Rozbřesk - 17.Jako co vypadám? Čaroděj ze země Oz? Potřebuješ mozek? Potřebuješ srdce? Tak do toho. Vezmi si moje. Vezmi si všechno, co mám.

9. srpna 2010 v 23:49 | xoxo ♥
Když jsem běžel do Cullenovic garáže, měl jsem víceméně vymyšlený plán, jehož druhou částí bylo na cestě nazpátek totálně zdemolovat auto té hnusné pijavice.
Takže jsem byl docela v rozpacích, když jsem do vzduchu zmáčkl tlačítko na klíčích a nebylo to jeho Volvo, co pro mě zapípalo a zablikalo světly. Bylo to jiné auto - naprostá jednička v dlouhé řadě dopravních prostředků, z nichž byla valná většina svým vlastním způsobem hodna obdivného slintání.
Skutečně zamýšlel dát mi klíčky k Aston Martin Vanquish nebo to bylo jen omylem?
Nezastavil jsem se, abych o tom přemýšlel. Ani jsem nevěděl, jestli tohle změní tu druhou část mého plánu. Prostě jsem sebou praštil do měkkého koženého sedadla a nastartoval, zatímco se moje kolena tlačila na volant. Vrnění motoru by mě možná nějaký jiný den donutilo spokojeně zasténat, ale momentálně bylo všechno, co jsem dokázal dělat, soustředit se dostatečně na to, abych se mohl rozjet.
Nahmatal jsem páčku na nastavování sedadel a jak moje noha stlačila pedál, posunul jsem se dozadu. Auto vystartovalo téměř nadzvukovou rychlostí.
Zabralo to jenom chviličku a už jsem se proháněl po přiléhavé, klikaté příjezdové cestě. Auto reagovalo na moje požadavky jakoby ho spíše než moje ruce řídily moje myšlenky. Jakmile jsem vyjel z tunelu, tvořeným zeleným porostem, a zamířil na dálnici, letmo jsem zahlédl Leahinu šedou tvář znepokojeně vykukující mezi kapradinami.
Na půl vteřiny jsem uvažoval, co si asi myslela, ale potom jsem si uvědomil, že je mi to totálně putna.
Zahnul jsem na jih, neboť dneska jsem neměl trpělivost na trajekty nebo velký provoz nebo cokoli jiného, co by znamenalo, že bych musel odlepit nohu z pedálu přitisknutého až k podlaze.
Nějakým zvráceným způsobem byl ale dnešek můj šťastný den. Pokud jste pod pojmem štěstí chápali prohánění se dvoustovkou po ojetelé silnici bez toho, aby jste potkali jediného policajta, dokonce ani v jejich třicet-mil-za-hodinu místech, kde obvykle vyčkávali na svoji kořist překročící povolenou rychlost. Jaké zklamání. Trocha akce díky policejní naháněčce by mohla být příjemné zpestření, nemluvě o poznávací značce, která by vrhla podezření na pijavici. Jasně, koupil by si z toho svoji cestičku ven, ale mohlo by to pro něj být alespoň trochu nepříjemné.
Jediná známka sledování, na kterou jsem narazil, byl záblesk tmavě hnědého kožichu míhající se lesem, běžící souběžně se mnou několik mil od jižního okraje Forks. Vypadalo to na Quila. Musel mě taky vidět, protože po minutě zase zmizel bez toho, aby vyvolal poplach. Opět jsem si málem lámal hlavu nad tím, jaká bude jeho zpráva, než jsem si vzpomněl, že je mi to naprosto volný.
Upaloval jsem po dlouhé do U tvarované silnici, mířící do největšího města, které jsem dokázal najít. To byla ta první část mého plánu.
Připadalo mi, že to zabralo věčnost, nejspíš protože se do mě neustále zařezávaly ty proklaté žiletky, ale ve skutečnosti to nebyly ještě ani dvě hodiny, co jsem zamířil do předměstí částečně patřící k Tacomě a částečně k Seattlu. Zpomalil jsem, protože jsem opravdu netoužil zabít nějakého nevinného kolemjdoucího.
Byl to pěkně pitomej plán. A nebude fungovat. Ale když jsem se v hlavě snažil najít nějaký jiný způsob, jak se oprostit od své bolesti, vyskočila na světlo světa Leahina dnešní slova.
To zmizí, však víš, pokud se otiskneš. Už by si kvůli ní nikdy nemusel trpět.
Vypadalo to, že odstranění svobodné možnosti volby možná nebyla ta nejhorší věc na světě. Možná že cítit se takhle byla ta nejhorší věc na světě.
Ale viděl jsem všechny ty holky v La Push, nahoře v rezervaci Makah i ve Forks. Potřeboval jsem širší sortiment potencionálních partnerek.
Takže jak v davu namátkou najít spřízněnou duši? Tak nejdřív bych potřeboval ten dav. Takže jsem se kolem rozhlížel po nějakém vhodném místě. Minul jsem několik nákupních středisek, které by nejspíš byly dost vhodným místem k nalezení dívky v mém věku, ale nedokázal jsem se přinutit zastavit. Chtěl jsem se otisknout do nějaké holky, která se celý den poflakuje v obchoďáku?
Jak jsem pokračoval na jih, ulice se zaplňovaly stále víc a víc. Konečně jsem narazil na rozsáhlý park plný dětí, rodin, skateboardů, kol, papírových draků, pikniků a vlastně od všeho trochu. Do té chvíle jsem to nezaregistroval, ale byl krásný den. Slunce a to všechno. Lidé vylézali z domů, aby obdivovali modrou oblohu.
Zaparkoval jsem napříč dvěmi místy pro postižené - jednoduše žebrající o pokutu - a přimísil se k davu.
Procházel jsem se kolem snad celé hodiny. Dost dlouho na to, aby se slunce přehouplo na druhou stranu oblohy. Zíral jsem do tváře každé dívky, která se mihla kdekoli v mé blízkosti, nutíc se opravdu dívat, všímajíc si, která byla hezká, která měla modré oči, která vypadala dobře i s rovnátky a která na sobě měla tunu make-upu. Pokoušel jsem se najít něco zajímavého na každé jedné tváři, abych s jistotou věděl, že jsem se opravdu snažil. Věci jako: takhle měla opravdu rovný nos; tahle by si měla stáhnout vlasy z očí; tahle by mohla dělat reklamy na rtěnky, kdyby zbytek jejího obličeje byl stejně dokonalý, jako její rty…
Někdy mi můj upřený pohled oplácely. Někdy hleděly vyděšeně, jakoby si myslely, Kdo je ten velkej šílenec, kterej na mě civí? Někdy mi připadalo, že se dívaly s určitým druhem zaujetí, ale možná se jenom ke slovu přihlásilo moje ego.
Každopádně se nic nedělo. Dokonce i když jsem se setkal s očima dívky, která byla - nesporně - ta nejžhavější v celém parku a pravděpodobně i ve městě a upírala na mě pohled s hloubáním, které vypadalo jako zájem, nic jsem necítil. Jen tu stejnou zoufalou touhu najit únikovou cestu od své bolesti.
Jak čas plynul, začínal jsem si všímat jen těch špatných věcí. Bellyných znaků. Tahle měla stejnou barvu vlasů. Tamta měla velice podobně tvarované oči. Tahle měla naprosto stejné lícní kosti. Tamta měla tu stejnou malou vrásku mezi obočím - což mě nutilo přemítat, kvůli čemu si asi dělala starosti…
A tehdy jsem se vzdal. Protože bylo nekonečně pitomé myslet si, že jsem si vybral přesně to správné místo a čas, a že jednoduše narazím do své spřízněné duše jenom proto, že jsem si to tak beznadějně přál.
Stejně by nemělo smysl najít ji tady. Pokud měl Sam pravdu, nejlepší místo na objevení správné genetické kombinace by bylo v La Push. A tam nikdo evidentně nevyhovoval mým požadavkům. Ale jestli měl pravdu Billy, tak kdo se v tom pak měl vyznat? Co způsobovalo, že byli vlci silnější?
Došoural jsem se zpátky k autu, žuchl na kapotu a pohrával si s klíčky.
Možná že jsem byl to, co si o sobě myslela Leah myslela. Nějaký druh slepé uličky, který by se neměl přenést do další generace. Nebo byl možná můj život jen jeden velkej, krutej vtip a neexistovala z něj možnost útěku.
"Hej, jsi v pořádku? Haló? Ty tam, ty s tím kradeným autem."
Vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten hlas mluvil ke mně a další vteřinu zabralo rozhodnutí zvednout hlavu.
Povědomě vypadající dívka na mě upřeně hleděla s mírně nervózním výrazem. Věděl jsem, proč jsem rozpoznával její obličej - už jsem si ho jednou prohlížel. Světle červeno-zlaté vlasy, světlá kůže, pár zlatavých pih roztroušených na nose a líčkách a oči barvy skořice.
"Pokud se cítíš tak zkroušeně, že jsi šlohl auto," řekla, usmívající se tak, že jí na tváři vyskočil dolíček, "možná by ses měl jít radši udat."
"Je půjčené, ne ukradnuté," odsekl jsem. Můj hlas zněl hrozivě - jako bych předtím brečel nebo tak něco. Jak trapné.
"To ti nepochybně pomůže u soudu."
Zamračil jsem se. "Potřebuješ něco?"
"Ne tak docela. Dělala jsem si srandu z auta, však víš. To jenom… vypadáš opravdu rozrušeně. Jo no, hele, já jsem Lizzie." Natáhla ke mně ruku.
Díval jsem se na ni, dokud ji znovu nespustila.
"Každopádně…," pokračovala mírně rozpačitě, "Jenom jsem uvažovala, jestli bych nemohla nějak pomoct. Předtím to vypadalo, jakoby si někoho hledal." Kývla hlavou k parku a pokrčila rameny.
"Jo."
Vyčkávala.
Povzdechl jsem si. "Nepotřebuju pomoc. Ona tady není."
"Oh, to je mi líto."
"Mě taky," zamumlal jsem.
Znovu jsem se na tu dívku podíval. Lizzie. Byla hezká. A dost milá aby se snažila pomoct nabručenému cizinci, který musel vypadat šílenec. Proč to nemohla být ona? Proč všechno muselo být tak podělaně složitý? Milá holka, hezká a svým způsobem zábavná. Tak proč ne?
"Božský auto," řekla. "Je opravdu škoda, že už je víc nevyrábí. Podle mě je i Vantage překrásnej, ale na Vanquish je prostě něco zvláštního…"
Hezká holka, která se vyzná v autech. Bomba. Soustředěně jsem jí hleděl do tváře, přejíc si, aby věděl, jak to donutit sepnout. No tak, Jaku - už se otiskni.
"Jak to jezdí?" zeptala se.
"Tomu bys ani nevěřila," řekl jsem jí.
Usmála se tím jedno-dolíčkovým úsměvem, zřetelně potěšena, že ze mě vytáhla alespoň částečně zdvořilou odpověď, a já jí její úsměv zdráhavě oplatil.
Ale její úsměv s těma ostrýma, pronikavýma žiletkama, které se mi zarývaly do těla, nic nezmohl. Nezáleželo na tom, jak moc jsem si to přál, můj život už se nikdy neposkládá dohromady.
Nebyl jsem na tom zdravějším místě, kam mířila Leah. Nebyl jsem schopný zamilovat se jako obyčejný člověk. Ne když jsem krvácel pro někoho jiného. Možná - kdyby to bylo odteď za deset let, Bellino srdce bylo už dlouho mrtvé a já se protáhl vším tím truchlením a nářky a vyšel z toho znovu v jednom kuse - možná potom bych dokázal Lizzie nabídnout projížďku v tomhle bouráku a probírat s ní výrobce a modely, dozvědět se něco o ní a zjistit, jestli se mi líbí jako osoba. Ale tohle se teď nestane.
Magie mě nezachrání. Budu prostě muset přijmout utrpení jako chlap. Překousnout to.
Lizzie stále čekala, možná doufajíc, že jí tu projížďku vážně nabídnu. A nebo možná taky ne.
"Radši to auto vezmu zpátky týpkovi, od kterýho jsem si ho půjčil," zamumlal jsem.
Znovu se usmála. "Ráda slyším, že budeš sekat dobrotu."
"Jo, přesvědčila si mě."
Sledovala, jak nasedám do auta, stále mající obavy. Nejspíš jsem vypadal jako někdo, kdo se chystal sjet z útesu. Což bych asi udělal, kdyby tenhle druh postupu fungoval i u vlkodlaků. Krátce zamávala a její oči následovaly auto.
Zpočátku jsem jel jako každý normální duševně zdravý člověk. Nespěchal jsem. Nechtěl jsem jet tam, kam jsem jel. Zpátky do toho domu, do toho lesa. Zpátky k bolesti, od které jsem utekl. Zpátky být na to absolutně sám.
Dobře, tohle bylo trochu melodramatický. Nebudu úplně sám, ale to to jenom zhoršovalo. Leah a Seth budou muset trpět se mnou. Byl jsem rád, že alespoň Seth to nebude muset snášet příliš dlouho. Ten smrad si nezasloužil mít část mysli rozcupovanou na kousky. Leah ostatně taky ne, ale ona tomu přinejmenším rozuměla. Pro Leah bolest nebyla nic nového.´
Těžce jsem si povzdechl, když jsem pomyslel na to, co po mě Leah chtěla, protože teď už jsem věděl, že to dostane. Pořád jsem na ni byl naštvanej, ale nemohl jsem ignorovat skutečnost, že bych mohl její život učinit snazším. A - teď když jsem ji znal lépe - jsem se domníval, že by nejspíš udělala to stejné pro mě, kdyby naše pozice byly obrácené.
Přinejmenším bude velice zajímavé a rovněž pěkně zvláštní mít Leah za společníka - za přítele. Už teď bylo jasné, že se si dostaneme navzájem hluboko pod kůži. Ona nebyla tím, kdo by mě v tom nechal utápět se, a to podle mě bylo dobře. Pravděpodobně jsem potřeboval někoho, kdo by mi teď i potom nakopal zadek. Ale podstatou věci zůstávalo, že opravdu byla jediný přítel, který měl šanci pochopit, čím jsem si právě procházel.
Přemýšlel jsem o lovu dneska ráno a jak blízko naše mysli v tu chvíli na okamžik byly. Nebylo to zlé. Jen odlišné. Trošku děsivé a trošku trapné. Ale nějakým ujetým způsobem rovněž příjemné.
Nemusel jsem být úplně sám.
A věděl jsem, že Leah byla dost silná na to, aby se mnou čelila nadcházejícím měsícům. Měsícům a rokům. Unavovalo mě na to myslet. Cítil jsem se, jako bych zíral ven na oceán, který budu muset přeplavat od pobřeží  k pobřeží, než si budu moct znovu odpočinout.
Tolik času bude potřeba, a tak málo času zbývalo, než to všechno vypukne. Než se vrhnu do oceánu. Ještě dalšího tři a půl dne a já byl tady, mrhající tím málem času, který jsem měl.
Opět jsem pořádně šlápnul na plyn.
Viděl jsem Sama a Jareda na hlídce, každého na jiné straně silnice, když jsem závodil nahoru po silnici směrem k Forks. Byli dobře skryti mezi hustým porostem, ale já je očekával a věděl, co hledat. Když jsem kolem nich profrčel, kývl jsem, nevzrušujíc se údivem, který v nich můj jednodenní výlet vyvolal.
Když jsem jel po Cullenovic příjezdové cestě, kývl jsem také na Leah a Setha. Začalo se stmívat a mraky byly na straně, odkud jsem zaslechl nějaký pohyb, neprostupné, ale zahlédl jsem jejich oči třpytící se v záři čelních světel. Vysvětlím jim to až později. Bude na to hromada času.
Byl jsem překvapený, když jsem v garáži našel Edwarda, čekajícího na mě. Celé dny jsem ho neviděl byť jen na vteřinu se vzdálit od Belly. Z jeho tváře jsem ale mohl vyčíst, že se jí nic špatného nepřihodilo. Ve skutečnosti vypadal klidnější než předtím. Žaludek se mi stáhl, když jsem si vzpomněl, kde se ten klid vzal.
Jaká škoda že jsem - ke vší mé sklíčenosti - zapomněl rozmlátit to auto. No dobře. Stejně bych pravděpodobně nebyl schopnej ustát demolici tohohle auta. Možná že to předvídal natolik, že právě proto mi ho půjčil.
  "Jen na slovíčko, Jacobe," řekl, jakmile jsem vypnul motor.
Zhluboka jsem se nadechl a chvilku to v sobě zadržel. Potom jsem pomalu vylezl z auta a hodil po něm klíčky.
"Díky za půjčení," řekl jsem kysele. Podle všeho mu to budu muset splatit. "Co chceš tentokrát?"
"Za prvé… Vím, jakou averzi chováš k využívání své pravomoci ve své smečce, ale.."
Zamrkal jsem, ohromený že ho vůbec kdy napadlo začít s tímhle. "Co?"
"Pokud nechceš nebo nebudeš omezovat Leah, potom já-"
"Leah?" přerušil jsem ho, mluvíc skrz zaťaté zuby. "Co se stalo?"
Edwardova tvář byla tvrdá. "Přišla sem podívat se, proč jsi tak náhle odjel. Pokoušel jsem se jí to vysvětlit. Předpokládám, že to nevyznělo nejlépe."
"Co udělala?"
"Přeměnila se zpátky na člověka a-"
"Vážně?" přerušil jsem ho znovu, tentokrát šokovaný. Nedokázal jsem to zpracovat. Leah spustila svoji obranu přímo v epicentru nepřátelského území?
"Chtěla si… promluvit s Bellou."
"S Bellou?"
Další slova spíš syčel než vyslovoval. "Nedopustím, aby se Bella takhle znovu rozrušovala. Nezajímá mě, jak oprávněná si Leah myslí, že je! Neublížil jsem jí - to bych samozřejmě neudělal - ale vykopnu ji z domu, pokud se to opět stane. Přehodím ji rovnou přes řeku-"
"Zadrž! Co řekla?" Nic z toho mi nedávalo sebemenší smysl.
Edward se zhluboka nadechl, uklidňujíc se. "Leah byla zbytečně hrubá. Nebudu předstírat, že rozumím, proč Bella není schopna tě nechat jít, ale vím, že se takto nechová, aby tě zraňovala. Opravdu trpí nad bolestí, kterou tobě, a mě, způsobila, když tě požádala, abys zůstal. To, co Leah řekla, bylo nemístné. Bella brečela -"
"Moment - Leah ječela na Bellu kvůli mně?"
Jedním, rázným pohybem hlavy přikývl. "Byl jsi naprosto jasným původcem."
Ouha. "Nechtěl jsem po ní, aby to udělala."
"Já vím."
Obrátil jsem oči v sloup. Samozřejmě že to věděl. On věděl všechno.
Ale s Leah se opravdu něco dělo. Kdo by tomu věřil? Nakřáčela do doupěte pijavic jako člověk, aby si stěžovala, jak se ke mně chovali.
"Nemůžu slíbit, že budu Leah ovládat," řekl jsem mu. "To neudělám. Ale promluvím si s ní, dobře? Nemyslím si, že se to bude opakovat. Leah není typ člověka, kterej se drží zpátky, takže to ze sebe nejspíš všechno dostala dneska."
"Řekl bych, že ano."
"Každopádně si o tom promluvím i s Bellou. Není potřeba, aby se cítila provinile. Je to moje rozhodnutí."
"To už jsem jí řekl."
"Jak taky jinak. Je v pořádku?"
"Momentálně spí. Rose je s ní."
Takže ta psychopatka byla teď už "Rose." Dočista přešel na temnou stranu.
Nevšímal si mých myšlenek a ještě rozvedl odpověď na moji otázku. "V některých ohledech… je jí lépe. Pominuli tu Leahinu tirádu a z toho pramenící pocit viny."
Ještě lepší. Protože teď Edward slyšel tu příšerku, všechno bylo naprosto přeslazené. Úžasné.
"Je toho trochu víc," zamumlal. "Když nyní mohu rozpoznat myšlenky toho dítěte, je zřejmé, že on nebo ona má pozoruhodně rozvinuté psychické schopnosti. Do jisté míry nám rozumí."   
Spadla mi čelist. "To jako vážně?"
"Ano. Zdá se, že má teď mírné tušení, jak jí ubližuje. Snaží se tomu vyvarovat jak je to jen možné. On… ji miluje. Už teď."
Zíral jsem na něho a cítil se, jakoby mi měly oči vypadnout z důlků. Zpoza své nevěřícnosti jsem spatřil, že tohle byl ten zlomový faktor. Tohle Edwarda změnilo - ta potvora ho přesvědčila o své lásce. Nemohl nenávidět něco, co Bellu milovalo. To bylo taky nejspíš to, proč nemohl nenávidět ani mě. Přesto tu byl obrovský rozdíl. Já ji nezabíjel.
Edward pokračoval, chovajíc se jakoby nic z toho neslyšel. "Domnívám se, že vývoj je dále, než jsme odhadovali. Až se Carlisle vrátí-"
"Ještě nejsou zpátky?" přerušil jsem ho zostra. Vybavil jsem si Sama a Jareda hlídkující u cesty. Nezačali být zvědaví, co se to tady dělo?
"Alice a Jasper jsou. Carlisle po nich poslal všechnu krev, kterou byl schopen získat, ale není jí tolik, v kolik doufal - způsobem, jakým Bellin apetýt roste, spotřebuje tuto zásobu během dalšího dne. Carlisle se zdržel, aby zkusil jiný zdroj. Nemyslím si, že by to teď bylo nezbytné, ale on chce být připraven na všechny možnosti."
"Proč to by to nebylo nezbytné? Jestli jí potřebuje pořád víc?"
Když se pustil do vysvětlování, bedlivě pozoroval a naslouchal všem mým reakcím. "Pokouším se přesvědčit Carlisle, aby jakmile se vrátí, přivedl dítě na svět."
"Cože?"
"Dítě se zjevně snaží vyvarovat se hrubým pohybům, ale je to obtížné. Stává se příliš velkým. Je šílenství čekat, když je oproti Carlislovu odhadu očividně mnohem vyvinutější. Bella je příliš křehká na otálení."
Nohy mi přimrzly k zemi. Nejdřív jsem tak počítal s Edwardovou nenávistí k té věci. A teď jsem si uvědomil, že jsem o těch čtyřech dnech přemýšlel jako o jistotě. Spoléhal jsem na ně.
Nekonečný oceán zármutku, který mě očekával, se rozprostřel přímo přede mnou.
Snažil jsem se popadnout dech.
Edward vyčkával. Zíral jsem mu do tváře, zatímco jsem se vzpamatovával, uvědomujíc si další změnu.
"Myslíš si, že to zvládne," zašeptal jsem.
"Ano. To byla ta další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit."
Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Po minutě pokračoval.
"Ano," zopakoval. "Čekání, tak jako do teď, než bude dítě připravené, bylo šíleně nebezpečné. V každém okamžiku už mohlo být příliš pozdě. Ale pokud budeme iniciativní, pokud budeme jednat rychle, nevidím jediný důvod, proč by to nemělo proběhnout dobře. Znalost mysli toho dítěte je neuvěřitelně užitečná. Bohudíky se mnou Bella i Rose souhlasí. Teď, když jsem je přesvědčil, že je pro dítě bezpečné, když budeme pokračovat, není nic co by tomu bránilo."
"Kdy se Carlisle vrátí?" zeptal jsem se, stále šeptajíc. Ještě pořád jsem nedokázal dýchat.
"Zítra kolem poledne."
Podlomila jsem se mi kolena. Musel jsem se opřít o auto, abych se udržel na nohách. Edward se ke mně natáhl, jakoby mi nabízel podporu, ale potom o tom víc popřemýšlel a ruce zase spustil.
"Je mi to líto," zašeptal. "Opravdu mě mrzí, že ti to způsobuje takovou bolest, Jacobe. Ačkoli mě nenávidíš, musím připustit, že já k tobě to stejné necítím. Přemýšlím o tobě jako o… o bratrovy v mnoha ohledech. Přinejmenším jako o spolubojovníkovi. Lituji tvého utrpení více, než si uvědomuješ. Ale Bella přežije"-když to vyslovil, jeho hlas byl prudký, dokonce agresivní-"a vím, že to je to, na čem ti opravdu záleží."
Nejspíš měl pravdu. Těžko říct. Motala se mi z toho hlava.
"Velice nerad to dělám teď, když se musíš vyrovnat už s tolika věcmi, ale očividně už nezbývá mnoho času. Musím tě o něco požádat - budu škemrat, pokud to bude nutné."
"Už mi nic nezbylo," dostal jsem ze sebe přidušeně.
Znovu zvedl ruku, jakoby mi ji chtěl položit na rameno, ale potom ji spustil jako předtím a povzdechl si.
"Vím, kolik už jsi toho obětoval," řekl tiše. "Ale tohle je něco, co máš jenom ty. Žádám tohle od skutečného Alphy, Jacobe. Žádám tohle od Ephraimova dědice."
Byl jsem příliš mimo, než abych dokázal odpovědět.
"Chci tvoje svolení k odchýlení se od toho, s čím jsme souhlasili v naší smlouvě s Ephraimem. Chci, aby jsi nám udělil výjimku. Chci tvoje svolení zachránit jí život. Víš, že to udělám v každém případě, ale nechci porušit slib, pokud je nějaká šance se tomu vyvarovat. Nikdy jsme neměli v úmyslu nedostát našemu slovu a nebude to pro nás lehké ani teď. Chci, aby jsi to pochopil, Jacobe, protože ty víš naprosto přesně, proč tohle děláme. Chci, aby spojenectví našich rodin přetrvalo, až tohle všechno skončí."
Pokusil jsem se polknout. Sam, pomyslel jsem si. Potřebuješ Sama.
"Ne. Sam vedení převzal. Náleží tobě. Nikdy mu ho nevezmeš, ale nikdo kromě tebe nemůže právoplatně souhlasit s tím, co žádám."
Není to moje rozhodnutí.
"Ale ano, Jacobe, a ty to víš. Tvoje slovo nás buď zavrhne nebo osvobodí."
Nedokážu přemýšlet. Vážně nevím.
"Nemáme moc času." Letmo pohlédl zpátky k domu.
Ne, už tu nebyl žádný čas. Z mých pár dní se stalo pár hodin.
Já nevím. Nech mě popřemýšlet. Dej mi minutku, jo?
"Dobře."
Vykročil jsem k domu a on mě následoval. Bláznivé, jak snadné bylo procházet skrz temnotu s upírem po boku. Vůbec jsem se necítil ohroženě nebo nepříjemně. Bylo to, jako bych kráčel vedle kohokoli jiného. No vlastně vedle někoho, kdo odpudivě páchl.
V houští na okraji rozsáhlé louky se něco pohnulo a následovalo slabé zakňučení. Seth se prodral skrz kapradiny a dlouhými kroky zamířil k nám.
"Nazdar, smrade," zamručel jsem.
Sklonil hlavu a já ho poplácal po ramenu.
"Všechno je fajn," lhal jsem. "Řeknu ti o tom později. Promiň, že jsem se takhle vypařil."
Zazubil se na mě.
"Hej, a řekni sestře, aby se do toho nepletla, jo? Už to stačilo."
Přikývl.
Tentokrát jsem ho do ramene šťouchl. "Zpátky do práce."
Předklonil se, hrbíc záda, a potom pádil zpátky do lesa.
"Má jednu z nejčistších, neupřímnějších a nejlaskavějších myslí, jakou jsem kdy slyšel," zamumlal Edward, když nám Seth zmizel z dohledu. "Máš štěstí, že ji s ním můžeš sdílet."
"Já vím," odsekl jsem.
Pokračovali jsme k domu a oba rychle zvedli hlavu, když jsme zaslechli, jak někdo srkal skrz brčko. Edward měl najednou naspěch. Vyrazil po schodišti na verandu a zmizel.
"Bello, lásko, myslel jsem, že spíš," slyšel jsem ho říkat. "Omlouvám se, neodešel bych."
"Nedělej si starosti. Jen jsem najednou dostala strašnou žízeň - to mě vzbudilo. Je dobře, že jí Carlisle přinese víc. Tohle mimčo ji bude potřebovat, až se ze mě dostane ven."
"V tom máš nepochybně pravdu."
"Zajímalo by mě, jestli bude chtít ještě něco jiného," uvažovala.
"Předpokládám, že to zjistíme."
Prošel jsem skrz dveře.
"Konečně," řekla Alice a Belliny oči skočily ke mně. Na tváři se jí na vteřinu objevil ten nesnesitelně neodolatelný úsměv. Potom ochaboval, až úplně zmizel. Pevně stiskla rty, jakoby se snažila zadržovat pláč.
Chtěl jsem Leah vrazi pěstí přímo přes tu nevypáchanou hubu.
"Čau, Bells," řekl jsem rychle. "Jak se vede?"
"Fajn," odpověděla.
"Dneska máš velkej den, co? Spousta novejch věcí."
"Nemusíš tohle dělat, Jacobe."
"Nemám páru, o čem to mluvíš," řekl jsem a šel se posadit na opěrku pohovky u její hlavy. Edward už tam zaujímal místo na podlaze.
Darovala mi vyčítavý pohled. "Je mi to tak l-" začala.
Stiskl jsem jí rty mezi prsty.
"Jaku," mumlala, snažíc se odstrčit moji ruku pryč. Její pokus byl tak slabý, že jsem jen těžko uvěřil, že se opravdu snažila.
Zakroutil jsem hlavou. "Můžeš mluvit, když nebudeš hloupá."
"Dobře, neřeknu to," zamumlala.
Odtáhl jsem ruku.
"Líto!" dokončila bleskově a zakřenila se.
Obrátil jsem oči v sloup, ale její úsměv ji opětoval.
Když jsem se jí zadíval do očí, spatřil jsem všechno, co jsem hledal v tom parku.
Zítra už bude někdo jiný. Ale doufejme živá, a to bylo to podstatné, ne? Bude se na mě dívat těma stejnýma očima, víceméně. Usmívat se stejnými rty, téměř. Pořád mě bude znát líp než kdokoli, kdo neměl otevřený přístup do všech zákoutí mé mysli.
Leah možná byla zajímavý společník, možná dokonce skutečný přítel - někdo, kdo by se za mě postavil. Ale nebyla mým nejlepším přítelem způsobem, jakým byla Bella. Kromě neskutečné lásky, kterou jsem k Belle choval, bylo hluboko v mých kostech zapuštěno ještě jedno pouto.
Zítra bude můj nepřítel. Nebo spojenec. A podle všeho tohle rozlišení záviselo na mě.
Povzdechl jsem si.
Dobře! pomyslel, vzdávajíc se té úplně poslední věci, kterou jsem mohl poskytnout. Do toho. Zachraň ji. Jako Ephraimův dědic ti dávám svoje povolení, svoje slovo, že tímhle neporušíte smlouvu. Ostatní prostě budou muset vinit mě. Měl jsi pravdu - nemůžou mi popřít, že mám právo s tímhle souhlasit.
"Děkuji ti." Edwardův šepot byl tak slabý, že Bella neměla šanci cokoli zachytit. Ale ta slova byla natolik vřelá, že jsem koutkem oka zahlédl, jak na něj ostatní upíři upřeli pohled.
"Takže," zajímala se Bella, snažíc se znít nenuceně. "Jak ses měl dneska ty?"
"Super. Jel jsem se projet. Poflakoval se v parku."
"To zní hezky."
"Jasně, jasně."
Najednou se zašklebila. "Rose?" zeptala se.
Slyšel jsem bloncčin chechot.  "Už zase?"
"Myslím, že jsem za poslední hodinu vypila tak dva galony," objasnila Bella.
Edward i já jsme uhnuli z cesty, zatímco Rosalie přišla zvednout Bellu z pohovky a zanést ji do koupelny.
"Mohla bych jít?" požádala Bella. "Mám strašně ztuhlé nohy."
"Jsi si jistá?" zeptal se Edward.
"Kdybych zakopla, Rose mě chytne. Což by se mohlo stát docela snadno, vzhledem k tomu, že si nevidím na nohy."
Rosalie opatrně postavila Bellu na nohy, nechávajíc jí ruce na ramenech. Bella natáhla ruce před sebe, nepatrně se šklebící.
"Je to fajn," vzdechla. "Bože, ale jsem obrovská."
To opravdu byla. Její břicho bylo jeho vlastní kontinent.
"Ještě jeden den," řekla a zlehka si poklepala na břicho.
Nedokázal jsem zabránit bolesti, která mně v tom okamžiku zasáhla, vystřelovat mi do každé molekuly těla, ale snažil jsem se, by se mi neodrážela v obličeji. Mohl jsem ji snad ještě jeden den skrývat, nebo ne?
"Všechno v pořádku. Jejda - ale ne!"
Kelímek, který Bella nechala na pohovce se převrhl na stranu a tmavě červená krev se vylila na světlou látku.
Bella se automaticky sehnula, nehledě na troje jiné ruce které ji předstihly, natahujíc se, aby ho zvedla.
Ze středu jejího těla se ozval zvláštní, tlumený, trhající zvuk.
"Oh!" zalapala po dechu.
Naprosto celá ochabla, klesajíc k podlaze.
Rosalie ji v tom samém okamžiku chytla, ještě než mohla skutečně spadnout. Edward byl taktéž u ní, ruce natažené. Svinčík na pohovce byl zapomenut.
"Bello?" zeptal se, oči nesoustředěné, rysy poznamenané přívalem zděšení.
Asi o půl vteřiny později Bella zaječela.
Nebyl to jenom křik, byl to ten nejhrůzostrašnější projev bolesti. Ten děsivý zvuk rázem přestal a Belliny oči se převrátily dozadu. Její tělo, zaklenuté do Rosaliiných paží, sebou škublo a z úst se jí vyhrnul proud krve.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama