Rozbřesk - 21. První lov

9. srpna 2010 v 23:43 | xoxo ♥
"Oknem?" zeptala jsem se, zírajíc na zem dvě poschodí pode mnou.
Nikdy jsem se sama o sobě opravdu nebála výšek, ale moci vidět všechny ty detaily s takovou jasností činilo tu vyhlídku mnohem méně přitažlivou. Hrany kamenů dole byly ostřejší, než bych si představovala.
Edward se usmál. "Je to nejbližší východ. Ale pokud se bojíš, mohu tě vzít do náručí."
"Máme celou věčnost a tebe trápí čas, který by zabralo sejít dolů k zadním dveřím?"
Nepatrně se zamračil. "Renesmee a Jacob jsou v přízemí…"
"Aha."
Správně. Teď jsem byla nestvůra. Musela jsem se držet v dostatečné vzdálenosti od pachů, které my mohly vzbudit moji divokou stránku. Od lidí, které jsem obzvláště milovala. Dokonce i od těch, které jsem vůbec neznala.
"Je Renesmee… v pořádku… ve společnosti Jacoba?" zašeptala jsem. Opožděně jsem si uvědomila, že to tlukot Jacobova srdce ke mně doléhal z přízemí. Znovu jsem napnula uši, ale slyšela jsem jen stabilní puls. "Nemá ji zrovna v lásce."
Edward zvláštním způsobem našpulil rty. "Věř mi, je v naprostém bezpečí. Vím přesně, co si Jacob myslí."
"Samozřejmě," zamumlala jsem a znovu se zahleděla na zem.
"Nejistá?" zeptal se.
"Trochu. Nevím, jak…"
Byla jsem si dobře vědoma rodiny za svými zády, vše mlčky pozorující. Tedy většinou mlčky. Emmett v sobě více méně úspěšně zadržoval smích. Jediná chyba a smíchy se bude válet po zemi… Potom teprve vtipy o tom, že na světě existuje jenom jeden nemotorný upír, začnou…
Také tyto šaty - které na mě musela Alice natáhnout někdy v době, kdy jsem byla tou spalující bolestí příliš otupělá, abych to zaznamenala - nebyly zrovna to, co bych zvolila na skákání nebo lovení. Těsně obepínající ledově modré hedvábí? Na co si myslela, že to budu potřebovat? Konal se snad později koktejlový večírek?
"Sleduj mě," řekl Edward. A potom velice přirozeně vykročil z vysokého, otevřeného okna a padal.
Bedlivě jsem ho pozorovala, analyzujíc úhel, do kterého ohnul kolena, aby ztlumil dopad. Jeho přistání bylo opravdu nehlučné - tlumené zadunění, které by stejně tak dobře mohlo způsobit tiché zavření dveří nebo kniha lehce položená na stůl.
Nevypadalo to obtížně.
Samým soustředěním jsem zaťala zuby, snažíc se zopakovat jeho bezstarostný krok do prázdna.
Ha! Připadalo mi, že se ke mně země přibližovala natolik pomalu, že byla naprostá hračka umístit chodidla - jaké boty mi to Alice nazula? Lodičky na jehlovém podpatku? zbláznila se - umístit moje hloupé boty přesně tak, aby v přistání nebyl žádný rozdíl od obyčejného kroku vpřed na rovném povrchu.
Vstřebala jsem náraz polštářky chodidel, nechtíc zlomit ty tenké jehly. Moje přistání mi připadalo stejně tiché jako jeho. Zeširoka jsem se na něj zazubila.
"Jasně. Brnkačka."
Usmál se zpátky. "Bello?"
"Ano?"
"Bylo to mimořádně graciézní - dokonce i na upíra."
Chvilku jsem o tom uvažovala a následně se radostně rozzářila. Kdyby to byla jen obyčejná fráze, Emmett by se rozesmál. Ale nikomu jeho poznámka vtipná nepřipadala, takže to musela být pravda. Bylo to vůbec poprvé v celičkém mém životě, kdy někdo ve spojitosti s mou osobou použil slovo graciézní… a stejně tak v celé mé existenci.
"Děkuji ti," řekla jsem mu.
Potom jsem sundala z nohou stříbrné saténové boty a obloučkem je společně hodila zpátky otevřeným oknem. Možná trochu namáhavě, ale zaslechla jsem, jak je někdo chytil dřív, než mohly poškodit obložení.
"Její smysl pro módu se nezlepšil tak moc jako její rovnováha," zareptala Alice.
Edward mě vzal za ruku - nedokázala jsem přestat žasnout nad jemností a příjemnou teplotou jeho kůže - a vyrazil skrz dvorek za domem ke břehu řeky. Bez vynaložení sebemenší námahy jsem mu kráčela po boku.
Všechno fyzické se zdálo naprosto jednoduché.          
"Budeme plavat?" zeptala jsem se, když zastavil vedle vody.
"A zničit tak tvoje půvabné šaty? Ne. Přeskočíme."
Uvažujíc nad tím jsem našpulila rty. Řeka tady byla široká něco kolem padesáti yardů.
"Ty první," řekla jsem.
Dotkl se mé tváře, ustoupil o dva rychlé, dlouhé kroky dozadu a potom se rozběhl, vymrštíc se z rovného kamene pevně usazeného v břehu. Studovala jsem ten záblesk pohybu, když se překlenul nad vodou, dokončíc jeho salto těsně předtím, než zmizel mezi hustými stromy na druhé straně řeky.
"Vejtaho," zamumlala jsem a zaslechla jeho neviditelný smích.
Jen pro jistotu jsem couvla o pět kroků a zhluboka se nadechla.
Najednou jsem byla opět plná obav. Ne z pádu nebo zranění - bála jsem se, že ublížím lesu.
Chvilku trvalo, než se to spustilo, ale teď už jsem to cítila - otevřeně se projevující, masivní sílu, pulzující mi v končetinách. Najednou jsem si byla jistá, že pokud bych si chtěla prohloubit tunel pod řeku, prodrápat nebo protlouct si cestu přímo skrz tvrdé horniny pod sebou, netrvalo by mi to příliš dlouho. Věci okolo mě - stromy, křoviny, kameny… dům - všechno teď vypadlo strašně křehce.
Se zoufalou nadějí, že Esme některý ze stromů naproti nijak zvlášť nemiluje, jsem udělala první rychlý krok. A vzápětí se zarazila, když mi satén, obepínající moje tělo, utvořil na stehně zbrusu nový rozparek. Alice!
Alespoň že Alice vždycky zacházela s oblečením, jako kdyby bylo jen na jedno použití, takže by jí tohle nemělo vadit. Nahrbila jsem se, abych mezi prsty opatrně uchopila lem šatů na nepoškozené straně a, vyvíjejíc nejmenší možný nátlak, jsem šaty roztrhla po celé délce stehna. Potom jsem podle tohoto vzoru poupravila i druhou stranu. Mnohem lepší.
Z domu ke mně dolehl tlumený smích a dokonce i zvuk zatínání něčích zubů. Smích přicházel z poschodí i přízemí a já bez námahy rozpoznala ten kompletně jiný, hrubý, hrdelní smích z prvního patra.
Takže Jacob se díval taky? Neměla jsem nejmenší tušení, na co teď myslel nebo co tady ještě dělal. Představovala jsem si naše setkání - pokud mi kdy dokáže odpustit - ve vzdálené budoucnosti, kdy budu víc stabilní a kdy už čas stihne zacelit ty hluboké rány, které jsem zanechala v jeho srdci.
Neohlédla jsem se, abych se na něj podívala, hlídajíc výlevy své nálady. Nebylo by příliš dobré nechat jakoukoli emoci přílišně ovládnout moji mysl. Jasperovy obavy mě v tom jenom utvrdily. Než se budu moct vypořádat s čímkoli jiným, musela jsem si zalovit. Pokusila jsem se všechno ostatní hodit za hlavu, abych se mohla soustředit.
"Bello?" zavolal Edward z lesa a jeho hlas se přibližoval. "Chtěla by jsi to vidět ještě jednou?"
Samozřejmě že jsem si všechno perfektně pamatovala a nechtěla jsem dát Emmettovi další důvod, jak se znovu pobavit na mém vzdělávání. Tohle bylo tělesné - mělo by to být instinktivní. Takže jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se k řece.
Bez omezení těsné sukně zabralo dosáhnutí okraje řeky jen jeden dlouhý krok. Jen osmdesáti čtvrtina vteřiny a přesto to byla spousta času - moje oči i mysl pracovaly tak rychle, že ten jeden krok bohatě stačil. Bylo prosté umístit pravé chodidlo přesně proti hladkému kamenu a odrazit se tak, abych svoje tělo vymrštila do vzduchu. Věnovala jsem víc pozornosti zacílení než-li síle, takže jsem její potřebné množství neodhadla správně - ale přinejmenším to nebyl omyl, díky kterému bych se namočila. Padesát yardů byla jednoduše naprosto zanedbatelná vzdálenost…
Bylo to divné, závratné, vzrušující, a příliš krátké. Neuplynula ještě ani vteřina a už jsem se nacházela na druhé straně.
Očekávala jsem, že porost hustých stromů bude problém, ale překvapivě byl užitečný. Bylo samozřejmé natáhnout před sebe ruku, jakmile jsem hluboko v lese odtušila, že se pode mnou znovu nacházela pevná zem, a chytit se blízké větve; mírně jsem se zhoupla a přistála na špičkách na široké větvi smrku, dobrých patnáct stop nad zemí.
Úžasné.
Přes zvuk svého zvonivého, radostného smíchu jsem slyšela, jak ke mně upaloval Edward. Můj skok byl dvakrát tak dlouhý jako jeho. Když dorazil ke stromu, na kterém jsem se nacházela, oči měl rozšířené. Mrštně jsem seskočila z větve a nehlučně mu přistála u boku.
"Bylo to dobrý?" zajímala jsem se, vzrušením zrychleně oddechujíc.
"Velice." Souhlasně se usmál, ale jeho nenucený tón nepasoval k překvapenému výrazu v jeho očích.
"Můžeme to udělat znovu?"
"Soustřeď se, Bello - jdeme na lov."
"No jo, správně," kývla jsem. "Lov."
"Následuj mě… jestli to dokážeš." Zeširoka se zazubil, zčista jasna se tváříc posměvačně, a vyrazil.
Byl rychlejší než já. Nemohla jsem pochopit, jak dokázal nohama pohybovat tak příšerně rychle, ale bylo to mimo mě. Nicméně jsem byla silnější a každý můj krok se délkou rovnal třem jeho. Takže jsem skrz pavučinou živé zeleně postupovala po jeho boku, a ne za ním. Jak jsem běžela, nedokázala jsem si pomoct od tichého, vzrušeného smíchu; smíchu, který mě ani nezpomaloval ani nenarušoval moje soustředění.
Konečně jsem pochopila, proč Edward nikdy, když běžel, nenarazil do stromu - ta otázka pro mě vždycky byla záhadou.Byl to zvláštní pocit, rovnováha mezi rychlostí a bystrostí. Nahoru, dolů a skrz husté, nefritové bludiště takovým tempem, že všechno kolem mě by mělo splynout do zelené, rozmazané šmouhy. Přesto jsem jasně viděla každý jeden titěrný lístek na všech malých větvičkách všech zanedbatelných keřů, které jsem míjela.
Vítr doprovázející moji rychlost si pohrával s mými vlasy i roztrhanými šaty a přestože jsem věděla, že to tak ve skutečnosti být nemohlo, hřál mě na kůži. Přesně jako drsné podloží lesa nemohlo být pro moje bosé chodidla jako samet a jako šoupání končetin o moji kůži nemohlo být jako pohlazení peříčky.
Les byl mnohem živější. Než jsem si kdy uvědomovala - drobnými stvořeníčky, jejichž existenci bych nikdy ani nehádala, se listí kolem mě jenom hemžilo. Když jsme je minuli, zůstávali tiší, dech zrychlený strachem. Vypadalo to, že zvířata reagovala na náš pach rozumněji než lidé. Zajisté, na mě to mělo úplně opačný účinek.
Stále jsem čekala, že se co nevidět zadýchám, ale můj dech přicházel bez námahy. Tak jako jsem čekala, že mě začnou pálit svaly, ale zdálo se, že moje síla rostla, jak jsem si na svoje dlouhé kroky zvykala. Moje mílové kroky se ještě prodloužily, takže brzy se musel on snažit udržet tempo se mnou. Znovu jsem se nadšeně rozesmála, když jsem zpozorovala, že za mnou zaostával. Moje bosé nohy se teď dotýkaly země tak zřídka, že jsem si připadala spíš jako bych letěla a ne běžela.
"Bello," zavolal suše, dokonce líně. Nic jiného jsem neslyšela; zastavil.
Krátce jsem uvažovala o vzpouře.
Ale nakonec jsem se s povzdechem otočila a vrátila se nějakých sto yardů zpátky k němu. S očekáváním jsem na něj pohlédla. Usmíval se, jedno obočí nadzvednuté. Byl tak nádherný, že jsem na něj dokázala jenom zírat.
"Chceš zůstat v zemi?" zeptal se pobaveně. "Nebo jsi plánovala pokračovat až do Kanady?"
"Tady je to fajn," souhlasila jsem, víc se soustředíc na fascinující pohyby jeho rtů než na slova, která z nich vycházela. Bylo těžké nerozptylovat se se vší tou novotou, poskytovanou mýma dokonalejšíma očima. "Co budeme lovit?"
"Losy. Vybral jsem ti napoprvé něco snadnějšího…" Jeho hlas přešel do ztracena, když jsem při těch slovech mírně přimhouřila oči.
Ale nechystala jsem se s ním hádat; byla jsem příliš žíznivá. Jakmile jsem začala myslet na ten vyprahlý žár v mém hrdle, na nic jiného už jsem myslet nedokázala. Rozhodně se to zhoršovalo. V puse jsem měla jako v červnu ve čtyři odpoledne v Údolí smrti.
"Kde?" zeptala jsem se, netrpělivě prozkoumávajíc místa mezi stromy. Teď, když jsem žízni věnovala plnou pozornost, zdálo se, že prolezla všechny moje ostatní myšlenky, prosakující i do příjemných vzpomínek na běhání, na Edwardovi rty, jejich líbání a… spalující žízeň. Nedokázala jsem se jí zbavit.
"Stůj klidně," řekl, položíc mi ruce něžně na ramena. Naléhavost mé žízně byla jeho dotykem chvilkově potlačena.
"Teď zavři oči," zamumlal. Když jsem ho poslechla, přesunul ruce k mému obličeji, hladíc mě po lícních kostech. Cítila jsem, jak mi zrychloval dech a opět krátce čekala na ruměnce, které už nepřijdou.
"Poslouchej," nabádal mě. "Co slyšíš?"
 Mohla jsem říct všechno; jeho dokonalý hlas, jeho dech, jeho rty, otírající se o sebe, když mluvil, šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, listí javoru drhnoucí o sebe, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru po kmenu nejbližšího stromu. Ale věděla jsem, že myslel něco konkrétního, takže jsem našpicovala uši, pátrajíc po něčem odlišném než po tichém hučení života, které mě obkličovalo. Blízko nás bylo otevřené prostranství - vítr, prohánějící se skrz nechráněnou trávu měl jiný zvuk - a malý potůček se dnem posázeným kameny. A tam, blízko hluku vody, se nacházelo cákání způsobované jazyky, hlasitý tlukot silných srdcí, pumpujících proudy teplé krve…
Bylo to, jakoby se mi stěny hrdla stáhly a neprodyšně uzavřely.
"U potoka, severovýchodním směrem?" zeptala jsem se, oči stále zavřené.
"Ano," souhlasil. "Nyní… počkej znovu na vánek a… co cítíš?"
Hlavně jeho - jeho podivnou medově-liliově-sluneční vůni. Ale taktéž pronikavý, zemitý pach hniloby a mechu, pryskyřici na věčně zelených stromech, teplé, téměř oříškové aroma malých hlodavců, strachy se choulících pod kořeny stromů. A potom se znovu přihlásila ke slovu čistá vůně vody, která byla navzdory mé žízni neatraktivní. Soustředila jsem se směrem k vodě a našla pach, který musel patřit k tomu šplouchajícímu hluku a bušícím srdcím. Další teplá vůně, pronikavá a štiplavá, silnější než ostatní. Téměř tak nevábná jako potůček. Nakrčila jsem nos.
Uchichtl se. "Já vím - musíš si na to zvyknout.
"Tři?" hádala jsem.
"Pět. V zadu mezi stromy jsou dva další."
"Co mám dělal teď?"
Jeho hlas zněl, jakoby se usmíval. "Co máš chuť dělat?"
Uvažovala jsem o tom, oči stále zavřené, jak jsem naslouchala a vdechovala tu vůni. Další nával spalující bolesti, narušující moje vnímání a náhle ten teplý, palčivý pach nebyl tak úplně nepřijatelný. Přinejmenším to bude něco horkého a vlhkého v mých vyschlých ústech. Prudce jsem otevřela oči.
"Nepřemýšlej o tom," doporučil, když odtáhnul ruce od mého obličeje a o krok ustoupil. "Prostě následuj svůj instinkt."
Zamířila jsem za tou vůní, stěží si uvědomujíc svůj pohyb, jak jsem se vznášela dolů po stráni k blízké louce, kterou protékal potůček. Moje tělo se automaticky přikrčilo, jak jsem zaváhala na kapradím lemovaným okrajem lesa. Viděla jsem velkého samce, s rozvětveným parožím korunujícím mu hlavu, na okraji potoka a skvrnité siluety čtyřech dalších zvířat, pomalým tempem mířících na východ do lesa.
Soustředila jsem se na pach samce, na horký bod na jeho chundelatém krku, kde vřelost pulzovala nejsilněji. Dělilo nás jenom třicet yardů - dva nebo tři skoky. Napjala jsem se k tomu prvnímu.
Ale jakmile se moje svaly přichystaly, vítr se obrátil, nyní vanouc silněji a z jihu. Nepřestala jsem uvažovat, vyřítíc se zpoza stromů cestou kolmou k té, kterou jsem původně plánovala, vyplašíc losa a ženouc se za novou vůní natolik lákavou, že jsem prostě neměla na výběr. Bylo to jako přikázání.
Ta vůně mě dokonale ovládla. Soustředěně jsem ji sledovala, vnímajíc jenom žízeň a pach, který sliboval její uhašení. Žízeň se stále zhoršovala, že teď byla natolik bolestivá, že zamlžila všechny moje ostatní myšlenky a částečně mi připomínala jed, který mi vypaloval žíly.
Byla tu jen jediná věc, která teď mohla narušit moji soustředěnost, instinkt silnější, základnější než potřeba uhasit ten žár - instinkt chránit se před nebezpečím. Pud sebezáchovy.
Náhle jsem zaregistrovala, že jsem byla pronásledována. Tah neodolatelné vůně válčil s nutkáním otočit se a bránit svou kořist. V hrudi se mi vytvořila zvuková bublina a varovně jsem vycenila zuby. Mé nohy zpomalily, potřeba chránit si záda bojovala proti touze uhasit žízeň.
A když jsem zaslechla, že mě můj pronásledovatel dohání, obrana zvítězila. Jak jsem se přikrčila, sílící zvuk si dral cestu nahoru mým hrdlem.
Divoké vrčení, přicházející s mých vlastních úst bylo natolik neočekávané, že mě na moment probralo. Znejistělo mě a vyčistilo mi na vteřinu hlavu - žízní poháněný opar ustupoval, ačkoli mě ta žízeň stále spalovala.
Vítr se obrátil, foukajíc mi na tvář vůni mokré země a přicházejícího deště, uvolňujíc mě z dalšího ohnivého sevření té vůně - vůně tak lahodné, že mohla být jenom lidská.
Edward váhal několik stop ode mě, ruce zvednuté, jako kdyby mě chtěl obejmout - nebo mě zarazit. Jeho obličej byl soustředěný a opatrný, když jsem se zděšeně zarazila.
Uvědomila jsem si, že jsem se ho chystala napadnout. S tvrdým trhnutím jsem se narovnala z obranného přikrčení. Znovu soustředěná jsem zadržela dech, obávající se moci vůně, která vířila z jihu.
Všiml si, že se mi do tváře vracela soudnost a udělal krok směrem ke mě, při němž spustil ruce.
"Musím se odsud dostat pryč," procedila jsem skrz zuby, využívajíc dech, který jsem měla.
Přes tvář se mu přehnal úžas. "Můžeš odejít?"
Neměla jsem čas zeptat se ho, co tím myslel. Věděla jsem, že schopnost jasně myslet bude trvat jenom tak dlouho, jak budu schopná nemyslet na -
Znovu jsem se dala do běhu, přímý sprint rovnou na sever, soustřeďujíc se výhradně na nepříjemný pocit nedostatku smyslů, který se zdál být jedinou reakcí mého těla na nedostatek vzduchu. Mým jediným cílem bylo utéct dostatečně daleko, aby se vůně za mnou úplně ztratila. Aby bylo nemožné ji nalézt, i kdybych změnila svůj názor....
Znovu jsem si uvědomovala svého pronásledovatele, ale tentokrát jsem byla při smyslech. Přemáhala jsem instinkt nadechnout se - použít vůni ve vzduchu k ujištění, že to byl Edward. Nemusela jsem ale bojovat dlouho; ačkoli jsem běžela rychleji, než kdy před tím, hnala jsem se jako kometa skrz nejkratší cestu, kterou jsem mezi stromy nacházela; Edward mě po chvilce dohonil.
Napadla mě nová myšlenka a zastavila jsem, nohy pevně umístěné na zemi. Byla jsem si jistá, že tady už to muselo být bezpečné, ale radši jsem stejně zadržovala dech.
Edward proletěl okolo mě, překvapený mým náhlým zamrznutím. Otočil se a ve vteřině byl po mém boku. Položil mi ruce na ramena a zahleděl se mi do očí, šok byl ještě pořád emocí převládající v jeho tváři.
"Jak jsi to udělala?" domáhal se vysvětlení.
"Nechal jsi mě, abych tě před tím porazila, že jo?" domáhala jsem se nazpět, ignorující jeho otázku. A já si myslela, že jsem si vedla tak dobře!
Když jsem otevřela ústa, ochutnala jsem vzduch - teď byl neznečištěný, beze stopy podmanivé vůně, která by trýznila moji žízeň. Normálně jsem se nadechla.
Zakroutil hlavou, odmítajíc odbočit. "Bello, jak jsi to udělala?"
"Utekla? Zadržela jsem dech."
"Ale jak jsi přestala lovit?"
"Když ses objevil za mnou... Promiň mi to."
" Proč se mi omlouváš? To já jsem ten, který byl příšerně neopatrný. Předpokládal jsem, že nikdo tak daleko od cesty nebude, ale měl jsem to nejdřív zkontrolovat. Taková hloupá chyba! Ty se nemáš za co omlouvat."
"Ale já jsem na tebe vrčela!" Byla jsem pořád ještě zděšená, že jsem byla fyzicky schopná takového rouhání.
"Samozřejmě, že ano. To je přirozené. Ale nemůžu pochopit, jak jsi dokázala utéct."
"Co jiného jsem mohla udělat?" zeptala jsem se. Jeho reakce mě zmátla - co chtěl, aby se stalo? "Mohl to být někdo, koho znám!"
Vylekal mě, najednou vybuchnouc v hlasitý smích, zakloníc hlavu a dovolujíc zvuku odrážet se o stromy.
"Proč se mi směješ?"
Najednou utichl a všimla jsem si, že byl opět obezřetný.
Udrž to pod kontrolou, nabádala jsem se. Musela jsem si dávat pozor na svůj hněv. Jako kdybych byla mladý vlkodlak a ne upír.
"Nesměji se tobě, Bello. Směji se, protože jsem šokovaný. A jsem šokovaný, protože jsem naprosto ohromený."
"Proč?"
"Neměla by jsi být schopná dělat nic z tohoto. Neměla by jsi být tak.....tak racionální. Neměla by jsi být schopná stát tu a bavit se o tom se mnou tiše a klidně. A ze všeho nejvíc by jsi neměla být schopná zastavit se uprostřed lovu, když je ve vzduchu vůně lidské krve. I zralý upíři s tím mají problémy - pokaždé dáváme velký pozor na to, kde lovíme, abychom se nevystavovali pokušení. Bello, ty se chováš jako kdyby jsi byla stará celá desetiletí a ne pouhé dny."
"Oh." Ale věděla jsem, že to bude obtížné. To proto jsem byla tak ostražitá. Čekala jsem, že to bude těžší.
Znovu mi položil ruce na obličej a jeho oči byly plné úžasu. "Co bych dal za to, abych ti mohl jen na moment nahlédnout do mysli."
Tak silné emoce. Byla jsem připravená na tu žíznivou část, ale ne na tohle. Byla jsem si tak jistá, že když se mě dotkne, nebude to stejné. No, popravdě, nebylo to stejné.
Bylo to silnější.
Natáhla jsem se, abych zmapovala jeho obličej; moje prsty se zarazily na jeho rtech.
"Myslela jsem si, že se takhle nebudu cítit ještě dlouhou dobu?" Moje nejistota z toho udělala otázku. "Ale pořád tě chci."
Šokovaně zamrkal. "Jak se na tohle vůbec dokážeš soustředit? Nejsi nesnesitelně žíznivá?"
Samozřejmě, že teď jsem byla, když mi to zase připomněl!
Snažila jsem se polknout a pak si povzdechla, zavírajíc oči, jako jsem musela před tím, abych se dokázala lépe koncentrovat. Nechala jsem své smysly rozprostřít se kolem sebe, tentokrát napjatá v případě dalšího útoku té lahodné, zakázané vůně.
Edward spustil ruce, dokonce ani nedýchal, zatímco jsem poslouchala hlouběji a hlouběji do pavučiny zeleného života, oddělující vůně a zvuky od něčeho ne úplně odpuzujícího moji žízeň. Byla tu špetka něčeho jiného, mdlá stopa na východě....
Prudce jsem otevřela oči, ale stále jsem se soustředila na bystřejší smysly, když jsem se otočila a mlčky zamířila na východ. Země stoupala strmě nahoru a já jsem běžela v dravém přikrčení, kličkující nejsnazší cestou mezi stromy. Edwardovu přítomnost jsem spíše cítila než viděla, letěl tiše lesem a nechal mě vést.
Jak jsme se dostávali výš, vegetace řídla; vůně smůly a pryskyřice rostla silněji, jako stopa, kterou jsem následovala - byla to teplá vůně, ostřejší i přitažlivější než vůně losa.  Ještě několik vteřin a slyšela jsem tlumené dopady ohromných chodidel, o tolik decentnější než klapaní kopyt. Zvuk stoupal - jakoby byl ve větvích víc než na zemi. Automaticky jsem skočila na větev, čímž jsem získala strategicky vyšší pozici, v půli cesty na vysoko se tyčící stříbrné jedle.
Měkké dunění tlap pokračovalo plíživě pode mnou; bohatá vůně byla příšerně blízko. Moje oči určily pohyb spojený se zvukem a já jsem spatřila žlutohnědou kůži ohromné kočky, která se plížila dole podél široké větve jedle, vlevo od mého bidýlka. Byla obrovská - určitě čtyřikrát tak velká jako já. Její oči byly zaměřené na zem; tahle kočka lovila také. Zachytila jsem vůni něčeho menšího, jemnou vedle vůně mé kořisti, krčící se ve křoví pod stromem. Pumin ocas sebou křečovitě škubl, jak se připravovala ke skoku.
Vrhla jsem se do vzduchu a přistála na větvi, kterou puma okupoval. Ucítila chvění dřeva a otočila se, řvouc překvapením a vzdorem. Drápala do prostoru mezi námi, oči planoucí zuřivostí. Napůl pomatená žízní jsem ignorovala ty odhalené tesáky a hákovité drápy a vrhla se na ni, srážející nás oba na lesní půdu.
Nebyl to moc velký boj.
Podle toho, jaký vliv měly její ostré drápy na moji kůži, to klidně mohly být hladící prsty. Její zuby se nemohly zakousnout do mého ramena nebo hrdla. Její váha nebyla ničím. Moje zuby spolehlivě vyhledaly její hrdlo a její instinktivní odpor byl žalostně slabý proti mé síle. Moje čelist se snadno uzamkla přes konkrétní bod, kde se soustředil průtok tepla.
Šlo to bez odporu, jako kousání do másla. Moje zuby byly ocelové žiletky; prořezávaly se kožešinou, tukem a šlachami, jako kdyby tam ani nebyly.
Chutnalo to divně, ale krev byla horká a mokrá, a i přes horlivou rychlost, ve které jsem pila, to utišilo moji drásající, spalující žízeň. Kočičí zápach stále více slábl a její výkřiky se zastavily s bubláním. Teplo krve se rozbíhalo celým mým tělem, ohřívajíc dokonce i konečky mých prstů a špičky nohou.
Puma skončil dříve než jsem já. Když vyschla, moje žízeň znovu vzplanula a já s odporem odstrčila její zdechlinu od svého těla. Jak jsem po tom všem mohla být ještě žíznivá?
Napřímila jsem se v jednom rychlém pohybu. Stojící jsem si uvědomila, že jsem už více nebyla čistá. Otřela jsem si obličej o zadní stranu ruky a zkusila si upravit oblečení. Drápy, které byly tak neúspěšné proti mé kůži, měly s tenkým saténem větší úspěch.
"Hmm," zamručel Edward. Vzhlédla jsem a spatřila ho uvolněně se opírajícího o kmen stromu, sledujícího mě se zamyšleným pohledem na tváři.
"Nejspíš jsem si mohla vést lépe." Byla jsem pokrytá špínou, vlasy zamotané a rozdrápané šaty potřísněné krví. Když se Edward vrátil z lovu, nikdy takhle nevypadal.
"Vedla sis velice dobře," ujistil mě. "Bylo pro mě jenom... obtížnější tě pozorovat, než by mělo být."
Zmateně jsem zvedla obočí.
"Je mi to proti srsti," vysvětloval, "nechat tě bojovat s pumou. Celou dobu jsem měl záchvat úzkosti."
"Hlupáčku."
"Já vím. Starým zvykům se těžko odnaučíš. Nicméně se mi líbí, jak sis vylepšila šaty."
Pokud bych se mohla červenat, červenala bych se. Změnila jsem téma. "Proč jsem pořád žíznivá?"
"Protože jsi mladá."
Povzdychla jsem si. "Nepředpokládám, že by poblíž byly nějaké další pumy."
"Ne, ale je tu hodně jelenů."
Zašklebila jsem se. "Ti nevoní tak dobře."
"Býložravci. Masožravci voní víc jako lidé," vysvětlil.
"Ne tak moc," oponovala jsem, snažíc se nevzpomínat.
"Můžeme se vrátit zpátky," řekl vážně, ale v očích mu přeskakovaly jiskřičky škádlení. "Kdokoli tam venku byl, pokud to byli muži, nejspíš by jim nevadilo zemřít tvojí rukou." Upřeným pohledem znovu přejel přes moje zničené oblečení. "Vlastně ve chvíli, kdy by tě spatřili, by si mysleli, že už mrtví jsou a přišli do nebe."
Obrátila jsem oči v sloup a odfrkla si. "Pojďme lovit nějaké smradlavé býložravce."
Jak jsme běželi směrem k domu, našli jsme velké stádo jelenů ušatých. Teď, když jsem se do toho dostala, lovil Edward se mnou. Skolila jsem velkého samce a nadělala jsem skoro stejně tak nepořádku, jako to bylo s pumou. Byl hotov se dvěma dříve než já s jedním, neměl rozcuchané vlasy a ani kapku krve na bílé košili. Naháněli jsme rozptýlené, vyděšené stádo, ale tentokrát jsem ho namísto dalšího krmení pečlivě sledovala, abych spatřila, jak elegantně byl schopný lovit.
Po všech těch okamžicích, kdy jsem si přála, aby mě Edward nemusel opustit, když šel lovil, se mi teď tajně trochu ulevilo. Protože jsem si byla jistá, že vidět tohle by bylo děsivé. Hrůzostrašné. Tím, že bych ho viděla lovit, by pro mě konečně vypadal jako upír.
Samozřejmě to bylo rozdílné z tohoto pohledu, když jsem sama byla upírem. Ale pochybovala jsem o tom, že dokonce i moje lidské oči by přehlédly tu krásu v tom.
Sledovat Edwarda lovit byla překvapivě smyslná zkušenost. Jeho hladký skok byl jako vlnitý úder hada; jeho ruce byly tak jisté, tak silné, tak naprosto nepopsatelné; jeho plné rty, přetažené půvabně přes jeho zářící zuby, byly dokonalé. Byl nádherný. Zaplavila mě náhlá vlna pýchy a touhy. Byl můj. Teď už ho ode mě nemohlo nikdy nic oddělit. Byla jsem příliš silná, než aby mě od něj dokázali odtrhnout.
Byl opravdu rychlý. Otočil se ke mě a zvědavě zíral na můj škodolibý výraz.
"Už nemáš žízeň?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. "Rozptýlil jsi mě. Jsi v tom mnohem lepší než já."
"Století praxe," usmál se. Jeho oči teď měli znepokojivě rozkošnou medově zlatou barvu.
"Jenom jedno," opravila jsem ho.
Zasmál se. "Jsi pro dnes hotová? Nebo chceš pokračovat?"
"Hotová, myslím." Cítila jsem se plná, tak nějak nalitá. Nebyla jsem si jistá, kolik tekutin by se ještě do mého těla vešlo. Ale pálení v mém hrdle jenom zesláblo. A znovu jsem si uvědomila, že žízeň byla prostě nevyhnutelná součást tohoto života.
Ale stálo to za to.
Cítila jsem, že jsem to měla pod kontrolou. Možná byl můj pocit bezpečí falešný, ale cítila jsem se docela dobře, že jsem dnes nikoho nezabila. Pokud jsem mohla odolat úplně cizím lidem, byla bych schopná ustát vlkodlaka a napůl upíří dítě, které miluji?
"Chci vidět Renesmee," řekla jsem. Teď, když byla moje žízeň zkrocená (pokud to nic moc blízkého nenaruší), bylo těžké zapomenout na moje předešlé obavy. Chtěla jsem porovnat cizince, kterým byla moje dcera, s bytostí, kterou jsem před třemi dny milovala. Bylo to tak zvláštní, tak špatné nemít ji už uvnitř sebe. Náhle jsem se cítila prázdná a neklidná.
Natáhl ke mě ruku. Vzala jsem ji a jeho kůži byla na dotyk teplejší než před tím. Jeho tváře byly slabě zarudlé, stíny pod jeho očima skoro úplně zmizely.
Nebyla jsem schopná odolat tomu, abych znovu nepohladila jeho obličej. A znovu.
Jak jsem zírala do jeho zářivě zlatých očí, nějak jsem zapomněla, že jsem čekala na odpověď na svoji žádost.
Bylo to skoro tak těžké jako odtrhnout se od vůně lidské krve, ale nějakým způsobem jsem si v hlavě uchovala rozhodnutí být opatrná, když jsem si stoupla na špičky a ovinula kolem něj ruce. Jemně.
Nebyl ve svých pohybech tak váhavý; jeho paže se uzamkly kolem mého pasu a přitlačili mě těsně k němu. Jeho rty narážely na moje, ale na dotyk byly měkké. Moje rty se už víc netvarovaly kolem jeho; držely svůj vlastní tvar.
Jako před tím, bylo to jako kdyby dotyk jeho kůže, jeho rtů, jeho rukou, prostupoval skrz mou hladkou, tvrdou kůži až do morku mých nových kostí. Nedokázala jsem si představit, že bych ho mohla milovat ještě víc než před tím.
Moje stará mysl nebyla schopná vydržet takové množství lásky. Moje staré srdce nebylo dost silné, aby to uneslo.
Možná že tohle byla ta část ze mě, která měla v mém novém životě ještě zesílit. Jako Charlisleho soucit a Esmina oddanost. Asi bych nikdy nebyla schopná dělat něco tak zajímavého nebo zvláštního jako uměli Edward, Alice a Jasper. Možná jenom budu milovat Edwarda víc než kdokoli v historii světa vůbec kdy někoho miloval.
S tím jsem mohla žít.
Pamatovala jsem si části z toho - kroucení mých prstů v jeho vlasech, zkoumání plochy jeho hrudi - ale jiné části byly tak nové. On byl nový. Byla to úplně nová zkušenost, s Edwardem líbajícím mě tak nebojácně, tak silně. Odpověděla jsem na jeho náruživost a náhle jsem padali.
"Hups," řekla jsem a on se pode mnou rozesmál. "Nechtěla jsem tě takhle povalit. Jsi v pořádku?"
Pohladil mě po tváři. "Nepatrně lépe než v pořádku." A potom jeho tvář pokřivil zmatený výraz. "Renesmee?" zeptal se nejistě, zkoušejíc zjistit, co jsem v té chvíli chtěla nejvíc. Velmi těžká otázka, neboť jsem chtěla tolik věcí najednou.
Evidentně by nebyl úplně proti tomu, abychom odložili naši zpáteční cestu, a tak bylo těžké myslet na něco jiného kromě jeho kůže na mé - z mých šatů toho opravdu moc nezbylo. Ale moje vzpomínky na Renesmee, před a po narození, se pro mě stávaly stále víc neskutečné. Více nepravděpodobné. Všechny moje vzpomínky na ni byly lidské; lpěla nad nimi aura nepřirozenosti. Nic se nezdálo skutečné, pokud jsem to neviděla těmato očima, nedotkla se toho těmato rukama.
Každou minutou ztrácela existence toho malého cizince na skutečnosti.
"Renesmee," souhlasila jsem posmutněle a vyšvihla jsem se zpátky na nohy, táhajíc ho s sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama