Nový měsíc - 4. Probouzení 2.půlka

8. srpna 2010 v 20:59 | xoxo ♥
U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho.
"Všechno jsi zmeškala," zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. "Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech."
"Dlouhá fronta." Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.
Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.
Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.
A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.
Vstala jsem.
"Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty," zasyčela Jess.
"Musím se napít," zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.
Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.
Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera - ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.
Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.
Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně.
"Byl na tebe ten film příliš děsivý?" divila se.
"Jo," souhlasila jsem. "Asi jsem prostě zbabělec."
"To je divné." Zamračila se. "Myslím, že ses vůbec nebála - já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla."
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem měla strach."
Trochu se uvolnila. "Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny."
"O tom není pochyb," řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl.
"Kde se chceš najíst?" zeptala se.
"Je mi to jedno."
"Tak jo."
Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie.
Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila.
Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky.
Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe.
Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald's, kam měla Jessica namířeno.
Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru - U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži.
Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně - jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost.
Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl.
Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku.
"Bello?" zašeptala Jess. "Co to děláš?"
Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. "Myslím, že je znám…" zamumlala jsem.
Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená?
Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil "kotě"…
Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile - nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala:
"Bello, tak pojď!"
Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla.
V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné - proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži.
Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí.
Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku.
"Bello! Nemůžeš přece jít do baru!" zasyčela.
"Já nejdu dovnitř," odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. "Jenom se chci na něco podívat…"
"Zbláznila ses?" zašeptala. "Jsi snad sebevrah?"
Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni.
"Ne, nejsem," hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat.
A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala.
Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly.
Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě.
"Běž se najíst," pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "Za chviličku tě dohoním."
Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy.
"Bello, okamžitě toho nech!"
Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas - hebký jako samet, i když byl zlostný.
Byl to jeho hlas - dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno - a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou.
V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly - zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru.
Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla.
"Jdi zpátky za Jessikou," poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. "Slíbila jsi to - žádnou hloupost."
Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice.
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala - a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život.
"Dodrž svůj slib." Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio.
Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka - ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá.
Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti.
Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy.
To je možné.
Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání - poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého.
To je pravděpodobné.
Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince.
Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto - byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí.
Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu.
Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá - moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní - ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná.
Ve vteřině jsem se musela rozhodnout.
Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním - a rozhodně duševně vyšinutým - mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat.
Ale ten hlas odezníval.
Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila.
"Bello, otoč se," zavrčel.
Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet - falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí.
Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství?
"Ahoj," zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka.
Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení.
"Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila." Usmál se a mrkl na mě.
Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá.
"Ne. Neztratila jsem se."
Teď, když jsem byla blíž - a zrak jsem měla podivně zaostřený -, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit.
Hlas v mé hlavě teď mlčel.
Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. "Můžu vám koupit drink?" zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj.
"Jsem moc mladá," odpověděla jsem automaticky.
Byl zmatený - nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit.
"Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se."
Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem.
"To je v pohodě," řekl ten sebevědomý blonďák. "Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit."
"Díky, ale nejde to." Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz.
"No tak, jen na pár minut…"
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice.
"Pojďme se najíst," navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost.
"Co tě to napadlo?" vyjela na mě Jessica. "Vůbec je neznáš - co kdyby to byli psychopati!"
Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. "Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám."
"Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám."
"Promiň." Nevěděla jsem, co na to jiného říct.
Mlčky jsme šly k McDonald's. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku.
Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit.
Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat.
Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala.
Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo.
Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva - úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí.
Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat.
Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít - musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje.
To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí.
Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila.
Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace.
Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit.
"Díky, že jsi jela se mnou, Jess," řekla jsem, když jsem otevírala dveře. "Bylo to… fajn." Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo.
"Jasně," zamručela.
"Omlouvám se za to… po tom filmu."
"To je v pohodě, Bello." Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala.
"Uvidíme se v pondělí?"
"Jo. Čau."
Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala.
Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu.
Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní.
"Kde jsi byla?" zeptal se Charlie.
Podívala jsem se na tátu překvapeně. "Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno."
"Hmhm," zabručel.
"Vadí ti to?"
Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. "Ne, to je v pořádku. Bavila ses?"
"Jasně," řekla jsem. "Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná."
Přimhouřil oči.
"Dobrou, tati."
Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje.
O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila.
Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to.
Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest - ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy - ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést.
Ať se ten večer stalo cokoliv - a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace -, probralo mě to.
Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama