Rozbřesk - 13. Fajn věc, mám silnej žaludek 1.půlka

9. srpna 2010 v 23:55 | xoxo ♥
Carlisle a Rosalie v mžiku zmizeli, nečekaně vystartující do horního podlaží. Slyšel jsem, jak diskutovali, jestli by ji pro ni neměli raději ohřát. Ble. Zajímalo mě, co všechno za věci hodné domu hrůzy, tady udržovali. Lednička plná krve, ověřeno. Co dalšího? Mučící komora? Pokoj s rakvemi?
Edward zůstal v pokoji a držel Bellu za ruku. Jeho tvář byla znovu mrtvá. Nevypadal, že by měl energii udržet si dokonce i tu maličkou náhražku naděje, kterou měl předtím. Hleděli si navzájem do očí, ale ne takovým tím přesládlým způsobem. Bylo to, jakoby vedli rozhovor. Druh připomínky na Sama a Emily.
Ne, tohle nebylo přesládlé, ale o to těžší bylo to pozorovat.
Věděl jsem, jak se cítila Leah - musel jsem to vídat celou tu dobu. Musel jsem to poslouchat v Samově hlavě. Samozřejmě, že jsme se kvůli ní všichni cítili hrozně, nebyli jsme netvoři - rozhodně ne v tomhle smyslu. Ale nejspíš jsme ji vinili z toho, jakým způsobem to překonávala. Rozdávala rány každému, kdo se k ní jen přiblížil, pokoušející se učinit nás všechny stejně tak nešťastnými, jako byla ona sama.
Už nikdy bych ji znovu neobviňoval. Jak by mohlo někomu pomoci rozšiřovat tento druh utrpení kolem? Jak by někdo mohl nezkusit uvolnit něco málo z té zátěže strkáním malého dílku do všech ostatních v okolí?
A pokud to znamenalo, že jsem musel mít smečku, jak jsem ji mohl vinit z toho, že mi vzala moji svobodu? Udělal bych to samé. Kdyby existovala cesta, jak uniknout té bolesti, udělal bych to.
Rosalie po chvíli seskočila z poschodí, letící skrz místnost jako ostrý vánek, rozšiřující kolem palčivý zápach. Zastavila se v kuchyni a já zaslechl vrzání dveří od kredence.
"Ne viditelně, Rosalie," zabručel Edward. Protočil oči.
Bella vypadala zvědavě, ale Edward na ni jenom zakroutil hlavou.
Rosalie proletěla zpět skrz pokoj a znovu zmizela.
"Tohle byl tvůj nápad?" zašeptala Bella. Její hlas byl těžkopádný, jak se pokoušela mluvit dostatečně hlasitě, abych to mohl slyšet. Zapomněla, že jsem slyšel znamenitě. Svým způsobem jsem měl rád, jak se - velice často - zdálo, že kompletně zazdila fakt, že jsem nebyl tak úplně člověk. Přiblížil jsem se k ní, aby se nemusela tak namáhat.
"Neházej vinu za to na mě. Tvůj upír jenom ukradl sarkastické komentáře z mé hlavy."
Nepatrně se usmála. "Neočekávala jsem, že tě zase uvidím."
"Jo, nápodobně."
Cítil jsem se divně, jen tam tak stát, ale upíři odsunuli všechen nábytek stranou kvůli lékařským přístrojům. Tušil jsem, že je to ani v nejmenším neobtěžovalo - nebyl moc velkej rozdíl v sezení a stání, když jste byli kus šutru. Mě by to ostatně taky nevadilo, nebýt toho, že jsem byl tak neskutečně unavený.
"Edward mi řekl, co jsi musel udělat. Je mi to líto."
"To je v pohodě. Bylo pravděpodobně jen otázkou času, než bych vybuchnul nad nějakým Samovým rozkazem," zalhal jsem.
"A Seth," zašeptala.
"Ten je ve skutečnosti šťastný, že může pomoct."
"Nesnáším, když ti působím problémy."
Zasmál jsem se - znělo to víc jako štěkání než jako smích.
Slabě si povzdechla. "Hádám, že to není nic nového, co?"
"Ne, ve skutečnosti ne."
"Nemusíš zůstávat a sledovat to," řekla, stěží mluvila.
 Mohl jsem odejít. A byl to pravděpodobně zatraceně dobrej nápad. Ale kdybych to udělal, s tím jak teď vypadala, mohl bych chybět u posledních patnácti minutách jejího života.
"Vlastně nemám na práci nic zajímavějšího," řekl jsem ji, snažíc se nevpustit do svého hlasu emoce. "Od té doby, co se k nám přidala Leah, je být vlkem mnohem míň atraktivní."
"Leah?" zalapala po dechu.
"Ty si jí to neřekl?" obrátil jsem se zmateně na Edwarda.
Jenom pokrčil rameny bez toho, aby uhnul očima z její tváře. Evidentně to pro něj nebyla moc vzrušující novinka, rozhodně ne něco, co by stálo za zahrnutí do výčtu událostí, které se přihodily.
Bella to nevzala tak lehce. Zdálo se, že pro ni to byla vrcholně špatná zpráva.
"Proč?" vydechla.
Nechtěl jsem zabřednout do té nekonečně dlouhé románové verze, tak jsem to zkrátil na minimum. "Aby hlídala Setha."
"Ale Leah nás nenávidí," zašeptala.
Nás. Krása. Všiml jsem se si obav, které se jí zmocnily.
"Leah nebude nikoho otravovat." Kromě mě. "Je teď v mojí smečce," - ušklíbl jsem se nad těmi slovy - "takže následuje moje vedení."
Fuj.
Bella nevypadala přesvědčeně.
"Jsi vystrašená z Leah, ale jsi nejlepší kámoška s psychopatickou blondýnou?"
Z druhého poschodí se ozvalo tiché zasyčení. Super, slyšela mě. Co víc si přát?
Bella se na mě zamračila. "Ne. Rose… chápe."
"Jo," zavrčel jsem. "Chápe, že umíráš a nezajímá ji to, dokud je ten mutantní zplozenec mimo nebezpečí."
"Přestaň se chovat jako pitomec, Jacobe," zašeptala.
Vypadala příliš slabě na to, aby se tak rozčilovala. Raději jsem se zkusil usmát. "Říkáš to, jakoby to snad bylo možný."
Bella se chvilku snažila mi můj úsměv neopětovat, ale nakonec si nedokázala pomoct; koutky křídových rtů se jí zvedly.
A potom přišel Carlisle a ta psychouška, odpovídajíc tak na nevyslovený dotaz, kam se vlastně poděli. Carlisle měl v ruce bílý, umělohmotný kelímek - ten druh s víčkem a ohebným brčkem. Oh - ne viditelně; konečně jsem to chápal. Edward nechtěl, aby Bella musela myslet na to, co dělala, o nic víc než bylo nezbytné. A to se povedlo, protože vůbec nešlo vidět, co to v tom kelímku vlastně je. Ale já to mohl cítit.
Carlisle zaváhal, ruku s kelímkem napůl nataženou, když si všimnul Bellina vyplašeného pohledu.
"Mohli bychom zkusit jiný způsob," řekl jí tiše.
"Ne," zašeptala Bella. "Nejdřív zkusím tohle. Nemáme čas…"
Zpočátku jsem si myslel, že ji to konečně trklo a strachovala se o sebe, ale potom se její ruka slabě zachvěla, jak si chtěla pohladit břicho.
Bella se natáhla a vzala si od něj ten kelímek. Ruka se jí trochu třásla, až jsem z kelímku slyšel tlumené cákání, jak jeho obsah narážel na stěny nádoby. Pokusila se opřít o loket, ale mohla stěží zvednout hlavu. Když jsem pozoroval, jak slabou se stala za méně než den, po páteři mi sjel náznak žáru.
Rosalie položila Belle ruku kolem ramen, podpírajíc také její hlavu, jako se to dělává s novorozencem. Ta bloncka byla z těch mimin úplně hotová.
"Díky," zašeptala Bella. Její oči přeskakovaly z jednoho z nás na druhého. Stále vnímala dost na to, aby se cítila rozpačitě. Kdyby nebyla tak vyčerpaná, vsadil bych se, že by zčervenala až za ušima.
"Nevšímej si jich," zamumlala k ní Rosalie.
To mě přinutilo cítit se nepříjemně. Měl jsem odejít, když mi Bella tu příležitost nabízela. Nehodil jsem se sem, být tohohle součástí. Přemýšlel jsem o tom, jak odtamtud vypadnout, ale potom jsem si uvědomil, že takový pohyb by to Belle jenom ztížil - bylo by pro ní obtížnější tím projít. Usoudila by, že jsem byl příliš znechucený, než abych zůstal. Což byla skoro pravda.
Ale stejně. I když se nebudu hlásit k odpovědnosti za tenhle nápad, nechtěl jsem zapříčinit ani jeho selhání.
Bella zvedla kelímek k obličeji a přičichla ke konci brčka. Trhla sebou a zašklebila se.
"Bello, miláčku, můžeme najít jednodušší způsob," řekl Edward, natahujíc ruku pro kelímek.
"Zacpi si nos," navrhla Rosalie. Zlostně hleděla na Edwardovu ruku, jakoby ho snad přes ni chtěla prásknout. Přál jsem si, aby to udělala. Vsadil bych se, že by to Edward nenechal jen tak a já umíral touhou vidět, jak by bloncka přišla o končetinu.
"Ne, to není tím. Prostě to jen-" Bella se zhluboka nadechla. "Voní to dobře," přiznala tichounce.
Ztěžka sem polknul, bojujíc, aby se mi znechucení neodráželo v obličeji.
"To je dobře," řekla Rosalie Belle nedočkavě. "To znamená, že jsme na správné stopě. Zkus to." Výraz na bloncčině tváři se změnil a já byl překvapený, že nepřešela do oslavného tance.
Bella si zasunula brčko mezi rty, pevně semknula oči a nakrčila nos. Slyšel jsem pohyby krve v kelímku, když se její ruka roztřásla. Chvilku usrkávala, a potom tiše zasténala, oči stále zavřené.
Edward a já jsme k ní vykročili ve stejnou chvíli. Pohladil ji po tváři a já zatnul ruce za zády.
"Bello, lásko-"
"Jsem v pořádku," zašeptala. Otevřela oči a vzhlédla k němu. Její výraz byl… provinilý. Omluvný. Prosebný. Vyděšený. "Taky to dobře chutná."
Žaludeční kyseliny mi pěnily v břichu a hrozily vylitím se z mého těla.
"To je dobře," zopakovala Rosalie, stále téměř tančící. "Dobré znamení."
Edward přitiskl ruku na Bellinu tvář, prsty kopírujíc tvar jejích křehkých kostí.
Bella si povzdechla a znovu přiložila rty k brčku. Tentokrát skutečně sála. Tohle jednání nebylo tak oslabené jako všechno ostatní kolem ní.
"Co tvoje břicho? Nezvedá se ti žaludek?" zeptal se Carlisle.
Bella zakroutila hlavou. "Ne, není mi špatně," zašeptala. "To je hlavní, ne?"
Rosalie se ještě víc rozzářila. "Výborně."
"Myslím, že na tohle je trochu brzy, Rose," zamumlal Carlisle.
Bella polkla další várku krve. Potom se bleskově podívala na Edwarda. "Zkazí mi to skóre?" zašeptala. "Nebo začneme počítat až potom, co budu upír?"
"Nikdo nic nepočítá, Bello. A v každém případě kvůli tomu nikdo nezemřel." Usmál se, ale postrádalo to jakékoli známky života. "Tvůj záznam je stále čistý."
Nestíhal jsem je sledovat.
"Vysvětlím ti to později," řekl Edward tak tiše, že jeho slova téměř splynula s jeho dýcháním.
"Cože?" zašeptala Bella.
"Mluvil jsem si sám pro sebe," zalhal hladce.
Pokud uspěl s tímhle, když Bella žila, nebude schopný z toho tak lehce vyváznout, až budou její smysly stejně bystré jako ty jeho. Bude muset zapracovat na upřímnosti.
Edwardovy rty sebou cukly, bojujíc s úsměvem.
Bella si usrkla několik dalších loků, hledící upřeně kolem nás směrem k oknu. Pravděpodobně předstírala, že jsem tam nebyli. Nebo možná jen já. Nikdo jiný z této skupiny by nebyl znechucený z toho, co dělala. Právě naopak - prodělávali nejspíš těžké časy, aby jí nevyrvali ten kelímek z ruky.
Edward protočil oči.
Proboha, jak s ním někdo mohl vydržet bydlet? Byla opravdu škoda, že nemohl slyšet Bellyny myšlenky. Potom by ji těmahle sračkama taky štval a unavil by ji.
Krátce se uchichtl. Bellyny oči okamžitě přeskočily k němu a napůl se usmála nad humorem zračícím se mu ve tváři. Tipoval bych, že poslední dobou ho takhle nevídala zrovna často.
"Něco vtipného?" nadechla se.
"Jacob," odpověděl jí.
Zběžně si mě prohlédla s dalším unaveným úsměvem. "Jo, Jake je číslo," souhlasila.
Ohromný, teď jsem byl ještě dvorní šašek. "Bada bing," zamumlal jsem s v chabé imitaci vtipu.
Znovu se usmála a dopřála si z kelímku další doušek. Trhnul jsem sebou, když do brčka vstoupil pouze vzduch, způsobujíc tak hlasitý sací zvuk.
"Zvládla jsem to," řekla, znějíc potěšeně. Její hlas byl jasnější - hrubý, ale poprvé za dnešek to nebyl šepot. "Když to udržím v sobě, Carlisle, vytáhneš ze mě ty jehly?"
"Jakmile to bude možné," slíbil. "Upřímně, tam kde jsou stejně nedělají zase tolik dobrého."
Rosalie pohladila Bellu po čele a vyměnila si s ní letmý pohled plný naděje.
Všichni to mohli vidět - kelímek plný lidské krve způsobil okamžitý rozdíl. Vracela se jí barva - její voskové tváře dostaly slabě růžový nádech. Už nevypadala, že by od Rosalie nadále potřebovala takové množství opory. Dýchalo se jí snadněji a přísahal bych, že tlukot jejího srdce byl silnější, více stabilní.
Všechno se zlepšilo.
Příznak naděje v Edwardových očích se přeměnil do něčeho skutečného.
"Chtěla by si ještě?" naléhala Rosalie.
Belle klesla ramena.
Než k ní Edward promluvil, probodl Rosalii pohledem. "Nemusíš pít víc hned teď."
"Jo, já vím. Ale… já chci," přiznala zachmuřeně.
Rosalie proplétala svoje hubené, špičaté prsty skrz Belliny rovné vlasy. "Nemusíš se kvůli tomu cítit trapně, Bello. Tvoje tělo po tom prahne. Všichni to chápeme." Její tón byl nejdřív konejšivý, ale potom ostře dodala: "A každý kdo ne, by tady neměl být."
Evidentně to směřovalo ke mně, ale nenechal jsem se od té bloncky vytočit. Byl jsem šťastný, že se Bella cítila lépe. Takže co když to obnášelo, že jsem byl naprosto znechucený? Bylo to, jako bych nic neřekl.
Carlisle si vzal od Belly kelímek. "Hned jsem zpátky."
Zatímco zmizel, Bella upřela svůj pohled na mě.
"Jaku, vypadáš otřesně."
"Ty máš co říkat."
"Vážně - kdy jsi se naposledy vyspal?"
Chvilku jsem o tom popřemýšlel. "No, vlastně si nejsem úplně jistej."
"Ou, Jaku. Teď si zahrávám i s tvým zdravím. Nebuď hloupej."
Zaťal jsem zuby. Tak ona se kvůli nějakému monstru  mohla nechat zabíjet, ale mě nebylo dovoleno vynechat několik nocí spánku, abych sledoval, jak to dělala?
"Odpočiň si trochu, prosím," pokračovala. "Nahoře je pár postelí - můžeš si vybrat kteroukoli z nich." 
Výraz na Rozáliině tváři ujasnil, že v jedné z nich bych rozhodně vítaný nebyl. V každém případě mi vrtalo hlavou, na co ta asi tak ta Bezesná kráska potřebovala postel. Byla jen tak majetnická na svoje věci?
"Díky, Bells, ale radši budu spát na zemi. Daleko od smradu, však víš."
Ušklíbla se. "Jasně."
Potom se vrátil Carlisle a Bella se roztržitě natáhla pro krev, jakoby myslela na něco jiného. S tím stejným roztěkaným výrazem začala nasávat.
Opravdu vypadala lépe. Vytáhla se nahoru do sedu, dávajíc pozor na hadičky. Rosalie se vznášela vedle ní, připravená ji chytit, kdyby zavrávorala. Ale Bella ji nepotřebovala. Mezi polykáním se pokaždé zhluboka nadechla a rychle vyprázdnila druhý kelímek.
"Jak se cítíš teď?" zeptal se Carlisle.
"Není mi zle. Spíš tak nějak hladově… jenom si nejsem jistá, jestli jsem spíš hladová nebo žíznivá, chápeš?"
"Carlisle, jen se na ni podívej," zamumlala Rosalie maximálně namyšleně. "Tohle její tělo evidentně chce. Měla by se napít ještě."
"Je stále člověk, Rosalie. Potřebuje také jídlo. Dejme jí chvilku, abychom se přesvědčili, jak to na ní působí a potom bychom mohli zkusit nějaké normální jídlo. Máš na něco obzvláště chuť, Bello?"
"Vajíčka," vyhrkla okamžitě a vyměnila si s Edwardem významný pohled doprovázený úsměvem. Jeho úsměv byl stále chatrný, ale v obličeji měl více života než předtím.
Mrknul jsem a téměř zapomněl, jak znovu otevřít oči.
"Jacobe," zašeptal Edward. "Opravdu by ses měl vyspat. Jak řekla Bella, samozřejmě můžeš zůstat tady, ačkoli venku by ses cítil pravděpodobně víc uvolněně. Nemusíš se ničeho obávat - slibuji, že jestli bude potřeba, vyhledám tě."
"Jasně, jasně," zamumlal jsem. Teď když se zdálo, že má Bella několik dalších hodin, jsem mohl beztrestně utéct. Jít se schoulit někam pod stromy… Dost daleko aby tam ten pach nedosahoval. Kdyby se něco pokazilo, pijavice by mě vzbudila. Dlužil mi to.
"To rozhodně," souhlasil Edward.
Kývl jsem a položil ruku na Bellinu. Byla ledově chladná.
"Vypadáš líp," řekl jsem.
"Díky, Jacobe." Obrátila ruku a stiskla tu moji. Cítil jsem její tenký svatební prsten, který jí volně jezdil na kostnatém prstě.
"Dejte jí deku nebo něco," zamumlal jsem, jakmile jsem se otočil ke dveřím.
Ještě než jsem se stačil pohnout, ranní vzduch protnulo zdvojené vytí. Nebylo pochyb o naléhavém charakteru toho zvuku. Tentokrát žádné nedorozumění.
"Zatraceně," zavrčel jsem a vrhl jsem se skrz dveře ven. Odrazil jsem se z verandy a uprostřed letu dovolil tomu ohni mě rozervat. Ozval se ostrý trhající zvuk, jak se z mých šortek staly cáry látky. Sakra. Tohle byl jediný kus oblečení, který jsem měl. Ale teď na tom nezáleželo. Dopadl jsem na tlapy a odstartoval na západ.
Co se děje? křičel jsem ve své hlavě.
Přicházejí, odpověděl Seth. Přinejmenším tři.
Rozdělili se?
Běžím rychlostí světla zpátky k Sethovi, slíbila Leah. Cítil jsem, jak jí vzduch proudil skrz plíce, když se přinutila k prakticky neuvěřitelné rychlosti. Les kolem ní se jenom míhal. Zatím se nezdá, že by chtěli zaútočit.
Sethe, nevyzívej je. Počkej na mě.
Zpomalují. Ahr - je tak divný nebýt schopnej je slyšet. Myslím…
Co?
Myslím, že zastavili.
Počkej na zbytek smečky.
Pšš. Cítíte to?
Vstřebal jsem jeho pocity. Sotva patrné, nehlučné tetelení se vzduchu.
Někdo se změnil?
Vypadá to tak, souhlasil Seth.
Leah se přiřítila na malé otevřené prostranství, kde Seth čekal. Hrabala drápy do země a vrčela jako závodní auto.
Kryju ti záda, brácho.
Přicházejí, řekl Seth nervózně. Pomalu. Jdou.
Jsem skoro tam, řekl jsem jim a pokoušel se letět jako Leah. Bylo příšerné být od nich oddělený s potencionálním nebezpečím blíž jim nežli mě. To bylo špatně. Měl bych být s nimi, mezi nimi, ať už se blížilo cokoli.
Podívejme, kdo si to najednou hraje na tatínka, pomyslela si Leah kysele.
Soustřeď se, Leah. 
Čtyři, rozhodl Seth. Ten smrad slyšel víc než skvěle. Tři vlci, jeden člověk.
Konečně jsem dosáhl malé mýtiny a okamžitě se přesunul k nim. Seth si úlevně oddech a napřímil se na svém místě po mém pravém boku. Leah po mé levici vypadala trochu méně nadšeně.
Takže teď jsem až pod Sethem, zabručela pro sebe.
Kdo dřív přijde, ten dřív mele, pomyslel si Seth samolibě. Ale kromě toho, nikdy předtím jsi nebyla Alphův Třetí. Takže jsi stejně povýšila.
Být pod soplošským bráchou není povýšení.
Pšš! okřiknul jsem je. Je mi putna, kde stojíte. Zavřete klapačky a připravte se.
O pár vteřin později jsme je spatřili, jdoucí pomalu, přesně jak si Seth myslel. Jared v popředí jako člověk zvedl ruce. Paul, Quil a Collin kráčeli za ním jako vlci. V jejich držení těla nebyly žádné známky připravovaného útoku. Loudali se za Jaredem, uši vztyčené, ostražití ale klidní.
Avšak…  bylo zvláštní, že by Sam poslal Collina spíš než Embryho. To bych já neudělal, kdybych posílal diplomatickou skupinu na nepřátelské území. Neposlal bych děcko. Poslal bych zkušeného bojovníka.
Rozptýlení? napadlo Leah.
Postupovali Sam, Embry a Brady sami? To se mi nezdálo pravděpodobné.
Chceš, abych to ověřila? Můžu zaběhnout kolečko a být zpátky do dvou minut.
Měl bych varovat Culleny? zajímal se Seth.
Co když je smyslem tohohle rozdělit nás? zeptal jsem se.Cullenovi ví, že se něco děje. Jsou v pohotovosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama