Nový měsíc -24. Hlasování 1 půlka

8. srpna 2010 v 20:32 | xoxo ♥
Neměl radost, to bylo z jeho tváře jasně patrné. Ale bez dalšího dohadování mě vzal do náruče a zlehka vyskočil z okna. Přistál s minimálním nárazem, jako kočka. Bylo to trochu výš, než jsem si představovala.
"Tak dobře," řekl a hlas mu vřel nesouhlasem. "Jdeme."
Vysadil si mě na záda a rozběhl se. I po celé té dlouhé době mi to připadalo jako rutina. Snadné. Něco takového se zřejmě nezapomíná, stejně jako třeba jízda na kole.
Když běžel lesem - dech měl klidný a vyrovnaný - bylo takové ticho a tma, že stromy letící kolem nás byly skoro neviditelné, a jenom podle vzduchu, který mi vanul do tváře, se dalo poznat, jak rychle uháníme. Vzduch byl vlhký; nepálily mě oči tak, jako když vanul vítr na velkém náměstí ve Volteře, a to bylo uklidňující. A také byla noc, po tom děsivém jasu. Tma mi připadala známá a ochranitelská jako ta tlustá deka, pod kterou jsem si hrávala jako dítě.
Vzpomněla jsem si, že dřív mě tohle běhání lesem děsilo, musela jsem zavírat oči. Teď mi to připadalo pošetilé. Měla jsem oči dokořán, bradu jsem si položila Edwardovi na rameno, tvář na krk. Ta rychlost ve mně vyvolávala radostné vzrušení. Bylo to stokrát lepší než na motorce.
Otočila jsem obličej k němu a přitiskla mu rty na studenou kamennou kůži na krku.
"Díky," řekl, zatímco kolem nás pádily nezřetelné, černé obrysy stromů. "Znamená to, že jsi usoudila, že jsi vzhůru?"
Zasmála jsem se. Šlo mi to snadno, přirozeně, bez námahy. Konečně mi připadalo správné se smát. "Ani ne. Spíš se snažím nevzbudit se. Ne dnes v noci."
"Však já už nějak získám zpátky tvou důvěru," zamručel si pro sebe. "Kdyby to mělo být to poslední, co udělám."
"Já ti věřím," ujistila jsem ho. "Ale sobě ne."
"To mi prosím tě vysvětli."
Zpomalil do chůze - poznala jsem to jen podle toho, že ustal ten vítr - a já jsem uhodla, že nejsme daleko od domu. Měla jsem pocit, že slyším, jak někde blízko teče ve tmě řeka.
"No…," snažila jsem se najít správný způsob, jak to vyjádřit. "Nevěřím si, že jsem… dost dobrá. Že si tě zasloužím. Nemám nic, čím bych tě mohla udržet."
Zastavil se a natáhl se, aby mě sundal ze zad. Jeho něžné ruce mě nepouštěly; když mě zase postavil na nohy, objal mě pevně pažemi a přitiskl si mě na prsa.
"Máš pro mě trvalé a nezlomné kouzlo," zašeptal. "O tom nikdy nepochybuj."
Ale jak bych mohla nepochybovat?
"Nikdy jsi mi neřekla…," zamumlal.
"Co?"
"Co je tvůj největší problém."
"Máš jednu šanci hádat." Vzdychla jsem a natáhla se, abych se dotkla ukazováčkem špičky jeho nosu.
Přikývl. "Jsem horší než Volturiovi," řekl ponuře. "Myslím, že mi to patří."
Obrátila jsem oči v sloup. "To nejhorší, co mi Volturiovi můžou udělat, je připravit mě o život."
Čekal s napjatýma očima.
"Ale ty mě můžeš opustit," vysvětlovala jsem mu. "Volturiovi, Victoria… to v porovnání s tím nic není."
I v té tmě jsem viděla, jak mu po tváři přeběhla úzkost - připomnělo mi to jeho výraz pod mučícím pohledem Jane; připadala jsem si hrozně a litovala jsem, že jsem řekla pravdu.
"Nech toho," zašeptala jsem a dotkla se jeho obličeje. "Nebuď smutný."
Nevesele povytáhl jeden koutek úst, ale ten výraz se v jeho očích neodrazil. "Kdyby jenom existoval nějaký způsob, jak tě přesvědčit, že tě nemůžu opustit," zašeptal. "Snad se to časem zlepší."
Ta představa se mi líbila. "Dobře," souhlasila jsem.
Jeho obličej byl stále zmučený. Snažila jsem se odvést jeho myšlenky k něčemu nepodstatnému.
"Takže - když se mnou zůstáváš, můžeš mi vrátit moje věci?" zeptala jsem se a nasadila jsem tak veselý tón, jaký jsem jen svedla.
Můj pokus svým způsobem zafungoval: zasmál se. Ale v jeho očích bylo stále zoufalství. "Já jsem tvoje věci nikdy neodnesl," řekl mi. "Věděl jsem, že bych to měl udělat, protože jsem ti slíbil klid bez připomínání. Bylo to ode mě hloupé a dětinské, ale chtěl jsem ti nechat něco ze sebe. To cédéčko, ty fotky, letenky - všechno je u tebe v pokoji pod prkny v podlaze."
"Vážně?"
Přikývl a zdálo se, že moje zjevná radost z této triviální skutečnosti ho lehce pobavila. Ale nestačilo to, aby mu z tváře úplně zmizela bolest.
"Myslím," řekla jsem pomalu, "no, nevím to jistě, ale tak si říkám… Asi jsem to celou tu dobu věděla."
"Co jsi věděla?"
Jenom jsem chtěla, aby zmizela ta bolest v jeho očích, ale jak jsem ta slova vyslovila, připadala mi celkem pravdivá.
"Nějaká část mé osobnosti, možná moje podvědomí, nikdy nepřestala věřit, že ti stále záleží na tom, jestli žiju, nebo jsem mrtvá. To proto jsem asi slyšela ty hlasy."
Na chvíli bylo hluboké ticho. "Hlasy?" zeptal se překvapeně.
"No, jenom jeden hlas. Tvůj. To je na dlouhé vyprávění." Když jsem viděla v jeho tváři ten pohled, mrzelo mě, že jsem s tím začínala. Bude si myslet, že jsem blázen, jako si to myslí všichni ostatní? Mají v tom všichni ostatní pravdu? Ale aspoň pohasl ten výraz, při kterém se tvářil, jako kdyby ho něco pálilo.
"Já mám čas." Jeho hlas byl nepřirozeně vyrovnaný.
"Je to dost ubohé."
Čekal.
Nebyla jsem si jistá, jak to vysvětlit. "Pamatuješ si, co říkala Alice o adrenalinových sportech?"
Odpověděl bezvýrazně: "Skočila jsi z útesu pro zábavu."
"No, jo. A předtím, s tou motorkou…"
"Motorkou?" opakoval. Znala jsem jeho hlas dost na to, abych slyšela, že za tím klidem něco vře.
"Myslím, že o tom jsem Alici nic neříkala."
"Ne."
"No, tak dál… Víš, já jsem zjistila, že… když dělám něco nebezpečného nebo hloupého… tak si tě dokážu vybavit mnohem jasněji," přiznala jsem a připadala si jako pitomec. "Vzpomněla jsem si, jak tvůj hlas zní, když se zlobíš. V těch chvílích jsem ho slyšela, jako kdybys tam stál hned vedle mě. Já jsem se většinou snažila na tebe nemyslet, ale tohle tolik nebolelo - bylo to, jako bys mě zase chránil. Jako kdybys nechtěl, abych si ublížila.
No a tak si říkám, jestli jsem tě neslyšela tak jasně právě proto, že jsem v koutku duše vždycky věděla, že jsi mě nepřestal milovat…"
Takhle nahlas vyřčené to zase znělo pravdivě. Dávalo to smysl. Někde hluboko uvnitř jsem znala pravdu.
Jeho slova zněla přidušeně. "Ty… jsi… riskovala svůj život… abys slyšela -"
"Pššt," přerušila jsem ho. "Počkej vteřinku. Myslím, že mi právě něco došlo."
Myslela jsem na tu noc v Port Angeles, když jsem se poprvé setkala se svým přeludem. Tehdy mě napadly dvě možnosti. Buď jsem šílená, nebo se mi splnilo podvědomé přání. Žádnou třetí možnost jsem neviděla.
Ale co když…
Co když člověk upřímně věří, že je něco pravda, ale příšerně se mýlí? Co když je o své pravdě tak skálopevně přesvědčený, že se nad ní ani nezamýšlí? Dá se taková pravda umlčet, nebo se snaží dostat se na světlo?
Teď tu byla třetí možnost: Edward mě miluje. Pouto mezi námi je tak pevné, že ho nemohla zlomit ani nepřítomnost, ani vzdálenost nebo čas. A bez ohledu na to, o kolik je zvláštnější, krásnější, báječnější nebo dokonalejší než já, prodělal stejnou nevratnou změnu jako já. A jako já budu vždycky patřit jemu, tak on bude vždycky můj.
Tak tohle jsem se snažila říct sama sobě?
"No teda!"
"Bello?"
"No tohle. Dobře. Chápu."
"Tak co ti došlo?" zeptal se a hlas měl nevyrovnaný a napjatý.
"Ty mě miluješ," žasla jsem. Zase mě prostoupil pocit, že je moje přesvědčení správné.
Ačkoliv se na mě stále díval úzkostným pohledem, po tváři mu přeběhl ten pokřivený úsměv, který jsem tak zbožňovala. "To si piš, že tě miluju."
Srdce se mi nafouklo, jako kdyby se mi chtělo prodrat žebry ven. Naplnilo mi hruď a ucpalo krk, takže jsem nemohla mluvit.
Opravdu mě chtěl stejně tak, jako jsem já chtěla jeho - navždy. Byl to skutečně jenom strach o mou duši, o lidské věci, které mi nechtěl vzít, proč tak zoufale stál o to, abych zůstala člověkem. V porovnání se strachem, že mě nechce, mi tahle překážka - moje duše - připadala téměř bezvýznamná.
Vzal mi obličej pevně do svých studených dlaní a líbal mě, až jsem byla tak omámená, že se les kolem mě točil. Pak si opřel čelo o moje a já jsem nebyla jediná, kdo dýchal rychleji než obvykle.
"Šlo ti to líp než mně, víš," řekl mi.
"Co mi šlo líp?"
"Přežití. Ty ses aspoň snažila. Ráno jsi vstávala, kvůli Charliemu ses snažila chovat normálně, vedla jsi takový život jako předtím. Já, když jsem aktivně nestopoval, jsem byl… naprosto k ničemu. Nedokázal jsem být se svou rodinou - nedokázal jsem být s nikým. Je mi trapně, když přiznávám, že jsem se více méně stočil do klubíčka a poddal se svému zoufalství." Zbaběle se usmál. "Bylo to mnohem ubožejší než slyšet hlasy."
Hluboce se mi ulevilo, protože se zdálo, že to opravdu pochopil - uklidňovalo mě, že mu tohle všechno dává smysl. Každopádně se na mě nedíval jako na blázna. Díval se na mě, jako… když mě miluje.
"Jenom jeden hlas," opravila jsem ho.
Zasmál se a pak si mě pevně přitáhl k pravému boku a vedl mě vpřed.
"Ber tohle ode mě jako ústupek." Pokynul široce rukou k temnotě před námi, jak jsme šli. Bylo tam něco bledého a obrovského - dům, došlo mi. "Ani v nejmenším nezáleží na tom, co řeknou."
"Ale jich se to taky týká."
Lhostejně pokrčil rameny.
Vedl mě otevřenými vstupními dveřmi dovnitř do tmavého domu a rozsvěcoval světla. Obývací pokoj byl takový, jak jsem si ho pamatovala - piano, bílé pohovky, světlé masivní schodiště. Žádný prach, žádné bílé povlaky.
Edward zavolal jména s hlasitostí ne větší, než jakou bych použila v běžném rozhovoru. "Carlisle? Esme? Rosalie? Emmette? Jaspere? Alice?" Oni uslyší.
Carlisle najednou stál vedle mě, jako kdyby tam byl celou dobu. "Vítej zpátky, Bello." Usmál se. "Co pro tebe dnes ráno můžeme udělat? Předpokládám, vzhledem k tomu, kolik je hodin, že se nejedná o čistě společenskou návštěvu?"
Přikývla jsem. "Ráda bych mluvila s vámi všemi najednou, jestli to nevadí. O něčem důležitém."
Nemohla jsem se ubránit pohledu na Edwardův obličej, jak jsem mluvila. Jeho výraz byl nesouhlasný, ale odevzdaný. Když jsem se podívala zpátky na Carlislea, viděla jsem, že také on se na něj dívá.
"Samozřejmě," řekl Carlisle. "Co kdybychom si promluvili ve vedlejší místnosti?"
Carlisle nás vedl jasným obývacím pokojem za roh do jídelny a při chůzi rozsvěcoval světla. Stěny tam byly bílé, stropy vysoké jako v obývacím pokoji. Uprostřed místnosti pod nízko zavěšeným lustrem byl velký nablýskaný oválný stůl obklopený osmi židlemi. Carlisle mi podržel židli v čele.
Nikdy předtím jsem neviděla Cullenovy používat stůl v jídelně - byla to jenom rekvizita. Nikdy doma nejedli.
Jakmile jsem se otočila, abych se posadila, viděla jsem, že nejsme sami. Esme šla za Edwardem a za ní postupně přišel zbytek rodiny.
Carlisle se posadil po mé pravici a Edward po mé levici. Všichni ostatní v tichosti zaujali svá místa. Alice se na mě usmívala, už chápala, oč jde. Emmett a Jasper se tvářili zvědavě a Rosalie se na mě váhavě usmála. Oplatila jsem jí to úsměvem stejně tak plachým. Tohle bude chvilku trvat, než si zvykneme.
Carlisle kývl směrem ke mně. "Máš slovo."
Polkla jsem. Jejich upřené pohledy mě znervózňovaly. Edward mě pod stolem vzal za ruku. Koukla jsem na něj, ale on se díval na ostatní, jeho obličej byl najednou zuřivý.
"No," odmlčela jsem se. "Předpokládám, že vám Alice už řekla všechno, co se seběhlo ve Volteře?"
"Všechno," ujistila mě Alice.
Vrhla jsem na ni významný pohled. "A po cestě?"
"To taky," přikývla.
"Dobře," vydechla jsem úlevou. "Pak jsme všichni v obraze."
Trpělivě čekali, zatímco jsem se snažila uspořádat si myšlenky.
"Takže, já mám problém," začala jsem. "Alice slíbila Volturiovým, že se stanu jednou z vás. Oni někoho pošlou, aby to zkontroloval, a já jsem si jistá, že to není dobré - že se tomu musíme vyhnout.
A tak si myslím, že se to teď týká vás všech. Je mi to líto." Dívala jsem se každému do krásné tváře, tu nejkrásnější jsem si nechala na konec. Edwardova ústa byla zkřivená do úšklebku. "Ale jestli mě nechcete, pak se vám nebudu vnucovat, ať je Alice ochotná, nebo ne."
Esme otevřela ústa, aby promluvila, ale zvedla jsem prst, abych ji zarazila.
"Prosím, nech mě domluvit. Všichni víte, co chci. A jsem si taky jistá, že víte, co si o tom Edward myslí. Podle mého názoru jediný férový způsob, jak tohle rozhodnout, je nechat všechny hlasovat. Jestli se rozhodnete, že mě nechcete, pak… myslím, že se vrátím do Itálie sama. Nemůžu dovolit, aby oni přišli sem." Čelo se mi zvrásnilo, když jsem na to pomyslela.
Z Edwardových prsou se ozývalo slabé vrčení. Ignorovala jsem to.
"Když tedy vezmeme v úvahu, že vás nechci žádným způsobem ohrozit, chci, abyste hlasovali pro nebo proti, jestli se mám stát upírem."
Pousmála jsem se při tom posledním slově a pokynula jsem k Carlisleovi, aby začal.
"Ještě chviličku," přerušil mě Edward.
Zírala jsem na něj hněvivě přimhouřenýma očima. Zvedl na mě obočí a stiskl mi ruku.
"Chci něco dodat, než budeme hlasovat."
Vzdychla jsem.
"Ohledně nebezpečí, o kterém Bella mluví," pokračoval. "Myslím, že se nemusíme kdovíjak znepokojovat."
Jeho výraz byl zapálenější. Položil volnou ruku na nablýskaný stůl a naklonil se dopředu.
"Víte," vysvětloval a rozhlédl se při tom slově kolem sebe, "měl jsem víc důvodů, proč jsem si nechtěl s Arem na závěr potřást rukou. Je tady totiž něco, nač nepomysleli, a na co jsem je nechtěl navést." Zakřenil se.
"A to?" pobídla ho Alice. Byla jsem si jistá, že můj výraz je stejně skeptický jako její.
"Volturiovi si příliš věří, a mají proč. Když se rozhodnou někoho najít, není to žádný problém. Pamatuješ si na Demetriho?" Podíval se na mě.
Otřásla jsem se. Vzal to jako souhlas.
"On hledá lidi - to je jeho talent, proto si ho drží. Totiž celou tu dobu, kdy jsme byli s někým z nich, jsem jim prohledával mysl, abych našel něco, co by nás mohlo zachránit, snažil jsem se získat co možná nejvíc informací. Takže jsem viděl, jak talent toho Demetriho funguje. Je to stopař - stopař tisíckrát nadanější než byl James. Jeho schopnost se dá volně přirovnat k tomu, co umím já nebo co umí Aro. On zachytává… pach? Nevím, jak to popsat… směr něčí mysli, a pak ho následuje. Funguje to na ohromné vzdálenosti.
Ale po Arových malých experimentech, no…" Edward pokrčil rameny.
"Ty si myslíš, že mě nedokáže najít," řekla jsem hluše.
Byl sebejistý. "Jsem o tom přesvědčený. Naprosto spoléhá na ten šestý smysl. Když to na tebe nepůsobí, budou všichni jako slepí."
"A jak se tím cokoliv řeší?"
"To je jasné, Alice nám poví, až k nám budou plánovat návštěvu, a já tě schovám. Budou bezmocní," prohlásil se zuřivou radostí. "Bude to jako hledat jehlu v kupce sena!"
Vyměnil si s Emmettem pohled a úsměv.
To mi nedávalo žádný smysl. "Ale dokážou najít tebe," připomněla jsem mu.
"A já se o sebe umím postarat."
Emmett se zasmál a natáhl se přes stůl k bratrovi s napřaženou pěstí.
"Výborný plán, bráško," řekl s nadšením.
Edward natáhl paži, aby praštil Emmetta do pěsti svou vlastní.
"Ne," zasyčela Rosalie.
"Absolutně ne," souhlasila jsem.
"Hezké." Jasperův hlas byl uznalý.
"Pitomci," zamumlala Alice.
Esme se jenom zlobně dívala na Edwarda.
Napřímila jsem se na židli, abych k sobě přilákala pozornost. Tohle byla moje schůzka.
"Tak dobře. Edward vám nabídl alternativu k zvážení," řekla jsem chladně. "Tak hlasujme."
Tentokrát jsem se dívala na Edwarda; bylo by lepší, kdyby mi jeho názor už nepřekážel. "Chceš, abych se stala součástí vaší rodiny?"
Jeho oči byly tvrdé a černé jako uhel. "Ne takhle. Zůstaneš člověk."
Přikývla jsem s věcným výrazem ve tváři a posunula jsem se o místo dál.
"Alice?"
"Ano."
"Jaspere?"
"Ano," řekl a jeho hlas byl vážný. Trochu mě to překvapilo - vůbec jsem si nebyla jeho hlasem jistá -, ale potlačila jsem svou reakci a posunula se dál.
"Rosalie?"
Zaváhala, kousla se do svého plného, dokonalého spodního rtu. "Ne."
Nehnula jsem ani brvou a zlehka jsem otočila hlavu, abych viděla na dalšího, ale ona zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru.
"Prosím tě, dovol mi, abych to vysvětlila," prosila. "Nemyslím to tak, že k tobě mám nějakou averzi jako k sestře. To jenom že… tohle není život, který bych si pro sebe vybrala. Přála bych si, aby tam tehdy byl někdo, kdo by za mě hlasoval proti."
Pomalu jsem přikývla a pak jsem se otočila k Emmettovi.
"Zatraceně, ano!" Zakřenil se. "Však už najdeme nějaký způsob, jak se s tím Demetrim popasovat."
Stále jsem se tomu usmívala, když jsem se podívala na Esme.
"Ano, samozřejmě, Bello. Já už tě za člena rodiny považuju."
"Děkuju, Esme," zamumlala jsem a otočila jsem se ke Carlisleovi.
Byla jsem najednou nervózní, mrzelo mě, že jsem jako první nepožádala o jeho hlas. Byla jsem si jistá, že má největší váhu, počítá se víc než jakákoliv většina.
Carlisle se na mě nedíval.
"Edwarde," řekl.
"Ne," zavrčel Edward. Jeho čelist se napjala a vycenil zuby.
"Je to jediný způsob, který dává smysl," naléhal Carlisle. "Rozhodl ses, že bez ní nebudeš žít, a to mi nedává na vybranou."
Edward pustil mou ruku a svou vysunul zpod stolu. Vykradl se z místnosti a v duchu vrčel.
"Myslím, že můj názor znáš." Carlisle si povzdechl.
Stále jsem se dívala za Edwardem. "Díky," zamumlala jsem.
Z druhé místnosti se ozvala strašná rána.
Trhla jsem sebou a rychle promluvila. "To je všechno, co jsem potřebovala. Děkuju vám. Za to, že si mě chcete nechat. Cítím k vám všem přesně to samé, co vy ke mně." Na konci se mi dojetím třásl hlas.
Esme stála vmžiku vedle mě a objímala mě studenými pažemi.
"Nejdražší Bello," vydechla.
Objala jsem ji také. Koutkem oka jsem si všimla, jak se Rosalie dívá dolů na stůl a uvědomila jsem si, že moje slova se dají vyložit dvěma způsoby.
"No, Alice," řekla jsem, když mě Esme pustila. "Kde to chceš udělat?"
Alice na mě zírala, oči se jí rozšiřovaly hrůzou.
"Ne! Ne! NE!" zařval Edward a vrazil zpátky do místnosti. Stál přede mnou, než jsem stihla mrknout, skláněl se nade mnou a obličej mu planul vzteky. "Zbláznila ses?" křičel. "Copak jsi úplně přišla o rozum?"
Přikrčila jsem se s rukama na uších.
"Ehm, Bello," vložila se do toho Alice úzkostným hlasem. "Myslím, že na to ještě nejsem připravená. Budu se muset připravit…"
"Slíbilas mi to," připomněla jsem jí a zlobně jsem se na ni dívala pod Edwardovou paží.
"Já vím, ale… Vážně, Bello! Nemám ani ponětí, jak tě nezabít."
"Dokážeš to," povzbuzovala jsem ji. "Já ti věřím."
Edward zuřivě vrčel.
Alice zavrtěla rychle hlavou, vypadala zděšeně.
"Carlisle?" otočila jsem se a podívala se na něj.
Edward popadl můj obličej do svých dlaní a přinutil mě dívat se mu do očí. Druhou ruku měl napřaženou dlaní ke Carlisleovi.
Carlisle si toho nevšímal. "Jsem schopný to udělat," odpověděl na mou otázku. Přála jsem si vidět jeho výraz. "Nebudeš v žádném nebezpečí, nestane se, že bych ztratil kontrolu."
"To zní dobře." Doufala jsem, že má slova pochopí; špatně se mi mluvilo, když mi Edward držel čelist.
"Vydrž," ucedil Edward skrz zuby. "Nemusí to být hned."
"Není důvod, aby to nebylo hned," opáčila jsem zkomoleně.
"Pár mě jich napadá."
"Samozřejmě, že tebe ano," řekla jsem kysele. "A teď mě pusť."
Pustil mi obličej a založil si paže na prsou. "Asi za tři hodiny tě tady Charlie bude hledat. A nedivil bych se, kdyby do toho zapletl policajty."
"Všechny tři, co tam má." Ale zamračila jsem se.
Tohle byla vždycky ta nejtěžší část. Charlie, Renée. Teď taky Jacob. Lidé, které ztratím, lidé, kterým ublížím. Přála jsem si, aby to šlo zařídit tak, že bych byla jediná, kdo bude trpět, ale věděla jsem, že to není možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama