Rozbřesk - 24. Překvapení

9. srpna 2010 v 23:38 | xoxo ♥
"Ne. V žádném případě!"  Divoce jsem zavrtěla hlavou a pak letmo zahlédla samolibý úsměv na tváři mého sedmnáctiletého manžela. "Ne, to se nepočítá. Přestala jsem stárnout před třemi dny. Je mi navždy osmnáct."
"Jak myslíš," řekla Alice, zavrhujíc moje protesty rychlým pokrčením ramen. "My oslavujeme každopádně, smiř se s tím."
Povzdechla jsem. Zřídka mělo smysl hádat se s ní.
Její úsměv se ještě víc rozšířil, jak vyčetla ten odevzdaný souhlas v mých očích.
"Jsi připravená otevřít svůj dárek?" zazpívala.
"Dárky," opravil ji Edward a vytáhl ze své kapsy další klíč - tento byl delší a stříbrný, s méně křiklavou modrou mašlí.
Dalo mi zabrat, abych neprotočila oči. Okamžitě jsem věděla, od čeho tenhle klíč byl - "potom auto." Zajímalo mě, jestli bych z něj měla být nadšená. Vypadalo to, že proměna v upíra nepřinesla žádný náhlý zájem o sportovní auta.
"Můj první," řekla Alice a pak vyplázla jazyk, předvídajíc jeho odpověď.
"Můj je blíž."
"Ale podívej se, jak je oblečená." Alicina slova zněla skoro jako nářek. "Ničilo mě to celý den. To je očividně priorita."
Moje obočí se stáhlo, jak jsem uvažovala, jak by mi klíč mohl dopomoci k novému oblečení. Dala mi snad truhlu plnou šatů?
"Už vím - zahraji si s tebou o to," navrhla Alice. "Kámen, nůžky, papír."
Jasper se zasmál a Edward si povzdechl.
"Proč mi prostě jen neřekneš, kdo vyhraje?" řekl Edward s úšklebkem.
Alice se rozzářila. "Já. Skvělé."
"Stejně je pravděpodobně lepší, že počkám do rána." Usmál se na mě pokřiveně Edward a pak kývl směrem k Jacobovi a Sethovi, kteří vypadali, že byli pro dnešní noc odepsaní; přemýšlela jsem, jak dlouho byli tentokrát vzhůru. "Nejspíš bude větší zábava, když bude Jacob na to velké odhalení vzhůru, nemyslíš? Takže alespoň někdo tam bude moci vyjádřit to správné nadšení?"
Zazubila jsem se na něj. Znal mě dobře.
"Ano," zazpívala Alice. "Bello, dej Ness - Renesmee Rosalii."
"Kde obvykle spí?"
Alice pokrčila rameny. "V Rosaliině náručí. Nebo v Jacobově. Nebo v Esmeeině. Umíš si to představit. Ještě nikdy v životě nebyla uložena. Bude tím nejrozmazlenějším napůl-upírem, který kdy žil."
Edward se zasmál, zatímco si Rosalie zkušeně převzala Renesmee do svých rukou. "Je zároveň tím nejméně rozmazleným napůl-upírem, který kdy žil," řekla. "To je ta krása, být jediným svého druhu."
Rosalie se na mě usmála a já ráda viděla, že v jejím úsměvu bylo stále to nové přátelství mezi námi. Nebyla jsem si zcela jistá, zda bude přetrvávat i poté, co Renesmeein život nebyl nadále svázán s tím mým. Ale možná jsme společně bojovaly na stejné straně dostatečně dlouho, abychom teď byly kamarádkami navěky. Nakonec, volila jsem stejně, jako by volila ona, kdyby byla na mém místě. Zdálo se, že to odplavilo její rozmrzelost nad mými dalšími rozhodnutími.
Alice mi strčila do ruky ten ostužkovaný klíč, popadla mě za loket a táhla mě směrem k zadním dveřím. "No tak jdeme, jdeme," pobízela mě nadšeně.
"Je to venku?"
"Tak nějak," řekla Alice, táhnouc mě dál.
"Užij si svůj dárek," popřála Rosalie. "Je od nás všech. Hlavně od Esme."
"Vy nejdete?" Všimla jsem si, že se nikdo ani nepohnul.
"Chceme ti dát možnost ocenit to o samotě," vysvětlila Rosalie. "Můžeš nám o tom povědět... později."
Emmett se hlasitě rozřehtal. Připadalo mi, že kvůli něčemu v jeho smíchu bych se měla červenat, i když jsem si nebyla jistá proč.
Uvědomila jsem si, že ve spoustě věcech - jakože opravdu nesnáším překvapení a že ještě mnohem víc nemám ráda dárky - jsem se ani trochu nezměnila. Byla úleva zjistit, kolik z mého starého já ve mně v tomto novém těle zůstalo.
Neočekávala jsem, že budu natolik sama sebou. Široce jsem se usmála.
Alice mě táhla za loket a já nemohla zastavit svůj úsměv, jak jsem ji následovala do nachové noci. Šel s námi jen Edward.
"To je to nadšení, které hledám," zamumlala Alice souhlasně. Pak moji paži pustila a dvěma mrštnými skoky se přenesla přes řeku.
"No tak, Bello," zavolala na mě z druhé strany.
Edward skočil zároveň se mnou; bylo to stejně zábavné jako dnes odpoledne. Možná ještě zábavnější, protože noc vše zbarvila do nových, bohatších odstínů.
Alice s námi zamířila na sever. Bylo jednoduší následovat zvuk jejích nohou šeptajících po zemi a čerstvou stopu jejího pachu, než sledovat ji skrz hustou vegetaci.
Bez jediného znamení se otočila a přiřítila se zpátky k místu, kde jsem se zastavila.
"Nezaútoč na mě," varovala mě a pak na mě skočila.
"Co to děláš?" dožadovala jsem se, kroutíc se, zatímco se mi drápala na záda a pak položila svoje ruce na můj obličej. Cítila jsem nutkání ji shodit, ale ovládla jsem ho.
"Ujišťuji se, že nic nevidíš."
"Postaral bych se o to i bez toho divadla," nabídl se Edward.
"Mohl by jsi ji nechat podvádět. Vezmi ji za ruku a veď ji."
"Alice, já - "
"Neobtěžuj se, Bello. Uděláme to po mém."
Edwardovi prsty se propletly s mými. "Už jen pár vteřin, Bello. Pak půjde otravovat někoho jiného." Táhl mě dopředu. Snadno jsem držela krok. Nebála jsem se, že vrazím do stromu; ten strom by byl tím jediným, kdo by přišel k úrazu.
"Mohl by jsi být trochu víc vděčný," pokárala ho Alice. "Je to stejně tak pro tebe jako pro ni."
"Pravda. Znovu ti děkuji, Alice."
"Jo, jo. Fajn." Aliciin hlas vyletěl nadšením do výšky. "Zastav tady. Trochu ji otoč doprava. Ano, to je ono. Dobře. Jsi připravená?" vypískla.
"Jsem připravená." Byl tu nový pach, který dráždil můj zájem, zvyšoval moji zvědavost. Vůně, které nepatřily do hlubokého lesa. Zimolez. Kouř. Růže. Piliny? Také něco kovového. Úrodnost hluboké zeminy, vykopané a odkryté. Natáhla jsem se směrem k té záhadě.
Alice seskočila z mých zad. uvolňujíc své ruce z mých očí.
Zírala jsem do fialové tmy. Na malé mýtině v lese stál malý kamenný domek, levandulově šedý ve světle hvězd.
Tak moc sem zapadal, jako by snad vyrostl z kamene, přírodní útvar. Zimolez se plazil po zdi jako mřížoví, stáčejíc se nahoru a přes silné dřevěné šindeli. Na zahrádce, pod tmavými hluboce zasazenými okny, kvetly drobné, pozdně letní růže. Ke zvláštně klenutým dveřím vedla malá cestička z plochých kamenů, které měly v noci barvu ametystu.
Překvapeně jsem ovinula ruku kolem klíče, který jsem držela.
"Co myslíš?" Aliciin hlas byl teď jemný; zapadal přesně do toho ticha, jak z pohádkového výjevu.
Otevřela jsem pusu, ale nic jsem neřekla.
"Esme si myslela, že by jsme na nějakou dobu mohli chtít naše vlastní místo, ale nechtěla nás mít příliš daleko," zašeptal Edward. "A ona miluje každou záminku pro renovaci. Tohle místečko se tu rozpadalo už přinejmenším sto let."
Jen jsem dál zírala, otvírajíc pusu jako ryba.
"Tobě se to nelíbí?" Alice pohasla. "Myslím, že to určitě můžeme pozměnit, když budeš chtít. Emmett byl pro přidat pár tisíc čtverečních stop, druhé patro, sloupy a věž, ale Esme myslela, že se ti to bude líbit tak, jak to mělo původně vypadat." Její hlas nabíral na výškách a rychlosti. "Pokud se mýlila, můžeme se dát rychle do práce. Nebude trvat dlouho to -"
"Pšš!" dostala jsem ze sebe.
Stiskla rty k sobě a čekala. Trvalo mi několik vteřin se sebrat.
"Dáváte mi k narozeninám dům?" zašeptala jsem.
"Nám," opravil mě Edward. "A není to víc než jen domek. Myslím, že slovo dům zahrnuje více místností."
"Žádný kritika mého domu," pošeptala jsem mu.
Alice se rozzářila. "Líbí se ti."
Zakroutila jsem hlavou.
"Miluješ ho?"
Přikývla jsem.
"Nemůžu se dočkat, až to řeknu Esme!"
"Proč taky nepřišla?"
Aliciin úsměv trochu povadl, snažíc se vykroutit z odpovědi, jakoby moje otázka byla příliš těžká. "No, však víš... všichni si pamatují, jak jsi na tom s dárky. Nechtěli, aby jsi se cítila příliš pod tlakem, že se ti to musí líbit."
"Ale pochopitelně, že tohle místo miluji. Jak bych nemohla?"
"To se jim bude líbit." Poplácala mě po rameni. "V každém případě, tvůj šatník je napěchován. Užívej jej s rozmyslem. A... to je předpokládám všechno."
"Ty nepůjdeš dovnitř?"
Popošla pár kroků zpět. "Edward to tu zná. Zastavím se... později. Zavolej mi, pokud ti nebude sedět oblečení." Pochybovačně se na mě podívala a pak se usmála. "Jazz chce jít na lov. Uvidíme se."
Zamířila mezi stromy jako ta nejladnější kulka.
"To bylo divné," řekla jsem poté, co zvuk jejího letu zcela odezněl. "Je to se mnou opravdu tak špatné? Nemuseli se držet stranou. Teď se cítím provinile. Ani jsem jim řádně nepoděkovala. Měli by jsme se vrátit, říct Esme -"
"Bello, nebuď hloupá. Nikdo si nemyslí, že jsi natolik nerozumná."
"Tak potom co -"
"Čas o samotě je jejich další dárek. Alice se snažila být v tomhle decentní."
"Oh."
To stačilo k tomu, aby celý dům zmizel. Mohli jsme být kdekoliv. Neviděla jsem stromy, kameny ani hvězdy. Jenom Edwarda.
"Ukážu ti, co tu udělali," řekl a vzal mě za ruku. Neuvědomoval si snad elektrický proud, který pulsoval mým tělem jako adrenalinem nasáklá krev?
Znovu jsem cítila, jako bych ztrácela rovnováhu, čekajíc na reakci, které moje tělo už nebylo schopno. Moje srdce by tlouklo jako lokomotiva, řítící se na nás. Ohlušující. Moje tváře by byly zářivě rudé.
Když už jsme u toho, měla bych být zcela vyčerpaná. Tohle byl nejdelší den mého života.
Nahlas jsem se zasmála - jen jeden krátký šokovaný smích - když jsem si uvědomila, že tento den nikdy neskončí.
"Můžu slyšet ten vtip?"
"Není dobrý," odpověděla jsem mu, jak mě vedl směrem k těm malým kruhovým dveřím. "Jen jsem přemýšlela - dnešek je první a zároveň poslední den věčnosti. Není jednoduché si to srovnat v hlavě. I přes tu spoustu místa." Znovu jsem se zasmála.
Smál se se mnou. Rukou ukazoval směrem ke klice, dávajíc mi tu čest. Zasunula jsem klíč do zámku a otočila jím.
"Jsi v tomto tak přirozená Bello; zapomínám, jak moc zvláštní musí tohle všechno být pro tebe. Přál bych si to slyšet." Sehnul se a vzal mě do náruče tak rychle, že jsem to ani neviděla přicházet - a to bylo opravdu něco.
"Hej!"
"Prahy jsou v popisu mé práce," připomněl mi. "Ale jsem zvědavý. Řekni mi, na co právě teď myslíš."
Otevřel dveře - couvly s téměř nehlučným zaskřípáním -  a vstoupil do malého kamenného obývací pokoje.
"Na všechno," odpověděla jsem mu. "Na všechno zároveň, víš. Dobré věci a věci, co mě trápí a věci, co jsou nové. Jak v hlavě neustále používám příliš mnoho superlativ. Právě teď, myslím na to, že je Esme umělec. Je to tak dokonalé!"
Ten pokoj byl jako z pohádky. Podlaha byla z plochých kamenů, vypadajících jako hladká prošívaná deka. V nízkém stropě vyčnívaly dlouhé trámy, o které by se někdo vysoký jako Jacob jistě udeřil do hlavy. Stěny byly místy tvořeny z teplého dřeva, místy z kamenných mozajek. Krb tvaru úlu stál v rohu a plápolaly v něm zbytky doutnajícího ohně. Dřevo, které v něm hořelo - nízké plamínky modravé a nazelenalé od soli.
Zařízení bylo z nejrůznějších kousků nábytku, žádný z nich nepasoval k tomu dalšímu, ale přesto harmonické. Jedno křeslo působilo téměř středověce, zatímco nízká pohovka vedle ohně vypadala více současně a zaplněná knihovna, stojící u nejvzdálenějšího okna, mi připadala jako z italských filmů. Nějakým způsobem každý kousek seděl k těm ostatním jako nějaké velké trojrozměrné puzzle. Na stěnách viselo několik obrazů, které jsem rozpoznala - některé byly mé nejoblíbenější kousky z velkého domu. Nepochybně originály nevyčíslitelné hodnoty, ale tak moc sem zapadaly, stejně tak jako vše ostatní.
Bylo to místo, kde by každý uvěřil v magii. Místo, kde jste jen očekávali, že dovnitř vejde Sněhurka s jablkem v rukou nebo že se tu zastaví jednorožec, aby se popásl na růžových keřích.
Edward si vždy myslel, že patří do hororových příběhů. Ale pochopitelně jsem věděla, jak velice se mýlil. Bylo zřejmé, že patřil sem. Do pohádky.
A teď jsem v tom příběhu byla s ním.
Chystala jsem se využít té příležitosti, která se mi skýtala, že mě ještě nepostavil na nohy a že jeho tvář, na které se rýsoval vítězný úsměv, byla jen několik palců ode mě, "Máme štěstí, že Esme myslela na přidání další místnosti. Nikdo nepočítal s Ness - Renesmee."
Zamračila jsem se na něj, moje myšlenky se ubraly méně příjemným směrem.
"Snad ne i ty," stěžovala jsem si.
"Omlouvám se, lásko. Slyším to neustále v jejich myšlenkách. Vtírá se mi to do hlavy."
Povzdechla jsem. Moje dítě, mořská obluda. Možná už nebyl způsob, jak tomu zabránit. No, ale nepodlehnu.
"Jsem si jistý, že umíráš touho vidět tu šatnu. Nebo alespoň řeknu Alici, že ano, udělá ji to radost."
"Měla bych se bát?"
"Moc."
Nesl mě dál úzkou kamennou chodbou s malými klenbami ve stropě, jako by to byl náš miniaturní zámek.
"To bude Renesmeein pokoj," řekl, ukazuje na prázdný pokoj se světlou dřevěnou podlahou. "Neměli příliš mnoho času s ním něco udělat, když ti naštvaní vlkodlaci..."
Zasmála jsem se nad tím, jak se všechno v dobré obrátilo, i když to byl jen týden, co všechno vypadalo jako ve zlém snu.
Čert vem Jacoba za to, že vše byla skvělé tímto způsobem.
"Tady je náš pokoj. Esme se sem pro nás snažila přinést kousek jejího ostrova. Myslela, že by jsme k tomu mohli přilnout."
Postel byla veliká a bílá, s nebesy z jemné síťoviny, snášejícími se až na zem. Světle dřevěná podlaha se shodovala s předchozí místností a teď jsem si uvědomila, že byla úplně stejné barvy jako tamní pláže. Stěny měly téměř tu modrobílou barvu jasného slunečního dne a na zadní stěně byly veliké prosklené dveře, které se otvíraly do malé skryté zahrádky. Popínavé růže a malé jezírko, hladké jako zrcadlo, a po okrajích zářivé kameny. Malý, klidný oceán jen pro nás.
"Oh," bylo jediné, na co jsem se zmohla.
"Já vím," pošeptal.
Stáli jsme tam asi minutu, vzpomínajíc. I přestože byly moje vzpomínky lidské a trochu zamlžené, převzaly zcela kontrolu nad mojí myslí.
Široce, zářivě se na mě usmál a pak se rozesmál. "Šatna je za těmi dvojitými dveřmi. Měl bych tě varovat - je větší než tento pokoj."
Ani jsem se na ty dveře nepodívala. Znovu nebylo na světě nic jiného než on - jeho paže svinuté pode mnou, jeho sladký dech na mé tváři, jeho rty jen kousek od mých - nebylo tu nic, co by mě teď mohlo rozptýlit, novorozená nebo ne.
"Řekneme Alice, že jsem běžela rovnou k oblečení," zašeptala jsem, prsty proplétajíc jeho vlasy a přitahujíc si svoji tvář blíže k té jeho. "Řekneme jí, že jsem strávila hodiny převlékáním se. Budeme lhát."
Okamžitě pochytil moji náladu, nebo ji možná měl už dávno a jen se jako gentleman snažil, abych si zcela užila svůj narozeninový dárek. S divokou prudkostí si přitáhl moji tvář ke své, z jeho hrdla se ozvalo tiché zasténání. Ten zvuk vyslal elektrický impulz, který se valil do mého těla a blížil se zuřivosti, jako kdybych mu nemohla být dostatečně blízko dostatečně rychle.
Slyšela jsem trhání látek pod našima rukama a byla jsem ráda, že moje oblečení už zničené bylo. Ale pro to jeho bylo už příliš pozdě. Bylo téměř neslušné ignorovat tu krásnou bílou postel, ale tak daleko jsme nebyli schopni to zvládnout.
Druhé líbánky nebyli jako ty první.
Náš společný čas strávený na ostrově byl ztělesněním mého lidského života. Toho nejlepšího z něj. Byla jsem připravená prodloužit délku mého lidského života, jen abych si to, co bylo mezi námi, udržela o něco déle. Protože ta fyzická část už neměla být stejná.
Po dni, jako byl ten dnešní, mě mělo napadnout, že to bude lepší.
Mohla jsem ho teď skutečně ocenit - náležitě vidět každou krásnou linii jeho dokonalého, bezchybného těla mýma silnýma novýma očima, každý úhel a každou plochu z něj. Mohla jsem ochutnat jeho čistotu, jeho pronikavou vůni na jazyku, neuvěřitelnou hebkost jeho mramorové kůže pod mými citlivými prsty.
Moje kůže pod jeho rukama byla stejně tak citlivá.
Byl pro mě úplně nový, jiný člověk, jak se naše těla ladně proplétala v jedno na pískově světlé podlaze. Žádná opatrnost, žádné zábrany. Žádný strach - obzvláště ten ne. Mohli jsme se spolu milovat - oba teď stejně aktivní. Konečně si rovni.
Jako naše polibky předtím, každý dotek byl teď mnohem víc, než na co jsem byla zvyklá. Tak moc se musel držet zpátky. Tehdy nutnost, ale nemohla jsem uvěřit tomu, o jak moc jsem přicházela.
Snažila jsem se myslet na to, že jsem byla silnější než on, ale nebylo snadné se na něco soustředit s tak intenzivním vzrušením, které ubíralo moji pozornost miliony různými směry; pokud ho zraním, nebude si stěžovat
Velmi malá část v mé hlavě uvažovala nad tou zajímavou hádankou, která vyvstávala v této situaci. Nikdy se neunavím a stejně tak i on. Nemuseli jsme popadat dech, odpočívat nebo jíst či dokonce používat koupelnu; neměli jsme žádné obyčejné lidské potřeby. Měl to nejnádhernější, nejdokonalejší tělo na světě a já ho měla celého pro sebe. Neměla jsem pocit, že někdy dospěji do bodu, kdy si budu myslet, Teď mám pro jeden den dost. Vždycky budu chtít víc. A ten den nikdy neskončí. Tak potom, v takovéhle situaci, jak kdy přestaneme?
Vůbec mě netrápilo, že jsem na to neznala odpověď.
Nějak jsem si všimla, když se nebe začalo rozjasňovat. Malý oceán tam venku se změnil z černé na šedou a někde blízko začal prozpěvovat skřivan - možná měl hnízdo někde v růžích.
"Chybí ti to?" zeptala jsem se, když jeho zpěv ustal.
Nebylo to poprvé, co jsme promluvili, ale ani jsme neudržovali konverzaci jako takovou.
"Chybí co?" zašeptal.
"To všechno - to teplo, hebká kůže, lahodná vůně... Já o nic nepřicházím, jen přemýšlím, jestli tě to trochu nemrzí, že ty ano."
Zasmál se, tiše a něžně. "Bylo by těžké najít někoho méně smutného než jsem teď já. Dovolil bych si říct, že přímo nemožné. Ne všichni lidé dostanou vše, po čem toužili, plus to všechno, nač by se neodvážili ani pomyslet, během jediného dne."
"Vyhýbáš se otázce?"
Položil svoji ruku na moji tvář. "Ty jsi teplá," řekl mi.
V jistém smyslu to byla pravda. Jeho ruce pro mě byly teplé. Nebylo to stejné, jako dotýkat se Jacobovi hořící kůže, ale bylo to více příjemné. Více přirozené.
Pak začal velice pomalu přejíždět prsty po mé tváři, jemně obkresloval křivky mé čelisti až na krk a potom dolů až do pasu. Trochu jsem protočila oči.
"Ty jsi hebká."
Jeho prsty byla na mé kůži jako satén; věděla jsem, co tím myslel.
"A co se té vůně týče, no, nemohu říct, že by mi opravdu chyběla. Pamatuješ si vůni těch výletníků na našem lovu?"
"Velice se snažím na to nemyslet."
"Představ si líbat to."
Moje hrdlo začal sžírat žár, jako utahování provazu kolem horkého balónu.
"Oh."
"Přesně. Takže odpověď zní ne. Jsem dokonale šťastný, protože o nic nepřicházím. Nikdo nemá víc, než mám teď já."
Chtěla jsem ho informovat o jedné výjimce, ale moje rty byly najednou příliš zaneprázdněné.
Když se to malé jezírko s východem slunce zbarvilo perleťově, pomyslela jsem na další otázku, na kterou jsem se jej chtěla zeptat.
"Jak dlouho to takto pokračuje? Myslím tím, Carlisle a Esmee, Em a Rose, Alice a Jasper - ti netráví celé dny zavření ve svých pokojích. Jsou venku na veřejnosti, oblečení, po celou dobu. Pomine někdy tohle... toužení?" přivinula jsem se k němu blíže - jako dopovězení - abych dala jasně najevo, co jsem tím myslela.
"To je těžké říct. Každý je jiný a, no, ty jsi ještě víc jiná než ostatní. Průměrný mladý upír je příliš posedlý žízní, aby si v ten okamžik všiml čehokoliv jiného. To očividně v tvém případě neplatí. U průměrného upíra se další potřeby objevují zhruba po roce. Ale stejně tak jako žízeň ani žádná jiná touha nikdy opravdu nevymizí. Jednoduše je to záležitost naučení se uvést je do rovnováhy, naučení se určovat si priority a dokázat ..."
"Jak dlouho?"
Usmál se, trochu nakrčil nos. "Rosalie a Emmett byli nejhorší. Zabralo jim to celé desetiletí, než jsem byl schopný stát v okruhu pěti mil od nich. Dokonce i Carlisle a Esme měli těžké časy to strávit. Nakonec tu šťastnou dvojici vykopli. Esme jim taky postavila dům. Byl větší než tento, ale Esme ví, co má ráda Rose a co ty."
"Takže po deseti letech, pak co?" Byla jsem si zcela jistá, že Rosalie a Emmett na nás nemají, ale kdybych překročila desetiletí, mohlo by to znít nafoukaně. "Všichni jsou zase normální. Jako jsou teď?"
Edward se znova usmál. "No, nejsem si jistý, co myslíš tím normální. Viděla jsi moji rodinu, jak prochází životem obstojně lidským způsobem, ale v noci jsi spala." Zamrkal na mě. "Je tu  ohromné množství času, když spát nemusíš. To ti pomáhá vyvažovat tvoje... zájmy docela snadno. Je tu důvod, proč jsem nejlepší muzikant v rodině, proč - kromě Carlislea - jsem přečetl nejvíce knih, studoval nejvíce věd, mluvím plynule nejvíce jazyky... Emmett by ti řekl, že jsem takový všechno-zná kvůli čtení myšlenek, ale pravda je, že jsem měl jen spoustu volného času."
Oba jsme se zasmáli a ten pohyb našeho smíchu zajímavě zapůsobil na naše spojená těla, účinně ukončujíc tuto konverzaci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama