Rozbřesk - 10. Proč jsem prostě neodešel pryč? Jo vlastně, protože jsem idiot

9. srpna 2010 v 23:59 | xoxo ♥
Cítil jsem se jako - jako já nevím co. Jako by tohle nebylo skutečné. Jako bych byl v nějaké temné verzi špatného sitcomu. Namísto toho, abych byl největší moula na škole, kterej chce pozvat hlavní roztleskávačku na maturitní ples, jsem byl skončil-na-druhém-místě vlkodlak, který chce požádat upírovu ženu, aby s ním žila na hromádce a rozmnožovala se. Paráda.
Ne, neudělal bych to. Bylo to zvrácený a nemorální. Zapomenu na všechno, co říkal.
Ale promluvím si s ní. Zkusím ji přesvědčit, aby mě poslouchala.
A ona nebude. Ostatně jako vždycky.
Když jsme se vraceli do domu, Edward neodpověděl ani nekomentoval moje myšlenky. Přemýšlel jsem nad místem, kde se rozhodl zastavit. Bylo dost daleko od domu, aby ostatní nemohli slyšet jeho šepot? To byl ten důvod?
Možná. Když jsme prošli skrz dveře, oči zbylých Cullenů byly podezřívavé a zmatené. Nikdo se nedíval znechuceně nebo pobouřeně. Takže určitě neslyšeli, o jakou laskavost mě Edward žádal.
Váhal jsem u otevřených dveřích, nejistý, co dělat teď. Bylo mi příjemněji tady, s trochou dýchatelného vzduchu proudícího z venku.
Edward se svěšenými rameny kráčel do středu skupinky. Bella ho úzkostlivě pozorovala a pak její oči skočily na vteřinu na mě. Potom opět sledovala ho.
Její obličej dostal šedý odstín a já mohl vidět, co si on myslel o stresu, který jsme jí navodili a který ji jenom přitěžoval.
"Necháme Jacoba a Bellu promluvit si v soukromí," oznámil Edward. Jeho hlas zněl, jakoby patřil robotovi.
"Jen přes moji mrtvolu," zasyčela na něj Rosalie. Stále se vznášela Belle za hlavou, jednu ze svých chladných rukou umístěnou majetnicky na Bellině bledé tváři.
Edward se na ni ani nepodíval. "Bello," řekl stejně prázdným tónem. "Jacob s tebou chce mluvit. Bojíš se, zůstat s ním sama?"
Bella se na mě zmateně podívala, a pak se obrátila k Rosalii.
"Rose, to je v pořádku. Jake mi neublíží. Jdi s Edwardem."
"Může to být trik," varovala ji bloncka.
"To si nemyslím," nesouhlasila s ní Bella.
"Budeš nás mít s Carlislem neustále na očích, Rosalie," ujistil ji Edward. Bezcitný hlas zapraskal, ukazujíc tak hněv. "My jsme ti, kterých by se měla bát."
"Ne," zašeptala Bella. Její oči se leskly, řasy mokré. "Ne, Edwarde. Já se ne…"
Zakroutil hlavou a nepatrně se usmál. Bylo bolestivé se na ten úsměv jenom podívat. "Takhle jsem to nemyslel, Bello. Jsem v pořádku. Netrap se kvůli mně."
Nechutné. Měl pravdu - kamenovala se za to, že ranila jeho city. Ta holka byla typický mučedník. Nepochybně se narodila ve špatném století. Měla by žít v minulosti, kdy sama sebou z nějakého dobrého důvodu mohla nakrmit lvi.
"Všichni," řekl Edward, jeho ruka strnule ukázala ke dveřím. "Prosím."
Vyrovnanost, kterou se snažil udržet pro Bellu, byla vratká. Viděl jsem, jak blízko měl k tomu hořícímu muži, kterým byl venku. Ostatní to viděli také. Tiše zamířili ke dveřím, zatímco já jim uhnul z cesty. Pohybovali se rychle; moje srdce bilo dvakrát tak usilovně a pokoj se vyprázdnil až na Rosalii, zdráhající se uprostřed cesty, a Edwarda, stále čekajícího u dveří.
"Rose," řekla Bella tiše. "Chci, abys šla."
Bloncka probodla Edwarda pohledem a pak mu naznačila, aby šel první. Darovala mi dlouhé varovné zamračení a pak zmizela také.
Jakmile jsme byli sami, střihl jsem si to přes pokoj a posadil se na podlahu vedle Belly. Vzal jsem její ledové ruce do mých, opatrně je masírujíc.
"Díky, Jaku. To je příjemné."
"Nebudu ti lhát, Bells. Jsi ohavná."
"Já vím," povzdechla si. "Vypadám děsivě."
"Jako příšera z močálu," souhlasil jsem.
Zasmála se. "Je tak prima mít tě tady. Je příjemné se zase usmívat. Nevím, kolik dramat ještě snesu."
Protočil jsem oči.
"Fajn, fajn," souhlasila. "Způsobila jsem si to sama."  
"Jo, to teda jo. Na co proboha myslíš, Bells? Opravdu!"
"Požádal tě, abys na mě ječel?"
"Víceméně. Ačkoli nemůžu pochopit, proč si myslí, že mě budeš poslouchat. Nikdy předtím jsi to nedělala."
Povzdechla si.
"Já jsem ti říkal-," začal jsem.
"Věděl jsi, že "Já jsem ti to říkal" má ještě bratra, Jacobe?" zeptala se, přerušíc tak moji myšlenku. "Jmenuje se "Zavři do pekla hubu"."
"Hezký."
Zeširoka se na mě usmála. Její kůže se těsněji napnula přes kosti. "Nemůžu si za to napsat plus - obšlehla jsem to z opakování Simpsonovích."
"Tenhle jsem nepostřehl."
"Byla to sranda."
Zhruba minutu jsme nemluvili. Její ruce se začali trochu rozehřívat.
"Opravdu tě požádal, abys se mnou promluvil?"
Kývl jsem. "Abych tě přinutil pochopit. To je bitva prohnaná ještě dřív, než vůbec začne."
"Tak proč jsi souhlasil?"
Neodpověděl jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to věděl.
Věděl jsem tohle - každá vteřina, kterou jsem strávil s ní, jenom násobila bolest, kterou budu muset snášet později. Jako pro narkomana s omezenými zásobami, den zúčtování si pro mě přicházel. Čím víc si toho píchnu teď, tím drsnější to bude, když se moje zásoby vyčerpají.
"Víš, že to vyjde," řekla po tiché minutě. "Věřím tomu."
To mě znovu donutilo vidět červeně. "Je demence jeden z tvých symptomů?" vybuchl jsem.
Rozesmála se, napříč mému hněvu, který byl tak skutečný, že se moje ruce roztřásly okolo jejích.
"Možná," řekla. "Neříkám, že se to bude jednoduché, Jaku. Ale jak bych mohla žít se vším, čím jsem prošla, a nevěřit v kouzlo té chvíle?
"Kouzlo?"
"Obzvláště pro tebe," řekla. Usmívala se. Odtáhla z mých rukou jednu svoji a položila mi ji na tvář. Teplejší než předtím, ale stále jsem na své kůži cítil chlad, jaký způsobovala většina věcí. "Víc než kdokoli jiný jsi ty nějak zázračně pořád čekal, aby se pro tebe věci vyvinuly tím správným směrem."
"O čem to blábolíš?"
Stále se usmívala. "Edward mi jednou řekl, jaké to bylo - ta věc s vaším otiskem. Řekl, že to bylo jako Sen noci svatojánské, jako kouzlo. Najdeš, koho opravdu hledáš, Jacobe, a možná pak všechno tohle bude dávat smysl."
Kdyby nevypadala tak křehce, začal bych na ni křičet.
Ale tak jak to bylo, jsem pouze zabručel.
"Jestli si myslíš, že otisk by mohl dát smysl tomuhle šílenství…" Bojoval jsem se slovy. "Vážně si myslíš, že jenom protože se já možná jednoho dne do někoho otisku, udělá to tohle správným?" Píchnul jsem jí prstem do oteklého těla. "Řekni, jaký to mělo smysl, Bello! Jaký mělo smysl tě, že tě miluju? Jaký mělo smysl, že ty miluješ ho? Když umřeš"- ta slova se mi zamotala na jazyku - "jak by to někdy znovu mohlo být správné? Jaký je smysl vší té bolesti? Mojí, tvojí, jeho! Zabiješ ho také, ne že by mi to vadilo." Trhla sebou, ale já pokračoval. "Takže jaký je nakonec smysl tvojí zvrácené lovestory? Jestli tu nějaký smysl je, prosím ukaž mi ho, Bello, protože já ho nevidím."
Povzdechla si. "Ještě ho neznám, Jaku. Ale prostě jenom… cítím… že z tohohle všeho vzejde něco dobrého, i když teď je to těžké vidět. Nejspíš bys to mohl nazvat vírou."
"Umíráš pro nic, Bello! Zbytečně!"
Její ruka klesnula z mého obličeje na její nafouklé břicho a pohladila ho. Nemusela říkat nic, i přesto jsem věděl, co si myslela. Umírala pro to.
"Neumřu," procedila skrz zuby a mohl jsem poznat, že opakovala věci, které už někdy předtím řekla. "Udržím moje srdce bijící. Jsem na to dost silná."
"To je pěkná hovadina, Bello. Snažíš se udržet krok s nadpřirozenem už příliš dlouho." Vzal jsem její obličej do ruky. Nemusel jsem si připomínat, že jsem musel být opatrný. Všechno na ní doslova křičelo křehké.
"Dokážu to. Dokážu to," mumlala, znějíc hodně podobně jako ta dětská knížka o malém motoru, který to nakonec dokázal.
"Mě to tak nepřipadá. Takže jaký je tvůj plán? Doufám, že nějaký máš."
Přikývla, ale nepodívala se mi do očí. "Věděl jsi, že Esme skočila z útesu? Když byla ještě člověk."
"A?"
"A byla tak blízko smrti, že se jí ani neobtěžovali vzít do ambulance. Zavezli ji rovnou do márnice. Její srdce přesto stále tlouklo, když ji Carlisle našel…"
Tak tohle předtím myslela, když řekla, že udrží svoje srdce bijící.
"Neplánuješ přežít jako člověk," prohlásil jsem dutě.
"Ne. Nejsem hloupá." Setkala se s mým upřeným pohledem. "Hádám, že máš na to pravděpodobně svůj vlastní názor."
"Pohotovostní zupířování," zabručel jsem.
"S Esme to fungovalo. A Emmettem, Rosalii a dokonce i s Edwardem. Nikdo z nich na tom nebyl zrovna dobře. Carlisle je změnil jenom proto, že to bylo buď to nebo smrt. On životy neukončuje, zachraňuje je."
Najednou jsem kvůli laskavému upířímu doktorovi pocítil bodnutí viny, tak jako předtím. Odstrčil jsem tu myšlenku pryč a začal znovu prosit.
"Poslouchej mě, Bells. Nedělej to takhle." Jako předtím, když Charlie zavolal, nemohl jsem vidět, jak moc jiným mě to opravnu učiní. Uvědomoval jsem si, že abych zůstal na živu, potřebuju ji. V jakékoli podobě. Zhluboka jsem se nadechl. "Nečekej, dokud bude příliš pozdě, Bello. Ne takhle. Žij. Jo? Jenom žij. Nedělej mi to. Nedělej mu to." Můj hlas byt tvrdší, hlasitější. "Víš, co udělá, když zemřeš. Viděla jsi to už předtím. Chceš, aby se vrátil k těm italským zabijákům?" Schoulila se na pohovce.
Vynechal jsem tu část, že tentokrát to nebude nezbytné.
Usiloval jsem, aby byl můj hlas jemnější a zeptal se: "Pamatuješ, když jsem byl rozsekanej těma novorozenýma? Co jsi mi řekla?"
Čekal jsem, ale nechystala se odpovědět. Pevně stiskla rty.
"Řekla jsi mi, abych byl hodnej a poslouchal Carlisle," připomněl jsem jí. "A co jsem udělal? Poslouchal jsem upíra. Kvůli tobě."
"Poslouchal jsi ho, protože to bylo správné."
"Fajn - vyber si něco z toho."
Zhluboka se nadechla. "Teď to není správné." Upřela pohled na svoje velké, zaoblené břicho a zašeptala bez dechu: "Nezabiju ho."
Moje ruce se znovu roztřásly. "Pání, neslyšel jsem tu úžasnou novinku. Zdravý chlapeček, co? Měl jsem přinést nějaké modré balónky."
Její obličej zrůžověl. Ta barva byla nádherná - a zabodla se mi do žaludku jako nůž. Vroubkovaný nůž, rezavý a kostrbatý.
 Přestával jsem se ovládat. Zase.
"Nevím jistě, jestli je to kluk," přiznala trochu ostýchavě. "Ultrazvuk by nefungoval. Membrána kolem dítěte je příliš silná - jako jejich kůže. Takže je to tak trochu záhada. Ale v hlavě vždycky vidím kluka."
"Není to žádné rozkošné miminko, Bello."
"Uvidíme," řekla téměř samolibě.
"Ty ne," zavrčel jsem.
"Jsi strašnej pesimista, Jacobe. Rozhodně tu je šance, že z toho vyváznu."
 Nedokázal jsem odpovědět. Díval jsem se dolů, zhluboka dýchal a pokoušel se ovládnout svoji zuřivost.
"Jaku," řekla, lepla mě po hlavě a následně pohladila po tváři. "Všechno bude fajn. Pšš. Je to v pořádku."
Nevzhlédl jsem. "Ne. Nebude to fajn."
Utřela mi něco mokrého z tváře. "Pšš."
"O co jde, Bello?" Zíral jsem na světlý koberec. Moje bosé nohy byly špinavé, zanechávající čmouhy Super. "Myslel jsem, celej smysl toho, proč jsi chtěla toho upíra víc než cokoli jiného. A teď se ho prostě vzdáváš? To je padlý na hlavu. Od kdy zoufale toužíš být mámou? Pokud jsi to tolik chtěla, proč sis vzala upíra?"
Byl jsem nebezpečně blízko nabídce, kterou chtěl, abych učinil. Viděl jsem, jak mě moje svoje slova táhnou na tu cestu, ale nedokázal jsem změnit jejich směr.
Povzdychla si. "Takhle to není. Opravdu jsem se nezajímala o to, mít dítě. Dokonce jsem na to ani nepomyslela. Není to jen o tom, mít dítě. Je to… no… tohle dítě."
"Je to zabiják, Bello. Podívej se na sebe."
"Není. Je to mnou. Jsem prostě slabá a lidská. Ale můžu to zvládnout, Jaku, můžu-"
"Aw, nech toho! Zmlkni, Bello. Můžeš těmahle blbostma krmit svoji pijavici, ale mě neoblafneš. Víš, že to nezvládneš."
Probodla mě pohledem. "To teda nevím. Jenom mě to trápí."
"Trápí tě to," zopakoval jsem skrz zuby.
Zalapala po dechu a sevřela si břicho. Moje zuřivost se zmizela, jako bych ji vypnul dálkovým ovládáním.
"Jsem v pořádku," zafuněla. "Nic to není."
Ale já neposlouchal; její ruce nechtěně vyhrnuly její svetr a já civěl, zděšený, na její obnaženou kůži. Její břicho vypadalo jako by na něm byly fialovo-černým inkoustem nakresleny velké skvrny.
Všimla si mého upřeného pohledu a stáhla látku zpět.
"Je silný, to je všechno," řekla obraně.
Inkoustové fleky byly modřiny.
Konečně jsem pochopil jeho slova ohledně sledování, jak jí to ubližuje. Najednou jsem se i já cítil trochu šíleně.
"Bello," řekl jsem.
Zaslechla změnu v mém hlase. Vzhlédla, stále těžce oddychující, její oči zmatené.
"Bello, nedělej to."
"Jaku-"
"Poslouchej mě. Dobře? Jen poslouchej. Co kdyby…?"
"Co kdyby co?"
"Co kdyby tohle nebyla jediná možnost? Co kdyby to nebylo všechno nebo nic? Co kdyby jsi prostě poslechla Carlisle jako hodná holka a zůstala na živu?"
"Já ne-"
"Ještě jsem neskončil. Když zůstaneš na živu, můžeš začít od znovu. Tohle nefungovalo. Zkus to znovu."
Zamračila se. Zvedla ruku a dotkla se místa, kde se moje obočí mačkalo k sobě. Chvilku mi přejížděla prsty po čele, zatímco se snažila to pochopit.
"Nerozumím… Co tím myslíš, zkus to znovu? Nemůžeš si myslet, že by mě Edward nechal…? A co by to změnilo? Jsem si jistá, že všechny děti-"
"Ano," vybuchl jsem. "Všechny jeho děcka by byly stejný."
Její unavený obličej byl čím dál tím víc zmatenější. "Co?"
Ale už jsem nic říkat nemusel. Nemělo to smysl. Nikdy bych nebyl schopný ji zachránit před ní samotnou. Nikdy jsem nebyl schopný to udělat.
Potom zamrkala a já poznal, že jí to konečně došlo.
"Oh. Ahr. Prosím tě, Jacobe. Opravdu si myslíš, že bych měla zabít svoje dítě a vyměnit ho za nějakou genetickou náhražku? Umělé oplodnění?" Teď zuřila. "Proč bych chtěla mít dítě s někým, koho vůbec neznám? Předpokládám, že by v tom nebyl rozdíl? Prostě jen nějaké dítě?"
"Takhle jsem to nemyslel," zamumlal jsem. "Ne s někým, koho neznáš."
Naklonila se ke mně. "Tak jak jsi to tedy myslel?"
"Nijak. Nemyslel jsem to nijak. Stejně jako vždycky."
"Jak jsi na to přišel?"
"Zapomeň na to, Bello."
Podezřívavě se zamračila. "To on chtěl, abys mi to řekl?"
Zaváhal jsem, překvapený, že na to přišla tak rychle. "Ne."
"Řekl, že ano?"
"Ne, opravdu. Neřekl nic o umělém čemsi."
Její tvář změkla a ona se opřela zpět do polštářů, vypadajíc vyčerpaně. Když znovu promluvila, její slova vůbec nepatřila mě. "Udělal by pro mě cokoli. A já mu tak moc ubližuju… Ale co si myslí? Že vyměním tohle" - rukama si přejela po břichu - "za nějaké neznámé…" Zamumlala tu poslední část a její hlas se zlomil. Její oči se leskly slzami.
"Nemusíš mu ubližovat," zašeptal jsem. Prosit za něj mě pálilo v ústech jako jed, ale věděl jsem, že sázka na tento úhel pohledu měla pravděpodobně největší šanci na úspěch. Šancí asi jedna ku tisíci. "Mohla by si ho znovu učinit šťastným, Bello. A já si opravdu myslím, že začíná bláznit. Upřímně."
Nezdálo se, že by mě poslouchala; rukou si stále kroužila po břiše, zatímco se kousala do rtu. Na nějakou dobu zavládlo ticho. Přemýšlel jsem, jestli byli Cullenovi hodně daleko. Naslouchali mému ubohému pokusu přesvědčit ji?
"Ne s někým, koho neznám?" mumlala si pro sebe. Trhnul jsem sebou. "Co přesně ti Edward řekl?" zeptala se mě tiše.
"Nic. Jen si myslel, že by si mě možná mohla poslechnout."
"Ne tohle. O zkoušení to znovu."
Její oči se zapily do mých a já poznal, že už jsem jí napověděl až dost.
"Nic."
Ústa se jí úžasem pootevřela. "Wow."
Rozprostřelo se ticho a já slyšel, jak její srdce bije. Znovu jsem se podíval dolů na svoje nohy, neschopný se setkat s jejíma očima.
"On by opravdu udělal cokoli, že?" zašeptala.
"Říkal jsem ti, že cvokatí. Doslova, Bells."
"Jsem překvapená, že jsi to na něj nenapráskal. Abys ho dostal do problémů."
Když jsem vzhlédl, zeširoka se usmívala.
"Přemýšlel jsem o tom." Zkusil jsem jí opětovat její úsměv, ale tvář se mi stáhla jen do divného úšklebku.
Věděla, co jsem nabízel a nechystala se na to pomyslet podruhé. Věděl jsem, že to neudělá.
"Není moc věcí, co by jsi pro mě neudělal, viď?" zašeptala. "Vážně nechápu, proč se vůbec obtěžuješ. Nezasloužím si to."
"Přesto to nic nemění, že?"
"Ne tentokrát." Povzdechla si. "Přála bych si, abych ti to dokázala vysvětlit tak dobře, že by jsi pochopil. Nemůžu mu ublížit," ukázala si na břicho-"tak jako nedokážu vzít zbraň a zastřelit tě. Miluju ho."
"Proč musíš vždycky milovat nesprávné věci, Bello?"
"Nemyslím si, že to tak je."
Dostal jsem knedlík z mého krku, takže jsem dokázal znít tvrději, tak jako jsem chtěl. "Věř mi."
Zvedl jsem se ze země.
"Kam jdeš?"
"Nedělám tady nic užitečného."
Vztáhla ke mně hubenou ruku, prosící. "Neodcházej."
Cítil jsem, jak mě moje zvyky oslabují, snažíc se udržet mě v její blízkosti.
"Já sem nepatřím. Musím se vrátit zpátky."
"Proč si dneska přišel?" zeptala se, stále se ke mně natahujíc.
"Jen se přesvědčit, že jsi opravdu naživu. Nevěřil jsem, že jsi nemocná, jak tvrdil Charlie."
Nedokázal jsem jí vyčíst z obličeje, jestli to zbaštila nebo ne.
"Vrátíš se ještě? Předtím…"
"Nebudu se poflakovat kolem a sledovat, jak umíráš, Bello."
Ustoupila. "Máš pravdu, máš pravdu. Měl by si jít."
Zamířil jsem ke dveřím.
"Nashle," zašeptala za mnou. "Miluju tě, Jaku."
Skoro jsem se vrátil zpátky. Skoro jsem se otočil, padl na kolena a začal ji znovu prosit. Ale věděl jsem, že musím Bellu opustit, opustit její upřímnost předtím, než mě zabije, tak jako zabíjela sebe.
"Jistě, jistě," mumlal jsem při cestě ven.
Neviděl jsem poblíž žádné upíry. Ignoroval jsem moji motorku, stojící osamocenou uprostřed louky. Nebyla pro mě dostatečně rychlá. Můj táta musel vyšilovat - stejně jako Sam. Co by smečka usoudila z toho, že mě neslyšela? Vysvlékl jsem se, nestarajíc se o to, že se mohl někdo dívat, a rozběhl se. Explodoval jsem do vlčí podoby.
Čekali. Jak jinak.
Jacobe, Jaku, osm hlasů se rozeznělo úlevou.
Pojď domů, teď to byl hlas Alpha a dával mi rozkazy. Sam běsnil.
Cítil jsem, jak se Paul ztratil. Věděl jsem, že Billy a Rachel čekali na zprávy, co se se mnou stalo. Paul byl příliš nedočkavý sdělit jim dobré novinky, že jsem nebyl sežrán upíry, než aby si vyslechl celý příběh.
Nemusel jsem říkat smečce, že jsem byl na cestě - mohli vidět rozmazaný les kolem mě, když jsem se rozběhl domů. Nemusel jsem jim ani říkat, že jsem byl napůl šílený. Ten nepořádek v mé hlavě byl očividný.
Viděli celou tu hrůzu - Bellino kropenaté břicho; její chraplavý hlas: je silný, to je všechno; Edwardův obličej hořícího muže: sleduji jak churaví a chřadne... pozoruji, jak jí to ubližuje; Rosalie přikrčená za Beliným zesláblým tělem: Bellin život pro ni nic neznamená - a pro jednou, nikdo neměl co říct.
Jejich šok mi mlčky křičel v hlavě. Nevyjádřitelný slovy.
!!!!
Byl jsem v půli cesty domů, než se z toho stihli vzpamatovat. Dali se do běhu, aby se se mnou setkali.
Byla skoro tma - zapadající slunce se schovalo za mraky. Risknul jsem skok přes dálnici a uskutečnil ho, aniž bych byl kýmkoli spatřen.
Setkali jsme se asi deset mil od La Push, na dřevorubci vytvořené mýtině, vklíněné mezi dvěma výběžky hor, kde nás nikdo nemohl vidět. Paul je dohnal ve stejnou chvíli jako já, takže smečka byla kompletní.
V hlavě mi pulzovala spousta žvástů, které jsem nemohl rozeznat. Všichni hulákali na jednou. Samova srst byla rozježená, a když kráčel tam a zpátky kolem kruhu, bez přestání vrčel. Paul a Jared se za ním pohybovaly jako jeho stín, uši přilepené k hlavě. Všichni členové kruhu byli rozrušení, na nohách a tiše vrčící.
Zpočátku byl jejich hněv nedefinovatelný a já myslel, že jeho cílem jsem já. Byl jsem příliš vykolejený, než aby mě to zajímalo. Mohli mi za obejití rozkazů udělat, cokoli chtěli.
A potom se neostrý zmatek myšlenek začal pohybovat společně.
Jaké to je? Co to znamená? Jaké to bude?
Ne bezpečné. Nic dobrého. Riskantní.
Nepřirozené. Příšerné. Opovržení hodné.
To nemůžeme dovolit.
Smečka teď chodila i myslela synchronizovaně, všichni kromě mě a jednoho dalšího. Seděl jsem vedle jednoho ze svých bratrů, příliš zmatený podívat se očima nebo myslí, kdo to vedle vlastně byl, zatímco smečka kroužila kolem nás.
O tomhle ve smlouvě nic není.
Všechny to ohrožuje.
Pokoušel jsem se porozumět točícím se hlasům, snažíc se následovat klikatou cestičku myšlenek a spatřit, kde jsou ty nejdůležitější, ale nedávalo mi to žádný smysl. Výjevy v centru jejích myšlenek byly moje výjevy - ty nejhorší z nich. Belliny modřiny, Edwardův zmučený obličej.
Také se toho obávají.
Ale nic s tím neudělali.
Ochraňují Bellu Swanovou.
Nemůžeme to nechat nás ovlivnit.
Bezpečí našich rodin, všech tady, je důležitější než jeden člověk.
Pokud to nezabijí, budeme to muset udělat my.
Ochránit kmen.
Ochránit naše rodiny.
Musíme to zabít, než bude příliš pozdě.
Další z mých vzpomínek, tentokrát Edwardova slova: Ta věc roste. Rychle.
Snažil jsem se soustředit, rozeznávat jednotlivé hlasy.
Není času nazbyt, pomyslel si Jared.
To bude znamenat boj, upozornil Embry. Hodně zlej.
Jsme připravení, tvrdil Paul.
Budeme potřebovat moment překvapení na naší straně, pomyslel si Sam.

Pokud se nám podaří je rozdělit, můžeme je sejmout každýho zvlášť. To zvýší naše šance na vítězství, myslel si Jared, začínajíc taktizovat.
Zatřásl jsem hlavou, pomalu se zvedajíc na nohy. Cítil jsem se tady nestálý - jakoby mi kroužící vlci způsobovali závrať. Vlk vedle mě také vstal. Přitlačil svoje rameno na moje, opírající se o mě.
Počkejte, pomyslel jsem si.
Jejich pochodování se na krátký okamžik zastavilo, ale pak se opět dali do pohybu.
Máme málo času, řekl Sam.
Ale - co si myslíš? Dneska odpoledne jsi je nechtěl napadnout, protože se neprohřešili proti smlouvě. A teď plánuješ léčku, i když je smlouva stále neporušená?
S tímto se v naší smlouvě nepočítalo, řekl Sam. Znamená to nebezpečí pro všechny lidi v okolí. Nevíme, co za stvůru Cullenovi zplodili, ale víme, že je to silné a rychle to roste. A bude to příliš mladé, aby to respektovalo jakoukoli smlouvu. Pamatuješ si na novorozené upíry, s kterými jsme bojovali? Divocí, násilní, nezajímající se o příčiny nebo omezení. Představ si jednoho takového, ale chráněného Culleny.
Nevíme - snažil jsem se mu skočit do řeči.
Nevíme, souhlasil. A v tomhle případě si nemůžeme dovolit zkoušet naše šance s neznámým. Můžeme jenom dovolit Cullenům přežívat, zatímco si budeme absolutně jistí, že nezpůsobí žádnou škodu. Téhle… věci se nedá věřit.
Nemají to rádi o nic víc, než my.
Sam vytáhl z mé mysli Rozáliin obličej, její ochranitelský postoj a vystavil ho všem na oči.
Někteří jsou připraveni za to bojovat a nezáleží na tom, co to je.
Je to jenom dítě, které se hlasitě domáhá ke slovu.
Ne na dlouho, zašeptala Leah.
Jaku, kámo, tohle je velkej problém, řekl Quil. Nemůžeme to prostě ignorovat.
Děláš z komára velblouda, obhajoval jsem. Jediný, kdo je tady v nebezpečí, je Bella.
Znovu díky svému vlastnímu rozhodnutí, řekl Sam. Ale tentokrát její volba ovlivňuje nás všechny.
To si nemyslím.
Nemůžeme to riskovat. Nepřipustíme, aby krvežíznivci lovili na našem území.
Tak jim řekli, aby odešli, řekl vlk, který mě stále podporoval. Byl to Seth. Jak jinak.
A ohrozit ostatní? Pokud krvežíznivci vkročí na naši půdu, zničíme je, bez ohledu na to, kde budou chtít lovit. Ochraňujeme všechny, které můžeme.
Tohle je šílený, řekl jsem. Odpoledne ses bál vystavit smečku nebezpečí.
Odpoledne jsem nevěděl, že jsou naše rodiny v nebezpečí.
Nemůžu tomu uvěřit! Jak chceš zabít tu stvůru bez toho, abys zabil Bellu?
Nic neřekl, ale ticho bylo prosyceno jeho názorem.´
Zavyl jsem. Je to člověk! Naše ochrana se na ni nevztahuje?
Stejně umírá, myslela si Leah. My to jenom urychlíme.
S vyceněnými zuby jsem odskočil od Setha přímo k jeho sestře. Chtěl jsem ji chňapnout za levou zadní nohy, když jsem ucítil Samovy zuby zakouslé mi do slabin, tahajíc mě zpět.
Zavyl jsem bolestí a vztekem a otočil se na něj.
Přestaň! rozkázal dvojitým zabarvením hlasu Alphy.
Vypadalo to, jakoby se moje nohy ohýbaly pod mojí váhou. Trhnutím jsem zastavil, zvládajíc pouze silou vůle udržet se na nohou.
Odvrátil ode mě pohled. Nebudeš na něj zlá, Leah, zavelel k ní. Bellino obětování je vysoká cena a všichni to musíme uznat. Je proti všemu, co zastupujeme, vzít lidský život. Dělání výjimek není zrovna radostná věc. Všichni pro to, co dneska večer uděláme, budeme truchlit.
Dneska večer? zopakoval šokovaně Seth. Same - myslím, že bychom to měli víc prodiskutovat. Přinejmenším se poradit s Radou starších. Nemůžeš přece po nás chtít -
Nemůžeme si teď tvoji shovívavost vůči Cullenům dovolit. Není čas na diskuze. Uděláš, jak ti bylo řečeno, Sethe.
Sethovi se podlomily přední nohy a jeho hlava poklesla pod tíhou rozkazů od Alphy.
Sam kolem nás dvou kráčel v těsných kruzích.
Na tohle potřebujeme celou smečku. Jacobe, ty jsi náš nejsilnější bojovník. Dneska večer budeš bojovat po našem boku. Chápu, že je to pro tebe těžké, takže se budeš soustředit na jejich bojovníky - Emmetta a Jaspera Cullenovi. Nemusíš se zapojovat do… ostatních částí. Quil a Embry budou bojovat s tebou.
Zatřásla se mi kolena; snažil jsem se udržet vzpřímeně, zatímco hlas Alphy poutal moji svobodnou vůli.
Paul, Jared a já si vezmeme Edwarda a Rosalii. Usuzuju, podle informací co nám Jacob donesl, že to oni budou dohlížet na Bellu. Carlisle a Alice budou také určitě poblíž, možná i Esme. Brady, Collin, Seth a Leah se budou soustředit na ně. Kdokoli bude mít volnou cestu k - všichni jsme slyšeli jeho duševní zadrhnutí se nad Beliným jménem - té stvůře, využije ji. Její zničení je naší prioritou číslo jedna.
Smečka zahřměla v nervózním souhlasu. Napětí, kvůli kterému všem vstávaly chlupy, skončilo. Chůze byla rychlejší a zvuk tlap, s nehty se zarývající do zeminy, na polosuché půdě byl ostřejší.
Jenom Seth a já jsme se nehýbali, klidné oko uprostřed bouře cenících se zubů a svěšených uší. Sethův nos se téměř dotýkal země, skloněný pod tíhou Samových rozkazů. Cítil jsem jeho bolest z přicházející zrady. Pro něj tohle totiž byla zrada - během toho jediného dne příměří, boje po boku Edwarda Cullena, se Seth opravdu stal upírovým přítelem.
Přesto v něm nebyl žádný vzdor. Bude poslouchat bez ohledu na to, jak ho to zraňovalo. Neměl žádnou jinou možnost.
A jakou možnost jsem měl já? Když mluvil Alpha, smečka ho následovala.
Sam nikdy předtím své pravomoci takhle nevyužil; věděl jsem, že upřímně nesnášel dívat se na Setha, klečícího před ním jako otrok klečí před nohami svého pána. Neudělal by to, pokud by věřil, že je ještě nějaká jiná možnost. Nedokázal nám lhát, když naše mysli byly takto propojeny. Opravdu věřil, že bylo naší povinností zničit Bellu a monstrum, o které pečovala. Opravdu věřil, že jsme neměli času na zbyt. A věřil, že toho bylo dost, aby za to stálo zemřít.
Viděl jsem, že on sám chtěl čelil Edwardovi; Edwardova schopnost číst naše myšlenky ho podle Sama činila největší hrozbou. Nenechal by někoho jiného podstoupit takové nebezpečí.
Viděl Jaspera jako druhého nejhoršího soupeře, což bylo to, proč ho dal na starost mě. Věděl, že mám z celé smečky nejlepší šance vyhrát ten souboj. Nechal nejsnadnější cíle těm nejmladším vlkům a Leah. Drobná Alice bez svých vizí budoucnosti nebyla nebezpečná a z dob spojenectví jsme věděli, že Esme není bojovník. Carlisle by mohl být větší výzva, ale jeho nenávist k násilí ho oslabovala.
Cítil jsem se ještě hůř než Seth, když jsem pozoroval Sama plánovat, snažíc se vymyslet způsob, který by dal každému členu smečky nejlepší šanci na přežití.
Všechno bylo naruby. Odpoledne jsem já navrhoval zaútočit na ně. Ale Seth měl pravdu - nebyl jsem na ten boj připravený. Byl jsem oslepený nenávistí. Nerozmýšlel jsem nad tím, protože jsem musel vědět, co bych spatřil, kdyby ano.
Carlisle Cullen. Hledíc na něho bez nenávisti zastiňující mi oči, jsem nedokázal popřít, že zabít ho byla vražda. Byl hodný. Hodný jako jakýkoli člověk, kterého jsme ochraňovali. Možná i lepší. Domníval jsem se, že ostatní také, ale u nich jsem to necítil tak silně. Neznal jsem je tak dobře. Byl to Carlisle, který nesnášel bojovat, dokonce i kdyby si tím měl zachránit život. Přesně proto by jsme ho byli schopni zabít - protože on by nechtěl, abychom my, jeho nepřátelé, zemřeli.
Tohle bylo špatné.
A nejenom protože zabití Belly by zabilo i , jako sebevražda.
Vzchop se, Jacobe, rozkázal Sam. Kmen přichází první.
Dneska jsem se mýlil, Same.
Předtím jsi měl špatné důvody. Ale teď máme povinnost to vykonat.
Napřímil jsem se. Ne.
Sam zavrčel a přestal přede mnou přecházet. Zahleděl se mi do očí a skrz zuby mu vyklouzlo hluboké vrčení.
Ano, nařídil Alpha, jeho dvojitě zabarvený hlas sršel žárem jeho autority. Dnes večer tu nejsou řádná zadní vrátka. Ty, Jacobe, budeš bojovat proti Cullenům s námi. Ty, s Quilem a Embrym, se postaráš o Jaspera a Emmetta. Jsi zavázán chránit kmen. Tohle je, proč existuješ. Dostojíš své povinnosti.
Moje ramena se shrbila, jakmile mě jeho nařízení rozdrtilo. Moje nohy selhaly a já ležel na břiše pod ním.
Žádný člen smečky nemohl odmítnout Alphě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama