Rozbřesk - 25. Laskavost 2.půlka

9. srpna 2010 v 23:37 | xoxo ♥
Edward byl zase po mém boku a hladil mě po tváři. "Ty to zvládneš. Já vím že ano. Já ti pomůžu; my všichni ti pomůžeme."
Setkala jsem se s Edwardovýma očima, s panikou křičící mi z obličeje. Byl dostatečně silný na to, aby mě zastavil, pokud udělám něco špatně?
"Pokud bych nevěřil, že tohle zvládneš, byli bychom už dnes pryč. V tenhle okamžik. Ale ty to dokážeš. A budeš šťastnější, pokud bude Charlie v tvém životě."
Snažila jsem se zpomalit dýchání.
Alice natáhla ruku. V dlani měla malou bílou krabičku. "Budou ti dráždit oči - nebude to bolet, jenom ti trochu zamlží vidění. Je to nepříjemné. Také nebudou sedět přesně tvojí staré barvě, ale pořád je to lepší než rudě červená, ne?"
Vyhodila krabičku s kontaktníma čočkami do vzduchu a já jsem ji chytila.
"Kdy jsi to-"
"Ještě před tím, než jste odjeli na líbánky. Byla jsem připravená na několik možných budoucností."
Přikývla jsem a otevřela jsem krabičku. Nikdy před tím jsem čočky nenosila, ale nemohlo to být tak těžké. Vzala jsem malý kruh a přitlačila ho vydutou částí dovnitř do oka.
Mrkla jsem a lehký povlak narušil můj zrak. Mohla jsem skrz ni vidět, to jo, ale mohla jsem také vidět texturu její stěny. Moje oči se neustále soustředily na mikroskopické prasklinky a nařasené části.
"Už vidím, co jsi myslela," zamumlala jsem a nasadila si druhou. Tentokrát jsem se snažila nemrkat. Moje oči se automaticky snažili vypudit překážku.
"Jak vypadám?"
Edward se usmál. "Nádherně. Samozřejmě-"
"Ano, ano, ona vždycky vypadá nádherně," dokončila netrpělivě jeho myšlenku Alice. "Je to lepší než červená, to je největší pochvala, jakou ti můžu dát. Špinavě hnědá. Tvoje hnědá byla o moc hezčí. Pamatuj si, že nevydrží napořád - jed v tvých očích je rozpustí za pár hodin. Takže pokud tu Charlie zůstane dýl, budeš se muset omluvit a jít je vyměnit. Což je stejně dobrý nápad, protože lidé potřebují přestávky na toalety." Pohodila hlavou. "Esme, dej jí zatím nějaké rady, jak se chovat jako člověk, než udělám na toaletě zásoby kontaktních čoček."
"Kolik mám času?"
"Charlie tu bude za 5 minut. Zkrať to."
Esme přikývla a vzala mě za ruku. "Hlavní věc je nesedět příliš nehybně a nehýbat se moc rychle," řekla mi.
"Posaď se, pokud se posadí i on," přidal Emmett. "Lidé neradi jenom tak stojí."
"Těkej očima každých třicet sekund nebo tak," přidal Jasper. "Lidé nehledí na jednu věc příliš dlouho."
"Překřiž nohy asi tak na pět minut a pak to změň a překřiž zase kotníky na dalších pět," řekla Rosalie.
Přikývla jsem na každou radu. Všimla jsem si, že to dělali už včera. Myslela jsem si, že dokážu napodobit jejich pohyby.
"A mrkni aspoň třikrát za minutu," řekl Emmett. Zamračil se a skočil tam, kde na druhé straně stolu leželo dálkové ovládání od televize. Zapnul televizi na programu, kde šel univerzitní fotbal a přikyvoval si pro sebe.
"A hýbej taky s rukama. Prohrábni si vlasy nebo předstírej že si něco škrábeš," řekl Jasper.
"Řekla jsem Esme," stěžovala si Alice, když se vrátila. "Zmatete ji."
"Ne, myslím, že to mám všechno," řekla jsem. "Sedět, dívat se kolem, mrkat, vrtět se."
"Správně," schválila Esme. Objala mě kolem ramen.
Jasper se zamračil. "Budeš zadržovat dech, jak nejvíc to půjde, ale musíš trochu hýbat rameny, aby to vypadalo, jakože dýcháš."
Nadechla jsem se a pak jsem znovu přikývla.
Edward mě objal z volné strany. "Ty to zvládneš," opakoval, šeptajíc povzbuzení do mého ucha.
"Dvě minuty," řekla Alice. "Možná by jsi měla začít na pohovce. Byla jsi přece nemocná. Tak tě aspoň neuvidí nejdřív se hýbat."
Alice mě zatlačila do křesla. Snažila jsem se hýbat pomalu, dělat pohyby trochu nešikovně. Ona jen protočila oči, takže jsem si asi nevedla moc dobře.
"Jacobe, potřebuji Renesmee," řekla jsem.
Jacob se zamračil a nehýbal se.
Alice pohodila hlavou. "Bello, to mi moc nepomáhá vidět."
"Ale já ji potřebuju. Ona mě uklidňuje." Závan paniky v mém hlase byl neomylný.
"Fajn," zavrčela Alice. "Drž ji v klidu, jak nejvíc můžeš a já se pokusím dívat se kolem ní."
Unaveně si povzdechla, jako by jsme ji žádali, aby pracovala přesčas o svátcích. Jacob si povzdechl taky, ale přinesl mi Renesmee a pak rychle ustoupil z Alicina upřeného pohledu.
Edward si sedl vedle mě a položil svou paži kolem mě a Renesmee. Naklonil se dopředu a podíval se Renesmee velice vážně do očí.
"Renesmee, někdo velice speciální přijde navštívit tebe a tvou matku," řekl vážným hlasem, jako kdyby očekával, že mu bude rozumět každé slovo. Bude? Podívala se zpět na něj jasnýma, vážnýma očima. "Ale on není jako my, nebo jako Jacob. Musíme na něj být opatrní. Neměla by jsi mu říkat věci takovým způsobem jako nám."
Renesmee se dotkla jeho tváře.
"Přesně tak," řekl. "A kvůli němu budeš hladová. Ale nesmíš ho kousnout. On se neléčí jako Jacob."
"Rozumí ti vůbec?" zašeptala jsem.
"Rozumí. Budeš opatrná, že ano, Renesmee? Pomůžeš nám?
Renesmee se ho znovu dotkla.
"Ne, mě nevadí, že koušeš Jacoba. To je v pořádku."
Jacob se zachechtal.
"Možná by jsi měl odejít Jacobe," řekl chladně Edward, zírajíc jeho směrem.
Edward Jacobovi neodpustil, protože věděl, že nezáležíc na tom, co se teď stane, mi bude ubližováno. Ale budu to pálení snášet s radostí, pokud to bude ta nejhorší věc, které budu dnes večer čelit.
"Řekl jsem Charliemu, že tu budu," řekl Jacob. "Potřebuje morální podporu."
"Morální podporu," vysmál se mu Edward. "Z toho, co Charlie prozatím ví, jsi ty ta nejodpudivější příšera z nás všech."
"Odpudivý?" protestoval Jake a pak se pro sebe tiše zasmál.
Slyšela jsem, jak ze silnice sjely pneumatiky na tichou, vlhkou zem příjezdové cesty Cullenů a moje dýchání bylo znovu bodavé. Moje srdce by mělo bušit. Znepokojovalo mě, že mé tělo nemělo ty správné reakce.
Soustředila jsem se na Renesmeeino klidné srdce, abych se uklidnila. Fungovalo to docela rychle.
"Velmi dobře, Bello," zašeptal mi Jasper uznání.
Edward utáhl svou paži kolem mých ramen.
"Jsi si jistý?" zeptala jsem se ho.
"Určitě. Ty zvládneš cokoli," usmál se a políbil mě.
Nebylo to zrovna letmé políbení a moje divoké upíří reakce mě znovu zbavily sebekontroly. Edwardovi rty byly jako dávka nějaké návykové chemikálie přímo do mého nervového systému. Okamžitě jsem chtěla víc. Musela jsem dát dohromady všechno svoje soustředění, abych si vzpomněla na dítě v mém náručí.
Jasper ucítil změnu mé nálady. "Er, Edwarde, zrovna teď ji nechceš takhle rozrušit. Musí být schopná se soustředit."
Edward se stáhl zpět. "Hups," řekl.
Zasmála jsem se. Tohle byla moje věta už od samého začátku, od úplně prvního polibku.
"Později," řekla jsem a očekávání zatočilo můj žaludek do kuličky.
"Soustřeď se, Bello," nutil mě Jasper.
"Správně," odstrčila jsem ten chvějící se pocit pryč. Charlie, to byla teď ta hlavní věc. Udržet dnes Charlieho v bezpečí. My budeme mít celou noc...
"Bello."
"Promiň, Jaspere."
Emmett se zasmál.
Zvuk Charlieho policejního auta se blížil a blížil. Sekundy lehkosti pominuly a všichni byli nehybní. Překřížila jsem nohy a procvičovala jsem mrkání.
Auto zastavilo před domem a na moment zaváhal. Přemýšlela jsem, jestli je Charlie tak nervózní jako já. Pak se vypnul motor a  bouchly dveře. Tři kroky přes trávník a pak osm opakujících se zadunění na dřevěných schodech. Ještě další čtyři opakující se kroky přes verandu. Pak ticho. Charlie se dvakrát zhluboka nadechl.
Klep, klep, klep.
Nadechla jsem se, což mohlo být na posledy. Renesmee se uvelebila hlouběji v mém náručí, schovávajíc svůj obličej v mých vlasech.
Carlisle otevřel dveře. Jeho nervózní výraz se změnil v uvítací, jako kdyby přepnul kanál na televizi.
"Ahoj Charlie," řekl a vypadal přiměřeně zahanbeně. Konec konců, měli jsme být v Atlantě v centru pro kontrolu nemocí. Charlie věděl, že jsme mu lhali.
"Carlisle," pozdravil ho strnule Charlie. "Kde je Bella?"
"Tad,y tati,"
Oh! Můj hlas byl špatný a ještě k tomu jsem vypotřebovala některé své zásoby vzduchu. Zalapala jsem pro rychlé doplnění a byla jsem ráda, že Charlieho vůně ještě nezaplnila místnost.
Charlieho prázdný výraz mi ukázal, jak mimo můj hlas byl. Jeho oči se zaměřily na mě a rozšířily se.
Četla jsem emoce tak, jak přelétaly přes jeho obličej.
Šok. Nedůvěra. Bolest. Ztráta. Strach. Hněv. Podezření. Víc bolesti. 
Kousala jsem se do rtu. Bylo to srandovní. Moje nové zuby byly ostřejší proti mé žulové kůži, než byly mé lidské zuby proti mým hebkým lidským rtům.
"Jsi to ty, Bello?" zašeptal
"Jo." Zarazila jsem se svým lehkým, krémovým hlasem. "Ahoj, tati."
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil.
"Ahoj, Charlie,"zdravil ho z rohu Jacob. "Jak se vede?"
Charlie se na Jacoba zamračil, otřásl se při vzpomínce a pak znovu hleděl na mě.
Charlie pomalu kráčel pokojem, dokud nebyl jenom pár stop ode mě. Hodil na Edwarda obviňující pohled a pak se podíval zpátky na mě. Teplo jeho těle mě šlehalo s každým jedním pulsem jeho srdce.
"Bello?" zeptal se znovu.
Promluvila jsem hlubším hlasem, snaží se vynechat zvonivost. "Jsem to opravdu já."
Spadla mu čelist.
"Promiň, tati," řekla jsem.
"Jsi v pořádku?" vyžadoval.
"Opravdu a skutečně v pořádku," slíbila jsem. "Zdravá jako rybička."
A to byl zbytek mého kyslíku.
"Jake mi řekl, že tohle bylo... nezbytné. Že jsi umírala." Ta slova vyslovil tak, jako by jim ani trochu nevěřil.
Zocelila jsem se, soustředila jsem se na Renesmeeinu teplou váhu, naklonila se k Edwardovi pro podporu a pak jsem se zhluboka nadechla.
Charlieho vůně byla plná plamenů, prodírající se dolů skrz mé hrdlo. Ale bylo to mnohem víc než bolest. Byla to také horká, bodavá touha. Charlie voněl lahodněji než cokoli, co jsem si kdy představila. Jak přitažliví byli ti anonymní turisti, co jsme potkali na lovu, Charlie byl dvakrát tak lákavý. A byl jenom pár stop ode mě, prosakující vábivé teplo, které zvlhčovalo suchý vzduch.
Ale teď to nebyl lov. A byl to můj otec.
Edward soucitně stiskl má ramena a Jacob po mě přes pokoj střelil omluvným pohledem.
Snažila jsem se posbírat a ignorovat bolest a toužebnou žízeň. Charlie čekal na mou odpověď.
"Jacob ti řekl pravdu."
"Tak to byl jediný," zavrčel Charlie.
Doufala jsem, že Charlie dokáže v mém novém obličeji rozpoznat výčitky.
Pod mými vlasy začichala Renesmee, jak zaregistrovala Charlieho vůni. Utáhla jsem její sevření.
Charlie viděl můj úzkostlivý pohled dolů a následoval ho. "Oh," řekl a zlost mu zmizela z obličeje a zanechala za sebou jenom šok. "To je ona. Ten sirotek, kterého jste, jak Jacob říkal, adoptovali."
"Moje neteř," lhal lehce Edward. Musel se rozhodnout, že podobnost mezi ním a Renesmee byla až moc výrazná na to, aby ji ignoroval. Nejlepší bude už od začátku tvrdit, že byli příbuzní.
"Myslel jsem si, že jsi přišel o rodinu," řekl Charlie a do jeho hlasu se zase vrátilo obvinění.
"Ztratil jsem rodiče. Můj starší bratr byl adoptovaný stejně jako já. Nikdy jsem ho už neviděl. Ale soud mě našel po tom, co on a jeho žena zemřeli při autonehodě a nechali tu jejich jediné dítě bez rodiny."
Edward v tom byl tak dobrý. Jeho hlas byl vyrovnaný, s přesnou dávko nevinnosti. Já potřebovala cvičit, abych to také dokázala.
Renesmee vykoukla zpoza mých vlasů a znovu začichala. Zpoza svých dlouhých řas stydlivě pohlédla na Charlieho a pak se znovu schovala.
"Ona je... ona je, no, ona je krásná."
"Ano," souhlasil Edward.
"Docela velká zodpovědnost, nemyslíte. Vy dva teprve začínáte."
"Co jiného můžeme udělat?" Edward lehce otřel své prsty o její líčko. Viděla jsem ho, jak se na moment dotkl jejích rtů - připomínka. "Odmítl by jsi ji?"
"Hmm. No," roztržitě zatřepal hlavou. "Jake říkal, že jí říkáte Nessie?"
"Ne, to neříkáme," řekla jsem a můj hlas byl ostrý a bodlavý. "Její jméno je Renesmee."
Charlie se znovu soustředil na mě. "Jak to zvládáš? Možná by Carlisle a Esme mohli-"
"Ona je moje," přerušila jsem ho. "Chci ji."
Charlie se zamračil. "Uděláš ze mě dědečka tak brzo?"
Edward se usmál. "Carlisle je také dědeček."
Charlie střelil nevěřícný pohled na Carlislea, který pořád stál u vchodových dveří; vypadal jako Diův mladší a lépe vypadající bratr.
Charlie zachrochtal a pak se rozesmál. "Myslím, že mi to tak nějak zlepšilo náladu."
Jeho oči znovu zabloudily k Renesmee. "Rozhodně je na ni radost pohledět." Jeho teplý dech lehce ofoukl prostor mezi námi.
Renesmee se naklonila, setřásala mé vlasy a úplně poprvé se mu podívala naplno do obličeje. Charlie zalapal po dechu.
Věděla jsem, co spatřil. Moje oči - jeho oči - zkopírované přesně do jejího perfektního obličeje.
Charlie začal zrychleně dýchat. Jeho rty se chvěly a mohla jsem číst čísla, která si mumlal. Počítal pozpátku, snažíc se vmáčknout devět měsíců do jednoho.
Snažíc se to nějak dát dohromady, ale nebyl schopný, aby mu důkaz, který stál přímo před ním, dával nějaký smysl.
Jacob vstal a přišel, aby Charlieho bouchl po zádech. Natáhl se a pošeptal Charliemu něco do ucha; jenom Charlie nevěděl, že ho mi všichni můžeme slyšet.
"Tohle musíš vědět Charlie. To je v pořádku. Slibuji."
Charlie polknul a přikývl. A pak jeho oči vzplanuly, když udělal s pevně sevřenou pěstí krok blíže k Edwardovi.
"Nechci vědět všechno, ale mám už plné zuby těch lží!"
"Promiň," řekl klidně Edward, "ale ty více potřebuješ znát veřejnou verzi než pravdu. Pokud budeš součásti tohoto tajemství, veřejná verze je ta, která platí. Je tu, aby ochránila Bellu a Renesmee a taky nás ostatní. Jsi schopný pro ně lhát?"
Pokoj byl plný napětí. Překřížila jsem své kotníky.
Charlie se znovu rozzlobil a pak se zahleděl na mě. "Taky jsi mě mohla varovat, dítě."
"A opravdu by ti to tohle nějak ulehčilo?"
Zamračil se a pak si klekl na zem přede mne. Mohla jsem vidět pohyb krve pod kůží na jeho krku. Mohla jsem cítit její teplé vibrace.
Tak jako Renesmee. Usmála se a natáhla k němu jeden růžový prstík. Držela jsem ji zpátky. Položila svou druhou ruku na můj krk. V její myšlenkách byla žízeň, zvědavost a Charlieho obličej. V té zprávě byla hranice, která mě přinutila myslet si, že perfektně rozuměla Edwardovým slovům; brala na vědomí žízeň, ale zamítla ji v té stejné myšlence.
"Whoa," zalapal Charlie po dechu, oči na jejích perfektních zubech. "Kolik jí je?"
"Umm..."
"Tři měsíce," řekl Edward a pak pomalu přidal. "spíše je veliká jako tříměsíční, plus mínus. V některých věcech je mladší, v jiných zase vyspělejší."
Renesmee na něj velmi uváženě mávla.
Charlie křečovitě mrkl.
Jacob do něj strčil. "Říkal jsem ti, že je výjimečná, ne?"
Charlie se při jeho dotyku přikrčil.
"Oh, no ták, Charlie," povzdechl si Jacob. "Jsem pořád ten stejný člověk, jakým jsem vždycky byl. Jenom dělej, jako by tohle odpoledne vůbec neexistovalo."
Tato připomínka zbarvila Charlieho rty na bílo, ale přikývl. "Jaká je vůbec tvoje role v tohle tom, Jaku?" zeptal se. "Kolik toho Billy ví? Proč jsi tady?" Podíval se Jacobovi do obličeje, který zářil, jak se díval na Renesmee.
"No, můžu ti o tom všechno říct - Billy ví absolutně všechno - ale to zahrnuje hodně věcí o vlkod-"
"Ugr!" protestoval Charlie a zakrýval si uši. "Nevadí."
Jacob se zašklebil. "Všechno bude v pořádku, Charlie. Jenom se snaž nevěřit všemu, co vidíš."
Můj otec si mumlal něco neinteligentního.
"Woo!" propukl najednou Emmett v jeho hluboký bas. "Do toho Gators!"
Jacob a Charlie vyskočili. Ten zbytek nás ztuhl.
Charlie se vzpamatoval a pak se přes rameno podíval na Emmetta. "Florida vyhrává?"
"Právě udělali svůj první touchdown," potvrzoval Emmett. Šlehl pohledem mým směrem a šibalsky zakroutil obočím. "Taky tu v okolí občas někdo skóruje."
Zasyčela jsem na něj nazpátek. Před Charliem? To překročil hranici.
Ale Charlie byl mimo na to, aby vnímal narážky. Znovu se zhluboka nadechl, vdechoval vzduch tak, jako by se ho snažil vtlačil do prstů na nohou. Záviděla jsem mu. Postavil se na nohy, prošel kolem Jacoba a napolo zapadl do prázdného křesla. "No," povzdechl si, "myslím, že bychom se měli podívat, jestli si dokážou vedení udržet."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama