Stmívání - 12. Balancování

6. srpna 2010 v 17:23 | xoxo ♥
"Billy!" zavolal Charlie, jakmile vystoupil z auta.
Otočila jsem se k domu a pokynula Jacobovi, zatímco jsem se skláněla pod verandu. Slyšela jsem Charlieho, jak je za mnou hlasitě zdraví.
"Budu dělat, že jsem tě za tím volantem neviděl, Jacobe," pokáral ho nesouhlasně.
"My v rezervaci dostáváme řidičák brzo," odpověděl Jacob, zatímco já jsem odemykala dveře a rozsvěcovala světlo na verandě.
"To určitě," smál se Charlie.
"Musím se nějak přemisťovat." Snadno jsem rozeznala Billyho zvučný hlas, navzdory těm rokům. Jeho zvuk ve mně najednou vzbudil pocit, že jsem mladší, ještě dítě.
Šla jsem dovnitř, nechala za sebou dveře otevřené a rozsvítila jsem, než jsem si pověsila bundu. Pak jsem stála ve dveřích a dívala se úzkostlivě, jak Charlie a Jacob pomáhají Billymu z auta na invalidní vozík.
Ustoupila jsem z cesty, jak ti tři spěchali dovnitř a setřásali déšť.
"To je překvapení," říkal Charlie.
"Už je pozdě," odpověděl Billy. "Doufám, že nejedeme nevhod." Jeho tmavé oči zase šlehly ke mně, jejich výraz byl nečitelný.
"Ne, je to skvělé. Doufám, že můžete zůstat na zápas."
Jacob se zakřenil. "Myslím, že takový je plán - nám se televize minulý týden rozbila."
Billy se zašklebil na syna. "A Jacob se samozřejmě nemohl dočkat, až zase uvidí Bellu," dodal. Jacob se zamračil a sklopil hlavu, zatímco já jsem potlačovala osten výčitky. Možná jsem byla na pláži až moc přesvědčivá.
"Máte hlad?" zeptala jsem se a otočila se ke kuchyni. Nemohla jsem se dočkat, až budu moct uniknout Billyho pátravému pohledu.
"Nejedli jsme, než jsme jeli," odpověděl Jacob.
"A co ty, Charlie?" zavolala jsem přes rameno, jak jsem mizela za rohem.
"Jasně," odpověděl, jeho hlas se přesouval směrem k obývacímu pokoji a televizi. Slyšela jsem Billyho vozík, jak ho následuje.
Sendviče s grilovaným sýrem byly na pánvi a já jsem krájela na plátky rajče, když jsem ucítila někoho za sebou.
"Tak jak jde život?" zeptal se Jacob.
"Celkem dobře." Usmála jsem se. Jeho nadšení bylo těžké odolat. "A co ty? Dodělal jsi to auto?"
"Ne," zamračil se. "Pořád mi chybí součástky. Tohle jsme si půjčili." Ukázal palcem směrem k přednímu dvoru.
"Promiň. Neviděla jsem žádný… cože jsi to vlastně sháněl?"
"Hlavní válec." Usmál se. "Je něco v nepořádku s náklaďákem?" zeptal se najednou.
"Ne."
"Aha. Jenom se ptám, protože jsi v něm nepřijela."
S pohledem upřeným na pánev jsem nadzvedla okraj sendviče, abych zkontrolovala spodní stranu. "Svezl mě kamarád."
"Pěkné svezení." Jacobův hlas byl obdivný. "Ale řidiče jsem nepoznal. Myslel jsem, že tu znám většinu lidí."
Nedbale jsem přikývla a držela oči sklopené, zatímco jsem obracela sendviče.
"Zdá se, že ho můj táta odněkud zná."
"Jacobe, mohl bys mi podat pár talířů? Jsou ve skříňce nad dřezem."
"Jasně."
V tichosti vyndal talíře. Doufala jsem, že už to nechá být.
"Tak kdo to byl?" zeptal se a položil přede mne na pult dva talíře.
Povzdechla jsem si poraženě. "Edward Cullen."
K mému překvapení se zasmál. Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu rozpačitě.
"Hádám, že tím se to tedy vysvětluje," řekl. "Říkal jsem si, proč se táta chová tak divně."
"To je pravda." Předstírala jsem nevinný výraz. "Nemá Cullenovy rád."
"Pověrčivý starý chlap," zamumlal Jacob šeptem.
"Myslíš, že něco řekne Charliemu?" vyhrkla jsem zmateně.
Jacob na mě na chvíli koukal a já jsem nedokázala přečíst výraz v jeho temných očích. "Pochybuju," odpověděl nakonec. "Myslím, že ho Charlie minule pořádně setřel. Od té doby spolu moc nemluvili - dnes večer je to takové usmíření, myslím. Neřekl bych, že o tom zase začne."
"Aha," prohodila jsem a snažila se o lhostejný tón.
Když jsem odnesla Charliemu jídlo, zůstala jsem s nimi v předním pokoji a předstírala, že sleduju zápas, zatímco Jacob mi pořád něco vykládal. Ve skutečnosti jsem poslouchala rozhovor obou mužů. Pátrala jsem po nějaké známce toho, že mě Billy chce prásknout, a snažila se přijít na to, jak bych ho zastavila, kdyby s tím opravdu začal.
* * *
Byl to dlouhý večer. Měla jsem spoustu úkolů, které zůstaly nedodělané, ale bála jsem se nechat Billyho s Charliem o samotě. Nakonec zápas skončil.
"Přijedeš zase brzy s kamarády na pláž?" zeptal se Jacob, zatímco strkal svého otce přes práh.
"Nevím jistě," pokrčila jsem rameny.
"To byla zábava, Charlie," řekl Billy.
"Tak zase přijeď na příští zápas," nabídl mu Charlie.
"Jasně, jasně," řekl Billy. "Přijedeme. Dobrou noc." Jeho oči se posunuly ke mně a jeho úsměv zmizel. "Dávej na sebe pozor, Bello," dodal vážně.
"Díky," zamumlala jsem a dívala se stranou.
Namířila jsem si ke schodům, zatímco Charlie mával ze dveří.
"Počkej, Bello," řekl.
Nakrčila jsem se. Prozradil Billy něco, než jsem za nimi přišla do obývacího pokoje?
Ale Charlie byl uvolněný, stále se usmíval z nečekané návštěvy.
"Neměl jsem šanci si s tebou dneska večer promluvit. Jak ses měla?"
"Dobře," zaváhala jsem s jednou nohou na prvním schodě a hledala podrobnosti, které mu můžu bez obav povědět. "Moje badmintonové družstvo vyhrálo všechny čtyři zápasy."
"Páni, nevěděl jsem, že umíš hrát badminton."
"No, já vlastně neumím, ale můj spoluhráč je vážně dobrý," přiznala jsem.
"Kdo je to?" zeptal se s náhlým zájmem.
"Ehm… Mike Newton," odpověděla jsem neochotně.
"No jo - říkala jsi, že jste s tím Newtonovic klukem kamarádi." Ožil. "Milá rodina." Na chviličku se zamyslel. "Proč jsi ho nepozvala na ten sobotní ples?"
"Tati!" zasténala jsem. "On tak nějak chodí s mou kamarádkou Jessikou. Navíc víš, že neumím tancovat."
"No jo," zamumlal. Pak se na mě omluvně usmál. "Takže je asi dobře, že budeš v sobotu pryč… měl jsem v plánu jít rybařit s klukama ze stanice. Počasí má být opravdu teplé. Ale jestli bys chtěla svůj výlet odložit, dokud s tebou nebude moct někdo jet, zůstanu doma. Vím, že tě tady moc nechávám samotnou."
"Tati, vedeš si skvěle," usmála jsem se a doufala, že moje úleva není vidět. "Nikdy mi nevadilo být sama - jsem ti až moc podobná." Zamrkala jsem na něj a on se usmál tím svým úsměvem s vějířky vrásek kolem očí.
* * *
Tu noc jsem spala lépe, příliš unavená, aby se mi zase zdály sny. Když jsem se probudila do perlově šedého rána, byla jsem v dokonale blažené náladě. Napjatý večer s Billym a Jacobem mi teď připadal docela neškodný; rozhodla jsem se, že ho prostě pustím z hlavy. Přistihla jsem se, jak si pískám, zatímco jsem si stahovala přední část vlasů do sponky, a později zase, když jsem seskakovala ze schodů. Charlie si toho všiml.
"Máš dneska ráno veselou," komentoval nad snídaní.
Pokrčila jsem rameny. "Je pátek."
Spěchala jsem, abych byla připravená odejít vteřinku po Charliem. Tašku jsem měla nachystanou, boty obuté, zuby vyčištěné, ale ačkoliv jsem spěchala ke dveřím hned, jakmile jsem si byla jistá, že bude Charlie z dohledu, Edward byl rychlejší. Čekal ve svém nablýskaném autě, okénka stažená, motor vypnutý.
Tentokrát jsem neváhala a rychle nastoupila na místo spolujezdce, abych co nejdřív viděla jeho obličej. Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem, který mi zastavil dech i srdce. Nedokázala jsem si představit, že by anděl mohl být půvabnější. Nebylo na něm nic, co by se dalo zlepšit.
"Jak ses vyspala?" zeptal se. Přemítala jsem, jestli má ponětí, jaký má sexy hlas.
"Dobře. Jak ses měl v noci ty?"
"Příjemně." Jeho úsměv byl pobavený; připadala jsem si, jako bych nepostřehla nějaký vnitřní vtip.
"Můžu se zeptat, co jsi dělal?" zeptala jsem se.
"Ne," zakřenil se. "Dnešek je ještě můj."
Chtěl dneska vědět o lidech: víc o Renée, o jejích zájmech, o tom, co jsme dělaly společně ve volném čase. A pak o jediné babičce, kterou jsem poznala, o mých nemnoha přátelích ze školy - uvedl mě do rozpaků, když se ptal na kluky, s kterými jsem chodila. Ulevilo se mi, že jsem nikdy s nikým nechodila, takže konverzace na tohle téma nebude trvat dlouho. Zdál se z mého nedostatku romantických historek stejně překvapený jako Jessica s Angelou.
"Takže tys nikdy nepoznala nikoho, koho bys chtěla?" zeptal se vážným tónem, který mě vedl k úvahám, na co asi myslí on.
Byla jsem zdráhavě upřímná. "Ne ve Phoenixu."
Jeho rty se stiskly k sobě do tvrdé přímky.
Seděli jsme zrovna v jídelně. Den kolem mě ubíhal v rozmazané šmouze, už jsem si na to začínala zvykat. Využila jsem jeho krátkou odmlku, abych si ukousla dalamánku.
"Měl jsem tě dneska nechat jet autem," prohlásil zničehonic, zatímco jsem žvýkala.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Po obědě odjedu s Alicí."
"Aha." Zamrkala jsem, překvapená a zklamaná. "To nevadí, pěšky to není daleko."
Netrpělivě se na mě zamračil. "Nenechám tě jít domů pěšky. Dojedeme pro tvůj náklaďáček a necháme ti ho tady."
"Nemám s sebou klíčky," povzdechla jsem si. "A procházka mi vážně nevadí." Vadilo mi to, že přijdu o svůj čas s ním.
Zavrtěl hlavou. "Tvůj náklaďáček tu bude stát a klíčky budou v zapalování - pokud se nebojíš, že by je někdo mohl ukrást." Při té představě se zasmál.
"V pořádku," souhlasila jsem a našpulila rty. Byla jsem si naprosto jistá, že mám klíčky v džínách, které jsem měla na sobě ve středu a které leží pod hromadou oblečení v prádelně. I kdyby se k nám domů vlámal, nebo co to měl v úmyslu, nikdy je nenajde. Zdálo se, že v mém souhlasu cítí výzvu. Sebejistě se usmál.
"A kam vlastně jedeš?" zeptala jsem se tak bezstarostně, jak jen jsem dokázala.
"Na lov," odpověděl ponuře. Jestli s tebou mám být zítra sám, učiním všechna předběžná opatření, která můžu." Jeho obličej se zachmuřil… a najednou byl prosebný. "Můžeš to pořád ještě zrušit, víš."
Podívala jsem se dolů, protože jsem se obávala přesvědčivé síly jeho očí. Nechtěla jsem se nechat přesvědčit, abych se ho bála, bez ohledu na to, jak skutečné to nebezpečí může být. Na tom nezáleží, opakovala jsem si v duchu.
"Ne," zašeptala jsem a podívala se mu zpátky do obličeje. "Nemůžu."
"Možná máš pravdu," zamumlal bezvýrazně. Barva jeho očí jako by potemněla.
Změnila jsem téma. "Kdy tě zítra uvidím?" zeptala jsem se, sklíčená představou, že mě teď opustí.
"To záleží na tom… je sobota, nechceš si pospat?" nabídl.
"Ne," odpověděla jsem až moc rychle. Potlačil úsměv.
"Tak tedy jako obvykle," rozhodl. "Bude tam Charlie?"
"Ne, zítra jede na ryby." Zářila jsem při vzpomínce, jak se věci výhodně poskládaly do sebe.
Jeho hlas se zostřil. "A když nepřijdeš domů, co si bude myslet?"
"Nemám ponětí," odpověděla jsem v klidu. "Ví, že jsem měla v plánu prát. Možná si bude myslet, že jsem spadla do pračky."
Zamračil se na mě a já jsem se zamračila na něj. Jeho hněv byl ovšem mnohem působivější než můj.
"Co budete dnes večer lovit?" zeptala jsem se, když jsem si byla jistá, že jsem soutěž v nasupenosti prohrála.
"Cokoliv, co v oboře najdeme. Nepojedeme daleko." Zdál se být zmatený mou bezstarostnou poznámkou o jeho tajemství.
"Proč jedeš s Alicí?" divila jsem se.
"Alice mě nejvíc… podporuje." Zamračil se při těch slovech.
"A ostatní?" zeptala jsem se nesměle. "Co oni?"
Jeho obočí se na chviličku svraštilo. "Většinou nevěří."
Rychle jsem koukla za sebe na jeho rodinu. Seděli a dívali se do prázdna různými směry, přesně jako když jsem je viděla tehdy poprvé. Jenomže teď byli čtyři; jejich krásný bratr s bronzovými vlasy seděl proti mně, své zlaté oči ustarané.
"Nelíbím se jim," uhodla jsem.
"V tom to není," nesouhlasil, ale jeho oči byly příliš nevinné. "Nechápou, proč tě nemůžu nechat na pokoji."
Udělala jsem obličej. "Ani já to nechápu, když už jsme u toho."
Edward zavrtěl pomalu hlavou, zvedl oči ke stropu a pak se mi zase podíval do očí. "Říkal jsem ti - ty se vůbec nevidíš taková, jaká jsi. Nikdy v životě jsem nikoho podobného nepotkal. Fascinuješ mě."
Pohlédla jsem na něj, teď jistě žertuje.
Usmál se, když dešifroval můj výraz. "Když má někdo takové výhody, jako mám já," zamumlal a diskrétně se dotkl svého čela, "dokáže chápat lidskou povahu daleko lépe. Lidé jsou předvídatelní. Ale ty… nikdy neuděláš, co očekávám. Ty mě vždycky překvapíš."
Podívala jsem se stranou, oči se mi zatoulaly zpátky k jeho rodině, byla jsem na rozpacích a nespokojená. Kvůli jeho slovům jsem si připadala jako objekt vědeckého experimentu. Chtěla jsem se smát sama sobě, že jsem čekala něco jiného.
"Tohle se dá vysvětlit celkem snadno," pokračoval. Cítila jsem na obličeji jeho oči, ale ještě jsem se na něj nedokázala podívat, bála jsem se, že by na mně poznal můj smutek. "Ale je toho víc… a není snadné to vyjádřit slovy -"
Zatímco mluvil, pořád jsem se dívala na Cullenovy. Najednou se Rosalie, jeho úchvatná blonďatá sestra, otočila a podívala se na mě. Ne, nepodívala - zírala na mě tmavýma, studenýma očima. Chtěla jsem se podívat jinam, ale její pohled mě držel, dokud se Edward neodmlčel v půli věty a šeptem udělal takový hněvivý zvuk. Bylo to skoro jako zasyčení.
Rosalie otočila hlavu a mně se ulevilo, že jsem volná. Podívala jsem se zpátky na Edwarda - a poznala jsem, že vidí zmatek a strach, které mi rozšířily oči.
Jeho obličej byl napjatý, když to vysvětloval. "Je mi to líto. Ona má jenom starost. Víš… nebylo by nebezpečné jen pro mě, kdyby poté, co jsem s tebou veřejně strávil tolik času…" podíval se dolů.
"Kdyby co?"
"Kdyby to skončilo… špatně." Sklonil hlavu a položil si ji do dlaní, jako to udělal ten večer v Port Angeles. Jeho úzkost byla jasná; toužila jsem ho utěšit, ale nevěděla jsem jak. Bezděky jsem k němu natáhla ruku; pak jsem ji ovšem zase rychle položila na stůl, protože jsem se bála, že můj dotyk by mohl všechno jenom zhoršit. Pomalu mi docházelo, že by mě jeho slova měla děsit. Čekala jsem, jestli ten strach přijde, ale jediné, co jsem asi dokázala cítit, byla bolest z jeho bolesti.
A zklamání - zklamání, že Rosalie přerušila to, co se chystal říct. Nevěděla jsem, jak na to znovu přivést řeč. Stále si držel hlavu v dlaních.
Snažila jsem se mluvit normálním hlasem. "A ty teď musíš odjet?"
"Ano." Zvedl obličej; na chvíli byl vážný a pak se jeho nálada změnila a on se usmál. "Je to tak pravděpodobně nejlepší. Pořád nám na biologii zbývá protrpět patnáct minut toho děsného filmu - myslím, že už bych to nesnesl."
Trhla jsem sebou. Alice - krátké inkoustově modré vlasy ve svatozáři špičatých rozcuchů kolem jemného vílího obličeje - mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.
Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat. "Alice."
"Edwarde," odpověděla, její vysoký sopránový hlas byl téměř tak přitažlivý jako ten jeho.
"Alice, Bella - Bella, Alice," představil nás a pohyboval zlehka rukou, na tváři pokřivený úsměv.
"Ahoj, Bello." Její zářivé obsidiánové oči byly nečitelné, ale úsměv byl přátelský. "Je hezké tě konečně poznat."
Edward po ní šlehl temným pohledem.
"Ahoj, Alice," zamumlala jsem plaše.
"Jsi připravený?" zeptala se ho.
Jeho hlas byl odměřený. "Skoro. Sejdeme se v autě."
Odešla bez dalšího slova; její chůze byla tak plynulá, tak vlnivá, že jsem pocítila ostrý osten závisti.
"Měla bych říct 'užij si to', nebo to tak neprožíváš?" zeptala jsem se a otočila se zpátky k němu.
"Ne, 'užij si to' funguje stejně dobře jako cokoliv jiného." Usmál se.
"No, tak si to tedy užij." Snažila jsem se, aby to znělo srdečně. Samozřejmě jsem ho neošálila.
"Budu se snažit," stále se usmíval. "A ty se snaž být v bezpečí, prosím tě."
"V bezpečí ve Forks - to je tedy výzva."
"Pro tebe to je výzva." Jeho čelist ztvrdla. "Slib mi to."
"Slibuju, že se budu snažit být v bezpečí," recitovala jsem. "Dnes večer budu prát - to by mělo být plné nebezpečí."
"Nespadni do pračky," posmíval se.
"Vynasnažím se."
Pak vstal a já jsem se taky zvedla.
"Uvidíme se zítra," povzdechla jsem si.
"Připadá ti to jako dlouhá doba, viď?" přemítal.
Pochmurně jsem přikývla.
"Ráno tam budu," slíbil a usmál se svým pokřiveným úsměvem. Natáhl se přes stůl, aby se dotkl mého obličeje, znovu mi zlehka přejel rukou po tváři. Pak se otočil a odcházel. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel.
Měla jsem silné pokušení ulít se na zbytek dne, alespoň z tělocviku, ale varovný instinkt mě zastavil. Věděla jsem, že kdybych teď zmizela, Mike a ostatní budou předpokládat, že jsem s Edwardem. A Edward si dělal starosti ohledně času, který spolu strávíme veřejně… kdyby to špatně dopadlo. Odmítla jsem se tou myšlenkou dál zabývat a místo toho jsem se soustředila na to, abych kvůli němu udělala nějaká bezpečnostní opatření.
Intuitivně jsem věděla - a cítila, že i on to ví - že zítřek bude zlomový. Náš vztah nemůže jako dosud nadále balancovat na ostří nože. Spadneme na jednu nebo na druhou stranu, bude záležet naprosto na jeho rozhodnutí nebo jeho instinktech. Moje rozhodnutí už bylo dané, padlo ještě dřív, než jsem mohla udělat vědomou volbu, a nezbývá mi, než se jím řídit. Protože nebylo nic děsivějšího, nic nesnesitelnějšího než pomyšlení, že se od něj odvrátím. To bylo nemožné.
Svědomitě jsem šla na hodinu. Nedokázala bych upřímně říct, co se dělo při biologii, moje mysl byla příliš zaměstnaná myšlenkami na zítřek. V tělocvičně se mnou Mike zase mluvil; přál mi, abych si to v Seattlu užila. Opatrně jsem mu vysvětlovala, že jsem svůj výlet zrušila, protože můj náklaďáček mi dělá starosti.
"Půjdeš na ples s Cullenem?" chtěl vědět a najednou byl vážný.
"Ne, já na ples vůbec nepůjdu."
"Co budeš tedy dělat?" zeptal se s velkým zájmem.
Měla jsem sto chutí mu říct, že mu do toho nic není. Místo toho jsem s lehkým srdcem zalhala.
"Napřed prát a pak se budu učit na test z trigonometrie, jinak ho neudělám."
"Bude ti Cullen pomáhat s učením?"
"Edward," zdůraznila jsem, "mi s učením pomáhat nebude. Odjel někam na víkend." Lži přicházejí přirozeněji než obvykle, všimla jsem si překvapeně.
"Aha," ožil. "Víš, stejně bys mohla jít na ples s naší partou - to by bylo prima. Všichni bychom si s tebou zatancovali," sliboval.
V duchu jsem si představila Jessičin obličej, a můj tón byl ostřejší, než bylo nutné.
"Já na ples nejdu, Miku, je to jasné?"
"Fajn," zase pohasl. "Jen jsem to nabízel."
Když školní den konečně skončil, šla jsem bez nálady na parkoviště. Nijak zvlášť se mi nechtělo jít domů pěšky, ale nechápala jsem, jak by dokázal sehnat moje auto. Pak jsem ovšem zase začala věřit, že pro něj není nic nemožné. Ten druhý instinkt se ukázal jako správný - náklaďáček byl na stejném místě, kde Edward dnes ráno zaparkoval svoje Volvo. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, jak jsem otvírala nezamčené dveře a viděla klíček v zapalování.
Na mém sedadle byl složený kousek bílého papíru. Vzala jsem ho a zabouchla dveře, než jsem ho otevřela. Byla tam dvě slova napsaná jeho elegantním rukopisem. Opatruj se.
Hřmotný zvuk startujícího náklaďáčku mě vyděsil. Musela jsem se sama sobě zasmát.
Když jsem dojela domů, klika u dveří byla zamčená, zástrčka odemčená, tak jak jsem to nechala dnes ráno. Uvnitř jsem šla přímo do prádelny. Taky vypadala přesně tak, jak jsem ji opustila. Prohrabala jsem koš s prádlem, a když jsem našla svoje džíny, zkontrolovala jsem kapsy. Prázdné. Možná jsem svůj klíček přece jen pověsila na místo, pomyslela jsem si a zavrtěla hlavou.
Řídila jsem se stejným nutkáním, které mě donutilo lhát Mikovi, a zavolala jsem Jessice pod záminkou, že jí chci popřát hodně štěstí na plese. Když mi přála to samé zítra s Edwardem, řekla jsem jí, že z toho sešlo. Zdálo se, že je z toho zklamanější, než by jako nestranný pozorovatel měla být. Potom jsem se rychle rozloučila.
Charlie byl u večeře duchem nepřítomen, říkala jsem si, že mu asi dělá starosti něco v práci, nebo to možná bylo kvůli basketbalovému zápasu, nebo mu jenom chutnaly ty lasagne - u Charlieho bylo těžko říct.
"Víš, tati…" začala jsem a vytrhla ho z jeho snění.
"Co je, Bello?"
"Myslím, že máš pravdu s tím Seattlem. Myslím, že počkám, až se mnou bude moct jet Jessica nebo někdo jiný."
"Aha," řekl překvapeně. "No, tak dobře. Takže chceš, abych zůstal doma?"
"Ne, tati, nemusíš měnit svoje plány. Mám na práci milion věcí… domácí úkoly, praní… musím jít do knihovny a na nákup. Budu mít co dělat celý den… ty jeď a užij si to."
"Víš to jistě?"
"Naprosto, tati. Navíc v mrazáku začíná nebezpečně ubývat ryb - zbývá nám zásoba tak na dva, nanejvýš na tři roky."
"S tebou je vážně snadné žít, Bello." Usmál se.
"O tobě se dá říct to samé," odpověděla jsem a taky jsem se zasmála. Ten smích mi nešel tak docela od srdce, ale zdálo se, že si toho nevšiml. Cítila jsem se tolik provinile, že ho podvádím, že jsem málem poslechla Edwardovu radu a pověděla mu, kam se chystám. Málem.
Po večeři jsem poskládala oblečení a nastrkala do sušičky další várku. Bohužel to byla taková práce, která zaměstná jen ruce. Moje mysl měla rozhodně příliš volného času a vymykala se kontrole. Zmítala jsem se mezi očekáváním tak napjatým, že to až hraničilo s bolestí, a zákeřným strachem, který nahlodával moje odhodlání. Musela jsem si stále připomínat, že jsem si vybrala a že už od toho neustoupím. Vytahovala jsem z kapsy jeho vzkaz mnohem častěji, než bylo nutné, abych absorbovala ta dvě slovíčka, která napsal. Chce, abych byla v bezpečí, opakovala jsem si znovu a znovu. Já se prostě budu držet víry, že tato jeho touha nakonec převládne nad všemi ostatními. Konec konců, co jiného mám na výběr - odříznout ho od svého života? Nesnesitelné. Navíc od té doby, co jsem přijela do Forks, se skutečně zdá, že se můj život točí jen kolem něho.
Ale tenký hlásek vzadu v mysli se znepokojoval, přemítal, jestli by to moc bolelo… kdyby to špatně dopadlo.
Ulevilo se mi, když bylo dost pozdě, aby bylo přijatelné jít si lehnout. Věděla jsem, že jsem moc vystresovaná, abych mohla usnout, takže jsem udělala něco, co nikdy předtím. Vědomě jsem si vzala strašně silný prášek na spaní - takový, co mě vyřadí na dobrých osm hodin. Normálně bych si takové chování odpustila, ale zítřek bude dost komplikovaný i tak, natož abych ještě byla jako praštěná palicí z nedostatku spánku. Zatímco jsem čekala, až prášek zabere, vysoušela jsem si umyté vlasy, až byly dokonale rovné, a přemýšlela, co si zítra vezmu na sebe.
Když jsem měla všechno na ráno nachystané, konečně jsem si lehla do postele. Cítila jsem se jak na jehlách; neustále jsem se převracela. Vstala jsem a přehrabala krabici s cédéčky, až jsem našla sbírku Chopinových nokturn. Potichoučku jsem je pustila, pak jsem si znovu lehla a soustředila se na uvolňování jednotlivých částí těla. Někde uprostřed toho cvičení prášky zabraly a já jsem se ráda ponořila do nevědomí.
* * *
Brzy ráno jsem se probudila ze spánku, který byl díky práškům hluboký a beze snů. Ačkoliv jsem byla dobře odpočinutá, zmocnilo se mě zase to samé hektické šílenství jako včera večer. Spěšně jsem se oblékla, uhladila si límeček kolem krku, tak dlouho popotahovala hnědý svetr, dokud jsem nebyla spokojená, jak mi splývá přes džíny. Potají jsem vrhla letmý pohled z okna a viděla jsem, že Charlie už odjel. Oblohu zahalovala tenká vrstva mraků jako z bavlny. Nevypadaly moc trvale.
Snědla jsem snídani, aniž bych věděla, co jím, a pak jsem se spěchala umýt. Znovu jsem vykoukla z okna, ale nic se nezměnilo. Zrovna jsem si dočistila zuby a měla jsem namířeno zpátky dolů, když mi tiché zaklepání rozbušilo srdce.
Honem jsem běžela otevřít; trochu mi dělala potíže obyčejná zástrčka, ale nakonec jsem dveře otevřela dokořán, a tam stál on. Jakmile jsem se mu podívala do obličeje, celé to neklidné vzrušení opadlo a nahradil je klid. Vydechla jsem úlevou - včerejší strachy se zdály vyloženě bláznivé, když byl teď tady.
Napřed se neusmíval - jeho obličej byl vážný. Ale když si mě prohlédl, jeho výraz se odlehčil a on se zasmál.
"Dobré ráno," uchechtl se.
"Co se děje?" pohlédla jsem dolů, abych se ujistila, že jsem nezapomněla nic důležitého, jako třeba boty nebo kalhoty.
"Pasujeme k sobě," zasmál se znovu. Uvědomila jsem si, že má na sobě dlouhý lehký hnědý svetr, pod kterým bylo vidět bílý límeček, a modré džíny. Zasmála jsem se s ním a zakryla tajný osten lítosti - proč on musí vypadat jako model z přehlídkových mol, když já nemůžu?
Zamkla jsem za sebou dveře, zatímco on šel k náklaďáčku. Počkal vedle dveří spolujezdce s trpitelským výrazem, kterému bylo snadné porozumět.
"Máme dohodu," připomněla jsem mu nesmlouvavě, vyšplhala jsem se na místo řidiče a natáhla se, abych mu odemkla dveře.
"Kam to bude?" zeptala jsem se.
"Zapni si pás - už tak jsem nervózní."
Vrhla jsem na něj uličnický pohled, ale poslechla jsem.
"Tak kam?" opakovala jsem s povzdechem.
"Jeď na stojedničku severní," poručil.
Bylo překvapivě obtížné soustředit se na silnici, když jsem na tváři cítila jeho pohled. Kompenzovala jsem to tím, že jsem přes ještě spící město jela opatrněji než obvykle.
"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?"
"Tenhle náklaďák je dost starý na to, aby tvému autu dělal dědečka - měj trochu úcty," opáčila jsem.
Navzdory jeho řečem jsme se brzy ocitli za hranicemi města. Trávníky a domy nahradily hustý podrost a zeleně obalené kmeny stromů.
"Zaboč doprava na stodesítku," poručil mi ve chvíli, kdy jsem se ho chtěla zeptat. Tiše jsem poslechla.
"Teď pojedeme, dokud silnice neskončí," slyšela jsem v jeho hlasu úsměv, ale tolik jsem se bála, abych nesjela ze silnice a nedokázala tak, že má pravdu, že jsem se na něj nemohla podívat, abych se přesvědčila.
"A co tam bude, až skončí silnice?" přemítala jsem.
"Lesní cesta."
"Půjdeme pěšky?" zeptala jsem se v obavách. Díky bohu jsem si obula tenisky.
"Tobě to vadí?" Znělo to, jako by to očekával.
"Ne," snažila jsem se, aby ta lež zněla důvěryhodně. Ale jestli si myslí, že můj náklaďáček je pomalý…
"Neboj, je to asi jen sedm kilometrů nebo tak, a nemáme žádný spěch."
Sedm kilometrů. Neodpověděla jsem, aby neslyšel, jak se mi v panice láme hlas. Sedm kilometrů zrádných kořenů a uvolněných kamenů, které se snaží vymknout mi kotníky nebo mě jinak zneškodnit. Tohle bude pokořující.
Chvíli jsme jeli mlčky, jak jsem rozjímala o té nadcházející hrůze.
"Na co myslíš?" zeptal se netrpělivě po několika okamžicích.
Znovu jsem zalhala. "Jenom přemítám, kam jedeme."
"Je to takové místo, kam rád chodím, když je hezké počasí." Oba jsme vykoukli z okna na ztenčující se mraky, když promluvil.
"Charlie říkal, že bude dneska teplo."
"A řekla jsi Charliemu, co budeš dělat?" zeptal se.
"Ne."
"Ale Jessica si myslí, že spolu jedeme do Seattlu?" Zdálo se, že ho ta představa rozveseluje.
"Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil - což je pravda."
"Nikdo neví, že jsi se mnou?" Teď to znělo rozzlobeně.
"To záleží na tom… předpokládám, že jsi to pověděl Alici?"
"To moc pomůže, Bello," odsekl.
Předstírala jsem, že jsem to neslyšela.
"Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?" zeptal se, když jsem ho ignorovala.
"Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys… kdybychom spolu byli veřejně," připomněla jsem mu.
"Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mně - kdybys ty nepřišla domů?" Jeho hlas byl stále rozzlobený a kousavě sarkastický.
Přikývla jsem a dívala se na silnici.
Zamumlal si něco šeptem, ale mluvil tak rychle, že jsem mu nerozuměla.
Po zbytek jízdy jsme mlčeli. Cítila jsem vlny zuřivého nesouhlasu, které z něj vyzařovaly, ale nenapadlo mě nic, co bych řekla.
A pak silnice skončila, zúžila se na úzkou pěšinu s malým dřevěným ukazatelem. Zaparkovala jsem na úzké krajnici a vystoupila jsem. Bála jsem se, protože se na mě zlobil a já už jsem neměla řízení jako záminku, abych se na něj nemusela dívat. Bylo teplo, tepleji než kdy ve Forks bylo ode dne mého příjezdu, téměř dusno pod těmi mraky. Stáhla jsem si svetr a uvázala si ho kolem pasu, ráda, že pod ním mám lehké tričko bez rukávů - obzvlášť když mám před sebou sedm kilometrů chůze.
Slyšela jsem, jak zabouchl dveře a ohlédla jsem se, abych viděla, že si taky sundal svetr. Měl namířeno opačným směrem, do hustého lesa vedle auta.
"Tudy," řekl a podíval se na mě přes rameno, oči stále znepokojené. Vykročil do temného lesa.
"A co lesní cesta?" Panika v mém hlase se nedala přeslechnout, jak jsem spěchala kolem auta za ním, abych ho dohonila.
"Říkal jsem, že na konci silnice je lesní cesta, ne že po ní půjdeme."
"Nepůjdeme po pěšině?" zeptala jsem se zoufale.
"Nedovolím, aby ses ztratila." Otočil se s výsměšným úsměvem a já jsem spolkla zajíknutí. Jeho bílá košile byla bez rukávů, měl ji rozepnutou, takže hladká bílá kůže jeho krku přecházela nerušené do mramorových kontur hrudi a dokonalé svalstvo už se nerýsovalo pod oblečením, ale bylo krásně vidět. Je příliš dokonalý, uvědomila jsem si s hlodavým pocitem zoufalství. Nepřipadá v úvahu, že by toto božské stvoření bylo určeno pro mě.
Díval se na mě, zmatený mým zmučeným výrazem.
"Chceš jet domů?" zeptal se tiše a v jeho hlasu zněla jiná bolest než moje.
"Ne." Rychle jsem ho dohonila. Nechtěla jsem promarnit jedinou sekundu toho času, který s ním mám vyměřený.
"Co se děje?" zeptal se s něhou v hlase.
"Na chození mě neužije," odpověděla jsem hluše. "Budeš muset být velmi trpělivý."
"Umím být trpělivý - když se hodně snažím." Usmál se a díval se mi přitom do očí. Pokoušel se mi zvednout náladu, zbavit mě toho náhlého, nevysvětleného splínu.
Snažila jsem se mu úsměv oplatit, ale moc se mi to nepovedlo. Pozoroval můj obličej.
"Vezmu tě domů," slíbil. Nemohla jsem říct, jestli ten slib je bezvýhradný, nebo omezený na okamžitý odjezd. Věděla jsem, že si myslí, že mám strach, a zase jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže číst.
"Jestli chceš, abych se trmácela sedm kilometrů džunglí a došla tam před západem slunce, tak bys měl jít první," řekla jsem kysele. Zamračil se na mě, snažil se pochopit můj tón a výraz.
Po chvíli to vzdal a vedl mě do lesa.
Nebylo to tak těžké, jak jsem se bála. Pěšina byla většinou rovná a on mi přidržoval z cesty kapradiny a pavučiny mechu. Když nás cesta vedla přes spadané stromy nebo velké balvany, pomáhal mi, přizvedal mě za loket a pak mě okamžitě pustil, když už jsem měla cestu volnou. Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit. Dvakrát, když se to stalo, jsem na jeho obličeji zachytila pohled, který mě přesvědčil, že to nějak dokáže slyšet.
Snažila jsem se nedat se unášet jeho dokonalostí, pokud to bylo možné, ale častokrát jsem uklouzla. Pokaždé mě jeho krása naplnila smutkem.
Po většinu času jsme šli mlčky. Příležitostně mi položil náhodně vybranou otázku, ke které se nedostal během posledních dvou dnů vyptávání. Ptal se na moje narozeniny, na moje učitele ze základní školy, na zvířátka, která jsem chovala v dětství - a já jsem musela přiznat, že poté, co jsem zahubila tři rybičky po sobě, jsem na chov domácích mazlíčků musela rezignovat. Tomu se zasmál, hlasitěji, než jsem byla zvyklá - z prázdného lesa se k nám odrážela zvonivá ozvěna.
Procházka mi zabrala většinu dopoledne, ale on na sobě vůbec nedal znát žádné známky netrpělivosti. Les se kolem nás prostíral v nekonečném labyrintu starých stromů a já jsem začala být nervózní, že už nikdy nenajdeme cestu zpátky. On byl dokonale v pohodě, bylo mu pohodlně v zeleném přítmí, nikdy se nezdálo, že by pociťoval nějaké pochybnosti ohledně směru.
Po několika hodinách se světlo prosakující přes baldachýn stromů změnilo, temně olivový tón přešel do světlejšího jadeitového odstínu. Z pošmourného rána se vyloupl slunečný den, jak to Edward předpověděl. Poprvé od té doby, co jsme vstoupili do lesa, jsem začala cítit záchvěvy vzrušení - které se rychle změnily v netrpělivost.
"To už jsme tady?" žertovala jsem a naoko jsem se mračila.
"Skoro." Usmál se nad změnou mé nálady. "Vidíš to světlo před sebou?"
Nakoukla jsem do hustého lesa. "Hm, měla bych?"
Usmál se. "Možná je trochu brzy na tvoje ano."
"Čas na návštěvu u optika," zamumlala jsem. Jeho úsměv byl zřetelnější.
Ale po dalších několika stech metrů jsem už i já viděla, jak se mezi stromy před námi prosvětlilo a zářilo to žlutě, už ne zeleně. Zrychlila jsem tempo, moje nedočkavost rostla s každým krokem. Nechal mě teď jít první a tiše mě následoval.
Došla jsem až k tomu světlu a přes poslední kousek kapradin jsem vstoupila na to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla. Louka byla malá, dokonale kulatá a rostlo na ní plno kvítí - fialového, žlutého a měkce bílého. Někde blízko jsem slysela bublající hudbu pramínku. Slunce bylo přímo v nadhlavníku, osvětlovalo mýtinu září máslově zlatého jasu. Pomalu jsem v posvátné úctě kráčela měkkou trávou, pohupujícími se květinami a měkkým, zlatavým vzduchem. Pootočila jsem se, aby se kochal se mnou, ale nestál tam, kde jsem ho čekala. Otočila jsem se dokola, náhle vyděšená, a hledala jsem ho. Nakonec jsem ho uviděla, pořád pod hustým stínem baldachýnu na kraji mýtiny, jak se na mě obezřetně dívá. Až pak jsem si vzpomněla na to, co mi krása louky vymetla z hlavy - na Edwardovu záhadu se sluncem, kterou mi slíbil dneska objasnit.
Udělala jsem krok zpátky k němu, oči napjaté zvědavostí. Díval se na mě obezřetně, váhavě. Povzbudivě jsem se usmála, pokynula mu rukou a udělala jsem další krok k němu. Zvedl varovně ruku a já jsem zaváhala, zhoupla jsem se na patách.
Edward se zhluboka nadechl a pak vystoupil do jasné záře poledního slunce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama