Rozbřesk - 26. Zářící

9. srpna 2010 v 23:35 | xoxo ♥
"Nejsem si jistý, kolik bychom toho měli říct Renée," řekl Charlie, váhajíc s jednou nohou ze dveří. Protáhl se a pak mu zakručelo v břiše.
Přikývla jsem. "Já vím. Nechci ji vyděsit. Raději ji před tím uchráním. Tohle není pro slabé povahy."
Ústa se mu smutně zkřivila. "Taky bych se tě snažil chránit, kdybych věděl jak. Ale ty jsi nejspíš nikdy nepatřila do té kategorie slabých povah, že?"
Usmála jsem se na něj a nasála tak skrz zuby pálící závan.
Charlie si nepřítomně poplácal břicho. "Něco vymyslím. Máme čas to všechno prodiskutovat, ne?"
"Jo," slíbila jsem.
V určitém směru to byl dlouhý den, a v jiném zase tak krátký. Charlie meškal na večeři - Sue Clearwater pro něj a pro Billiho vařila. To bude divný večer, ale aspoň bude jíst opravdové jídlo; byla jsem vděčná, že mu někdo pomáhal, aby nehladověl, vzhledem k jeho malým kuchařským dovednostem.
To celodenní napětí způsobilo, že se minuty táhly tak pomalu; Charlie nikdy zcela neuvolnil to ztuhlé držení svých zad. Ale stejně tak nijak nespěchal s odchodem. Sledoval celý zápas - díky bohu tak zabraný ve svých myšlenkách, že naprosto nevnímal Emmettovi naznačující vtipy, které v každém směru byly více a více zřejmé a méně související s fotbalem - a komentáře po skončení zápasu, a pak zprávy. Nepohnul se dokud mu Seth nepřipomněl čas.
"Charlie, necháš Billyho a mámu čekat? No tak. Bella a Nessie tu budou i zítra. Běž se nadlábnout, ne?"
Charliemu nylo vidět na očích, že Sethovým zdůvodněním nevěřil, ale nechal Setha, aby jej vedl ven. Jak se teď zastavil, ty pochybnosti tam stále byly. Mraky řídly a bylo po dešti. Slunce se možná objeví, jen aby mohlo zapadnout.
      "Jake říkal, že chcete odjet," zamumlal.
"Nechci to udělat, pokud tu bude jiná možnost. To proto jsme ještě tady."
"Řekl, že by jste se mohli nějakou chvíli zdržet, teda když budu dost silný, a když budu držet jazyk za zuby."
"Ano... ale nemohu slíbit, že nikdy neodjedeme, tati. Je to dost složité…"
"Potřebuji to vědět," připomněl mi.
"Jasně."
"Aspoň mě navštívíte, když budete muset jít?"
"Slibuji, tati. Teď když už víš dost, myslím, že to může fungovat. Budu tak nablízku, jak jen budeš chtít."
Půl vteřiny se rozmýšlel, a pak se ke mně pomalu naklonil s pažemi opatrně nataženými. Přesunula jsem Renesmee - která teď spinkala - do mé levé paže, zaťala jsem zuby, zadržela dech a velmi lehce jsem ovinula svoji pravou paži okolo jeho teplého, měkkého pasu.
"Drž se opravdu blízko, Bells," zašeptal. "Opravdu blízko."
"Mám tě ráda, tati," zašeptala jsem skrz zuby.
"Taky tě miluji, zlatíčko. Cokoliv jiného se změnilo, tohle ne." Jedním prstem se dotkl Renesmeeiné růžové tvářičky. "Zcela jistě je ti hodně podobná."
Snažila jsem se tvářit nevzrušeně, byť jsem cítila pravý opak. "Myslím, že je spíš jako Edward." Zaváhala jsem a pak jsem dodala: "Má tvoje kudrlinky."
Charlie sebou trhl a pak si odfrkl. "Hm. Zdá se, že ano. Hm. Dědeček." Pochybovačně zavrtěl hlavou. "Budu ji někdy smět pochovat?"
Šokovaně jsem zamrkala a pak jsem se uklidnila. Po půl vteřině zaváhání a posouzení, jak Renesmee vypadala - zdála se být naprosto mimo - jsem se rozhodla, že nejspíš budu hnát svoje štěstí do krajnosti, vzhledem k tomu, že vše se dnes vyvíjelo tak dobře…
"Tady," řekla jsem, podávajíc mu ji. Automaticky stočil svoje paže do neohrabané kolébky a já do ní vložila Renesmee. Jeho kůže nebyla zdaleka tak teplá jako její, ale dráždilo to můj krk, jak jsem cítila to teplo proudíc pod tenkou kůží. Na místě, kde se ho moje kůže dotkla, zanechala husí kůži. Nebyla jsem si jistá, zda to byla reakce na moji novou teplotu nebo zcela psychologické.
Charlie tiše zabrblal, jak si ji potěžkal. "Je to…cvalda."
Zamračila jsem se. Pro mě byla jako peříčko. Možná mé měření nebylo objektivní.
"Cvalda je dobrý," dodal, když uviděl můj výraz. Pak si zamumlal pro sebe: "Musí být statečná, když je obklopena celým tímhle bláznovstvím." Jemně potřásl rameny, lehce se houpajíc ze strany na stranu. "Nejkrásnější dítě, jaké jsem kdy viděl, včetně tebe, zlatíčko. Promiň, ale je to pravda."
"Vím, že je."
"Nádherné miminko," zopakoval, ale tentokrát to znělo spíše jako cukrování.
Viděla jsem mu to ve tváři - mohla jsem sledovat, jak to sílilo. Charlie byl proti jejímu kouzlu stejně bezmocný jako my všichni. Dvě vteřiny v jeho náručí a už ho vlastnila.
"Mohu přijít zítra znova?"
"Jasně, tati. Pochopitelně. Budeme tady."
"To byste měli," řekl přísně, i když jeho výraz zůstal laskavý, stále upřeně hledíc na Renesmee. "Ahoj zítra, Nessie."
"Snad ty taky ne!"
"Co?"
"Jmenuje se Renesmee. Jako Renée a Esme dohromady. Žádné variace." Bojovala jsem se sebou, abych se tentokrát uklidnila bez hlubokého nadechnutí. "Chceš vědět její prostřední jméno?"
"Jistě."
"Carlie. S C na začátku. Jako Carlisle a Charlie složené dohromady."
Charliemu se na tváři rozlil úsměv, zvýrazňujíc jeho vrásky okolo očí, a zcela mě tak odzbrojil. "Děkuji ti, Bells."
"Já ti děkuji, tati. Tak moc se toho v tak krátké době změnilo. Hlava se mi z toho ještě nepřestala točit. Kdybych tě teď neměla, nevím jak bych si udržela povědomí o - o realitě." Měla jsem spíše na mysli povědomí o tom, kdo jsem. To by však bylo víc, než potřeboval vědět.
Charliemu zakručelo v žaludku.
"Běž se najíst, tati. Budeme tu." Vzpomněla jsem si, jaké to bylo, to první nepříjemné ponoření do světa fantasy - ten pocit, že vše zmizí ve světle vycházejícího slunce.
Charlie přikývl a pak mi neochotně vrátil Renesmee. Letmo se podíval za mě do zbytku domu; jeho oči byly trochu vytřeštěné, jak asi minutu zíral po velkém světlém pokoji. Byli tam stále všichni, kromě Jacoba, který, jak jsem slyšela, zaútočil na ledničku; Alice odpočívala na spodním schodu schodiště, Jasper měl položenou hlavu v jejím klíně; Carlisle skláněl hlavu nad tlustou knihu, co mu ležela v klíně; Esme si pro sebe pobrukovala a kreslila si do zápisníku, zatímco Rosalie a Emmett položili pod schody základy pro dům z karet; Edward se přenesl ke svému piánu a velice jemně si pro sebe hrál. Nebyla tu nejmenší známka toho, že by se den blížil ke konci, že by snad mohl být čas na jídlo anebo změnit činnosti k přípravě na večer. Něco neurčitého ve vzduchu se změnilo. Cullenovi se nesnažili tak jako obvykle - ta lidská šaráda nepatrně sklouzávala, dost na to, aby si Charlie toho rozdílu povšiml.
Otřásl se, potřásl hlavou a pak povzdechl. "Uvidíme se zítra, Bello." Zamračil se a pak dodal: "Víš, není to tak, že by jsi nevypadala… dobře. Zvyknu si na to."
"Díky tati."
Charlie přikývl a pak zamyšleně zamířil k autu. Sledovala jsem ho, jak odjížděl; nebylo to dokud jsem neuslyšela na dálnici pneumatiky jeho auta, když jsem si uvědomila, že jsem to dokázala. Popravdě jsem prošla celým dnem bez toho, abych Charliemu ublížila. Úplně sama. Musím mít super sílu!
Zdálo se to být příliš dobré, aby to byla pravda. Mohla jsem opravdu mít moji novou rodinu a zároveň někoho z mé staré? A já si myslela, že včerejšek byl skvělý.
"Vau," zašeptala jsem. Zamrkala jsem a ucítila, jak se třetí set kontaktních čoček rozpadl.
Zvuk piana utichl a Edwardovy paže byli kolem mého pasu, bradu měl opřenou o moje rameno.
"Vzala jsi mi to slovo přímo z úst."
"Edwarde, dokázala jsem to!"
"Ano. Byla jsi neuvěřitelná. Všechny ty obavy z toho být novorozenou, a pak to všechno zcela přeskočíš." Tiše se zasmál.
"Nejsem si jistý, jestli je vůbec upír, natož pak novorozená," Emmett zavolal zpod schodů. "Je příliš krotká."
Všechny ty trapné komentáře, které pronesl před mým otcem, mi zněly znovu v uších a bylo pravděpodobně dobře, že jsem držela Renesmee. Neschopná zcela udržet svoji reakci, jsem zavrčela.
"Oooo, děsivé," smál se Emmett.
Zasyčela jsem a Renesmee se pootočila v mé náručí. Párkrát zamrkala, pak se se zmateným výrazem podívala kolem sebe. Popotáhla nosem a potom se natáhla k mé tváři.
"Charlie bude zítra zpátky," ujistila jsem ji.
"Výborně," prohlásil Emmett. Rosalie se tentokrát smála s ním.
"Ne, vynikající, Emmette," řekl Edward, posměšně natahujíc ruce, aby si ode mě vzal Renesmee. Mrkl, když jsem zaváhala, a tak, trochu zmatená, jsem mu ji podala.
"Co tím myslíš?" dožadoval se Emmett.
"Je to trochu hloupé, nemyslíš, znepřátelit si nejsilnějšího upíra v domě?"
Emmett zaklonil hlavu a odfrkl si. "Prosím!"
"Bello," šeptal Edward, zatímco Emmett pozorně naslouchal, "pamatuješ si, před pár měsíci, požádal jsem tě o laskavost, až budeš nesmrtelná?"
To rozezvonilo matný zvonek. Probírala jsem se zastřenými lidskými rozhovory. Po chvilce jsem si vzpomněla a zajíkla jsem se. "Oh!"
Alice propukla v dlouhý zvonivý smích. Jacob vystrčil hlavu zpoza rohu, pusu nacpanou jídlem.
"Co?" Emmett zavrčel.
"Opravdu?" zeptala jsem se Edwarda.
"Věř mi," odpověděl.
Zhluboka jsem si povzdechla. "Emmette, co bys říkal na malou sázku?"
V mžiku byl na nohou. "Skvělý. Do toho."
Na okamžik jsem se kousla do rtu. Byl tak obrovský.
"Pokud se teda příliš nebojíš…?" nadnesl Emmett.
Napřímila jsem ramena. "Ty. Já. Páka. Jídelní stůl. Teď."
Emmettova tvář se roztáhla v široký usměv.
"Ééé, Bello," řekla Alice rychle, "Myslím, že si Esme toho stolu docela dost cení. Je to starožitnost."
"Díky," řekla ji nezvučně Esme.
"Není problém," řekl Emmett se zářivým úsměvem. "Tudy, Bello."
Následovala jsem ho ven ke garáži; slyšela jsem, jak se ostatní táhli za námi. Poblíž řeky na popadaných kamenech stál povětší žulový balvan, očividně Emmettův cíl. I přesto, že ten velký kámen byl trochu zaoblený a nepravidelný, splní svůj úkol.
Emmett položil loket na kámen a pokynul mi, abych přistoupila blíž.
Znovu jsem znervózněla, pozorujíc Emmettovy silné svaly na pažích, ale snažila jsem se zachovat si klidnou tvář. Edward mi slíbil, že budu na nějakou chvíli silnější než ostatní. Zdál se tím být velice jistý a já se cítila silná. Tak silná? Pochybovala jsem, dívajíc se na Emmetovy svaly. Navíc, nebyla jsem ani dva dny stará, to by se mělo počítat. A mimo to, nic na mě nebylo normální. Možná ani nejsem tak silná jako běžný novorozený. Možná proto pro mě byla sebekontrola tak snadná.
Snažila jsem se vypadat bezstarostně, když jsem položila svůj loket na kámen.
"Ok, Emmette. Vyhraji a ty nikomu neřekneš jediný další slovo o mém sexuálním životě, ani Rose ne. Žádné narážky, žádné poznámky - nic."
Jeho oči se zúžily. "Dohodnuto. Vyhraji já a bude to mnohem horší."
Slyšel, jak se mi zastavil dech a zlověstně se usmál. V jeho očích nebyl nejmenší náznak blafování.
"To se vzdáš tak snadno, sestřičko?" popichoval mě. "Není v tobě žádná divokost, co? Vsadím se, že ten domek nemá ani škrábnutí." Smál se. "Řekl ti Edward, kolik domů jsme Rose a já zničili?"
Zaskřípala jsem zuby a vzala jej za ruku. "Jedna, dva - "
"Tři," zabručel a zabral proti mé ruce.
Nic se nestalo.
Oh, ucítila jsem sílu, kterou vynakládal. Moje mysl se na tom zdála být dobře se všemi druhy počítání, takže jsem mohla říci, že kdyby se nesetkával s žádným odporem, jeho ruka by se provrtala skrz kámen bez nejmenšího problému. Tlak vzrůstal a já jsem jen tak ze zvědavosti přemýšlela nad tím, zda by cementový náklaďák, jedoucí rychlostí 40 mil za hodinu prudkým klesáním, měl stejnou sílu. Padesát mil za hodinu? Šedesát? Nejspíš víc.
Nebylo to dost, aby to mnou hnulo. Jeho ruka tlačila proti mé se zničující silou, ale nebylo to nepříjemné. Připadalo mi to tak nějak dobrý a divný zároveň. Byla jsem tak moc opatrná od doby, co jsem se naposledy probrala, tak moc jsem se snažila nic nerozbít. Byla to zvláštní úleva používat svoje svaly. Nechat tu sílu proudit, než ji usilovně potlačovat.
Emmett zavrčel; jeho čelo se nakrčilo a celé jeho tělo se napnulo v jednu pevnou linku proti té překážce, kterou byla moje nehybná ruka. Na okamžik jsem ho nechala se zapotit - obrazně - zatímco jsem si užívala toho pocitu té šílené síly, která mi proudila paží.
Ale jen pár vteřin, pak mě to začalo nudit. Napnula jsem se; Emmet ztratil pár centimetrů.
Zasmála jsem se. Emmett ostře zavrčel.
"Jen drž jazyk za zuby," připomněla jsem mu a pak jsem udeřila jeho rukou na kámen. Lesem se ozvala ohlušující rána. Kámen se zachvěl a kus - zhruba osmina z celku - se v neviditelné zlomenině odlomil a dopadl na zem. Spadlo to Emmettovy na nohu a já se zahihňala. Slyšela jsem Jacobův a Edwardův tlumený smích.
Emmett ten odlomek kamene odkopl přes řeku. Přeťalo to na půl mladý javor, předtím než dunivě dopadl ke kořenům velké jedle, kde se zhoupl a pak vrazil do dalšího stromu.
"Odveta. Zítra."
"Neopadne to tak rychle," řekla jsem mu. "Možná by jsi tomu měl dát měsíc."
Emmett zavrčel, ukazuje tak své zuby. "Zítra."
"Hej, cokoliv tě činí šťastným, velký bráško."
Jak se Emmett obracel k odchodu, udeřil do žuly, roztroušeje tak příval písku a prachu. Bylo to svým druhem úhledné, tak nějak dětským způsobem.
Fascinována tím nepopíratelným důkazem, že jsem silnější než ten nejsilnější upír, kterého jsem kdy poznala, položila jsem svoji ruku na kámen, prsty do široka roztažené. Pomalu jsem zabořila prsty do kamene, drtíc spíš než vrtajíc; složením mi to připomínalo tvrdý sýr. Skončila jsem s rukou plnou písku.
"Hustý," zamumlala jsem.
S úsměvem rozlívajícím se mi po tváři, jsem se otočila kolem dokola a karatovým způsobem jsem ten kámen hranou ruky rozštípla. Kámen zaskřípal a zavrzal a - s velkým obláčkem prachu - se rozpadl na dva.
Začala jsem se chichotat.
Příliš jsem nevěnovala pozornost pochechtávání za mnou, zatímco jsem rozbíjela a rozkopávala zbytek kamene na kousky. Až příliš jsem se bavila, smějíc se po celou tu dobu. Když jsem uslyšela nový krátký smích, pronikavé cinkání zvonků, odvrátila jsem se od své pošetilé hry.
"Zasmála se právě?"
Všichni zírali na Renesmee se stejným ohromeným výrazem, který musel být i na mé tváři.
"Ano," odpověděl Edward.
"Kdo se nesmál?" zamumlal Jake, obraceje oči.
"Neříkej, že jsi se během svého prvního běhu nenechal trochu unést, pse," škádlil Edward, v hlase žádné nepřátelství.
"To je něco jiného," odpověděl Jacob a já v překvapení sledovala, jak žertovně šťouchl Edwarda do ramene. "Bella by měla být dospělá. Vdaná a matka a tak. Nemělo by tu být více důstojnosti?"
Renesmee se zamračila a dotkla se Edwardovy tváře.
"Co chce?" zeptala jsem se.
"Méně důstojnosti," řekl Edward s širokým úsměvem. "Bavila se pozorováním, jak si užíváš sama sebe, skoro tak moc jako já."
"Jsem zábavná?" zeptala jsem se Renesmee, přispěchala jsem zpátky a natáhla jsem se po ní ve stejnou chvíli jako ona po mě. Vzala jsem si ji z Edwardových rukou a nabídla jsem ji písek ze svých rukou. "Chceš to zkusit?"
Usmála se svým zářivým úsměvem a vzala si kámen do svých ruček. Zmáčkla jej, soustředěním se ji mezi obočím rýsovala drobná vráska.
Ozval se slabý drtící zvuk a pak trocha prachu. Zamračila se a pak mi podala tu hromádku nazpět.
"Já to zvládnu," řekla jsem ji, drtíc kámen v prach.
Zatleskala a zasmála se; ten rozkošný zvuk jejího smíchu nás všechny přiměl se přidat.
Najednou se skrz mraky vykouklo slunce, vrhajíc na nás deset dlouhé paprsky rubínů a zlata. Okamžitě jsem se ztratila v kráse mé kůže v záři západu slunce. Oslněná.
Renesmee pohladila tu hladkou diamantově zářící plošku mé kůže, pak přiložila svoji paži k té mé. Její kůže měla oproti mé jen slabou jasnost, jemnou a tajemnou. Nic, co by ji nutilo zůstat uvnitř ve slunečné dny jako moje zářivé jiskry. Dotkla se mé tváře, myslíc na ten rozdíl a cítíc se rozladěně.
"Ty jsi ta nejkrásnější," ujistila jsem ji.
"Nejsem si jistý, zda s tím souhlasím," řekl Edward, a když jsem se otočila mu odpovědět, záře slunce na jeho tváři mě zcela ohromila, že jsem nebyla schopna slova.
Jacob si před tváří přidržoval ruku, předstíraje, že si chrání oči před oslnivou září. "Monstrum Bella," okomentoval to.
"Jaké neuvěřitelné stvoření je," zašeptal Edward téměř souhlasně, jakoby Jacobův komentář byl myšlen jako kompliment. Byl zároveň oslňující a oslněn.
Byl to zvláštní pocit - nic překvapujícího, vzhledem k tomu, že vše se teď zdálo být neobyčejné - tohle se zdálo být v určitém smyslu přirozené. Jako člověk jsem nikdy nebyla v ničem nejlepší. Vedla jsem si dobře s Renée, ale spousta lidí by si pravděpodobně vedla lépe; Phil se zdál, že se nedá. Byla jsem dobrá studentka, ale nikdy ta nejlepší ve třídě. Pochopitelně jsem nemohla počítat s ničím atletickým. Nic uměleckého či muzikálního, žádný zvláštní talent, kterým bych se mohla chlubit. Nikdo nikdy nerozdával ceny za čtení knížek. Po osmnácti letech prostřednosti, jsem si docela zvykla na to být průměrná. Uvědomila jsem si, že už dávno jsem se vzdala jakékoliv snahy v něčem zářit. Dělala jsem to nejlepší s tím, co jsem měla, nikdy zcela nezapadajíc do mého světa.
Takže tohle teď bylo opravdu jiné. Byla jsem teď úžasná - pro ně i pro sebe. Bylo to, jako bych se narodila pro to být upírem. Ta myšlenka mě přiměla chtít se smát i zpívat zároveň. Našla jsem své pravé místo na zemi, místo, kam jsem zapadala, místo, kde jsem zářila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama