Rozbřesk - 14.Víš, že něco je špatně, když se cítíš provinile, že jsi hrubý na upíry

9. srpna 2010 v 23:53 | xoxo ♥
Když jsem se vrátil k domu, venku na moje hlášení nikdo nečekal. Byli snad stále ještě v pohotovosti?
Všechno je v pohodě, pomyslel jsem si unaveně.
Moje oči téměř okamžitě zpozorovaly změnu v teď už tak dobře známé scéně. Na spodním schodu na verandu ležela úhledná hromádka světlé látky. Klusal jsem přes louku blíže to prozkoumat. Zadržujíc dech, protože upíří puch prolezl látku skrz na skrz, že to snad ani nemohlo být možné, jsem do hromádky strčil čumákem.
Někdo nechal venku ležet oblečení. Edward musel zachytit moji chvilkovou podrážděnost, když jsem vystřelil ze dveří. No, tohle bylo… milý. A divný.
Opatrně jsem vzal oblečení do zubů - fuj - a odnesl ho zpátky mezi stromy. Jen pro případ, že by tohle byl zvrácenej vtip té blonďaté psychopatky a já u sebe měl jen nějaký holčičí hadříky. Vsadil bych se, že by si nanejvýš užila pohled do mé lidské tváře, jak bych tam stál nahý, držící letní šatičky.
Pod přikrývkou stromů jsem upustil odporně páchnoucí hromádku a změnil se zpátky na člověka. Rozložil jsem oblečení a práskal s ním proti stromu ve snaze dostat z něj aspoň něco málo z toho smradu. Rozhodně to byly chlapecké šaty - světlehnědé kalhoty a bílá košile. Ani jedno z toho nebylo dostatečně dlouhé, ale vypadalo to, že kolem pasu by mi to snad mohlo sedět. Nepochybně to patřilo Emmettovi. Ohrnul jsem manžety na rukávech košile, ale s kalhotami jsem toho moc udělat nemohl. No dobře.
Musel jsem přiznat, že v oblečení jsem se cítil lépe, dokonce i když bylo smradlavé a úplně mi nesedělo. Bylo obtížné nemoct prostě doběhnout zpátky domů a popadnout další ze starých tepláků, když jsem je potřeboval. Opět jsem si připadal jako bezdomovec - neměl jsem žádné místo, kam se vrátit. Neměl jsem žádný majetek, který by mě teď sice příliš neobtěžoval, ale brzy by se nejspíš stal otravným.
Vyčerpaný, ve svém novém nóbl oblečení z druhé ruky, jsem po schodech pomalu stoupal na Cullenovic verandu a zaváhal, když jsem se dostal ke dveřím. Měl bych zaklepat? Nepatrně debilní, když stejně věděli, že jsem tady byl. Uvažoval jsem, proč to nikdo nevzal na vědomí - neřekl mi buď pojď dál nebo ztrať se. Cokoli. Pokrčil jsem rameny a vešel dovnitř.
Další změny. Pokoj se za uplynulých dvacet minut vrátil do původní podoby - téměř. Velká plazmová obrazovka byla zapnutá, zeslabená, ale nevypadalo to, že by běžící film někdo sledoval. Carlisle a Esme stáli zády k opět otevřeným oknům směřujícím k řece. Alici, Jaspera a Emmetta jsem neviděl, ale slyšel jejich mumlání doléhající ke mně z poschodí. Bella byla na pohovce stejně jako včera, tentokrát pouze s jednou hadičkou zastrčenou v ruce a kapačkou zavěšenou za pohovkou. Byla zabalená do několika tlustých přikrývek jako burrito, takže mě předtím přinejmenším aspoň trochu poslouchali. Rosalie seděla se zkříženýma nohama na zemi vedle Belliny hlavy. Edward seděl na druhém konci pohovky a Belliny zabalené nohy měl položené na klíně. Když jsem vstoupil, vzhlédl a usmál se - jen mírné cuknutí jeho úst - na mě, jakoby ho něco potěšilo.
Bella mě neslyšela. Jenom vzhlédla, když to udělal on a také se na mě usmála. S opravdovou energií, celá její tvář se rozzářila. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy naposledy vypadala tak nadšeně, že mě viděla.
Co to s ní bylo? Proboha svatýho, vždyť byla vdaná! Šťastně vdaná - nebylo pochybností, že byla do svého upíra zamilovaná až za hranice normálnosti. A navrch ještě k tomu obrovsky těhotná.
Tak proč musela být z mé přítomnosti tak zatraceně unešená? Jako bych zlepšil celý její bláznivý den jen tím, že jsem prošel dveřmi.
Kdyby se o mě jenom nestarala… Nebo ještě líp - kdyby mě skutečně nechtěla poblíž sebe. Bylo by o tolik lehčí zůstat stranou.
Edward vypadal, že s mými myšlenkami souhlasil - poslední dobou jsme byli na stejných vlnových délkách tak často, že to bylo až šílené. Zamračil se, čtouc jí ve tváři, zatímco se na mě zářivě usmívala.
"Chtěli si jen promluvit," zamumlal jsem, protahujíc díky vyčerpání každé slovo. "Útok se zatím nechystá."
"Ano," odpověděl Edward. "Většinu toho jsem slyšel."
To mě z mého polospánku opět probudilo. Vždyť jsme byli dobré tři míle odsud. "Jak?"
"Slyším tě víc jasně - záleží to na mojí soustředěnosti a tom, jak moc ten hlas znám. Rovněž je poněkud jednodušší zachytit tvoje myšlenky, když jsi člověk. Takže jsem slyšel většinu z toho, co se tam přihodilo."
"Hm." To mě trochu štvalo, ale ne z dobrého důvodu, takže jsem si toho nevšímal. "Fajn. Nesnáším, když se musím opakovat."
"Říkala jsem ti, aby ses vyspal," připomněla mi Bella, "ale odhaduju, že asi tak za šest vteřin se stejně sesypeš na podlahu, takže teď nemá smysl ti nadávat."
Byl jsem ohromený, jak moc lépe zněla, jak moc silněji vypadala. Ucítil jsem čerstvou krev a opět spatřil v jejích rukou kelímek. Kolik krve by si to vyžádalo, aby dokázala zase chodit? Začala by po určité době snad i pobíhat po sousedství?
Zamířil jsem ke dveřím a při chůzi jsem pro ni odpočítával vteřiny. "Jedna Mississippi… dvě Mississippi…"
"Kde je potopa, podvraťáku?" zamručela Rosalie
"Víš, jak utopit blondýnku, Rosalie?" zeptal jsem se, aniž bych se zastavil nebo se na ní otočil. "Přilep zrcadlo na dno bazénu."
Když jsem zavíral dveře, slyšel jsem, jak se Edward zachechtal. Zdálo se, že jeho nálada se zlepšovala v dokonalé závislosti na Bellině zdravotním stavu.
"Tenhle už jsem slyšela," zavolala za mnou Rosalie.
Vlekl jsem se ze schodů a jediný důvod, který mě nutil odšourat se dost daleko do lesa, byl opět čistý vzduch. Chystal jsem se zbavit oblečení, které by se mi v budoucnosti ještě mohlo hodit, v dostatečné vzdálenosti od domu. Lepší než si ho přivázat k noze a pak být cítit jako oni. Když jsem se potýkal s knoflíky své nové košile, namátkou jsem přemýšlel o tom, že pro vlkodlaky knoflíky nikdy nebudou v módě.
Zatímco jsem se pachtil přes louku, od domu ke mně dolehly hlasy.
"Kam jdeš?" zeptala se Bella.
"Zapomněl jsem mu něco říct."
"Nech Jacoba vyspat - může to počkat."
Jo, prosím, nech Jacoba vyspat.
"Bude to jenom chvilka."
Když jsem se pomalu otočil, Edward už byl venku ze dveří. Jak se ke mně blížil, na tváři měl omluvný výraz.
"Bože, co je to teď?"
"Omlouvám se," řekl a zaváhal, jakoby nevěděl, jak svoje myšlenky vyjádřit.
Co máš na srdci, pane Umím-číst-myšlenky?
,,Když jsi na začátku mluvil se Samovými delegáty," zamumlal, "všechno jsem to popisoval Carlislovi, Esme a ostatním. Dělali si starosti-"
"Podívej, neodpískáme naši hlídku. Nemusíš věřit Samovi jako my. Bez ohledu na to necháme oči otevřené."
"Ne, ne, Jacobe. Nejde o tohle. Věříme tvému úsudku. Přesněji řečeno, Esme byla znepokojená strádáním, do kterého to tvoji smečku uvrhlo. Požádala mě, abych si s tebou o tom promluvil v soukromí."
Zpozorněl jsem. "Strádáním?"
"Obzvláště ta část s bezdomovci. Je opravdu rozrušená, že jste všichni tak… okradení."
Odfrkl jsem si. Upíří maminka - bizardní. "Máme tuhej kořínek. Řekni jí, ať si nedělá starosti."
"Přesto by ráda udělala všechno, co může. Měl jsem pocit, že Leah upřednostňuje nejíst ve vlčí podobě?"
"A co?" požadoval jsem vysvětlení.
"No, máme tady obyčejné lidské jídlo, Jacobe. Udržování vzezření a samozřejmě pro Bellu. Leah si může vzít, cokoli bude chtít. Vy všichni."
"Předám to dál."
"Leah nás nenávidí."
"Takže?"
"Takže se pokus předat jí to takovým způsobem, který ji donutí o tom uvažovat, pokud ti to nevadí."
"Udělám, co budu moci."
"A potom je tu ta záležitost s oblečením."
Vrhnul jsem letmý pohled na to, které jsem měl na sobě. "No jo. Díky." Pravděpodobně by nebylo zrovna vychované zmínit, jak hrozně zapáchali.
Nepatrně se usmál. "Jsme schopni vám i s těmito potřebami snadno vypomoci. Alice nám jen zřídka dovoluje nosit stejné věci dvakrát. Máme hromady zbrusu nového oblečení, které je určeno pro Goodwill a domnívám se, že Leah má přibližně stejnou velikost jako Esme…"
 "Nejsem si jistej, jak se bude cítit ve věcech obnošených od pijavic. Není tak praktická jako já."
"Věřím, že jí dokážeš představit naši nabídku v tom nejlepším možném světle. Stejně jako nabídku na všechny ostatní materiální věci, které byste mohli potřebovat, nebo na dopravu nebo na cokoli jiného. A sprchování také, vzhledem k tomu že upřednostňujete spaní venku. Prosím… nepovažujte se za postrádající výhody domova."
Poslední část řekl téměř neslyšitelně - tentokrát ne snažíc se udržet ticho, ale s nějakým druhem skutečných emocí.
Chvilku jsem se na něj upřeně díval, ospale pomrkávajíc. "To je, ehm, od tebe milé. Řekni Esme, že oceňujeme tu, uh, laskavost. Ale okruh protíná v několika místech řeku, takže zůstane krásně čisťoučcí, díky."
"Kdyby jsi i přesto mohl předat naši nabídku dál."
"Jasně, jasně."
"Děkuji ti."
Obrátil jsem se od něj, zarazíc se teprve když jsem z domu zaslechl tlumený, bolestivý pláč. Jakmile jsem se ohlédl, byl už dávno pryč.
Co teď?
Následoval jsem ho, vlekoucí se jako zombie. Také používající stejný počet mozkových buněk. Ale nezdálo se mi, že bych měl na výběr. Něco bylo špatně. Musel jsem se jít podívat, co to bylo. Tady bych nedokázal nijak pomoci. A cítil bych se ještě hůř.
Vypadalo to nevyhnutelně.
Znovu jsem bez pozvání vešel dovnitř. Bella těžce oddechovala, zkroucená kolem vybouleniny na místě jejího původního břicha. Rosalie ji držela, zatímco Edward, Carlisle a Esme postávali kolem. Koutkem oka jsem zahlédl záchvěv pohybu; Alice se nyní nacházela na vrcholu schodiště, strnule hledící dolů do pokoje s rukama přitisknutýma na spánky. Bylo to divný - jakoby před ní byla neviditelná bariéra, která jí bránila vstoupit.
"Dej mi vteřinku, Carlisle," funěla Bella.
"Bello," řekl doktor úzkostlivě. "Slyšel jsem něco prasknout. Potřebuji se podívat."
"Dost jistě,"-vzdychla-"to bylo žebro. Au. Jo. Přímo tady." Ukázala si na levý bok, velice opatrná aby se ho nedotkla.
Tak teď jí to lámalo i kosti.
"Potřebuji udělat rentgen. Mohly by tam být úlomky. Nechceme, aby něco propíchly."
Bella se zhluboka nadechla. "Dobře."
Rosalie ji starostlivě zvedla. Edward vypadal, jakože se s ní o tom chystal hádat, ale Rosalie na něj vycenila zuby a zavrčela. "Už ji mám."
Takže Bella teď byla silnější, ale ta věc taky. Nemohli jste vyhladovět jednoho, aniž by nehladověl i ten druhý, a uzdravování fungovalo úplně stejně. Neexistoval způsob, jak vyhrát.
Bloncka pohotově vynesla Bellu nahoru po širokém schodišti s Carlisle a Edwardem za patami. Nikdo z nich nezpozoroval, že jsem stál ochromený ve dveřích.
Takže měli krevní banku a rentgen? Doktor si nejspíš nosil práci domů.
Byl jsem příliš unavený, než abych je následoval, příliš unavený se vůbec pohnout. Opřel jsem se zády o stěnu a sklouzl na podlahu. Dveře byly stále otevřené a já nasměroval nos přímo k nim, vděčný za čerstvý větřík, který foukal dovnitř. Položil jsem hlavu na futro a poslouchal.
Slyšel jsem v patře zvuk rentgenu. Nebo jsem možná jenom předpokládal, že to bylo ono. A potom dolů po schodišti přicházely ty nejlehčí kroky. Nepodíval jsem se tím směrem, abych zjistil, který upír to byl.
"Chceš polštář?" zeptala se mě Alice.
"Ne," zamručel jsem. Co to všichni měli s tím vlezlým zájem? Pěkně mi to lezlo na nervy.
"Nevypadá to moc pohodlně," poznamenala.
"Taky není."
"Tak proč se potom nepřesuneš?"
"Únava. Proč nejsi nahoře s ostatníma?" vrátil jsem jí úder.
"Bolest hlavy," odpověděla.
Otočil jsem hlavu a podíval se na ni.
Alice byla neskutečně drobná. Velikostí asi tak jedné mé paže. Vypadala teď dokonce ještě menší, tak nějak shrbená. Její malý obličej byl ztrhaný.
"Upíři mají bolesti hlavy?"
"Ti normální ne."
Odfrkl jsem si. Normální upíři.
"Jak to že teď už nikdy nejsi s Bellou?" zeptal jsem se, činíc svoji otázku obviněním. Předtím mě to nenapadlo, protože moje hlava byla plná jiných hovadin, ale bylo zvláštní, že se Alice nikdy nevyskytovala poblíž Belly. Ne od té doby co jsem tady byl. Možná že kdyby byla Alice po jejím boku, Rosalie by nebyla. "Měl jsem dojem, že vy dvě jste byly jako tohle." Skroutil jsem dva prsty kolem sebe.
"Jak jsem řekla,"- skrčila se na dlaždice několik stop ode mě, omotajíc její vyzáblé paže kolem jejích vyzáblých kolenou - "bolest hlavy."
"Bella ti způsobuje bolest hlavy?"
"Ano."
Zamračil jsem se. Byl jsem prostě příliš vyčerpaný, než abych řešil nějaké hádanky. Nechal jsem hlavu obrátit se zpátky k přívodu čerstvého vzduchu a zavřel oči.
"Ve skutečnosti to není Bella," poopravila. "To ten… plod."
Ha, někdo další kdo to cítil stejně jako já. Bylo dost snadné to rozpoznat. Řekla to slovo zdráhavě, tak jako to dělal Edward.
"Nevidím to," řekla mi, i když možná mluvila spíš sama pro sebe. Stejně jsem ji nijak zvlášť neposlouchal. "Nevidím nic ohledně toho. Přesně jako s tebou."
Trhl jsem sebou a zaťal zuby. Nelíbilo se mi být srovnáván s tou stvůrou.
"Bellu do jisté míry chytám. Je kolem toho celá ovinutá, takže je… rozmazaná. Jako špatný příjem na televizi - je to jako snažit se zaostřit na ty téměř beztvaré lidi škubající se po obrazovce. Pro moji hlavu je smrtelné ji pozorovat. A stejně nedokážu vidět víc než pár minut dopředu. Ten… plod je příliš velkou součástí její budoucnosti. Když se poprvé rozhodla… když věděla, že to chce, zamlžila se mi přímo ve vizi. Vyděsilo mě to k smrti."
Na chvilku byla ticho a potom dodala. "Musím přiznat, že je úleva mít tě blízko u sebe - navzdory tomu pachu mokrého psa. Všechno jde pryč. Jako bych měla zavřené oči. Tlumí to tu bolest hlavy."
"Rád posloužím, madam," zamumlal jsem.
"Zajímalo by mě, co to má s tebou společného… proč jste v tomhle směru stejní."
Najednou mi v morku kostí vzplanul požár. Sevřel jsem ruce v pěsti, abych ovládl hněv.
"Nemám s tím vysusávačem života společnýho vůbec nic," procedil jsem skrz zuby.
"No, něco zřejmě ano."
Neodpověděl jsem. Ohni už došlo palivo a opět zmizel. Byl jsem jednoduše příliš vyčerpaný, než abych zůstal rozzuřený.
"Nebude ti vadit, když tu budu sedět s tebou, že ne?" zeptala se.
"Nejspíš ne. Smrtí to tu tak jako tak."
"Díky," řekla. "Hádám, že tohle je na to ta nejlepší věc, od té doby co si nemůžu vzít aspirin."
"Mohla by jsi to ztlumit? Spím tady."
Nezareagovala, okamžitě sklouznuvší do ticha. A já vytuhnul během vteřiny.

  V mém snu jsem byl neskutečně žíznivý. A přede mnou stála velká sklenice vody - tak studené, že jsem mohl vidět, jak se na skle srážely kapky vody a stékaly dolů po okrajích. Popadl jsem ten pohár a pořádně si loknul. Pekelně rychle jsem zjistil, že to nebyla voda - nýbrž neředěné bělidlo. Zakuckal jsem se, chrlíc to ze sebe zase ven, až mi proud vyletěl i z nosu. Pálilo to. V nose mi tančily plameny…
Ta ostrá bolest v nose mě probudila dostatečně, abych si vzpomněl, kde jsem to usnul. Zápach byl dost intenzivní, uvážíme-li, že můj nos ve skutečnosti nebyl uvnitř domu. Fuj. A bylo tady příliš hlučno. Někdo se opravdu hlasitě smál. Důvěrné známý smích, ten, který nešel dohromady s tím zápachem. Který sem nepatřil.
Zasténal jsem a otevřel oči. Obloha venku byla pochmurně šedá - zabarvená denní dobou a ne mraky jako obvykle. Možná se blížil západ slunce - byla vážně docela tma.
"Postupem času," zamumlala bloncka ne příliš daleko ode mě, "se napodobování řetězové pily stalo trochu otřepaným."
Převalil jsem se a vyhoupl se do sedu. Mezitím jsem vykoumal, odkud ten zápach pocházel. Někdo mi nacpal pod hlavu široký péřový polštář. Tipuju, že se nejspíš snažil být milý. Pokud to teda nebyla Rosalie.
Jakmile byl můj obličej venku ze smrdutého peří, cestu ke mně si probojovaly i ostatní pachové stopy. Jako například slanina a skořice, všechno hezky smíchané s upířím odérem.
Zamrkal jsem ve snaze zaostřit do pokoje.
Příliš mnoho se tady nezměnilo, až na to, že Bella teď seděla uprostřed pohovky a kapačka byla pryč. Bloncka jí seděla u nohou, hlavu si opírající o Bellina kolena. Když jsem viděl, jak uvolněně se jí dotýkali, stále mě z toho mrazilo v zádech, napříč tomu že bylo nejspíš dost pitomý jenom o tom uvažovat. Edward seděl Belle po boku, držic jí za ruku. Alice byla stejně jako Rosalie na zemi. Její obličej už nebyl ztrhaný. A bylo snadné spatřit proč - našla si dalšího otupovače své bolesti.
"Hele, Jake se probírá," zajásal Seth.
Seděl Belle z druhé strany, ruku ledabyle položenou kolem jejích ramen a v klíně talíř přeplněný jídlem.
Co to k čertu bylo?
"Přišel tě sem hledat," řekl Edward, zatímco jsem vstával. "A Esme ho přesvědčila, aby zůstal na snídani."
Seth zachytil můj výraz a pospíšil si s vysvětlením. "Jo, Jaku - jen jsem se šel podívat, jestli jsi v pořádku, protože ses nepřeměnil zpátky. Leah si dělala starosti. Říkal jsem jí, že jsi pravděpodobně odpadl jako člověk, ale sám víš, jaká je. Každopádně oni měli všechno tohle jídlo a, bože," - obrátil se k Edwardovi- "chlape, ty vážně umíš vařit."
"Děkuji ti," zamumlal Edward.
Pomalu jsem vdechoval, snažíc povolit sevření zubů. Nemohl jsem spustit oči ze Sethovy ruky.
"Belle klesá teplota," řekl Edward tiše.
Jasně. Stejně mi do toho nic nebylo. Nepatřila mi.
Seth slyšel Edwardovu poznámku, podíval se mi do obličeje a zčista jasna potřeboval k jídlu obě ruce. Sundal paži z Belly a vrhl se na jídlo. Přešel jsem místnost a zastavil se pár stop od pohovky, stále se snažící zorientovat v právě probíhající situaci.
"Leah hlídkuje?" zeptal jsem se Setha. Hlas jsem měl ještě zastřený spánkem.
"Jo," řekl s plnou pusou. Taky na sobě měl nové oblečené. Sedělo mu lépe než mě to moje. "Je v terénu. Neměj obavy. Zavyje, jestli se něco stane. Vyměnili jsme se kolem půlnoci. Běhal jsem dvanáct hodin." V jeho tónu se odráželo, jak moc hrdý na to byl.
"Půlnoci? Počkej chvilku - kolik je teď hodin?"
"Bude svítat." Letmo se podíval k oknu, ověřujíc si pravdivost svých slov.
Zatraceně. Prospal jsem zbytek dne a celou noc - tuhej jak špalek. "Sakra. Omlouvám se, Sethe. Měl jsi mě nakopnout, abych se probudil."
"Ne, chlape, potřeboval si se skutečně vyspat. Kdy sis dal naposledy pauzu? Noc před tvou poslední hlídkou pro Sama? To je tak čtyřicet hodin? Padesát? Nejsi stroj, Jaku. Kromě toho jsi vůbec nic nezmeškal."
 Vůbec nic? Letmo jsou pohlédl na Bellu. Barva její kůže byla stejná, jakou jsem si pamatoval. Bledá, ale s nádechem růžové. Její rty byly opět světle červené. Dokonce i její vlasy vypadaly líp - leskleji. Všimla si mého zhodnocování a zazubila se na mě.
"Co tvoje žebro?" zeptal jsem se.
"Hezky pevně zafačované. Vůbec to necítím."
Protočil jsem oči. Slyšel jsem, jak Edward zaskřípal zuby a usoudil jsem, že její postoj nic-to-není ho štval stejně jako mě.
"Co je k snídani?" zeptal jsem se mírně sarkasticky. "Nula negativný nebo AB pozitivní?"
Vyplázla na mě jazyk. Opět kompletně sama sebou. "Omelety," řekla, ale její oči se krátce mihly dolů a já si všiml kelímku krve, zaklíněného mezi její a Edwardovou nohou.
"Jdi si vzít něco k jídlu, Jaku," řekl Seth. "V kuchyni je ho hromada. Musíš být hladovej."
Prohlédl jsem si potraviny na jeho klíně. Vypadalo to jako půlka sýrové omelety a poslední čtvrtina ze skořicové housky velikosti frisbee.
"A co má k snídani Leah?" zeptal jsem se Setha kriticky.
"Hej, donesl jsem jí jídlo ještě předtím, než jsem cokoli snědl," bránil se. "Řekla, že by radši jedla zdechliny, ale vsadím se, že podlehne. Tyhle skořicový housky…" zdálo se, že mu došla slova.
"Půjdu s ní lovit."
Když jsem se otočil k odchodu, Seth si povzdechl.
"Máš chvilku, Jacobe?"
Tázající byl Carlisle, takže když jsem se k nim znovu otočil, moje tvář byla pravděpodobně méně nezdvořilá, než v jakém stavu by se nacházela, kdyby mě zarazil někdo jiný.
"Jo?"
Carlisle se ke mně přiblížil, kdežto Esme zamířila do jiné místnosti. Zastavil se několik stop ode mě, jen o trochu dál než byla obvyklá vzdálenost mezi dvěma diskutujícími lidmi. Oceňoval jsem, že mi nechával můj vlastní osobní prostor.
"Mluvil si o lovení," začal rozvážným tónem. "To bude zásadní pro moji rodinu. Rozumím, že naše dřívější příměří už nadále netrvá, takže bych tě rád požádal o radu. Půjde po nás Sam mimo okruh, který jsi stanovil? Nechceme riskovat zranění kohokoli z tvé rodiny - nebo ztrátu někoho z nás. Kdyby jsi byl na našem místě, jak by jsi postupoval?"
Naklonil jsem se od něj, nepatrně zaskočený, že mi to tak  na rovinu předhodil. Co bych měl vědět o bytí na jejich zazobaných místech? Ale znal jsem Sama.
"Je to riziko," řekl jsem, snažíc se nevšímat si ostatních pohledů, které jsem na sobě cítil a mluvit jenom k němu. "Sam už trochu vychladl, ale jsem si docela jistej, že v jeho hlavě je smlouva neplatná. Dokud si bude myslet, že je kmen nebo jakýkoli jiný člověk v reálném nebezpečí, bude první jednat a pak se případně ptát, pokud víte, jak to myslím. Ale jeho prioritou bude La Push. Opravdu jich není dost, aby dokázali obstojně dohlížet na lidi, zatímco vyšlou lovecké skupiny dostatečně velké, aby dokázaly udělat nějakou škodu. Vsadil bych se, že je nechává poblíž domova."
Carlisle zamyšleně přikývl.
"Ale nejspíš bych řekl, abyste pro každý případ vyrazili společně. A pravděpodobně byste měli jít ve dne, protože v noci budete očekáváni. Obvyklé upíří povídačky. Jste rychlí - jděte přes hory a lovte dost daleko odsud, aby nebyla žádná šance, že by někoho tak daleko od domova poslal."
"A zanechat Bellu tady nechráněnou?"
Odfrkl jsem si. "My jsme jako co, jenom na okrasu?"
Carlisle se krátce zasmál a potom byla jeho tvář opět vážná. "Jacobe, nemůžete bojovat proti svým bratrům."
Zúžily se mi oči. "Neříkám, že by to nebylo těžký, ale kdyby ji opravdu přišli zabít - byl bych schopný je zastavit."
Carlisle úzkostlivě zakroutil hlavou. "Ne, nemyslel jsem, že by jsi nebyl… schopný. Ale že by to bylo opravdu velice špatné. To si nemůžu vzít na svědomí."
"Neměl by si to na svědomí ty, ale já. A to dokážu nést."
"Ne, Jacobe. Ujistíme se, že naše jednání to neučiní nezbytným." Zamyšleně svraštil čelo. "Půjdeme tři najednou," rozhodl po chvíli. "To je pravděpodobně to nejlepší, co můžeme udělat."
"Vážně nevím, doktore. Rozdělit se na půl není nejchytřejší strategie."
"Máme několik mimořádných schopností, které to vyrovnají. Kdyby Edward byl jeden ze tří, byl by schopný nám zajistit pár mil velký okruh bezpečí."
Oba jsme letmo pohlédli na Edwarda. Jeho výraz přinutil Carlisleho rychle ustoupit od jeho plánů.
"Jsem si jistý, že existují i jiné možnosti," začal Carlisle. Samozřejmě, žádná fyzická potřeba nebyla dostatečně silná, aby teď Edwarda dostala od Belly. "Alice, předpokládám, že by jsi mohla vidět, které trasy by nebyly nejšťastnější volbou?"
"Ty, které by zmizely," přikývla Alice. "Prosté."
Edward, kterého veškeré napětí opustilo s Carlisleovým odcházejícím prvním plánem, se uvolnil. Bella nešťastně hleděla na Alici, až jí mezi obočím naskočila malá vráska, kterou mívala, když byla rozrušená.
"Tak dobře," řekl jsem. "Tohle jsme si ujasnili. A já budu prostě hlídkovat. Sethe, budu tě čekat zpátky za soumraku, takže si tady někde dej šlofíka, jasný?"
"Jasný, Jaku. Přeměním se zpátky, jen co s tímhle skončím. Ledaže…" zaváhal, dívajíc se na Bellu. "Potřebuješ mě?"
  "Má deky," odsekl jsem.
"Je  mi dobře, Sethe, díky," dodala honem Bella.
A potom do místnosti znovu doplula Esme, v rukou velký přeplněný talíř. Váhavě se zastavila těsně u Carlisleova loktu a upřela mi do tváře velké, temně zlaté oči. Natáhla talíř před sebe a nesměle přistoupila o krok blíž.
"Jacobe," řekla rychle. Její hlas nebyl tak pronikavý jako hlasy ostatních. "Vím, že… představa, že budeš jíst tady, kde to je cítit tak nepříjemně, pro tebe není zrovna vábivá. Ale cítila bych se mnohem lépe, kdyby sis s sebou, až půjdeš, nějaké jídlo vzal. Vím, že nemůžeš jít domů, a to jenom kvůli nám. Prosím - zmírni alespoň částečně moje výčitky svědomí. Vezmi si něco k snědku." Podávala mi talíř, tvář jemnou a příjemnou. Nevěděl jsem, jak to udělala, protože nevypadala starší než na jejích dvacet pět a její kůže měla barvu kostí, ale něco v jejím výrazu mi náhle připomnělo moji mámu.
Kristepane.
"Uh, jistě, jistě," zamumlal jsem. "Myslím. Možná má Leah ještě hlad nebo tak něco."
Natáhl jsem se a jednou rukou vzal jídlo, držíc ho od sebe na délku paže. Měl jsem v plánu to potom zahodit pod strom, nebo něco v tom smyslu. Nechtěl jsem, aby se cítila provinile.
Potom jsem si vzpomněl na Edwarda.
Nic jí neříkej! Nech ji myslet si, že jsem to snědl.
Nepodíval jsem se na něj, abych se ujistil, že souhlasil. Radši by měl souhlasit. Ta pijavice mi hodně dlužila.
"Děkuji ti, Jakobe," usmála se na mě Esme. Jak může mít kamenný obličej dolíčky ve tvářích, pro Boha svatýho?
"Hmm, děkuju," řekl jsem. Cítil jsem ve tváři horkost - větší než obvykle.
Tohle byl přesně ten problém s poflakováním se ve společnosti upírů - zvykl sis na ně. Začali mrvit způsob, jakým jsi viděl svět. Začali se cítit jako přátelé.
"Přijdeš ještě později?" zeptala se Bella, ačkoli jsem se snažil tomu vyhnout.
"Uh, nevím."
Stiskla rty dohromady, jako to dělala, když se pokoušela neusmívat. "Prosím? Možná mi bude zima."
Zhluboka jsem se nadechl nosem a příliš pozdě si uvědomit, že to nebyl dobrý nápad. Zašklebil jsem se. "Možná."
"Jacobe?" zeptala se Esme. Zatímco pokračovala, couval jsem ke dveřím; udělala pár kroků za mnou. "Nechala jsem na verandě koš s oblečením. Je pro Leah. Je čerstvě vyprané - snažila jsem se ho dotýkat, co nejméně to bylo možné." Svraštila čelo. "Vadilo by ti vzít jí to?"
"Jdu na to," zamručel jsem a vycouval ven ze dveří, než mě někdo mohl vinit ještě z něčeho jiného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama