Nový měsíc -3. Konec 2.půlka

8. srpna 2010 v 21:01 | xoxo ♥
Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz - tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně.
"No, tím se věci mění." Byla jsem překvapená, jak klidně a rozumně můj hlas zní. Muselo to být proto, že jsem byla tak omráčená. Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká. Stále to nedávalo žádný smysl.
Díval se stranou mezi stromy, když znovu promluvil. "Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk." Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské. "Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí."
"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to."
Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl.
"Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá.
Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu.
"Jestli… to takhle chceš…"
Přikývl.
Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila.
"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.
Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku.
"Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji.
Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala.
"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?"
Bezmocně jsem přikývla.
Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu."
Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem.
Zdálo se, že se trošičku uvolnil.
"A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."
Musela se mi rozklepat kolena, protože stromy kolem se najednou začaly třást. V uších mi hučelo, jak se mi krev rozbušila rychleji než normálně. Jeho hlas zněl z větší dálky.
Jemně se usmál. "Neboj. Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."
"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se. Znělo to, jako by mi něco uvízlo v krku, jako bych se dusila.
"No," na kratičkou vteřinku zaváhal, "já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Usmál se; ten úsměv byl klidný, ale oči se mu při něm nerozsvítily.
Ustoupil ode mě o krok. "Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."
To množné číslo upoutalo moji pozornost, což mě překvapilo; myslela bych si, že si ničeho nevšimnu.
"Alice se nevrátí," došlo mi v tu chvíli. Nevím, jak mě slyšel - ta slova jsem neřekla nahlas -, ale zdálo se, že pochopil.
Zavrtěl pomalu hlavou a pořád se mi díval do tváře.
"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil."
"Alice je pryč?" zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.
"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší."
Hlava se mi točila; bylo těžké se soustředit. Jeho slova mi vířila v hlavě a najednou jsem uslyšela lékaře z nemocnice ve Phoenixu, když mi tam na jaře ukazoval rentgenové snímky: Vidíte, je to čistý řez, a prstem jezdil po obrázku mojí pošramocené nohy. To je dobré. Zahojí se to snadněji, rychleji.
Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry.
"Sbohem, Bello," rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem.
"Počkej!" vyrazila jsem ze sebe a natáhla se k němu. Chtěla jsem přinutit svoje ochablé nohy, aby mě nesly.
Myslela jsem, že také on se natahuje po mně. Ale jenom mi studenýma rukama sevřel zápěstí a přitiskl mi je k bokům. Pak se naklonil dopředu a na kratičký okamžik mi velmi zlehka přitiskl rty na čelo. Zavřela jsem oči.
"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo.
Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem.
Byl pryč.
I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč.
Láska, život, smysl bytí… všechno pryč.
Šla jsem dál a dál. Čas pro mě přestal mít význam, jak jsem se pomalu prodírala hustým podrostem. Ubíhaly hodiny, ale možná také jenom vteřiny. Připadalo mi, jako kdyby se čas snad zastavil, protože les vypadal pořád úplně stejně bez ohledu na to, jak daleko jsem šla. Začínala jsem se bát, že chodím v kruhu, ve velmi malém kruhu, ale kráčela jsem dál. Často jsem klopýtala, a jak se stmívalo, čím dál častěji jsem i padala.
Nakonec jsem o něco zakopla - všechno bylo černé, neměla jsem ponětí, co mě chytilo za nohu - a zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí.
Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma? Jistě, obvykle si troška měsíčního světla našla cestičku mezi mraky a trhlinami v baldachýnu stromů prosákla až na zem.
Ale ne dnes v noci. Dnes v noci bylo nebe úplně černé. Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel - je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu.
Měsíc v novu. Nový měsíc. Otřásla jsem se, ačkoliv mi zima nebyla.
Dlouho byla tma, než jsem je zaslechla volat.
Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem jako omámená, a trvalo dlouho, než jsem usoudila, že bych přece jen měla odpovědět. Volání ale mezitím ustalo.
O něco později mě probudil déšť. Myslím, že jsem doopravdy neusnula; byla jsem jenom ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mně bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět.
Déšť mi trochu vadil. Byla zima. Přestala jsem si rukama objímat nohy a zakryla jsem si obličej.
V tu chvíli jsem znovu uslyšela volání. Tentokrát bylo vzdálenější a znělo to, jako by volalo několik hlasů najednou. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Vzpomněla jsem si, že bych měla odpovědět, ale nevěřila jsem, že by mě mohli slyšet. Byla bych schopná křičet dost hlasitě?
Najednou se ozval jiný zvuk, děsivě blízko. Nějaké čenichání, jako zvířecí. Podle zvuku to bylo velké zvíře. Přemítala jsem, jestli bych se měla bát. Nebála jsem se - byla jsem jen otupělá. Nezáleželo na tom. Čenichání se vzdálilo.
Déšť pokračoval a já jsem cítila, jak se mi pod tváří položenou na zemi dělá kaluž vody. Snažila jsem se sebrat sílu, abych otočila hlavu, když vtom jsem spatřila světlo.
Zpočátku to byla jenom matná záře odrážející se od keřů v dálce. Byla jasnější a jasnější, osvětlovala velký prostor, ne jako když z baterky dopadá kužel světla. Světlo se prodralo nejbližším keřem a já jsem viděla, že je to plynová svítilna, ale to bylo jediné - záře mě na chvíli oslepila.
"Bello."
Neznala jsem ten hluboký hlas, který promluvil, ale jeho majitel asi věděl, kdo jsem. Nevolal moje jméno, jako kdyby mě hledal, ale dával ostatním na vědomí, že jsem se našla.
Dívala jsem se vzhůru - připadalo mi to nemožně vysoko - na tmavý obličej, který jsem teď viděla nad sebou. Byla jsem si matně vědoma toho, že ten cizí člověk pravděpodobně vypadá tak vysoký jenom proto, že já mám hlavu stále ještě na zemi.
"Ublížil ti někdo?"
Věděla jsem, že ta slova něco znamenají, ale dokázala jsem jenom udiveně zírat. Copak záleželo na významu nějakých slov?
"Bello, jmenuju se Sam Uley."
Jeho jméno mi nic neříkalo.
"Charlie mě poslal, abych tě hledal."
Charlie? Něco se ve mně zachvělo a já jsem se snažila věnovat víc pozornosti tomu, co ten člověk říká. I když mi na ničem nezáleželo, tak na Charliem ano.
Ten vysoký muž natáhl ruku. Zírala jsem na ni, nebyla jsem si jistá, co mám dělat.
Chviličku na mě upíral své černé oči a pak pokrčil rameny. Rychlým a obratným pohybem mě zvedl ze země a sevřel mě do náruče.
Visela jsem mu ochable v náručí, zatímco on rychle klusal mokrým lesem. Někde v mysli jsem měla zasuto vědomí, že by mi to nemělo být jedno - vždyť mě nějaký cizí člověk odnáší kdovíkam. Ale nezbývalo ve mně nic, co by mělo sílu se stavět na odpor.
Přišlo mi, že netrvalo moc dlouho, a objevila se světla a ozvalo se hluboké hučení mnoha mužských hlasů. Sam Uley zpomalil, jak se přiblížil k tomu rumraji.
"Mám ji!" zavolal dunivým hlasem.
Hlasy utichly, a pak se zase ozvaly s větší intenzitou. Kolem mě se pohyboval matoucí vír obličejů. Samův hlas byl jediný, který v tom chaosu dával nějaký smysl, možná proto, že jsem měla ucho opřené o jeho hruď.
"Ne, myslím, že není zraněná," říkal někomu. "Jenom pořád opakuje 'Je pryč'."
Opravdu jsem to říkala nahlas? Kousla jsem se do rtu.
"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"
To byl hlas, který bych poznala kdekoliv - i když změněný obavami, jako byl teď.
"Charlie?" Můj hlas zněl cize a tiše.
"Jsem u tebe, děťátko."
Přesunula jsem se do tatínkovy náruče a ucítila koženou vůni jeho šerifského saka. Charlie zavrávoral pod mou tíhou.
"Možná bych ji měl nést já," nabídl se Sam Uley.
"Už ji držím," řekl Charlie trochu zadýchaně.
Šel pomalu, namáhavě. Chtěla jsem mu říct, aby mě postavil na zem, že půjdu sama, ale hlas mě vůbec neposlouchal.
Světla svítilen byla všude, držel je v rukou dav lidí, které přivedl Charlie. Bylo to jako přehlídka. Nebo smuteční průvod. Zavřela jsem oči.
"Už jsme skoro doma, drahoušku," zamumlal Charlie co chvíli.
Znovu jsem otevřela oči, až když jsem uslyšela, jak se odemykají dveře. Stáli jsme na verandě našeho domu a ten vysoký tmavý muž jménem Sam držel Charliemu dveře, jednu ruku nataženou k nám, jako kdyby byl připravený mě chytit, kdyby Charliemu paže vypověděly službu.
Ale Charlie mě v pořádku pronesl dveřmi a položil mě na pohovku v obývacím pokoji.
"Tati, jsem celá mokrá," namítala jsem slabě.
"To nevadí." Jeho hlas byl příkrý. Pak promluvil na někoho jiného. "Deky jsou ve skříni nahoře v patře."
"Bello?" zeptal se něčí hlas. Dívala jsem se na šedovlasého muže, který se nade mnou skláněl, a po několika pomalých sekundách jsem ho poznala.
"Pan doktor Gerandy?" zamumlala jsem.
"Správně, děvenko," řekl. "Ublížila sis, Bello?"
Chvíli mi trvalo, než jsem si to promyslela. Zmátlo mě, když jsem si vzpomněla, že mi Sam Uley položil v lese podobnou otázku. Jenomže Sam se ptal trochu jinak: Ublížil ti někdo? Ten rozdíl mi připadal docela podstatný.
Doktor Gerandy čekal. Pozvedl jedno šedivé obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.
"Nic mi není," lhala jsem. Byla to pravda, ale jen do určité míry.
Sáhl mi teplou rukou na čelo a prsty mi přitiskl na vnitřní stranu zápěstí. Dívala jsem se mu na rty, jak si pro sebe počítal, oči upřené na hodinky.
"Co se ti stalo?" zeptal se nedbale.
Ztuhla jsem pod jeho rukou a v krku mě panicky zabolelo.
"Ztratila ses v lese?" vyptával se. Viděla jsem, že nás poslouchá několik dalších lidí. Kousíček od nás stáli společně tři vysocí muži s tmavými obličeji - tušila jsem, že jsou z La Push, indiánské rezervace kmene Quileutů dole na pobřeží - a dívali se na mě. Stál tam s nimi i Sam Uley. Byli tam také pan Newton s Mikem a pan Weber, Angelin otec; ti všichni po mně pokukovali spíš pokradmu, ne tak otevřeně jako ti cizí. Další hluboké hlasy hlučely v kuchyni a venku před domovními dveřmi. Musela mě hledat polovina města.
Charlie byl nejblíž. Naklonil se, aby slyšel mou odpověď.
"Ano," zašeptala jsem, "ztratila jsem se."
Lékař zamyšleně přikývl a prsty mi jemně prohmatával krční uzliny. Charlieho obličej se zatvrdil.
"Nejsi unavená?" zeptal se doktor Gerandy
Přikývla jsem a poslušně jsem zavřela oči.
"Myslím, že jí nic není," slyšela jsem doktora, jak za chviličku šeptá Charliemu. "Jenom je vyčerpaná. Ať se z toho vyspí a já se na ni přijdu zítra podívat," řekl a odmlčel se. Určitě se podíval na hodinky, protože dodal: "No, vlastně už dneska."
Ozval se vrzavý zvuk, jak se oba opřeli a vstali z gauče.
"Je to pravda?" zašeptal Charlie. Jejich hlasy teď byly o kousek dál. Napínala jsem uši, abych slyšela. "Odjeli?"
"Doktor Cullen nás požádal, abychom o tom nikomu neříkali," odpověděl doktor Gerandy. "Ta nabídka přišla velmi náhle; museli se okamžitě rozhodnout. Carlisle nechtěl kolem toho odjezdu nadělat veliký rozruch."
"Drobné upozornění by nebylo na škodu," zabručel Charlie.
Doktor Gerandy byl jaksi nesvůj, když odpovídal. "Ano, řekl bych, že v této situaci by nějaké varování opravdu nebylo na škodu."
Nechtěla jsem dál poslouchat. Nahmatala jsem lem deky, kterou přese mě kdosi přehodil, a přetáhla jsem si ji přes uši.
Každou chvíli jsem se vytrhovala ze spánku. Slyšela jsem Charlieho, jak šeptem děkuje dobrovolníkům, kteří jeden po druhém odcházeli. Ucítila jsem na čele jeho prsty a pak tíhu další deky. Několikrát zvonil telefon a on ho spěchal zvednout, aby mě neprobudil. Tichým mumláním uklidňoval volající.
"Jo, našli jsme ji. Je v pořádku. Ztratila se. Už je jí dobře," opakoval znovu a znovu.
Slyšela jsem, jak péra v křesle zasténala, když se do něj usazoval ke spánku.
O pár minut později znovu zazvonil telefon.
Charlie zasténal, jak se škrabal na nohy, a pak s klopýtáním spěchal do kuchyně. Zavrtala jsem hlavu hlouběji do přikrývek, protože jsem nechtěla slyšet zase ten samý rozhovor.
"Prosím," řekl Charlie a zívl.
Jeho hlas se změnil, byl mnohem bdělejší, když znovu promluvil. "Kde?" Následovala odmlka. "Víte jistě, že je to mimo rezervaci?" Další krátká pauza. "Ale co by tam mohlo hořet?" Hlas mu zněl ustaraně i zmateně zároveň. "Podívejte, já tam zavolám a ověřím to."
Poslouchala jsem s větším zájmem, když ostrými údery mačkal číslo.
"Ahoj, Billy, tady Charlie - promiň, že volám tak brzy… ne, je v pořádku. Spí… Díky, ale kvůli tomu nevolám. Právě mi volala paní Stanleyová a říkala, že z okna v patře vidí na mořských útesech ohně, ale já jsem vážně ne… Aha!" Najednou v jeho hlasu zazněl další podtón - podráždění… nebo hněv. "A proč to dělají? Aha. Vážně?" Řekl to sarkasticky. "Hele, mně se neomlouvej. Jo, jo. Hlavně se postarej, aby se plameny nerozšířily… Já vím, já vím, překvapuje mě, že se jim to v tomhle počasí vůbec podařilo zapálit."
Charlie zaváhal a pak dodal zdráhavě. "Díky, žes mi poslal Sama a ostatní kluky. Měl jsi pravdu - opravdu znají les líp než my. To Sam ji našel, takže to máš u mě… Jo, zavolám ti později," souhlasil, stále ještě kysele, než zavěsil.
Šoural se zpátky do obývacího pokoje a mručel si pro sebe něco nesrozumitelného.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
Spěchal ke mně.
"Je mi líto, že jsem tě vzbudil, miláčku."
"Někde hoří?"
"To nic není," ujišťoval mě. "Jenom pár táboráků na útesech."
"Táboráků?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl zvědavě. Zněl mrtvě.
Charlie se zamračil. "Pár kluků z rezervace dělá lumpárny," vysvětloval.
"Proč?" divila jsem se tupě.
Pochopila jsem, že se mu nechce odpovídat. Sklopil zrak a díval se na podlahu pod svými koleny. "Oslavují tu novinu." Jeho tón byl hořký.
Byla jenom jediná novina, která mě napadla, ač jsem se snažila na ni nemyslet. A pak mi ty informace zapadly do sebe. "To je kvůli tomu, že Cullenovi odjeli," zašeptala jsem. "V La Push nemají Cullenovy rádi - na to jsem zapomněla."
Quileuté měli svoje pověry o "studených", o upírech, kteří byli nepřátelé jejich kmene, stejně jako měli legendy o potopě a vlčích předcích. Pro většinu z nich to byly jenom příběhy, folklór. Ale bylo tu pár těch, kteří tomu věřili. Patřil mezi ně i Charlieho dobrý přítel Billy Black, ačkoliv i Jacob, jeho vlastní syn, si myslel, že jsou to jen hloupé povídačky. Billy mě varoval, abych se od Cullenových držela dál…
To jméno jako by mi v nitru pohnulo něčím, co se začalo drát na povrch, a já jsem věděla, že tomu nechci vzdorovat.
"To je směšné," soptil Charlie.
Chvilku jsme seděli mlčky. Nebe za oknem už nebylo černé. Někde pod dešťovými mraky vycházelo slunce.
"Bello?" zeptal se Charlie.
Nepokojně jsem se na něj podívala.
"On tě nechal samotnou v lese, viď?" uhodl Charlie.
Vyhnula jsem se jeho otázce. "Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" Moje mysl uhýbala před nevyhnutelným závěrem, ke kterému jsem musela dojít a který mě teď rychle doháněl.
"Z toho tvého vzkazu přece," odpověděl Charlie překvapeně. Sáhl si do zadní kapsy džín a vytáhl odrbaný kousek papírku. Byl špinavý a vlhký a mnohokrát přehnutý, jak ho Charlie mockrát otevíral a zase skládal. Znovu ho rozložil a podržel jako důkaz. Neuspořádaný rukopis se pozoruhodně podobal tomu mému.
Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.
"Když ses nevracela, zavolal jsem Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie tichým hlasem. "Pak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle je pryč."
"Kam odjeli?" zamumlala jsem.
Zíral na mě. "Copak ti to Edward neřekl?"
Zavrtěla jsem hlavou a ucukla jsem. Zvuk jeho jména odvázal tu věc, která drásala v mém nitru - bolest, která mi vyrážela dech a udivovala mě svou silou.
Charlie si mě pochybovačně měřil, když odpovídal. "Carlisle vzal místo v nějaké velké nemocnici v Los Angeles. Podle mě mu nabídli hodně peněz."
Slunečné Los Angeles. Poslední místo, kam by opravdu odešli. Vzpomněla jsem si na svou noční můru se zrcadlem… jasné sluneční světlo odrážející se od jeho kůže -
Při vzpomínce na jeho tvář mě trhala na kusy šílená bolest.
"Chci vědět, jestli tě Edward nechal samotnou uprostřed lesa," naléhal Charlie.
Jeho jméno zvedlo v mém nitru další mučivou vlnu. Zavrtěla jsem zuřivě hlavou v zoufalé snaze uniknout bolesti. "Byla to moje vina. Nechal mě tady na pěšině, na dohled od domu… ale já jsem se pokoušela jít za ním."
Charlie začal něco říkat; dětinsky jsem si přikryla uši. "Já už o tom nechci mluvit, tati. Chci jít k sobě do pokoje."
Než mohl odpovědět, vyškrábala jsem se z gauče a kymácela se nahoru po schodech.
Někdo byl v domě a nechal Charliemu vzkaz, aby věděl, kde mě hledat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, mi v hlavě začalo narůstat strašlivé podezření. Vtrhla jsem do svého pokoje, zavřela a zamkla za sebou dveře a pak jsem běžela k CD přehrávači u postele.
Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem to nechala. Stiskla jsem vršek přehrávače. Západka se otevřela a víko se pomalu a plynule otevřelo.
Bylo prázdné.
Album, které mi dala Renée, leželo na posteli, přesně tam, kde jsem ho naposledy odložila. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela.
Nemusela jsem listovat dál než na první stránku. Pod kovovými růžky už nebyla žádná fotografie. Stránka byla bílá až na mé vlastní písmo naškrábané na spodním okraji: Edward Cullen, Charlieho kuchyně, 13. září.
Tam jsem se zastavila. Byla jsem si jistá, že byl velmi důsledný.
Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, slíbil mi.
Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe.
Už jsem se nevynořila.

ŘÍJEN 
LISTOPAD
PROSINEC
LEDEN
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama