Rozbřesk - 2. Dlouhá noc

10. srpna 2010 v 0:13 | xoxo ♥
"Už teď mi chybíš."
"Vždyť nemusím odejít. Můžu tady zůstat…"
"Mmm." Na malou chvíli se kolem rozhostilo ticho rušené jen zběsilým tlukotem mého srdce, doprovázené naším přerývavým dechem v nesourodém rytmu spolu s šeptajícími rty, které se hýbaly sehranými pohyby.
Někdy bylo tak jednoduché zapomenout, že líbám upíra. Ne proto, že by se zdál obyčejný nebo lidský - nikdy jsem nemohla zapomenout na to, že držím v náručí někoho, kdo je spíš anděl než člověk - ale protože se choval, jako by to bylo nic, když mě líbá na ústa, krk nebo obličej. Tvrdil, že už má krev pro něj není takové pokušení. Představa, že mě ztratí, ho vyléčila z jeho touhy. Ale já věděla, že vůně mé krve ho pořád stojí bolest - stále spaluje jeho hrdlo jako oheň.
Otevřela jsem oči a spatřila ty jeho, upřeně pozorující můj obličej. Nedávalo smysl, když se na mě takhle díval. Jako kdybych já byla ta výhra a ne ten neskutečně šťastný výherce.
Naše pohledy se na moment zaklesly; jeho zlatavé oči byly tak hluboké, až jsem měla pocit, že vidím na samé dno jeho duše. Připadalo mi pošetilé zabývat se existencí jeho duše, stejně jako tím, že byl upír. Vždyť on měl tu nejkrásnější duši, krásnější než jeho brilantní myšlení nebo jedinečná tvář či jeho dokonalé tělo.
Podíval se na mě, jako kdyby i on mohl vidět mou duši a vypadal, že se mu líbí to, co vidí.
Do mé mysli však vidět nemohl, alespoň ne stejným způsobem jako do těch ostatních.
Kdo ví, proč - jakási zvláštní porucha v mém mozku mě činila odolnou vůči všem nevšedním a strach nahánějícím věcem, které někteří nesmrtelní mohli způsobit. (Imunní však byla pouze má mysl; mé tělo bylo stále předmětem zájmu upírů se schopnostmi fungujícími jinak, než ty Edwardovy.)
Ale já byla této poruše opravdu vděčná za to, že mé myšlenky uchovávala v tajnosti. Brát v úvahu jinou možnost, bylo prostě příliš ponižující.
Znovu jsem si k sobě přitáhla jeho tvář.
"Prostě zůstávám," zamumlal o chvíli později.
"Ne, to ne. Je to tvoje rozlučka se svobodou. Musíš jít," vyslovila jsem, ale prsty pravé ruky jsem vpletla do jeho bronzových vlasů, levou jsem pevněji přitiskla k jeho kříži. Jeho chladné dlaně pohladily mou tvář.
"Rozlučky se svobodou jsou pro ty, kteří litují toho, že ztrácejí dny, kdy mohli být sami. Já už se té chvíle naopak nemůžu dočkat. Pro mě tedy nemají žádný význam."
"Pravda." Vydechla jsem proti jeho ledově studené pokožce na krku. Tohle bylo už hodně blízko mému šťastnému místečku. Charlie spal zapomenut ve svém pokoji, což bylo skoro stejně dobré, jako bychom byli sami. Leželi jsme zkroucení na mé malé posteli, propletení tak, jak jen to bylo možné s ohledem na tlustou deku, do které jsem byla zamotána. Vadilo mi, že musím být přikrytá, ale drkotání mých zubů by asi vcelku kazilo romantickou atmosféru. Charlie by si určitě všiml, že jsem zatopila zrovna v srpnu…
Jedinou výhodou mého svázání bylo to, že Edwardovo tričko leželo na zemi. Nikdy jsem nepřekonala ten šok z toho, jak perfektní jeho tělo bylo - bílé, chladné, propracované jako mramor. Projelo jím jen lehké chvění a jeho ústa opět našla má. Jeho sladký dech - chladný a lahodný - ovanul mou tvář. Edward strávil většinu svého života odmítáním jakéhokoli tělesného potěšení. Věděla jsem, že je pro něj velice těžké snažit se tyto zvyky měnit.
"Počkej," řekla jsem, svírajíc jeho ramena a tisknouc se k němu blíž. Uvolnila jsem jednu nohu a obtočila ji kolem jeho pasu.
"Cvičením k dokonalosti."
Uchechtnul se. "Fajn, v tom případě už bychom mohli být dost blízko cíli, ne? Spala jsi vůbec ten poslední měsíc?"
"Ale tohle je zkouška šatů," připomněla jsem mu, "a my jen procvičili určité scény. Není čas hrát bezpečně."
Myslela jsem, že se zasměje, ale neodpověděl mi a jeho tělo bylo najednou strnulé a napjaté. Vypadalo to, že jeho zlatavě tekuté oči najednou ztvrdly.
Procházela jsem si zpětně má slova a uvědomila si, co v nich zřejmě slyšel.
"Bello," zašeptal.
"Nezačínej s tím zase," řekla jsem. "Dohoda, je dohoda."
"Já nevím, je strašně složité se soustředit, když si se mnou… takhle. Nedokážu vážně přemýšlet. Nebudu schopný se kontrolovat. Můžu tě zranit!
"Budu v pohodě."
"Bello..."
"Pšš!" Přitiskla jsem své rty na jeho, abych utlumila ten záchvat paniky. Už jsem to předtím slyšela tolikrát. Nemohl z naší dohody vycouvat. Ne poté, co jsem ho ujistila, že si ho prvně vezmu.
Opět mě políbil, ale cítila jsem, že už se víc kontroluje. Starosti, vždycky samé starosti. Jaké to bude, až se o mě nebude muset pořád bát? Co bude dělat se svým volným časem? Měl by si najít nového koníčka.
"Co tvá noha?" zeptal se. Vědouc, že to nemyslí vážně, jsem odpověděla.
"Jako v bavlnce."
"Vážně? Žádné skryté myšlenky? Ještě není pozdě, abys změnila názor."
"Pokoušíš se mě zbavit?"
Pousmál se. "Jen se ujišťuji. Nechci, abys dělala něco, čím si nejsi úplně jistá"
"Jsem si tím absolutně jistá. A se zbytkem se vypořádám."
"Opravdu?" optal se tiše. "Teď tím nemyslím svatbu - o které jsem přesvědčen, že přečkáš i přes své pochybnosti - ale to potom… Co Renée, Charlie?"
Vzhlédla jsem.
"Budou mi chybět." Víc, než jen chybět, ale nechtěla jsem mu dávat další záminky.
"A co Angela a Ben? A Jessica a Mike?"
"Ano, ti mi budou také scházet." Usmála jsem se do tmy. "Hlavně mi bude chybět Mike. Ach, Miku, co budu bez tebe dělat?"
Cosi zabručel. Zasmála jsem se, ale ihned nato jsem zvážněla.
"Edwarde, už jsme spolu prošli mnohými věcmi. Vím, že to bude těžké, ale je to vše, co chci. A já chci tebe a to navždy. Jeden život je pro mě málo."
"Navždy osmnáctiletá," zašeptal.
"Splní se mi sen každé ženy," poškádlím ho.
"Nikdy se nezměníš… Nepokročíš vpřed."
"Co tímhle myslíš?"
Pomalu odpověděl. "Pamatuješ si na chvíli, kdy jsme Charliemu oznámili, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi… těhotná?"
"A on pomýšlel na to, že tě zastřelí," odhadla jsem se smíchem. "Přiznej to… na malý okamžik to upřímně zvažoval." Neodpověděl.
"Co se děje, Edwarde?"
"Já jen... chtěl bych, aby měl pravdu."
"Ah." Zalapala jsem po dechu.
"Ne, že by tady nějaká možnost toho, že by pravdu měl, byla. Že by u nás něco takového přicházelo v úvahu... A to právě nesnesu. To pomyšlení, že tě o tohle připravím."
Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděla.
"Já vím, co dělám."
"Jak bys to mohla vědět, Bello? Koukni na mojí matku a sestru. Obětovat se není tak jednoduché, jak si představuješ."
"Ale ony to zvládly. Jestli by to byl později problém, můžeme udělat to, co Esme - adoptovat." Povzdechl si a tentokrát jeho hlas působil zuřivě.
"To není správné! Já nechci, aby ses pro mě obětovala! Chci ti věci dávat, ne ti je brát! Nechci ti krást tvou budoucnost. Kdybych byl člověk-" Položila jsem mu ruku na rty.
"Ty jsi má budoucnost. A teď s tím přestaň. Nechci, abys byl naštvaný. Nebo zavolám tvé bratry, aby si tě odvedli. Možná tu rozlučku potřebuješ."
"Omlouvám se. Jsem protivný, co? To bude těmi nervy..."
"Pořád váháš?"
"Ne v tomhle smyslu. Čekal jsem staletí, abych si mohl vzít vás, slečno Swanová. Svatební obřad je něco, čeho se nemůžu dočkat…" zadrhnul se v půlce věty.
"Pro lásku boží, to snad ne!"
"Co se stalo? Co je špatně?"
Zaskřípal zuby. "Mé bratry už volat nemusíš. Podle všeho mě Emmett a Jasper dnes vytáhnou ven."
Na okamžik jsem ho sevřela těsněji, a pak ho pustila. Neměla jsem chuť se o něj s Emmettem přetahovat.
"Bav se."
Slyšela jsem zaskřípat okno - jak po něm někdo úmyslně škrábal svými ocelovými drápy, čímž vytvářel naprosto úděsný zvuk, kvůli kterému jste si museli zakrýt uši. Otřásla jsem sebou.
"Jestli Edwarda nepošleš ven," zasyčel hrozivě Emmett stále skrytý ve tmě, "dojdeme si pro něj sami!"
"Běž." Smála jsem se.
"Předtím než se mi vloupají do domu."
Edward protočil oči, ale jedním plynulým pohybem se postavil a oblékl si tričko. Naklonil se ke mně a políbil mě na čelo.
"Běž spát. Zítra máš svůj velký den."
"Díky! Bez tebe by mi to nedošlo."
"Uvidíme se zítra u oltáře."
"Já budu ta v bílém." Usmála jsem se nad tím, jak znuděně jsem zněla.
Uchechtnul se a řekl: "Velice přesvědčivé." Pak se náhle nakrčil a jeho svaly byly hned pevné jako skála.
A pak zmizel - vystřelil z mého okna závratnou rychlostí, které moje oči nemohly stačit. Z venku jsem zaslechla tichou ránu následovanou Emmettovým klením.
"Doufám, že se nezpozdíte," zamumlala jsem s jistotou, že mě slyší.
V tu ránu se objevil Jasperův obličej v mém okně, jeho medové vlasy se třpytily v slabém měsíčním světle, které pronikalo skrz mraky.
"Neboj se, Bello. Dovedeme ho domů včas."
Náhle jsem byla velice klidná a všechny moje obavy se zdály bezvýznamné. Svým způsobem byl Jasper stejně nadaný jako Alice s jejími záhadně přesnými předpověďmi. Jasper byl spíš médium v rámci nálad a bylo nemožné vzdorovat tomu, jak chtěl, abyste se cítili. Neobratně jsem se posadila, stále zamotaná do vlastní přikrývky.
"Jaspere? Co dělají upíři na svých rozlučkách se svobodou? Nebereš ho do striptýzového klubu, že ne?"
"Nic jí neříkej!" zabručel zespoda Emmett. Ozvalo se další zadunění a Edwardův tichý smích.
"Uvolni se," promluvil na mě Jasper - a já tak udělala. "My Cullenovi máme náš vlastní způsob. Několik pum, páreček grizzlyů. Celkem obvyklá noc venku."
Zajímalo by mě, jestli někdy budu schopna mluvit takhle hrdě o "vegetariánské" upíří dietě.
"Díky, Jaspere." Mrkl na mě a pak zmizel z dohledu. Venku nastalo naprosté ticho. Charlieho tlumené chrápání se neslo skrze zdi.
Ospale jsem si lehla zpátky na polštář. Z pod mých ztěžklých víček jsem pozorovala stěny mého malého pokoje, vybledlé díky měsíčnímu světlu.
Má poslední noc v tomto pokoji. Poslední noc Isabelly Swanové. Zítřejší noc již budu Bella Cullenová. I přesto, že pro mne bylo manželství těžkou zkouškou a trnem v oku, musela jsem uznat, že se mi líbí, jak to zní.
Nechala jsem svou mysl bloumat bez cíle, doufajíc, že konečně usnu. Ale po několika minutách jsem si uvědomila, že jsem stále ostražitá, plíživá úzkost se vrátila a stahovala můj žaludek, který se kroutil do nepříjemných poloh. Postel byla tak měkká a rozehřátá, když v ní nebyl Edward. Jasper byl moc daleko a s ním i ty uklidňující, uvolňující pocity. Vypadalo to, že zítřek bude hodně dlouhý.
Uvědomovala jsem si, že většina z mých obav byla zbytečná - Musela jsem se jen přenést přes své "já". Opatrnost byla součástí mého života, nemohla jsem vždy zapadnout a podřídit se. Každopádně… v několika bodech byly mé starosti oprávněné
Za prvé - zkouška svatebních šatů. U Alice totiž jasně převládal smysl pro umění nad praktičností. Navíc… Trénování chůze na podpatcích na schodech u Cullenů. Asi jsem opravdu měla cvičit.
Za druhé - tu byl seznam hostů.
Tanyina rodina, klan Denaliů, měl přijet někdy před obřadem. Jejich přítomnost v jedné místnosti s hosty z Quileutské rezervace - Jacobovým otcem a Clearwatersovými, by nemuselo být ideální. Denaliové nebyli zrovna fanoušky vlkodlaků. Popravdě, Tanyina sestra Irina se svatby nezúčastní vůbec. Stále v sobě chovala touhu po odplatě vlkodlakům, kteří zabili jejího přítele Laurenta. (To ale jen proto, že on chtěl zabít mě.) A jen díky této zášti nechali Edwardovu rodinu na holičkách, zrovna když potřebovala pomoci. A bylo to právě ono pochybné spojení s Quileutskými vlky, které nám zachránilo život, když na nás zaútočila horda novorozených…
Edward mi slíbil, že to nebude nebezpečné… mít vedle sebe Quileuty a klan Denaliů. Tanya s celou rodinou - kromě Iriny, sami sebe obviňovali za jejich selhání a příměří s vlkodlaky pro ně byla jen malá cena za vykoupení. Cena, kterou byli ochotni zaplatit.
Vedle tohoto většího problému tu byl i jeden menší - má křehká sebeúcta.
Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že setkání s ní nebude to nejpřínosnější pro mé ego.
Kdysi dávno, pravděpodobně předtím, než jsem se vůbec narodila, se ho snažila získat pro sebe - ne, že bych jí nebo kohokoli jiného obviňovala z toho, že by ho chtěl mít pro sebe. Můžu jen v duchu hádat, že je velice krásná nebo přinejmenším nádherná. Myslím si, že pokud by mi Edward nedal jasně najevo - že z nějakého nepochopitelného důvodu - chce jen mě, tak bych se neubránila srovnávání.
Takže jsem si trochu stěžovala na jejich příjezd, dokud mě Edward za pomoci mých vlastních slabin, nedonutil cítit se provinile.
"Jsme pro ně jako rodina, Bello," připomenul mi.
"Vždyť víš, že se i po tak dlouhém čase stále cítí jako sirotci." Takže jsem na vše přistoupila, skrývajíc můj menší nesouhlas.
Tanya měla v současné době rodinu velkou skoro jako Cullenovi. Bylo jich pět; Tanya, Kate a Irina, ke kterým se později přidali Carmen a Eleazar, velice podobně jako kdysi ke Cullenům Alice a Jasper. A všichni sdíleli společnou touhu žít mírumilovnější život, než ostatní upíři.
Ale z jednoho úhlu pohledu byla Tanya a její sestry stále samy. Ponořeny do vlastního neutuchajícího smutku. Protože také měly matku, velice dávno.
Dokážu si představit tu obrovskou prázdnotu, kterou v nich tato ztráta musela zanechat i po celých tisíci letech. Snažila jsem si představit Cullenovic rodinu bez jejich stvořitele, středu a jejich vůdce - otce, Carlisle. Ale tato vidina pro mě byla naprosto nepředstavitelná. Carlisle mi příběh Tanyi vyprávěl během jednoho z večerů, když jsem u nich zůstávala do hluboké noci, abych se naučila, co nejvíc věcí o budoucnosti, kterou jsem si zvolila.
Příběh Tanyiny matky byl jedním z mnoha. Varovné vyprávění líčící jedno z pravidel, kterého si musím být vědoma, až se stanu součástí onoho nesmrtelného světa. Vlastně, jen jedno pravidlo - jeden zákon, který se roztříštil na stovku různých, ale říkal pořád to samé - Udržet tajemství.
To znamenalo spoustu věcí - vést stejně nenápadný život jako Cullenovi, stěhovat se dříve než si někdo všimne, že nestárneme. Vyhýbat se lidem - kromě času na jídlo - stejně jako potulní upíři, jakými byli James s Victorií nebo jako Jasperovi přátelé, Peter a Charlotte, kteří takto pořád žijí. V neposlední řadě jde i o to, udržet kontrolu nad novorozenými, které stvoříte. Tak jak to dělal Jasper, když žil s Marií na rozdíl od Victorie, která se o ty, které stvořila, postarat nedokázala.
A to především znamenalo nevytvářet další, protože by nemuseli být ovladatelní.
"Neznám jméno Tanyiny matky," připustil Carlisle, jeho zlaté oči, stejného odstínu jako zlatavé vlasy, byly naplněny smutkem ze vzpomínek na Tanyinu bolest. "Nikdy o ní nemluvily, pokud se tomu dalo vyhnout. Nebyly moc ochotné na ni myslet."
"Žena, která stvořila Tanyu, Kate a Irinu - a která, jak věřím, je milovala - žila již mnoho let předtím, než jsem se narodil já, během moru, který ovládal svět. Ten byl tehdy zamořen nesmrtelnými dětmi."
Hltala jsem každé jeho slovo, hrdlo sevřené při představování toho, co mi popisoval.
"Byly velmi krásné," vysvětloval rychle, pozorujíc mou reakci. "Tak roztomilé a okouzlující, to si ani nedokážeš představit. Každý, kdo se ocitl blízko nich, je zbožňoval. Byla to naprosto automatická věc."
"Ale nicméně nemohli být poučeni. Byli zmraženi v jakémkoli stupni vývoje, kterého dosáhli, předtím než byli pokousáni. Rozkošné dvouleté děti s dolíčky ve tvářích, které mohly zničit půlku vesnice během jediného výbuchu vzteku. Když měly hlad, jedly a žádné varování je od toho nemohlo odradit. Lidé je spatřili a začaly kolovat příběhy, strach se začal šířit jako oheň na vyschlé planině.
"Matka Tanyi také stvořila takové dítě. Jako u ostatních starších jsem nikdy nenalezl pravý důvod jejího počínání." Dlouze a tlumeně si povzdychl.
"A samozřejmě se po čase zapojili i Volturiové."
Trhla jsem sebou jako pokaždé, když jsem uslyšela to jméno, ale legie italských upírů - která se podle vlastního uvážení prohlásila za vládce - byla hlavním bodem celého vyprávění. Nemohla by tu být pravidla, pokud by nešly ruku v ruce s tresty; a ty by nemohly existovat být, pokud by tu nebyli ti, kteří by se měli trestat.
Aro, Caius a Marcus vládli vší silou, kterou Volturiové disponovali. Potkala jsem je pouze jednou, ale i během našeho krátkého setkání se mi zdálo, že Aro díky své prakticky neomezené síle čtení myšlenek - jeden dotek, a ví, co jste si myslel každou vteřinu svého života - byl pravý vůdce.
"Volturiové studovali nesmrtelné děti v jejich domovské Volteře i po celém světě. A pak Caius rozhodl, že nejsou schopni udržet tajemství. A proto musí být zničeni."
"Víš, jak jsem ti říkal, že všechny ty děti byly pomilováníhodné? Členové upířích klanů se bili do posledního muže - a byli naprosto zdecimováni - jen aby je zachránili. Tentokrát ale krveprolití nebylo tak rozsáhle rozšířeno na tomto kontinentu jako v minulosti války na jihu, ale svým způsobem bylo mnohem víc zničující. Dlouholeté klany, staré tradice, přátelé… mnoho bylo ztraceno. Na konci byly všechny pokusné děti vyhlazeny a mluvit o nich, se stalo přísným tabu.
"Když jsem žil s Volturiovými, setkal jsem se se dvěmi dětmi, proto mohu přímo říct, jak na okolí působily a s jak velkou silou. Aro je studoval ještě dlouho poté, co způsobily onu katastrofu. Sama víš, jak je zvědavý a u nich… Doufal, že je dokáže zkrotit. Konečné rozhodnutí však bylo jednoznačné. Nesmrtelné děti by neměly existovat."
Díky tomuto jsem matku sester Denaliových odsunula do pozadí a vzpomněla si, až když se příběh stočil zpět k ní.
"Není přesně jasné, co se s Tanyinou matkou stalo," řekl Carlisle. "Tanya, Kate a Irina na nic nedbaly až do chvíle, kdy si pro ně přišli Volturiovi a i s matkou je uvěznili. Životy Tanyi a jejích sester zachránila jen jejich nevědomost. Aro se jich dotkl a viděl tak tu nevinnost v jejich duších, proto nebyly potrestány spolu s matkou."
"Nikdo z nich předtím toho chlapce neviděl, ani nesnil o jeho existenci až do chvíle, kdy ho spatřily tisknout se do matčiny náruče. Mohu pouze hádat, že jejich matka udržovala své tajemství jen proto, aby je ochránila před nevyhnutelným. Proč ho stvořila? Kdo byl a co pro ni znamenal, když kvůli němu zkřížila své plány? Tanya ani ostatní se nikdy nedozvěděly odpovědi na tyto otázky. Ale neměly pochybnosti o matčině vině a myslím, že jí nikdy doopravdy neodpustí."
"I přes Arovo pevné ujištění, že jsou Tanya, Kate a Irina nevinné, je chtěl Caius nechat spálit. Prý provinění vůči společnosti. Měly štěstí, že se ten den Aro zachoval milosrdně."
Nejsem si ani přesně jistá, kdy se ze vzpomínky stal sen. V jednu chvíli jsem naslouchala vyprávění Carlislea, dívala jsem se mu do obličeje a v další vteřině jsem stála na vyprahlé planině, kde byl ve vzduchu cítit jen hustý dým kouře.
Uprostřed této pustiny jsem si všimla hloučku postav zahalených do plášťů pokrytých popelem, který mě měl pravděpodobně ihned vyděsit - protože to mohli být jedině Volturiové a já byla oproti jejich nařízení z našeho posledního setkání stále člověk. Ale jak už jsem věděla z mých předešlých snů, byla jsem pro ně neviditelná.
Všude okolo mě ležely hořící a doutnající hromady, kterým jsem nevěnovala moc pozornosti, protože jsem ve vzduchu rozpoznala povědomou sladkou vůni. Neměla jsem sílu ani chuť se dívat do obličeje upírům, které popravili, i když jsem sama sobě musela přiznat, že se mnou hlavně cloumá strach z nalezení známých tváří na této hořící hranici smrti.
Viděla jsem vojáky Volturi stát v kruhu kolem někoho či něčeho a doléhalo ke mně jejich vzrušené šeptání. Nucená svým vlastním snem jsem se čím dál víc přibližovala k postavám oděným do kabátů, abych stůj, co stůj zjistila, koho nebo co tak pečlivě zkoumají. Opatrně jsem nahlédla mezi dvě zahalené syčící/šeptající postavy a konečně jsem zahlédla objekt jejich zájmu a divoké debaty, který seděl uprostřed na jednom vyvýšeném místě.
Byl nádherný - a rozkošný, přesně jak ho Carlisle popsal. Ten chlapec byl stále batole, možná mu bylo okolo dvou let. Světle hnědé kudrlinky lemovaly jeho andělskou tvář s kulatými tvářemi a plnými rty. Chvěl se a měl zavřené oči, jako kdyby měl až moc velký strach se podívat do očí rychle se přibližující smrti.
Najednou jako by mě udeřila silná potřeba zachránit ono roztomilé a vyděšené dítě, i přes ohromující nebezpečí, jakým byli Volturiovi. Mně už však na tom nezáleželo. Protlačila jsem se mezi nimi, nezajímajíc se o to, zda si uvědomí mou přítomnost. Když jsem byla volná, rozeběhla jsem se směrem k chlapci. Váhavě jsem se zastavila, měla jsem skvělý výhled na vyvýšeninu, na které seděl. Nebyla to půda nebo kamení, ale hromada lidských těl, vyčerpaných či bez života. Bylo příliš pozdě nespatřit ony tváře. Znala jsem je všechny - Angela, Ben, Jessica, Mike… A přímo pod tím zbožňováníhodným chlapcem ležela těla mého otce a mé matky.
Pak chlapec otevřel své bystré, krvavě rudé oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama