Rozbřesk - 6. Rozptýlení

10. srpna 2010 v 0:09 | xoxo ♥
Moje obveselení se na ostrově Esme stalo prioritou číslo jedna. Potápěli jsem se (dobře, já se potápěla, zatímco on se vychloubal jeho schopností na neurčitě dlouho zadržet dech). Prozkoumávali jsme malou džungli, která se rozprostírala kolem nízkého skalnatého vrcholku. Byli jsme se podívat na papoušky žijící v korunách stromů na jižním konci ostrova. Pozorovali jsme západ slunce na západní skalnatém pobřeží. Plavali jsme s delfíny, kteří si hrály v teplé, mělké vodě. Nebo přinejmenším já; když byl ve vodě Edward, delfíni zmizel jakoby byl poblíž žralok.
Věděla jsem, o co jde. Snažil se mě udržet zaneprázdněnou, roztržitou, abych nemohla pokračovat v přemlouvání ohledně sexu. Kdykoli jsem s ním o tom zkusila mluvit, ulehčujíc to jedním z milionu DVD promítaných na obrovské plazmové televizi, vylákal mě ven z domu pomocí kouzelných slov jako korálové útesy, podmořské jeskyně a mořské želvy. Celý den jsme byli v neustálém pohybu, takže když konečně zašlo slunce, byla jsem naprosto vyhladovělá a vyčerpaná.
Každý večer mi během večere únavou padala hlava do talíře; jednou jsem dokonce usnula přímo na stole a on mě musel donést do postele. Součástí toho bylo také, že pro mě Edward pokaždé přichystal příliš mnoho jídla, ale já po všem tom celodenním plavání a šplhání byla tak hladová, že jsem toho většinu snědla. A potom, plná a utahaná, jsem jen stěží mohla udržet otevřené oči. Nesporně dokonalý plán.
Vyčerpanost mým pokusům o přemlouvání moc nepomáhala. Ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem zdůvodňovat, naléhat i naříkat, všechno bezúspěšně. Většinou jsem odpadla, ještě předtím než jsem na něj skutečně mohla začít tlačit. A potom se moje sny zdály tak skutečné - převážně noční můry nabíraly na realističnosti, odhadovala jsem že díky příliš jasným barvám ostrova - že jsem se probouzela unavená a nezáleželo na tom, jak dlouho jsem spala.
Asi po týdnu stráveném na ostrově jsem se rozhodla zkusit kompromis. To nám v minulosti už pomohlo.
Teď jsem spávala v modrém pokoji. Lidé na úklidu měli přijít až následující den, takže bílý pokoj byl stále zahalen sněžnou přikrývkou. Modrý pokoj byl menší a postel rovněž. Zdi byly tmavé, obložené dřevem, a všechny doplňky z luxusního modrého hedvábí.
Chtěla jsem si na spaní obléct něco z kolekce Alicina spodního prádla - které nebylo tak odhalující v porovnání s úspornými bikinkami, které mi zabalila. Přemítala jsem, jestli měla vizi, proč bych takové věci chtěla a otřásla se v rozpacích z té myšlenky.
Vyrazila jsem pomalu v lehkém saténu obávající se, že odhalováním své kůže bych mohla věci ještě zhoršit, ale schopná vyzkoušet všechno. Edward vypadal, že si ničeho nevšimnul, jako bych měla oblečené to stejné staré pyžamo, které jsem nosila doma.
Modřiny teď už nebyly tak hrozné - na některých místech zežloutly a jinde už zmizely úplně - takže když jsem se dneska večer připravovala v koupelně, vytáhla jsem jeden z děsivějších kousků prádla. Bylo černé, jemné a přepadaly mě v něm rozpaky, dokonce i když tu ještě nebyl. Dávala jsem si pozor, abych se nepodívala do zrcadla předtím, než se vrátím do ložnice. Nechtěla jsem ztratit odvahu.
S potěšením jsem sledovala jeho na vteřinu vytřeštěné oči, než znovu ovládl svůj výraz.
"Co myslíš?" zeptala jsem se a otočila se okolo své osy, aby mě mohl vidět ze všech úhlů.
Odkašlal si. "Vypadáš nádherně. Jako ostatně vždycky."
"Díky," řekla jsem trochu nevrle.
Byla jsem příliš unavená, než abych oddalovala ulehnutí do měkké postele. Obmotal kolem mě ruce a přitáhl si mě na hrudník, ale to nebylo nic nového - bylo moc horko na to, abych spala bez blízkosti jeho chladného těla.
"Dohodneme se," řekla jsem ospale.
"Nebudu se s tebou na ničem domlouvat," odpověděl.
"Ještě si ani neslyšel, co nabízím."
"Na tom nezáleží."
Povzdechla jsem si. "Sakra. A já vážně chtěla… No dobře."
Protočil oči.
Zavřela jsem ty svoje a nechala nahozenou návnadu. Zívla jsem.
Trvalo to jenom minutu - ne dost dlouho na to, abych vytuhnula.
"Tak dobře. Co by jsi chtěla?"
Na vteřinu jsem pevně zkousla, bojujíc s úsměvem. Jestli tu bylo něco, čemu nedokázal odolat, bylo to příležitost něco mi dát.
"No, přemýšlela jsem… Vím, že se předpokládá, že celá ta věc s Dartmouthem bude jen krytí, ale upřímně, jeden semestr na vysoké by mě pravděpodobně nezabil," řekla jsem, opakujíc slova, co kdysi sám řekl, když se mě snažil přesvědčit, abych odvolala svoji přeměnu na upíra. "Vsadím se, že Charlie by byl z vysokoškolských příběhů nadšený. Samozřejmě že by mohlo být trapné, kdybych tam nevydržela. Ale stejně… osmnáct, devatenáct. To vážně není tak velký rozdíl. Není to jako by mi měli příští rok narůst krkavčí nohy."
Dlouho byl ticho. Potom řekl tiše: "Můžeš počkat. Můžeš zůstat člověkem."
Vyplázla jsem jazyk a zavrhla tak jeho návrh.
"Proč mi tohle děláš?" procedil skrz zuby rozzlobeně. "Není to dost těžké už i bez toho?" Samou zlostí mě chytil za lem prádla a na chvilku jsem myslela, že ho roztrhne. Jeho ruce se opět uvolnily. "Na tom nezáleží. Nebudu se s tebou na ničem domlouvat."
"Chci jít na vysokou."
"Ne, nechceš. A není nic, kvůli čemu by stálo za to znovu riskovat tvůj život. To je cena za tvoje zranění." 
"Ale já tam chci jít. Dobře, není to úplně vysoká, co chci - chci být člověkem ještě trochu déle."
Zavřel oči a nadechl se nosem. "Mateš mě, Bello. Neměli jsme tuhle hádku už milionkrát a ty si pokaždé neprosila, že chceš být upírem okamžitě?"
"Ano, ale… teď mám důvod, který jsem předtím neměla, pro to být člověkem."
"Jaký?"
"Hádej," řekla jsem a nadzvedla se z polštářů, abych ho políbila.
Políbil mě nazpátek, ale ne způsobem, který by mě přesvědčil, že jsem vyhrála. Bylo to spíš jakoby byl jenom opatrný, aby neranil moje city; naprosto, nesnesitelně se kontroloval. Po chvíli mě od sebe jemně odstrčil a znovu položil na hruď.
"Jsi tak lidská, Bello. Ovládaná svými hormony." Usmál se pro sebe.
"To je přesně ono, Edwarde. Líbí se mi tahle část lidství. Ještě se jí nechci vzdát. Nechci čekat roky jako krvežíznivý novorozený než se ke mně nějaká část tohohle vrátí."
Zívla jsem a on se usmál.
"Jsi unavená. Spi, lásko." Začal broukat ukolébavku, kterou složil, když jsme se poprvé setkali.
"A já se divím, proč jsem tak utahaná," zamumlala jsem sarkasticky. "Tohle musela být součást tvého plánu."
Zachechtal se a vrátil se k pobrukování.
"Na to, jak bývám unavená, bych měla spávat lépe."
Přetnul svoji píseň. "Spíš jako zabitá, Bello. Od té doby, co jsme tady, si neřekla ani slovo. Kdybys nechrápala, bál bych se, jestli jdi neupadla do kómatu."
Ignorovala jsem tu chrápací část; nechrápala jsem. "Neházela jsem sebou? To je zvláštní. Obvykle když mám noční můry, převaluju se přes celou postel. A křičím."
"Ty míváš noční můry?"
"Dost živé. To proto jsem tak unavená." Zívla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsem o nich celou noc nemluvila."
"O čem se ti zdá?"
"Tak různě - ale jsou svým způsobem všechny stejné, však víš, kvůli těm barvám."
"Barvám?"
"Všechno je tady tak jasné a skutečné. Obvykle když sním, tak o tom vím. Ale s těmihle nevím, že spím. To je dělá děsivější."
Když znovu promluvil, zněl znepokojeně. "Co tě děsí?"
Nepatrně jsem se otřásla. "Většinou…" Zaváhala jsem.
"Většinou?" pobízel mě k pokračování.
Nebyla jsem si jistá proč, ale nechtěla jsem mu říct o dítěti ve svých neustále se vracících nočních můrách; na mém osobním strachu bylo něco soukromého. Takže namísto toho, abych mu to plně vylíčila, sdělila jsem mu jen jeden prvek z mnoha. Rozhodně dostačujících na vyděšení mě nebo kohokoli jiného.
"Volturiovi," zašeptala jsem.   
Těsněji mě objal. "Už nás nebudou obtěžovat. Brzo se staneš nesmrtelnou a už k tomu nebudou mít důvod."
Nechala jsem ho uklidnit mě, cítíc se mírně provinile, že nepochopil. Noční můry nebyly přesně takové. Nebylo to, že bych se bála o sebe - bála jsem se o toho chlapce.
Nebyl to ten stejný chlapec jako v prvním snu - upíří dítě s krvavýma očima sedící na hromadě mrtvých lidí, které jsem milovala. Tento chlapec, o kterém se mi za uplynulý týden čtyřikrát zdálo, byl rozhodně člověk; jeho tváře se červenaly a jeho oči byly světle zelené. Ale přesně jako to jiné dítě, se třásl strachem a zoufalstvím, když ho Volturiové obklíčili.
V tomto snu bylo obojí, nové i staré, a já jednoduše musela ochránit to neznámé dítě. Nebyla žádná jiná možnost. Ale věděla jsem, že selžu.
Pozoroval zármutek zračící se mi v obličeji. "Jak ti můžu pomoci?"
Setřásla jsem to ze sebe. "Jsou to jenom sny, Edwarde."
"Chceš, abych ti zpíval? Klidně budu zpívat celou noc, pokud to zažene tvoje špatné sny."
"Nejsou všechny tak špatné. Některé jsou hezké. Tak… barevné. Pod vodou, s rybami a korály. Vypadá to, jakoby se to vážně dělo - nevím, že sním. Možná že tenhle ostrov je ten problém. Všechno je tu tak zářivé."
  "Chceš jet domů?"
"Ne. Ne, ještě ne. Můžeme zůstat ještě o chvilku déle?"
"Můžeme zůstat jak dlouho jen budeš chtít, Bello," slíbil mi.
"Kdy začíná semestr? Předtím jsem tomu nevěnovala pozornost."
Povzdechl si. Možná že znovu začal pobrukovat, ale usnula jsem dřív, než jsem si tím mohla být jistá.

S trhnutím jsem se probudila do tmy. Můj sen byl příliš skutečný… tak živý, tak intenzivní… Hlasitě jsem lapala po dechu, zmatená potemnělou místností. Jenom před vteřinou to vypadalo, že jsem pod oslnivým sluncem.
"Bello?" zašeptal Edward, pevně mě objal a jemně se mnou zatřásl. "Jsi v pořádku, lásko?"
Oddechla jsem si. Jenom sen. Ne skutečnost. K mému naprostému úžasu se mi z očí bez varování vylily slzy a brázdily si cestu po mých tvářích.
"Bello!" řekl - hlasitěji a naléhavěji. "Co se děje?"
Utřel mi z rozpálených tváří slzy, ale další okamžitě zaujaly jejich místo.
"Byl to jenom sen." Nemohla jsem zadržet vzlyky, které mi lámaly hlas. Moje slzy postrádaly smysl, ale nemohla jsem ovládnout enormní zármutek, který mě svíral. Tak moc jsem si přála, aby ten sen byl skutečný.
"Už je dobře, lásko, jsi v pořádku. Jsem tady." Houpal mě v náručí, aby mě ukonejšil. "Měla jsi další noční můru? Nebylo to skutečné, nebylo to skutečné."
"Noční můru ne." Zatřásla jsem hlavou a hřbetem ruky si protřela oči. "Byl to krásný sen." Můj hlas se znovu zlomil.
"Tak proč pláčeš?" zeptal se zmateně.
"Protože jsem se probudila," naříkala jsem, těsně mu ovinula ruce kolem krku a vzlykala mu do kůže na krku.
Krátce se mé logice zasmál, ale znělo to napjatě a znepokojeně.
"Všechno je v pořádku, Bello. Zhluboka dýchej."
"Bylo to tak skutečné," brečela jsem. "Chtěla jsem, aby to bylo skutečné."
"Povez mi o tom," naléhal. "Možná to pomůže."
"Byli jsme na pláži…" Hlas mi selhal. Odtáhla jsem se od něj, abych mu mohla očima plnýma slz pohlédnout do dychtivého andělského obličeje, zastíněného temnotou. Napjatě jsem na něj zírala, zatímco můj bezdůvodný žal začal ustupovat. 
"A?" vybídl mě k pokračování.
Zamrkala jsem, abych z očí vyhnala překážející slzy. "Oh, Edwarde…"
"Řekni mi to, Bello," prosil, oči zmítané obavami z bolesti v mém hlasy.
Ale já nemohla. Místo toho jsem sevřela ruce kolem jeho krku a horečně uzamčena jeho rty svými. Nebyla to touha - nýbrž naléhavá potřeba ukázat mu příčinu své bolesti. Jeho odpověď byla stejná jako vždycky, ale rychle ji následovalo jeho odmítnutí.
Bojoval se mnou se tak jemně, jak v jeho úžasu dokázal, držíc mě za ramena v bezpečné vzdálenosti od sebe.
"Ne, Bello," trval na svém, dívajíc se na mě jakoby se obával, že jsem se zbláznila.
Poraženecky jsem spustila paže, bizardní slzy mi čerstvým přívalem zalily tvář a z hrdla se mi draly nové vzlyky. Měl pravdu - musela jsem být šílená.
Zmučeně se na mě zahleděl.
"O-o-o-omlouvám se," vzlykala jsem.
Přitáhl si mě na mramorovou hruď a pevně mě objal.
"Já nemůžu, Bello, nemůžu!" naříkal zoufale.
"Prosím," žebrala jsem mu tlumeně do kůže. "Prosím, Edwarde?"
Nemohla jsem říct, jestli se pohnul, protože mi slzy třásly hlasem, nebo jestli nebyl připravený dohodnout se, když jsem tak z nenadání zaútočila, nebo jestli byly jeho potřeby v tu chvíli jednoduše stejně nesnesitelné jako moje vlastní. Ale cokoli to způsobilo, se vzdávajícím se povzdechem si přitáhl moje rty zpět na ty jeho.
A my pokračovali, kde můj sen skončil.

Když jsem se ráno probudila, zůstala jsem nehybně ležet a snažila se zhluboka oddechovat. Bála jsem se otevřít oči.
Ležela jsem Edwardovi na hrudi, ale nehýbal se, dokonce jsem kolem sebe neměla ani obmotané jeho ruce. To bylo špatné znamení. Bála jsem se ukázat, že jsem vzhůru a čelit jeho hněvu - nezáleželo na tom, ke komu bude dnes směřovaný.
Opatrně jsem pootevřela oči a nakukovala skrz řasy. Strnule se díval vzhůru na tmavý strop, ruce složené pod hlavou. Zvedla jsem se na loktu, takže jsem mu lépe viděla do tváře. Byla klidná, bezvýrazná.
"Do jak velkých potíží jsem se dostala?" zeptala jsem se potichu.
"Obrovských," řekl, ale sklonil hlavu a škodolibě se usmál.
Oddechla jsem si. "Omlouvám se," řekla jsem. "Nemínila jsem… No, nevím přesně, co to včera v noci bylo." Zatřásla jsem hlavou při vzpomínce na nesmyslné slzy a zdrcující zármutek.
"Nikdy jsi mi neřekla, o čem sníš."
"Nejspíš ne - ale tak nějak jsem ti to spíš ukázala." Nervózně jsem se zasmála.
"Oh," řekl. Jeho oči se rozšířily a potom zamrkal. "Zajímavé."
"Byl to překrásný sen," zamumlala jsem. Nekomentoval to, takže jsem se o několik vteřin později zeptala: "Je mi odpuštěno?"
"Přemýšlím o tom."
Posadila jsem se, plánujíc sebe sama zkontrolovat - přinejmenším jsem neviděla žádné peří. Ale když jsem se pohnula, pohltila mě zvláštní vlna závrati. Zavrávorala jsem a spadla zpátky do polštářů.
"Wow… motá se mi hlava."
V té chvíli jsem kolem sebe měla jeho ruce. "Dlouho si spala. Dvanáct hodin."
"Dvanáct?" To nebylo možné.
Zatímco jsem mluvila, zběžně jsem se přelétla pohledem, snažíc se být nenápadná. Vypadala jsem v pořádku. Modřiny na mých rukou byly stále žluté, týden staré. Zkusmo jsem se protáhla. Cítila jsem se dobře. No, vlastně momentálně víc než dobře.
"Už jsi dokončila prohlídku?"
Stydlivě jsem přikývla. "Vypadá to, že všechny polštáře přežily."
"Naneštěstí nemůžu říct to stejné o tvé, ehm, noční košili." Kývl k patě postele, kde bylo po hedvábném povlečení rozházeno několik kusů černé látky. 
"Taková škoda," řekla jsem. "Tahle se mi líbila."
"Mě taky."
"Jaké jsou další oběti?" zeptala jsem se bojácně.
"Budu muset Esme koupit novou postel," přiznal a ohlídl se za ramena. Následovala jsem jeho pohled a spatřila obrovské kusy dřeva, které byly viditelně urvané z levé strany průčelí postele.
"Hmm." Zamračila jsem se.  "Nemyslíš, že jsem to měla slyšet?"
"Zvykneš být mimořádně nevšímavá, když tvoji pozornost upoutá něco jiného."
"Byla jsem trochu zaneprázdněná," přiznala jsem a zrudla.
Dotkl se mých červenajících se tváří a povzdechl si. "Tohle mi bude opravdu chybět."
S obavami jsem se mu podívala do obličeje, hledajíc jakoukoli známku hněvu nebo výčitek. Vrátil mi můj upřený pohled, jeho výraz byl klidný, ale jinak nečitelný.
"Jak se cítíš?"
Rozesmál se."
"Co?" nechápala jsem.
"Tváříš se tak provinile - jako bys spáchala nějaký zločin."
"Cítím se provinile," zamumlala jsem.
"Tak jsi svedla svého povolného manžela. To není hrdelní zločin."
Škádlil mě.
Tváře se mi zapálili. "Svedla je mírně zavádějící."
"Možná že jsem to řekl špatně," připustil.
"Nezlobíš se?"
Žalostně se usmál. "Nezlobím se."
"Jak to že ne?"
"No…" odmlčel se. "Zaprvé, jsem ti neublížil. Tentokrát bylo snazší se kontrolovat." Znovu se podíval po zničené posteli. "Možná protože jsem měl lepší představu, co očekávat."
Na tváři se mi roztáhl úsměv plný naděje. "Říkala jsem ti, že to je celé jen o praxi."
Protočil oči.
Zakručelo mi v břichu a on se začal smát. "Čas na snídani pro člověka?" zeptal se.
"Prosím," řekla jsem a vyskočila z postele. Pohybovala jsem se příliš rychle a opilecky zavrávorala, než jsem opět nabyla rovnováhu.
Chytil mě, než jsem mohla vrazit do stolku.
"Jsi v pořádku?"
"Jestli nebudu v příštím životě lepé fyzicky nadaná, budu se dožadovat vrácení peněz."
To ráno jsem si vařila sama, osmažila si nějaká vajíčka - byla jsem příliš hladová, než abych chystala něco složitějšího. Nedočkavě jsem vyprázdnila talíř během několika krátkých minut.
"Od kdy jíš volská oka?" zeptal se.
"Od teď."
"Víš vůbec, kolik vajíček jsi za uplynulý týden měla?" Otevřel koš na odpadky pod umyvadlem - byl plný prázdných modrých krabiček.
"Příšerné," řekla jsem, po tom co jsem spolkla horké sousto. "Tohle místo je zaneřáděné mou chutí k jídlu."A mými sny a pochybnou rovnováhou. "Ale líbí se mi tu. Měli bychom asi odjet brzo, abych se dostavili na Dartmouth včas, že? Nejspíš si budeme muset najít nějaký byt a tak podobně."
Posadil se vedle mě. "Už můžeš toho vysokoškolského nadšení nechat - dostala jsi, co jsi chtěla. A neuzavřeli jsme žádnou dohodu, takže to není tvoje povinnost."
Odfkla jsem. "Nepředstírala jsem to, Edwarde. Nechci strávit svůj zbytý čas plánováním, jako to dělají někteří lidé. Copak asi dneska Belle oblečeme?" řekla jsem, snažíc se napodobit jeho hlas. Nestydatě se rozesmál. "Vážně chci ještě chvíli zůstat člověkem." Předklonila jsem se a přitiskla mu ruce na obnažený hrudník. "Ještě toho nemám dost."
Podezřívavě se na mě podíval. "Tohohle?" zeptal se, chytíc mi ruce, které se pohybovaly dolů po jeho břiše. "Sex byl celou tu dobu klíč k úspěchu?" Protočil oči. "Proč mě to jenom nenapadlo?" zamumlal sarkasticky. "Mohl jsem si ušetřit hodně hádek."
Rozesmála jsem se. "Jo, nejspíš jo."
"Ty jsi tak lidská," řekl znovu.
"Já vím."
Na tváři se mu objevil náznak úsměvu. "Takže jdeme na Dartmouth? Opravdu?"
"Pravděpodobně neprolezu ani prvním semestrem."
"Budu tě doučovat." Teď už se skutečně usmíval. "Vysokou si zamiluješ."
"Myslíš, že takhle pozdě seženeme nějaký byt?"
Ušklíbl se, vypadajíc trochu provinile. "Tak nějak už tam dům vlastně máme. Jen tak pro jistotu."
"Koupil jsi dům?"
"Nemovitost je dobrá investice."
Nadzvedla jsem obočí, ale nakonec to nechala plavat. "Tak to jsme potom připravení."
"Musím dávat pozor, jestli chceme udržet tvoji "před fázi" ještě o trochu déle…"
"Ano, nebe zařídilo, že potřebuju ochranu před tanky."
Ušklíbl se.
"Jak dlouho můžeme zůstat?" zajímala jsem se.
"Času máme dost. Několik dalších týdnů, jestli budeš chtít. A potom můžeme navštívit Charlieho, než odjedeme do New Hampshireu. Mohly bychom strávit Vánoce s Renée…"
Vykresloval svými slovy velice šťastnou bezprostřední budoucnost, bezbolestnou pro všechny zúčastněné. Jacobův šuplík, do té doby zapomenutý, zarachotil a já poupravila myšlenku - pro skoro všechny.
Tohle mi to neulehčovalo. Teď, když jsem objevila, jak naprosto úžasné může být člověkem, mě lákalo nechat svoje plány plavat. Osmnáct nebo devatenáct, devatenáct nebo dvacet… Skutečně na tom záleží? Za rok se přece tolik nezměním. A být člověkem s Edwardem po boku… Volba byla ze dne na den složitější.
"Několik týdnů," souhlasila jsem. A potom, protože se mi zdálo, že nemáme dost času, jsem dodala, "Přemýšlela jsem - pamatuješ, co jsem říkala o té věci s praxí?"
Začal se smát. "Mohla by si s tímhle nápadem chvilku počkat? Slyším loď. Museli přijet uklidit."
Chtěl, abych s tím chvilku počkala. Takže to znamená, že mě od zdokonalování se nebude odrazovat? Usmála jsem se.
"Dovol mi vysvětlit Gustavovi nepořádek v bílém pokoji, a potom můžeme jít ven. Je tu hezké místo na jihu v džungli - "
"Nechci jít ven. Dneska se odmítám táhnout přes celý ostrov. Chci zůstat tady a pustit si film."
Semknul rty, zkoušíc se nezačít smát mému otrávenému tónu. "Dobře, cokoli chceš. Proč nějaký nevybereš, zatímco půjdu otevřít dveře?"
"Neslyšela jsem klepání."
Natočil hlavu stranou a poslouchal. O půl vteřiny později se ozvalo tiché, nesmělé klepnutí na dveře. Vycenil na mě zuby a zamířil do haly.
Prohrabovala jsem se přihrádkami pod velkou televizí a začala prozkoumávat názvy. Měli tu víc filmů než v půjčovně.
Zaslechla jsem Edwardův tichý, sametový hlas, když procházel halou a bavil se s někým plynulou portugalštinou. Jiný, hrubší, lidský hlas mu odpovídal stejným jazykem.
Edward je vedl do pokoje, ukazujíc cestou ke kuchyni. Dva obyvatelé Brazílie vedle něho vypadali neuvěřitelně malí a tmaví. Jeden z nich byl zavalitý muž a druhý vychrtlá žena, ale obou obličeje zdobily vrásky. Edward na mě ukázal s hrdým úsměvem a já zaslechla svoje jméno doprovázené záplavou neznámých slov. Nepatrně jsem zčervenala, když jsem pomyslela na ochmýřený nepořádek v bílém pokoji, se kterým se brzy setkají. Malý muž se na mě zdvořile usmál.
Ale ta vychrtlá žena, s kůží čokoládové barvy, se neusmívala. Zírala na mě se směsicí šoku, obav, ale nejvíce ze všeho strachu. Než jsem mohla zareagovat, Edward jim dal pokyn, aby ho následovali do slepičino kurníku a byli pryč.
Když se znovu objevil, byl sám. Rychle přešel ke mně a ovinul mi ruce kolem pasu.
"Co je s ní?" zašeptala jsem naléhavě, pamatujíc si její zděšený výraz.
Nevzrušeně pokrčil rameny. "Kaure je Indiánka, patří do kmene Ticuna. Je příšerně pověrčivá - nebo ty by si to mohla nazvat spíš informovaná - na někoho, kdo žije v novodobém světě. Tuší, kdo jsem, nebo je přinejmenším docela blízko." Stále nezněl znepokojeně. "Mají tady jejich vlastní pověsti. Libishomen - krev-pijící démon, který loví výhradně krásné ženy." Potěšeně se na mě podíval.
Výhradě krásné ženy? Dobře, to byl druh lichotky.
"Vypadala vyděšeně," řekla jsem.
"To je - ale hlavně se bojí o tebe."
"Mě?"
"Obává se, proč tě tady mám tak samotnou." Ďábelsky se usmál a podíval se na stěnu z filmů. "Proč jsi pro nás nevybrala nějaký film? To je přece přijatelná lidská věc, kterou můžeme dělat."
"Jasně, jsem si jistá, že film ji přesvědčí, že jsi člověk." Zasmála jsem se, položila mu ruce kolem krku a stoupla si na špičky. Sklonil se, žabych ho mohla políbit. Jeho ruce se kolem mě utáhly, zvedajíc mě z podlahy, aby se nemusel ohýbat.
"Film, schfilm," mumlala jsem, když se jeho rty pohybovaly dolů po mém krku, a laskala ho v bronzových vlasech.
Potom jsem zaslechla zajíknutí se a on mě neočekávaně postavil na zem. Kaure stála zmrazená v hale, ve vlasech peří, a velký pytel ještě z více peřím ruce, s výrazem naprostého zděšení. Zírala na mě, jako bych měla utéct, a já zčervenala a sklopila oči k podlaze. Uvědomila si, co dělá a zamumlala něco, co i napříč neznámému jazyku, byla nepochybně omluva. Edward se usmál a odpověděl jí přátelským hlasem. Odvrátila od nás temné oči a pokračovala v cestě.
"Myslela si, co si myslím, že si myslela, že ano?" zamumlala jsem. Rozesmál se nad mojí zamotanou větou. "Ano."
"Tady," řekla jsem, natáhla se do přihrádky a popadla film. "Pusť tohle a můžeme předstírat, že se díváme."
Byl to starý muzikál se smějícími se tvářemi a načechranými šaty na obalu.
"Opravdu hodné líbánek," odsouhlasil Edward.
Zatímco herci na obrazovce tancovali na svižnou úvodní píseň, svalila jsem se na pohovku a přitulila se k Edwardovi.
"Vrátíme se teď zpátky do bílého pokoje? Zajímala jsem se.
"Nevím… Už jsem rozbil postel v jiném pokoji - možná že když omezíme ničení jen na jedno místo v domě, Esme nás sem ještě někdy pozve."
Zeširoka jsem se usmála. "Takže nastane ještě víc ničení?"
Výraz mé tváře ho rozesmál. "Myslím, že možná bude bezpečnější, když si to předem promyslíme, než abych čekal, až se na mě znovu vrhneš."
"Uvidíme," souhlasila uvolněně, ale krev mi v žilách pulzovala jako o závod.
"Děje se něco s tvým srdcem?"
"Ani nápad. Jsem zdravá jako řípa." Odmlčela jsem se. "Chceš jít prozkoumat zónu na ničení?"
"Možná by bylo víc zdvořilé počkat, dokud nebudeme sami. Ty si možná nevšimneš, jak trhám nábytek na kusy, ale je by jsem pravděpodobně vyděsil."
Po pravdě už jsem zapomněla, že v domě jsou ještě další lidé. "Čert aby to vzal."
Gustavo a Kaure se přesunovali rychle skrz dům, zatímco já netrpělivě čekala až skončí a snažila se věnovat pozornost žili-šťastně-až-na-věky na obrazovce. Začala jsem usínat - přestože jsem podle Edwarda prospala půl dne - když mě polekal hrubý hlas. Edward, chovající mě v náručí, odpověděl Gustavovi plynulou portugalštinou. Gustavo kývl a rychle odešel předními dveřmi.
"Jsou hotovi," řekl mi Edward.
"Takže to znamená, že jsme sami?"
"Co takhle dát si nejdřív oběd?" navrhl.
Kousla jsem se do rtu, zmítaná nerozhodností. Byla jsem pořádně hladová. Znal můj obličej tak dobře, že ani nevadilo, že mi nedokázal číst myšlenky.     
"Tohle se nám vymyká z rukou," stěžovala jsem si, když jsem se konečně cítila plná.  
  "Chceš si jít dneska odpoledne zaplavat s delfíny - spálit kalorie?" zeptal se.
"Možná později. Mám lepší nápad na pálení kalorií."
"Jakýpak?"
"No, zůstalo tu ještě nechutné množství postelí-"
Ale nedokončila jsem to. Už mě zvedal do náručí a jeho rty umlčely ty moje, když mě nadlidskou rychlostí nesl do modrého pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama