Rozbřesk - 27. Cestovní plány

9. srpna 2010 v 23:35 | xoxo ♥
Co jsem se stala upírem, brala jsem mytologii mnohem vážněji.
Často, když jsem se dívala zpět na první tři měsíce mé nesmrtelnosti, představovala jsem si, jak by niť mého života mohla vypadat na tkalcovském stavu Osudu - kdo ale mohl vědět, zda skutečně neexistuje? Byla jsem si jistá, že moje niť musela změnit barvu; představovala jsem si, že nejspíš začala jako pěkná béžová, něco podpůrného a nekonfrontačního, něco, co by vypadalo dobře v pozadí. Teď se mi zdálo, že to musela být zářivě karmínová nebo možná lesknoucí se zlatá.
Tapiserie rodiny a přátel, která se kolem mě dohromady protkávala, byla nádherná, zářící, plná jejich lesku, doplňujících se barev.
Překvapili mě některé nitě, které byly zahrnuty do mého života. Vlkodlaci, s jejich hluboce lesnatými barvami, nebyli zrovna něco, co bych čekala; Jacob, samozřejmě, a stejně tak Seth. Ale součástí té látky se staly i mí staří kamarádi Quil a Embry, kteří se připojili k Jacobově smečce a dokonce i Sam a Emily byli přátelští. To napětí mezi našimi rodinami povolilo hlavně díky Renesmee. Bylo tak snadné ji milovat.
Sue a Leah Clearwater byli s naši rodinou taktéž spleteny - další dvě, které jsem rozhodně neočekávala.
Zdálo se, že Sue si vzala za úkol pomoci Charliemu s klidnějším přechodem do světa předstírání. Většinou ho doprovázela při návštěvách u Cullenových, i přesto, že nevypadala zcela tak uvolněně jako její syn a většina Jacobovy smečky. Nemluvila často; jen se ochranitelsky zdržovala poblíž Charlieho. Byla vždy první, na koho se Charlie podíval, když Renesmee udělala něco znepokojivě pokročilého - což bylo často.V odpověďi se vždy významně podívala na Setha, jako by chtěla říci: Jo, povídej mi o tom.
Leah se zdála být ještě méně klidná než Sue a byla jediným členem naši nedávno zvětšené rodiny, který byl otevřeně zaujatý proti tomu sloučení. Avšak ona a Jacob měli nové přátelství, které ji drželo poblíž nás všech. Jednou jsem se ho na to zeptala - váhavě; nechtěla jsem vyzvídat, ale ten vztah byl tak jiný oproti tomu, jaký býval, že to vzbudilo moji zvědavost. Pokrčil rameny a řekl mi, že je to záležitost smečky. Byla teď jeho druhá-ve-velení, jeho "beta," jak jsem to kdysi dávno nazvala.
"Rozhodl jsem se tak a bude to pokračovat tak dlouho, dokud bude ta Alpha záležitost pokračovat," vysvětlil mi, "Měl bych se radši držet formalit."
Nová zodpovědnost přiměla Leah cítit potřebu přicházet často s ním, a jelikož byl neustále s Renesmee...
Leah neměla radost z toho být nám nablízku, byla výjimka. Štěstí bylo teď hlavní náplní mého života, ten zásadní vzor na tapiserii. Tak moc, že můj vztah s Jasperem byl teď mnohem bližší, než jsem kdy snila, že bude.
I když na začátku jsem byla opravdu naštvaná.
"Bože!" stěžovala jsem si Edwardovy jednu noc poté, co jsme uložili Renesmee do její kolébky z tepaného železa. "Když jsem ještě nezabila Charlieho a Sue, tak už se to pravděpodobně nestane. Přála bych si, aby se Jasper přestal kolem mě pořád motat!"
"Nikdo o tobě nepochybuje, Bello, to ani v nejmenším," ujišťoval mě. "Znáš Jaspera - nemůže odolat emocionálně dobré atmosféře. Ty jsi pořád tak šťastná, lásko, přitahuješ ho k sobě, aniž by si to uvědomoval."
A pak mě Edward pevně objal, protože nic jej netěšilo víc, než moje ohromující nadšení v tomto novém životě.
A já byla v dobré náladě valnou většinu času. Dny pro mě nebyly dostatečně dlouhé, abych se nabažila zbožňováním mé dcery; noci neměly dost hodin, aby uspokojily moji touho po Edwardovy.
Ale byla tu druhá strana té radosti. Když jsem obrátila to složení našich životů naruby, představovala jsem si ten vzor, který by byl vetkán na zadní straně, v té ponuré šedé pochyb a strachu.
Renesmee řekla svoje první slovo, když byla přesně týden stará. To slovo bylo máma, což by učinilo můj den báječný, ale až na skutečnost, že jsem byla tak moc vyděšená jejím vývojem, že jsem jen stěží mohla přimět svoji ztuhlou tvář usmát se na ni. Nepomohl ani fakt, že pokračovala z jejího prvního slova k její první větě jedním dechem. "Mami, kde je děda?" zeptala se jasným, vysokým hlasem, obtěžovala se promluvit jen proto, že jsem stála na druhém konci místnosti. Zeptala by se Rosalie za použití jejího normálního (nebo vážně nenormálního, z jiného pohledu) způsobu komunikace. Rosalie neznala odpověď, tak se Renesmee obrátila na mě.
Bylo to podobné, když udělala první krok méně než tři týdny poté. Jednoduše dlouze zírala na Alici, záměrně pozorujíc, jak její teta aranžuje kytice ve vázách rozptýlených po místnosti, tancujíc vpřed a vzad napříč místností s rukama plných květin. Renesmee se postavila na nohy, ani trochu nejistě, a přešla místnost téměř stejně tak ladně. 
Jacob propukl v aplaus, protože to byla očividně reakce, kterou Renesmee očekávala. Tím, jak k ní byl připoutaný, se jeho vlastní reakci stávaly druhotnými; jeho prvotním reflexem bylo dát Renesmee cokoliv chtěla. Ale naše oči se setkaly a já viděla všechno to zděšení, co bylo v mých očích, jak se odráželo v jeho. Taky jsem začala tleskat, snažíc se před ní svůj strach skrýt. Edward tiše tleskal mě po boku, nemuseli jsme ani vyslovit naše myšlenky nahlas, aby jsme věděli, že myslíme na to samé.
Edward a Carlisle se vrhli do průzkumu, snažíc se najít nějaké odpovědi, cokoliv, co by jsme mohli očekávat. Nenašli toho mnoho a nic z toho nebylo prověřené.
Alice a Rosalie obvykle začínaly den s malou módní show. Renesmee nikdy nenosila stejné oblečení dvakrát, částečně proto, že ze všeho téměř odrostla a částečně proto, že Alice a Rosalie se snažily vytvořit dětské album, které mělo vypadat, jakoby se táhlo několik let a ne týdnů. Udělaly tisíce obrázků, dokumentovaly každou fázi jejího zrychleného dětství.
Ve třech měsících vypadala Renesmee jako velké roční dítě nebo jako malé dvouleté. Neměla typické rysy batolete; byla hubenější a více půvabná, její proporce byli více pravidelné jako u dospělého. Její bronzové vlnky jí vysely až po pas; nesnesla bych pomyšlení, že je ostříhám, dokonce i kdyby to Alice povolila. Renesmee dokázala mluvit s bezchybnou gramatikou a výslovností, ale příliš často se neobtěžovala, upřednostňovala jednoduše lidem ukázat, co chce. Byla schopna nejen chodit, ale i běžet a tančit. Uměla i číst.
Jednu noc jsem ji četla Tennysona, protože ten proud a rytmus jeho poezie se zdál být uklidňující. (Neustále jsem musela hledat nový materiál; Renesmee neměla ráda, tak jako ostatní děti, opakování při čtení na dobrou noc a neměla žádnou trpělivost s dětskými obrázkovými knihami.) Natáhla se, aby se dotkla mé tváře, obrázek v její mysli představoval nás dvě ve stejný okamžik, akorát ona držela knihu. S úsměvem jsem jí ji podala.
"Je tu pěkná hudba,"četla bez zaváhání, "která plyne jemněji, než okvětní lístky odkvetlé růže na trávu, nebo raní rosa na klidné vodě mezi stěnami šedého kamene, v lesku ubíhá - "
Moje ruka byla zcela automatická, jak jsem si brala knihu zpět.
"Jak usneš, když budeš číst?" zeptala jsem se hlasem, který jen stěží skrýval chvění.
Podle Carlisleových výpočtů postup růstu jejího těla pomalu ale jistě zpomaloval; její mysl pokračovala jako o závod napřed. I kdyby se rychlost růstu snižovala, pořád bude dospěla za méně než čtyři roky.
Čtyři roky. A stařena za patnáct.
Jen patnáct let života.
Ale vždyť ona byla zdravá. Vitální, bystrá, zářící a šťastná. Její viditelná pohoda způsobovala, že bylo snadné v tuto chvíli být šťastná spolu s ní a přenechat budoucnost na zítřek.
Carlisle a Edward diskutovali tichým hlasem o každé možnosti, kterou budoucnost nabízela, a já se to snažila nevnímat. Nikdy o tom nemluvili, když byl poblíž Jacob, protože tu byl jeden zaručený způsob, jak zastavit stárnutí, a to nebylo něco, z čeho by byl Jacob nadšený. Já nebyla. Příliš nebezpečné! křičely na mě moje instinkty. Jacob a Renesmee se zdáli být podobní v tolika směrech, oba stvoření půl na půl, dvě věci zároveň. A všechno vlkodlačí učení hlásalo, že upíří jed byl pro ně rozsudek smrti spíš než cesta k nesmrtelnosti....
      Carlisle a Edward vyčerpali možnosti průzkumu z tohoto místa, teď jsme byli připraveni následovat staré legendy až k jejich zdroji. Vraceli jsme se do Brazílie, kde jsme chtěli začít. Ticunas měli legendy o dětech, jako byla Renesmee... Pokud nějaké děti jako Renesmee vůbec někdy existovaly, snad některé příběhy o průběhu života napůl smrtelných dětí ještě nezmizely...
Jediná otázka, co zůstávala, byla, kdy vyrazíme na cestu.
Já byla ta brzda. Z malé časti proto, že jsem kvůli Charliemu chtěla zůstat poblíž Forks až do konce svátků. Ale důležitější byla jiná cesta, na kterou, jak jsem věděla, jsem se musela vydat nejdřív - to byla zřejmá priorita. Zároveň to musel být sólo výlet.
To byl jediný spor, který jsme s Edwardem měli, co jsem se stala upírem. Hlavním bodem v našem sporu byla ta "sólo" část. Ale fakta byla, co byla, a můj plán byl jediný, který dával racionální smysl. Musela jsem jet navštívit Volturiovy a musela jsem to udělat zcela sama.
Dokonce osvobozena od mých nočních můr, od všech snů vůbec, bylo nemožné zapomenout na Volturiovy. Ne, že by nás zanechali bez připomenutí.
Až do dne, kdy se ukázal Arův dar, jsem nevěděla, že Alice zaslala jejich vůdcům svatební oznámení; byli jsme daleko na Esmeině ostrově, když měla vidění o Volturiových vojácích - Jane a Alec, ničivě silná dvojčata, mezi nimi. Caius byl připraven poslat loveckou skupinu, aby se přesvědčili, zda jsem pořád člověk, což bylo proti jejich předpisům (protože jsem věděla o tajném upířím světě, musela jsem se buď připojit nebo být umlčena... natrvalo). Tak jim Alice zaslala oznámení, vidíc, že tohle je pozdrží, když si domyslí ten význam, co se za tím skrýval. Ale nakonec by přišli. To bylo jisté.
Ten dárek nebyl nijak zjevně zastrašující. Extravagantní, ano, skoro strašidelný ve své výstřednosti. Ta hrozba byla v tom řádku Arova blahopřání, napsaného černým inkoustem na čtverec těžkého, čistého, bílého papíru Arovým vlastním písmem:
Tak moc se těším na osobní setkání s novou Paní Cullenovou.
Dárek byl vložen do starobylé, dřevěné, ozdobně vyřezávané truhličky, vykládané zlatem a perletí a ozdobené duhovými drahokamy. Alice mi pověděla, že sama truhla měla nevyčíslitelnou hodnotu a že by snadno zastínila jakýkoliv šperk uvnitř, kromě toho, který se tam nacházel.
"Vždycky jsem rozmýšlel nad tím, kam se poděly korunovační klenoty poté, co je John Anglický dal do zástavy ve třináctém století," řekl Carlisle. "Dovoluji si říct, že mě nepřekvapuje, že na tom Volturiovy měli svůj podíl."
Ten náhrdelník byl jednoduchý - spleten ze zlata do tlustého řetízku, jakoby šupinatý jako hladký had vlnící se kolem krku. Byl na něm zavěšený jeden přívěšek: bílý diamant velikosti golfového míčku.
Ta neškodná připomínka v Arově blahopřání mě však zaujala víc než ten náhrdelník. Volturiovy potřebovali vidět, že jsem nesmrtelná, že Cullenovi poslušně plnili jejich rozkazy, a potřebovali to vidětbrzy. Nesmělo jím být povoleno nacházet se poblíže Forks. Byl jen jeden způsob, jak zachovat náš život tady bezpečným.
"Nepojedeš tam sama," trval na svém Edward, zuby zatnuté a ruce silně zaťaté v pěst.
"Neublíží mi," řekla jsem tak konejšivě, jak jen jsem dokázala, nutíc můj hlas, aby zněl přesvědčivě. "Nemají důvod. Jsem upír. Případ uzavřen."
"Ne. V žádném případě."
"Edwarde, je to jediný způsob, jak ji ochránit."
A proti tomuhle nebyl schopen nic namítnout. Moje logika byla nepropustná.
I přesto, že jsem znala Ara velice krátce, jsem byla schopná postřehnout, že byl sběratel - a jeho nejcennějšími poklady byli jeho živé kousky. Dychtil po kráse, talentu a vzácnostech v jeho nesmrtelných následovnících mnohem více, než po jakémkoliv klenotu uzamčeném v jeho pokladnicích. Bylo už tak dost nešťastné, že zatoužil po Aliciných a Edwardových schopnostech. Nehodlala jsem mu dát žádný další důvod k tomu, aby žárlil na Carlisleovu rodinu. Renesmee byla překrásná a nadaná a jedinečná - byla jediná svého druhu. Nemohlo mu být dovoleno ji spatřit, byť jen skrz něčí myšlenky.
A já byla jediná, jejichž myšlenky nemohl slyšet. Pochopitelně, že půjdu sama.
Alice neviděla žádné potíže s mojí cestou, ale dělala si starosti s nejasnou kvalitou svých vizí. Říkala, že byly podobně mlhavé, když tu byly rozhodnutí z venčí, které by mohly být v rozporu, ale nebyly ještě napevno rozhodnuté. Tahle nejistota činila Edwarda, který už tak váhal, krajně proti tomu, co jsem musela udělat. Chtěl jít se mnou aspoň jako doprovod do Londýna, ale já bych nenechala Renesmee bez obou jejích rodičů. Carlisle šel místo něj. Díky tomu jsme byli jak já tak Edward trochu víc uvolněnější, vědouc, že Carlisle bude jen několik hodin ode mě.
Alice pokračovala v hledání budoucnosti, ale věci, které našla, neměly nic společného s tím, co hledala. Nový trend na burze; možná návštěva Iriny na usmířenou, i když její rozhodnutí nebylo pevné; sněhová bouře, která neudeří dřív než za šest týdnů; telefon od Renée (nacvičovala jsem si svůj "hrubý" hlas, zlepšovala jsem se každým dnem - Renée mě považovala stále za nemocnou).
Koupili jsme lístky do Itálie den poté, co Renesmee měla tři měsíce. Měla jsem v plánu, že to bude velice krátký výlet, takže jsem o něm Charliemu neřekla. Jacob o tom věděl a stavěl se na Edwardovu stranu. Avšak dnešní hádka byla o Brazílii. Jacob byl rozhodnutý jet s námi.
Tři z nás, Jacob, Renesmee a já, jsme byli společně lovit. Strava ze zvířecí krve nebyla Renesmeeina nejoblíbenější věc - a to byl důvod, proč Jacob směl jít s námi. Jacob z toho udělal soutěž mezi nimi a to ji činilo více svolnou než cokoliv jiného.
Renesmee měla docela jasno v celém tom dobro versus zlo, co se týkalo lovu lidí; jen si myslela, že dárcovská krev byla příjemný kompromis. Lidské jídlo ji zasytilo a zdálo se slučitelné s jejím tělem, avšak reagovala ke všem způsobům tuhého jídla se stejnou mučivou vytrvalostí, jako když jsem jí jednou dala květák a fazolky. Zvířecí krev byla lepší než to, aspoň že tak. Měla soutěživou povahu a výzva porazit Jacoba v ní vyvolávala vzrušení pro lov.
"Jacobe," řekla jsem mu, snažíc se mu znovu domluvit, zatímco Renesmee kousek před námi poskakovala směrem k mýtině, hledajíc vůni, kterou měla ráda. "Máš tady závazky. Seth, Leah - "
Odfrkl si. "Nejsem chůva mé smečky. Stejně mají všichni své povinnosti v La Push."
"Tak jako ty? Nebo jsi se rozhodl oficiálně se vykašlat na školu? Pokud chceš držet krok s Renesmee, budeš muset studovat mnohem pilněji."
"Je to jen dočasné volno. Vrátím se až věci... trochu zvolní."
Když to řekl, ztratila jsem soustředění na svoji stranu nesouhlasu a oba jsme se automaticky podívali na Renesmee. Zírala na vločky třepetající se vysoko nad její hlavou, rozpouštějíc se dřív, než mohly dopadnout na zežloutlou trávu na dlouhé louce tvaru šipky, na které jsme stáli. Její načechrané bělavé šaty byly jen o odstín tmavší než sníh a její načervenale hnědé vlny se dokázaly třpytit, přestože slunce bylo pohřbeno hluboko v mracích.
Jak jsme na ni koukali, v okamžiku přikrčila se a pak  vyskočila patnáct stop vysoko do vzduchu. Její malé ručky sevřely vločku a pak dopadla lehce zpět na nohy.
Otočila se na nás s šokujícím úsměvem - opravdu, nebylo to něco, na co by jste si mohli zvyknout - a otevřela ruce, ukazujíc nám perfektně tvarovanou ledovou hvězdu s osmi hroty na své dlani dříve, než roztála.
"Krásná," zavolal Jacob uznale. "Ale myslím, že jsi přetažená, Nessie."
Skočila zpět k Jacobovy; otevřel náruč přesně v okamžiku, kdy do ní vyskočila. Museli se pohybovat naprosto synchronizovaně. Dělala tohle, když chtěla něco říci. Stále preferovala nemluvit nahlas.
Renesmee se dotkla jeho tváře, rozkošně se mračíc, jak jsme všichni naslouchali zvuku malého stáda losů, pohybujících se dál v lese.
"Urrrrrčitě nejsi žíznivá, Nessie," odpověděl Jacob trochu sarkasticky, ale spíše shovívavě než cokoliv jiného. "Jenom se bojíš, že zase chytnu největšího!"
Saltem vyskočila z Jacobovy náruče, dopadajíc lehce na nohy, protočujíc oči - tak moc se podobala Edwardovy, když tohle dělala. Pak vyrazila směrem ke stromům.
"Mám to," řekl Jacob, když jsem se naklonila, abych ji následovala. Odhodil triko, jak se rozběhl za ní do lesa, již se třesoucí. "Nepočítá se, když podvádíš," volal na Renesmee.
Kroutíc hlavou jsem se usmála nad listy, které za sebou zanechali poletující. Jacob byl někdy víc dítě než Renesmee.
Zůstala jsem stát, dávajíc mým lovcům pár minut náskok. Bude víc než snadné je následovat a Renesmee by měla ohromnou radost, kdyby mě mohla překvapit s velikostí její kořisti. Znova jsem se usmála.
Ta úzká louka byla velice klidná a prázdná. Poletující sníh nade mnou řídnul, téměř zmizíc. Alice viděla, že se neudrží ještě několik týdnů.
Obvykle jsme s Edwardem chodili spolu na tyhle malé lovecké výlety. Ale Edward byl dnes s Carlislem, plánovali cestu do Ria, povídajíc si za Jacobovými zády... zamračila jsem se. Až se vrátím, budu stát na Jacobově straně. Měl by jít s námi. Sázel na tohle stejně tak moc jako kdokoliv z nás - celý jeho život byl v sázce, stejně tak jako můj.
Zatímco se moje myšlenky toulaly v blízké budoucnosti, moje oči zběžně pročesávaly úbočí hory, hledajíc kořist, hledajíc nebezpečí. Nepřemýšlela jsem nad tím; to nutkání bylo automatické.
Nebo tu možná byl důvod pro moje prohledávání, nějaká malá spoušť, které moje smysly, ostré jak břitva, zachytily dříve, než jsem si to vědomě uvědomila.
Jak moje oči poletovaly přes hranu vzdálené skály, ostře vyčnívající, modrošedé proti zelenočernému lesu, upoutal moji pozornost záblesk stříbrné - nebo to byla zlatá?
Můj pohled se zaměřil na barvu, která by tam neměla být, tak daleko v mlze, že ani orel by to nebyl schopen zaměřit. Zírala jsem.
Ona zírala nazpět.
To, že byla upír, bylo zřejmé. Její kůže byla mramorově bílá, struktura milionkrát hladší než lidská kůže. I pod mraky velmi jemně zářila. Pokud by ji neprozradila její kůže, její strnulost jistě. Jen upíři a sochy dokázali být tak perfektně nehybní.
Její vlasy byly světlé, světle blond, téměř stříbrné. To byl ten záblesk, který moje oči zachytily. Rovně ji splývaly až po bradu rozdělujíc se rovnoměrně ze středu.
Neznala jsem ji. Byla jsem si zcela jistá, že jsem ji nikdy neviděla ani jako člověk. Žádná z těch tváří v mých rozmazaných vzpomínkách se téhle nepodobala. Ale ihned jsem ji poznala podle jejich zlatých očí.
Irina se nakonec přece jen rozhodla přijít.
Na okamžik jsem na ni hleděla a ona na mě. Zajímalo mě, jestli také tak okamžitě uhodla, kdo jsem. Na půl jsem pozvedla ruku, abych zamávala, ale její rty se nepatrně zkroutily a její tvář působila najednou nepřátelsky.
Z lesa jsem uslyšela Renesmeein vítězný povyk, ozvěnu Jacobova vytí a viděla jsem, jak sebou Irinina tvář trhla za odrazem toho zvuku, když se k ní o několik vteřin později ozvěna dostala. Její pohled se zaměřil mírně doprava a já věděla, co spatřila. Obrovského červenohnědého vlka, možná právě toho, který zabil jejího Laurenta. Jak dlouho nás sledovala? Dost dlouho na to, aby viděla naši láskyplnou výměnu předtím, to jsem si byla jistá.
Její tvář se zkřivila bolestí.
V omluvném gestě jsem před sebe instinktivně otevřela svoje ruce. Otočila se ke mě zády a její rty se vyhrnuly nad její zuby. Její čelist zaťatá jak vrčela.
Když se ke mě ten slabý zvuk dostal, už se dávno otočila a zmizela do lesa.
"Do háje!" povzdechla jsem.
Utíkala jsem zpět do lesa za Renesmee a Jacobem, nerada, že je nemám na očích. Nevěděla jsem, kterým směrem se Irina vydala nebo jak moc rozzuřená teď byla. Odplata byla běžná posedlost upírů, kterou nebylo snadné potlačit.
Utíkajíc plnou rychlostí mi zabralo jen dvě vteřiny, než jsem je dostihla.
"Moje je větší," slyšela jsem Renesmee trvat si na svém, jak jsem se vřítila skrz husté trnové keře na malý otevřený plácek, kde stáli.
Jacobovy uši povadly, jak zachytil výraz mé tváře; přikrčil se dopředu, vyceňujíc zuby - jeho čumák byl potřísněný krví z jeho oběti. Jeho oči prohledávaly les. Mohla jsem slyšet to vrčení, které se mu dralo z hrdla.
Renesmee byla stejně tak ostražitá jako Jacob. Opouštějíc mrtvého jelena u nohou, vyskočila do mé otevřené náruče a přiložila svoje zvědavé ruce na mé tváře.
"Přeháním," ujišťovala jsem je rychle. "Je to v pohodě, myslím. Vydržte."
Vytáhla jsem svůj mobil a zmáčkla rychlé vytáčení. Edward odpověděl na první zazvonění. Jacob a Renesmee napjatě poslouchali mě po boku, jak jsem Edwarda zasvěcovala.
"Přijď sem, vezmi Carlisla," hlas mi trylkoval tak rychle, že jsem přemýšlela, zda mi Jacob bude stačit. "Viděla jsem Irinu a ona viděla mě, ale pak zahlédla Jacoba a celá se rozzuřila a pak utekla pryč, myslím. Neukázala se tady - zatím, každopádně - vypadala pěkně naštvaně, takže se možná ukáže. Pokud ne, tak by jsi s Carlislem měl jít za ní a promluvit si s ní. Cítím se hrozně."
Jacob zahřměl.
"Budeme tam za půl minuty," ujistil mě Edward a já mohla slyšet šelest větru, který jeho běh způsobil.
Uháněli jsme zpět na tu podlouhlou louku a tiše jsme čekali, zatímco jsme s Jacobem pozorně poslouchali přicházející zvuk, který jsme nerozeznávali.
Když se ten zvuk přiblížil, byl velmi povědomý. A pak mi byl Edward po boku, Carlisle jej několik vteřin za ním. Byla jsem překvapená, že slyším těžké našlapávání velkých tlap následujících Carlisla. Předpokládám, že mě to nemělo překvapit. Pochopitelně, že Jacob s Renesmee v třeba jen sebemenším nebezpečí, zavolal posily.
"Byla přímo tam na tom hřebeni," okamžitě jsem spustila, ukazujíc směrem k tomu místu. Pokud Irina byla na útěku, měla už teď značný náskok. Zastaví se, aby si vyslechla Carlisla? Výraz, co měla, mi říkal, že ne. "Možná by jste měli zavolat Emmetta a Jasper, aby šli s vámi. Vypadala... opravdu naštvaně. Zavrčela na mě."
"Cože?" řekl Edward rozhněvaně.
Carlisle mu položil ruku na rameno. "Truchlí. Já za ní půjdu."
"Půjdu s tebou," trval Edward.
Vyměnili si dlouhý pohled - Carlisle asi porovnával Edwardovu podrážděnost s Irininou bezmocností proti jeho čtení myšlenek. Konečně Carlisle přikývl a zmizeli, aby našli stopu, aniž by volali Jaspera nebo Emmetta.
Jacob se netrpělivostí rozzlobil a dloubl mě svým čumákem do zad. Musel chtít mít Renesmee v bezpečí domu, jen pro jistotu. V tom jsem s ním souhlasila a tak jsme spěchali zpět domů se Sethem a Leah běžíc nám po boku.
Renesmee byla spokojená v mé náručí s jednou rukou stále spočívající na mé tváři. Vzhledem k tomu, že lovecký výlet byl přerušen, bude se muset spokojit s dárcovskou krví. Její myšlenky byly trochu samolibé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama