Rozbřesk - 22. Slíbený 2.půlka

9. srpna 2010 v 23:43 | xoxo ♥
Alice měla pravdu. Kontrolovala jsem se. Byla jsem připravena na všechno - na vůni tak nemožně neodolatelnou, jako byla lidská vůně v lese. Pokušení tady nebylo vůbec srovnatelné. Renesmeeina vůně byla vyrovnaná, na hranici mezi vůní toho nejkrásnějšího parfému a vůní nejlahodnějšího jídla. Byl tam dostatek sladké upíří vůně, aby udržela lidskou část od toho, aby byla ohromující.
Byla jsem schopná to zvládnout. Byla jsem si jistá.
"Jsem v pořádku," slíbila jsem, poplácávajíc Edwardovu ruku na mé paži. Pak jsem zaváhala a přidala: "I když raději se drž blízko, jenom pro jistotu."
Jasperovi oči byly pevné a soustředěné. Věděla jsem, že zjišťoval moje emoce a pracoval na tom, aby je nastavil do úplné pohody. Cítila jsem, jak Edward uvolnil mé ruce, když přečetl Jasperův odhad. Ale i když to měl Jasper z první ruky, nevypadal nějak moc jistě.
Když uslyšelo můj hlas, dítě, o které se všichni tolik báli, se snažilo vyprostit z Rosaliiny náruče a natahovalo se ke mě. Z nějakého důvodu byl její výraz netrpělivý.
"Jazzi, Eme, nechte nás projít. Bella má situaci pod kontrolou."
"Edwarde, ten risk -," řekl Jasper.
"Minimální. Poslouchej Jaspere - na lovu zachytila vůni nějakých turistů, kteří byli na špatném místě ve špatný čas..."
Slyšela jsem, jak se Carlisle šokovaně nadechl. Esmein obličej byl najednou plný obav, které zápasily se soucitem. Jasperovi oči se rozšířily, ale přikývl jenom maličko, jako by Edwardova slova odpovídala na nějakou otázku v jeho hlavě. Jacobovi rty se smrštily do znechucené grimasy. Emmett pokrčil rameny. Rosalie se snažila udržet v náručí vzpírající se dítě a vypadala dokonce méně znepokojená než Emmett.
Alicin výraz mi ukazoval, že jsem ji neoblafla. Její zúžené oči, soustředěné s hořící intenzitou na mé půjčené tričko, se více obávaly toho, co jsem udělala se svými šaty, než o cokoli jiného.
"Edwarde!" řekl poplašeně Carlisle. "Jak můžeš být tak nezodpovědný?"
"Já vím, Carlisle, já vím. Byl jsem prostě hloupý. Měl jsem počkat, abych se ujistil, že jsme v bezpečné zóně, než jsem ji pustil."
"Edwarde," zamumlala jsem zahanbená tím, jak se na mě dívali. Bylo to, jako by se pokoušeli vidět světlejší červenou v mých očích.
"Má absolutní právo mě kárat, Bello," řekl Edward a zazubil se. "Udělal jsem obrovskou chybu. A skutečnost, že jsi silnější než kdokoli, koho jsem kdy potkal, to nemění."
Alice protočila oči. "Dobrý vtip, Edwarde."
"Nedělal jsem si legraci. Jenom jsem vysvětloval Jasperovi, proč jsem si jistý, že to Bella zvládne. Není mojí chybou, že si z toho všichni vyvodili závěr."
"Počkej," zašeptal Jasper. "Ona lidi nelovila?"
"Začala," řekl Edward a očividně si to užíval. Semkla jsem rty.
"Byla naprosto soustředěná na lov."
"Co se stalo?" vstoupil do toho Carlisle. Jeho oči byly najednou jasné, na tváři se mu usazoval užaslý úsměv. Připomnělo mi to, jak chtěl nedávno vědět detaily mých prvních zážitků. Nadšení z nových informací.
Edward  se k němu naklonil a vysvětloval. "Slyšela mě za sebou a bránila se. Ještě před tím, než moje snaha dohonit ji přerušila její soustředění, se z něj vytrhla. Ještě nikdy jsem neviděl nic, co by se jí podobalo. Najednou si uvědomila, co se děje a potom... zadržela dech a utíkala pryč."
"Zpomal," zamumlal Emmett, "Vážně?"
"Neříká to správně," zamručela jsem, zahanbená více než předtím. "Vynechal tu část, kdy jsem na něj vrčela."
"Poprali jste se?" vyptával se nedočkavě Emmett.
"Ne! Samozřejmě že ne."
"Ne, fakt? Tys ho opravdu nenapadla?"
"Emmette!" zaprotestovala jsem.
"Ou, jaká škoda," zaúpěl Emmett. "Ty jsi tu nejspíš jediná, kdo ho může sejmout - když se ti nedostane do hlavy, aby podváděl - a měla jsi taky perfektní výmluvu." Povzdechl si. "Umírám touhou vidět, jak by se mu dařilo bez té jeho výhody."
Ledově jsem se na něj zahleděla. "To bych nikdy neudělala."
Jasperův zamračený pohled mě zaujal; vypadal ještě více rozrušený než předtím.
Edward Jaspera pěstí výsměšně praštil do ramene. "Vidíš, co tím myslím?"
"To není přirozené," zamumlal Jasper.
"Mohla tě napadnout - je jenom hodiny stará!" rozčilovala se Esme, pokládajíc si ruku na srdce. "Ach, mohli jsme tě ztratit."
Nedávala jsem příliš pozor, teď když Edward ztratil pointu jeho vtipu. Zírala jsem na překrásné dítě u dveří, které na mě pořád upřeně hledělo. Její maličké ručičky se ke mě natahovaly, jako by přesně věděla, kdo jsem. Mé ruce se automaticky zvedly a napodobily její.
"Edwarde," řekla jsem, naklánějící se okolo Jaspera, abych ji viděla lépe. "Prosím?"
Jasperovi zuby byly semklé; nepohnul se.
"Jazzi, tohle jsi ještě nikdy neviděl," řekla tiše Alice. "Věř mi."
Jejich oči se na moment setkaly a pak Jasper přikývl. Uhnul mi z cesty, ale položil jednu ruku na mé rameno a pohyboval se se mnou, když jsem pomalu kráčela vpřed.
Rozmýšlela jsem nad každým krokem, než jsem ho udělala, analyzujíc svoje rozpoložení. Oheň v mém hrdle, pozice všech okolo mě. Jak silná jsem se cítila oproti tomu, jak dobře by mě byli schopni zkrotit. Byl to pomalý proces.
A potom to dítě v Rosaliině náručí, pořád bojující a natahující se, zatímco její výraz byl více a více podrážděný, vydalo vysoký zvonivý nářek. Všichni reagovali jako kdyby - stejně jako já - nikdy před tím její hlas neslyšeli.
V sekundě ji obklopili, nechajíc mě stát o samotě, zaraženou na místě. Zvuk Renesmeeina pláče mnou projel, zabodávajíc mě do země. Moje oči zvláštně pálily, jako kdyby chtěly slzet.
Vypadalo to, jako by na ní měli všichni ruce, hladící a konejšící. Všichni kromě mě.
"O co jde? Je zraněná? Co se stalo?"
Byl to Jacobův hlas, který byl hlasitější a úzkostlivě se vyvyšoval nad ostatní. V šoku jsem sledovala, jak se po Renesmee natáhl a pak ve zděšení pozorovala, jak mu ji Rosalie bez boje vydala.
"Ne, je v pořádku," ujišťovala ho.
Rosalie ujišťovala Jacoba?
Renesmee šla k Jacobovi docela ochotně, položila svou mrňavou ruku na jeho líci a pak se kroutila dokola, aby se ke mě znovu natáhla.
"Vidíš?" řekla mu Rosalie. "Ona prostě jenom chce Bellu."
"Ona chce mě?" zašeptala jsem.
Renesmeeiny oči - moje oči - na mě netrpělivě hleděly.
Edward skočil dozadu ke mě, položil své ruce lehce na mé ramena a postrčil mě dopředu.
"Čekala na tebe skoro 3 dny," připomenul mi.
Teď jsme od ní byli jenom pár stop. Zdálo se, jako by teplo z jejího těla vyletělo, aby se mě mohlo dotknout.
A nebo to byl Jacob, kdo se třásl. Jak jsem se přibližovala, viděla jsem jeho chvějící se ruce. A nyní, navzdory jeho zřejmé úzkosti, byla jeho tvář víc klidná, než jsem ji kdy viděla.
"Jaku - jsem v pohodě," řekla jsem mu. Zachvátila mě panika, když jsem viděla Renesmee v jeho třesoucím se náručí, ale pracovala jsem na tom, abych se udržela v klidu.
Zamračil se na mě, oči soustředěné, jako by ho panika zachvátila také, když pomyslel na Renesmee v mém náručí.
Renesmee dychtivě zakňourala a natáhla se. Své malé ručičky mačkala znovu a znovu do pěstiček.
Něco ve mě v ten moment zapadlo na své místo. Ten zvuk jejího pláče, povědomost jejích očí, způsob, jakým se zdála být pro tohle setkání mnohem víc netrpělivá než já - všechno zapadalo do sebe, do nejpřirozenější zákonitosti, když sevřela vzduch mezi námi. Najednou byla úplně skutečná a já jsem ji samozřejmě znala. Bylo naprosto přirozené, že jsem udělala ten poslední lehký krok a natáhla se pro ni. Jak jsem ji k sobě jemně přitiskla, dávala jsem ruce přesně tam, kam se hodily nejvíce.
Jacob nechal své ruce natažené, takže jsem ji mohla pochovat, ale nechtěl ji pustit. Trochu se zatřásl, když se naše kůže dotkla. Jeho kůže, pro mě vždy tak teplá, byla teď na dotek jako otevřený oheň. Měla skoro stejnou teplotu jako Renesmeeina. Možná o jeden nebo dva stupně jiná.
Zdálo se, že Renesmee vůbec nevnímá chlad mé kůže, a nebo na něj už byla zvyklá.
Podívala se nahoru a usmála se na mě, ukazujíc své malé, rovné zoubky a dva ďolíčky ve tvářích. Potom se velmi opatrně natáhla k mému obličeji.
V tu chvíli, co to udělala, se všechny ruce, svírající mé tělo, napjaly, očekávajíc mou reakci. Skoro jsem si toho nevšimla.
Lapala jsem po dechu, omráčená a vyděšená těmi zvláštními alarmujícími obrazy, které zaplnily moji mysl. Připadalo mi to jako velice silná vzpomínka - pořád jsem se mohla dívat svýma očima, zatímco jsem to sledovala ve své hlavě - ale bylo to úplně neznámé. Zírala jsem skrz to do Renesmeeina očekávajícího obličeje, snažíc se porozumět tomu, co se dělo. Snažíc se udržet svůj klid.
Kromě toho, že ty obrazy byly šokující a neznámé, byly také nějakým způsobem špatné - skoro jsem v nich rozpoznávala svůj vlastní obličej, můj starý obličej, ale byl mimo, obrácený. Rychle jsem pochopila, že jsem viděla svůj obličej tak, jak ho viděli ostatní, spíš než jako odraz v zrcadle.
Můj obličej ze vzpomínek byl zkroucený, zničený, zahalení v potu a krvi. I přesto se můj výraz v této vizi změnil na zbožňující úsměv; moje hnědé oči zářily. Obraz se zvětšil a můj obličej se přiblížil k nespatřenému, vyhlídkovému bodu a potom náhle zmizel.
Renesmeeina ručka sklouzla z mého líčka. Široce se usmívala, ve tvářích znovu ďolíčky.
V pokoji bylo až na tlukot srdcí úplné ticho. Nikdo kromě Jacoba a Renesmee nedýchal. Ticho pokračovalo; vypadalo to, jako by čekali, až něco řeknu.
      "Co... to… bylo?" podařilo se mi vykuckat.
      "Co jsi viděla?" zeptala se zvědavě Rosalie, naklánějící se kolem Jacoba, který v ten moment vypadal úplně mimo. "Co ti ukázala?"
      "To ona mi to ukázala?" zašeptala jsem.
      "Říkal jsem ti, že je obtížné to vysvětlit," zamumlal mi Edward do ucha.  "Ale je to efektivní způsob komunikace."
      "Co to bylo?" zeptal se Jacob.
      Několikrát jsem rychle zamrkala. "No, já. Myslím. Ale vypadala jsem hrozně."
      "To byla jediná vzpomínka, kterou na tebe měla," vysvětloval Edward. Bylo jasné, že jakmile na to pomyslela, viděl, co mi ukazovala. Pořád byl přikrčený a jeho hlas byl po přehrání té vzpomínky hrubý. "Chtěla, aby jsi věděla, že zná souvislosti, že ví, kdo jsi."
      "Ale jak to udělala?"
      Zdálo se, že Renesmee vůbec nezajímalo nepochopení v mých očích. Jemně se usmála a natáhla se pro kadeř mých vlasů.
      "Jak mohu já slyšet myšlenky? Jak Alice vidí budoucnost?" zeptal se řečnicky Edward a potom pokrčil rameny. "Je nadaná."
      "Je to pozoruhodný obrat," řekl Edwardovi Carlisle. "Jako by dělala přesný opak toho, co děláš ty."
      "Zajímavé," souhlasil Edward. "Uvažoval jsem..." Věděla jsem, že budou spekulovat dál, ale nestarala jsem se o to. Zírala jsem na ten nejkrásnější obličej na světe. Byla teplo v mém náručí, připomínající mi okamžik, kdy temnota skoro vyhrála, kdy na světe nezůstalo nic, kvůli čemu mělo cenu vydržet. Nic tak silného, aby mě to vytálo z drtící temnoty. Chvíli, kdy jsem pomyslela na Renesmee a našla něco, co bych nikdy neopustila.
      "Taky si tě pamatuji," řekla jsem jí tiše.
      Připadalo mi úplně přirozené nahnout se a přitisknout své rty na její čelo. Voněla nádherně. Vůně její kůže rozpálila mé hrdlo, ale bylo jednoduché to ignorovat. Nezničila jsem radost z tohoto okamžiku. Renesmee byla skutečná a já jsem ji znala. Byla ta stejná, pro kterou bych bojovala od začátku. Moje malá bojovnice, ta která mě milovala, už když byla uvnitř mě. Napůl Edward, perfektní a rozkošná. Napůl já - což ji překvapivě dělalo spíše lepší než horší.
      Celou dobu jsem měla pravdu. Stálo za to bojovat za ni.
      "Je v pořádku," zamumlala Alice nejspíš Jasperovi. Mohla jsem cítit, jak váhali, nevěřili mi.
      "Nepokoušeli jsme to na jeden den už dost?" zeptal se Jacob hlasem, který byl díky stresu lehce vyšší. "Fajn, Bella si vede dobře, ale netlačme na to."
      Zírala jsem na něj velmi podrážděně. Jasper vedle mě neklidně začmuchal. Byli jsme všichni namačkaní tak blízko, že každý malinký pohyb vypadal strašně velký.
      "Co máš za problém, Jacobe?" ohradila jsem se. Lehce jsem zatáhala za jeho ruce, které držely Renesmee a on jen udělal krok blíž ke mě. Tiskl se na mě a Renesmee se dotýkala obou našich tváří.
      Edward na něj zasyčel. "To, že to chápu, neznamená, že tě odsud nevyhodím, Jacobe. Bella si vede neuvěřitelně dobře. Nenič jí tento moment."
      "Pomůžu mu tě vyhodit, pse," slíbila Rosalie hlasem plným hněvu. "Dlužím ti kopanec do břicha." Očividně se v tomto vztahu nic nezměnilo, pokud se tedy spíš nezhoršil.
      Zírala jsem na Jacoba úzkostlivým, napůl zuřivým výrazem. Jeho oči byly uzamknuté na Renesmeeině obličeji. Protože byli všichni namačkáni na sobě, musel se v tu chvíli dotýkat alespoň šesti různých upírů a vypadalo to, že ho to vůbec nevzrušuje.
      Udělal by opravdu tohle všechno, jen aby mě ochránil přede mnou samotnou? Co se mohlo jenom stát během mojí proměny - mojí změny v něco, co nesnášel - aby ho to obměkčilo natolik, aby pochopil, proč to bylo nezbytné?
Přemýšlela jsem nad tím, když jsem ho pozorovala, jak hledí na moji dceru. Díval se na ni jako… jako kdyby byl slepý muž, který poprvé spatří slunce.
      "Ne!" zalapala jsem po dechu.
      Jasper scvakl zuby a Edwardovy ruce se ovinuly kolem mé hrudi jako hadi. V té chvíli vzal Jacob Renesmee z mé náruče a já se ani nesnažila mu v tom zabránit. Protože jsem cítila, že to přicházelo - zlom, na který všichni tak čekali.
      "Rose," procedila jsem skrz zuby velmi pomalu. "Vezmi Renesmee."
      Rosalie natáhla ruce a Jacob jí podal moji dceru. Oba přede mnou ustupovali.
      "Edwarde, nechci tě zranit, tak mě prosím pusť."
      Zaváhal.
      "Běž se postavit před Renesmee," navrhla jsem.
      Zamyslel se a pak mě pustil.
     Útočně jsem se přikrčila a udělala jsem dva kroky směrem k Jacobovi.
      "To jsi neudělal," zavrčela jsem na něj.
      Ustupoval s dlaněmi nahoru, zkoušejíc mi domluvit. "Víš, že to není něco, co bych mohl ovlivnit."
      "Ty pitomý podvraťáku! Jak jsi mohl? Moje dítě!"
      Jak jsem se k němu přibližovala, couval ven zadními dveřmi, napůl utíkajíc pozpátku ze schodů. "Nebyl to můj nápad, Bello!"
      "Držela jsem ji všeho všudy jednou a ty už si myslíš, že na ni máš nějaký debilní vlčí nárok? Ona je moje."
      "Můžu se podělit," řekl prosebně, jak ustupoval napříč trávníkem.
      "Zaplať," slyšela jsem za sebou říct Emmetta. Malá část mého mozku uvažovala, kdo by se vsadil, že tohle přijde. Moc jsem se tím nezatěžovala. Byla jsem příliš rozzuřená.
      "Jak se opovažuješ otisknout se do mého dítěte? Zbláznil ses?"
      "Nebylo to úmyslné!" Trval na svém, ustupujíc mezi stromy.
      Pak už nebyl sám. Objevili se dva obrovští vlci, kteří ho obklopili z obou stran. Leah na mě zacvakala zuby.
      Skrz mé zuby se zpět k ní prodralo hrůzostrašné zavrčení. Ten zvuk mě zneklidnil, ale ne dostatečně na to, aby zastavila můj postup.
      "Bello, mohla by ses pokusit chvilku poslouchat? Prosím?" žadonil Jacob. "Leah, stáhni se," přidal.
      Leah na mě ohrnula pysky a zůstala na místě.
      "Proč bych měla poslouchat?" zasyčela jsem. Zuřivost ovládla mou mysl a zahalila všechno ostatní.
      "Protože jsi to byla ty, kdo mi tohle řekl. Pamatuješ si? Řekla jsi, že si oba navzájem patříme do svých životů, ne? Že jsme rodina. Řekla jsi, že takhle máme ty a já být. No... teď jsme. Je to tak, jak jsi chtěla."
      Zuřivě jsem se na něj hleděla. Matně jsem si vzpomínala na tahle slova. Ale můj nový, rychlý mozek byl dva kroky napřed jeho nesmyslům.
      "Ty si myslíš, že budeš součástí mé rodiny jako můj zeť!" zaječela jsem. Můj zvonivý hlas se prodral o dvě oktávy výš, ale pořád zněl jako hudba.
      Emmett se zasmál.
      "Zastav ji, Edwarde," zamumlala Esme. "Bude nešťastná, pokud mu ublíží."
      Ale necítila jsem za sebou žádnou činnost.
      "Ne!" naléhal Jacob ve stejnou chvíli. "Jak se na to vůbec můžeš takhle dívat? Je jenom miminko, proboha!"
      "O to mi jde!" křičela jsem.
      "Víš, že na ni takovým způsobem nemyslím! Myslíš si, že by mě Edward nechal žít tak dlouho, pokud bych myslel? Já jenom chci, aby byla v bezpečí a šťastná - je na tom něco špatného? Je to tak moc odlišného od toho, co pro ni chceš ty?" vracel mi křik zpátky.
      Po těchto slovech jsem se skrčila a zavrčela na něj.
"No není úžasná?" slyšela jsem zamumlat Edwarda.
"Ani jednou se mu nesnažila prokousnout hrdlo," souhlasil Carlisle a zněl ohromeně.
"Fajn, tentokrát jsi vyhrál," řekl neochotně Emmett.
"Drž se od ní dál," zasyčela jsem na Jacoba.
"To nemůžu!"
"Zkus to. Nynějškem počínaje," procedila jsem skrz zuby.
"To nejde. Pamatuješ si, jak moc si mě před třemi dny chtěla u sebe? Jak těžké bylo, když jsme nebyli spolu? Už to tak necítíš, že jo? Už je to pryč, viď?"
Zírala jsem a nebyla si jistá, co mi tím naznačoval.
"To byla ona," řekl mi. "Od úplného začátku. Už tenkrát jsme museli být spolu."
Vzpomněla jsem si a pochopila; maličkatá část za mě si oddychla, že se tahle šílenost vysvětlila. Ale tahle úleva mě nějakým způsobem jen víc rozzuřila. Očekával snad, že mi tohle bude stačit? Že se s tím díky jednomu malému objasnění vyrovnám?
"Uteč, dokud ještě můžeš," vyhrožovala jsem.
"No tak, Bells! Nessie mě má taky ráda," trval na svém.
Ztuhla jsem, přestala dýchat. Za sebou jsem neslyšela nic, což byla jejich úzkostlivá reakce.
"Jak... jsi jí to řekl?"
Jacob ustoupil o delší krok, snažíc se vypadat nesměle. "No," zamumlal, "to jméno, které jsi vymyslela, je tak trochu jazykolam a -"
"Ty jsi dal mojí dceři přezdívku po Lochneské příšeře?" zaječela jsem.
     A potom jsem se vrhla na jeho hrdlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama