Stmívání - 13. Doznání 2.půlka

6. srpna 2010 v 17:22 | xoxo ♥
Nakonec jsem byla schopná promluvit, ačkoliv můj hlas byl slabý. "A v nemocnici?"
Jeho oči blýskly vzhůru k mým. "Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci - ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil." Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. "Ale mělo to opačný účinek," pokračoval rychle. "Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas… nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky." Ušklíbl se, když řekl jeho jméno, nedokázala jsem si představit, proč. "Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal." Zavrtěl shovívavě hlavou.
"Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů… zasahovala tak silně jako poprvé."
Znovu se naše pohledy setkaly a jeho oči byly překvapivě něžné.
"A kvůli tomu všemu," pokračoval, "bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady - kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit."
Jsem jenom člověk, a tak jsem se musela zeptat. "Proč?"
"Isabello." Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. "Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí." Podíval se dolů, zase zahanbený. "Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky… to by bylo nesnesitelné." Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. "Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího."
Hlava se mi točila z rychlé změny směru, jaký naše konverzace nabrala. Z veselého tématu o mém hrozícím zániku jsme si najednou vzájemně vyznávali city. Čekal, a i když jsem se dívala dolů a sledovala naše ruce, věděla jsem, že jeho zlaté oči spočívají na mně.
"Samozřejmě už víš, jak to cítím já," řekla jsem nakonec. "Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe," zamračila jsem se. "Jsem pitomá."
"Jsi pitomá," souhlasil se smíchem. Naše oči se setkaly a já jsem se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle.
"A tak se lev zamiloval do jehňátka…" zamumlal. Podívala jsem se stranou, aby mi neviděl do očí a nevšiml si, jak mě to slovo rozechvělo.
"To je ale hloupé jehňátko," povzdechla jsem si.
"To je ale šílený, masochistický lev." Dlouhou chvíli zíral do lesa plného stínů a já jsem si říkala, kam ho jeho myšlenky asi odvedly.
"Proč…?" začala jsem a pak jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.
Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.
"Ano?"
"Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl."
Jeho úsměv pohasl. "Ty víš proč."
"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například," a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, "se zdá být v pořádku."
Znovu se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba."
"Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala."
"No…" Na chvíli rozvažoval. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla." Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.
"Tak dobře," řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. "Žádné odhalování krku."
Fungovalo to; zasmál se. "Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným."
Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním - varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity…
"Vidíš," řekl. "Naprosto v pohodě."
Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat - bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.
"Ten ruměnec na tváři ti tak sluší," zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.
"Buď velmi klidná," zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.
Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.
Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.
Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.
Poslouchal moje srdce.
"Ách," povzdechl.
Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil - tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.
A pak, příliš brzy, mě pustil.
Jeho oči byly poklidné.
"Nebude to zase tak těžké," řekl s uspokojením.
"Tohle bylo hodně těžké?"
"Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?"
"Ne, pro mě to nebylo… těžké."
Usmál se mé formulaci. "Ty víš, jak to myslím."
Usmála jsem se.
"Tady." Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. "Cítíš, jak je teplá?"
A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.
"Nehýbej se," zašeptala jsem.
Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.
Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.
Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.
"Přál bych si," zašeptal, "přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit."
Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.
"Povídej mi o tom," vydechla jsem.
"Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu - žízni - které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv," a pousmál se, "protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit."
"Ale…" jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. "Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí."
"Možná tomu rozumím líp, než si myslíš."
"Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?"
"Pro mě?" odmlčela jsem se. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."
Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.
"Nevím, jak ti být blízko," přiznal. "Nevím, jestli to dokážu."
Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.
"Tohle stačí," povzdechla jsem si a zavřela oči.
Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.
"Jsi v tom lepší, než se zdáš," poznamenala jsem.
"Mám lidské instinkty - možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."
Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.
"Musíš jít."
"Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli," obvinila jsem ho.
"Začíná to být jasnější." Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.
Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.
"Můžu ti něco ukázat?" zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.
"Co mi chceš ukázat?"
"Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese." Viděl můj výraz. "Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji." Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.
"Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně.
Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. "Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!"
"Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."
"No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda."
Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom - když už jsem byla nahoře - jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.
"Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš," varovala jsem.
"Pche!" odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.
Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.
"Pořád snadnější," zamumlal.
A pak se rozběhl.
Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.
Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.
Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.
Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.
"Opojné, viď?" Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.
Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.
"Bello?" zeptal se, teď s úzkostí.
"Myslím, že si musím lehnout," zalapala jsem po dechu.
"Ach, promiň." Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.
"Myslím, že potřebuju pomoct," přiznala jsem.
Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.
"Jak se cítíš?" zeptal se.
Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. "Na omdlení, myslím."
"Skloň hlavu mezi kolena."
Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.
"Asi to nebyl nejlepší nápad," přemítal.
Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. "Ne, bylo to velmi zajímavé."
"Haha! Jsi bílá jako duch - ne, jsi bílá jako já!"
"Asi jsem měla mít zavřené oči."
"To si pamatuj pro příště."
"Příště!" zasténala jsem.
Zasmál se, jeho nálada byla stále radostná.
"Vejtaho," zamumlala jsem.
"Otevři oči, Bello," řekl tiše.
Seděl těsně u mě, obličej měl tak blízko. Jeho krása mě zase ohromila - bylo jí tolik, taková přemíra, že jsem si na to pořád nedokázala zvyknout.
"Když jsem běžel, myslel jsem na to…" Odmlčel se.
"Abys nenarazil do stromů, doufám."
"Hlupáčku," uchechtl se. "Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet."
"Vejtaho," zamumlala jsem znovu.
Usmál se.
"Ne," pokračoval. "Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
"No páni," vydechla jsem.
"To je slabé slovo."
Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.
"Měla bych…?" snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.
Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.
"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím." Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.
Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.
Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.
"Tak," řekl, zjevně potěšený sám sebou.
"Dá se to vydržet?" zeptala jsem se.
Zasmál se nahlas. "Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět."
"Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se."
"Ty jsi jenom člověk, konec konců."
"Moc díky," můj hlas byl zatrpklý.
Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.
"Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.
"Nevím jistě, pořád jsem obluzená," podařilo se mi odpovědět. "Ale myslím, že je to od obojího trochu."
"Možná bys mě měla nechat řídit."
"Zbláznil ses?" protestovala jsem.
"Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den," škádlil mě. "Máš mnohem pomalejší reflexy."
"To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet."
"Trochu důvěry, prosím, Bello."
Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.
"Ne. Ani náhodou."
Zvedl nevěřícně obočí.
Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.
"Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého," citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.
"Opilého?" ohradila jsem se.
"Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.
"To nemůžu popřít," povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. "Jeď pomalu - můj náklaďáček je v důchodovém věku."
"Velmi rozumné," pochválil mě.
"A tebe to vůbec nezasahuje?" zeptala jsem se rozzlobeně. "Moje přítomnost?"
Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.
"Bez ohledu na to," zamumlal nakonec, "já mám lepší reflexy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama