Stmívání - 7. Noční můra

6. srpna 2010 v 17:32 | xoxo ♥
Řekla jsem Charliemu, že musím dělat spoustu úkolů a že nechci nic k jídlu. Zrovna dávali basketbalový zápas, který ho velmi zajímal, ačkoliv já jsem samozřejmě neměla ponětí, co je na něm tak zvláštního, takže si na mém obličeji nebo tónu nevšiml ničeho neobvyklého.
Jakmile jsem byla ve svém pokoji, zamkla jsem dveře. Prohrabala jsem psací stůl, až jsem našla svoje stará sluchátka, a zapojila je do malého discmana. Vybrala jsem si cédéčko, které jsem dostala od Phila k Vánocům. Byla to jedna z jeho oblíbených kapel, ale na můj vkus tam bylo trochu moc basů a vřeštění. Zasunula jsem ho dovnitř a lehla si na postel. Nasadila jsem si sluchátka, zmáčkla tlačítko a vytáhla hlasitost na maximum, až mě bolely uši. Zavřela jsem oči, ale světlo se mi pořád vkrádalo pod víčka, takže jsem si přes horní půlku obličeje přetáhla ještě polštář.
Soustředila jsem se velmi pečlivě na hudbu, snažila se porozumět textu, abych rozpletla komplikované přechody bicích. A když jsem cédéčko poslouchala potřetí, už jsem uměla alespoň všechna slova refrénů. S překvapením jsem zjistila, že se mi ta kapela konec konců opravdu líbí, jakmile jsem si zvykla na ten vřeštivý zvuk. Budu muset Philovi zase poděkovat.
A fungovalo to. Otřásající rány mi znemožnily myslet - což byl jediný účel celého toho počínání. Poslouchala jsem to cédéčko znovu a znovu, až jsem si mohla zpívat se všemi písničkami, a nakonec jsem usnula.
Otevřela jsem oči do povědomého místa. Někde v koutku mysli jsem věděla, že se mi to zdá. Poznala jsem zelené světlo lesa. Někde poblíž jsem slyšela vlny rozbíjející se o skály. A věděla jsem, že když najdu oceán, uvidím slunce. Snažila jsem se jít po zvuku, ale byl tam Jacob Black, tahal mě za ruku, vlekl mě zpátky do nejčernější části lesa.
"Jacobe? Co se děje?" ptala jsem se. Tvářil se vyděšeně a celou svou silou mi trhal za ruku, aby zmohl můj odpor; já jsem do té tmy nechtěla jít.
"Utíkej, Bello, musíš utíkat!" zašeptal vyděšeně.
"Tudy, Bello!" poznala jsem Mikův hlas, který zavolal z hloubi temného lesa, ale neviděla jsem ho.
"Proč?" ptala jsem se a pořád jsem se snažila Jacobovi vykroutit, zoufalá, že se nemůžu dostat na slunce.
Ale v tu chvíli Jacob mou ruku pustil a vykřikl, najednou se roztřásl a padl na temnou lesní zem. Kroutil se na zemi a já jsem se s hrůzou dívala.
"Jacobe!" vykřikla jsem. Ale on už tam nebyl. Na jeho místě stál velký rudohnědý vlk s černýma očima. Ten vlk se na mě nedíval, ukazoval k pobřeží, chlupy na zádech se mu ježily a zpoza odhalených tesáků vycházelo tiché vytí.
"Bello, utíkej!" zakřičel za mnou znovu Mike. Ale já jsem se neotočila. Dívala jsem se na světlo, které ke mně přicházelo z pláže.
A pak ze stromů vystoupil Edward, jeho kůže slabě zářila, jeho oči byly černé a nebezpečné. Zvedl jednu ruku a pokynul mi, abych přišla k němu. Vlk u mých nohou zavyl.
Udělala jsem krok vpřed, k Edwardovi. On se usmál, a jeho zuby byly ostré, špičaté.
"Důvěřuj mi," zavrčel.
Udělala jsem další krok.
Vlk se vrhl mezi mne a upíra, tesáky mu mířil na krční tepnu.
"Ne!" vykřikla jsem a vymrštila se na posteli.
Tím náhlým pohybem sluchátka strhla discman z nočního stolku a ten s třesknutím spadl na podlahu.
V pokoji bylo pořád ještě rozsvíceno a já jsem seděla na posteli oblečená a v botách. Celá dezorientovaná jsem se podívala na budík na prádelníku. Bylo půl šesté ráno.
Zasténala jsem, padla zpátky na postel a převrátila se na obličej, skopla boty. Ale bylo mi tak nepohodlně, že jsem nemohla znovu usnout. Zase jsem se převalila, rozepnula si džíny a ztěžka je stahovala, jak jsem se snažila zůstat v horizontální poloze. Uvědomila jsem si, že mám vlasy pořád stažené do copu, hřebínek mě nepříjemně tlačil na temeni. Otočila jsem se na bok, vytáhla gumičku a rychle jsem si prohrábla pletenec prsty. Znovu jsem si přetáhla polštář přes oči.
Samozřejmě to k ničemu nebylo. Moje podvědomí vylovilo přesně ty obrazy, kterým jsem se tak zoufale snažila vyhnout. Budu jim teď muset znovu čelit.
Posadila jsem se a hlava se mi chviličku točila, jak jsem ji měla překrvenou. Napřed to nejdůležitější, pomyslela jsem si, šťastná, že to můžu odložit na co nejpozději. Popadla jsem toaletní tašku.
Sprcha ovšem netrvala zdaleka tak dlouho, jak jsem doufala. A i když jsem si dala načas s fénováním vlasů, brzy jsem neměla v koupelně co na práci. Zabalená do ručníku jsem se vrátila zpátky do svého pokoje. Nedokázala jsem říct, jestli Charlie pořád spí, nebo jestli už odjel. Šla jsem se podívat z okna, a policejní auto bylo pryč. Zase rybaří.
Pomalu jsem se oblékla do nejpohodlnější teplákové soupravy a pak jsem si ustlala postel - to jsem nikdy nedělala. Už jsem to nemohla odkládat. Šla jsem k psacímu stolu a zapnula svůj starý počítač.
Strašně nerada jsem tady používala internet. Můj modem byl tragicky zastaralý, e-mailová schránka nedostatečná; jenom připojování trvalo tak dlouho, že jsem se rozhodla dát si zatím misku cereálií, než se dočkám.
Jedla jsem pomalu, každé sousto jsem pečlivě kousala. Když jsem dojedla, umyla jsem misku a lžíci, utřela je a uložila na místo. Nohy mi zakopávaly, když jsem šla nahoru. Napřed jsem šla k discmanu, zvedla ho z podlahy a položila přesně doprostřed stolu. Vytáhla jsem sluchátka a vrátila je do zásuvky psacího stolu. Pak jsem pustila znovu to samé cédéčko, ale ztlumila jsem zvuk, aby tvořilo jenom zvukovou kulisu.
S dalším povzdechnutím jsem zapnula počítač. Samozřejmě, přes celou obrazovku na mě vyskákaly reklamy. Posadila jsem se na tvrdou skládací židli a začala zavírat všechna malá okýnka. Nakonec jsem se přece jen dostala ke svému oblíbenému vyhledávači. Odstřelila jsem pár dalších reklam a napsala jediné slovo.
Upír.
Trvalo to samozřejmě děsivě dlouho. Když se objevily výsledky, měla jsem se čím probírat - bylo tam všechno od filmů přes společenské hry a undergroundový metal až k obskurním kosmetickým společnostem.
Pak jsem našla slibnou stránku - Upíři od A do Z. Netrpělivě jsem čekala, až se načte, a rychlým klikáním jsem zavírala každou reklamu, která se objevila na obrazovce. Nakonec byla obrazovka volná - obyčejné bílé pozadí s černým, akademicky vypadajícím textem. Na domovské stránce mě přivítaly dvě citace:

V rozlehlém stinném světě duchů a démonů není žádná postava tak strašlivá, žádná postava tak obávaná a opovrhovaná, a přesto nadaná tak hrůzyplnou podmanivostí jako upír, který sám není ani duch, ani démon, ale sdílí temné povahové rysy a vlastní tajemné a strašlivé schopnosti obou. - Reverend Montague Summers.
Jestli jsou nějaké dobře doložené záznamy, jsou to záznamy o upírech. Nic nechybí: oficiální zprávy, přísežná prohlášení vážených lidí, lékařů, kněží, učitelů, kompletní soudní důkazy. A přes to všechno, kdo věří v upíry? - Rousseau.

Zbytek stránky byl abecední výčet veškerých mýtů o upírech, které se udržují různě po světě. První, na kterého jsem klikla, Danag, byl filipínský upír, který údajně před dávnými časy začal na ostrovech pěstovat kolokázii. Podle pověsti Danag po mnoho let pracoval společně s lidmi, ale jejich partnerství skončilo dne, kdy se jedna žena řízla do prstu. Danag jí vysával ránu a chuť krve se mu tak zalíbila, že z jejího těla vysál krev úplně všechnu.
Pročítala jsem pečlivě popisy, hledala jsem něco, co znělo povědomě, natož pak věrohodně. Zdálo se, že většina mýtů o upírech se točila kolem krásných žen jako démonů a dětí jako obětí; také to vypadalo, že si je lidé vymýšleli, aby měli vysvětlení pro vysokou úmrtnost malých dětí a aby poskytly omluvu pro mužskou nevěru. Mnohé příběhy zahrnovaly duchy bez těla a varování před nesprávně provedenými pohřby. Nebylo toho moc, co by se podobalo filmům, které jsem viděla, a jenom opravdu pár upírů, jako hebrejský Estrie a polský Upier, se vůbec obtěžovalo pít krev.
Mou pozornost opravdu upoutala jenom tři jména: rumunský Varacolaci, mocná nemrtvá bytost, která se mohla objevovat v podobě krásného člověka s bledou pletí, slovenský Nelapsi, stvoření tak silné a rychlé, že dokázalo během jediné hodiny po půlnoci zmasakrovat celou vesnici, a jedno další, Stregoni benefici.
O tomhle posledním tam byla jediná krátká věta.
Stregoni benefici: italský upír, o kterém se říká, že je na straně dobra a který je smrtelným nepřítelem všech zlých upírů.
Byla to úleva, najít aspoň to jedno malé heslo, jediný mýtus mezi stovkami, který potvrzoval existenci hodných upírů.
Ovšem celkem vzato toho bylo málo, co se shodovalo s Jacobovými příběhy nebo s mým vlastním pozorováním. Jak jsem tak pročítala internetové stránky, sestavila jsem si v duchu malý seznam a pečlivě ho porovnávala s každým mýtem. Rychlost, síla, krása, bledá pleť, oči, které měnily barvu; a pak Jacobova kritéria: pijí krev, jsou nepřátelé vlkodlaka, mají studenou kůži a jsou nesmrtelní. Bylo jen pár mýtů, které se shodovaly alespoň v jediném bodě.
A pak tu byl další problém, který jsem si pamatovala z těch pár hororů, co jsem viděla, a který byl podepřen dnešním čtením - upíři nemohli vycházet za denního světla, slunce by je spálilo na popel. Celý den spali v rakvích a vycházeli jenom v noci.
Rozčileně jsem vypnula počítač, ani jsem nečekala, až se všechno náležitě zavře. Nad mou podrážděností převládaly rozpaky. Bylo to všechno tak hloupé. Seděla jsem ve svém pokoji a hledala informace o upírech. Co se to se mnou děje? Usoudila jsem, že velký podíl viny připadá na vrub města Forks - a ostatně celého prosáklého Olympijského poloostrova.
Musela jsem vypadnout z domu, ale nebylo, kam bych chtěla jít, aniž by to znamenalo třídenní cestu autem. Přesto jsem si natáhla holínky, a i když jsem nevěděla, kam mám namířeno, sešla jsem dolů. Vklouzla jsem do pláštěnky, ani jsem se nepodívala, jak je venku, a vykročila ze dveří.
Bylo zataženo, ale ještě nepršelo. Nevšímala jsem si auta a pěšky jsem vyrazila na východ, namířila jsem si to přímo přes Charlieho dvůr k všudypřítomnému lesu. Netrvalo dlouho a byla jsem tak hluboko, že mě nebylo vidět ani z domu, ani ze silnice, protože jediné zvuky, které jsem slyšela, bylo čvachtání vlhké země pod nohama a náhlé výkřiky sojek.
Šla jsem po úzké pěšině, která tu vedla, protože takové toulání jen tak nazdařbůh bych neriskovala. O nějakém orientačním smyslu se u mě téměř nedalo mluvit; dokázala jsem se ztratit i na přehlednějších místech, než bylo tohle. Pěšina se vinula hloub a hloub do lesa, většinou na východ, pokud jsem to dokázala posoudit. Podél ní rostly smrky, jedle, tisy a javory. Znala jsem jenom nepřesně jména stromů, které mě obklopovaly, a ještě jen díky tomu, že mi je v dětství Charlie ukazoval z okénka policejního auta. Mnohé druhy jsem neznala vůbec a některé jsem nedokázala přesně určit, protože byly silně porostlé cizopasným rostlinstvem.
Šla jsem pěšinou, dokud mě postrkoval hněv na sebe samu. Protože pomalu utichal, zpomalila jsem. Z baldachýnu nade mnou skáplo pár kapek, ale nemohla jsem si být jistá, jestli začíná pršet, nebo jestli jsou to jenom loužičky zbylé od včerejška, zadržené v listech vysoko nade mnou, které pomalu odkapávají dolů na zem. Nedávno padlý strom - poznala jsem to podle toho, že ještě nebyl úplně porostlý mechem - se opíral o kmen jednoho ze svých bratrů a vytvářel tak zastřešenou malou lavičku jenom pár bezpečných kroků od mé pěšiny. Překročila jsem kapradiny a opatrně se posadila, napřed jsem se ale ujistila, že mám bundu dobře staženou, abych si nezamokřila oblečení. Hlavu v kapuci jsem si opřela o živý strom.
Tohle místo jsem nevybrala dobře. Měla jsem to vědět, ale kam se dalo jít? Les byl temně zelený a až moc připomínal scénu ze sna minulé noci, abych tu mohla klidně posedět. Teď, když už se neozýval zvuk mých čvachtavých kroků, bylo ticho bodavé. Také ptáci mlčeli, kapky padaly se stále větší frekvencí, takže nad námi určitě prší. Teď když jsem seděla, kapradiny mi dosahovaly nad hlavu. Věděla jsem, že kdyby někdo šel po pěšině, necelý metr ode mě, ani by mě neviděl.
Tady mezi stromy bylo mnohem snadnější uvěřit těm absurditám, které mě v domě uváděly do rozpaků. V tomto lese se po tisíce let nic nezměnilo, a všechny mýty a legendy ze stovky různých zemí se zdály mnohem pravděpodobnější v této zelené záři než v mé jasně vymezené ložnici.
Soustředila jsem se na dvě nejpalčivější otázky, které jsem potřebovala zodpovědět, ale moc se mi do toho nechtělo.
Zaprvé jsem musela rozhodnout, jestli je možné, aby to, co Jacob říkal o Cullenových, byla pravda.
Moje mysl začala okamžitě mohutně protestovat. Bylo to pošetilé a morbidní, vážně se zaobírat tak směšnými nápady. Ale co tedy? ptala jsem se sama sebe. Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení pro to, že jsem ještě naživu. Znovu jsem si v duchu probírala věci, které jsem sama vypozorovala: neskutečnou rychlost a sílu, barvu očí měnící se z černé na zlatou a zase zpátky, nelidskou krásu, bledou, studenou kůži. A bylo toho víc - drobnosti, které člověku docházejí postupně - skutečnost, že asi nikdy nejedí, jejich znepokojivě ladné pohyby. A taky to, jak Edward někdy mluví, s neobvyklými kadencemi a větami, které se hodily spíš do románu z přelomu devatenáctého a dvacátého století, než mezi školní mládež třetího tisíciletí. Ulil se z hodiny toho dne, kdy jsme si určovali krevní skupiny. Neodmítl výlet na pláž, dokud neslyšel, kam jedeme. Zdálo se, že ví, co si každý kolem něj myslí… až na mě. Říkal mi, že je zlý, nebezpečný…
Je možné, že Cullenovi jsou upíři?
No, něco s nimi je. Před mýma nevěřícíma očima se děje něco, co se nedá rozumně vysvětlit. Ať je to Jacobova teorie o studených nebo moje o superhrdinovi, Edward Cullen není… obyčejný člověk. On je něco víc.
Tak tedy - možná. S touto odpovědí se budu muset prozatím spokojit.
A pak ta nejdůležitější otázka ze všech. Co budu dělat, jestli je to pravda?
Jestli Edward je upír - nechtěla jsem si to slovo ani myslet - co bych měla dělat? Říct o tom někomu jinému naprosto nepřipadalo v úvahu. Sama jsem tomu nedokázala uvěřit; každý, komu bych to řekla, by mě dal poslat do blázince.
Zdálo se, že existují jen dvě možnosti. První byla poslechnout jeho radu: být rozumná a co nejvíc se mu vyhýbat. Zrušit naše plány a zase ho začít ignorovat tak dalece, jak jen budu schopná. Ve třídě, kde musíme být spolu, se tvářit, jako by mezi námi existovala neproniknutelně tlustá skleněná zeď. Říct mu, aby mě nechal na pokoji - a tentokrát to myslet vážně.
Když jsem zvažovala tuto alternativu, sevřela mě náhlá bolest zoufalství. Moje mysl se bránila a rychle přeskočila k další možnosti.
Nemohla jsem se začít chovat jinak. Konec konců, jestli je nějak… nebezpečný, zatím neudělal nic, aby mi ublížil. Vlastně bych díru do Tylerova nárazníku udělala já, kdyby nejednal tak rychle. Tak rychle, přela jsem se sama se sebou, že to mohly být čiré reflexy. Ale jestli má reflex zachraňovat životy, tak jak může být zlý? namítala jsem. Hlava se mi točila v kruzích bez odpovědi.
Jestli jsem si něčím byla jistá, tak jednou věcí. Ten hrozivý Edward v mém včerejším snu byl jenom odrazem mého strachu ze slova, které vyslovil Jacob, a ne sám Edward. A když jsem vykřikla hrůzou při vlkodlakově výpadu, nebyl to strach o vlka, který mě přiměl zakřičet "ne". Byl to strach, že zraněn bude on, a i když na mě volal s vyceněnými řezáky, bála jsem se o něj.
A pochopila jsem, že v tom je moje odpověď. Nevěděla jsem, jestli mám skutečně na výběr. Už jsem v tom vězela moc hluboko. Teď, když jsem to pochopila - jestli jsem pochopila správně - už se svým děsivým tajemstvím nic nenadělám. Protože když jsem na něj pomyslela, na jeho hlas, na jeho hypnotizující oči, na magnetickou sílu jeho osobnosti, nic jsem nechtěla víc než být okamžitě s ním. I kdyby… a na to jsem nedokázala myslet. Ne tady, když jsem sama v temnějícím lese. Ne teď, když se kvůli dešti zšeřilo a všude se ozývá pleskání, jako když člověk šlape v mokré trávě. Otřásla jsem se a rychle vstala ze své skrýše, v obavách, že se mi pěšina vinou deště někam ztratila.
Ale byla tam, bezpečná a jasně viditelná, vinula se ven z kapajícího zeleného bludiště. Rychle jsem se po ní vydala, kapuci staženou těsně kolem obličeje. Překvapilo mě, když jsem skoro běžela mezi stromy, jak daleko jsem ušla. Začala jsem přemítat, jestli vůbec mám namířeno ven, nebo jestli mě pěšina vede jenom po okraji lesa. Ovšem než se mě mohla zmocnit panika, začala spletenými větvemi prosvítat prázdná místa. A pak jsem slyšela auto přejíždějící kolem po silnici, a byla jsem volná, přede mnou se prostíral Charlieho trávník, dům mi otvíral náruč a sliboval teplo a suché ponožky.
Bylo právě poledne, když jsem se dostala zpátky dovnitř. Šla jsem nahoru a převlékla se do džínů a trička, protože už jsem se nechystala ven. Nedalo moc práce soustředit se na domácí úkol, pojednání o Macbethovi, které mělo být hotové na středu. Spokojeně jsem se dala do psaní hrubého konceptu. Tak klidně jsem se necítila od… no, od čtvrtečního odpoledne, abych byla upřímná.
Takhle to se mnou ovšem bylo vždycky. Rozhodování pro mě byl bolestný proces, nad kterým jsem se trápila a který jsem oddalovala. Ale jakmile jsem nějaké rozhodnutí učinila, prostě jsem se jím řídila - obvykle s úlevou, že už jsem nějak zvolila. Někdy mi ten pocit úlevy kazila beznaděj, jako třeba když šlo o moje rozhodnutí odjet do Forks. Ale pořád to bylo lepší než se potýkat s jinými možnostmi.
Sžít se s tímto novým rozhodnutím bylo směšně jednoduché. Nebezpečně jednoduché.
A tak jsem strávila poklidný, produktivní den - úkol jsem dokončila před osmou. Charlie přišel domů s velkým úlovkem a já jsem si v duchu říkala, abych si nezapomněla koupit rybí kuchařku, až budu příští týden v Seattlu. Rozechvění, které mi přejelo po páteři, kdykoliv jsem na ten výlet pomyslela, bylo stejné jako to, které jsem cítila, než jsem se šla projít s Jacobem Blackem. Mělo by to být jiné, myslela jsem si. Měla bych se bát - věděla jsem, že bych měla, ale nedokázala jsem cítit ten správný strach.
Té noci se mi nic nezdálo, byla jsem vyčerpaná z toho, že jsem den začala tak časně a noc před tím jsem tak špatně spala. Probudila jsem se, podruhé od příjezdu do Forks, do jasného žlutého světla slunečného dne. Skočila jsem k oknu, ohromená, když jsem viděla, že na nebi není skoro ani obláček, a ty, které tam jsou, jsou jenom malé bílé beránky, které snad nemohou věstit žádný déšť. Otevřela jsem okno - překvapilo mě, že se tiše otevřelo, vůbec nelepilo, ačkoliv je bůhvíkolik let nikdo neotvíral - a nadechla jsem se relativně suchého vzduchu. Bylo skoro teplo a vítr téměř nefoukal. Krev se mi v žilách živě rozproudila.
Charlie dojídal snídani, když jsem přišla dolů, a okamžitě se napojil na mou náladu.
"Venku je hezky," poznamenal.
"Ano," souhlasila jsem s širokým úsměvem.
Usmál se také, jeho hnědé oči měly v koutcích vějířky vrásek. Když se Charlie usmál, bylo snadnější pochopit, proč se s maminkou tak hnali do mladého manželství. Většina z toho mladého romantika, kterým v těch dobách byl, vyprchala, než jsem ho poznala, stejně jako mu ustupovaly kudrnaté hnědé vlasy - které jsem po něm zdědila - a pomalu odhalovaly víc a víc lesklé kůže na čele. Ale když se usmál, viděla jsem trochu toho muže, který utekl s Renée, když jí bylo jen o dva roky víc, než je teď mně.
Vesele jsem snídala a přitom sledovala rozvířený prach, jak poletuje ve slunečním světle, které proudilo zadním oknem. Charlie na mě zavolal na rozloučenou a já jsem slyšela, jak policejní auto odjíždí od domu. Cestou ze dveří jsem zaváhala s rukou na pláštěnce. Bude to pokoušení osudu, nechat ji doma. S povzdechnutím jsem si ji přehodila přes ruku a vystoupila jsem do nejjasnějšího světla, jaké jsem za posledních několik měsíců viděla.
Za cenu veliké dřiny se mi podařilo stáhnout obě okénka náklaďáčku téměř až dolů. Ve škole jsem byla jako jedna z prvních; ani jsem se doma nepodívala na hodiny, jak jsem spěchala, abych už byla venku. Zaparkovala jsem a namířila si ke zřídkakdy používaným piknikovým lavičkám na jižní straně jídelny. Lavičky byly pořád trochu vlhké, tak jsem se posadila na pláštěnku, ráda, že pro ni mám využití. Domácí úkoly jsem měla hotové - důsledek chabého společenského života - ale bylo tam pár příkladů z trigonometrie, o kterých jsem si nebyla jistá, že je mám správně. Přičinlivě jsem si vyndala učebnici, ale v půlce kontrolování prvního příkladu jsem se přistihla, že sním s otevřenýma očima, dívala jsem se, jak si sluneční světlo hraje na stromech s červenou kůrou. Nesoustředěně jsem si kreslila po krajích domácího úkolu. Po pár minutách jsem si najednou uvědomila, že jsem nakreslila pět párů tmavých očí, které na mě zíraly z každé stránky. Vygumovala jsem je.
"Bello!" uslyšela jsem někoho volat a znělo to jako Mikův hlas. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že se škola zalidnila, zatímco jsem tam seděla duchem nepřítomna. Každý byl v tričku, někteří dokonce v kraťasech, ačkoliv teploměr nemohl ukazovat přes šestnáct stupňů. Mike ke mně přicházel v khaki šortkách a pruhovaném ragbyovém tričku a mával.
"Ahoj, Miku," zavolala jsem a zamávala mu zpátky. Nedokázala jsem se chovat zdrženlivě, když bylo tak krásné ráno.
Přišel si sednout vedle mě, upravené špičky jeho vlasů ve světle zlatě zářily, po tváři se mu roztahoval široký úsměv. Byl tak rád, že mě vidí, že jsem nemohla než mít taky radost.
"Nikdy jsem si toho nevšiml - máš ve vlasech červený odstín," poznamenal a chytil mezi prsty pramen, kterým povíval lehounký větřík.
"Jenom na slunci."
Bylo mi jenom trochu nepříjemné, když mi ten pramínek zastrčil za ucho.
"Skvělý den, co?"
"Takové mám ráda," souhlasila jsem.
"Co jsi dělala včera?" Jeho tón byl trošičku majetnický.
"Většinou jsem pracovala na eseji." Nedodala jsem, že ho mám hotový - aby si nemyslel, že se vytahuju.
Uhodil se dlaní do čela. "No jasně - je na čtvrtek, že jo?"
"Ehm, na středu, myslím."
"Na středu?" zamračil se. "To není dobré… O čem píšeš ten svůj?"
"Jestli je Shakespearovo pojetí ženských charakterů misogynní."
Zíral na mě, jako kdybych mluvila svahilsky.
"Hádám, že na tom budu muset dnes večer zapracovat," řekl sklesle. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha." To mě zaskočilo. Proč už si nemůžu s Mikem příjemně popovídat, aniž by se to zvrtlo?
"No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později." Usmál se na mě s nadějí.
"Miku…" Nelíbilo se mi, jak mě staví před hotovou věc. "Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."
Obličej mu pohasl. "Proč?" zeptal se, v očích ostražitý pohled. Myšlenky mi zalétly k Edwardovi. Přemítala jsem, jestli ho to taky napadlo.
"Myslím… a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti," pohrozila jsem mu, "ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."
Byl udivený, tohle mu zřejmě vůbec nedocházelo. "Jessičiny?"
"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"
"Oh," vydechl - jasně vyvedený z míry. Využila jsem toho ke svému úniku.
"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě." Posbírala jsem si knížky a nacpala je do tašky.
Šli jsme v tichu k budově tři a jeho výraz byl nesoustředěný. Doufala jsem, že ať je ponořený do jakýchkoliv myšlenek, vedou ho správným směrem.
Když jsem viděla Jessiku při trigonometrii, bublala nadšením. Dnes večer se chystala spolu s Angelou a Lauren do Port Angeles nakoupit šaty na ples a chtěla, abych jela s nimi, ačkoliv já jsem žádné nepotřebovala. Váhala jsem. Bylo by hezké vypadnout z města s kamarádkami, ale bude tam Lauren. A kdo ví, co třeba budu dnes večer dělat… Ale tudy by se moje mysl rozhodně neměla ubírat. Samozřejmě jsem měla radost ze sluníčka. Ale to nebylo ani zdaleka zodpovědné za euforickou náladu, v které jsem se nacházela.
Takže jsem jí řekla, že možná pojedu, ale napřed si musím promluvit s Charliem.
Cestou na španělštinu nemluvila o ničem jiném než o plese a pokračovala tam, kde přestala, když hodina s pětiminutovým zpožděním konečně skončila a šly jsme na oběd. Já jsem byla až příliš ponořená do své nedočkavosti, abych si moc všímala toho, co říká. Hořela jsem touhou vidět nejen jeho, ale všechny Cullenovy - abych je porovnala s novými podezřeními, která mi nedala pokoj. Jak jsem překračovala práh jídelny, pocítila jsem, jak mi po páteři sjel první opravdový záchvěv strachu a usadil se mi v žaludku. Budou schopni poznat, co si myslím? A pak mě napadla další věc - bude na mě Edward zase čekat, abych si k němu sedla?
Jak už jsem měla ve zvyku, pohlédla jsem napřed k jejich stolu. Zmocnila se mě panika, když jsem si uvědomila, že je prázdný. S klesající nadějí jsem očima přelétla zbytek jídelny v naději, že ho najdu, jak na mě někde čeká sám. Místnost byla skoro zaplněná - na španělštině jsme to protáhli - ale po Edwardovi ani po nikom z jeho rodiny nebylo ani stopy. Smutek mě zaplavil ochromující silou.
Šourala jsem se za Jessikou a už jsem se ani nenamáhala předstírat, že ji poslouchám.
Šly jsme dost pozdě, takže každý od našeho stolu už seděl na svém místě. Vyhnula jsem se prázdné židli vedle Mika a dala jsem přednost místu vedle Angely. Neurčitě jsem si všimla, že Mike zdvořile přidržel Jessice židli a její obličej se rozzářil.
Angela mi položila pár tichých otázek ohledně úkolu z Macbetha, na které jsem odpovídala tak přirozeně, jak jsem mohla, ačkoliv jsem se svíjela zoufalstvím. Také ona mě pozvala, abych dnes večer jela s nimi, a tentokrát jsem souhlasila, alespoň mě to trochu rozptýlí.
Uvědomila jsem si, že jsem se ještě držela posledního kousíčku naděje, když jsem vstupovala do učebny biologie, spatřila jeho prázdné místo a pocítila novou vlnu zklamání.
Zbytek dne ubíhal pomalu, bezútěšně. Při tělocviku jsme měli přednášku o pravidlech badmintonu, dalšího mučení, které si na mě vymysleli. Ale aspoň to znamenalo, že jsem si mohla sednout a poslouchat, místo abych klopýtala po kurtu. Nejlepší na tom bylo, že to trenér za hodinu nestihl, takže jsem na zítřek dostala další odklad. Nevadí, že mě den poté ozbrojí raketou a pak mě vypustí na zbytek třídy.
Těšila jsem se ze školy, protože se budu moct volně poddat depresi, než pojedu večer pryč s Jessikou a spol. Ale hned jak jsem doma vstoupila do dveří, Jessica volala, aby naše plány zrušila. Snažila jsem se mít radost, že ji Mike pozval na večeři - vážně se mi ulevilo, zdálo se, že to konečně pochopil - ale moje nadšení znělo falešně i mým vlastním uším. Přehodila náš výlet za nákupy na zítřejší večer.
Takže mi na rozptýlení moc nezbývalo. K večeři jsem měla nachystanou rybu naloženou v marinádě, salát i s chlebem zbyly od včerejška, takže v kuchyni nebylo co na práci. Strávila jsem soustředěnou půlhodinu nad úkolem, ale pak jsem byla hotová i s tím. Zkontrolovala jsem e-maily, přečetla si nevyřízené dopisy od matky, které byly tím odměřenější, čím byly novější. Povzdechla jsem si a naťukala rychlou odpověď.

Mami,
promiň. Byla jsem pryč. Jela jsem na pláž s několika přáteli. A musela jsem napsat esej.

Moje omluvy byly dost ubohé, takže jsem se přestala snažit.

Dneska je venku sluníčko - já vím, taky mě to šokuje - takže půjdu ven a nasáknu do sebe co nejvíc vitaminu D. Mám tě ráda,
Bella

Rozhodla jsem se zabít hodinku nepovinnou četbou. Měla jsem malou sbírku knih, které jsem si přivezla do Forks, tou nejodrbanější z nich byla knížka sebraných děl Jane Austenové. Tu jsem si vybrala a vydala se na dvorek, cestou dolů jsem popadla otrhanou starou deku z prádelníku nahoře na schodech.
Venku na Charlieho malém čtvercovém dvorku jsem si složila deku na půlku a rozprostřela ji z dosahu stínu stromů na hustý trávník, který byl vždycky lehce mokrý, bez ohledu na to, jak dlouho slunce svítilo. Lehla jsem si na břicho, zkřížila kotníky ve vzduchu, listovala různými romány v knize a snažila se rozhodnout, který mě nejvíc zabaví. Moje nejoblíbenější byly Pýcha a předsudek a Rozum a cit. Ten první jsem četla nedávno, takže jsem se začetla do Rozumu a citu, jenom abych si vzpomněla, poté, co jsem načala třetí kapitolu, že hrdina tohoto příběhu se náhodou jmenuje Edward. Rozzlobeně jsem otočila na Mansfieldské panství, ale hrdina tohohle kusu se jmenoval Edmund, a to bylo prostě moc blízko. Copak na konci osmnáctého století nebyla k dispozici jiná jména? Otráveně jsem zaklapla knihu a překulila se na záda. Vyhrnula jsem si rukávy, kam až to šlo, a zavřela oči. Nebudu myslet na nic než na teplo, které cítím na kůži, řekla jsem si přísně. Větřík byl stále lehký, ale rozfoukal mi pramínky vlasů kolem obličeje, a trochu to lechtalo. Stáhla jsem si všechny vlasy dozadu, rozprostřela je na dece pod sebou a znovu jsem se soustředila na teplo, které se dotýkalo mých víček, lícních kostí, nosu, rtů, čela, krku, nasáklo skrz lehké tričko…
Další věc, kterou jsem vnímala, byl zvuk Charlieho policejního auta, které zastavilo na cihlové příjezdové cestě. Překvapeně jsem se posadila, když jsem si uvědomila, že světlo je pryč, slunce zapadlo za stromy, a já jsem tu usnula. Rozhlédla jsem se, zmatená, s náhlým pocitem, že nejsem sama.
"Charlie?" zeptala jsem se. Ale slyšela jsem, jak před domem bouchly jeho dveře.
Vyskočila jsem, pošetile podrážděná, a sebrala jsem teď už vlhkou deku a knížku. Běžela jsem dovnitř, abych postavila na sporák rozehřát olej, protože jsem si uvědomila, že večeře bude se zpožděním. Charlie věšel svůj opasek s pistolí a zouval se z vysokých bot, když jsem vstoupila dovnitř.
"Promiň, tati, večeře ještě není hotová - usnula jsem venku," potlačila jsem zívnutí.
"Nedělej si z toho hlavu," řekl. "Stejně jsem chtěl chytit skóre zápasu."
Po večeři jsem se s Charliem dívala na televizi, abych nějak utloukla čas. Nedávali nic, nač bych se chtěla dívat, ale on věděl, že nemám ráda baseball, takže to přepnul na nějaký bezduchý sitcom, který ani jednoho nebavil. Zdálo se ovšem, že má radost, že děláme něco společně. A navzdory mé depresi to byl dobrý pocit, udělat mu radost.
"Tati," řekla jsem během reklamy, "Jessica a Angela se zítra večer jedou podívat po šatech na ples do Port Angeles a chtěly, abych jim je pomohla vybrat… vadilo by ti, kdybych jela s nimi?"
"Jessica Stanleyová?" zeptal se.
"A Angela Weberová." Povzdechla jsem si, když jsem mu sdělovala podrobnosti.
"Ale ty na ples nepůjdeš, nemám pravdu?" zeptal se zmateně.
"Ne, tati, ale pomůžu jim vybrat šaty - víš, poskytnu jim konstruktivní kritiku." Ženě bych tohle vysvětlovat nemusela.
"No, tak dobře," zdálo se, že si uvědomil, že je u konce s dechem, když dojde na holčičí záležitosti. "Ale druhý den jdeš do školy."
"Odjedeme hned po vyučování, takže se můžeme vrátit brzy. Večeři si uděláš sám, ano?"
"Bells, vařil jsem si sám sedmnáct let, než jsi sem přijela," připomněl mi.
"Nechápu, jak jsi to přežil," zamumlala jsem a pak dodala zřetelněji, "nechám v ledničce na talíři něco studeného do sendviče, dobře? Hned navrchu."
Věnoval mi pobavený, ale tolerantní pohled.
Ráno bylo zase slunečno. Vzbudila jsem se s obnovenou nadějí, kterou jsem se ovšem vztekle snažila potlačit. Do teplejšího počasí jsem si oblékla temně modrou halenku s výstřihem do véčka - což jsem ve Phoenixu nosila v největší zimě.
Naplánovala jsem si příjezd do školy tak, že jsem sotva stihla dostat se včas do třídy. S malou dušičkou jsem kroužila po celém parkovišti, hledala místo a přitom jsem také pátrala po stříbrném Volvu, které tam zjevně nebylo. Zaparkovala jsem v poslední řadě a spěchala na angličtinu, doběhla jsem udýchaná, ale stihla jsem to ještě před zvoněním na hodinu.
Bylo to stejné jako včera - nedokázala jsem se ubránit semínkům naděje, která mi klíčila v mysli a která jsem musela zadupat, když jsem marně prohledávala jídelnu a pak seděla sama u prázdného stolku při biologii.
Portangeleský plán byl přesunut na dnešní večer a nejlepší na tom bylo, že Lauren měla na práci něco jiného a nemohla jet. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu z města, abych se mohla přestat ohlížet přes rameno v naději, že se najednou z ničeho nic objeví, jako to dělal vždycky. Přísahala jsem si, že dnes večer budu mít dobrou náladu a nezkazím Angele a Jessice radost v pátrání po vhodných šatech. Třeba bych si také mohla koupit něco na sebe. Odmítala jsem pomyšlení na to, že o víkendu budu v Seattlu možná taky nakupovat sama, protože z mého původního plánu sejde. Určitě to nezruší, aniž by mi o tom alespoň řekl.
Po škole jela Jessica ve svém starém bílém Mercury za mnou k nám domů, abych si tam mohla nechat auto a učení. Když jsem byla uvnitř, rychle jsem si kartáčem prohrábla vlasy a pocítila lehký záchvěv vzrušení, když jsem pomyslela na to, že vypadnu z Forks. Nechala jsem Charliemu na stole vzkaz, kde jsem znovu vysvětlila, kde najde večeři, přehodila jsem si otrhanou peněženku ze školního batohu do kabelky, kterou jsem nosila zřídka, a vyběhla za Jessikou. Pak jsme jely k Angele domů a ona už na nás čekala. Moje vzrušení narůstalo geometrickou řadou, když jsme opravdu vyjížděly za hranice města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama