Rozbřesk - 23. Vzpomínky

9. srpna 2010 v 23:39 | xoxo ♥
"Je mi to tak líto, Sethe. Měl jsem být mnohem blíž."
Edward se stále omlouval, i když jsem si nemyslela, že by to bylo správné nebo vhodné. Koneckonců, nebyl to Edward, kdo naprosto a neomluvitelně ztratil sebekontrolu. Edward se nesnažil utrhnout Jacobovi hlavu - Jacobovi, který se dokonce ani neproměnil, aby se chránil - a pak náhodou nezlomil Sethovi rameno a klíční kost, když se vrhl mezi nás. Edward málem nezabil svého nejlepšího přítele.
Ne, že by ten nejlepší přítel neměl pár věcí, ze kterých by se měl zpovídat, ale samozřejmě nic, co Jacob udělal, nemohlo zmírnit moje chování.
Tak neměla bych to být , kdo se tu měl omlouvat? Znovu jsem se o to pokusila.
"Sethe, já-"
"Netrap se tím, Bello, jsem v pohodě," řekl Seth ve stejný okamžik, kdy Edward pronesl: "Bello, lásko, nikdo tě za nic nesoudí. Vedeš si opravdu dobře."
Ještě mě nenechali dokončit větu.
Skutečnost, že Edwardovi dělalo potíže se neusmívat, celou tu věc ještě zhoršovala. Věděla jsem, že si Jacob nezasloužil moji přehnanou reakci, ale jak se zdálo, Edward v tom nacházel něco uspokojujícího. Možná si jen přál mít stejnou výmluvu, být novorozeným, aby rovněž mohl učinit něco fyzického se svojí podrážděností vůči Jacobovi.
Snažila jsem se ze sebe setřást svůj hněv, ale s vědomím, že Jacob byl právě teď někde venku s Renesmee - držíc ji co nejdále ode mě, šílené novorozené - to nebylo zrovna nejjednodušší.
Carlisle připevnil k Sethově paži další obinadlo a Seth sebou bolestivě cukl.
"Promiň, promiň!" zamumlala jsem, uvědomujíc si, že bych ze sebe nikdy nedostala plnohodnotnou omluvu.
"Nevyšiluj, Bello," řekl mi Seth, hladíc mě po koleně svojí zdravou rukou, zatímco mi Edward z druhé strany třel rameno.
Nezdálo se, že by Seth pociťovala nějakou averzi k tomu mít mě na sedačce po svém boku, zatímco ho Carlisle ošetřoval. "Za půl hodiny budu zase v pořádku," pokračoval, stále mě hladíc po koleně a nedbajíc tak na jeho chlad a tvrdou strukturu. "Všichni by udělali to stejné, to s Jakem a Ness-" zarazil se uprostřed slova a rychle změnil téma. "Myslím tím, aspoň že jsi mě nekousla nebo tak něco. To by bylo teprve blbý."
Skryla jsem svoji tvář do dlaní a otřásla se nad tou myšlenkou, nad tou velmi skutečnou možností. Mohlo se to stát tak snadno. A vlkodlaci nereagovali na upíří jed stejným způsobem jako lidé, jak prozradili až teď. Byl pro ně jedovatý.
"Jsem špatný člověk."
"Samozřejmě, že nejsi. Měl jsem-," začal Edward.
"Přestaň s tím," povzdechla jsem si. Nechtěla jsem, aby za tohle na sebe bral vinu stejným způsobem, jakým na sebe obvykle všechno svaloval.
"Štěstí, že Ness-Renesmee jedovatá není," promluvil Seth po chvíli nepříjemného ticha. "Protože kouše Jaka v jednom kuse."
Spustila jsem ruce. "Vážně?"
"Jasně. Pokaždé, když ji Jake a Rose nenakrmí dostatečně rychle. Rose si myslí, že je to hrozně směšné."
Zírala jsem na něj, šokovaná, ale zároveň se cítíc provinile, protože jsem si musela přiznat, že mě to malinko potěšilo - tím škodolibým způsobem.
Pochopitelně už jsem věděla, že Renesmee nebyla jedovatá. Byla jsem první osoba, kterou kousla. Ale vzhledem k tomu, že jsem předstírala ztrátu paměti na nedávné události, nevyslovila jsem tento postřeh nahlas.
"No, Sethe," řekl Carlisle, narovnávajíc se a poodstupujíc od nás. "Myslím, že to je vše, co pro tebe mohu udělat. Snaž se, hm, pár hodin nehýbat, odhaduji." Pousmál se. "Přál bych si, aby léčba lidí byla také tak okamžitě potěšující." Na okamžik položil svoji ruku na Sethovy černé vlasy. "Zůstaň v klidu," nařídil a pak zmizel v poschodí. Slyšela jsem, jak se dveře jeho pracovny zavřely a přemýšlela, zda už odtamtud odklidili důkaz mé předchozí přítomnosti.
"Nejspíš na chvíli zvládnu sedět v klidu," souhlasil Seth poté, co už byl Carlisle pryč, a pak široce zívl. Opatrně, dávajíc si pozor, aby si nezkroutil rameno, si opřel hlavu o sedačku a zavřel oči. O několik vteřin později se jeho pusa samovolně pootevřela.
Ještě další minutu jsem se mračila na poklidný výraz na jeho tváři. Stejně jako s Jacobem se zdálo, že Seth měl ten dar usnout, kdykoli si přál. Uvědomujíc si, že se mu několik dalších okamžiků nebudu schopna znovu omluvit, jsem vstala; ten pohyb ani v nejmenším nestlačil pohovku. Všechno fyzické bylo tak snadné. Ale ten zbytek...
Edward mě následoval k zadnímu oknu a vzal mě za ruku.
Leah kráčela podél řeky, zastavujíc každou chvilku, aby pohlédla k domu. Bylo snadné rozpoznat, kdy se dívala po svém bratrovi a kdy po mě. Střídala starostlivé a vražedné pohledy.
Slyšela jsem Jacoba a Rosalie, stojící venku na předních schodech, tiše hašteřící se o tom, kdo byl na řadě s krmení Renesmee. Jejich vztah byl stejně nepřátelský jako vždy; jediná věc, na které se teď byli schopni shodnout, byla, že bych se měla od svého dítěte držet dál, dokud jsem se stoprocentně nepřenesla přes svůj výbuchu hněvu. Edward s jejich rozhodnutím nesouhlasil, ale já to nechala být. Chtěla jsem si také být jistá. Přesto jsem se obávala, že moje a jejich stoprocentní jistota nejspíš bude velmi odlišná věc.
Kromě jejich handrkování, Sethova pomalého dýchání a Leahina otráveného funění, bylo dost ticho. Emmett, Alice a Esme byli na lovu. Jasper zůstal, aby na mě dohlížel. Momentálně stál nerušivě za sloupem, snažíc se tím nebýt znechucený.
Využila jsem toho klidu, abych přemýšlela o všech těch věcech, co mi Edward se Sethem pověděli, zatímco Carlisle upevňoval Sethovo rameno do dlahy. Během toho, co jsem byla v pomyslných plamenech, jsem toho hodně propásla a toto byla moje první opravdová příležitost to dohnat.
Hlavní bylo, že skončilo nepřátelství se Samovou smečkou - což byl důvod, proč se ostatní zase cítili zcela v bezpečí odcházet a přicházet, jak se jim zachtělo. Spojenectví bylo silnější než kdy dřív. Nebo možná spíš závazné, jak jsem si uvědomila - záleželo na úhlu pohledu.
Závazné, protože tím nejvíce nepodmíněným zákonem smečky bylo, že žádný vlk nikdy nezabije objekt otisknutí jiného vlka. Bolest z takového činu by byla nesnesitelná pro celou smečku. Porušení, ať úmyslné či ne, by bylo neomluvitelné; vlci, kteří by do toho byli zapletení, by bojovali na smrt - nebyla tu jiná možnost. Už se to kdysi stalo, jak mi řekl Seth, ale jen nešťastnou náhodou. Žádný vlk by nikdy úmyslně nezničil svého bratra takovýmto způsobem.
Takže díky tomu, co k ní Jacob cítil, byla Renesmee nedotknutelná. Snažila jsem se soustředit na úlevu, která z toho plynula, raději než na zlost, ale nebylo to snadné. Moje mysl měla spoustu prostoru vnímat silně oba pocity současně.
A zároveň Sam nemohl zuřit okolo mé přeměny, protože Jacob -  jako skutečný Alfa - to povolil. Štvalo mě uvědomovat si pořád znovu a znovu, jak moc jsem toho Jacobovy dlužila, když jsem se na něj chtěla jenom zlobit.
Úmyslně jsem přesměrovala svoje myšlenky jinam, abych ovládla svoje emoce. Soustředila jsem se na další zajímavý úkaz; přestože ticho mezi jednotlivými smečkami pokračovalo, Jacob a Sam zjistili, že jako Alfy spolu mohou ve vlčí podobě mluvit. Avšak nebylo to stejné jako dřív; nemohli slyšet každou myšlenku způsobem jako před rozdělením. Bylo to spíše, jako kdyby mluvili nahlas, jak mi vysvětlil Seth. Sam mohl slyšet jen ty myšlenky, které chtěl Jacob sdílet a naopak. Teď, když spolu zase mluvili, rovněž zjistili, že spolu mohou komunikovat i na dálku.
Tohle všechno neodhalili, dokud Jacob sám nešel - i přes Sethovi a Leahiny námitky - vysvětlit Samovy vše ohledně Renesmee; bylo to jedinkrát, co ji opustil od okamžiku, kdy na ni poprvé pohlédl.
Jakmile Sam pochopil, že se všechno zcela změnilo, přišel zpátky s Jacobem promluvit si s Carlislem. Mluvili spolu v lidské podobě (Edward mě odmítl opustit, aby jim tlumočil) a smlouva byla znovu obnovena. Avšak ten přátelský vztah už možná nikdy nebude stejný.
O jednu velkou starost méně.
Ale byla tu další taková, přestože ne tak fyzicky nebezpečná jako hněv vlčí smečky, ale i tak se mi zdála více naléhavá.
Charlie.
Mluvil s Esme brzy ráno, ale toho neodradilo, aby zavolal znovu, dvakrát, jen před pár minutami, kdy Carlisle ošetřoval Setha. Carlisle a Edward nechali telefon zvonit.
Co by se mu mělo říct? Měli Cullenovi pravdu? Bylo povědět mu, že jsem zemřela to nejlepší, to nejlaskavější? Byla bych schopna ležet nehybně v rakvi, zatímco by on a moje máma nade mnou plakali?
Nezdálo se mi to správné. Ale uvést Charlieho nebo Renée do nebezpečí kvůli Volturiových posedlosti o utajení bylo zcela nemyslitelné.
Byl tu stále ještě můj nápad - dovolit Charliemu mě vidět, až bych na to byla připravená, a nechat ho vytvořit si svoje vlastní špatné závěry. Technicky, upíří pravidla by zůstala neporušena. Nebylo by pro Charlieho lepší vědět, že jsem naživu - více méně -  a šťastná? I kdybych byla cizí a jiná a pravděpodobně bych ho tím vylekala?
Obzvláště moje oči byly momentálně příliš děsivé. Jak dlouho potrvá, než moje sebekontrola a barva mých oči bude na Charlieho připravena?
"Co se děje, Bello?" zeptal se Jasper tiše, jak vycítil moje rostoucí napětí. "Nikdo se na tebe nezlobí," - tiché zavrčení, které se ozvalo od řeky, jeho slova popíralo, ale on to ignoroval - " nebo není překvapen, opravdu. No, předpokládám, že jsme překvapeni. Překvapeni, že jsi se dokázala dostat tak rychle. Vedla jsi si dobře. Lépe než od tebe všichni očekávali."
Zatímco mluvil, místnost velmi ztichla. Sethovo dýchání přešlo do tichého pochrupování. Cítila jsem se mnohem klidněji, ale nezapomněla jsem na své starosti.
"Popravdě, myslela jsem na Charlieho."
Hašteření venku ustalo.
"Aha," zamumlal Jasper.
"Opravdu musíme odejít, že?" zeptala jsem se. "Přinejmenším na nějakou dobu. Předstírat, že jsme v Atlantě nebo tak něco."
Cítila jsem Edwardův upřený pohled na své tváři, ale dívala jsem se dál na Jaspera. Byl to on, kdo mi vážným hlasem odpověděl.
"Ano. Je to jediný způsob, jak ochránit tvého otce."
Na okamžik jsem se zamyslela. "Bude se mi po něm strašně stýskat. Budou mi chybět všichni tady."
Jacob, pomyslela jsem si navzdory sobě samé. Přestože ta neskonalá touha zmizela - a mě se tak nesmírně ulevilo - byl stále můj přítel. Někdo, kdo znal mé pravé já a akceptoval mě. Dokonce i jako příšeru.
Myslela jsem na to, co Jacob řekl, naléhajíc na mě předtím, než jsem na něj zaútočila. Řekla jsi, že si navzájem patříme do svých životů, ne? Že jsme rodina. Řekla jsi, že takhle to mezi námi má být. Tak ... teď je. To jsi přece chtěla.
Ale neměla jsem pocit, že bych to chtěla. Ne úplně. Zavzpomínala jsem dávno zpátky, do těch rozmazaných, slabých vzpomínek mého lidského života. Zpět do těch nejtěžších vzpomínek - na dobu, kdy mě Edward opustil, dobu tak temnou, že jsem se to ve své hlavě snažila pohřbít. Nemohla jsem si ta slova vybavit přesně; byla jsem schopna si jen vzpomenout, že jsem si přála, aby Jacob byl mým bratrem, abychom mohli jeden druhého mít rádi bez jakýchkoli zmatků či bolesti. Rodina. Ale nikdy bych do této rovnice nezahrnula svoji dceru.
Vzpomněla jsem dobu krátce potom - na jedno z mých mnohých sbohem, které jsem Jacobovin dala - jak jsem nahlas přemýšlela nad tím, s kým skončí, která by dala jeho život do pořádku potom, co jsem mu udělala. Řekla jsem něco o tom, že kdokoliv to bude, nebude pro něj dost dobrá.
Odfrkla jsem si a Edward tázavě pozvedl jedno obočí. Jen jsem na něj zakroutila hlavou.
Ale i přesto, jak moc by mi můj nejlepší přítel mohl chybět, jsem věděla, že tu byl jeden větší problém. Zakusili někdy Sam, Jared nebo Quil strávit celý den bez objektu jejich touhy, Emily, Kim a Claire? Mohli by? Co by odloučení od Renesmee Jacobovi udělalo? Způsobilo by mu to bolest?
Bylo ve mně stále ještě dost malicherné zloby, která mi dělala radost, ne pro jeho bolest, ale pro tu představu mít Renesmee daleko od něj. Jak jsem se měla vypořádat s tím, že patřila Jacobovi, když ztěží vypadala, že patří mě?
Zvuk kroků na přední verandě mě vyrušil z mého zamyšlení. Slyšela jsem je vstát, a pak projít dveřmi. Ve stejnou chvíli Carlisle sešel se schodů, držíc v rukou několik zvláštních předmětů - metr a váhy. Jasper rychle přistoupil k mému boku. Jako kdyby tu bylo nějaké znamení, které mi uniklo. Dokonce i Leah se venku posadila a zírala skrz okno, ve tváři výraz jakoby očekávala něco zároveň známého, ale také zcela nezajímavého.
"Musí být šest," řekl Edward.
"A?" zeptala jsem se, oči upřené na Jacoba, Rosalii a Renesmee v jejím náručí, zatímco stáli ve dveřích. Rose vypadala ostražitě, Jacob ustaraně a Renesmee nádherně a netrpělivě.
"Čas na měření Ness - ehm, Renesmee," vysvětlil Carlisle.
"Oh, tohle děláte každý den?"
"Čtyřikrát denně," opravil mě nepřítomně Carlisle, jak pobízel ostatní k pohovce. Zdálo se mi, že jsem zaslechla Renesmee si povzdechnout.
"Čtyřikrát denně? Každý den? Proč?"
"Stále roste rychle," pošeptal mi Edward, jeho hlas byl tichý a plný napětí. Zmáčkl moji ruku a druhou paži mi bezpečně ovinul kolem pasu, téměř jako by on potřeboval oporu.
Nebyla jsem schopna odtrhnout svoje oči od Renesmee a zkontrolovat tak jeho výraz.
Vypadala dokonale, zcela zdravě. Její kůže zářila jako prosvětlený alabastr; barva jejích tvářiček byla oproti tomu slabě narůžovělá. Na takové oslnivé kráse nemohlo být nic špatného. V jejím životě jistě nemohlo být nic více nebezpečné než její matka. Nebo snad ano?
Rozdíl mezi dítětem, které jsem porodila, a tím, se kterým jsem se znova setkala jen před hodinou, by byl zřejmý každému. Rozdíl mezi Renesmee před hodinou a Renesmee teď byl však zřetelný méně. Lidské oko by to nikdy nepoznalo. Ale byl tu.
Její tělíčko bylo mírně delší. Jen o trošičku hubenější. Její obličej už nebyl tak kulatý; spíše oválný. Prstýnky jejích vlasů, které ji splývaly podél ramen, byly o šestnáctinu palce delší. Nápomocně se protáhla v Rosaliině náručí, zatímco Carlisle měřil její délku a pak ji měřil okolo hlavičky. Nedělal si žádné poznámky; perfektní paměť.
Byla jsem si vědoma, že Jacobovi ruce byly zkřížené na jeho hrudi stejně tak pevně, jako byly Edwardovy paže sevřené okolo mě. Jeho husté obočí bylo stažené do jedné linie nad jeho hluboce posazenýma očima.
Dospěla z jediné buňky do velikosti normálního dítěte jen během několika týdnů. Vypadala svým způsobem dobře na to, že byla batoletem jen několik dní po narození. Pokud tohle tempo bude pokračovat ...
Moje upíří mysl neměla žádné problémy s matematikou.
"Co budeme dělat?" zašeptala jsem s hrůzou v hlase.
Edwardovi paže se napnuly. Věděl přesně, na co jsem se ptala. "Nevím."
"Zpomaluje se to," zamručel Jacob skrz zaťaté zuby.
"Budeme potřebovat několik dalších dnů měření, abychom sledovali postup, Jacobe. Nemůžu nic slibovat."
"Včera povyrostla o dva palce. Dnes je to méně."
"O dvaatřicetinu palce, pokud jsou mé výpočty správné," řekl Carlisle tiše.
      "Zlepši se, doktore," řekl Jacob a jeho slova zněla téměř jako hrozba. Rosalie zavrčela.
"Víš, že dělám, co mohu," ujistil ho Carlisle.
Jacob si povzdychl. "To je, hádám, všechno, co můžu žádat."
Opět jsem se cítila podrážděná, jak mi Jacob kradl moje slova - a vyjadřoval je všechna špatně.
Renesmee vypadala taktéž podrážděně. Začala se kroutit a pak panovačně natáhla svoji ruku k Rosalii. Rosalie se k ní sklonila, takže se Renesmee mohla dotknout její tváře. Po vteřině si Rose povzdechla.
"Co chce?" dožadoval se Jacob, čímž mi znovu sebral moji repliku.
"Bellu, pochopitelně," odpověděla mu Rosalie a její slova mě uvnitř trochu zahřála. Pak se na mě podívala. "Jak se cítíš?"
"Ustaraně," přiznala jsem a Edward mi zmáčkl ruku.
"To jsme všichni. Ale to není to, co jsem měla na mysli."
"Ovládám se," slíbila jsem. Žízeň byla na mém seznamu momentálně úplně vespod. Kromě toho Renesmee voněla moc dobře tím ne-jídelníčkovým způsobem.
Jacob se kousl do rtu, ale nepohnul se, aby zastavil Rosalie, když mi Renesmee podávala. Jasper a Edward byli na vážkách, ale povolili to. Viděla jsem, jak napnutá Rosalie byla a zajímalo mě, jak se tahle místnost jevila Jasperovi. Nebo se tak silně soustředil na mě, že nebyl schopen vnímat ostatní?
Renesmee se ke mně natáhla stejně jako já po ní a oslepující úsměv rozzářil její tvář. Pasovala do mé náruči, jako by byla vytvarována jen pro něj. Okamžitě položila svoji teplou ručku na moji tvář.
I přesto, že jsem byla připravená, vidět její vzpomínky ve své hlavě jako vize mě přinutilo zalapat po dechu. Tak jasné a barevné, ale zcela průhledné.
Pamatovala si moje obviňování Jacoba venku na trávníku, pamatovala si Setha, jak skočil mezi nás. Viděla a slyšela to vše s naprostou jasností. Nevypadalo to jako , ten půvabný predátor, co skočil na svoji kořist jako šíp vystřelený z luku. Musel to být někdo jiný. Donutilo mě to cítit se ještě o trochu víc provinile, jak tam Jacob bezbranně stál s rukama zvednutýma před sebe. Ani se netřásly.
Edward s úsměvem sledoval Renesmeeiny vzpomínky spolu se mnou. A pak jsme sebou oba trhli, jak jsme uslyšeli lámání Sethových kostí.
Renesmee se na mě usmívala tím nádherným úsměvem a její oči ve vzpomínkách neopustily Jacoba po celou dobu toho zmatku. Zakusila jsem novou příchuť té vzpomínky - ne zcela ochranitelskou, spíše majetnickou - jak sledovala Jacoba. Měla jsem určitý dojem, že byla ráda, že se Seth vložil do mého skoku. Nechtěla, aby byl Jacob zraněn. Byl její.
"Oh, úžasné," zasténala jsem. "Perfektní."
"Je to jen proto, že chutná lépe než mi ostatní," ujišťoval mě Edward, hlas ztvrzený jeho vlastní zlostí.
"Říkal jsem ti, že mě má taky ráda," dobíral si mě Jacob z druhé strany místnosti, oči upřené na Renesmee. Jeho vtipkování však bylo poněkud váhavé; tvar jeho obočí nebyl zcela uvolněný.
Renesmee mě netrpělivě poplácala po tváři, dožadujíc se tak mé pozornosti. Další vzpomínka: Rosalie jemně pročesávajíc každou z jejích vlnitých loken. Moc se jí to líbilo.
Carlisle a jeho metr, vědomí, že se musela natáhnout a být v klidu.
"Vypadá to, že ti chce ukázat všechno, co jsi zameškala," pošeptal mi Edward do ucha.
Můj nos se pokrčil, jak přešla do další vzpomínky. Vůně přicházející z kovového hrníčku - dostatečně tvrdého, aby se nedal tak snadno prokousnout - mi zavála záblesk žízně do krku. Au.
Najednou byla Renesmee pryč z mých rukou, které byly sevřené za mými zády. Nebojovala jsem s Jasperem; jen jsem se dívala do Edwardovi vyděšené tváře.
"Co jsem udělala?"
Edward se podíval na Jasper za mnou a pak zpátky na mě.
"Ale ona vzpomínala na to být žíznivá," zamumlal Edward s vráskami na čele. "Vzpomínala na chuť lidské krve."
Jasperovi paže sevřely ty mé ještě pevněji. Část mojí mysli zaznamenala, že to nebylo nijak zvlášť nepříjemné ani bolestivé, jako by tomu bylo pro člověka. Bylo to jen otravné. Byla jsem si jistá, že bych mohla prolomit jeho sevření, ale nebojovala jsem.
"Ano," souhlasila jsem. "A?"
Edward se na mě další vteřinu mračil, a pak jeho výraz povolil. Krátce se zasmál. "A zdá se, že nic. Ta přehnaná reakce byla tentokrát z mé strany. Jazzi, pusť ji."
Ty poutající ruce zmizeli. Natáhla jsem se po Renesmee hned, co jsem byla volná. Edward mi ji bez zaváhání podal.
"Nerozumím tomu," řekl Jasper. "Nemůžu to vydržet."
Celá překvapená jsem hleděla na Jaspera, jak dlouhými kroky odkráčel zadními dveřmi. Leah se přesunula, aby mu tak poskytla dostatečně široký prostor, jak rychle kráčel k řece a pak se vymrštil na druhý břeh.
Renesmee se dotkla mého krku, opakujíc scénu odchodu jako okamžité přehrání. Mohla jsem cítit tu otázku, kterou si ve své mysli kladla jako ozvěnu té mé.
Už jsem překonávala prvotní šok nad jejím zvláštním malým darem. Najednou se to zdálo být její zcela přirozenou součástí, téměř jako by se to očekávalo. Možná že teď, když jsem byla i já sama součástí toho nadpřirozena, už nebudu více skeptická.
Ale co bylo s Jasperem?
"Vrátí se zpátky," řekl Edward, ale nebyla jsem si jistá, jestli mě nebo Renesmee. "Jen potřebuje chvilku o samotě, přehodnotit svůj pohled na život." Koutky úst se mu cukaly pod hrozbou úsměvu.
Další lidská vzpomínka - Edward říkající mi, že by se Jasper cítil lépe ohledně sebe samého, kdybych já "měla potíže s přizpůsobováním se" být upírem. Bylo to řečeno v kontextu nad diskuzí, kolik lidí zabiji během svého prvního upířího roku.
"Zlobí se na mě?" zeptala jsem se tiše.
Edwardovy oči se rozšířily. "Ne. Proč by měl?"
"Tak co to s ním potom je?"
"Je naštvaný na sebe, ne na tebe, Bello. Bojí se o … sebe-naplňování proroctví, dalo by se říct."
"Jak to?" zeptal se Carlisle, než jsem to stihla já sama.
"Přemýšlí, zda divokost novorozených je opravdu tak neovladatelná, jak jsme si vždy mysleli, nebo jestli by si každý se správným soustředěním a přístupem mohl vést tak dobře jako Bella. Obzvláště teď - pravděpodobně má takové potíže, protože věří, že je to přirozené a nevyhnutelné. Možná kdyby měl vyšší očekávání od sebe, dospěl by k těmto předpokladům. Nutíš ho zpochybňovat spoustu hluboce zakořeněných domněnek, Bello."
"Ale to není fér," řekl Carlisle. "Každý je jiný, každý má své vlastní výzvy. Možná to, jak si Bella vede, jde mimo přirozenost. Možná tohle je její dar, abych tak řekl."
Strnula jsem překvapením. Renesmee ucítila tu změnu a dotkla se mě. Pamatovala si tu poslední sekundu a ptala se proč.
"To je zajímavá teorie a docela uvěřitelná," řekl Edward.
Malá část mě byla poněkud zklamaná. Cože? Žádné magické vize, žádné hrozivé obrané schopnosti jako, hm, střílení ohnivých blesků z mých očí nebo tak něco? Vůbec nic užitečného nebo cool?
A pak jsem si uvědomila, co by mohlo znamenat, kdyby moje "super schopnost" nebyla nic víc než jen výjimečná sebekontrola.
Přinejmenším jsem měla nějaký dar. Nemusela jsem taky mít nic.
Ale víc než to, pokud by měl Edward pravdu, pak bych mohla rovnou přeskočit tu část, které jsem se bála nejvíce.
Co když bych nemusela být novorozeným? Ne tím šíleným zabijákem. Co kdybych mohla rovnou zapadnout mezi Cullenovi od svého prvního dne? Co kdybychom se nemuseli skrývat někde daleko po celý rok, dokud bych "nevyrostla"? Co kdybych, tak jako Carlisle, nikdy nezabila jediného člověka? Co kdybych mohla být hned tím dobrým upírem?
Mohla bych vidět Charlieho.
Povzdechla jsem si, jakmile se realita vetřela skrz naději. Nemohla jsem hned teď Charlieho vidět. Ty oči, hlas, dokonalá tvář. Co bych mu tak řekla; jak bych vůbec začala? Tajně jsem byla vděčná, že jsem měla omluvu, proč na nějakou dobu tuto záležitost odložit; moc jsem si přála najít nějaký způsob, jak udržet Charlieho ve svém životě, ale stejně tak moc jsem se toho prvního setkání děsila. Vidět jeho vytřeštěné oči, jak poprvé pohlédne na moji tvář, mojí novou kůži. Vědomí, že je vystrašený. Přemýšlet, jaké temné vysvětlení by se zrodilo v jeho hlavě.
Byla jsem dostatečně zbabělá, abych čekala rok než se moje oči změní. A to jsem si myslela, jak nebojácná budu, když budu nezničitelná.
"Už jsi někdy viděl obdobu toho, že by sebeovládání bylo něčím talentem?" zeptal se Edward Carlislea. "Opravdu si myslíš, že je to dar, nebo je to jenom výsledek její přípravy?"
Carlisle pokrčil rameny. "Je to trochu podobné tomu, čeho byla vždy schopná Siobhan, i přestože ona by to darem nenazvala."
"Siobhan, tvoje přítelkyně z irského klanu?" zeptala se Rosalie. "Neměla jsem ponětí o tom, že dokázala něco výjimečného. Myslela jsem, že to Maggie byla v jejich skupině ta talentovaná."
"Ano, Siobhan si myslí to samé. Ale ona si nějakým způsobem určí svoje cíle a pak je téměř... vůlí promění ve skutečnost. Považuje to za dobré plánování, ale mě vždy zajímalo, jestli v tom není něco víc. Jako například když k nim přibrala Maggie. Liam byl velmi teritoriální, ale Siobhan chtěla, aby to fungovala a tak to fungovalo."
Edward, Carlisle a Rosalie se usadili do křesel, jak pokračovali v diskuzi. Jacob seděl ochranitelsky vedle Setha a vypadal znuděně. Stylem, jakým mu spadla víčka, jsem si byla jistá, že už nebyl při vědomí.
Poslouchala jsem, ale moje pozornost byla rozdělena. Renesmee mi stále povídala o svém dnu. Stála jsem s ní u okna, automaticky ji houpajíc v náručí, a dívaly jsme se jedna druhé do očí.
Uvědomila jsem si, že ostatní neměli žádný důvod posadit se. Bylo naprosto pohodlné stát. Bylo to stejně příjemné jako být natáhnutá v posteli. Věděla jsem, že bych byla schopná tady stát klidně celý týden bez jediného pohnutí a na konci sedmého dne bych se cítila stejně uvolněně jako na začátku.
Museli sedět ze zvyku. Lidé by si všimli někoho, kdo by stál hodiny bez sebemenšího přenesení váhy z jedné nohy na druhou. Teď jsem dokonce viděla, jak si Rosalie projíždí prsty ve vlasech a jak Carlisle zkřížil nohy. Malé pohyby, aby nebyli tak příliš strnulí, tak příliš upíři. Budu muset dávat pozor na to, co dělali a začít trénovat.
Přesunula jsem svoji váhu na levou nohu. Připadalo mi to tak hloupé.
Možná se jen snažili nechat mě chvíli o samotě s mým miminkem - tak o samotě, jak jen bylo bezpečné.
Renesmee mi pověděla o každé minutě svého dne. Z průběhu jejích myšlenek jsem měla pocit, že chtěla, abych ji znala stejně tak moc, jako jsem si to přála já. Trápilo ji, co všechno jsem propásla - jako vrabce, kteří hopsali blíž a blíž, když ji Jacob držel v náručí, když oba stáli velice klidně poblíž jednoho velkého bolehlavu; k Rosalie by ti ptáčci tak blízko nepřišli. Nebo tu odporně přeslazenou bílou hmotu - dětskou stravu - kterou Carlisle naplnil její láhev; smrdělo to jako kyselé bláto. Nebo píseň, kterou ji Edward pobrukoval a která byla tak nádherná, že ji pro mě Renesmee přehrála ještě dvakrát; byla jsem překvapená, že jsem byla v pozadí té vzpomínky, dokonale nehybná, ale stejně slušně potlučená. Zachvěla jsem se při vzpomínce na ty chvíle z mé vlastní perspektivy. Ten nesnesitelný oheň...
Uplynula téměř další hodina - ostatní byli stále ještě plně zaujati jejich diskuzí, Seth a Jacob v souladu pochrupovali na pohovce - když příběhy z Renesmeeiných myšlenek začaly zpomalovat. Staly se okolo okrajů jemně rozmazané a přestaly být soustředěné, než dospěly ke svému závěru. Už už jsem chtěla, plná hrůzy, vyrušit Edwarda - nebylo s ní něco v pořádku? - když v tom její víčka zamžikala a zavřela se. Zívla, její plné růžové rtíky se roztáhly do O a její oči už se neotevřely.
Její ruka spadla z mé tváře, jak se ponořila do spánku - její víčka měla světle levandulovou barvu, jakou mívají jemné obláčky mraků před východem slunce. Opatrně, abych ji neprobudila, jsem pozvedla její ruku zpět ke své tváři a zvědavě ji tam přidržela. Nejdříve se nic nedělo, ale pak, po několika minutách, se v jejích myšlenkách mihotaly barvy, třepetající se jako dlaně plné motýlů.
Uchváceně jsem sledovala její sny. Nebyl v nich žádný smysl. Jenom barvy, tvary a tváře. Těšilo mě, jako často se moje tvář - obě mé tváře, ošklivá lidská a úžasná nesmrtelná - vynořovala v jejich podvědomých myšlenkách. Častěji než Edwardova nebo Rosaliina. Stála jsem bok po boku Jacobovi; snažila jsem si to nepřipouštět.
Poprvé v životě jsem porozuměla tomu, jak mě mohl Edward noc co noc pozorovat, jen aby mě slyšel mluvit ze spaní. Mohla bych sledovat Renesmeeiny sny do nekonečna.
Změna v Edwardově hlasu upoutala moji pozornost, když řekl: "Konečně," a stočil svůj pohled směrem z okna. Venku byla hluboká nachová noc, ale viděla jsem stejně daleko jako předtím. Nic nezůstalo skryto v temnotě, všechno jen změnilo barvy.
Leah, stále se mračící, se zvedla a vplížila se pod keř, jen co se Alice objevila na druhé straně řeky. Alice se zhoupla na větvi vpřed a zase zpět jako nějaký artista na vysuté hrazdě, dotýkajíc se svýma rukama prsty u nohou, a pak vymrštila svoje tělo v ladný přímý skok přes řeku. Esme skočila spíše tradičním skokem, zatímco Emmett si to namířil skrz vodu, stříkajíc tak daleko, že cákance vody dopadaly na zadní okno. K mému překvapení je následoval Jasper, jeho vlastní zdatný skok se zdál být decentnější, dokonce jemnější, v porovnání s ostatními.
Široký úsměv, který se Alici roztáhl po obličeji, mi byl neurčitým, zvláštním způsobem povědomý. Všichni se na mě najednou usmívali - Esme sladce, Emmett pln vzrušení, Rosalie trochu vznešeně, Carlisle shovívavě a Edward v očekávání.
Alice skočila do pokoje před všemi ostatními, ruku nataženou před sebou. Netrpělivost kolem ní vytvářela téměř viditelnou auru. V dlani měla obyčejný mosazný klíč, kolem kterého byla omotána přehnaně veliká růžová, saténová mašle.
Natáhla ruku ke mně a já automaticky sevřela Renesmee pevněji v mé pravé paži, takže jsem mohla otevřít levou ruku. Alice do ní upustila klíč.
"Všechno nejlepší!" zazpívala.
Zakroutila jsem očima. "Nikdo nezačíná počítat narozeniny v daný den narození," připomněla jsem ji. "Tvoje první narozeniny jsou přesně rok ode dne narození, Alice."
Její úsměv se proměnil v samolibý. "Ale my neoslavujeme tvoje upíří narozeniny. Ještě ne. Dnes je třináctého září, Bello. Všechno nejlepší k tvým devatenáctým narozeninám!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tynussh** Tynussh** | Web | 9. srpna 2010 v 23:51 | Reagovat

Rozbřesl je prostě užasná knížka ♥ ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama