Rozbřesk - 20. Nové

9. srpna 2010 v 23:44 | xoxo ♥
Všechno bylo tak jasné.
Ostré. Vymezené.
To zářivé světlo nade mnou bylo oslepující, a přesto jsem zřetelně viděla žhavá vlákna uvnitř žárovky. V té bílé záři jsem viděla všechny barvy duhy a na samém okraji spektra se nacházela barva osmá, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
Za tím světlem jsem dokázala rozlišit jednotlivé žilkování na tmavém dřevě, kterým byl obložený strop. Před ním jsem viděla strany částeček prachu poletujícím ve vzduchu, kterých se dotýkalo světlo, i ty tmavé, odlišné a oddělené. Rotovaly jako malé planetky, pohybující se kolem sebe ve svém nebeském tanci.
Víření prachu bylo tak překrásné, že jsem se údivem nadechla; vzduch zasvištěl dolů mým krkem, rozviřujíc tak ty smítka. Nepřišlo mi to správné. Uvažovala jsem nad tím a uvědomila si, že problém spočíval v tom, že ten čin nedoprovázela žádná úleva. Nepotřebovala jsem vzduch. Moje plíce na něj nečekaly. Na jeho příchod reagovaly naprosto nevzrušeně.
Nepotřebovala jsem vzduch, ale chtěla jsem ho. Díky němu jsem mohla ochutnat místnost kolem - ochutnat ta rozkošná zrníčka prachu, směs stojatého vzduchu promíseného s proudem nepatrně chladnějšího, přicházejícího z otevřených dveří. Ochutnat přepychový závan hedvábí. Ochutnat sotva patrnou stopu něčeho teplého a žádoucího. Něčeho, co by mělo být vlhké, ale nebylo… Ten pach mi žíznivě zapálil vysušené hrdlo - slabá připomínka žáru způsobeného jedem - přestože byl částečně překrytý chlórem a čpavkem. A nejvíce ze všeho jsem mohla ochutnat téměř medově sladkou vůni šeříků okořeněného příchutí slunce, což byly ty dvě nejsilnější a mě nejbližší věci. 
Slyšela jsem ostatní, teď už stejně jako já zase dýchající. Jejich dech zamíchal vůněmi, jednoduše odeženouc med a šeřík a sluneční svit, přinášejíc ke mně nové příchutě. Skořice, hyacint, hruška, mořská voda, pečící se chléb, ananas, vanilka, kůže, jablko, mech, levandule, čokoláda… Myslí mi proběhlo tucet různých přirovnání, ale žádné z nich nesedělo úplně přesně. Tak lahodné a příjemné.
Televize v přízemí utichla a já slyšela, jak někdo - Rosalie? - zamířil do prvního patra.
Také jsem zaslechla slabý, dunící rytmus s hlasem zběsile křičícím do bušení. Rap? Na chvilku mě to zmátlo, ale potom se ten zvuk vytrácel, jak auto se staženými okýnky míjelo dům.
S trhnutím jsem pochopila, že přesně takhle to mělo být. Mohla jsem slyšet celou tu cestu až k dálnici?
Neuvědomovala jsem si, že mě někdo držel za ruku, dokud ji ten někdo lehce nestiskl. Jako předtím ve snaze ukrýt se před bolestí, se moje tělo ohromením přitisklo ke stolu. Nebyl to dotyk, jaký jsem očekávala. Ta kůže sice byla dokonale hladká, ale nesprávné teploty. Nebyla chladná.
Po údivem zmrazené vteřině odpovědělo moje tělo na neznámý dotyk způsobem, který mě šokoval ještě mnohem víc.
Vzduch mi zasyčel nahoru krkem, prodírající si cestu skrz moje zaťaté zuby s tichým, výhružným zvukem, jaký vydává roj včel. Předtím než ze mě ten zvuk vůbec vyšel, se moje svaly napjaly a prohnuly, oddalujíc se od neznámého. Otočila jsem se tak rychle, že místnost by se měla změnit do rozmazané čmouhy - ale nezměnila. Viděla jsem každé jedno zrnko prachu, každou jednu třísku na dřevem obložených stěnách, každé jedno uvolněné vlákno do nejmenšího detailu, jak se po nich moje oči mihly.
Takže jakmile jsem zjistila, že se obranně krčím u stěny - o šestnáctinu vteřiny později - už jsem chápala, co mě polekalo a že jsem reagovala přehnaně.
Oh. Samozřejmě. Edward mi víc nebude připadat chladný. Teď už jsme měli stejnou teplotu.
Zachovala jsem si svůj postoj po další osminu vteřiny, zvykajíc si na scénu přede mnou.
 Edward se nakláněl přes operační stůl, který byl mojí pohřební hranicí, ruku nataženou ke mně a na tváři dychtivý výraz.
Edwardův obličej byla ta nejdůležitější věc, ale periferním viděním jsem jen pro jistotu přelítla všechno ostatní. Aktivoval se u mě nějaký obranný instinkt a já automaticky hledala jakoukoli známku nebezpečí.
Moje upíří rodina čekala obezřetně u vzdálené stěny u dveří, Emmett a Jasper před nimi. Jako kdyby tady bylo nebezpečí. Rozšířily se mi nozdry, pátrajíc po hrozbě. Necítila jsem nic nepříhodného. Ta slabá vůně něčeho lahodného - ale zkažená štiplavými chemikáliemi - mě znovu pošimrala v hrdle a uvedla ho do bolestí a žáru.
Alice vykukovala zpoza Jasperova loktu s širokým úsměvem na tváři; na jejích zubech jiskřilo světlo a vytvářelo další osmibarevnou duhu.
Její výraz mě uklidnil a pomohl mi složit všechny kousky dohromady. Jasper a Emmett byly vepředu, aby chránili ostatní, jak jsem očekávala. Co mi ale nedošlo okamžitě bylo, že to jsem byla tou hrozbou.
Všechno tohle byla jen vedlejší činnost. Větší část mých smyslů a mé mysli se stále soustředila na Edwardovu tvář.
Ještě nikdy předtím jsem ji neviděla.
Kolikrát jsem na Edwarda zírala a žasla nad jeho krásou? Kolik hodin - dní, týdnů - svého života jsem strávila sněním o tom, co jsem považovala za dokonalé? Myslela jsem si, že jsem znala jeho obličej lépe než svůj vlastní. Myslela jsem si, že to byla jediná jistá materiální věc na celém světě: ta bezchybnost Edwardova obličeje.
Stejně tak dobře jsem mohla být slepá.
Poprvé bez utlumujících stínů a omezující slabosti lidství sundané mi z očí jsem spatřila jeho tvář. Zalapala jsem po dechu, probírající se svojí slovní zásobou, neschopná najít správný výraz. Potřebovala jsem lepší slova.
V tomto bodě se ostatní části mé pozornosti dopátraly k závěru, že kromě mě se tady žádné nebezpečí nenacházelo a automaticky jsem se narovnala ze svého přikrčení; od té doby, co jsem ležela na stole, uplynula už téměř vteřina.
Způsob, jakým se moje tělo pohybovalo, mě chvilkově zaujal. V okamžiku, kdy jsem uvažovala o narovnaném postoji, už jsem byla opět napřímená. Žádný krátký časový úsek, ve kterém by se ta změna přihodila; byla okamžitá, téměř jako kdybych se vůbec nepohnula.
Opět nehybně jsem pokračovala v zírání do Edwardova obličeje.
Pomalu se posunoval kolem stolu - každý krok zabral skoro půl vteřiny a vlnivě plynul, jako voda v řece proplétající se nad hladkými kameny - ruce stále rozpřáhnuté.
Pozorovala jsem eleganci jeho postupu, vstřebávajíc ji svýma novýma očima.
"Bello?" zeptal se tichým, uklidňujícím tónem, ale obavy v jeho hlase napjatě rozvrstvily moje jméno.
Nedokázala jsem okamžitě odpovědět, ztracená v sametových záhybech jeho hlasu. Byla to ta nejdokonalejší symfonie, symfonie jednoho nástroje, nástroje mnohem pronikavějším, než jakýkoli výrobek člověkem…
"Bello, lásko? Omlouvám se, vím, že je to dezorientující. Ale jsi v naprostém pořádku. Všechno je v pořádku."
Všechno? Moje mysl zašmátrala zpátky, vracíc se k mým posledním lidským hodinám. Už teď ty vzpomínky vypadaly mdle, jako bych je pozorovala skrz silný, temný závoj - protože moje lidské oči byly napůl slepé. Všechno bylo tak zastřené.
Když řekl, že všechno bylo v pořádku, zahrnovalo to i Renesmee? Kde byla? S Rosalií? Snažila jsem se vzpomenout si na její obličej - věděla jsem, že byla překrásná - ale bylo rozčilující pokoušet se vidět skrz lidské vzpomínky. Její obličej byl zahalený v temnotě, tak chabě osvětlený…
A co Jacob? Byl on v pořádku? Nenáviděl mě teď můj dlouho trpící nejlepší přítel? Vrátil se k Samově smečce? A Seth a Leah také?
Byli Cullenovi v bezpečí, nebo moje přeměna zažehla válku se smečkou? Pokrývalo Edwardovo ujištění všechno z toho? Nebo se mě jen pokoušel uklidnit?
A co Charlie? Co bych mu měla říct teď? Musel volat, zatímco mě to spalovalo. Co mu řekli? Co si myslel, že se mi stalo?
Jak jsem se ten nepatrný zlomek vteřiny rozmýšlela, kterou otázku položit jako první, Edward se ke mně nejistě natáhl a konečky prstů mě pohladil po tváři. Hladné jako satén, jemné jako peří a teď přesně odpovídající teplotě mé kůže.
Zdálo se, jakoby jeho dotyk prostupoval mojí kůží, přímo ke kostem na mé tváři. Ten pocit byl mravenčivý, elektrizující - procházel mi skrz kosti, dolů páteří a třepotal se mi v břiše.
Počkat, pomyslela jsem si, jak třepotání rozkvetlo do horkosti, roztoužení. Nepředpokládala jsem, že o tohle přijdu? Nebylo součástí tohohle vzdaní se těchto pocitů?
Byla jsem novorozený upír. Vyprahnutá, spalující bolest v mém krku to dokazovala. Věděla jsem, co s sebou neslo být novorozeným. Lidské emoce a touhy by se ke mně v nějaké podobě vrátily později, ale přijala jsem, že je nebudu cítit od začátku. Jenom žízeň. To bylo součástí, to bylo cenou. Souhlasila jsem ji zaplatit.
Ale Edwardova ruka obkružovala rysy mé tváře jako satén pokrývající ocel, vysílajíc mi skrz vyschlé žíly touhu, putující mi od vrcholku hlavy až po špičky na nohou.
Nadzvedl jedno dokonalé obočí, čekajíc až promluvím.
Omotala jsem kolem něj ruce.
Znovu to bylo, jako kdybych se vůbec nepohnula. V jednu chvíli jsem stála rovně a nehybně jako socha; a ve stejný okamžik byl v mém náručí.
Teplo - nebo tak jsem to přinejmenším vnímala. S nasládlou, lahodnou vůní, kterou jsem svými tlumenými lidskými smysly nikdy nebyla schopná opravdu vstřebat, ale tohle byl stoprocentní Edward. Přitiskla jsem mu obličej na hladký hrudník.
A potom nepohodlně přesunul váhu. Odtáhl se z mého objetí. Vzhlédla jsem mu do tváře, zmatená a vyděšená jeho reakcí.
"Ehm… opatrně, Bello. Au."
Jakmile jsem pochopila, trhla jsem rukama zpátky a zkřížila je za zády.
Byla jsem tak silná.
"Jejda," ušklíbla jsem se.
Usmál se tím druhem úsměvu, který by mi zastavil srdce, kdyby ještě bilo.
"Nepanikař, lásko," řekl, zvedajíc ruku, aby se dotkl mých rtů, rozevřených zděšením. "Jsi jen na chvíli trochu silnější než já."
Stáhla jsem obočí. Tohle jsem věděla taky, ale připadalo mi to víc bizardní, než ostatní části tohohle skutečně neskutečného okamžiku. Byla jsem silnější než Edward. Donutila jsem ho říct au.
Jeho ruka mě opět hladila po tváři a já dočista zapomněla na svoji úzkost, když další vlna touhy rozčeřila moje nehybné tělo.
Ty pocity bylo o tolik intenzivnější, než jsem byla zvyklá, že bylo obtížné zůstat soustředěná, nehledě na mimořádný prostor v mé hlavě. Každý nový pocit mě ohromoval. Vzpomněla jsem si, co jednou Edward řekl - jeho hlas v mé hlavě byl chabý stín ve srovnání s křišťálovou, melodickou jasností, kterou jsem slyšela teď - že jeho dítě, naše dítě, se snadno rozptylovalo. Teď už jsem viděla proč.
Vynaložila jsem intenzivní snahu o soustředění. Bylo tu něco, co jsem potřebovala říct. Ta nejdůležitější věc.
Velice opatrně, tak opatrně že ten pohyb byl i rozeznatelný, jsem si vytáhla pravou ruku zpoza zad a zvedla ji, abych se dotkla jeho tváře. Odmítla jsem se nechat rozptýlit její perleťovou barvou nebo hedvábnou jemnosti jeho kůže nebo jiskřením, které mi přeskakovalo ve špičkách prstů.
Zahleděla jsem se mu do očí a poprvé zaslechla svůj vlastní hlas.
"Miluji tě," řekla jsem, ale znělo to spíš jako zpěv. Můj hlas zvonil a tetelil se jako zvonky. 
Odpověděl mi úsměvem, který mě uchvátil ještě víc, než když jsem byla člověkem; teď jsem ho totiž opravdu viděla.
"Tak jako já miluji tebe," řekl mi.
Vzal mou tvář do dlaní a sklonil se ke mně - dost pomalu, aby mi připomenul, že jsem musela být opatrná. Nejprve mě políbil šelestivě lehce, ale náhle silněji, divočeji. Snažila jsem se pamatovat si být na něj něžná, ale v návalu pocitů bylo obtížně vzpomenout si vůbec na něco, obtížné udržet jakékoli souvislé myšlenky.
Bylo to, jako by mě nikdy předtím nepolíbil - jakoby tohle byl náš první polibek. A popravně, nikdy předtím mě takhle nepolíbil.
Téměř mě to nutilo cítit se provinile. Bezesporu jsem byla porušením smlouvy. Nemělo mi být dovoleno tohle mít.
Přestože jsem nepotřebovala kyslík, moje dýchání se zrychlilo, ženouc se stejně jako když jsem byla spalovaná. Ale tohle byl odlišný druh ohně.
Někdo si odkašlal. Emmett. Rozpoznávala jsem přemýšlivý, posměvačný a rozzlobený zvuk v jednom.
Úplně jsem zapomněla, že jsme nebyli sami. A potom mi došlo, že způsob, jakým jsem teď byla omotaná kolem Edwarda nebyl zrovna nejvhodnější do společnosti.
Rozpačitě jsem dalším z okamžitých pohybů couvla o půl kroku.
Edward se uchichtnul a posunul se se mnou, udržujíc svoje ruce těsně kolem mého pasu. Jeho obličej zářil - jakoby za jeho diamantovou kůží plápolaly bílé plameny.
Abych se uklidnila, nepotřebně jsem se nadechla.
Jak odlišný ten polibek byl! Četla jsem v jeho výrazu, zatímco jsem srovnávala nejasné lidské vzpomínky s těmito zřetelnými, intenzivními pocity. Vypadal… mírně namyšleně.
"Tohle si přede mnou tajil," obvinila jsem ho svým zpěvným hlasem a nepatrně přimhouřila oči.
Rozesmál se, ozářený úlevou, že už tomu všemu byl konec - strachu, bolesti, nejistotě, čekání, to vše teď bylo za námi. "V té době to byla svým způsobem nezbytnost," připomněl mi. "Nyní je řada na tobě, aby jsi nerozlámala." Zasmál se znovu.
Samými úvahami o tom jsem svraštila čelo a náhle nebyl Edward jediný, kdo se smál.
Carlisle vystoupil zpoza Emmetta a rychle zamířil přímo ke mně; jeho oči byly jen trochu ostražité, ale Jasper následoval jeho šlépěje. Ani Carlisleovu tvář jsem nikdy předtím neviděla, ne skutečně. Měla jsem podivné nutkání mrkat - jako bych zírala přímo do slunce.
"Jak se cítíš, Bello?" zeptal se.
Přemýšlela jsem o tom šedesátičtvrtinu vteřiny.
"Ohromeně. Je tu tak moc…" řekla jsem do ztracena, znovu naslouchajíc zvonivým tónům svého hlasu.
"Ano, může to být opravdu matoucí."
Škubavě jsem přikývla. "Ale cítím se, jako bych to byla já. Tak nějak. To jsem nečekala."
Edwardovi ruce můj pas slabě stiskly. "Říkal jsem ti to," zašeptal.
"Impozantně se ovládáš," přemítal Carlisle. "Mnohem víc, než jsem očekával, dokonce i s tím časem, který jsi měla, aby jsi se na tohle duševně připravila."
Pomyslela jsem na prudké výkyvy rozpoložení, obtížně se soustřeďujíc, a zašeptala: "Tím jsi nejsem tak jistá."
Vážně kývl a jeho skvostné oči se zatřpytily zaujetím. "Vypadá to, že tentokrát jsme morfiem pomohli. Pověz mi, co si pamatuješ z průběhu své přeměny?"
Zaváhala jsem, silně si uvědomujíc Edwardův dech otírající se mi o tvář, vysílající náznaky elektřiny skrz moji kůži.
"Všechno předtím bylo… opravdu tlumené. Vzpomínám si, že dítě nemohlo dýchat…"
Podívala jsem se na Edwarda, na okamžik vyděšena tou vzpomínkou.
"Renesmee je zdravá a v pořádku," slíbil se třpytem v očích, který jsem u něj nikdy dřív neviděla. Vyslovil její jméno se zdrženlivou vřelostí. Úctou. Stylem, jakým lidé hovoří o jejich bozích. "Co si pamatuješ potom?"
Soustředila jsem se na svůj kamenný výraz. Nikdy jsem nebyla moc dobrá lhářka. "Je těžké si to vybavit. Předtím to bylo tak tmavé. A potom… jsem otevřela oči a viděla všechno."
"Úžasné," vydechl Carlisle s rozzářenýma očima.
Proběhlo mnou rozčarování. Čekala jsem, že se mi do tváří nažene horkost a prozradí mě. A potom jsem si připomněla, že už se nikdy znovu červenat nebudu. Možná, že to Edwarda před pravdou ochrání.
Přesto budu muset najít způsob, jak Carlisleho varovat. Jednoho dne. Pro případ že by někdy potřepoval stvořit dalšího upíra. Ta možnost mi připadala velice nepravděpodobná, takže jsem se díky tomu ohledně své lži cítila lépe.
"Chci, abys popřemýšlela - řekla mi všechno, na co si vzpomeneš," naléhal Carlisle vzrušeně a já nedokázala zadržet úšklebek, který se mi objevil na tváři. Nechtěla jsem, abych musela pokračovat ve lhaní, protože bych mohla udělat chybu. Nechtěla jsem myslet na ty plameny. Na rozdíl od lidských vzpomínek byla tahle část dokonale jasná a já si uvědomila, že jsem si to mohla vybavit až s přílišnou přesností.
"Oh, omlouvám se, Bello," řekl okamžitě. "Samozřejmě že tvoje žízeň musí být velice nepříjemná. Tento rozhovor může počkat."
Než to zmínil, moje žízeň ve skutečnosti nebyla neovladatelná. V mé hlavě bylo šíleně moc prostoru. Oddělená část mého mozku hlídala to pálení v mém hrdle skoro jakoby to byl reflex. Způsobem, jakým můj starý mozek řídil dýchání a mrkání.
Ale Carlisleův předpoklad přivedl to pálení do popředí mé mysli. Náhle byla ta vyprahlá bolest jediné, na co jsem dokázala myslet a čím víc jsem na ni myslela, tím víc to bolelo. Ruka mi vyletěla k hrdlu, jako bych zvenčí ty plameny mohla zadusit. Kůže na mém krku byla divná na dotek. Tak hladká, že byla jaksi měkká, přestože byla rovněž tvrdá jako kámen.
Edward spustil jeho paže a vzal mě za volnou ruku, mírně se mnou trhnouc. "Pojďme na lov, Bello."
Vyvalila jsem oči a bolest z žízně ustoupila, aby její místo mohl zabrat údiv.
Já? Lovit? S Edwardem? Ale… jak? Nevěděla jsem, co dělat.
Vyčetl to znepokojení z mého výrazu a povzbudivě se usmál. "Je to zcela jednoduché, lásko. Instinktivní. Neměj obavy, ukážu ti to." Když jsem se nepohnula, zeširoka se usmál tím jeho pokřiveným úsměvem a nadzvedl obočí. "Měl jsem dojem, že jsi mě vždycky chtěla vidět lovit."
Zasmála jsem se v krátkém výbuchu humoru (část mě užasle naslouchala tomu zvonivému zvuku), jak mi jeho slova připomněla zamlžené lidské rozhovory. A potom jsem si vzala celou vteřinu na to, abych v hlavě spěšně proběhla skrz těchto několik prvních dní s Edwardem - pravý začátek mého života - abych na ně nikdy nezapomněla. Nečekala jsem, že bude tak nepříjemné vzpomínat. Jako bych se pokoušela mžourat skrz zakalenou vodu. Z Rosaliiny zkušenosti jsem věděla, že když budu na svoje lidské vzpomínky myslet dostatečně, postupem času o ně nepřijdu. Nechtěla jsem zapomenout ani na jednu minutu strávenou s Edwardem, dokonce ani teď, když se před námi rozprostírala věčnost. Budu se muset ujistit, že tyhle lidské vzpomínky budou zakořeněny do mé spolehlivé upíří mysli.
"Můžeme?" zeptal se Edward. Zvedl ruku, aby uchopil tu moji, která byla stále na mém krku. Jeho prsty hladce odstranily ten pilíř k mému hrdlu. "Nechci, aby jsi trpěla," dodal slabým šepotem. Takovým, jaký bych předtím nebyla schopna slyšet.
"Jsem v pořádku," prohlásila jsem v přetrvávajícím lidském zvyku. "Počkej. Nejdřív."
Bylo toho tady tolik. Ještě jsem se nedostala ke svým otázkám. Byly tu mnohem důležitější věci než bolest.
Tentokrát promluvil Carlisle. "Ano?"
"Chci ji vidět. Renesmee."
Bylo podivně obtížné říct její jméno. Moje dcera, na ta slova bylo dokonce ještě těžší vůbec pomyslet. Všechno to vypadalo tak vzdálené. Snažila jsem se vybavit si, jak jsem se cítila před třemi dny. Ruce se mi automaticky osvobodily z Edwardových a klesly k mému břichu.
Ploché. Prázdné. Znovu vyplašená jsem svírala světlé hedvábí, zatímco zanedbatelná část mé mysli zaznamenala, že mě Alice musela obléknout.
Věděla jsem, že uvnitř mě už nic nebylo a chabě si vybavovala to krvavé vyjmutí, ale fyzický důkaz bylo stále těžké vyvolat. Všechno, co jsem znala, byl ten milující útočník uvnitř mě. Venku vypadala jeho něco, co jsem si musela jen představovat. Blednoucí sen - sen, který byl z poloviny noční můrou.
Zatímco jsem se potýkala se svým vnitřním zmatkem, spatřila jsem, jak si Edward a Carlisle vyměnili krátký, obezřetný pohled.
"Co?" dožadovala jsem se vysvětlení.
"Bello," řekl Edward konejšivě. "To opravdu není dobrý nápad. Je napůl člověk, lásko. Její srdce bije a krev jí proudí v žilách. Dokud tvoje žízeň není stoprocentně pod kontrolou… Nechtěla by jsi ji přece vystavit nebezpečí, že ne?"
Zamračila jsem se. Samozřejmě že jsem to musela nechtít.
Byla jsem nekontrolovatelná? Zmatená, ano. Snadno nesoustředěná, ano. Ale nebezpečná? Pro ni? Svoji dceru?
Nemohla jsem si být jistá, že odpověď byla ne. Takže budu muset být trpělivá. To neznělo zrovna nejsnadněji. Protože dokud ji znovu neuvidím, nebude skutečná. Jen blednoucí sen… neznámý…
"Kde je?" Napnula jsem uši a z poschodí pod námi zaslechla tlukot srdce. A slyšela jsem dýchání víc jak jedné osoby - tiché, jakoby poslouchali také. Byl tam také třepetavý zvuk, předení, které jsem nedokázala zařadit…
A to bušení srdce bylo natolik živé a přitažlivé, že se mi v ústech začal tvořit jed.
Takže jsem se rozhodně musela naučit lovit dřív, než ji uvidím. Moje neznámé dítě.
"Je s Rosalií?"
"Ano," odpověděl Edward krátce a já si všimla, že něco na co pomyslel, ho rozrušilo. Domnívala jsem se, že on a Rosalie už jejich neshody překonali. Propukla snad ta nevraživost znovu? Než jsem se stihla zeptat, odtáhl mi ruce z plochého břicha a opětovně se mnou zlehka trhnul.
"Počkej," odporovala jsem zase, snažíc se soustředit. "A co Jacob? A Charlie? Řekni mi všechno, co jsem zameškala. Jak dlouho jsem vůbec byla… v bezvědomí?"
Nezdálo se, že by Edward zaznamenal moje zaváhání nad posledním slovem. Namísto toho si s Carlislem vyměnil další krátký, obezřetný pohled.
"Co je špatně?" zašeptala jsem.
"Nic není špatně," prohlásil Carlisle, zdůrazňujíc poslední slovo zvláštním způsobem. "Ve skutečnosti se nic nijak výrazně nezměnilo - nevnímala jsi jen něco málo přes dva dny. Tyto věci postupují opravdu rychle. Edward odvedl prvotřídní práci. Úplná novinka - injekce s jedem přímo do tvého srdce byl jeho nápad." Odmlčel se, aby se na svého syna hrdě usmál a potom si povzdechl. "Jacob je stále tady a Charlie stále věří, že jsi nemocná. Myslí jsi, že jsi právě teď v Atlantě a podstupuješ nějaká testy v CDC. Dali jsme mu špatné číslo, takže je frustrovaný. Mluvil s Esme."
"Měla bych mu zavolat…," zamumlala jsem si pro sebe, poslouchajíc svůj vlastní hlas a pochopíc tak nové potíže. Nepoznal by ho. Neuklidnilo by ho to. A potom zasáhlo dřívější udivení. "Vydrž - Jacob je pořád tady?"
Další letmý pohled.
"Bello," řekl Edward rychle. "Je tu mnoho k probírání, ale nejdřív bychom se měli postarat o tebe. Musíš mít bolesti…"
Když na to poukázal, vzpomněla jsem si na žár ve svém hrdle a křečovitě polkla. "Ale Jacob -" 
"Máme všechen čas světa na vysvětlování, lásko," připomněl mi něžně.
Samozřejmě. Mohla jsem na odpověď ještě chvíli počkat; bude jednodušší poslouchat, když mě už nebude rozptylovat ta urputná bolest té pálivé žízně. "Dobře."
"Počkat, počkat, počkat," ozvala se ode dveří Alice. Protančila skrz místnost neskutečně půvabně. Jako s Edwardem a Carlislem, pocítila jsem určitý údiv, když jsem ji poprvé opravdu pohlédla do tváře. Naprosto rozkošná. "Slíbil jsi, že na poprvé o toho můžu být! Co když vy dva proběhnete kolem něčeho odrážejícího?"
"Alice-," odporoval Edward.
"Zabere to jenom vteřinku!" A s tím Alice vystřelila s místnosti.
Edward si povzdechl.
"O čem to mluví?"
Ale to už byla Alice zpátky, nesouc obrovské, zlatě orámované zrcadlo z Rosaliina pokoje, které bylo bezmála dvakrát tak vysoké jako ona a několikrát tak široké.
Jasper byl natolik nehybný a tichý, že jsem ho nezaznamenala, dokud nenásledoval Carlisleho. Teď se přesunul znovu, držíc se za Alicí, oči zamčené na mém výrazu. Protože to já jsem tady byla ta hrozba.
Věděla jsem, že rovněž bude kontrolovat náladu kolem mě, takže musel cítit náraz údivu, když jsem zkoumala jeho tvář, poprvé ji vidíc zblízka.
Skrz moje slepé lidské oči byly jizvy pozůstalé po jeho dřívějším životě s armádou novorozených na jihu téměř neviditelné. Jenom s ostrým světlem přivádějící jejich nepatrně vyvýšené tvary do jasnosti jsem mohla rozpoznat jejich existenci.
Teď jsem viděla, že jizvy byly Jasperovým dominantním rysem. Bylo obtížné odtrhnout oči od jeho zpustošeného krku a spodní čelisti - obtížné uvěřit, že dokonce i upír mohl přežít takové množství kousnutí do jeho hrdla.
Mimoděk jsem se obranně napnula. Jakýkoli upír, který by Jasper viděl, by zareagoval stejně. Ty jizvy byly jako světelné billboardy. Nebezpečný, hlásaly. Kolik upírů zkusilo Jaspera zabít? Stovky? Tisíce? Stejné množství, jako při svém pokusu zemřelo.
Jasper obojí spatřil, pocítil moje hodnocení, moji obezřetnost a kysele se usmál.
"Edward mi vyčetl, že jsem tě před svatbou nepostavila před zrcadlo," vysvětlila Alice, odvracejíc moji pozornost od svého děsivého milence. "Podruhé už se seřvat nenechám."
"Seřvat?" zeptal se Edward pochybovačně, nadzvedávajíc jedno obočí.
"Možná že trochu zveličuju," zamumlala nepřítomně, když ke mně otočila zrcadlo.
"A možná že tohle má výhradní dočinění s tvým vlastním voyuerským uspokojením," odporoval.
Alice na něj mrkla.
Uvědomovala jsem si tu výměnu názorů menší částí své soustředěnosti. Ta větší část byla upoutána osobou v zrcadle.
Mojí první reakcí bylo lehkomyslné potěšení. Ta neznámá bytost na skle byla nepopíratelně krásná, docela jako Alice nebo Esme. I přes svoji nehybnost byla spanilá a bezchybný obličej měla bledý jako měsíc orámovaný jejími tmavými, hustými vlasy. Její končetiny byly hladké a pevné, kůže mírně se lesknoucí, svítící jako perla.
Moje druhá reakce bylo zděšení.
Kdo byla? Na první pohled jsem nikde v té hladké, dokonalé rovině jejích rysů nedokázala najít svoji tvář.
A ty oči! Přestože jsem věděla, co očekávat, její oči skrz mě stejně vyslaly záchvěvy hrůzy.
Celou tu chvilku, co jsem ji zkoumala a následně podle toho reagovala, byla její tvář dokonale klidná, obraz bohyně, neukazující nic ze zmatku rozvířeného uvnitř mě. A potom se její plné rty pohnuly.
"Ty oči?" zašeptala jsem, neochotná říct moje oči. "Jak dlouho?"
 "Ztmavnou během několika měsíců," řekl Edward jemným, utěšujícím hlasem. "Zvířecí krev zředí barvu rychleji než strava z lidské krve. Nejprve přejdou do jantarové a posléze do zlaté."
Moje oči budou zářit jako kruté rudé plameny po měsíce?
"Měsíců?" můj hlas byl teď vyšší, vystresovaný. To perfektní obočí v zrcadle se nevěřícně nadzvedlo nad jejíma žhnoucíma, sytě červenýma očima - jasnějšíma, než jsem kdy předtím viděla.
Jasper postoupil o krok vpřed, znepokojen intenzitou mé náhlé úzkosti. Znal mladé upíry prostě až moc dobře; byly tyto emoce předzvěstí blížícího se selhání?
Na moji otázku se mi nedostalo odpovědi. Odvrátila jsem pohled k Edwardovi a Alici. Jejich oči byly mírně nepřítomné - reagující na Jasperův neklid. Naslouchající té příčině, hledící přímo do bezprostřední budoucnosti.
Znovu jsem se zhluboka, nepotřebně nadechla.
"Ne, jsem v pořádku," slíbila jsem jim. Moje oči se mihly k cizince v zrcadle a zase zpátky. "Je toho jen… moc k vstřebání."
Jasper svraštil čelo, zdůrazňující tak dvě jizvy nad levým okem.
"Nemám tušení," zamumlal Edward.
Žena v zrcadle se zamračila. "Jaká otázka mi ušla?"
Edward se zeširoka usmál. "Jasper si láme hlavu nad tím, jak to děláš."
"Dělám co?"
"Ovládáš svoje emoce, Bello," odpověděl Jasper. "Nikdy jsem neviděl novorozeného to udělat - zastavit pocit takovýmhle způsobem. Byla jsi rozrušená, ale když sis všimla našeho znepokojení, ovládla jsi to a získala nad sebou znovu kontrolu. Byl jsem připravený pomoct, ale nepotřebovala jsi to."
"To je špatné?" zeptala jsem se. Jak jsem čekala na verdikt, moje tělo automaticky zamrzlo.
"Ne," řekl, ale v hlase měl patrné pochybnosti.
Edward mě pohladil po paži, jako kdyby mě pobízel k rozmrznutí. "Je to opravdu působivé, Bello, ale nechápeme to. Nevíme, jak dlouho to může vydržet."
Část vteřiny jsem nad tím uvažovala. Kdy vybuchnu? Kdy se stanu se monstrem?
Necítila jsem, že by to přicházelo… Ale možná tu nebyl způsob, jak takovou věc předvídat.
"Tak co myslíš?" zeptala se Alice už mírně netrpělivě, ukazujíc na zrcadlo.
"Nejsem si jistá," kličkovala jsem, nechtíc připustit, jak vyděšená jsem opravdu byla.
Zírala jsem na tu nádhernou ženu s děsivýma očima, hledajíc pozůstatky mě. Něco bylo ve tvaru jejích rtů - když jsi prohlédl skrz tu závratnou krásu, její horní ret byl opravdu nepatrně nevyvážený, trochu moc plný ve srovnání se spodním. Nález tohoto známého malého nedostatku mi trošičku zvedl náladu. Možná že i zbytek mě tam někde byl.
Pokusně jsem zvedla ruku a žena v zrcadle zkopírovala můj pohyb, také se dotknouc tváře. Její karmínové oči mě obezřetně pozorovaly.
Edward si povzdechl.
Odvrátila jsem se od ní, abych pohlédla na něj, nadzvedávajíc obočí.
"Zklamaný?" zeptala jsem se, ale můj hlaholivý hlas byl lhostejný.
Rozesmál se. "Ano," připustil.
Cítila jsem, jak se údiv probil skrz vyrovnanou masku na mém obličeji, bezprostředně následován bolestí.
Alice zavrčela. Jasper znovu zamířil vpřed, čekajíc až ztratím nervy.
Ale Edward si jich nevšímal a pevně mi omotal ruce kolem mého opětovně ztuhlého těla, přitiskujíc mi rty na tvář. "Dosti jsem doufal, že ti budu schopen číst v mysli, když je teď mnohem podobnější mé vlastní," zamumlal. "A tady jsem, frustrovaný jako nikdy, přemítající, co by se ti eventuálně mohlo honit hlavou."
Rázem jsem se cítila líp.
"No dobře," řekla jsem zlehka, utěšena, že moje myšlenky byly stále jen moje. "Můj mozek nejspíš nikdy nebude fungovat správně. Alespoň jsem hezká."
Jak jsem si na to zvykala, stávalo se jednodušším vtipkovat, cíleně myslet. Být sama sebou.
Edward mi zavrčel do ucha. "Bello, nikdy jsi nebyla jenom hezká."
 Potom odtáhl obličej od toho mého a povzdechl si. "Dobře, dobře," řekl někomu.
"Co?" zajímala jsem se.
"Činíš Jaspera každou vteřinou více nervózního. Možná se trochu uklidní, když budeš po lovu."
Podívala jsem se na Jasperův znepokojený výraz a přikývla. Pokud to přicházelo, nechtěla jsem vybuchnout tady. Lepší být obklopená stromy než rodinou.
"Fajn. Jde se lovit," souhlasila jsem, chvějíc se napětím a s očekáváním se třesoucím žaludkem. Osvobodila jsem se z Edwardova objetí a držíc ho za ruku jsem se otočila zády k neznámé krásce v zrcadle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama