Rozbřesk - 16. Výstraha: příliš mnoho informací

9. srpna 2010 v 23:51 | xoxo ♥
Zdekoval jsem se odtamtud brzo, dlouho předním než měl nastat východ slunce. Dopřál jsem si jen trochu neklidného spánku, opřený o bok pohovky. Edward mě vzbudil, když Bellina tvář opět zrudla, aby mohl převzít můj flek a znovu ji ochladit. Protáhl jsem se a usoudil, že jsem odpočíval dost dlouho na to, abych zase něco udělal smysluplného.
"Děkuji ti," řekl Edward rychle, vidíc v hlavě moje plány. "Pokud bude cesta čistá, vyrazí už dneska."
"Dám ti vědět."
Bylo skvělé být zase ve svém zvířecím já. Z toho nekonečného sezení jsem byl pěkně ztuhlý. Když jsem přišel na řešení našich problémů, prodloužil jsem krok.
Zdravíčko, Jacobe, přivítala mě Leah.
Super, jsi vzhůru. Jak dlouho je Seth mimo?
Ještě nejsem, pomyslel si Seth ospale. Jen skoro. Co potřebuješ?
Myslíš, že dokážeš být ještě hodinu při vědomí?
Jasná věc. Bez problému. Seth okamžitě vstal a protřepal si kožich.
Pojďme udělat hloubkový průzkum, řekl jsem Leah. Sethe, vezmi si okruh.
Seth se pomalu rozběhl. Jdu na to.
Další upíří pochůzka, zabručela Leah.
Máš s tím snad problém?
Samozřejmě že ne. Jednoduše miluju hýčkat tyhle miloučké pijavice.
Dobře. Tak se mrknem na to, jak rychle můžeme běžet.
Fajn, pro tohle jsem všemi deseti!
Leah byla na vzdáleném západním kraji okruhu. Raději než aby si zkrátila cestu, ale přiblížila se k domu Cullenových, se na cestě za naším setknáním držela obvodu. Sprintoval jsem přímo na západ s vědomím, že dokonce i když jsem vystartoval první, brzo by mě předhonila, kdybych jen na vteřinku zpomalil.
Zklidni se, Leah. Tohle není závod, ale průzkumná mise.
Můžu dělat obojí, a i tak ti nakopat zadek.
To jsem jí musel nechat. Já vím.
Rozesmála se.
Vzali jsme to po stezce klikatící se skrz východní hory. Běhali jsme tady, když upíři před rokem odešli, zahrnouc to do území naší hlídky, abych mohli lépe chránit zdejší lidi. Když se Cullenovi vrátili, stáhli jsme se zase zpátky na hranici. Tohle byla totiž podle smlouvy jejich půda.
Ale to by pro Sama teď nejspíš nic neznamenalo. Smlouva byla pasé. Dnešní otázkou tedy zůstávalo, do jaké míry byl ochotný rozložit svoje síly. Poohlížel se po osamocených Cullenech na nezákonný lov na jejich vlastní půdě, nebo ne? Mluvil Jared pravdu, nebo jen využívali ticha mezi námi?
Postupovali jsme hlouběji a hlouběji do hor bez nálezu sebemenší známky po přítomnosti smečky. Všude kolem byly slábnoucí upíří stopy, ale ty pachy mi teď byly důvěrně známé. Dýchal jsem je od rána do večera.
Našel jsem velice intenzivní, celkem nedávno zanechanou stopu - všichni, kromě Edwarda, sem přišli a pohybovali se tu. Ten důvod pro jejich shromáždění musel být zapomenut, když Edward přinesl domů svoji umírající těhotnou ženu. Zatnul jsem zuby. Cokoli to bylo, nemělo to se mnou nic společného.
Leah se netlačila přede mě, přestože by teď mohla. Věnoval jsem příliš pozornosti každé nové pachové stopě, než abych se soustředil na svoji rychlost. Zůstávala však po mém pravém boku, běžíc raději se mnou než upalující přede mnou.
Dostali jsme se už dost daleko, podotkla.
Jo. Pokud by Sam lovil zbloudilé, měli bychom touhle dobou zkřížit jeho trasy.
Pro něj teď má větší smysl zůstávat dole v La Push, myslela si Leah. Ví, že jsme dali pijavicím k výhodě tři bonusové balíčky očí a nohou. Nebyl by schopný je překvapit.
Tohle byla opravdu jen opatrnost.
Nechtěli bychom přece, aby naši drahocenní parazité zbytečně riskovali.
Přesně tak, souhlasil jsem, ignorujíc její jízlivost.
Strašně ses změnil, Jacobe.
Ty taky nejsi přesně ta stejná Leah, kterou jsem znal a miloval.
Pravda. Jsem teď míň otravná než Paul?
Kupodivu…ano.
Ach, sladký úspěch.
Blahopřeju.
Potom jsme znovu běželi beze slov. Pravděpodobně už nastal čas otočit se zpátky, ale ani jeden z nás nechtěl. Bylo příjemné takhle běhat. Dlouhou dobu jsme se drželi toho stejného malého kruhu vytyčeného území. Bylo fajn protáhnout si zase svaly a zdolávat drsný terén. Nemuseli jsme příliš spěchat, takže jsem přemýšlel o tom, že na zpáteční cestě bychom si mohli zalovit. Leah byla dost hladová.
Mňam, mňam, pomyslela si nevrle.
Všechno to je v tvé hlavě, řekl jsem jí. Takhle se vlci stravují. Je to přirozené a chutná to dobře. Kdybys o tom nepřemýšlela z lidské perspektivy-
Zapomeň na tu svoji povzbuzovací řeč, Jacobe. Budu lovit. Nemusím to mít ráda.
Jasně, jasně, souhlasil jsem klidně. Nebylo mojí starostí, jestli si pro sebe chtěla věci jen ztěžovat.
Několik dalších minut nic neřekla; začínal jsem uvažovat o návratu.
Děkuju, řekla najednou úplně jiným tónem.
Za co?
Že jsi mě nechal být. Že jsi mi dovolil zůstat. Byl si laskavější, než jsem kdy očekávala, Jacobe.
Ehm, bez problému. Vážně. Nevadí mi, mít tě tady, jak jsem si myslel, že bude.
Rozpustile si odfrkla. Jaká to vřelá pochvala!
Ať ti to nestoupne do hlavy.
Fajn - jestli tohle nestoupne do tvé. Na chvilku se odmlčela. Myslím si, že jsi dobrej Alpha. Ne stejným způsobem jako Sam, ale svým vlastním. Stojí za to tě následovat, Jacobe.
Překvapení mě dočista otupilo. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval dostatečně, abych odpověděl.
Ehm, díky. Nejsem si úplně jistej, jestli budu schopen zabránit tomu, aby mi tohle stouplo do hlavy. Kde se to v tobě vzalo?
Neodpověděla přímo, jen jsem sledoval slovy nedoprovázený směr jejích myšlenek. Myslela na budoucnost - a to, co jsem řekl Jaredovi onehdy ráno. Jak brzy vyprší stanovený čas a já se vrátím zpátky do lesů. Jak jsem slíbil, že až Cullenovi odejdou, vrátí se se Sethem do Samovi smečky.
Chci zůstat s tebou, řekla mi.
Údiv mi vystřelil do nohou, zablokoval mi klouby a zabránil tak dalšímu pohybu v před. Profrčela kolem mě a následně šlápla na brzdy. Pomalu dokráčela zpátky na místo, kde jsem zamrzl.
Nebudu na obtíž, přísahám. Nebudu se tě držet jak ocásek. Můžeš jít, kamkoli budeš chtít a já půjdu, kam budu chtít já. Budeš to se mnou jenom muset vydržet, když budeme oba vlci. Procházela se přede mnou tam a zpátky, nervózně mávajíc dlouhým šedým ocasem. A plánuju odejít jakmile jakmile budu schopna to dokázat… takže to možná nebude tak často.
Nevěděl jsem, co na to říct.
Jsem šťastnější teď, jako součást tvé smečky, než jsem byla za poslední roky.
Taky chci zůstat, pomyslel si tiše Seth. Neuvědomil jsem si, že zatímco běhal po okruhu, věnoval nám velké množství pozornosti. Mám tuhle smečku rád.
No právě! Sethe, tohle už moc dlouho smečka nebude. Snažil jsem se poskládat myšlenky tak, aby ho přesvědčili. Teď máme nějaký smysl, ale až… až tohle skončí, budu prostě jen vlk. Sethe, ty potřebuješ nějakej cíl. Jsi dobrý děcko. Jsi ten druh člověka, kterej má vždycky za co bojovat. Neexistuje, že by jsi teď upustil La Push. Dokončíš střední školu a uděláš něco se svým životem. Budeš dávat pozor na Sue. Mým životním cílem není zvorat ti budoucnost.
Ale-
Jacob má pravdu, podpořila mě Leah.
Ty se mnou souhlasíš?
Samozřejmě. Ale nic z toho senetýká. Stejně jsem byla na cestě pryč. Najdu si práci někde daleko od La Push. Možná si vezmu nějaký přednášky na vyšší střední. Dám se na jógu a meditace, abych zapracovala na své výbušné povaze… A zůstanu součástí téhle smečky kvůli svému duševnímu zdraví. Jacobe - přece vidíš, že to dává smysl, že jo? Já nebudu prudit tebe, ty nebudeš prudit mě a všichni budou spokojení.
Otočil jsem se zpátky a pomalu klusal na západ.
Je toho trochu víc na přemítání. Nech mě o tom popřemýšlet, jo?
Jistě. Dej si na čas.
Trvalo nám déle dostat se zase zpět. Nepokoušel jsem se spěchat. Jen jsem se zkoušel soustředit dost na to, abych hlavou nenapálil do stromu. Seth mi někde vzadu v hlavě nepatrně bručel, ale byl jsem schopný ho ignorovat. Věděl, že jsem měl pravdu. Neopustil by svoji mámu. Vrátí se zpátky do La Push a bude ochraňovat kmen, tak jak by měl.
Ale Leah jsem takhle neviděl. A to bylo jednoduše děsivé.
Smečka z nás dvou? Nehledě na fyzickou vzdálenost, nedokázal jsem si představit tu… tu intimitu té situace. Pochyboval jsem, jestli to opravdu chtěla, nebo jestli jenom zoufale toužila zůstat svobodná.
Zatímco jsem se tím probíral, Leah neřekla ani slovo. Jakoby se snad snažila dokázat, jak snadné by to bylo, kdybychom byli jen my dva.
Vběhli jsme do stáda vysoké zvěře právě když vyšlo slunce, nepatrně rozjasňující mraky nad námi. Leah si vnitřně povzdechla, ale nezaváhala. Její výpad byl čistý a účinný - dokonce elegantní. Sundala ten největší kus, jelena, ještě než překvapená zvířata dokázala plně pochopit nebezpečí.
Neschopen ji překonat jsem se vrhl na druhé největší zvíře, rychle mu zakousnuvší hrdlo, takže necítilo zbytečnou bolest. Cítil jsem Leahino znechucené soupeření s jejím hladem a snažil se jí to ulehčit tak, že jsem nechal vlka ve mně vystoupit na povrch. Žil jsem jako vlk dost dlouho, abych věděl, jak být zvířetem úplně, vidět a cítit věci stejným způsobem jako ono. Nechal jsem svoje instinkty převzít nade mnou kontrolu a posílal jí ten pocit. Na vteřinu zaváhala, ale potom nejistě sáhla do své mysli a zkusila se dívat mým způsobem. Bylo to šíleně zvláštní - naše mysli si byli propojené těsněji než kdy předtím, protože jsme se oba snažili myslet společně.
Zvláštní, ale pomohlo jí to. Její zuby pronikaly skrz srst a chlupy do boku jejího úlovku, vytrhávajíc velké kusy krvavého masa. Radši než odvrátit se pryč, jak chtěly její lidské myšlenky, nechala svoje vlčí já chovat se instinktivně. Bylo to ochromující, bezmyšlenkovité. Dovolovalo jí to najíst se v klidu.
Pro mě bylo snadné to dělat. A byl jsem rád, že jsem to nezapomněl. Protože tohle bude brzy opět můj život.
Bude Leah součástí tohohle života? Před týdnem bych ten nápad shledával naprosto děsivým. Nebyl bych schopný to snášet. Ale věděl jsem, že teď se zlepšila. A pociťujíc úlevu od permanentní bolesti nebyla už nadále ten stejný vlk. Ta stejná holka.
Jedli jsme společně, dokud jsme oba nebyli úplně plní.
Díky, řekla mi později, když si čistila čenich a tlapy o vlhkou trávu. Nezatěžoval jsem se tím; zrovna začalo mrholit a na cestě zpět jsme museli přeplavat řeku. Očistím se tak víc než dost. Nebylo tak hrozný myslet tvým způsobem.
Nemáš za co.
Když jsme dorazily k okruhu, Seth se sotva vlekl. Řekl jsem mu, ať se jde vyspat; že Leah a já převezmeme hlídku. Jeho mysl utichla do bezvědomí jen o vteřinu později.
Zamíříš zpátky k pijavicím? zeptala se.
Možná.
Je pro tebe obtížné tam být, stejně tak jako je obtížné zůstat mimo. Vím, jaké to je.
Víš, Leah, možná by si chtěla trochu popřemýšlet o budoucnosti, o tom co chceš opravdu dělat. Moje hlava nebude to nejšťastnější místo na světě. A ty se mnou budeš muset ustavičně trpět.
Přemýšlela, jak mi odpovědět. No teda, to zní hrozně. Ale upřímně, bude jednoduší vypořádat se s tvojí bolestí než čelit té mé.
Budiž.
Vím, že to pro tebe bude hrozný, Jacobe. Chápu to - možná líp než si myslíš. Nemám ji ráda, ale… je tvůj Sam. Je všechno, co chceš a zároveň všechno, co nemůžeš mít.
Nedokázal jsem odpovědět.
Vím, že pro tebe je to horší. Přinejmenším je Sam šťastný. Přinejmenším je naživu a zdravý. Miluju ho dost na to, abych to tak chtěla. Chci pro něj jen to nejlepší. Povzdechla si. Jen nechci tvrdnout kolem a pozorovat to.
Musíme o tom mluvit?
Myslím že jo. Protože chci, abys věděl, že ti to nebudu ztěžovat. Kruci, možná dokonce pomůžu. Nenarodila jsem se jako necitlivá mrcha. Jak víš, bývala jsem docela milá.
Tak daleko moje paměť nesahá.
Oba jsme se rozesmáli.
Je mi to líto, Jacobe. Je mi líto, že trpíš. Je mi líto, že se to zhoršuje místo toho, aby se to zlepšovalo.
Díky, Leah.
Myslela na věci, které už byly horší, na ty temné obrázky v mé hlavě, zatímco já jsem se snažil ji bez většího úspěchu přestat vnímat. Byla schopná se na ně dívat s nějakým odstupem, nějakým nadhledem a já musel připustit, že to pomáhalo. Dokázal jsem si představit, že možná za pár let to budu schopný vidět taky tak.
Spatřila tu vtipnou stránku každodenní podrážděnosti, kterou sebou přinášelo poflakování s upíry. Líbilo se jí moje utahování si z Rosalie, vnitřně se chechotala a dokonce jí myslí proběhlo několik vtipů o blondýnkách, které bych možná mohl využít. Ale potom její myšlenky zvážněly, setrvávajíc na Rosaliině obličeji způsobem, který mě mátl.
Víš, co je šílené?
No, skoro všechno je teď šílené. Co přesně máš na mysli?
Ta blonďatá upírka, kterou tak strašně nenávidíš - naprosto chápu její úhel pohledu.
Na chvilku jsem si myslel, že jenom hodně uboze žertuje. Ale když jsem si uvědomil, že mluvila vážně, jen těžko jsem ovládal zuřivost, která mnou otřásala. Bylo dobře, že jsme se kvůli hlídce rozdělili. Kdyby byla na dosah mých zubů…
Zadrž! Nech mě to vysvětlit.
Nechci to slyšet. Padám odsud.  
Počkej! Počkej! prosila, zatímco jsem se snažil uklidnit dostatečně na to, abych se mohl přeměnit zpátky. No tak, Jaku!
Leah, tohle opravdu nebyl ten nejlepší způsob, jak mě přesvědčit, že s tebou v budoucnu chci trávit víc času.
Bože! Jaká přehnaná reakce. Vždyť ani nevíš, o čem mluvím.
Tak o čem mluvíš?
A najednou to byla znovu ta bolestí zocelená Leah jako předtím. Mluvím o bytí geneticky slepou uličkou, Jacobe.
Jízlivá ostrost jejích slov mě zanechala tápajícího. Nečekal jsem, že by něco mohlo můj vztek přebít.
Nechápu.
Chápal by jsi, kdybys nebyl přesně jako všichni ostatní. Kdyby tě moje "ženské záležitosti" - pomyslela si ta slova tvrdým, uštěpačným tónem - nenutili utíkat schovat se, přesně jako ostatní idiotské chlapy, mohl by jsi opravdu věnovat pozornost tomu, co to všechno znamená.
Oh.
Jo, nikdo z nás se v přemýšlení o jejích záležitostech zrovna nevyžíval. Kdo by taky ano? Samozřejmě jsem si pamatoval na Leahino zděšení měsíc potom, co se přidala ke smečce - a vzpomínal jsem si na náš společný útěk před tím. Protože nemohla být těhotná - ne pokud se nestala nějaká opravdu pošahaná náboženská sračka s neposkvrněným početím. Po Samovi s nikým nebyla. A potom, jak se týdny vlekly a nic se změnilo ještě do většího nic, uvědomila si, že její tělo už víc nepodléhá normálním vzorcům. Zděšení - takže co to bylo? Změnilo se její tělo, protože se stala vlkodlakem? Nebo se stala vlkodlakem, protože s jejím tělem bylo něco špatně? Byla jediný ženský vlkodlak za celou historii vlkodlaků. Bylo to, protože nebyla ženou tolik, jak by měla být?
Nikdo z nás se tou poruchou nechtěl zabývat. Očividně to nebylo něco, do čeho bysme se mohli vcítit.
Víš, jaký má Sam názory na naše otisky, myslela si, teď už klidnější.
Jistě. Abychom zajistili pokračování linie.
Správně. Aby se udělala hromada novejch, maličkejch vlkodlaků. Pokračování druhu, přenos genů. Otiskneš se do osoby, která ti dává nejlepší šance na předání vlčích genů.
Čekal jsem, až mi milosrdně sdělí, kam tím vším mířila.
Kdybych na to byla dostatečně dobrá, Sam by se otiskl do.
Její bolest byla tak silná, až se mi z ní podlomily nohy.
Ale nejsem. Něco je se mnou špatně. Zřejmě nemám schopnost předat gen dál, navzdory mému prvotřídnímu rodokmenu. Takže jsem se stala exotem - holčičím vlkem - neschopnou pro všechno ostatní. Jsem geneticky slepá ulička a oba to víme.
Nevíme, odporoval jsem jí. Tohle je jenom Samova teorie. Otisky se dějí, ale nevíme proč. Billy si myslí, že je v tom něco jiného.
Já vím, já vím. Myslí si, že otisky slouží k tomu, aby se vytvořili silnější vlci. Protože ty a Sam jste tak obrovské potvory - větší než naši otcové. Ale každopádně pořád nejsem kandidát. Já... jsem v přechodu. Je mi dvacet a jsem v přechodu.
Ble. Já jsem tak nechtěl vést tenhle rozhovor. To nevíš, Leah. Je to pravděpodobně jen celá ta zamrznutí-v-čase věc. Když přestaneš být vlkem a znovu začneš stárnout, jsem si jistý že se věci… ehm… vrátí zase do pořádku.
To bych si mohla myslet - až na to, že se donikdo neotisknul, nehledě na můj impozantní rodokmen. Víš, dodala zamyšleně, když nebudeš nikde kolem, Seth bude mít nejspíš největší nárok na bytí Alphou - přinejmenším skrz jeho krev. Samozřejmě, nikdo by nikdy neuvažoval o mě…
Opravdu se chceš otisknout, nebo chceš aby se někdo otiskl do tebe, nebo cokoli z toho? dožadoval jsem se odpovědi. Co je špatné na tom si prostě vyrazit a zamilovat se jako obyčejný člověk, Leah? Otisky jsou jen dalším způsobem, jak ti sebrat možnost volby.
Sam, Jared, Paul, Quil… nezdá se, že by jim to vadilo.
Protože mysl ani jednoho z nich už není jeho.
Ty se nechceš otisknout?
No sakra že ne!
Jenom protože už jsi zamilovaný do. To zmizí, však víš, pokud se otiskneš. Už by si kvůli ní nikdy nemusel trpět.
Chceš zapomenout na to, co cítíš k Samovi?
Chvilku to zvažovala. Myslím, že jo.
Povzdechl jsem si. Uvažovala zdravěji než já.
Ale zpátky k mé původní myšlence, Jacobe. Chápu, proč je tvoje upíří blondýna tak chladná - v přeneseném slova smyslu. Je cílevědomá. Má oči jenom pro cenu, ne? Protože vždycky ze všeho nejvíc chceme to, co nikdy nemůžeme dostat.
Chovala by ses jako Rosalie? Zabila by jsi někoho - protože přesně to dělá, ujišťuje se, že nikdo nebude překážet Bellině smrti - udělala by jsi to, abys měla dítě? Odkdy jsi chovatelka?
Jenom chci možnosti, které nemám, Jacobe. Možná že kdybych byla v pořádku, nikdy bych na to nepomyslela.
Zabila by jsi kvůli tomu? požadoval jsem odpověď, nedovolíc ji utéct od mé otázky.
To nedělá. Myslím, že je to víc jakoby zprostředkovávala život. A… kdyby Bella požádala, abych jí s tím pomohla… odmlčela se, uvažujíc. Dokonce i přesto že na ní moc nezáleží, pravděpodobně bych udělala to stejné jako ta pijavice.
Hlasitě jsem zavrčel.
Protože kdyby se to otočilo, chtěla bych po Belle, aby to pro mě udělala. A stejně tak Rosalie. Obě by jsme to udělali stejným způsobem jako Bella.
Ahr! Jsi stejně tak zvrácená jako ony!
To je právě to vtipné na vědomosti, že něco nemůžeš mít. Učiní tě to zoufalým.
A… tohle je moje mez. Přesně tady. Tenhle rozhovor skončil.
Dobře.
Nestačilo, že souhlasila přestat. Chtěl jsem silnější ukončení než tohle.
Byl jsem jen něco kolem míle od místa, kde jsem nechal oblečení, takže jsem se změnil zpátky na člověka a pokračoval v cestě. Nepřemýšlel jsem o našem rozhovoru. Ne protože by nebylo o čem přemýšlet, ale protože jsem to nemohl vydržet. Nikdy to neuvidím tímhle způsobem - ale bylo obtížnější zabránit si v tom, když mi Leah ty myšlenky a emoce strkala přímo do hlavy.
Jo, až tohle skončí, v mé smečce teda nebude. Může si jít bědovat do La Push. Jeden malej rozkaz od Alphy, předtím než nadobro zmizím, nikoho nezabije,
Když jsem se dostal k domu, bylo opravdu hodně brzo. Bella pravděpodobně ještě pořád spala. Rozhodl jsem se, že nakouknu dovnitř, podívám se, jak to jde, dám jim zelenou na loveckou výpravu a potom si najdu nějakej flek trávy dostatečně měkkej na to, abych se na něm jako člověk vyspal. Nepřeměním se zpátky, dokud Leah nebude spát.
Ale z domu přicházela spousta slabého mumlání, takže Bella možná nakonec přece jenom nespala. A potom jsem z patra opět uslyšel ten mechanický zvuk - rentgen? Ohromný. Vypadalo to, jakože první den ze čtyřdenního odpočtu začal pořádným úderem.
Alice mi otevřela dveře předtím, než jsem mohl vejít.
Kývla mi na pozdrav. "Nazdar, vlku."
"Nazdar, prcku. Co se to nahoře děje?" Velký pokoj byl prázdný - všechno mumlání pocházelo z druhého patra.
Pokrčila titěrnými rameny. "Asi další zlomenina." Snažila se to říct nenuceně, ale úplně vzadu v její očích jsem spatřil plameny. Edward a já jsme nebyli jediní, které kvůli tomuhle pohlcoval oheň. Alice Bellu taky milovala.
"Další žebro?" zeptal jsem se chraptivě.
"Ne. Tentokrát pánev."
Zvláštní, jak mě to pokaždé bolestivě uhodilo, jakoby každá nová událost byla překvapením. Kdy přestanu být šokovaný? Každá nová pohroma vypadala zpětně tak nějak očekávatelně.
Alice upřeně hleděla na moje ruce, pozorujíc, jak se třásly.
Potom jsme z patra uslyšeli Rosaliin hlas.
"Vidíš, říkala jsem ti, že jsem neslyšela žádné prasknutí. Měl by sis nechat prohlídnout uši, Edwarde."
Nedostalo se jí žádné odpovědi.
Alice se ušklíbla. "Myslím, že ji Edward nakonec rozcupuje na malý kousíčky. Jsem ohromená, že to Rose nevidí. Nebo si možná myslí, že Emmett bude schopný ho zastavit."
"Vezmu si Emmett," nabídl jsem. "Ty můžeš pomoct Edwardovi s tou trhací částí."
Alice se napůl usmála.
Následně přišel dolů celý průvod - tentokrát nesl Bellu Edward. Svírala svůj kelímek krve v obou rukách a její obličej byl dokonale bílý. Viděl jsem, jak napříč tomu že Edward vyrovnával sebemenší pohyb svého těla tak, aby do ní nestrkal, byla v bolestech.
"Jaku," zašeptala a skrze příval bolesti se usmála.
Jen jsem na ni zíral a nic neříkal.
Edward Bellu opatrně položil na pohovku a posadil se na podlahu k její hlavě. Krátce jsem uvažoval, proč ji nenechali nahoře a okamžitě jsem usoudil, že to musel být Bellin nápad. Chtěla se chovat, jakoby bylo všechno normální, vyvarovat se nemocničnímu postubu. A on jí vyhověl. Přirozeně.
Carlisle přišel pomalu dolů jako poslední, obličej svraštěný obavami. Pro jednou tak díky tomu vypadal dostatečně starý na doktora.
"Carlisle," řekl jsme. "Byli jsme na půli cesty do Seattlu. Nikde ani známky po smečce. Můžete jít."
"Děkuji ti, Jacobe. Správné načasování. Je toho hodně, co potřebujeme." Jeho černé oči se mihly ke kelímku, který Bella tak pevně svírala.
"Upřímně, myslím, že vás klidně může jít víc než tři. Jsem si dost jistý, že se Sam soustřeďuje na La Push."
Carlisle souhlasně přikývl. Překvapilo mě, jak ochotně přijal moji radu. "Pokud si to myslíš. Alice, Esme, Jasper a já půjdeme teď. Potom může Alice vzít Emmetta a Rosa-"
"V žádném případě," zasyčela Rosalie. "Emmett může jít s vámi teď."
"Měla by jsi jít také lovit," řekl Carlisle mírně.
Jeho tón neobměkčil ten její. "Půjdu na lov, až půjde on," zavrčela, trhla hlavou směrem k Edwardovi a potom pohodila vlasy zpátky.
Carlisle si povzdechl.
Jasper a Emmett byli bleskově dole a Alice se k nim u skleněných dveří ve vteřině připojila. Esme doplula k Alicinu boku.
Carlisle mi položil ruku na paži. Ten ledový dotyk nebyl moc příjemný, ale neucuknul jsem. Poslušně jsem držel, částečně z údivu a částečně protože jsem nechtěl ranit jeho city.
"Děkuji ti," řekl znovu a potom vystřelil ze dveří společně s těmi čtyřmi ostatními. Moje oči je následovaly, jak letěli přes louku a zmizeli dřív, než jsem se stihl znovu nadechnout. Jejich potřeby museli být mnohem naléhavější, než jsem si představoval.
Místnost na chvíli ovládlo ticho. Cítil jsem, jak mě někdo probodával pohledem a věděl jsem úplně přesně, kdo to byl. Plánoval jsem zdekovat se a trochu si schrupnout, ale šance zkazit Rosalii ráno byla příliš lákavá, než abych ji nechal plavat.
Takže jsem se došoural ke křeslu vedle Rosaliina, posadil se a rozvalil se v něm tak, že jsem hlavu přiklonil k Belle a moje levé chodidlo zůstalo poblíž Rosaliina obličeje.
"Fuj. Vyhoďte někdo toho psa ven," zamručela, nakrčujíc nos.
"Už jsi slyšela tenhle, psychopatko? Jak umírají mozkový buňky blondýnek?"
Mlčela.
"No?" zeptal jsem se. "Znáš ho nebo ne?"
Demonstrativně se dívala na televizi a ignorovala mě.
"Slyšela ho?" zeptal jsem se Edwarda.
V jeho napjaté tváři nebylo ani zrníčko humoru - dokonce ani nepohnul očima od Belly. Ale odpověděl: "Ne."
"Paráda. Takže tenhle si užiješ, pijavice - mozkové buňky blondýnek umírají osamoceně."
 Rosalie se na mě ani nepodívala. "Zabila jsem stokrát víc než ty, ty odporná bestie. Na to nezapomeň."
"Jednoho dne, královno krásy, tě otráví jenom mě zastrašovat. Opravdu se na to těším."
"To stačí, Jacobe," ozvala se Bella.
Shlédl jsem k ní a narazil na její mračící se obličej. Vypadalo to, že její včerejší dobrá nálada byla už dávno pryč.
Nechtěl jsem ji naštvat. "Chceš, abych vypadnul?" nabídl jsem jí.
Předtím než jsem mohl začít doufat - nebo se obávat - že už mě má konečně dost, zamrkala a její nevlídný pohled zmizel. Vypadala naprosto šokovaná, že jsem si vyvodil takový závěr. "Ne! Samozřejmě že ne."
Povzdechl jsem si a stejně tak i Edward, jenom on o mnoho tišeji. Věděl jsem, že si taky přál, aby se přese mě konečně přenesla. Jaká škoda, že ji nikdy nepožádal, aby udělala něco, co by ji mohlo učinit nešťastnou.
"Vypadáš unaveně," podotkla Bella.
"Jsem k smrti umlácenej," souhlasil jsem.
"Ráda bych tě umlátila k smrti," zamumlala Rosalie, příliš slabě aby to Bella zaslechla.
Jenom jsem se zasunul hlouběji do křesla, udělajíc si větší pohodlí. Moje bosé chodidlo se nebezpečně přiblížilo Rosalii a ona ztuhla. Po několika minutách ji Bella požádala o znovu naplnění kelímku. Ovanul mě náhlý poryv větru, když Rosalie vyletěla do poschodí, aby přinesla další krev. Nastalo dokonalé ticho. Usoudil jsem, že by možná nebylo špatný trochu si zdřímnout.
A potom se zmateně ozval Edward. "Říkala jsi něco?" Zvláštní. Protože nikdo nic neříkal a protože Edward slyšel stejně dobře jako já, měl by to vědět.
Upřeně hleděl na Bellu a ona mu jeho pohled oplácela. Oba vypadali vrcholně zmateně.
"Já?" zeptala se po chvilce. "Nic sem neříkala."
Přesunul se na kolena, naklánějíc se nad ni, a jeho výraz byl najednou pronikavý úplně jiným způsobem. Jeho černé oči se soustředily na její tvář.
"Na co právě myslíš?"
Bezvýrazně na něj zírala. "Na nic. Co se děje?"
"Na co jsi myslela před minutou?" zeptal se.
"Jenom… na ostrov Esme. A peří."
Připadalo mi to jako maximální blábolení, ale potom se začervenala a já došel k názoru, že bylo lepší to nechápat.
"Řekni ještě něco," zašeptal.
"Jako co? Edwarde, co se děje?"
Výraz jeho tváře se opět změnil a následně udělal něco, z čeho mi spadla čelist. Zaslechl jsem za sebou zalapání po dechu a věděl, že se vrátila Rosalie a byla přesně tak ohromená jako já.
Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.
"Ten p-" polknul. "To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu."
Na okamžik místnost ovládlo naprosté ticho. Nemohl jsem pohnout svaly, dokonce ani mrknout. A potom -
"Panenko skákavá, ty ho slyšíš!" zakřičela Bella. O vteřinu později sebou škubla.
Edwardovy ruce putovaly na nejvyšší bod jejího břicha a jemně hladil místo, kam ji to muselo kopnout.
"Pšt," zašeptal. "Polekala si to…ho."
Jeho oči byly rozšířené a plné údivu. Zlehka se poplácala na straně břicha. "Promiň, drahoušku."
Edward soustředěně naslouchal, hlavu skloněnou nad její břicho.
"Co si myslí teď?" dožadovala se dychtivě.
"To… on nebo ona, je…" odmlčel se a vzhlédl jí do očí. Ty jeho byly přeplněné podobným úžasem - jenom více opatrné a zdráhavé. "On je šťastný," řekl nevěřícně
Zalapala po dechu a bylo nemožné nevidět ten fanatický třpyt v jejích očích. Láska a oddanost. Z očí se jí vylily slzy jako hrachy a mlčky jí klouzaly dolů po tvářích, přes její smějící se rty.
Zatímco na ni upřeně hleděl, jeho obličej nebyl vyděšený nebo rozzlobený nebo mučený v plamenech nebo jakýkoli z těch výrazů, které nosil od té doby, co se vrátili. Žasl s ní.
"Samozřejmě, že jsi šťastný, miláčku, samozřejmě že jsi," pobrukovala, hladíc si břicho, zatímco jí slzy zmáčely tváře. "Jak by jsi nemohl být, se vším tím bezpečím a teploučkem a láskou? Tolik tě miluju, můj maličký EJi, samozřejmě že jsi šťastný."
"Jak jsi mu to řekla?" zeptal se Edward zvědavě.
Znovu zčervenala. "Tak trochu jsem ho pojmenovala. Nemyslela jsem, že by jsi chtěl… no, však víš."
"EJ?"
"Tvůj otec se taky jmenoval Edward."
"Ano, to ano. Co-?" Odmlčel se a potom zamručel. "Hmm."
"Co?"
"Má rád i můj hlas."
"Samozřejmě že má." V jejím tónu zaznívala škodolibá radost. "Máš ten nekrásnější hlas ve vesmíru. Kdo by ho nemiloval?"
"Máš záložní plán?" zeptala se Rosalie, naklánějící se přes pohovku se stejně obdivným, škodolibě radostným výrazem, jaký měla na tváři Bella. "Co když on je ona?"
Bella si hřbetem ruky utřela mokré oči. "Probírala jsem se několika nápady. Pohrávala si s Renée a Esme. Přemýšlela jsem o… Ruh-nez-may."
"Ruhnezmay?"
"R-e-n-e-s-m-e-e. Příliš ujetý?"
"Ne, líbí se mi to," ujistila ji Rosalie. Jejich hlavy byly tak blízko u sebe, zlatá a mahagonová. "Je to překrásné. Jedinečné, takže to sedí."
"Pořád si myslím, že je to Edward."
Edward civěl do neurčita, obličej prázdný jak horečně naslouchal.
"Co?" zeptala se Bella rozzářeně. "Na co myslí teď?"
Nejprve neodpověděl, ale potom - šokujíc zbytek z nás, tři odlišné a oddělená zalapání po dechu - položil ucho něžně na Bellino břicho.
"Miluje tě," zašeptal Edward omámeně. "Absolutně tě zbožňuje."
V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl sám. Úplně sám.
Nejradši bych si naliskal, když jsem si uvědomil, jak moc jsem s tím odporným upírem počítal. Jak tupé - jak jsem kdy mohl věřit pijavici! Samozřejmě že by mě nakonec zradil.
 Počítal jsem, že ho budu mít po boku. Počítal jsem, že bude trpět víc než jsem trpěl já. A nejvíc ze všeho jsem počítal s tím, že bude tu hnusnou věc zabíjející Bellu nenávidět víc, než jsem ji nenáviděl já.
Věřil jsem mu v tom.
Jenže teď byli všichni pohromadě, dva z nich sklánějící se nad rostoucí, neviditelnou příšerkou s očima rozzářenýma, jakoby byli šťastná rodinka.
A já byl úplně sám se svojí nenávistí a bolestí, která byla tak hrozná, že jsem si připadal, jakoby mě mučili. Jakoby mě pomalu tahali skrz nekončící pás pekelně ostrých žiletek. Ta bolest byla tak hrozná, že by jsem s úsměvem přijal smrt, jen abych od toho utekl.
Žár mi zprovoznil zatuhlé svaly a znovu jsem stál na nohou.
Všichni tři ke mně rychle otočili hlavy a já sledoval svoji bolest čeřící Edwardovu tvář, jak mi opět nedovoleně vstoupil do hlavy.
 "Ahh," zasténal.
Nepřemýšlel jsem o tom, co jsem dělal; jen jsem tam stál, třesoucí se, připravený vystřelit na útěk, o kterém jsem rozvažoval.
Pohybujíc se jako útočící had se Edward vrhl k nízkému stolku a vytáhl něco ze zásuvky. Hodil to po mě a já ten předmět reflexivně chytl.
"Běž, Jacobe. Zmiz odsud." Neřekl to tvrdě - mrštil ta slova na mě jakoby mi zachraňovala život. Pomáhal mi naleznout útěk, po kterém jsem tak zoufale toužil.
Předmět v mé ruce byl svazek klíčů od auta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama