Rozbřesk - 18. Pro tohle neexistují slova

9. srpna 2010 v 23:48 | xoxo ♥
Bellino tělo, zbrázděné potůčky červené, se zmítalo v záškubech, nadskakujíc v Rozáliiných rukou, jakoby do ní pumpovali vysokou dávku elektrického proudu. Ten pohyb ovšem způsobovalo divoké bušení uvnitř jejího těla. Zatímco se třásla, její křeče doprovázelo ostré praskání a křupání.
Rosalie a Edward zůstali zmrazení ani ne na půl vteřiny, a zase hezky rychle překonali. Rosalie ovinula kolem Bellina těla paže a křičela tak rychle, že bylo obtížné oddělit jednotlivá slova. Potom s Edwardem vystřelili po schodech do druhého patra.
Pospíchal jsem za nimi.
"Morfium!" zařval Edward na Rosalii.
"Alice - sežeň Carlisleho k telefonu!" zaječela Rosalie.
Místnost, do které jsem je následoval, vypadala jako oddělení lékařské pohotovost vytvořené uprostřed knihovny. Světla byla jasná a bílá. Bella ležela na stole a její kůže vypadala v záři reflektorů strašidelně. Její tělo sebou škubalo, jakoby byla ryba a uvízla na souši. Rosalie ji přimáčkla ke stolu, trhajíc jí překážející oblečení, zatímco jí Edward zabodl injekční stříkačku do ruky.
Kolikrát už jsem si ji představoval nahou? Teď jsem ale to rozhodně nemohl počítat. Příliš jsem se obával mít tyhle vzpomínky v hlavě.
"Co se děje, Edwarde?"
"On se dusí!"
"Placenta se musela oddělit!"
Někde mezi tím Bella nabyla vědomí. Odpověděla na jejich slova jekotem, který mi bolestivě zasáhl ušní bubínky.
"Dostaň ho VEN!" křičela. "Nemůže DÝCHAT! Udělej to HNED!"
Spatřil jsem náhle se objevující červené skvrnky, když jí její křik narušil krevné cévky v očích.
"Morfium-," zaburácel Edward.
"NE!HNED-!" Další proud krve utlumil její jekot. Zvedl jí hlavu, zoufale se snažící vyčistit jí ústa, aby mohla znovu dýchat.
Alice přiletěla do místnosti a zasunula Rosalii pod vlasy malé modré sluchátko. Potom ustoupila stranou, zlaté oči roztáhlé a planoucí, zatímco Rosalie zběsile syčela do telefonu.
V tom jasném světle vypadala Bellina kůže víc fialová a černá než bledá. Pod kůži na obrovské, otřásající se vyboulenině na jejím břichu prosvítala tmavě červená. Přiblížila se k ní Rosaliina ruka třímající skalpelem.   
"Nech morfium zapůsobit!" zařval na ni Edward.
"Není čas," zaprskala Rosalie. "On umírá!"
Její ruka klesla k Bellinu břichu a z místa, kde prořízla kůži, se vyhrnula jasně červená. Jakoby jste přesunuli už tak plný kbelík pod kohoutek, který byl puštěný naplno. Bella sebou trhla, ale nevykřikla. Stále se dusila.
A potom Rosalie ztratila svoji soustředěnost. Viděl jsem, jak se výraz v její tváři změnil, jak vycenila zuby a jak její černé oči plály žízní.
"Ne, Rose!" zařval Edward, ale ruce měl uvězněné, snažící se držet Bellu vzpřímeně, aby mohla dýchat.
Vymrštil jsem se k Rosalii, přeskočíc stůl bez obtěžování se přeměnit. Když jsem vrazil do jejího kamenného těla, odhodíc ji směrem ke dveřím, skalpel v její ruce se mi zabodl hluboko do levé paže. Pravou dlaní jsem ji přitiskl přes obličej, uzamknuvší jí čelist a zablokujíc jí dýchací cesty.  
Využil jsem sevření Rozáliiny tváře, abych správně nastavil její tělo a mohl jí uštědřit tvrdý kopanec do břicha; bylo to jako kopat do betonu. Proletěla otevřenými dveřmi a po cestě ještě stihla narazit do futra. Malé sluchátko v jejím uchu se rozpadlo na kousky. Najednou u ní stála Alice, tahajíc jí za hrdlo do haly.
Musel jsem to bloncce nechat - ani trošku se nevzpírala. Chtěla, abychom vyhráli. Nechala mě s ní takhle zametat, aby zachránila Bellu. No dobře, aby zachránila tu věc.
Vytrhnul jsem si ostří z paže.
"Alice, dostaň ji odsud!" hulákal Edward. "Vezmi ji k Jasperovi a udržte ji tam! Jacobe, potřebuji tě!"
Nesledoval jsem, jak Alice dokončila svoji práci. Otočil jsem se zpátky k operačnímu stolu, kde Bella začínala modrat, oči rozevřené a vyvalené.
"Resuscitace?" zavrčel na mě rychle a žádoucně.
"Ano!"
Pohotově jsem zhodnotil jeho obličej, hledajíc jakékoli znamení, že by mohl zareagovat jako Rosalie. Nebylo tam nic než cílevědomá divokost.
"Rozdýchej ji! Já ho dostanu ven než-"
Z jejího těla se ozvalo další tříštící křupnutí, tentokrát ještě hlasitější. Tak hlasité, že jsme oba naráz zamrzli, čekajíc na její vřeštivou odezvu. Nic. Její nohy, do té doby zmítané bolestí, teď ochably, rozvalené v nepřirozené poloze.
"Její páteř," zděsil se.
"Dostaň to z ní ven!" zavrčel jsem, hodíc po něm skalpelem. "Teď už nebude nic cítit!"
A potom jsem se jí nahnul přes hlavu. Její pusa vypadala volně, takže jsem k ní přitiskl tu svoji a zhluboka do ní vydechl. Cítil jsem, jak se její neustále se cukající tělo zvětšilo, takže v jejím krku se nenacházela žádná překážka.
Její rty chutnaly po krvi.
Slyšel jsem její nepravidelně bušící srdce.  Udrž ho v činnosti, myslel jsem směrem k ní intenzivně, foukajíc do jejího těla další nával vzduchu. Slíbila jsi to. Udrž svoje srdce tlukoucí.
Zaslechl jsem měkký, mokrý zvuk, jak skalpel putoval po jejím břiše. Na zem odkapávalo ještě víc krve.
Další zvuk mnou otřásl, neočekávaný, děsivý. Jako když se kov trhá na kousky. Vzpomínky na několik měsíců starou bitvu se ukázaly v živých barvách. Drásající zvuk, když byli novorození rozcupováni na části. Letmo jsem se ohlédl, abych spatřil Edwardův obličej přitisknutý na vyboulenině. Upíří zuby - zaručený způsob jak se dostat skrz upíří kůži.
Když jsem do Belly foukal další vzduch, zatřásl jsem se.
Zakašlala mi do pusy, zběsile mrkajíc očima, zaslepeně s nimi koulíc do všech stran.
"Zůstaň se mnou, Bello!" zakřičel jsem na ni. "Slyšíš mě? Vydrž! Neopouštěj mě. Udrž svoje srdce tlukoucí!"
Kmitala očima, hledajíc mě, nebo možná jeho, ale nevidíc nic.
I tak jsem do nich bez přestání upřeně hleděl.
A potom bylo její tělo pod mýma rukama najednou klidné, napříč tomu že její dech se obnovil a její srdce stále tlouklo. Uvědomil jsem si, že její nehybnost znamenala, že bylo po všem. Vnitřní bušení přestalo. Muselo to z ní být venku.
Bylo.
"Renesmee," zašeptal Edward.
Takže se Bella mýlila. Nebyl to kluk, jak si vysnila. Žádné velké překvapení se nekonalo. V čem se ona nemýlila?
Neodvrátil jsem pohled od jejích červenými flíčky posetých očích, ale cítil jsem, jak se její ruce nepatrně nadzvedly.
"Nech mě…," zaskřehotala lámaným šepotem. "Dej mi ji."
Nejspíš bych už asi měl vědět, že jí vždycky dal, co chtěla, bez ohledu na to jak debilní její požadavek mohl být. Ale ani jsem nesnil o tom, že by ji tentokrát mohl poslouchat. Takže jsem nemyslel na to, že bych ho měl zastavit.
Něco teplého se dotklo mé paže. To by nejspíš mělo upoutat moji pozornost. Protože mě se nic nezdálo teplé.
Ale nedokázal jsem odtrhnout oči od Bellina obličeje. Zamrkala a potom se někam zahleděla, konečně něco vidící. Zasténala zvláštním, slabým pobrouknutím.
"Renes… mee. Tak… překrásná."
A potom zalapala po dechu - bolestí.
Podíval jsem se příliš pozdě. Edward jí vytrhl tu teplou, zakrvácenou věc z ochablých rukou. Přeletěl jsem očima její tělo. Valná většina její kůže byla pokrytá červenou krví - krví, která jí proudila z úst, krví, kterou jí pošpinila ta obluda a čerstvou krví, která jí vytékala z malého, půlměsícového kousnutí jen kousek nad levým ňadrem.
"Ne, Renesmee," mumlal Edward, jakoby tu potvoru učil slušnému chování.
Nepodíval jsem se na něj nebo na to. Sledoval jsem jenom Bellu, když se její oči protočily dozadu.
S posledním tlumeným bum-bum se její srdce zadrhlo a nastalo ticho.
Ztratila možná polovinu jednoho úderu a už jí moje ruce stlačovaly hrudník. V duchu jsem si počítal, snažíc se udržet stabilní rytmus. Jedna. Dva. Tři. Čtyři.
Na vteřinu jsem přestal a pořádně jí vydechl do úst.
Do očí se mi nahrnula vlhkost a oslepila mě. Ale plně jsem si uvědomoval zvuky v místnosti. Nedobrovolné bum-bum jejího srdce pod mýma dožadujícíma se rukama, bušení mého vlastního srdce a další - třepetavý tlukot, příliš rychlí, příliš lehký. Nedokázal jsem ho zařadit.
Poslal jsem další vzduch dolů Belliným krkem.
"Na co sakra čekáš?" dostal jsem ze sebe bez zadýchaně, znovu stlačující její srdce. Jedna. Dva. Tři. Čtyři.
"Vezmi dítě," řekl Edward naléhavě.
"Vyhoď to z okna." Jedna. Dva. Tři. Čtyři.
"Dej ji mě," ozval se ode dveří skleslý hlas.
V tu stejnou chvíli jsme s Edwardem zavrčeli.
Jedna. Dva. Tři. Čtyři.
"Mám to pod kontrolou," slíbila Rosalie. "Dej mi to dítě, Edwarde. Postarám se o ni, dokud Bella…"
Zatímco docházelo k předání, znovu jsem do Belly vydechl. Třepetavé bum-bum-bum se s rostoucí vzdáleností vytrácelo.
"Uhni s rukama, Jacobe."
Vzhlédl jsem od Belliných bílých očí, stále pro ni stlačující její srdce. Edward třímal v ruce injekční stříkačku - celou stříbrnou, jakoby byla zhotovena z ocele.
"Co je to?"
Jeho kamenná ruka odstrčila ty moje z cesty. Ozvalo se slabé křupnutí, jak mi svým pohybem zlomil malíček. Ve stejném okamžiku jí vrazil jehlu přímo do srdce.
"Můj jed," odpověděl, zatímco do ní vyprazdňoval stříkačku.
Zaslechl jsem trhnutí jejího srdce, jakoby jí dal ránu elektrodami.
"Udrž ho v chodu," přikázal. Jeho hlas byl ledový, mrtvý. Krutý a bezohledný. Jako by byl robot.
Ignoroval jsem bolest v uzdravujícím se malíčku a znovu se dal do srdeční masáže. Šlo to obtížněji - jako kdyby její krev ztuhla - a pomaleji. Zatímco jsem proháněj její teď viskózní krev skrz její tepny, sledoval jsem, co dělal.
Bylo to, jakoby ji líbal, otírajíc se rty o jejího krk, zápěstí, loketní jamku. Ale slyšel jsem mlaskavé trhání její kůže, jak se jeho zuby prokously skrz, znovu a znovu, dostávajíc jed do jejího organismu v tolika bodech, v kolika to jen bylo možné. Viděl jsem jeho bledý jazyk pohybující se po krvácejících šrámech, ale než se mi z toho stihlo udělat špatně nebo než mě mohl pohltit hněv, došlo mi, co že to vlastně dělal. Tam, kde jeho jazyk pokrytý jedem omyl její kůži, se neprodyšně zacelila. Udržujíc jed a krev uvnitř jejího těla.
Znovu jsem jí vydechl do pusy, ale nic se nedělo. Jen neživé nadzvednutí jejího hrudník v odezvě na moji snahu. Pokračoval jsem v masáži jejího srdce, počítajíc, zatímco on zběsile postupoval po jejím těle, snažíc se jí dát zpátky dohromady.
Ale nic tu nebylo, jen já a on.
Pracující na mrtvém těle.
Protože to bylo všechno, co zbylo z dívky, kterou jsme oba milovali. Tahle polámaná, zakrvácená, znetvořená mrtvola. Nemohli jsme Bellu znovu poskládat.
Věděl jsem, že bylo příliš pozdě. Věděl jsem, že byla mrtvá. Věděl jsem to s jistotou, protože přitažlivá síla zmizela. Už jsem necítil žádný důvod být tady vedle ní. Ona už tady totiž nebyla. Takže tohle tělo už pro mě nemělo žádné kouzlo. Nesmyslná potřeba být v její blízkosti se vytratila.
Nebo možná přesunula by byl vhodnější výraz. Jako bych teď cítil přitažlivost úplně z opačného směru. Dolů po schodech, ven ze dveří. Touhu dostat se odsud a už nikdy se nevrátit.
"Pak tedy jdi," vybuchl Edward a znovu mi odstrčil ruce, tentokrát zabírajíc moje místo. Vypadalo to na tři zlomené prsty.
Strnule jsem si je narovnal, nevšímajíc si pulzující bolesti.
Stlačoval její mrtvé srdce rychleji než já.
"Není mrtvá," zavrčel. "Bude v pořádku."
Nebyl jsem si jistý, že ještě mluvil ke mně.
Otočíc se pryč, opouštějíc ho a jeho mrtvou ženu, jsem pomalu zamířil ke dveřím. Opravdu pomalu. Nedokázal jsem přinutit nohy pohybovat se byť jen nepatrně rychleji.
Tak tohle bylo ono. Ten oceán bolesti. Pobřeží, na druhé straně vařící se vody, bylo tak šíleně vzdálené, že jsem si ho nemohl ani představit, natož vidět.
Opět jsem cítil prázdnotu, neboť jsem ztratil svůj smysl. Za Bellinu záchranu jsem bojoval tak neskutečně dlouho. A ona nebude zachráněna. Dobrovolně se obětovala a nechala se potomkem té zrůdy rozsápat na kousky. Boj byl prohrán. Bylo po všem.
Chtěl jsem si do hlavy nějak nalít bělidlo a nechat ho rozežrat mi mozek. Spálit všechny obrazy Beliných posledních minut, které tam zůstaly. Bral bych klidně i poškození mozku, kdyby mi to pomohlo se toho zbavit - křiku, krvácení, nesnesitelného praskání a křoupání, jak se ta novorozená nestvůra protrhávala ven skrz její tělo…
Chtěl jsem utíkat pryč, brát schody po deseti a doběhnout ke dveřím, ale moje nohy byly jako ze železa a moje tělo bylo vyčerpanější víc než kdykoli předtím. Šoural jsem se dolů ze schodů jako invalidní staříček.
Zastavil jsem se na posledním schodu, sbírajíc sílu dostat se ze dveří.
Rosalie se nacházela na čisté straně pohovky, zády ke mně, cukrujíc a šeptajíc k té v přikrývce zabalené věci v jejím náručí. Musela slyšet, že jsem zastavil, ale ignorovala mě, vtažená do své role ukradeného mateřství. Možná teď bude šťastná. Měla, co chtěla a Bella nikdy nepřijde, aby si od ní tu nestvůru vzala. Uvažoval jsem, jestli tohle bylo to, v co ta jedovatá blondýna celou tu dobu doufala.
Třímala v rukou něco temného. Od toho prťavého vraha, kterého držela, přicházel nenasytný sací zvuk.
Ve vzduchu byla cítit krev. Lidská krev. Rosalie to nepochybně krmila. Samozřejmě že to bude chtít krev. Čím dalším ještě se bude krmit zrůda, která tak brutálně zohavila svoji vlastní matku? Stejně tak dobře to mohlo pít Bellinu krev. A možná že pilo.
Když jsem slyšel, jak se ten malý popravčí krmí, moje síla se ke mně zázračně vrátila.
Síla, nenávist a plameny - rudé plameny, plápolající mi v hlavě, spalující ale nic nezničící. Obrazy pro ně byly palivem vytvářejícím peklo, ale odmítajícím být pohlceno. Cítil jsem otřesy probíhající mi od hlavy až po paty, ale ani jsem se je nepokusil zastavit.
Rosalie byla naprosto pohlcená tou potvorou, nevěnujíc mi ani ždibek pozornosti. Tak rozrušená nebude dost rychlá, aby mě zastavila.
Sam měl pravdu. Ta věc byla anomálie - její existence byla proti přírodě. Temný, bezcitný démon. Něco, co nemělo právo být.
Něco, co muselo být zničeno.
Vypadalo to, že ta přitažlivost mě nakonec přece jenom nevedla ke dveřím. Teď jsem to cítil, povzbuzujíc mě, posunujíc mě vpřed. Nutíc mě skončit to, očistit svět od téhle ohavnosti.
Rosalie se mě pokusí zabít, až ta nestvůra bude mrtvá, a já se budu bránit. Nebyl jsem si jistý, jestli budu mít čas skončit s ní, než jí ostatní přijdou na pomoc. Možná, a možná taky ne. Ale stejně jsem se o to moc nestaral.
Nezajímalo mě, jestli mě vlci pomstí nebo nazvou Culleny oprávněnými to udělat. Na ničem z toho nezáleželo. Protože všechno, na čem mi záleželo, byla moje vlastní spravedlnost. Moje pomsta. Tahle věc, která zabila Bellu, nebude žít už ani minutu.
Kdyby Bella přežila, nenáviděla by mě za tohle. Chtěla by mě zabít osobně.
Ale bylo mi to jedno. Ji taky nezajímalo, co mi provedla - nechala se porazit, jakoby byla zvíře. Proč bych měl brát v potaz její city?
A pak tady byl Edward. Musel teď být příliš zaneprázdněný - příliš ponořený ve svém chorobného odmítání skutečnosti, snažící se oživit mrtvolu - aby naslouchal mým plánům.
Takže nedostanu šanci dodržet slib, který jsem mu dal. Pokud bych tedy - a nebylo to něco, na co bych si vsadil - nezvládnul vyhrát v boji proti Rosalii, Jasperovi a Alici. Ale dokonce i kdybych vyhrál, nemyslel jsem si, že bych Edwarda zabil.
Protože pro tohle jsem neměl dost soucitu. Proč bych ho měl nechat uprchnout od toho, co udělal? Nebylo by víc spravedlivé - víc uspokojivé - nechat ho žít s prázdnotou, úplnou prázdnotou?
S tou nenávistí, kterou jsem byl přeplněn, mě ta představa téměř donutila se usmát. Žádná Bella. Žádný zabijácký zplozenec. A taky ztráta tolika členů rodiny, kolik jsem jich byl schopen skolit. Samozřejmě, když už nebudu nikde kolem, abych je spálil, pravděpodobně je bude moct složit zase dohromady. Na rozdíl od Belly, která už nikdy víc celá nebude.
Přemítal jsem, jestli i ta nestvůra mohla být zase složena. Pochyboval jsem o tom. Bylo v tom také část z Belly - takže to muselo zdědit i něco z její zranitelnosti. Slyšel jsem to v tom slaboučkém, třepetajícím se tlukotu srdce.
Srdce té věci bilo. Bellino ne.
Uplynula jenom vteřina, co jsem učinil tato snadná rozhodnutí.
Záchvěvy zesílily a zrychlily. Přikrčil jsem se, připravujíc se na sprint k blonďaté upírce a následně jí pomocí zubů z náručí vyrvat tu vraždící věc.
Rosalie na tu příšeru znovu zacukrovala, odložíc prázdnou kovovou láhev stranou a zvednuvší tu potvoru do vzduchu, aby tomu přitiskla tvář líčko.
Perfektní. Nová pozice byla dokonalá pro můj útok. Předklonil jsem se a cítil, jak mě žár začínal měnit, zatímco přitažlivá síla k tomu vrahounovi rostla - bylo to silnější, než jsem kdy předtím pocítil, tak silné že mi to připomnělo rozkaz od Alphy, jakoby by mě to mělo rozmáčknout, kdybych neposlechl.
Tentokrát jsem chtěl poslechnout.
Vrahoun na mě zíral zpoza Rosaliina ramena pohledem mnohem soustředěnějším, než by nějaká novorozená potvora měla mít.
Teple hnědé oči barvy mléčné čokolády - přesně stejné jaké měla Bella.
Moje otřásající se tělo sebou naposled škublo a zůstalo klidné; horkost mi proudila v žilách silněji než předtím, ale byl to nějaký nový druh - ne spalující.
Bylo to vřelé.
Když jsem hleděl do drobné, porcelánové tváře toho napůl upířího, napůl lidského dítěte, všechno uvnitř mě povolilo. Všechna ta pouta, která mě držela v mém životě, byla svižnými řezy nakrájena na kousíčky, jako přestřižení provázků od svazku balónků. Všechno, co mě dělalo, kým jsem byl - moje láska k mrtvé dívce v poschodí, moje láska k otci, moje loajalita k mé nové smečce, moje láska k ostatním bratrům, moje nenávist k nepřátelům, můj domov, moje jméno, moje - se mnou během vteřiny přerušilo spojení - šmik, šmik, šmik - a odplulo do neznáma.
Ale já neuletěl. Ten nový provaz mě držel, kde jsem byl.
Ne jeden provaz, ale milion. Ne provazy, ale ocelové lana. Milion ocelových lan mě připoutávalo k jediné věci - k evidentnímu středu vesmíru.
Teď jsem to viděl - jak vesmír rotoval kolem tohoto jediného bodu. Nikdy předtím jsem vyváženost vesmíru nespatřil, ale teď byla jasná.
Gravitační síla Země už mě nadále nepoutala k místu, kde jsem stál.
Teď mě tady držela ta malá holčička v rukou té blonďaté upírky.
Renesmee.
Z poschodí ke mně dolehl nový zvuk. Jediný zvuk, který se mě mohl dotknout v tomto nekonečném okamžiku.
Zběsilý tlukot, splašený tep…
Měnící se srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bella5632 bella5632 | Web | 9. srpna 2010 v 23:59 | Reagovat

Super! Si počtu! :-)

2 bella5632 bella5632 | Web | 10. srpna 2010 v 0:01 | Reagovat

Nemáš zájem o dess ? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama