Rozbřesk - 25. Laskavost 1.půlka

9. srpna 2010 v 23:37 | xoxo ♥
Bylo to jenom o chvilku později, když mi Edward připomněl mé priority.
Stačilo mu jenom jedno slovo.
"Renesmee..."
Povzdychla jsem si. Brzy bude vzhůru. Muselo být už skoro sedm hodin ráno.
Bude se po mě shánět? Náhle něco hodně blízkého panice donutilo mé tělo ztuhnout. Jak bude dneska vypadat?
Edward cítil moje naprosté rozrušení ze stresu. "To je v pořádku, lásko. Obleč se a budeme zpátky v domě za 2 vteřiny."
Tím, jak jsem vyskočila a pak se dívala zpět na něj - jeho diamantové tělo slabě zářilo v rozptýleném světle - pak zpátky na západ, kde čekala Renesmee, pak zase zpět na něj, pak zpět k ní,  musela jsem vypadala jako kreslená postavička a moje hlava šlehala ze strany na stranu půltuctukrát za sekundu. Edward se usmál, ale nesmál se; byl to silný muž.
"Je to všechno o rovnováze, lásko. Jsi v tom všem tak dobrá, nebude trvat dlouho dát všechno do perspektivy."
"A máme celou noc, že jo?"
Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Myslíš si, že bych tě teď nechal obléci se, pokud by to tak nebylo?"
To mi bude muset stačit, abych se prokousala skrz denní dobu. Budu se snažit udržet v rovnováze tu ohromující, zničující touhu tak, abych mohla být dobrá - bylo těžké myslet na ta slova. Ačkoli byla Renesmee v mém životě velmi skutečná a vitální, bylo pořád velice těžké myslet na sebe jako na matku. Předpokládám, že by se kdokoli cítil úplně stejně, bez devíti měsíců, ve kterých by si na to mohl zvyknout. A s dítětem, které se měnilo každou hodinu.
Myšlenka na Renesmeein zrychlený život mě okamžitě znovu vystresovala. Ani jsem se nezastavila v ozdobně vyřezávaných dvojitých dveřích, aby popadla dech před tím, než zjistím, co Alice udělala. Jen sem vrazila dovnitř s úmyslem obléct si první věc, kterou popadnu. Měla jsem vědět, že to nebude tak jednoduché.
"Které jsou moje?" zasyčela jsem. Jak mi slíbil, místnost byla větší než naše ložnice. Mohla být dokonce větší než rozloha celého domu, ale musela bych si to odkrokovat, abych si byla úplně jistá. Před očima se mi mihla představa Alice, snažící se přesvědčit Esme, aby ignorovala klasické rozměry a dovolila takovouto monstróznost. Zajímalo by mě, jak tohle Alice vyhrála.
Všechno bylo zabalené v látkových vacích, starodávných a bílých, řada po řadě po řadě.
"Podle všech mých znalostí všechno, až tady na ten stojan," - dotkl se tyčky, která se táhla podél půlky zdi nalevo ode dveří - "je tvoje".
"Tohle všechno?"
Pokrčil rameny.
"Alice," řekli jsme dohromady. On vyslovil její jméno jako vysvětlení; já jako nadávku.
"Fajn," zamumlala jsem a stáhla dolů zip na nejbližším vaku.
Zavrčela jsem, když jsem uviděla lesklou látku, která vykukovala ven - dětská růžová.
Najít něco normálního na sebe mohlo zabrat celý den!
"Pomůžu ti," nabídl se Edward. Pozorně začichal a potom následoval nějakou vůni dozadu dlouhé místnosti, kde byla vestavěná skříň. Začichal znovu a otevřel jeden šuplík. S vítězným úšklebkem vytáhl umělecky seprané moderní džíny.
Proplula jsem k němu. "Jak jsi to udělal?"
"Džínovina má svůj vlastní pach, tak jako cokoli jiného. A teď... strečovou bavlnu?"
Následoval svůj nos k malé poličce, ze které vytáhl bílé tričko s dlouhým rukávem. Hodil mi ho.
"Díky," řekla jsem vroucně. Přivoněla jsem si ke každé látce, abych si zapamatovala vůni pro budoucí hledání v tomhle blázinci. Pamatovala jsem si hedvábí a satén, těm se budu vyhýbat.
Trvalo mu jenom sekundu než našel své oblečení - kdybych ho už neviděla vysvlečeného, přísahala bych, že nebylo nic nádhernějšího než Edward ve svých khaki kalhotách a béžovém svetru - a potom mě vzal za ruku. Vyrazili jsme skrz zastrčenou zahradu, lehce přeskočili přes kamennou zeď a vyrazili vražednou rychlostí do lesa. Vyprostila jsemsvou ruku z jeho, abychom mohli závodit při cestě zpět do domu. Tentokrát mě porazil.
Renesmee už byla vzhůru; seděla na zemi a Rose s Emmettem se nad ní nakláněli, hrajíc si s hromádkou zkrouceného stříbra. V pravé ruce měla rozbitou lžíci. Jakmile mě spatřila přes sklo, odhodila lžíci na zem - kde to zanechalo škrábanec ve dřevě - a velitelsky ukázala mým směrem. Její obecenstvo se smálo; Alice, Jasper, Esme a Carlisle seděli na pohovce, sledujíc ji, jako by byla ten nejvíc fascinující film.
Prošla jsem dveřmi ještě dřív, než jejich smích vůbec začal, přeskakující místnost a zvedající ji ze země v ten stejný okamžik. Široce jsme se na sebe usmály.
Byla jiná, ale ne tak moc. Znovu o něco delší, její proporce se měnily z miminkovských na dětské. Její vlasy byly o čtvrt palce delší, její kudrliny se s každým pohybem pohupovaly pružinky. Nechala jsem svou představivost divoce běžet na výlet do minulosti a představila si něco horšího než tohle. Díky mému přehranému strachu byly tyto malé změny skoro úlevou. Dokonce i bez Carlisleova měření jsem si byla jistá, že změny byly pomalejší než včera.
Renesmee poklepala na mou tvář. Ucukla jsem. Byla znovu hladová
"Jak dlouho už je vzhůru?" zeptala jsem se, když Edward zmizel za dveřmi od kuchyně. Byla jsem si jistá, že byl na cestě pro její snídani, protože viděl to, co si myslela, tak čistě jako já. Zajímalo by mě, jestli by si vůbec někdy všimnul jejího malého daru, kdyby byl jediný, kdo by ji znal. Jemu by to nejspíš připadalo jako slyšet kohokoli jiného.
"Jenom pár minut," řekla Rose. "Brzo by jsme tě zavolali. Ptala se na tebe - dožadování by bylo lepší označení. Esme obětovala svůj druhý nejlepší stříbrný servis, aby tuhle malou příšerku zabavila." Rose se usmála na Renesmee s tak zářící láskou, že předešlá kritika neměla vůbec žádnou váhu. "Nechtěli jsem… ehm, vás rušit."
Rosalie se kousala do rtů a dívala se jiným směrem, snažíc se nesmát. Za sebou jsem mohla cítit Emmettův tichý smích, který posílal vibrace skrz základy domu.
Držela jsem bradu nahoře. "Co nejdříve ti zařídíme tvůj pokojík," řekla jsem Renesmee. "Náš domeček se ti bude líbit. Je kouzelný." Vzhlédla jsem k Esme. "Děkuji Esme. Strašně moc. Je absolutně perfektní."
Ještě dřív, než Esme mohla odpovědět, se Emmett začal znovu smát - tentokrát to nebylo potichu.
"Takže ještě pořád stojí?" podařilo se mu dostat ze sebe mezi řehtáním. "Myslel bych si, že jste ho vy dva touto dobou už zničili na padrť. Co jste vlastně minulou noc dělali? Diskutovali o národním dluhu?" řval smíchy.
Zaskřípala jsem zuby a připomněla jsem si, jaké to mělo následky, když jsem včera pustila uzdu svojí nátuře. Samozřejmě, Emmett nebyl tak zranitelný jako Seth…
Pomyšlení na Setha mě přimělo ke zvědavosti. "Kde jsou dneska vlci?" Zahleděla jsem se ven přes skleněnou stěnu, ale nebylo tu žádné znamení, že by Leah mířila dovnitř.
"Jakob se vypařil dneska hodně brzo ráno," řekla mi Rosalie a na čele se jí objevila malá vráska. "Seth ho následoval."
"Kvůli čemu byl tak rozrušený?" zeptal se Edward a vrátil se zpět do místnosti s Renesmeeiným hrníčkem. V Rosaliině paměti toho muselo být víc, než jsem vyčetla z jejího obličeje.
Bez dýchání jsem podala Renesmee Rosalii. Super sebekontrola, možná, ale nebylo možné, abych ji byla schopná nakrmit. Zatím ne.
"Já nevím - nebo se spíš nestarám," zabručela Rosalie, ale odpověděla na Edwardovu otázku obsáhleji. "Díval se, jak Nessie spí, pusu otevřenou jako blbeček, kterým je, a pak vyskočil na nohy bez jakéhokoli důvodu - který bych určitě zaznamenala - a vyřítil se ven. Byla jsem ráda, že jsme se ho zbavili. Čím víc času tu tráví, tím je menší šance, že se zbavíme toho smradu."
"Rose," peskovala ji mírně Esme.
Rosalie pohodila vlasy. "Předpokládám, že na tom už nezáleží. Nebudeme tu už tak dlouho."
"Pořád říkám, že by jsme měli jít přímo do New Hampshire a připravit tam vše potřebné," řekl Emmett, zjevně pokračující v předešlé konverzaci. "Bella už je zaregistrovaná na Darthmouthu. Nevypadá to, že jí bude trvat tak dlouho, než bude schopná zvládnout školu." Otočil se a škádlivým úšklebkem se na mě podíval. "Jsem si jistý, že budeš ve třídě jednička… v noci nemáš zřejmě nic zajímavého na práci, teda kromě učení."
Rosalie se zahihňala.
Nenech se vyvést z míry, nenech se vyvést z míry, odříkávala jsem si. Byla jsem pak na sebe pyšná, že jsem zachovala chladnou hlavu.
Proto jsem byla velmi překvapená, že Edward ne.
Zavrčel - náhlý, šokovaně skřípavý zvuk - a stín zuřivost se převalil přes jeho obličej jako bouřkové mraky.
Alice byla na nohou ještě před tím, než kdokoli z nás mohl reagovat.
"Co dělá? Co ten pes dělá, že vymazal program na celý den? Vůbec nic nevidím! Ne!" Střelila po mě zmučený pohled. "Podívej se na sebe! Potřebuješ mě, abych ti ukázala, jak máš používat svoji šatnu."
Sekundu jsem byla vděčná za cokoli, co se Jacob chystal udělat.
A pak se Edwardovi ruce zaťaly v pěst a zavrčel. "Mluvil s Charliem. Myslí si, že ho Charlie následuje. Přichází sem. Dnes."
Alice řekla slovo, které v jejím zvonivém, dámském hlase znělo divně, a pak zastřená v pohybu vyrazila ven zadními dveřmi.
"On to řekl Charliemu?" zalapala jsem po dechu. " Ale - copak tomu nerozumí? Jak to mohl udělat?" Charlie o mě neměl vědět! O upírech! To by ho zařadilo na seznam cílů, ze kterého jo ani Cullenovi nemohli zachránit. "Ne!"
Edward promluvil skrz zuby. "Jacob je teď na cestě."
Dál na východě muselo začít pršet. Jacob přisel dveřmi, třesoucí svými mokrými vlasy jako pes, rozhazující kapky na koberec a pohovku, kde na bílém potahu zanechaly malé šedé kruhy. Jeho zuby oproti jeho tmavým rtům zářily; jeho oči byly jasné a vzrušené. Pohyboval se trhavě, jako by byl celý nabuzený z toho, že zničil mému otci život.
"Čau lidi," pozdravil nás s úšklebkem.
Bylo úplné ticho.
Leah a Seth za ním proklouzli ve svých lidských podobách - prozatím; ruce měli roztřesené napětím v místnosti.
"Rose," řekla jsem s natáhlýma rukama. Rosalie mi beze slova podala Renesmee. Přitiskla jsem ji ke svému nehybnému srdci, držíc ji jako talisman proti ukvapenému chování. Nechám si ji ve svém náručí, dokud si nebudu jistá, že rozhodnutí zabít Jacoba bylo zcela založené na racionálním úsudku a ne na zuřivosti.
Byla velmi klidná, sledující a poslouchající. Jak moc rozuměla?
"Charlie tu bude za chvíli," řekl mi nenuceně Jacob. "Hlavu vzhůru. Předpokládám, že ti Alice dá sluneční brýle nebo něco takového?"
"Ty předpokládáš nějak moc," procedila jsem skrz zuby. "Co. Jsi. To. Udělal?"
Jacob se váhavě usmál, ale byl pořád příliš nadšený, aby odpověděl vážně.
"Bloncka a Emmett mě dneska ráno probudili a mleli pořád dokola o stěhování přes celou zemi. Jako kdybych tě mohl nechat odejít. Charlie tu byl ten největší problém, že? No, problém vyřešen."
"Uvědomil sis vůbec, co jsi udělal? Nebezpečí, do kterého jsi ho dostal?"
Odfrkl si. "Nevystavil jsem ho do nebezpečí. Až na to od tebe. Ale ty máš nějakou tu nadpřirozenou sebekontrolu, ne? Pokud to chceš vědět,  není to tak dobré jako čtení myšlenek. Mnohem míň vzrušující."
Pak se pohnul Edward, přeskočíc pokoj,  aby stál Jacobovi tváří v tvář. I když byl o půl hlavy menší než Jacob, odklonil se Jacob od jeho hrozivého vzteku, jako kdyby ho Edward převyšoval.
"To je jenom teorie, psisko," vrčel. "Myslíš, že bychom to měli vyzkoušet na Charliem? Uvažoval jsi vůbec, jakou psychickou bolest Belle způsobíš,  dokonce i když bude moct odolat? A nebo citovou bolest, když se jí to nepovede? Předpokládám, že to, co se stane Belle, tě už nezajímá!" vyhrkl poslední slova.
Renesmee úzkostlivě tiskla své prsty na mou tvář, opakování v její hlavě bylo zbarvené úzkostí.
Edwardova slova se konečně prořezala skrz Jacobovu zvláštní elektrickou náladu. Jeho ústa klesla do zamračení. "Bella bude trpět?"
"Jako kdyby jsi jí do hrdla strčil doběla rozžhavené vypalovací želízko."
Při vzpomínce na vůni čisté lidské krve jsem ustoupila.
"To jsem nevěděl," zašeptal Jacob.
"Možná by bylo lepší, kdyby ses nejdřív zeptal," zavrčel zpět skrz zuby Edward.
"Ty by si mě zastavil."
"Měl jsi být zastaven-"
"Tohle není o mě," přerušila jsem je. Stála jsem velmi klidně, držíc se Renesmee a rozumu. "Tady jde o Charlieho, Jacobe. Jak si ho mohl vystavit nebezpečí takovýmto způsobem? Uvědomil sis, že teď buď zemře a nebo se stane upírem?" Můj hlas se třásl slzami, které mé oči už nemohly prolévat.
Jacob byl stále ustaraný z Edwardova obvinění, ale vypadalo to, že to moje ho vůbec nezajímalo. "Uklidni se, Bello. Neřekl jsem mu nic jiného než to, co jsi mu plánovala říct ty sama."
"Ale on sem jede!"
"Jo, o to tu jde. Nebyla celá ta "Nechme ho si udělat svůj vlastní názor" věc tvůj plán? Myslím, že jsem poskytl velice pěknou falešnou stopu, pokud to tak o sobě mohu říct."
Moje prsty se natáhly od Renesmee. Ohnula jsem je bezpečně zpět. "Řekni to na rovinu, Jacobe. Na tohle nemám trpělivost."
"Neřekl jsem mu nic o tobě. Ne tak docela. Řekl jsem mu o sobě. No, ukázal je nejspíš vhodnější slovo."
"Ty ses přeměnil před Charliem," zasyčel Edward.
"Zašeptala jsem. "Cože si to udělal?"
"Je statečný. Tak jako ty. Neomdlel, ani nezvracel nebo něco takového. Musím říct, že mě ohromil. Měla jsi vidět jeho obličej, když jsem si začal sundávat oblečení. K nezaplacení," zasmál se radostně Jacob.
"Ty jsi totální blbec! Mohl z tebe dostat infarkt!"
"Charlie je v pohodě. Je silný. Pokud minutku počkáš, uvidíš, že jsem ti prokázal laskavost."
"Jacobe, máš jen půlku." Můj hlas byl přímý a chladný. "Máš třicet sekund, aby jsi mi to řekl do posledního slova, než dám Renesmee Rosalii a urvu ti tu tvoji mizernou hlavu. Tentokrát mě Seth nebude schopný zastavit."
"Ježiš, Bells. Nebývala jsi tak melodramatická. Je to snad nějaká upíří záležitost?"
"Dvacet šest sekund."
Jacob protočil oči a zapadl do nejbližšího křesla. Jeho malá smečka se pohybovala po jeho boku, nebyli vůbec tak uvolnění, jako působil on; Leah měla oči přilepené na mě, zuby lehce odhalené.
"No, tak jsem dnes ráno zaklepal na Charlieho dveře a zeptal se ho, jestli by se se mnou nešel projít. Byl zmatený, ale když jsem mu řekl, že jde o tebe a že jsi zpátky ve městě, tak se mnou šel ven do lesa. Řekl jsem mu, že už nejsi nemocná a že to bylo trochu divný, ale v dobrém slova smyslu. Chystal se jít za tebou, ale řekl jsem mu, že mu musím nejdřív něco ukázat. A pak jsem se proměnil," pokrčil rameny Jacob.
Cítila jsem, jako by vědění zatínalo mé zuby. "Chci každé slovo, ty zrůdo."
"No, ale ty jsi řekla, že mám jenom třicet sekund - dobře, dobře." Můj výraz ho musel přesvědčit, že jsem neměla náladu na popichování. " Moment... proměnil jsem se zpět, oblékl se a potom, co znovu začal dýchat, jsem řekl něco jako "Charlie, nežiješ v takovém světě, v jakém si myslíš, že žiješ. Dobrá zpráva je, že se nic nemění - až na to, že to teď víš. Život bude plynout stejně jako doteď. Můžeš dál předstírat, že ničemu z toho nevěříš."
Trvalo mu jenom chviličku, než si to urovnal v hlavě a potom chtěl vědět, co je ve skutečnosti s tebou, s celou tou věcí ohledně vzácné nemoci. Řekl jsem mu, že jsi byla nemocná, ale že teď už jsi v pořádku - jenom že jsi se musela trochu změnit, aby ti bylo líp. Chtěl vědět, co myslím pod pojmem "změnit" a já jsem mu řekl, že teď vypadáš víc jako Esme než jak Reneé."
Edward zasyčel, zatímco já jsem zděšeně hleděla; tohle mířilo nebezpečným směrem.
"Po pár minutách se opravdu tiše zeptal, jestli se také měníš ve zvíře. A já jsem řekl: "Může si jenom přát, aby byla tak skvělá!"" zachechtal se Jacob.
Rosalie ze sebe vydala znechucený zvuk.
"Začal jsem mu vyprávět o vlcích, ale ani jsem nedořekl to celé slovo - Charlie mě zarazil a řekl, že "radši nechce vědět žádné detaily". Pak se zeptal, jestli jsi věděla, do čeho jdeš ještě před tím, než sis vzala Edwarda. A já jsem řekl: "Jasně, ona o tomhle ví už léta, už od té doby, co poprvé přišla do Forks." To se mu moc nelíbilo. Nechal jsem ho nadávat, doku to ze sebe nedostal ven. Potom, co se uklidnil, chtěl jenom 2 věci. Chtěl tě vidět a já jsem mu řekl, že bude lepší, když mi dá náskok, abych to vysvětlil."
Zhluboka jsem se nadechla. "Co byla ta druhá věc, kterou chtěl?"
Jacob se usmál. "Tohle se ti bude líbit. Jeho hlavním požadavkem je, aby jsme mu o tomhle všem říkali co nejmíň je to jen možné. Pokud pro něj není úplně nezbytné ,aby něco věděl, tak si to nech pro sebe. Jen to, co potřebuje vědět."
Poprvé od té doby, co Jacob přisel, jsem cítila úlevu. "Tuhle část můžu zvládnout."
"Ale jinak by rád předstíral, že je všechno normální." Jacobův úsměv se změnil na arogantní; musel tušit, že někdy teď začnu cítit první chabé náznaky vděčnosti.
"Co jsi mu řekl o Renesmee?" zápasila jsem, abych udržela ostří ve svém hlase, bojující proti tomu zdráhavému vjemu. Bylo to ukvapené. V téhle situaci bylo pořád příliš moc špatného. I když Jacobův zásah ukázal lepší Charlieho reakci, než pro jakou jsem mohla doufat…
"A jo. No, tak já jsem mu řekl, že ty a Edward jste zdědili nový malý krk, který potřebuje nakrmit." Letmo pohlédl na Edwarda. "Ona je váš osiřelý chráněnec - jako Bruce Wayne a Dick Grayson," zachrochtal Jacob. "Nemyslím, že by vám vadilo moje lhaní. Je to část hry, žne?" Edward vůbec nereagoval a tak Jacob pokračoval.
"Po tomto byl Charlie víc než šokovaný, ale neptal se, jestli jste ji adoptovali. "Jako dcera? Jako že já jsem tak trochu dědeček?" byly jeho přesné slova. A já jsem mu řekl ano. "Gratuluju, dědo," a tak různě. Dokonce se i trochu usmál."
A pak se mi do očí zase vrátilo bodání, ale tentokrát ne ze strachu z bolesti. Charlie se smál představě, že je dědeček? Charlie uvidí Renesmee?
"Ale ona se mění tak rychle," zašeptala jsem.
"Řekl jsem mu, že je výjimečnější než my všichni dohromady," řekl něžným hlasem Jacob. Stoupl si a šel přímo ke mě, odhánějící Setha a Leah, když ho následovali. Renesmee se k němu natáhla, ale já jsem si k sobě silněji přitiskla. "Řekl jsem mu: "Věř mi, o tomhle nechceš vědět. Ale jestli jsi schopný ignorovat tu zvláštní část, tak budeš okouzlený. Ona je ten nejúžasnější člověk na celém světě." A pak jsem mu řekl, že pokud se s tím bude moct vyrovnat, vy všichni tu na nějakou dobu zůstanete a on bude mít šanci ji lépe poznat. Ale jestli je to pro něj až moc, tak odejdete. Řekl, že pokud mu nebude někdo vnucovat příliš mnoho informací, tak se s tím vyrovná."
Jacob na mě hleděl, napůl se umívajíc, čekajíc.
"Nebudu ti děkovat," řekla jsem mu. "Pořád vystavuješ Charlieho moc velkému nebezpečí."
"Je mi líto tvé bolesti. Nevěděl jsem, že je to takhle. Bello, teď je to mezi námi jiné, ale vždycky budeš moje nejlepší kamarádka a já tě vždycky budu milovat. Ale teď tě už miluji tím správným způsobem. Konečně jsme našli rovnováhu. Oba teď máme lidi, bez kterých nemůžeme žít."
Usmál se jeho vlastním Jacobským úsměvem. "Pořád kamarádi?"
Pokoušela jsem se ze všech sil odolat, ale musela jsem se na něj usmát zpátky. Jenom malilinkatý úsměv.
Natáhl ruku: v nabídce.
Zhluboka jsem se nadechla a přenesla Renesmeeinu váhu na jednu paži. Svou levou ruku jsem vložila do jeho - ani neucukl, když se dotkl mé chladné kůže. "Pokud dnes nezabiji Charlieho, budu uvažovat, že ti to odpustím."
"Když dnes nezabiješ Charlieho, budeš mým dlužníkem."
Protočila jsem oči.
Natáhl ruce k Renesmee a tentokrát mě požádal. "Můžu?"
"No, vlastně když ji držím, tak nemám volné ruce k tomu, abych tě zabila. Možná později."
Zasyčel, ale netlačil na mě. To od něj bylo moudré.
Alice proletěla dveřmi, měla plné ruce a její výraz sliboval násilí.
"Ty, ty a ty," vyprskla, hledící zlostně na vlky. "Pokud tu musíte zůstat, běžte tam do rohu a pokuste se tam chvíli zůstat. Potřebuji vidět. Bello, ty mu radši dej dítě. Stejnak budeš potřebovat prázdné ruce."
Jacob se vítězoslavně zašklebil.
Neředěný strach se rval mým žaludkem, když jsem si uvědomila ohavnost toho, co se chystám udělat. Chystám se experimentovat se svojí pochybnou sebekontrolou na mém čistě lidském otci jako na morčeti. Edwardova dřívější slova mi znovu zazněla v uších.
Uvažoval jsi vůbec, jakou psychickou bolest Belle způsobíš,  dokonce i když bude moct odolat? A nebo citovou bolest, když se jí to nepovede?
Nemohla jsem si ani představit bolest prohry. Moje dýchání se změnilo v lapání po dechu.
"Vem si ji," zašeptala jsem, posunující Renesmee do Jacobova náručí.
Přikývl a ustaraně svraštil čelo. Ukázal ostatním a všichni odešli do vzdáleného rohu místnosti. Seth a Jake se svalili současně na zem, ale Leah pohodila hlavou a našpulila rty.
"Mohu odejít?" zabrblala. Vypadalo to, že se ve svém lidském těle necítí pohodlně, měla na sobě to stejné špinavé tričko a bavlněné šortky, které měla už tenkrát, co na mě křičela, její krátké vlasy byly slepené nahoru do nepravidelného střapce. Její ruce se pořád třásly.
"Samozřejmě," řekl Jake.
"Zůstaň na východě, ať nezkřížíš Charliemu cestu," přidala Alice.
Leah se na Alici ani nepodívala; odešla zadními dveřmi a zmizela ve křoví, aby se mohla proměnit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama