Stmívání - 14. Duch nad hmotou 2.půlka

6. srpna 2010 v 16:58 | xoxo ♥
Vypadal vážně vykuleně, když mě tak viděl. Možná ho to odradí od noční kontroly.
Brala jsem schody po dvou a snažila se být přitom potichu. Vpadla jsem do pokoje a zavřela za sebou pevně dveře.
Edward se nepohnul ani o zlomek centimetru, socha Adonise posazená na mé vybledlé dece. Usmála jsem se a jeho rty se zkřivily, socha ožila.
Hodnotil mě pohledem, sledoval moje vlhké vlasy, odrbané tričko. Zvedl obočí. "Hezké."
Ušklíbla jsem se.
"Ne, vážně ti to sluší."
"Díky," zašeptala jsem. Šla jsem zpátky k němu, posadila se proti němu se zkříženýma nohama. Podívala jsem se na čáry na dřevěné podlaze.
"K čemu to všechno bylo?"
"Charlie si myslí, že se chci vyplížit ven."
"Aha." Zamyslel se nad tím. "Proč?" Jako kdyby neznal Charlieho mysl mnohem líp než já.
"Zjevně mu připadám trochu příliš vzrušená."
Zvedl mou bradu a zadíval se mi do obličeje.
"Vlastně vypadáš dost rozpáleně."
Sklonil obličej pomalu ke mně, položil svou chladnou tvář na mou kůži. Držela jsem bez hnutí.
"Mmmmmm…" vydechl.
Bylo velmi těžké, když se mě tak dotýkal, zformovat smysluplnou otázku. Trvalo mi minutu rozptýleného soustředění, než jsem začala.
"Zdá se, že je to pro tebe… mnohem snadnější, být blízko mě."
"Připadá ti to tak?" zašeptal a sklouzl nosem k mé čelisti. Cítila jsem jeho ruku, lehčí než křídlo můry, jak mi uhlazuje vlhké vlasy dozadu, aby se jeho rty mohly dotknout důlku za mým uchem.
"Mnohem, mnohem snadnější," řekla jsem a snažila se vydechnout.
"Hmm."
"Takže jsem si říkala…," začala jsem znovu, ale jeho prsty mi zlehka přejížděly po klíční kosti a já jsem ztratila nit.
"Ano?" vydechl.
"Proč to asi," můj hlas se zachvěl a já jsem zrozpačitěla, "tak je, co myslíš?"
Cítila jsem na krku chvění jeho dechu, jak se zasmál. "Vítězství ducha nad hmotou."
Odtáhla jsem se a on při tom pohybu ztuhnul - už jsem neslyšela zvuk jeho dechu.
Chvíli jsme si jeden druhého obezřetně měřili a pak, jak se jeho zaťatá čelist pomalu uvolňovala, nasadil zmatený výraz.
"Udělal jsem něco špatně?"
"Ne - naopak. Přivádíš mě k šílenství," vysvětlila jsem.
Krátce se nad tím zamyslel, a když promluvil, znělo to potěšeně. "Vážně?" Po tváři se mu pomalu rozlil vítězný úsměv.
"Mám ti zatleskat?" zeptala jsem se sarkasticky.
Zakřenil se.
"Jsem jenom příjemně překvapený," vysvětlil. "Za poslední sto let nebo tak," promluvil vesele, "jsem si nikdy nic takového nepředstavoval. Nevěřil jsem, že někdy najdu někoho, s kým bych chtěl být… jinak než se svými bratry a sestrami. A tak když zjistím, že ačkoliv je to pro mě úplně nové, jsem v tom dobrý… v tom, být s tebou…"
"Ty jsi dobrý ve všem," podotkla jsem.
Pokrčil rameny na znamení souhlasu a oba jsme se šeptem zasmáli.
"Ale jak to, že je to teď tak snadné?" naléhala jsem. "Dnes odpoledne…"
"Není to tak snadné," povzdechl si. "Ale dnes odpoledne jsem byl stále ještě… nerozhodnutý. Je mi to líto, bylo to neodpustitelné, takhle se chovat."
"Nebylo to neodpustitelné," nesouhlasila jsem.
"Díky." Usmál se. "Víš," pokračoval s očima sklopenýma, "nebyl jsem si jistý, jestli jsem dost silný…" zvedl mi jednu ruku a přitiskl si ji zlehka k obličeji, "a i když tam byla stále ta možnost, že třeba budu… přemožen…" vdechoval vůni na mém zápěstí, "byl jsem… vnímavý. Dokud jsem si neudělal jasno, že jsem dost silný, že naprosto neexistuje možnost, že bych ti… že bych tě vůbec mohl…"
Nikdy jsem ho neviděla tak silně se potýkat se slovy. Bylo to tak… lidské.
"Takže teď už ta možnost naprosto neexistuje?"
"Vítězství ducha nad hmotou," opakoval s úsměvem, jeho zuby se blýskaly i v té tmě.
"Páni, to bylo snadné," řekla jsem.
Zvrátil hlavu dozadu a smál se, tiše jako šeptem, ale přesto z plna hrdla.
"Snadné pro tebe!" připomněl a špičkou prstu se dotkl mého nosu.
A pak byl jeho obličej najednou vážný.
"Snažím se," zašeptal s bolestí v hlase. "Kdyby to mělo být… příliš, jsem si celkem jistý, že budu schopen odejít."
Zamračila jsem se. Nelíbily se mi řeči o odcházení.
"A zítra to bude těžší," pokračoval. "Měl jsem tvoji vůni v hlavě celý den, a neuvěřitelně jsem znecitlivěl. Když od tebe teď na nějakou dobu odejdu, budu muset začít znovu. Myslím ovšem, že ne úplně od začátku."
"Tak tedy neodcházej," odpověděla jsem, neschopná skrýt touhu ve svém hlase.
"To se mi hodí," odpověděl a jeho obličej se uvolnil do něžného úsměvu. "Přines pouta - jsem tvůj vězeň." Ale při těch slovech jeho dlouhé ruce utvořily pouta kolem mých zápěstí. Zasmál se svým tichým, melodickým smíchem. Dnes večer se nasmál víc, než jsem vůbec slyšela za celou dobu, kterou jsem s ním strávila.
"Zdáš se… optimističtější než obvykle," podotkla jsem. "Takhle jsem tě ještě nikdy neviděla."
"Copak to takhle nemá být?" usmál se. "Opojení první lásky a to všechno. Je to neuvěřitelné, viď, ten rozdíl mezi tím, o něčem číst, vidět to v kině, a zažívat to?"
"Velký rozdíl," souhlasila jsem. "Je to silnější, než jsem si představovala."
"Například," jeho slova teď rychle plynula, musela jsem se soustředit, abych vůbec všechno zachytila. "Pocit žárlivosti. Četl jsem o něm stotisíckrát, viděl to herce předvádět v tisíci různých hrách a filmech. Věřil jsem, že jsem to pochopil dost jasně. Ale šokovalo mě to…" Zakřenil se. "Pamatuješ si na ten den, kdy tě Mike pozval na ples?"
Přikývla jsem, ačkoliv jsem si ten den pamatovala z jiného důvodu. "To byl den, kdy jsi se mnou zase začal mluvit."
"Byl jsem překvapený vzplanutím hněvu, téměř zuřivosti, které jsem cítil - zpočátku jsem nerozeznal, co to je. Byl jsem ještě popuzenější než obvykle, že nedokážu uhodnout, co si myslíš, proč jsi ho odmítla. Bylo to jenom kvůli tvojí kamarádce? Byl v tom někdo jiný? Věděl jsem, že nemám právo se o to starat. Snažil jsem se o to nestarat.
A pak se začala tvořit fronta," zasmál se. Zamračila jsem se do tmy.
"Čekal jsem, absurdně napjatý, abych slyšel, co jim odpovíš, abych sledoval tvoje výrazy. Nemohl jsem popřít úlevu, kterou jsem cítil, když jsem ti na tváři viděl, jak tě to otravuje. Ale nemohl jsem si být jistý.
To byla první noc, kdy jsem sem přišel. Celou noc, zatímco jsem se díval, jak spíš, jsem se potýkal s propastným rozporem mezi tím, co jsem věděl, že je správné, morální, etické, a tím, co jsem chtěl. Věděl jsem, že když tě budu nadále ignorovat, jak bych měl, nebo když na pár let odejdu, dokud odsud nezmizíš, tak jednoho dne řekneš ano Mikovi nebo někomu podobnému. To mě zlobilo.
A pak," zašeptal, "jsi ze spánku řekla moje jméno. Mluvila jsi tak jasně, že jsem si zpočátku myslel, že ses vzbudila. Ale pak ses neklidně převalila, znovu jsi zamumlala moje jméno a povzdechla si. Ten pocit, který mnou projel, byl ochromující, zdrcující. Poznal jsem, že už tě nemůžu dál ignorovat." Na chvilku se odmlčel, pravděpodobně naslouchal najednou nevyrovnanému tlukotu mého srdce.
"Ale žárlivost… to je zvláštní věc. Daleko mocnější, než bych si myslel. A iracionální! Zrovna teď, když se tě Charlie zeptal na toho neřáda Mika Newtona…" Zavrtěl hněvivě hlavou.
"Měla jsem vědět, že budeš poslouchat," zasténala jsem.
"Samozřejmě."
"Ale vážně v tobě tohle vzbudilo žárlivost?"
"Je to pro mě nové; křísíš ve mně znovu člověka, a všechno cítím silněji, protože je to čerstvé."
"Ale upřímně," zlobila jsem ho, "že tě tohle rozhodí, potom, co já jsem si musela vyslechnout, že Rosalie - Rosalie, vtělení čisté krásy, Rosalie - měla být pro tebe. Bez ohledu na Emmetta, jaká já jsem proti ní konkurence?"
"O žádnou konkurenci nejde." Jeho zuby zazářily. Přitáhl si moje uvězněné ruce kolem zad a tiskl si mě k hrudi. Držela jsem bez pohnutí, jak jen jsem mohla, i dýchat jsem musela opatrně.
"Já vím, že nejsem žádná konkurence," zašeptala jsem do jeho studené kůže. "To je ten problém."
"Samozřejmě, Rosalie je svým způsobem krásná, ale i kdyby pro mě nebyla jako sestra, i kdyby k ní Emmett nepatřil, nikdy by nemohla mít desetinu, ne, setinu té přitažlivosti, kterou pro mě máš ty." Teď byl vážný, zamyšlený. "Za téměř devadesát let, co chodím mezi svými, a tvými… celou tu dobu jsem si vystačil, myslel jsem, že jsem úplný sám v sobě, neuvědomoval jsem si, co hledám. A nic jsem nenacházel, protože jsi ještě nebyla na světě."
"To se nezdá moc fér," zašeptala jsem, tvář stále položenou na jeho hrudi, naslouchala jsem, jak se nadechuje a vydechuje. "Já jsem vůbec nemusela čekat. Proč bych to měla mít tak snadné?"
"Máš pravdu," souhlasil pobaveně. "Měl bych ti to rozhodně znesnadnit." Pustil jednu svou ruku, uvolnil mé zápěstí, jen aby ho opatrně vzal do své druhé ruky. Měkce mě hladil po mokrých vlasech, od temene hlavy k pasu. "Ty musíš jenom riskovat život každou vteřinu, kterou se mnou strávíš, to jistě není moc. Ty se jenom musíš otočit zády k přirozenému, k lidskému… to přece nic není, viď?"
"Nic zvláštního - nepřipadám si o nic ochuzená."
"Ještě ne." A jeho hlas byl najednou plný té staré bolesti.
Snažila jsem se odtáhnout, abych se mu podívala do obličeje, ale jeho ruka zamkla moje zápěstí do neprolomitelného sevření.
"Co -" začala jsem se ptát, když v tom jeho tělo zpozornělo. Ztuhla jsem, ale on najednou pustil moje ruce a zmizel. Jen tak tak se mi podařilo neupadnout na obličej.
"Lehni si!" zasyčel. Nedokázala jsem poznat, odkud ze tmy mluví.
Stočila jsem se pod deku a stulila se na bok, jak jsem obvykle spávala. Slyšela jsem, jak se dveře s praskotem otevřely, jak Charlie nakoukl dovnitř, aby se ujistil, že jsem, kde mám být. Dýchala jsem pravidelně, dávala jsem si záležet.
Uplynula dlouhá minuta. Poslouchala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli jsem slyšela dveře se zavřít. Pak jsem pod dekou ucítila Edwardovu studenou paži, jeho rty u mého ucha.
"Jsi příšerná herečka - řekl bych, že tahle kariéra pro tebe nepřipadá v úvahu."
"Sakra," zamumlala jsem. Srdce mi v hrudi burácelo.
Zabručel melodii, kterou jsem nepoznávala; znělo to jako ukolébavka.
Odmlčel se. "Mám ti zpívat, abys usnula?"
"No jasně," zasmála jsem se. "Jako kdybych mohla spát, když jsi tady!"
"Vždycky spíš," připomněl mi.
"Ale to jsem nevěděla, že tady jsi," odpověděla jsem mrazivě.
"Takže jestli se ti nechce spát…" nadhodil a mého tónu si nevšímal. Můj dech se chytil.
"Jestli se mi nechce spát…?"
Zachichotal se. "Co chceš tedy dělat?"
Zpočátku jsem nedovedla odpovědět.
"Nejsem si jistá," řekla jsem nakonec.
"Pověz mi, až se rozhodneš."
Cítila jsem jeho studený dech na krku, cítila jsem jeho nos, jak mi klouže po čelisti, jak se nadechuje.
"Myslela jsem, že jsi otupělý?"
"Jenom proto, že odolávám vínu, neznamená to ještě, že nedokážu ocenit buket," zašeptal. "Máš silnou květinovou vůni, jako levandule… nebo frézie," poznamenal. "Sbíhají se z toho sliny."
"Jo, je to svátek, když mi nikdo neříká, jak chutně voním."
Zachichotal se a pak si povzdechl.
"Už jsem se rozhodla, co chci dělat," řekla jsem mu. "Chci o tobě slyšet víc."
"Ptej se na cokoliv."
V duchu jsem probrala svoje otázky a našla ty nejpalčivější. "Proč to děláš?" zeptala jsem se. "Pořád nechápu, jak se můžeš tak usilovně snažit odolávat tomu, co… jsi. Prosím tě, nepochop to špatně, samozřejmě jsem ráda, že to děláš. Jenom nechápu, proč by ses měl vůbec snažit."
Váhal, než odpověděl. "To je dobrá otázka, a nejsi první, kdo se takhle ptá. Ostatní - většina našeho druhu, kteří jsou celkem spokojení s tím, co jsme - se také diví, jak žijeme. Ale víš, jenom proto, že se s námi… nějak zacházelo… neznamená to ještě, že se nemůžeme rozhodnout se nad to povznést - pokořit hranice osudu, který nikdo z nás nechtěl. Snažit se udržet co nejvíc té základní lidskosti, co můžeme."
Ležela jsem bez pohnutí, v uctivém mlčení.
"Usnula jsi?" zašeptal po pár minutách.
"Ne."
"Je to všechno, nač jsi byla zvědavá?"
Zakoulela jsem očima. "Ne zcela."
"Co ještě chceš vědět?"
"Proč dokážeš číst myšlenky - proč jenom ty? A Alice, když vidí do budoucnosti… proč se to děje?"
Cítila jsem, jak ve tmě pokrčil rameny. "My to vážně nevíme. Carlisle má takovou teorii… věří, že si všichni přinášíme něco z našich nejsilnějších lidských rysů do dalšího života, kde se to zesílí - jako naši mysl a naše smysly. Myslí si, že už za života jsem musel být velmi citlivý k myšlenkám lidí kolem sebe. A že Alice měla nějakou jasnozřivost, ať byla kdekoliv."
"Co si on přinesl do dalšího života, a co ostatní?"
"Carlisle přinesl soucit. Esme si přinesla schopnost vášnivě milovat. Emmett přinesl sílu, Rosalie svou… houževnatost. Nebo tomu můžeš říkat paličatost," uchechtl se. "Jasper je velmi zajímavý. On byl ve svém prvním životě dost charizmatický, dokázal ovlivňovat lidi kolem sebe, aby viděli věci jeho způsobem. Teď je schopný manipulovat emocemi lidí kolem sebe - například uklidnit místnost plnou lidí, nebo naopak vzrušit letargický dav. Je to velmi důmyslný dar."
Uvažovala jsem nad nemožnostmi, které popsal, a snažila jsem se je vstřebat. Čekal trpělivě, zatímco jsem přemýšlela.
"Takže kde to všechno začalo? Chci říct, Carlisle změnil tebe, někdo musel změnit jeho a tak dále…"
"No, odkud ty pocházíš? Z evoluce? Ze stvoření? Nemohli jsme se my vyvinout stejným způsobem jako ostatní druhy, šelma a kořist? Nebo, jestli nevěříš, že celý tenhle svět mohl vzniknout jenom tak sám od sebe, což je i pro mě sotva přijatelné, je to tak těžké uvěřit, že ta samá síla, která stvořila jemného žraloka křídlatého i bílého lidožravého, tulení mládě i dravou kosatku, mohla stvořit oba naše druhy společně?"
"Tak abych v tom měla pořádek - já jsem to tulení mládě, ano?"
"Ano." Zasmál se a něco se dotklo mých vlasů - jeho rty?
Chtěla jsem se k němu otočit, abych viděla, jestli to skutečně byly rty. Ale musela jsem být hodná; nechtěla jsem mu to dělat o nic těžší, než už to měl.
"Jsi připravená jít spát?" zeptal se a přerušil tak krátké ticho. "Nebo máš nějaké další otázky?"
"Jenom tak milion nebo dva."
"Máme zítřek a pozítřek a popozítřek…" připomněl mi. Usmála jsem se, ta představa mě naplnila euforií.
"Víš jistě, že ráno nezmizíš?" chtěla jsem si to ujasnit. "Konec konců, jsi mytický."
"Neopustím tě." Jeho hlas měl v sobě pečeť slibu.
"Tak tedy dnes večer ještě jednu…" A začervenala jsem se. Tma mi nepomáhala - jsem si jistá, že dokázal pocítit náhlé teplo pod mojí kůží.
"Jakou?"
"Ne, zapomeň na to. Rozmyslela jsem si to."
"Bello, můžeš se mě zeptat na cokoliv."
Neodpověděla jsem a on zasténal.
"Pořád doufám, že to bude méně frustrující, že neslyším tvoje myšlenky. Ale je to stále horší a horší."
"Jsem ráda, že neumíš číst moje myšlenky. Jako by nestačilo, že posloucháš, co říkám ze spaní."
"Prosím!" Jeho hlas byl tak přesvědčivý, nedalo se mu odolat.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Jestli mi to neřekneš, tak si budu myslet, že je to něco mnohem horšího, než to ve skutečnosti je," pohrozil temně. "Prosím!" Znovu ten prosebný hlas.
"No," začala jsem, ráda, že mi nemůže vidět do tváře.
"Ano?"
"Říkal jsi, že Rosalie a Emmett budou mít brzy svatbu… Je to… manželství… stejné jako u normálních lidí?"
Pochopil a od srdce se zasmál. "Na to míříš?"
Zavrtěla jsem se, neschopná odpovědět.
"Ano, předpokládám, že je to v podstatě stejné," odpověděl. "Jak jsem ti říkal, máme většinu těch lidských tužeb, jenom jsou schované za tužbami mnohem mocnějšími."
"Aha," hlesla jsem.
"Jde ti o něco konkrétně, nebo jsi jenom zvědavá?"
"No, opravdu jsem přemítala… o tobě a o mně… jednou…"
Okamžitě zvážněl, což jsem poznala podle toho, jak se jeho tělo náhle napjalo. Automaticky jsem zareagovala a taky jsem ztuhla.
"Bojím se, že to… to… u nás nepůjde."
"Protože by to pro tebe bylo moc těžké, kdybych byla tak… blízko?"
"To je rozhodně problém. Ale to jsem nemyslel. Jde o to, že ty jsi tak měkká, tak křehká. Když jsme spolu, pořád se musím hlídat, abych ti neublížil. Mohl bych tě celkem snadno zabít, Bello, prostě náhodou." Jeho hlas se stal jenom měkkým šepotem. Natáhl svou ledovou dlaň a položil mi ji na tvář. "Kdybych moc spěchal… kdybych jen na vteřinu přestal dávat pozor, mohl bych natáhnout ruku, abych se dotkl tvého obličeje, a omylem ti rozbít lebku. Ty nemáš představu, jak neuvěřitelně rozbitná jsi. Nikdy, nikdy si nemůžu dovolit ztratit kontrolu, když jsem s tebou."
Čekal, že odpovím, a jeho úzkost rostla, když jsem neodpovídala. "Bojíš se?" zeptal se.
Ještě chvilku jsem počkala s odpovědí, abych si byla jistá pravdivostí svých slov. "Nejsem v pohodě."
Na chvilku se zamyslel. "Promiň mi teď mou zvědavost," řekl a jeho hlas byl zase bezstarostný, "ale už jsi někdy…?" sugestivně se odmlčel.
"Samozřejmě, že ne." Začervenala jsem se. "Říkala jsem ti, že jsem tohle k nikomu dřív necítila, ani nic, co by se tomu blížilo."
"Já vím. To jenom že znám myšlenky druhých lidí. Vím, že láska a tělesná touha nejdou vždycky ruku v ruce."
"Pro mě ano. Teď jsem ráda, že pro mě vůbec existují," povzdechla jsem si.
"To je pěkné. Aspoň tuhle věc máme společnou," prohlásil spokojeně.
"Tvoje lidské instinkty…" začala jsem. Čekal. "No, připadám ti v tom ohledu vůbec přitažlivá?"
Zasmál se a zlehka prohrábl mé skoro suché vlasy.
"Možná nejsem člověk, ale jsem muž," ujistil mě.
Proti své vůli jsem zívla.
"Odpověděl jsem na tvoje otázky, teď bys měla spát," rozhodl.
"Nejsem si jistá, jestli dokážu usnout."
"Chceš, abych odešel?"
"Ne!" ohradila jsem se až příliš hlasitě.
Zasmál se a pak si začal pobrukovat tu samou neznámou ukolébavku; hlas archanděla, který mi tiše zněl v uchu.
Unavenější, než jsem si uvědomovala, vyčerpaná z dlouhého dne plného duševního i emocionálního vypětí, jaké jsem nikdy předtím necítila, jsem v jeho chladných pažích upadla do spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama