Rozbřesk - 22. Slíbený 1.půlka

9. srpna 2010 v 23:43 | xoxo ♥
To, že jsem na Renesmee myslela, ji přivedlo do centra dění v mé cizí, nové a prostorné, ale těkavé mysli. Tolik otázek.
"Pověz mi o ní," naléhala jsem, když mě vzal za ruku. Naše spojení nás vůbec nezpomalovalo.
"Je jako nic jiného na světě," řekl mi a v jeho hlase byl zase zvuk skoro náboženské oddanosti.
Pocítila jsem ostré bodnutí žárlivosti nad tímto cizincem. On ji znal a já ne. To nebylo fér.
"Jak moc se podobá tobě? Jak moc mě? Nebo vlastně jaké jsem byla."
"Zdá se to být docela rovnoměrně rozdělené."
"Byla teplokrevná," vzpomněla jsem si.
"Ano, její srdce tluče, i když o něco rychleji než lidské. Také její teplota je o něco vyšší než normálně. Může spát."
"Vážně?"
"Opravdu dobře na novorozence. Jsme jediní rodiče na světě, kteří spánek nepotřebují, a naše dítě už prospí celou noc." Zasmál se.
Líbilo se mi, jakým způsobem řekl naše dítě. Tahle slova ji dělala víc skutečnou.
"Má přesně tvoji barvu očí - takže se alespoň po tom všem neztratila." Usmál se na mě. "Jsou tak nádherné."
"A upíří část?" zeptala jsem se.
"Její kůže se zdá stejně neproniknutelná jako ta naše. Ne že by někdo snil o tom to zkusit."
Mírně šokovaně jsem na něj mrkla.
"Samozřejmě to nikdo nezkusí," ujišťoval mě znovu. "Její strava... no, dává přednost pití krve. Carlisle pokračuje v pokusech přemluvit ji k tomu, aby pila také i nějaké dětské kašičky, ale ona s tím nemá zrovna moc trpělivosti. Nemohu říct, že bych ji z toho obviňoval - odporně zapáchající věci, dokonce i na lidské jídlo."
Teď jsem na něj zírala s otevřenými ústy. Znělo to, jako kdyby spolu mluvili. "Přemluvit ji?"
"Překvapivě je opravdu inteligentní. A dělá pokroky neuvěřitelnou rychlostí. I když nemluví - zatím - komunikuje docela efektivně."
"Nemluví. Zatím."
      Zpomalil nás a nechal mě to vstřebat.
"Co myslíš tím, že efektivně komunikuje?" dožadovala jsem se vysvětlení.
"Myslím, že pro tebe bude snazší… když to uvidíš na vlastní oči. Je obtížné to popsat."
Uvažovala jsem nad tím. Věděla jsem, že tu byla spousta věcí, které jsem musela vidět na vlastní oči před tím, než se stanou skutečností. Nebyla jsem si jistá, jak moc jsem na to byla připravená, a tak jsem změnila téma.
"Proč je Jacob pořád tady?" zajímala jsem se. "Jak to může vydržet? Proč by to měl snášet?" Můj zvonivý hlas se trochu zatřásl. "Proč by měl trpět ještě víc?"
"Jacob netrpí," řekl Edward zvláštním novým tónem. "Ačkoli jsem ochotný jeho stav změnit," přidal skrz zuby.
"Edwarde!" zasyčela jsem a trhla s ním, aby zastavil (a pocítila při tom trochu samolibého vzrušení, že jsem to byla schopná udělat). "Jak to vůbec můžeš říct? Jacob se vzdal všeho, jenom aby nás ochránil! Čím jsem ho donutila projít -!" Cukla jsem sebou při mlhavé vzpomínce na hanbu a vinu. Teď mi připadalo zvláštní, že jsem ho předtím tak moc potřebovala. Ten pocit prázdnosti, když nebyl v mojí blízkosti, zmizel; musela to být jen lidská slabost.
"Sama uvidíš, proč to mohu říct," zabručel Edward. "Slíbil jsem mu, že ho to nechám vysvětlit, ale pochybuji, že to uvidíš výrazně jinak než já. Ale samozřejmě se často pletu v tvých myšlenkách, že ano?" Našpulil rty a zadíval se na mě.
"Vysvětlit co?"
Edward zakroutil hlavou. "Slíbil jsem to. I když opravdu nevím, jestli mu vlastně ještě něco dlužím...." Zaťal zuby.
"Edwarde, nerozumím tomu." Hlavu mi naplnila směs frustrace a rozhořčení.
Pohladil mě po líčku a potom se mírně pousmál, když se moje tvář v odpovědi vyhladila; touha okamžitě přemohla zlost. "Vím, že je to obtížnější, než jak se tváříš. Pamatuji si to."
"Jsem nerada zmatená."
"Já vím. Pojďme domů, ať to všechno můžeš sama vidět." Když mluvil o návratu domů, jeho oči přejely po zbytcích mých šatů, a zamračil se. "Hmm." Po půl vteřině přemýšlení rozepnul svou košili a podržel ji tak, abych se do ní mohla obléknout.
"To je to tak zlé?"
Ušklíbl se.
Prostrčila jsem ruce do rukávů a potom jsem rychle zapnula knoflíky přes svůj roztrhaný korzet. Samozřejmě že tím pádem zůstal bez košile a bylo nemožné, aby mě to nerozptylovalo.
"Dáme si závod," řekla jsem a pak ho varovala, "a ne že mě tentokrát zase necháš vyhrát!"
Pustil mou ruku a zazubil se. "Na tvé znamení..."
Najít si cestu do mého nového domova bylo jednodušší, než když mé staré já procházelo Charlieho ulicí. Naše vůně zanechala zřetelnou stopu, snadnou na sledování, i když jsme běželi, jak nejrychleji jsme mohli.
Edward mě porážel, dokud jsme se nedostali k řece. Riskla jsem to a skočila dřív, zkoušejíc využít k vítězství svou extra sílu.
"Ha!" zajásala jsem, když jsem slyšela, že se mé nohy dotkly trávy jako první.
Poslouchajíc jeho přistání, jsem zaslechla něco neočekávaného. Něco hlučného a příliš blízkého. Bušící srdce.
Edward byl ve stejné vteřině vedle mě, jeho ruce se tvrdě přitiskly na vršek mých paží.
"Nedýchej," upozornil mě naléhavě.
Snažila jsem se nezpanikařit, když jsem se zarazila v půli nádechu. Moje oči byly jedinou věci, která se hýbala, instinktivně těkající ve snaze najít zdroj toho zvuku.
Jacob stál na hranici, kde se les dotýkal trávníku Cullenových, ruce zkřížené na prsou a čelist pevně sevřenou. Schované v lese za ním jsem slyšela dvě větší srdce a slabé křupání kapradí pod velkými zvířecími tlapami.
"Opatrně, Jacobe," upozornil ho Edward. Z lesa se ozvalo znepokojené zavrčení. "Možná že tohle není nejlepší způsob-"
"Myslíš, že by bylo lepší, nechat ji jít první k miminku?" přerušil ho Jacob. "Je bezpečnější zjistit, jak se bude Belle dařit se mnou. Já se léčím rychle."
Tohle byl test? Zkusit, jestli nezabiju Jacoba předtím, než se pokusím nezabít Renesmee? Bylo mi špatně tím nejzvláštnějším způsobem - nemělo to nic společného s mým žaludkem, jenom s mojí myslí. Byl to Edwardův nápad?
S úzkostí jsem vzhlédla k jeho obličej; Edward se na moment zamyslel a pak se jeho výraz změnil ze znepokojení na něco jiného. Pokrčil rameny, a když promluvil, v jeho hlase byl závan nepřátelství. "Je to tvůj krk, hádám."
Zavrčení, které se ozvalo z lesa, bylo tentokrát rozzuřené; Leah, bez pochyby.
Co to s Edwardem bylo? Neměl by po tom všem, čím jsme si prošli, cítit k mému nejlepšímu příteli aspoň trochu vlídnosti? Myslela jsem si - možná pošetile - že Edward byl teď tak nějak Jacobovým přítelem. Musela jsem si to asi špatně vyložit.
Ale co to vyváděl Jacob? Proč by se nabídl jako test na ochranu Renesmee?
Vůbec mi to nedávalo smysl. Dokonce i když naše přátelství přežilo...
A když se teď moji oči setkaly s Jacobovými, pomyslela jsem si, že možná ano. Pořád vypadal jako můj nejlepší přítel. Ale on nebyl ten, který se změnil. Jak jsem mu asi připadala?
Pak se usmál tím povědomým úsměvem, úsměvem spřízněné duše, a já jsem si byla jistá, že naše přátelství zůstalo nedotčené. Bylo to jako předtím, když jsem se s ním poflakovala v jeho podomácku udělané garáži, prostě dva přátelé, kteří zabíjejí čas. Přirozené a normální. Znovu jsem si uvědomila, že ta zvláštní potřeba, kterou jsem předtím cítila, byla úplně pryč. Byl jenom můj přítel, tak jako to mělo být.
Nicméně jsem pořád nechápala, co to teď dělal. Byl opravdu tak nezištný, že by se mě pokusil ochránit - svým vlastním životem - od toho, abych v nekontrolovaném zlomku vteřinu udělala něco, čeho bych navždy v utrpení litovala? To, čím jsem se stala, překročilo hranice tolerantnosti, přesto zázračně zvládl zůstat mým přítelem. Jacob byl jeden z nejlepších lidí, které jsem znala, ale toto se zdálo být až moc na akceptování od kohokoli.
Jeho úšklebek se rozšířil a on se jemně otřásl. "Musím to říct, Bello. Jsi jak z muzea pro zrůdy."
Zašklebila jsem se na něj zpět, lehce jsem se dostávajíc do starých zvyků. Tohle byla část z něho, které jsem rozuměla.
Edward zavrčel. "Dávej si pozor na to, co říkáš, kříženče."
Zpoza mne zavál vítr a já jsem rychle naplnila plíce bezpečným vzduchem, takže jsem mohla mluvit. "Ne, má pravdu. Ty oči jsou opravdu něco, že jo?"
"Super děsivé. Ale není to tak špatné, jak jsem si myslel, že to bude."
"Bože - díky za úžasný kompliment!"
Obrátil oči v sloup. "Víš, co jsem tím myslel. Pořád vypadáš jako ty - tak nějak. Možná to není vzhled tak moc jako že... ty jsi Bella. Nemyslel jsem si, že to bude, jakoby jsi tu pořád byla." Znovu se na mě usmál, bez známky hořkosti nebo odporu kdekoli na jeho obličeji. Pak se uchichtl a řekl: "V každém případě, hádám, že si na ty oči brzo zvyknu."
"Zvykneš?" zeptala jsem se zmateně. Bylo úžasné, že jsme byli pořád přátelé, ale nebylo to jako by jsme spolu měli trávit hodně času.
Přes obličej mu přeběhl zvláštní výraz, který vymazal jeho úsměv. Byla to skoro… vina? Potom se jeho oči přesunuly na Edwarda.
"Díky," řekl. "Nebyl jsem si jistý, jestli jí to dokážeš zatajit, i když jsi to slíbil. Obvykle jí dáš všechno, co chce."
"Možná doufám, že se naštve a utrhne ti hlavu," nadhodil Edward.
Jacob si odfrkl.
"O co tady jde? Snažíte se mi vy dva něco zatajit?" dožadovala jsem se nedůvěřivě.
"Vysvětlím ti to později," řekl Jacob rozpačitě - jako kdyby to skutečně nezamýšlel. Potom změnil téma. "Nejdřív rozjedeme tuhle show." Jeho úsměv se teď stal výzvou, když se ke mě začal pomalu přibližovat.
Ozval se ukňučený protest a potom Leahyno šedé tělo vyklouzlo zpoza stromů za ním. Vyšší, pískově zbarvený Seth byl hned za ní.
"Uklidněte se, lidi," řekl Jacob. "Nepleťte se do toho."
Byla jsem ráda, že ho neposlechli, ale jenom ho následovali o trochu pomaleji.
Vítr se utišil; neodfoukl by jeho pach ode mě.
Přišel ke mě natolik blízko, že jsem mohla ve vzduchu mezi námi cítit teplo jeho těla. Moje hrdlo se na odezvu rozpálilo.
"No tak, Bells. Udělej to nejhorší."
Leah zasyčela.
Nechtěla jsem dýchat. Nebylo správné Jacoba takhle nebezpečně využívat, i když to sám nabízel. Ale nemohla jsem utéct před logikou. Jak jinak jsem si mohla být jistá, že Renesmee neublížím?
"Já tady zestárnu, Bello," posmíval se Jacob. "Dobře, technicky vzato ne, ale ty chápeš, jak to myslím. No tak, začmuchej."
"Podrž mě," řekla jsem Edwardovi, tlačíc se na jeho hruď.
Jeho ruce pořádně sevřely moje paže.
Uzamkla jsem své svaly v jedné pozici, doufajíc, že je budu schopná udržet zmrazené. Odhodlala jsem se, že se mi bude dařit aspoň tak dobře jako na lovu. Přinejhorším přestanu dýchat a uteču. Nervózně jsem se malinko nadechla nosem, připravená na cokoli.
Bolelo to jenom trochu, ale moje hrdlo bylo už dávno otupělé tím žárem. Jacob nevoněl o moc víc lidsky než puma. V jeho krvi byla zvířecí hořkost, která mě okamžitě odpudila. Ačkoli byl hlasitý, mokrý zvuk jeho srdce přitažlivý, vůně, která ho následovala, mi svraštila můj nos. Díky té vůni bylo skutečně snazší umírnit mou reakci na zvuk a teplo jeho pulsující krve.
Znovu jsem se nadechla a uvolnila se. "Aha. Teď už chápu, co tím všichni mysleli. Smrdíš, Jacobe."
Edward se rozesmál; jeho ruce sklouzly z mých ramen a omotaly se kolem mého pasu. Seth v harmonii s Edwardem radostně zaštěkal; přišel o něco blíže, zatímco Leah o několik kroků ustoupila. A pak, když jsem uslyšela Emmetův hluboký, zřetelný chechot, trochu tlumený skleněnou zdí mezi námi, jsem si uvědomila další publikum.
"Podívejme, kdopak to mluví," řekl Jacob, teatrálně si ucpávajíc nos. Jeho tvář se vůbec nesvraštila, zatímco mě Edward objímal, dokonce ani když se Edward uklidnil a zašeptal mi do ucha "miluji tě". Jacob se pořád šklebil. To ve mě probudilo naději, že mezi námi bude všechno v pořádku, tak jak to už dlouho nebylo. Možná jsem teď mohla být skutečně jeho přítelkyně, když mnou byl dostatečně fyzicky znechucený, že mě nemohl milovat tak jako předtím. Možná to bylo všechno, co bylo potřeba.
"Dobře, takže jsem prošla, že jo?" řekla jsem. "A teď už mi řeknete, co je tím velkým tajemstvím?"
Jacob znervózněl. "Není to nic, s čím by sis teď měla dělat starosti..."
Slyšela jsem, jak se Emmett znovu uchichtl - zvuk očekávání.
Trvala bych na svém, ale když jsem poslouchala Emmetta, slyšela jsem také jiné zvuky. Sedm dýchajících lidé. Jeden pár plic se hýbal rychleji než ostatní. Jenom jedno srdce se třepetalo jako ptačí křídla, lehké a rychlé.
Bylo to úplně jiné. Moje dcera byla na druhé straně této tenké skleněné zdi. Nemohla jsem ji vidět - světlo se odráželo od reflexního okna jako zrcadlo. Viděla jsem jenom sebe, vypadajíc velmi zvláštně - tak bíle a klidně - v porovnání s Jacobem. Nebo v porovnání s Edwardem, vypadajícím úplně dokonale.
"Renesmee," zašeptala jsem. Stres ze mě znovu učinil sochu. Renesmee nebude vonět jako zvíře. Vystavím ji nebezpečí?
"Pojď a uvidíš," zamumlal Edward. "Vím, že to dokážeš."
"Pomůžeš mi?" zašeptala jsem přes nehybné rty.
"Jistěže ano."
"A Emmett a Jasper - jen pro jistotu?"
"Postaráme se o tebe, Bello. Neboj se, budeme připravení. Nikdo z nás by neriskoval Renesmee. Myslím, že budeš překvapená, jak si nás všechny zcela omotala kolem svých malých prstíků. Bude v naprostém bezpečí, ať se stane cokoli."
Moje touha vidět ji, porozumět zbožnosti v jeho hlase, zlomila moji ztuhlou pózu. Vykročila jsem vpřed.
A v ten moment mi stál Jacob v cestě, v obličeji zračící se obavy.
"Jsi si jistý, pijavice?" dožadoval se u Edwarda, jeho hlas zněl jakoby skoro prosil. Nikdy jsem ho neslyšela takhle k Edwardovi mluvit. "Nelíbí se mi to. Možná by měla počkat -"
"Měl jsi svůj test, Jacobe."
To byl Jacobův test?
"Ale -," začal Jacob
"Ale nic," dokončil Edward, náhle popuzený. "Bella potřebuje vidět naši dceru. Uhni."
Jacob po mě střelil zvláštním, šíleným pohledem a pak se otočil a běžel dovnitř do domu.
Edward zavrčel.
Nechápala jsem jejich hádku a ani jsem se na ni nemohla soustředit. Byla jsem schopná myslet jen na rozmazané dítě v mých vzpomínkách a bojovat s mlhou, zkoušejíc si skutečně vzpomenout na její obličej.
"Můžeme?" zeptal se Edward a jeho hlas byl znovu něžný.
Nervózně jsem přikývla.
Pevně stiskl moji ruku a vedl mě do domu.
Rozesmátí na mě čekali v řadě, která byla jak na přivítanou, tak na obranu.
Rosalie byla několik kroků za nimi, blízko hlavních dveří. Byla sama do té doby, než se k ní přidal Jacob. Ten se postavil před ni, blíž než bylo normální. Nechápala jsem jejich blízkost, která jim zřejmě nebyla moc příjemná; vypadalo to, jako by oba chtěli ucuknout.
Někdo velmi malý se natahoval vpřed z Rosaliina náručí, vyhlížející zpoza Jacoba. Okamžitě měla moji absolutní pozornost, každou moji myšlenku, takovým způsobem, jakým je nic nevlastnilo od té doby, co jsem otevřela oči.
"Byla jsem mimo jenom dva dny?" zalapala jsem po dechu nevěřícně.
To cizí dítě v Rosaliině náručí muselo být týdny, pokud ne měsíce staré. Byla snad 2krát větší než dítě v mé zamlžené vzpomínce, a když se ke mě natahovala, vypadalo to, že lehce drží svůj trup. Její lesklé bronzové vlasy jí zatočené v prstýnkách dosahovaly až po ramena. Její čokoládově hnědé oči mě se zájmem, který nebyl dětský, prozkoumávaly; bylo to dospělé, uvědomělé a inteligentní. Zvedla ruku, natahujíc se na moment mým směrem, a pak se natáhla zpátky, aby se dotkla Rosaliina krku.
Kdyby její krásný a dokonalý obličej nebyl ohromující, nedokázala bych uvěřit, že to bylo stejné dítě. Moje dítě.
Ale Edward v jejích rysech byl a byla jsem tam i já, v barvě jejích očích a líček. Dokonce i Charlie měl zastoupení v jejích hustých vlnách, i když se jejich barva shodovala s Edwardovou. Musela být naše. Nemožné, ale přesto pravda.
To, že jsem tohoto nepředvídatelného človíčka viděla, ji nedělalo skutečnější. Jen víc fantastickou
Rosalie si přiložila ruku ke krku a zamumlala: "Ano, to je ona."
Renesmeeiny oči zůstaly zahleděné do mých. A potom, tak jako to udělala jen sekundu po jejím násilném porodu, se na mě usmála. Brilantní záblesk malých, perfektně bílých zubů.
Váhajíc jsem udělala nejistý krok vpřed.
Všichni se bleskově pohnuli.
Emmett a Jasper byli v mžiku přede mnou, rameno na rameni, ruce připravené. Edward mě zezadu stiskl, prsty znovu sevřené kolem mých pažích. Dokonce i Carlisle a Esme se přesunuli, aby zaujali místo vedle Emmetta a Jaspera, zatímco Rosalie ustupovala ke dveří, ruce přitisknuté na Renesmee. Jacob se také pohnul, udržujíc před nimi svůj ochranářský postoj.
Alice byla jediná, kdo zůstal na místě.
"Ale no tak, dejte jí nějaké body k dobru," přela se s nimi. "Nechtěla nic udělat. Vy byste se chtěli taky podívat zblízka."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama