Rozbřesk - 28. Budoucnost

9. srpna 2010 v 23:33 | xoxo ♥
Carlisle a Edward nebyli schopni Irinu dostihnout předtím, než její stopa zmizela do úžiny. Přehoupli se na druhý břeh, zjistit, zda nezachytí její přímou stopu, ale nebylo po ní ani vidu v okruhu několika mil na východním pobřeží.
Byla to moje chyba. Přišla, tak jak to Alice viděla, aby se s Cullenovými usmířila, jen aby se nahněvala kvůli mému přátelství s Jacobem. Přála jsem si, abych si jí všimla dříve, předtím než se Jacob proměnil. Přála jsem si, aby jsme šli lovit někam jinam.
Už se nedalo nic dělat. Carlisle zavolal Tanye, aby ji oznámil, co se stalo a vyjádřil své zklamání. Tanya a Kate neviděly Irinu od doby, co se rozhodly přijít na moji svatbu, a byly rozrušené z toho, že Irina přišla tak blízko a přece se nerozhodla vrátit se domů; nebylo pro ně snadné ztratit svoji sestru, jakkoliv dočasné to odloučení mohlo být. Přemítala jsem nad tím, zda to přivedlo zpět na povrch ty těžké vzpomínky na ztrátu jejich matky před tolika stoletími.
Alice byla schopná zachytit několik záblesků Irininé okamžité budoucnosti, ale nic příliš konkrétního. Pokud mohla Alice říci, nehodlala se vrátit do Denali. Ten obraz byl rozmazaný. Jediné, co Alice viděla, bylo to, že Irina byla očividně naštvaná; toulala se v sněhem zaváté pustině - na severu? Na jihu? - se zničujícím výrazem. Nerozhodla se pro žádný nový směr až na její bezcílné trápení se.
Dny plynuly a i přestože jsem nic z toho nezapomněla, Irina a její bolest se přesunuly dozadu mé mysli. Byly tu teď mnohem důležitější věci, na které jsem musela myslet. Už za pár dní jsem odjížděla do Itálie. Až se vrátím, všichni se vydáme do Jižní Ameriky.
Každý detail cesty byl probrán nejmíň stokrát. Začneme u Ticunas, sledovat jejich legendy stejně tak, jako najít jejich zdroj. Když teď bylo domluveno, že Jacob pojede s námi, vystupoval důležitě v našich plánech - bylo nepravděpodobné, že lidé, kteří věřili v upíry, by mluvili o svých příbězích s někým z nás. Když narazíme na slepou uličku s Ticunas, byla tam spousta dalších blízko spřízněných kmenů k prozkoumání. Carlisle měl nějaké staré přátelé v Amazonii; kdyby jsme je mohli najít, mohli by pro nás mít taky nějaké informace. Nebo přinejmenším nějaké návrhy, kde jinde by jsme mohli odpovědi hledat. Bylo nepravděpodobné, že by ti tři Amazonští upíři mohli sami mít co dočinění s těmi legendami o upířích křížencích, vzhledem k tomu, že byly všechny ženy. Nemohli jsme vědět, jak dlouho nám náš průzkum zabere.
Ještě jsem Charliemu nepověděla o té delší cestě a už jsem se strachovala nad tím, co mu říci, zatímco Edward a Carlisle pokračovali v diskuzi. Jak mu tu zprávu sdělit tím správným způsobem?
Zatímco jsem vnitřně debatovala, dívala jsem se na Renesmee. Byla zkroucená na sedačce, pomalu oddechujíc z tvrdého spánku, spletené vlny ji neupraveně pokrývaly obličej. Obvykle jsme ji s Edwardem brali zpět do našeho domku a uložili ji do postele, ale dnes jsme setrvávali s rodinou,  neboť Edward a Carlisle byli hluboce ponořeni do jejich plánování.
Mezitím byli Emmett a Jasper mnohem víc vzrušení  plánováním loveckých možností. Amazonie nabízela změnu od našich běžných úlovků. Například jaguáry a levharty. Emmett dostal nápad zápasit s anakondou. Esme a Rosalie plánovaly, co by sbalily s sebou. Jacob byl pryč se Samovou smečkou a připravoval se na svoji vlastní absenci.
Alice se pohybovala pomalu - na ní - po obývacím pokoji, zbytečně poklízejíc místnost už tak bez poskvrny, urovnávajíc Esmeiny perfektně zavěšené girlandy. Právě teď znovu urovnávala Esmeiny vázy na stolcích. Ze způspbu, jakým se jí neustále měnil obličej - vědomý, pak prázdný a pak znova při vědomí - jsem mohla poznat, že hledala v budoucnosti. Hádala jsem, že se snažila vidět skrz slepá místa, které Jacob a Renesmee způsobovali v jejích vizích, aby viděla, co nás čeká v Jižní Americe, až dokud ji Jasper neřekl: "Nech to být, Alice; není naší starostí," a tiše a neviditelně tak ukradl oblak poklidu, který se vznášel místností. Alice si musela zase dělat starosti o Irinu.
Vystrčila na něj jazyk a pak zvedla jednu křišťálovou vázu plnou bílých a červených růží a zamířila směrem ke kuchyni. U jedné z bílých růží byl nejnepatrnější náznak zvadnutí, ale Alice se dnes večer zdála soustředěná na naprostou dokonalost, jako rozptýlení jejího nedostatku vizí.
Znova jsem pozorovala Renesmee, neviděla jsem proto, jak váza vyklouzla Alice z rukou. Slyšela jsem jen ten šelest vzduchu proudícího kolem křišťálu. Rychle jsem zvedla oči, takže jsem spatřila, jak se váza na mramorové podlaze v kuchyni roztříštila na tisíce diamantových střepů.
Jak se kousíčky křišťálu odrazily a rozlétly všemi směry s nemuzikálním cinkotem, zůstávali jsme zcela nehybní, všechny oči upřené na Alicina záda.
Moje první nelogická myšlenka byla, že na nás Alice něco hrála. Protože neexistovala žádná možnost, že by Alice vázu upustila náhodou. Měla jsem spoustu času, abych mohla sama přeskočit přes místnost a chytit tu vázu, kdybych nepředpokládala, že ji chytí ona sama. A jak vůbec mohla vypadnout z jejích rukou? Jejích zcela spolehlivých prstů...
Nikdy jsem neviděla upíra něco upustit náhodou. Nikdy.
A pak k nám Alice stála čelem,  kroutíc se tak rychle, že to ani nebylo možné.
Její oči byly napůl uzamčené tady a napůl v budoucnosti, široké, upřeně hledíc, naplňujíc její hubený obličej, dokud jej jak se zdálo nepřeplnily. Dívat se do jejích očí bylo jako dívat se zevnitř hrobu ven; byla jsem pohřbena v hrůze a zoufalství a utrpení jejího pohledu.
Slyšela jsem Edwarda lapat po dechu;  byl to zlomený a napůl přidušený zvuk.
"Co?" Jasper zavrčel, přiskočil k jejímu boku v rozmazaném uspěchaném pohybu, drtíc rozbité krystalky pod svýma nohama. Vzal ji za ramena a prudce s ní zatřásl. Tiše v jeho rukách žvatlala. "Co, Alice?"
Emmett se přesunul do mého periferního vidění, zuby vyceněné, zatímco jeho oči přeskočily směrem k oknu, očekávajíc útok.
Bylo tu jen ticho od Esme, Carlislea a Rose,  kteří byli zmrazení stejně jako já.
Jasper s Alicí znova zatřásl. "Co je to?"
"Jdou si pro nás," zašeptali zároveň Alice a Edward, perfektně synchronizovaní. "Všichni."
Ticho.
Pro jednou jsem to byla já,  kdo nejrychleji pochopil - protože něco v jejich slovech spustilo moje vlastní vize. Byla to jen vzdálená vzpomínka na sen - slabá, průhledná,  nezřetelná, jako bych se dívala skrz silný opar.... V mé mysli jsem viděla černou čáru přistupujíc ke mě, přízrak mé napůl zapomenuté lidské noční můry. V tom zahaleném obrázku  jsem nemohla vidět lesk jejich rubínových očí nebo záři jejich ostrých zubů, ale věděla jsem, kde by ten lesk měl být. . . .
Silnější než vzpomínka na ten pohled, však byla vzpomínka na ten pocit - ta trhající potřeba ochraňovat to drahocenné za mnou.
Chtěla jsem popadnout Renesmee do náruče, skrýt ji do mé kůže a vlasů, učinit ji neviditelnou. Ale ani jsem se nemohla otočit a podívat se na ni. Necítila jsem se jako kámen, ale jako led.  Poprvé od okamžiku, co jsem byla znovuzrozena upírem, jsem se cítila studená.
Sotva jsem slyšela potvrzení mých obav. Nepotřebovala jsem to. Už jsem to věděla.
"Volturiovi," zasténala Alice.
"Všichni," zaúpěl Edward ve stejnou chvíli.
"Proč?" zašeptala si Alice pro sebe. "Jak?"
"Kdy?" zašeptal Edward.
"Proč?" zazněla Esme ozvěnou.
"Kdy?" zopakoval Jasper hlasem podobným štěpení ledu.
Aliciny oči nemrkaly, jakoby je zakryl závoj; staly se zcela prázdnými. Jenom její ústa udržovala výraz zděšení.
"Ne dlouho," řekli s Edwardem zároveň. Pak promluvila sama. "V lese bude sníh, i ve městě. O něco déle než měsíc."
"Proč?" zeptal se tentokrát Carlisle.
Odpověděla mu Esme. "Musejí mít důvod. Možná, aby viděli . . ."
"To se netýká Belly," řekla Alice prázdně. "Přicházejí všichni - Aro, Caius, Marcus, všichni členové stráží, dokonce i manželky."
"Manželky nikdy neopouštějí věž," oponoval ji Jasper plochým hlasem. "Nikdy. Ani během jižní rebelie. Ani když se je Rumunští snažili sesadit z trůnu. Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti. Nikdy."
"Teď přicházejí," zašeptal Edward.
"Ale proč?" zopakoval Carlisle. "Nic jsme neudělali! A kdyby ano, co by jsme vůbec mohli udělat, že by to na nás uvrhlotohle?"
"Je nás tu tolik," odpověděl Edward bezvýrazně. "Chtějí si být jistí, že . . ." nedokončil to.
"To ale není odpověď na tu hlavní otázku! Proč?"
Cítila jsem, že znám odpověď na Carlislovu otázku a přesto jsem ji zároveň neznala. Renesmee byla ten důvod proč, tím jsem si byla jistá. Nějak jsem od samého začátku tušila, že si pro ni přijdou. Moje podvědomí mě varovalo ještě dříve, než jsem vůbec věděla, že ji nosím v sobě. Připadalo mi to teď zvláštně očekávané. Jako kdybych vždy věděla, že Volturiovy mi přijdou vzít moje štěstí.
Ale to stále neodpovídalo na tu otázku.
"Vrať se zpět, Alice," prosil Jasper. "Najdi, co to spustilo. Hledej."
Alice pomalu zavrtěla hlavou, její ramena poklesla. "Přišlo to zčista jasna, Jazzi. Nedívala jsem se na ně, dokonce ani na nás. Jen jsem se dívala po Irině. Nebyla, kde bych ji očekávala. . ." Aliciin hlas se ztratil, oči zase unášené pryč. Po dlouhou vteřinu se dívala do prázdna.
Její hlava sebou pak škubla, oči tvrdé jako kámen. Slyšela jsem, jak Edward popadal dech.
"Rozhodla se, že půjde za nimi," řekla Alice. "Irina se rozhodla, že vyhledá Volturiovy. A oni se pak rozhodnou... Je to, jakoby na ni čekali. Jako kdyby už byli rozhodnuti, jen čekali na ni. . . ."
Znovu se rozhostilo ticho, jak jsme to vstřebávali. Co by mohla Irina Volturiovým povědět, že to vyústí v Aliciny děsivé vize?
"Můžeme ji zastavit?" zeptal se Jasper.
"Není tu žádná možnost. Už je skoro tam."
"Co to dělá?" ptal se Carlisle, ale další diskuzi jsem nevěnovala pozornost. Soustředila jsem se jen na ten obrázek, který se pečlivě skládal dohromady v mé hlavě.
Představovala jsem si Irinu, stojící na skále, sledujíc. Co viděla? Upíra a vlkodlaka, kteří byli nejlepší kamarádi. Byla jsem zaměřená na tu představu, tu která by jistě vysvětlila její reakci. Ale to nebylo vše, co viděla.
Viděla také dítě. Neuvěřitelně překrásné dítě, jak se předvádí v padajícím sněhu, očividně více než lidské...
Irina.. osiřelá sestra... Carlile řekl, že ztráta jejich matky pro spravedlnost Volturiových učinila Tanyu, Kate a Irinu mnohem přísnějšími, co se týkalo záležitostí zákonů.
Jen před půl minutou to sám Jasper vyslovil: Dokonce ani když lovili nesmrtelné děti... Nesmrtelné děti - ta nevyslovitelná zhouba, to hrozivé tabu...
S Irininou minulostí, jak jinak si mohla vysvětlit to, co ten den na té louce viděla? Nebyla dostatečně blízko, aby slyšela Renesmeeino srdce, aby cítila ten žár jejího těla. Renesmeeina růžová líčka si mohla vysvětlit jen jako trik pro ostatní.
Nakonec, Cullenovi byli spojenci s vlkodlaky. Z jejího pohledu tohle možná znamenalo, že jsme se neštítili ničeho....
Irina, zatínajíc ruce  v sněhové divočině - nakonec ne truchlíc po Laurentovi, ale vědouc, že bylo její povinností udat Cullenovi, vědouc, co se jim stane, když to udělá. Očividně její svědomí zvítězilo nad stoletími přátelství.
A odezva Volturiových na takovéto porušení pravidel byla natolik automatická, že už to bylo rozhodnuto.
Otočila jsem se a přikryla jsem Renesmeeino spící tělíčko svým vlastním tělem, skrývajíc ji ve svých vlasech, schovávajíc svoji tvář v jejích vlnách.
"Zamyslete se nad tím, co to odpoledne shlédla," řekla jsem tiše, přerušujíc cokoliv, co chtěl Emmett říct. "Jak by Renesmee připadala někomu, kdo ztratil matku kvůli nesmrtelným dětem?"
Jakmile ostatním došlo, to co mě, vše znovu ztichlo.
"Nesmrtelné dítě," zašeptal Carlisle.
Cítila jsemm jak Edward vedle mě poklekl a obě nás objal.
"Ale ona se mýlí," pokračovala jsem. "Renesmee není jako tamty děti. Oni byly zmraženi, ale ona roste, tak moc každý den. Byli nekontrolovatelní, ale ona nikdy neublížila Charliemu nebo Sue, dokonce jim ani neukázala věci, které by je rozrušily. Ona se umí kontrolovat. Už teď je chytřejší než většina dospělých. Není žádný důvod...."
Blábolila jsem a čekala, že někdo vydechne úlevou, čekala jsem, že to ledové napětí v místnosti poleví, jakmile si uvědomí, že mám pravdu. Ale zdálo se, že v místnosti se ještě víc ochladilo. Nakonec se můj tichý hlas vytratil do ticha.
Po dlouhou chvíli nikdo nepromluvil.
Pak mi Edward zašeptal do vlasů. "Není to ten druh zločinu, kde by zasedl soud, lásko," řekl tiše. "Aro viděl Irinin důkaz v jejích myšlenkách. Přijdou, aby zničili, ne aby se dali přesvědčit."
"Ale oni se mýlí," trvala jsem si na svém.
"Nebudou čekat na to, až jim to ukážeme."
Jeho hlas byl stále tichý, jemný, sametový... a přesto ta bolest a prázdnota v jeho tóně byla nevyhnutelná. Jeho hlas byl jako předtím Aliciny oči - jako zevnitř kobky.
"Co můžeme dělat?" dožadovala jsem se.
Renesmee byla v mé náruči tak teplá a dokonalá, pokojně sníc. Tak moc jsem se bála o Renesmeein rychlý růst - bála jsem se, že bude žít něco málo přes desetiletí... Ta hrůza se teď zdála být ironická.
Něco málo přes měsíc...
Tohle byla ta hranice? Měla jsem více štěstí, než co většina lidí zakusí. Byl na světě nějaký přírodní zákon, který požadoval rovný díl štěstí a utrpení? Převažovala moje radost tu rovnováhu? Byli čtyři měsíce vše, co jsem mohla mít?
Byl to Emmett, kdo zodpověděl moji řečnickou otázku.
"Budeme bojovat," řekl klidně.
"Nemůžeme vyhrát," zamručel Jasper. Dokázala jsem si představit, jak by se tvářil, jak by se jeho tělo ochranitelsky napnulo okolo Alice.
"No, nemůžeme utíkat. Ne s Demetrim za zády." Emmett ze sebe vydal znechucený zvuk a já instinktivně věděla, že ho neštvalo pomyšlení na Volturiova stopaře, ale pomyšlení na útěk. "A nevím o tom, že nemůžeme vyhrát," řekl. "Je tu pár možností ke zvážení. Nemusíme bojovat sami."
Moje hlava se toho chytla. "Ale taky, Emmette, nemusíme Quileuty odsoudit k smrti!"
"Klid, Bello." Jeho výraz se nelišil od toho, když přemýšlel nad bojem s anakondou. Dokonce ani hrozba našeho zničení nemohla změnit Emmetův pohled na věc, vzrušení nad výzvou. "Nemyslel jsem smečku. Upřímně - myslíš si, že Jacob nebo Sam budou ignorovat vpád Volturiových? I kdyby se to netýkalo Nessie? Nemluvě o tom, že díky Irině teď Aro také ví o našem spojenectví se smečkou. Ale měl jsem na mysli naše další přátelé."
Carlisle jako moje ozvěna zašeptal: "Naše další přátelé taky nemusíme odsoudit k smrti."
"No, necháme je rozhodnout se," řekl Emmett uklidňujícím hlasem. "Neříkám, že s námi musí bojovat." Viděla jsem, jak mluvil, jak se v jeho hlavě ten plán sám zdokonaloval. "Když jen budou stát při nás, jen tak dlouho, aby Volturiovy zaváhali. Bella má nakonec pravdu. Když je přimějeme se zastavit a poslouchat. Třeba to smete všechny důvody k boji..."
Na Emmettově tváři se objevil náznak úsměvu. Překvapovalo mě, že mu ještě nikdo nevrazil. Já jsem chtěla.
"Ano," řekla Esme horlivě. "To dává smysl, Emmette. Vše, co potřebujeme, je, aby se Volturiovy na okamžik zastavili. Dost dlouho na to, aby nás vyslechli."
"Bude zapotřebí pěkná řádka svědků," řekla Rosalie nevrle, hlas ostrý jako sklo.
Esme souhlasně přikývla, jako by neslyšela ten sarkasmus v Rosaliině tónu. "Tolik od našich přátel můžeme požadovat. Jen svědectví."
"My bychom to pro ně udělali," řekl Emmett.
"Budeme muset být pečlivý na to, jak je požádáme," zašeptala Alice. Podívala jsem se na ní, její oči znova temně prázdné. "Bude jim to muset být ukázáno velice opatrně."
"Ukázáno?" zeptal se Jasper.
Alice a Edward oba shlédli, aby se podívali na Renesmee. Pak Aliciny oči znovu strnuly.
"Tanyaina rodina," řekla. "Siobhanin klan. Amunův. Někteří z nomádů - Garrett a Mary určitě. Možná Alistair."
"Co třeba Peter a Charlotte?" zeptal se Jasper napůl bázlivě, jakoby doufal, že odpověď bude ne a jeho starší bratr by mohl být ušetřen nadcházejícího masakru.
"Možná."
"Amazonští?" zeptal se Carlisle. "Kachiri, Zafrina a Senna?"
Alice se zdála být příliš ponořena ve svých vizích, aby hned odpověděla; nakonec se hrůzou otřásla a pak se její oči zatřepotaly zpět do přítomnosti. Setkala se s Carlisleovým pohledem na tu nejmenší část vteřiny a pak sklopila zrak.
"Nemůžu vidět."
"Co to bylo?" zeptal se Edward, šeptem naléhajíc. "Ta část v džungli. Půjdeme je tam hledat?"
"Nemůžu vidět," zopakovala Alice, nesetkávajíc se s jeho pohledem. Záblesk zmatku přeběhl Edwardovým obličejem. "Musíme se rozdělit a spěchat - dříve než se sníh udrží na zemi. Musíme sehnat kohokoliv budeme moci a dostat je sem." Znova plánovala. "Zeptej se Eleazara. Je tu více než jen nesmrtelné dítě."
Zatímco byla Alice v transu, padlo znova na dlouhou chvíli to zlověstné ticho. Když bylo po všem, pomalu zamrkala. Její oči byly divně matné navzdory tomu, že byla nepochybně v přítomnosti.
"Je tu toho tolik. Musíme si pospíšit," zašeptala.
"Alice?" zeptal se Edward. "Bylo to příliš rychlé - nerozuměl jsem tomu. Co bylo - ?"
"Nemůžu vidět!" vybuchla na něj. "Jacob je skoro tady!"
Rosalie vykročila směrem ke dveřím. "Vypořádám se s - "
"Ne, nech ho vejít," řekla Alice rychle, hlas ji stoupal do výšek s každým dalším slovem. Vzala Jaspera za ruku a začala jej tahat k zadním dveřím. "Uvidím lépe, když budu dál taky od Nessie. Musím jít. Opravdu se potřebuji soustředit.  Potřebuji vidět vše, co mohu. Musím jít. Pojď Jaspere, není času nazbyt!"
Všichni jsme slyšeli Jacoba na schodech. Alice netrpělivě škubla Jasperovou rukou. Rychle ji následoval, jeho oči byly zmatené, stejně tak jako Edwardovy. Vyřítili se ze dveří do stříbrné noci.
"Pospěšte si!" křičela na nás. "Musíte je všechny najít!"
"Najít co?" ptal se Jacob, zavíraje za sebou vstupní dveře. "Kam Alice šla?"
Nikdo neodpověděl; všichni jsme jen zírali.
Jacob setřásl ze svých vlasů vodu a protáhl ruce rukávy košile, oči upřené na Renesmee. "Hej, Bello! Myslel jsem, že už budete touhle dobou pryč..."
Konečně na mě pohlédl, zamrkal a pak jen zíral. Sledovala jsem jeho výraz, jakmile na něj atmosféra v místnosti začala působit. Rychle se podíval dolů, oči doširoka otevřené na tu mokrou skvrnu na podlaze, rozházené růže, kousky vázy. Jeho prsty se chvěly.
"Co?" zeptal se energicky. "Co se stalo?"
Nevěděla jsem, kde začít. Nikdo jiný taky nebyl schopen najít slova.
Jacob překročil místnost třemi dlouhými kroky a padl na kolena vedle mě a Renesmee. Cítila jsem, jak ten hněv setřásá ze svého těla, jak strach prostupoval dolů jeho pažemi, až do jeho třesoucích se rukou.
"Je v pořádku?" naléhal, dotýkaje se jejího čela, skláněje hlavu, jak poslouchal její srdce. "Nezahrávej si se mnou, Bello, prosím!"
"Nic není v nepořádku s Renesmee," vymáčkla jsem ze sebe, slova se mi zlomila v podivných místech.
"Pak s kým?"
"S námi všemi, Jacobe," zašeptala jsem. A v mém hlase to bylo taky - ten zvuk jakoby zevnitř hrobu. "Je po všem. My všichni jsme odsouzeni zemřít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama