jsem se opravila: "Dobře, zapomeň na to - až zase odjedeš, bude to pro mě těžké i tak."
O kousíček se odtáhl, aby se mi podíval do obličeje.
"Včera, když jsem se tě dotýkal, byla jsi tak… váhavá, tak opatrná, a teď zase. Potřebuju vědět, proč to tak je. Je to proto, že jsem přišel moc pozdě? Protože jsem ti přespříliš ublížil? Protože sis opravdu našla někoho jiného, jak jsem to po tobě chtěl? To by bylo… docela spravedlivé. Nestavěl bych se proti tvému rozhodnutí. Takže se prosím nesnaž šetřit moje city - jenom mi řekni, jestli mě stále můžeš milovat po tom všem, co jsem ti udělal. Můžeš?" zašeptal.
"Co je to za pitomou otázku?"
"Jen na ni odpověz. Prosím tě."
Dlouho jsem se na něj zlobně dívala. "To, co k tobě cítím, se nikdy nezmění. Samozřejmě, že tě miluju - a s tím nemůžeš nic nadělat!"
"To je všechno, co jsem potřeboval slyšet."
V tu chvíli přitiskl své rty na mé a já jsem se mu nedokázala ubránit. Ne proto, že byl tisíckrát silnější než já, ale protože se moje vůle zhroutila do prachu ve vteřině, kdy se naše rty setkaly. Tento polibek nebyl zdaleka tak opatrný jako ty ostatní, které jsem si pamatovala, což mi celkem dobře vyhovovalo. Jestli se mám ještě víc potrhat, chci aspoň dostat co nejvíc na oplátku.
Takže jsem mu polibek oplatila, srdce mi přerývaně tlouklo, lapala jsem po dechu a moje prsty mu hladově přejížděly po tváři. Vnímala jsem ho každou křivkou svého těla a byla jsem tak ráda, že mě neposlechl - na světě nebyla žádná bolest, kvůli které bych si tohle nechala ujít. Jeho ruce se učily zpaměti můj obličej, stejně jako moje ruce přejížděly po jeho tváři, a v krátkých sekundách, když se jeho rty uvolnily, šeptal moje jméno.
Když jsem začínala mít pocit, že už to nevydržím a omdlím, odtáhl se a položil si ucho na moje srdce.
Ležela jsem tam, omámená, a čekala, až se mi dýchání zpomalí a ztiší.
"Mimochodem," řekl uvolněným tónem. "Já tě neopouštím."
Nic jsem na to neřekla a zdálo se, že on v mém mlčení slyší beznaděj.
Zvedl obličej, aby mi viděl do očí. "Nikam nepůjdu. Ne bez tebe," dodal vážněji. "Opustil jsem tě v první řadě proto, že jsem chtěl, abys měla šanci na normální, šťastný, lidský život. Viděl jsem, co ti dělám - neustále jsi se mnou byla na pokraji nebezpečí, bral jsem tě ze světa, do kterého jsi patřila, neustále jsem riskoval tvůj život. Byl jsem s tebou. Tak jsem to musel zkusit. Musel jsem něco udělat, a zdálo se, že odejít je jediný způsob. Kdybych si nemyslel, že ti bude líp, nikdy bych se k tomu nepřinutil. Na to jsem příliš sobecký. Jenom ty jsi mohla být důležitější než to, co jsem chtěl já sám… co jsem potřeboval. Chci a potřebuju být s tebou a vím, že už nikdy v sobě nenajdu tolik síly, abych tě zase opustil. Mám příliš mnoho výmluv, proč zůstat - díkybohu za to! Zdá se totiž, že ty prostě nebudeš nikdy v bezpečí, bez ohledu na to, kolik kilometrů mezi nás položím."
"Nic mi neslibuj," zašeptala jsem. Kdybych si dovolila doufat, a nic z toho nebylo… to by mě zabilo. Kde mě nedokázali dorazit všichni ti nemilosrdní upíři, tam by to svedla naděje.
V černých očích mu kovově zajiskřil hněv. "Myslíš, že ti teď lžu?"
"Ne - nelžeš." Zavrtěla jsem hlavou a snažila se souvisle si to promyslet. Zkoumat hypotézu, že mě opravdu miluje, a přitom zůstat objektivní, nezaujatá, abych nepadla do pasti naděje. "Možná to myslíš vážně… teď. Ale co zítra, až si promyslíš všechny důvody, kvůli kterým jsi hlavně odešel? Nebo příští měsíc, až po mně Jasper zase vyjede?"
Trhl sebou.
Zamyslela jsem se nad těmi posledními dny svého života předtím, než mě opustil, a snažila jsem se vidět je přes filtr toho, co mi teď říkal. Když jsem se na to dívala z té perspektivy a představila si, že mě opustil, i když mě miloval, opustil mě pro moje dobro, pak jeho zadumanost a chladné mlčení nabíraly odlišný význam. "Není to tak, že sis to první rozhodnutí pořádně nepromýšlel, viď?" uhodla jsem. "Nakonec uděláš to, o čem jsi přesvědčený, že je správné."
"Nejsem tak silný, jak si myslíš," řekl. "To, co je správné a špatné, pro mě nakonec stejně přestalo moc znamenat; už jsem byl odhodlaný se vrátit. Než mi Rosalie oznámila tu zprávu, byl jsem rozhodnutý, že už bez tebe nebudu žít ani týden, ani den. Stálo mě námahu vydržet to jednu hodinu. Byla to jenom otázka času - nijak dlouhého - než bych se ukázal ve tvém okně a prosil, abys mě vzala zpátky. I teď bych rád prosil, kdybys o to stála."
Ušklíbla jsem se. "Mluv vážně, prosím tě."
"Ale já mluvím," nenechal se odbýt a hněvivě si mě měřil. "Mohla by ses prosím tě snažit poslouchat, co ti říkám? Dovolíš mi, abych se ti pokusil vysvětlit, co pro mě znamenáš?"
Čekal a sledoval můj obličej, aby se ujistil, že opravdu poslouchám.
"Před tebou, Bello, byl můj život jako noc, když nesvítí měsíc. Veliká tma, ale byly tam hvězdy - body světla a rozumu… A pak jsi prolétla mým nebem jako meteorit. Najednou bylo všechno v ohni; všechno se rozjasnilo, zkrásnělo. Když jsi mi zmizela, když meteorit zapadl za horizont, všechno zčernalo. Nic se nezměnilo, jenom moje oči byly tím světlem oslepené. Už jsem nedokázal vidět hvězdy. A nic už nemělo význam."
Chtěla jsem mu věřit. Ale to, co tu popisoval, byl můj život bez něj, a ne naopak.
"Tvoje oči si zvyknou," zamumlala jsem.
"To je právě ten problém - nejde to."
"A co tvoje rozptýlení, zábavy?"
Zasmál se beze stopy humoru. "To bylo jenom součástí té lži, lásko. Neexistovalo nic, co by mě dokázalo rozptýlit od té… té agonie. Srdce mi netluče už skoro devadesát let, ale tohle bylo jiné. Jako kdyby moje srdce bylo pryč - jako kdybych tam měl díru. Jako kdybych nechal všechno, co jsem měl uvnitř, tady s tebou."
"To je legrační," zamumlala jsem.
Nakrčil jedno dokonalé obočí. "Legrační?"
"Chtěla jsem říct zvláštní - myslela jsem, že na tom jsem takhle jenom já. Taky ze mě toho spousta scházela. Tak dlouho jsem nebyla schopná pořádně se nadechnout." Vtáhla jsem vzduch do plic a vychutnávala si ten pocit. "A moje srdce. To bylo definitivně ztracené."
Zavřel oči a položil si hlavu, aby slyšel, jak moje srdce tluče. Já jsem mu tiskla tvář do vlasů, cítila jsem na kůži jejich strukturu, vdechovala jsem tu lahodnou vůni.
"Takže stopování tě nerozptýlilo?" zeptala jsem se zvědavě. Teď jsem se potřebovala sama rozptýlit. Hrozilo, že se příliš poddám té naději. Později už pak nebudu schopná se zastavit. Moje srdce tlouklo, zpívalo mi v prsou.
"Ne." Povzdechl si. "To nikdy nebylo rozptýlení. Byla to nutnost."
"Co to znamená?"
"To znamená, že i když jsem ze strany Victorie nikdy nečekal žádné nebezpečí, nechtěl jsem, aby jí to jen tak prošlo… No, ale jak jsem říkal, šlo mi to hrozně. Stopoval jsem ji až do Texasu, ale pak jsem sledoval falešnou stopu do Brazílie - a ona ve skutečnosti přišla sem." Zasténal. "Nebyl jsem ani na správném kontinentu! A zatím, horší než moje nejhorší obavy…"
"Tys lovil Victorii?" Napůl jsem vykřikla, jakmile jsem dokázala najít svůj hlas, vystřelila jsem o dvě oktávy.
Charlieho vzdálené chrápání se zadrhlo, a pak zase nabralo pravidelný rytmus.
"Nijak úspěšně," odpověděl Edward a sledoval můj rozzlobený výraz se zmateným pohledem. "Ale tentokrát to udělám lépe. Už nám tu nebude dlouho kazit vzduch."
"To je… o tom nemůže být řeč," podařilo se mi vykoktat. Šílenství. I kdyby měl s sebou na pomoc Emmetta nebo Jaspera. I kdyby měl na pomoc Emmetta a Jaspera. Bylo to horší než moje další představa - jak kousek od zlověstné, úskočné Victorie stojí Jacob Black. Edwarda jsem si tam představit nedokázala, ačkoliv byl o mnoho nezdolnější než můj napůl lidský nejlepší přítel.
"Její čas vypršel. Tenkrát jsem ji možná nechal vyklouznout, ale teď ne, ne potom, co -"
Znovu jsem ho přerušila pokud možno klidným hlasem. "Neslíbil jsi mi právě, že už nikam neodejdeš?" zeptala jsem se a hned jsem ta slova zaháněla, nechtěla jsem, aby se mi zakořenila v srdci. "To se zrovna neslučuje s rozsáhlou stopovací expedicí, že ne?"
Zamračil se. Hluboko v jeho hrudi se mu začalo ozývat vrčení. "Dodržím svůj slib, Bello. Ale Victoria…" vrčení bylo hlasitější "… zemře. Brzy."
"Není kam spěchat," mírnila jsem ho a snažila se zakrýt svou paniku. "Možná se nevrátí. Jakova smečka ji asi vystrašila. Opravdu není žádný důvod jít ji hledat. Navíc mám teď větší problémy než Victorii."
Edward přimhouřil oči, ale přikývl. "To je pravda. Ti vlkodlaci jsou problém."
Odfrkla jsem si. "Nemluvila jsem o Jacobovi. Můj problém je mnohem horší než hrstka dospívajících vlků, kteří si koledují o malér."
Edward se díval, jako kdyby chtěl něco říct, a pak se nad tím líp zamyslel. Zuby mu scvakly "Vážně?" ucedil. "Tak co by byl ten tvůj největší problém? Vedle čeho ti Victoriin návrat připadá jako nepodstatná věc?"
"Tak tedy druhý největší, no," ohradila jsem se.
"Dobře," souhlasil podezíravě.
Odmlčela jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu vyslovit to jméno. "Jsou jiní, kteří mě přijdou hledat," připomněla jsem mu tlumeným šeptem.
Povzdechl si, ale ta odezva nebyla tak silná, jak bych si po jeho reakci na Victorii představovala.
"Volturiovi jsou jenom druhý největší problém?"
"Nezdá se, že by tě to tak trápilo," všimla jsem si.
"No, máme spoustu času si to promyslet. Oni vnímají čas úplně jinak než ty, dokonce i jinak než já. Počítají roky tak, jako ty počítáš dny. Nepřekvapilo by mě, kdyby ti bylo třicet, než jim zase přijdeš na mysl," dodal bezstarostně.
Zmocnila se mě hrůza.
Třicet.
Takže jeho sliby nakonec nic neznamenaly. Jestli se dožiju svých třicátých narozenin, pak nemůže mít v plánu zůstat se mnou napořád. Hrubá bolest tohoto poznání mě přiměla uvědomit si, že už jsem začala doufat, aniž bych si k tomu dala svolení.
"Nemusíš se bát," řekl úzkostlivě, když viděl, jak se mi na řasách zase sbírají slzy. "Nedovolím, aby ti ublížili."
"Dokud jsi tady." Ne že by mi záleželo na tom, co se mi stane, až mě opustí.
Vzal mou tvář do svých kamenných rukou a pevně ji podržel, zatímco jeho půlnoční oči zíraly do mých s přitažlivou silou černé díry. "Nikdy tě znovu neopustím."
"Ale tys říkal třicet," zašeptala jsem. Slzy přetekly přes okraj. "Co? Zůstaneš se mnou, ale stejně mě necháš zestárnout? To jistě."
Jeho oči zněžněly, zatímco jeho ústa ztvrdla. "To je přesně to, co hodlám udělat. Jakou mám jinou volbu? Nemůžu bez tebe být, ale nezničím ti duši."
"Je to opravdu…" Snažila jsem se udržet vyrovnaný hlas, ale tahle otázka byla příliš těžká. Pamatovala jsem si jeho obličej, když ho Aro téměř prosil, aby si to rozmyslel a učinil mě nesmrtelnou. Ten jeho znechucený, smutný pohled tam. Šlo při té jeho posedlosti nechat mě člověkem skutečně o mou duši, anebo si jenom nebyl jistý, že mě chce mít u sebe tak dlouho?
"Ano?" zeptal se a čekal na mou otázku.
Položila jsem jinou. Téměř tak těžkou.
"Ale co když zestárnu natolik, že si lidé budou myslet, že jsem tvoje matka? Tvoje babička?" Hlas jsem měla nabitý emocemi - znovu se mi vybavil babiččin obličej v tom zrcadle ve snu.
Celý jeho výraz zněžněl. Slíbal mi z tváře slzy. "To pro mě nic neznamená," dýchal mi na kůži. "Ty budeš vždycky v mém světě ta nejkrásnější. Samozřejmě…" Zaváhal a zlehka se zachvěl. "Kdyby ses nabažila ty mě - kdybys chtěla někoho jiného - já bych to pochopil, Bello. Slibuju, že ti nebudu stát v cestě, kdybys mě chtěla opustit."
Jeho oči byly jako tekutý onyx a naprosto upřímné. Mluvil, jako kdyby nad tím pitomým plánem nekonečně dlouho přemýšlel.
"Uvědomuješ si, že nakonec umřu, že jo?" zeptala jsem se.
Také o tomhle přemýšlel. "Půjdu co nejrychleji za tebou."
"To je vážně…" Hledala jsem správné slovo. "Ujeté."
"Bello, je to jediná správná cesta, která zbývá!"
"Tak si to trošku zopakujeme," řekla jsem; byla jsem rozhněvaná a to mi velmi ulehčovalo mluvit jasně a rozhodně. "Pamatuješ si na Volturiovy, ne? Nemůžu zůstat člověkem napořád. Zabijí mě. I když si na mě nevzpomenou dřív, než mi bude třicet," - to slovo jsem zasyčela -, "vážně si myslíš, že zapomenou?"
"Ne," odpověděl pomalu a zavrtěl hlavou. "Oni nezapomenou. Ale…"
"Ale?"
Usmál se, když viděl, jak na něj ustaraně koukám. Možná jsem to nebyla já, kdo se zbláznil.
"Mám pár plánů."
"A tyhle plány," řekla jsem a můj hlas nabíral s každým slovem víc kyselosti. "Tyhle plány se všechny soustřeďují kolem toho, že mám zůstat člověkem."
Můj postoj zatvrdil jeho výraz. "Přirozeně." Jeho tón byl odměřený, jeho božský obličej arogantní.
Dlouhou chvíli jsme na sebe hněvivě zírali.
Pak jsem se zhluboka nadechla, narovnala ramena a odstrčila jeho paže, abych se mohla posadit.
"Chceš, abych šel pryč?" zeptal se a mně srdce radostí poskočilo, že ho ta představa bolí, ačkoliv se snaží nedat to najevo.
"Ne," odpověděla jsem. "Já jdu pryč."
Podezíravě se díval, jak slézám z postele a tápu po temném pokoji, abych našla boty.
"Můžu se zeptat, kam jdeš?" zeptal se.
"Jdu k vám domů," řekla jsem a stále jsem slepě hmatala kolem sebe.
Vstal a přišel ke mně. "Tady máš boty. Jak jsi měla v plánu se tam dostat?"
"Náklaďáčkem."
"To ale Charlieho asi vzbudí," strašil mě.
Vzdychla jsem. "Já vím. Ale upřímně, stejně budu mít zaracha kolik týdnů. Tak do jakého většího průšvihu se ještě můžu dostat?"
"Do žádného. Bude obviňovat mě, ne tebe."
"Jestli máš lepší nápad, poslouchám."
"Zůstaň tady," navrhl, ale bylo vidět, že si nedělá iluze.
"Ani nápad. Ale ty tu klidně zůstaň, chovej se tu jako doma," povzbuzovala jsem ho, překvapená, jak přirozeně moje žertování zní, a namířila jsem si ke dveřím.
Byl tam dřív než já a postavil se mi do cesty.
Zamračila jsem se a otočila se k oknu. Nebylo zase tak vysoko nad zemí a pod ním byla hlavně tráva…
"Dobře," povzdechl si. "Svezu tě."
Pokrčila jsem rameny. "Jak chceš. Ale ty bys tam asi taky měl být."
"A to jako proč?"
"Protože jsi mimořádně zaujatý a já jsem si jistá, že budeš chtít dostat šanci ventilovat svoje názory."
"Moje názory na jaké téma?" zeptal se se zaťatými zuby.
"Tohle už se netýká jenom tebe. Nejsi středobod vesmíru, víš?" Můj vlastní osobní vesmír, to je ovšem samozřejmě jiná věc. "Jestli na nás poštveš Volturiovy kvůli něčemu tak pitomému, jako je moje lidská podstata, pak má tvoje rodina taky právo rozhodnout."
"O čem rozhodnout?" odděloval každé slovo.
"O mé smrtelnosti. Dám o ní hlasovat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama