Rozbřesk - 15. Tik tak tik tak tik tak

9. srpna 2010 v 23:52 | xoxo ♥
Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?
No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.
Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?
Ne-e. Jen jedno velký nic.
Pátral jsi po něčem?
Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.
Jo - běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat svůj loveckej výlet…
Dobrej nápad.
Seth zamířil zpátky k hlavnímu okruhu.
Bylo snazší běhat s ním než s Leah. Napříč tomu že se snažila - opravdu snažila - v jejích myšlenkách byla vždycky ostrost. Nechtěla tady být. Nechtěla k upírům cítit shovívavost, jak se tomu dělo v mé hlavě. Nechtěla se vyrovnat se Sethovým ošidným přátelstvím k nim, přátelstvím, které jenom nabíralo na intenzitě.
Bylo to docela vtipné, protože jsem si myslel, že její největším problémem budu . Když jsme ještě byli v Samově smečce, vždycky jsme si navzájem lezli na nervy. Ale teď ke mně z její strany nedoléhala vůbec žádná nesnášenlivost, všechna směřovala k Belle a Cullenovým. Zajímalo mě proč. Možná to byla prostě vděčnost za to, že jsem ji nedonutil odejít.  Možná to bylo proto, že teď jsem její nepřátelství víc chápal. Ať už to bylo čímkoli, hlídkování s Leah nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako jsem očekával.
Samozřejmě že to zas tak moc nezlehčovala. Jídlo a oblečení, které jí Esme poslala, teď všechno putovalo dolů po řece. Dokonce i po tom, co jsem snědl svůj podíl - ne protože to stranou od upířího zápachu vonělo téměř neodolatelně, ale abych Leah dal dobrý příklad obětavé tolerance - stále odmítala. Ten malý los, kterého skolila kolem poledne, úplně neuspokojil její apetýt. Zhoršila se jí nálada, neboť k smrti nenáviděla jíst syrové maso.
Možná bysme měli rozšířit okruh víc na východ? navrhl Seth. Jít hlouběji, podívat se, jestli tam venku nečekají.
Přemýšlel jsem o tom, souhlasil jsem. Ale uděláme to, až budeme vzhůru všichni. Nechci oslabit naši obranu. Nicméně bychom to měli udělat ještě předtím, než to zkusí Cullenovi. Brzo.
Jasně.
To mě přinutilo nad tím uvažovat.
Pokud byli Cullenovi schopni bezpečně se dostat z bezprostředního okolí, možná by opravdu měli jít dál. Pravděpodobně se měli zdekovat ve chvíli, kdy jsme je přišli varovat. Určitě si mohli dovolit jiný podnájem. A nahoře na severu měli nějaké přátele, ne? Měli popadnout Bellu a utéct. Připadalo mi to jako do očí bijící řešení jejich problému.
Nejspíš jsem jim to měl navrhnout, ale bál jsem se, že by mě poslechli. A nechtěl jsem, aby Bella zmizela - nikdy se nedozvědět, jestli to zvládla nebo ne.  
Ne, to bylo pitomý. Řeknu jim, aby šli. Nemělo pro ně smysl tady zůstávat a pro mě by bylo lepší - ne méně bolestivé, ale zdravější - kdyby Bella odešla.
Bylo snadné to říct teď, když Bella nebyla přímo tady a nevypadala tak nadšeně, že mě vidí, a zároveň jakoby se držela života zuby nehty…
No, vlastně už jsem se na to Edwarda ptal, pomyslel si Seth.
Cože?
Zeptal jsem se ho, proč odsud ještě nezmizeli. Nešli nahoru za Tanyou nebo tak něco. Někam dost daleko, aby se za nimi Sam nevydal.
Musel jsem si připomenout, že jsem se právě rozhodl dát Cullenům přesně tu samou radu. Tak to bylo nejlepší. Takže bych na Setha neměl být naštvaný, že ode mě tu povinnost převzal. Vůbec bych neměl být naštvaný.
Co říkal? Čekají na skulinu?
Ne. Neodchází.
A tohle by nemělo znít jako dobrá zpráva.
Proč ne? To je pěkně debilní.
Ne tak docela, řekl Seth obraně. Nějaký čas trvá vybudovat si takový druh lékařského přístupu, který má Carlisle tady. Má tady všechny věci, které potřebuje, aby se mohl starat o Bellu a prověření, aby mohl získat další. To je jeden z důvodů, proč chtějí uspořádat loveckou výpravu. Carlisle si myslí, že brzo budou pro Bellu potřebovat další  krev. Spotřebovává všechnu nula negativní, kterou pro ni schovávali. Nelíbí se mu vyčerpávání zásob. Chce jít koupit nějakou další. Věděl jsi, že můžeš koupit krev? Teda když jsi doktor.
Ještě jsem nebyl připravený zapojit logiku. Pořád se mi to zdá debilní. Mohli by si vzít většinu z toho s sebou, ne? A ukrást, co potřebují, kamkoli půjdou. Koho zajímají právní hovadiny, když je nemrtvej? 
Edward nechce nic riskovat jejím přesouváním.
Je na tom líp, než byla.
O hodně, souhlasil Seth. Porovnával v hlavě moje vzpomínky na Bellu připojenou k hadičkám s jeho, když ji viděl naposledy, když opouštěl dům. Usmívala se na něj a zamávala. Ale nemůže se moc hýbat, však víš. Ta věc se z ní do pekla prokopává ven.
Polknul jsem žaludeční kyseliny, které se mi nahnaly do krku. Jo, já vím.
Zlomilo jí to další žebro, přiznal zasmušile.
Nohy mě přestaly poslouchat a zavrávoral jsem, předtím než jsem znovu získal rytmus.
Carlisle ji znovu zabandážoval. Říkal, že je to jen další naštípnutí. Potom Rosalie prohodila něco o tom, že dokonce i normální lidské děti ví, jak lámat žebra. Edward vypadal, jakoby se jí chystal utrhnout hlavu.
Jaká škoda že to neudělal.
Seth se dostal do režimu vrcholného sdílení informací - věděl, že to pro mě bylo životně důležité, přestože jsem si nikdy nevyžádal to slyšet. Belle dneska neustále kolísala teplota. Pořád se to střídá - potí se a potom zase mrzne. Carlisle si není jistý, co si o tom má myslet - mohla by být prostě nemocná.
Jo, nepochybně je to jenom náhoda.
Přesto má dobrou náladu. Pokecala si s Charliem, smála se a -
Charliem? Cože?! Co tím myslíš, že si pokecala s Charliem?!
Teď pokulhávala Sethova rychlost; můj vztek ho zaskočil nepřipraveného. Myslím, že každý den volá, aby si s ní promluvil. Někdy taky volá její máma. Bella teď zní mnohem líp, takže ho uklidňovala, že už se to zlepšuje -
Zlepšuje? Co si krucinál myslí? Dát Charliemu naději jen aby mohl být zničenej ještě mnohem víc, až umře? Myslel jsem, že ho na to přichystali! Pokoušeli se ho připravit! Proč by ho takhle povzbuzovala?
Možná neumře, pomyslel si Seth tiše.
Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit. Sethe. Dokonce i když z tohohle vyvázne, neudělá to jako člověk. Ví to, a stejně tak i ti ostatní. Jestli neumře, bude muset tu mrtvolu zatraceně věrohodně zahrát , smrade. Buď tohle, nebo se vypaří. Myslel jsem, že se to Charliemu snažili ulehčit. Proč…?
Myslím, že to je Bellin nápad. Nikdo nic neřekl, ale Edwardův obličej tak trochu odrážel tvoje nynější myšlenky.
Opět na stejné vlnové délce s pijavicí.
Několik minut náš běh doprovázelo jen ticho. Vyrazil jsem podél nové trasy, prozkoumávajíc jih.
Nechoď příliš daleko.
Proč ne?
Bella chtěla, abych tě požádal, aby ses u nich zastavil.
Zaťal jsem zuby.
Alice tě tam chce taky. Říká, že je znuděná z poflakování se v podkroví jakoby byla upír ve zvonici. Seth se zasmál. Střídal jsem se předtím s Edwardem. Snažili jsme se udržet Bellinu teplotu stabilní. Chlad ku teplu, jak bylo potřeba. Ale pokud to nechceš dělat, nejspíš bych se tam mohl vrátit-
Ne. Postarám se o to, odsekl jsem.
Dobře. Seth už to víc nekomentoval. Najednou se nezvykle moc soustředil na prázdný les.
Stále jsem směřoval na jich, hledajíc něco nového. Otočil jsem se, až když jsem se dostal do blízkosti prvních znamení osídlení. Sice jsem ještě nebyl příliš blízko městu, ale nechtěl jsem, aby se znovu začali šířit nějaké vlčí zvěsti. Už hezkou chvíli jsme byli hodní a neviditelní.
Na cestě zpátky jsem to střihl skrz okruh, směřujíc rovnou k domu. Uvědomoval jsem si, že dělat to byla pěkná blbost, ale nedokázal jsem se zastavit. Musel jsem být nějaký druh masochisty.
Nic s tebou není, Jaku. Tohle není ta nejnormálnější situace.
Zavři pusu, prosím, Sethe.
Už mlčím.
Tentokrát jsem u dveří nezaváhal; prostě jsem nakráčel dovnitř, jakoby mi to tam patřilo. Usoudil jsem, že by to mohlo Rosalii pěkně vytočit, ale byla to jen zbytečná snaha. Ani Rosalie ani Bella nebyly nikde v dohledu. Nazdařbůh jsem se rozhlédl kolem, doufajíc, že jsem je někde jen přehlédl. Srdce mi tlačilo na žebra divným, nepříjemným způsobem.
"Je v pořádku," zašeptal Edward. "Nebo bych spíš měl říct, že je na tom stále stejně."
Edward seděl na pohovce s tváří zabořenou do dlaní; když mluvil, ani nevzhlédl. Esme byla vedle něj, ruku pevně ovinutou kolem jako ramen.
"Ahoj, Jacobe," pozdravila. "Jsem tak ráda, že jsi se vrátil."
"Já taky," řekla Alice s hlubokým povzdechem. Promenádovala se dolů ze schodů s úšklebkem na tváři. Jako bych přišel pozdě na schůzku.
 "Hm, ahoj," řekl jsem. Bylo ujetý snažit se být zdvořilý.
"Kde je Bella?"
"V koupelně," odpověděla mi Alice. "Však víš, převážně tekutinová dieta. Plus jsem slyšela, že těhotenství tohle způsobuje."
"Ah."
Stál jsem tam, cítíc se trapně a pohupujíc se na patách.
"Oh, úžasné," zareptala Rosalie. Otočil jsem hlavu a spatřil, jak přichází z haly částečně skryté za schodištěm. Chovala Bellu něžně v rukou a na tváři pro mě měla pohrdavý úšklebek. "Věděla jsem, že cítím něco špinavého."
A přesně jako předtím, se Bellina tvář při pohledu na mě rozzářila, jak to bývalo u dětí na Vánoce. Jako bych jí přinesl ten nejlepší dárek na světě,
To bylo tak nehorázně nefér.
"Jacobe," vydechla. "Přišel jsi."
"Nazdar, Bells."
Esme a Edward vstali. Sledoval jsem, jak Rosalie Bellu opatrně položila na pohovku. Sledoval jsem, jak navzdory tomu Bella zbledla a zadržela dech - jakoby se zařekla nevydat žádný zvuk bez ohledu na to, jak moc to bolelo.
Edward jí rukou otřel čelo a pokračoval dolů po krku. Snažil se, aby to vypadalo, jakože jí jenom odhrnuje vlasy, ale mě to připadalo spíš jako lékařské vyšetření.
"Je ti zima?" zamumlal.
"Je mi fajn."
"Bello, víš, co ti Carlisle říkal," připomněla jí Rosalie. "Nic nezlehčuj. Nepomůže nám to v péči ani o jednoho z vás."
"Dobře, je mi trochu zima. Edwarde, mohl by jsi mi podat deku?"
Protočil jsem oči. "Není tohle náhodou důvod, proč jsem tady?"
"Zrovna jsi přišel," řekla Bella. "A vsadím se, že jsi celej den proběhal. Hoď si chvilku nohy na horu. Stejně mi za minutu nejspíš bude zase teplo."
Nevšímal jsem si jí a šel se posadit na podlahu vedle pohovky, zatímco do mě stále hustila, co bych měl dělat. Přesto jsem si v cílovém bodě nebyl úplně jistý, jak… Vypadala tak křehce a já se bál pohnout s ní, dokonce i položit kolem ní ruku. Takže jsem se prostě jenom opatrně opřel o její bok, nechajíc svoji paži odpočívat podél jejího těla a držíc ji za ruku. Potom jsem jí druhou ruku položil na tvář. Nebyl jsem schopný říct, jestli mi připadala chladnější než obvykle.
"Díky, Jaku," řekla a já ucítil, jak se krátce zachvěla.
"Jo," kývl jsem.
Edward seděl na opěrce pohovky u Bellyných nohou, oči jako obvykle upíral na její tvář.
S těma všema super citlivýma ušima v místnosti bylo příliš naivní doufat, že nikdo nezaregistruje hřmění mého žaludku.
"Rosalie, proč nedoneseš Jacobovi něco z kuchyně?" navrhla jí Alice. Stala se pro mě téměř neviditelnou, neboť tiše seděla za pohovkou.
Rosalie nevěřícně zírala na místo, odkud přicházel Alicin hlas.
"Díky, Alice, ale nemyslím si, že bych chtěl jíst něco, co bloncka poflusala. Vsadím se, že by moje tělo její jed moc vlídně nepřijalo."
"Rosalie by Esme nikdy neuvedla do rozpaků projevem takového nedostatku pohostinnosti."
"Samozřejmě že ne," souhlasila bloncka přeslazeným hlasem, takže jsem tomu ihned přestal věřit. Vstala a odplula z místnosti.
Edward si povzdechl.
"Řekneš mi, když to otráví, že jo?" zeptal jsem se.
"Ano," slíbil Edward.
A z nějakého důvodu jsem mu věřil.
Z kuchyně se ozývala spousta bouchání a - zvláštní - zvuk kovového nesouhlasu, jak bylo nádobí nehorázně týráno. Edward si znovu povzdechl, ale zároveň se nepatrně usmál. Roselie byla zpátky, ještě než jsem o tom mohl víc popřemýšlet. S potěšeným uculením vedle mě na podlahu umístila stříbrnou mísu.
"Dobrou chuť, podvraťáku."
Kdysi to nejspíš byla jen obyčejná velká mísa, ale ona prohnula dno mísy dovnitř tak, že teď měla tvar téměř přesně shodný s tvarem psí misky. Její rychlá, leč precizní práce na mě zapůsobila. A stejně tak její smysl pro detail. Na stranu misky vyškrábala slovo Fido. Dokonalý rukopis.
Ale protože to jídlo vypadalo tak dobře - nic menšího než steak a velká opečená brambora s bohatou oblohou - řekl jsem jí: "Díky, bloncko."
Odfrkla si.
"Hej, víš jak se říká blondýnce s mozkem?" zeptal jsem se jí a pokračoval jedním dechem, "zlatý retrívr."
"Tento už jsem taky slyšela," řekla už bez úsměvu.
"Budu to zkoušet dál," slíbil jsem a pustil se do jídla.
Zatvářila se znechuceně a protočila oči. Potom se posadila do jednoho z křesel a začala přepínat programy na obrovské televizi tak rychle, že neexistoval způsob, jak by opravdu mohla zachytit něco z obrazu.
Jídlo bylo vynikající, dokonce i s upířím zápachem ve vzduchu. Vážně jsem si na to začínal zvykat. Huh. Nebylo to přesně to, co bych chtěl udělat…
Když jsem skončil - ačkoli jsem se soustředil na vylízání misky, jen abych dal Rosalii něco, na co by si mohla stěžovat - ucítil jsem Bellyny studené prsty jemně se mi proplétající ve vlasech. Uhlazovala mi je dolů vzadu na krku.
"Čas na zástřih, co?"
"Začínáš být trochu střapatý," řekla. "Možná-"
"Nech mě hádat, někdo tady kdysi stříhával vlasy v salónu krásy v Paříži?"
Zahihňala se. "Pravděpodobně."
"Ne, díky," odmítl jsem předtím, než mohla učinit opravdovou nabídku. "Bude to dobrý ještě několik dalších týdnů."
Což mě přimělo přemítat, jak dlouho to bude dobrý pro ni. Snažil jsem se vymyslet nějaký zdvořilý způsob, jak se zeptat.
"Takže…ehm…jaké je, er, datum? Však víš, ten pro tu malou příšeru dlouho očekávaný termín."
Pleskla mě zezadu po hlavě asi s takovou silou jako snášející se peříčko, ale neodpověděla.
"Myslím to vážně," řekl jsem jí. "Chci vědět, jak dlouho tady budu muset být." Jak dlouho tady ty budeš, dodal jsem v hlavě. Otočil jsem se, abych se na ni podíval. V očích měla zamyšlený výraz a mezi obočím opět vrásku znepokojení.
"Já to nevím," odpověděla. "Ne přesně. Očividně tady s devítiměsíčním vzorem neuspějeme a nemůžeme udělat ultrazvuk, takže to Carlisle zhruba odhaduje podle toho, jak velká jsem. U normálních lidí se předpokládá, že tady budou mít kolem čtyřiceti centimetrů,"- ukázala prstem dolů na střed jejího -"když je dítě plně vyvinuto. Jeden centimetr za každý týden. Dneska ráno to u mě bylo třicet a každý den získávám kolem dvou centimetrů, někdy víc…"
Dva týdny za den, dny míjely. Její život uháněl kupředu maximální rychlostí. Kolik dnů jí to dávalo, kdyby počítala do čtyřiceti? Čtyři? Potřeboval jsem vteřinu, abych přišel na to, jak polknout.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mě.
Přikývl jsem, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bych ze sebe dokázal dostat nějaká slova.
Když Edward poslouchal mé myšlenky, jeho obličej se od nás obrátil, ale já jsem mohl vidět jeho odraz na skleněné stěné. Opět to byl ten upalovaný muž.
Zvláštní, jak konečná lhůta učinní těžším zabývat se odchodem, nebo necháním ji odejít. Byl jsem rád, že to Seth předtím nadhodil, takže jsem věděl, že zůstávali tady. Bylo by neúnosné přemítat, jestli odejdou a odnesou s sebou jeden nebo dva nebo tři z těchto čtyř dnů. Mých čtyř dnů.
Rovněž zvláštní bylo, jak dokonce i vědomí, že už byl téměř konec, to jak se mě dotýkala, jenom dělalo těžším to překonat. Skoro jakoby to souviselo s jejím zvětšujícím se břichem - jak rostlo, přitahovala mě stále víc a víc.
Chvilku jsem se na ní zkoušel dívat z odstupu, oddělit se od té přitažlivosti. Věděl jsem, že nebylo jen výplodem mé představivosti, že ji u sebe potřebuji víc než kdy jindy. Proč to? Protože umírala? Nebo protože jsem věděl, že dokonce i když neumře, stejně - nejlepší možný scénář - se změní na něco jiného, na něco, co bych neznal nebo nechápal?
Když mi přejela prstem po lícní kosti, moje kůže se na místě,kde se jí dotkla, orosila.
"Bude to fajn," tak nějak si pobrukovala. Nezajímalo mě, že to byla jen planá slova. Řekla to způsobem, jakým lidé tyhle hloupé, školky hodné rýmy zpívali dětem. Už usni, mimčo.
"Jasně," zamručel jsem.
Schoulila se u mé ruky, odložíc mi hlavu na rameno. "Nemyslela jsem si, že přijdeš. Seth řekl že jo a stejně tak Edward, ale nevěřila jsem jim."
"Proč ne?" zeptal jsem se nevrle.
"Nejsi tady šťastný. Ale stejně jsi přišel."
"Chtěla jsi mě tady."
"Já vím. Ale nemusel jsi přijít, protože ode mě není správné tě tady chtít. Už to musím pochopit."
Na minutu se rozprostřelo ticho. Edward nahodil zpátky původní obličej. Díval se na televizi, zatímco Rosalie pokračovala v problikávání kanálů. Byla na šestistém. Přemítal jsem, jak dlouho by trvalo vrátit se zpátky na začátek.
"Děkuju, že jsi přišel," zašeptala Bella.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě."
Edward nevypadal, že nám věnoval pozornost, ale věděl, na co jsem se chtěl zeptat, takže mě neoblafl.
"Proč mě tady chceš? Seth by tě mohl udržovat v teple a bylo by asi lehčí ho mít kolem, ten šťastný malý grázlík. Ale když dovnitř vejdu , usmíváš se jako bych byl tvůj nejoblíbenější člověk na světě."
"Jsi jeden z nich."
"Ale je mi to na prd."
"Jo." Povzdechla si. "Promiň."
"Tak proč? Neodpověděla jsi."
Edward se znovu odvrátil, jakoby se díval ven z okna. Jeho zrcadlící se obličej byl prázdný.
"Zdá se mi to tak nějak…úplné, když jsi tady, Jacobe. Jakoby byla celá moje rodina pohromadě. Myslím, že takové to nejspíš je - nikdy předtím jsem velkou rodinu neměla. Je to hezký." Asi tak na půl vteřiny se usmála. "Ale prostě není celá, když tady nejsi."
"Nikdy nebudu součástí tvé rodiny, Bello."
Mohl jsem být. Byl bych v tom dobrej. Ale to byla jen vzdálená budoucnost, která zemřela dlouho předtím, než vůbec dostala šanci žít.
"Vždycky jsi byl součástí mé rodiny," nesouhlasila.
Zaskřípal jsem zuby. "To je pěkně mizerná odpověď."
"Jaká  by byla ta dobrá?"
"Co třeba:´Jacobe, vyžívám se v tvé bolesti.´"
Cítil jsem, jak sebou trhla.
"Tohle by si radši?" zašeptala.
"Přinejmenším je to jednodušší. Mohl bych to pochopit. Mohl bych se s tím vyrovnat."
Ohlédl jsem se na její tvář najednou tak blízkou té mojí. Oči měla zavřené a čelo nakrčené. "Sešli jsme z cesty, Jaku. Mimo rovnováhu. Jsi předurčený být součástí mého života - cítím to a stejně tak ty." Na vteřinu se odmlčela, aniž by otevřela oči - jako kdyby čekala, jestli to popřu. Když jsem nic neřekl, pokračovala. "Ale ne takhle. Něco jsme udělali špatně. Ne. Já udělala. Udělala jsem něco špatně a sešli jsme z cesty…"
Hlas jí selhal a zamračení na její tváří pomalu odeznívalo, dokud z něj nezbyly jen malé vrásky v koutcích jejích rtů. Čekal jsem, až nasype další sůl do mých ran, ale z hrdla se jí vyloudilo jen slabé zachrápání.
"Je vyčerpaná," zašeptal Edward. "Byl to dlouhý den. Namáhavý den. Domníval jsem si, že by měla jít spát dříve, ale čekala na tebe."
Nepodíval jsem se na něj.
"Seth říkal, že jí to zlomilo další žebro."
"Ano. Ztěžuje jí to dýchání."
"Ohromný."
"Dej mi vědět, kdyby se znovu rozpálila."
"Jo."
Na ruce, která se nedotýkala té mojí, měla stále husí kůži. Sotva jsem zvedl hlavu, abych se podíval po přikrývce, když Edward popadl deku přehozenou přes opěrku pohovky a mrsknul s ní tak, že se rozprostřela přes Bellu.
Občas čtení myšlenek ušetřilo spoustu času. Například bych možná nemusel vznášet žádná obvinění ohledně toho, co se dělo s Charliem. Ten bordel. Edward by prostě úplně přesně slyšel, jak vzteklý-
"Ano," souhlasil. "Není to dobrý nápad."
"Tak proč?" Proč Bella řekla otci, že se uzdravuje, když ho to v budoucnosti učiní ještě víc nešťastným?
"Nemůže snést jeho obavy."
"Takže je lepší-"
"Ne. Není to lepší. Ale nebudu jí teď nutit dělat cokoli, co by ji učinilo nešťastnou. Cokoli se přihodí, tohle jí pomáhá cítit se lépe. Zbytkem se budu zabývat později."
To neznělo správně. Bella by prostě neodsunovala Charlieho bolest na později, aby pak musel čelit něčemu jinému. Rovnou úmrtí. To nebyla ona. Jak jsem ji znal, určitě musela mít nějaký jiný plán.
"Je si opravdu jistá, že bude žít," řekl Edward.
"Ale ne jako člověk," namítl jsem.
"Ne, ne jako člověk. Ale stejně doufá, že Charlieho znovu uvidí."
No ne, stávalo se to pořád lepším a lepším.
"Vidět. Charlieho." Konečně jsem se na něj podíval. "Potom. Vidět Charlieho, když bude celá jiskřivě bílá s jasně rudýma očima. Nejsem pijavice, takže mi možná něco uniklo, ale Charlie vypadá jako trochu divná volba pro první jídlo."
Edward si povzdechl. "Ví, že nebude moci být v jeho blízkosti alespoň rok. Myslí si, že to může oddalovat. Říct Charliemu, že jede do specializované nemocnice na druhé straně světa. Zůstat s ním v kontaktu přes telefon…"
"To je šílený."
"Ano."
"Charlie není blbej. Dokonce i kdyby ho nezabila, všiml by si rozdílu."
"S tímhle tak trochu počítá."
Nepřestával jsem na něj zírat, čekajíc na vysvětlení.
"Samozřejmě nebude stárnout, takže to bude časově omezené, dokonce i když Charlie přijme její výmluvu na všechny ty změny." Mírně se usmál. "Vzpomínáš si, jak si se jí pokoušel povědět o své přeměně? Jak jsi ji přiměl hádat?"
Volnou ruku jsem sevřel v pěst. "Řekla ti o tom?"
"Ano. Objasňovala svůj… nápad. Jak vidíš, není jí dovoleno říct Charliemu pravdu - bylo by to pro něj velice nebezpečné. Ale je to chytrý, praktický muž. Bella si myslí, že Charlie přijde se svým vlastním vysvětlením. A předpokládá, že bude mylné." Edward si odfrkl. "Přece jenom jen stěží zapadáme do tradičného upířího vzorce. Charlie si o nás vytvoří svůj vlastní špatný předpoklad, tak jako ona na začátku, a my ho v tom necháme. Bella si myslí, že ho bude moci vídat… čas od času."
"Šílený," zopakoval jsem.
"Ano," souhlasil znovu.
Bylo od něj slabošské nechat jí dělat si v tomhle co chtěla, jen aby ji udržel šťastnou. To neskončí dobře.
Což mě přimělo myslet si, že nejspíš neočekával, že přežije, aby mohla otestovat svůj praštěný plán. Uklidňoval ji, aby mohla být spokojená ještě o trochu déle.
Například čtyři další dny.           
"Vypořádám se s čímkoli, co nastane," zašeptal a odvrátil obličej stranou tak, že už jsem nemohl vidět jeho odraz. "Nebudu ji teď působit bolest."
"Čtyři dny?" zeptal jsem se.
Nevzhlédl. "Přibližně."
"A potom co?"
"Co přesně máš na mysli?"
Myslel jsem na to, co říkala Bella. O tom, že ta věc byla hezky těsně zabalená v něčem silném, něčem jako upíří kůže. Takže jak to bude fungovat? Jak to dostanou ven?
"Z toho nepatrného průzkumu, který jsme byli schopni učinit, se zdá, že nestvůry používají vlastní zuby, aby unikly z dělohy," zašeptal.
Odmlčel jsem se, abych polknul žluč, která se mi nahnala do krku.
"Průzkumu?" zeptal jsem se tiše.
"To proto tu nikde poblíž nevídáš Jaspera a Emmetta. Přesně to teď dělá Carlisle. Snažíme se pomocí toho, s čím jsme tady přišli do styku, rozluštit starověké příběhy a pověry jak nejvíce je to jen možné. Hledáme něco, co by nám mohlo pomoci předpovědět budoucí chování toho stvoření."
Příběhy? Pokud o tom existují pověry, tak…
"Tak potom tahle věc není první svého druhu?" zeptal se Edward, předvídajíc můj dotaz. "Možná. Je to všechno velice útržkovité. Pověsti mohly být jednoduše výsledkem strachu a představivosti. Ačkoli…" - zaváhal - "vaše pověsti jsou pravdivé, nebo ne? Třeba jsou i tyto. Zdají se být lokalizované, propojené…"
"Jak jste našli…?"
"V Jižní Americe jsme narazili na jednu ženu. Byla vychována ve zvyklostech svého lidu. Slyšela varování o takových stvořeních, staré příběhy předávané z generace na generaci."
"Jaké varování?" zašeptal jsem.
"Že to stvoření musí být bezodkladně zabito. Předtím než by mohlo získat příliš mnoho síly."
Přesně jak si Sam myslel. Měl snad pravdu?
"Samozřejmě, jejich legendy také říkají to samé o nás. Že musíme být zničeni. Že jsme bezcitní vrazi."
Dvě ku dvěma.
Edward se pro sebe krátce, tvrdě zasmál.
"Co jejich příběhy říkají o… matkách?"
Obličej mu zahalila vlna nekonečného utrpení, a když jsem ucuknul před jeho bolestí, věděl jsem, že se nechystal dát mi odpověď. Pochyboval jsem, jestli by vůbec dokázal promluvit.
Byla to Rosalie, - která od Bellina usnutí byla tak nehybná a tichá, že jsem na její přítomnost téměř zapomněl - kdo mi odpověděl.
Z krku jí vyšel pohrdavý zvuk. "Samozřejmě že nikdo nepřežil," řekla. Nikdo nepřežil, přímé a bezcitné. "Porodit uprostřed nákazami zamořeném močálu se šamanem kreslícím ti slinami přes obličej kříže, aby zahnal zlé duše, nikdy nebyl zrovna ten nejbezpečnější způsob. Dokonce i normální porod skončil v půlce případů špatně. Nikdo z nich neměl to co tohle dítě - opatrovatele s představami, co dítě potřebuje, snažící se seznámit s těmito specifickými potřebami. Doktora s naprosto unikátními znalostmi upíří podstaty. Plán, jak pomoci dítěti na svět tak bezpečně, jak jen to půjde. Jed, který napraví všechno, co se pokazí. Dítě bude v pořádku. Ty ostatní matky by pravděpodobně přežily, kdyby tohle všechno měly - kdyby v první řadě vůbec existovaly. O čemž silně pochybuji." Opovržlivě si odfrkla.
Dítě, dítě. Jakoby to bylo všechno, na čem záleželo. Bellyn život pro ni byl nepodstatný detail - bylo přece tak snadné ho ukončit.
Edwardův obličej dostal barvu čistého sněhu. Prsty na rukou zkroutil do tvaru pařátů. Naprosto samolibě a lhostejně se na své židli otočila zády k němu. Přikrčil se.
Nech to na mě, navrhl jsem.
Zastavil se a zvedl obočí.
Tiše jsem odlepil svoji psí misku ze země a rychlým, silným švihem zápěstí ji zezadu hodil bloncce na hlavu ta tvrdě, že se - s ohlušujícím prásknutím - zmáčkla na placku, předtím než se odrazila zpátky do místnosti, narazila do sloupu a zastavila se u paty schodiště.
Bella sebou škubla, ale neprobudila se.
"Pitomá blondýna," zamručel jsem.
Rosalie pomalu otočila hlavu a oči jí plály hněvem.
"Dostal. Jsi. Mi. Jídlo. Do. Vlasů."
To sem teda udělal.
Odtáhl jsem se od Belly, tak abych s ní nezatřásl, a rozesmál se tak nesnesitelně, až mi z očí začaly vytékat slzy. Zpoza gauče jsem slyšel, jak se ke mně přidal Alicin zvonivý smích.
Přemítal jsem, proč Rosalie nezaútočila. Tak trochu jsem to předpokládal. Ale potom jsem si uvědomil, že můj smích probudil Bellu, napříč tomu že prospala ten opravdový rámus.
"Co je tady tak vtipného?" zamumlala.
"Dostal jsem jí jídlo do vlasů," řekl jsem jí, znovu se škodolibě chechtající.
"Na tohle nezapomenu, pse," zasyčela Rosalie.
"Není tak těžký vymazat blondýnce paměť," odporoval jsem. "Stačí ji fouknout do ucha."
"Pořiď si nějaký nový vtipy," odsekla.
"No tak, Jaku. Nech Rose -" Bella se zasekla uprostřed věty a sípavě se nadechla. V tom stejném okamžiku se přese mě nakláněl Edward, odhrnujíc přikrývku pryč. Zdálo se, že má křeče, záda prohnutá nad sedačkou.
"Jenom se," zafuněla, "protahuje."
Rty měla bílé, zuby pevně zaťaté, jakoby se snažila udržet v sobě křik.
Edward jí položil ruce na tváře.
"Carlisle?" zavolal napjatým, tlumeným hlasem.
"Tady jsem," ohlásil se doktor. Ani jsem neslyšel, že přišel.
"Fajn," řekla Bella, stále těžce a mělce dýchající. "Myslím, že už je konec. Ubohý miminko, nemá dost místa, to je všechno. Pořád roste."
Bylo opravdu těžké snášet ten milující tón, který používala na popisování té věci, která ji ničila. Obzvláště pak po Rosaliině bezohlednosti. Nutilo mě to přát si, abych po Belle mohl taky něco hodit.
Svými dalšími slovy mi náladu nezvedla. "Víš, že mi připomíná tebe, Jaku," řekla -  láskyplným tónem - stále lapající po dechu.
"Nepřirovnávej mě k té věci," procedil jsem skrz zuby.
"Myslela jsem jen ten prudký růst," řekla, dívajíc se jako bych ranil její city. Fajn. "Taky jsi se tak rychle vytáhl. Skoro jsem viděla, jak jsi byl minutu od minuty vyšší. S ním je to stejné. Roste tak rychle."
Kousl jsem se do jazyka, abych si zabránil říct, co jsem říct chtěl - nijak těžký, vzhledem k tomu že jsem cítil v puse krev. Samozřejmě že se to uzdraví ještě předtím, než vůbec polknu. Přesně to by Bella potřebovala. Být silná jako já, být schopná se léčit…
Už snadněji se nadechla a uvolnila se zpátky do pohovky, její tělo sláblo.
"Hmm," zamumlal Carlisle. Vzhlédl jsem a narazil na jeho oči.
"Co?" požadoval jsem vysvětlení.
Edward naklonil hlavu stranou, jakoby uvažoval nad Carlisleovými myšlenkami.
"Víš, že jsem se zajímal o genetickou strukturu plodu, Jacobe. O jeho chromozomy."
"A co s tím?"
"No, zapojením vašich podobností do uvažování-"
"Podobností?" zavrčel jsem, neoceňujíc to množné číslo.
"Prudký růst a skutečnost, že Alice nemůže vidět ani jednoho z váš."
Cítil jsem, jak se můj výraz stával prázdným. Na tu druhou jsem úplně zapomněl.
"Uvažoval jsem, jestli to znamená, že máme odpověď. Jestli jsou podobnosti zakořeněny v genech."
"Dvacet čtyři párů," zamumlal bez dechu Edward.
"To nemůžete vědět."
"Ne. Ale je zajímavé o tom uvažovat," řekl Carlisle klidně.
"Jo. Je to jednoduše fascinující."
Opět se ozvalo Bellino slabé chrápání, patřičně zdůrazňující moji jízlivost.
Ta myšlenka je okamžitě pohltila a rozhovor na téma genetiky rychle došel k bodu, kde jediná slova, kterým jsem rozuměl, byla to a a. A samozřejmě moje vlastní jméno. Alice se k nim připojila, sem tam přidajíc poznámku svým švitořivým hláskem.
Dokonce i když mluvili o mě, nepokoušel jsem se pochopit závěry, které si vyvodili. Měl jsem na mysli jiné věci. Několik skutečností, které jsem si zkoušel urovnat.
Skutečnost jedna, Bella řekla, že ta stvůra byla chráněná něčím tak silným jako upíří kůže, něčím příliš neprostupným pro ultrazvuk, příliš tvrdým pro jehly. Fakt dva, Rosalie řekla, že měli plán, jak bezpečně pomoci dítěti na svět. Skutečnost tři, Edward řekl, že - v pověrách - si ostatní potvory jako byla tahle prokousávaly cestu ven skrz jejich vlastní matky.
Otřásl jsem se.
Dávalo to tak nějak zvráceně smysl, protože skutečnost čtyři, moc věcí se skrz něco tak silného jako byla upíří kůže, prokousat nedokázalo. Zuby téhle poloviční obludky - podle pověr - byly silné dost. Stejně tak moje zuby.
A zuby upírů.
Bylo těžké přehlídnout očividné, ale zoufale jsem si přál, abych mohl. Protože jsem měl dost dobrou představu, jak přesně Rosalie plánovala tu věc dostat bezpečně ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama