Stmívání - 8. Port Angeles 2. půlka

6. srpna 2010 v 17:31 | xoxo ♥
Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem.
Restaurace nebyla plná - v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna.
"Stůl pro dva?" Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace.
Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech.
"Jistě." Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů - všechny byly prázdné. "Jak by vám vyhovovalo tohle?"
"Dokonale." Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil.
"Ehm," zavrtěla hlavou a zamrkala, "vaše obsluha tu bude okamžitě." Nejistě odkráčela.
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," vytýkala jsem mu. "To není moc fér."
"Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Zdál se zmatený.
"Ale no tak," řekla jsem pochybovačně. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. "Oslňuju lidi?"
"To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
Ignoroval moje otázky. "Oslňuju tebe?"
"Často," přiznala jsem.
A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí.
"Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Neušlo mi, že mluví jenom k němu.
Podíval se na mě.
"Já si dám colu." Znělo to jako otázka.
"Dvě coly," řekl.
"Hned je přinesu," ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě.
"Co je?" zeptala jsem se, když odešla.
Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. "Jak ti je?"
"Jsem v pohodě," odpověděla jsem, překvapena jeho starostí.
"Není ti na omdlení, špatně, zima…?"
"Mělo by?"
Uchechtl se nad mým zmateným tónem.
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu.
"Pochybuju, že k tomu dojde," řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. "Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci."
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo."
V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl.
"Jste připraveni si objednat?" zeptala se Edwarda.
"Bello?" zeptal se. Neochotně se ke mně otočila.
Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. "Hm… dám si houbové ravioli."
"A vy?" otočila se s úsměvem zpátky k němu.
"Já nic," odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak.
"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel." Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla.
"Pij," poručil.
Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku.
"Dík," zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla.
"Ty nemáš bundu?" Jeho hlas byl káravý.
"Mám," podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě," došlo mi.
Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný - nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď.
Podal mi sako a přerušil tak moje okukování.
"Díky," řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené - tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala.
Postrčil přede mne košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem.
"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu.
To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se.
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal si pro sebe.
Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný.
Ohromeně na mě zíral. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala jsem. "Mám o tom svou teorii."
Přimhouřil oči. "Další teorie?"
"Mm-hm." Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější… nebo pořád vykrádáš komiksy?" Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté.
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala jsem.
"Takže?" naléhal.
Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř - vypadalo to dost dobře - a rychle se otočila k Edwardovi.
"Nerozmyslel jste si to?" zeptala se. "Nemohla bych vám něco nabídnout?" Možná jsem si jenom představovala, že ta slova zněla dvojsmyslně.
"Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." Pokynul dlouhou bílou rukou k prázdným sklenicím přede mnou.
"Jistě." Sebrala prázdné sklenice a odkráčela.
"Co jsi říkala?" zeptal se.
"Povím ti o tom v autě. Jestli…" odmlčela jsem se.
"Ty máš podmínky?" Zvedl jedno obočí a jeho hlas byl zlověstný.
"Samozřejmě mám pár otázek."
"Samozřejmě."
Číšnice byla zpátky s dvěma dalšími sklenicemi coly. Tentokrát je postavila beze slova a zase odešla.
Usrkla jsem.
"No, pokračuj," nutil mě a hlas měl stále tvrdý.
Začala jsem s tím nejlehčím. Alespoň tak jsem si to myslela. "Proč jsi v Port Angeles?"
Sklopil oči, pomalu sepjal své velké ruce položené na stole. Jeho oči ke mně blýskly zpod řas, na tváři měl náznak úsměvu.
"Další."
"Ale to je ta nejlehčí," namítla jsem.
"Další," zopakoval.
Nespokojeně jsem sklopila oči. Vybalila jsem si příbor, vzala vidličku a opatrně jsem napíchla jeden kousek těstovin. Pomalu jsem si ho vložila do úst, oči stále sklopené, kousala jsem a přitom přemýšlela. Houby byly dobré. Polkla jsem a dala si další doušek coly, než jsem vzhlédla.
"Tak dobře," podívala jsem se na něj a pomalu pokračovala. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš - až na pár výjimek."
"Až na jednu výjimkou," opravil mě, "hypoteticky."
"Dobře, tak tedy až na jednu výjimku." Byla jsem vzrušená, že nekazí hru, ale snažila jsem se tvářit uvolněně. "Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?" Přemítala jsem, jestli moje spletité otázky vůbec dávají smysl.
"Hypoteticky?" zeptal se.
"Jasně."
"No, kdyby… ten dotyčný…"
"Říkejme mu Joe," navrhla jsem.
Zatrpkle se usmál. "Tak tedy Joe. Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl hlavou a zakoulel očima. "Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."
"Mluvili jsme o hypotetickém případu," připomněla jsem mu mrazivě.
Zasmál se na mě s hřejivým pohledem.
"Ano, mluvili," souhlasil. "Budeme ti říkat Jane?"
"Jak jsi to věděl?" zeptala jsem se, neschopná udržet emoce na uzdě. Uvědomila jsem si, že se k němu znovu nakláním.
Zdálo se, že váhá, zmítán nějakým vnitřním dilematem. Vpíjel se do mě pohledem a já jsem si říkala, že asi právě v tu chvíli dělá rozhodnutí, jestli mi poví pravdu, nebo ne.
"Můžeš mi věřit, to víš," zamumlala jsem. Bezděky jsem se natáhla dopředu, abych se dotkla jeho složených rukou, ale on je stáhl, tak jsem zase ucukla.
"Nevím, jestli mám jinou možnost," odpověděl skoro šeptem. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel."
"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš."
"To bývalo." Znovu zavrtěl hlavou. "Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci. Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde."
"A ty sám se do té kategorie řadíš taky?" hádala jsem.
Jeho obličej ochladl, byl bez výrazu. "Nesporně."
Znovu jsem natáhla ruce přes stůl - jako bych si nevšímala, když se znovu lehce odtáhl - a konečky prstů jsem se plaše dotkla hřbetu jeho ruky. Jeho kůže byla studená a tvrdá jako kámen.
"Díky." Můj hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."
Jeho obličej zjihl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"
Zamračila jsem se, ale přikývla jsem. Stáhl ruku a pak položil obě ruce pod stůl. Ale naklonil se ke mně.
"Jel jsem za tebou do Port Angeles," vychrlil ze sebe přiznání. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof." Odmlčel se. Přemítala jsem, jestli by mě mělo znepokojovat, že mě sledoval; místo toho jsem však pocítila podivný nával radosti. Zíral na mě, možná se divil, proč se mi rty kroutí do bezděčného úsměvu.
"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" spekulovala jsem pobaveně.
"To nebylo poprvé," řekl a jeho hlas bylo stěží slyšet. Překvapeně jsem na něj vykulila oči, ale on se díval dolů. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."
Pocítila jsem nával strachu z jeho slov a z náhlé vzpomínky na jeho divoký černý pohled toho prvního dne… ale ten převládající pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti měla, to přehlušil. Když vzhlédl, aby mi četl v očích, nebylo v nich po strachu ani stopy.
"Ty si to pamatuješ?" zeptal se a jeho andělská tvář byla vážná.
"Ano." Byla jsem klidná.
"A přesto sedíš tady," řekl nevěřícně se zvednutým obočím.
"Ano, sedím tady… díky tobě." Odmlčela jsem se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?" naléhala jsem.
Stiskl rty k sobě, díval se na mě přimhouřenýma očima a znovu se rozhodoval. Upřel pohled na můj plný talíř a pak zpátky na mě.
"Ty jez, já budu mluvit," smlouval.
Rychle jsem nabrala další kousek, strčila si ho do pusy a honem kousala.
"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl," podíval se na mě znepokojeně a já jsem si uvědomila, že jsem ztuhla. Přinutila jsem se polknout, pak nabodla další ravioli a vstrčila ho do pusy.
"Dával jsem si bacha na Jessiku, ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles - a zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…" Byl ztracený v myšlenkách, zíral někam mimo mě, viděl věci, které jsem si nedokázala představit.
"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal. Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -" zarazil se a zaťal zuby v náhlém vzteku. Snažil se uklidnit.
"Pak co?" zašeptala jsem. Nadále mi zíral přes hlavu.
"Slyšel jsem je, co si myslí," zamručel a horní ret se mu zlehka přehrnul přes zuby. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej." Najednou se naklonil dopředu, jeden loket se objevil na stole, rukou si přikrýval oči. Ten pohyb byl tak rychlý, že mě to vyplašilo.
"Bylo to velmi… těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu," jeho hlas byl ztlumený jeho paží. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat," přiznal se šeptem.
Seděla jsem tiše, byla jsem úplně paf, myšlenky se mi nesouvisle rojily v hlavě. Ruce jsem měla složené v klíně a zlehka jsem se opírala o opěradlo židle. On si pořád držel obličej v dlani a byl tak nepohnutý, jako kdyby byl vytesaný z kamene, který jeho pleť připomínala.
Nakonec ke mně vzhlédl očima plnýma vlastních otázek.
"Jsi připravená jet domů?" zeptal se.
"Jsem připravená odjet," upřesnila jsem, nadmíru vděčná, že nás čeká ještě hodinová cesta domů. Nebyla jsem připravená se s ním rozloučit.
Servírka se objevila jako na zavolanou. Nebo se dívala.
"Jak jste na tom?" zeptala se Edwarda.
"Můžete nám donést účet, děkuji." Jeho hlas byl tichý, hrubší, pořád odrážel napětí našeho rozhovoru. Zdálo se, že ji to zmátlo. Vyčkávavě vzhlédl.
"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte." Z přední kapsy černé zástěrky vytáhla malé kožené desky a podala mu je.
Už měl v ruce bankovku. Vložil ji do desek a vrátil jí je.
"Drobné si nechte." Usmál se. Vstal a já jsem se neohrabaně zvedala na nohy.
Znovu se na něj vyzývavě usmála. "Přeju vám hezký večer."
Nepřestával se na mě dívat, když jí děkoval. Potlačila jsem úsměv.
Kráčel vedle mě ke dveřím, ale dával si pozor, aby se mě nedotkl. Vzpomněla jsem si, co Jessica říkala o svém vztahu s Mikem, jak se dostali téměř ke stádiu první pusy. Povzdechla jsem si. Edward, zdálo se, mě slyšel a zvědavě na mě pohlédl. Podívala jsem se na chodník, vděčná, že nedokáže poznat, co si myslím.
Otevřel dvířka spolujezdce, podržel mi je, když jsem nastupovala, a zlehka je za mnou zavřel. Dívala jsem se, jak zepředu obchází auto, a znovu mě překvapilo, jak je půvabný. Asi už bych na to měla být zvyklá - ale nebyla jsem. Měla jsem pocit, že Edward není ten typ člověka, na kterého si zvyknete.
Jakmile byl v autě, nastartoval motor a nastavil silně topení. Velice se totiž ochladilo, a tak jsem si říkala, že pěkné počasí asi skončilo. V jeho saku mi ovšem bylo příjemně teplo, a když jsem si myslela, že mě nevidí, vdechovala jsem jeho vůni.
Edward vyjel do hustého provozu, bez námahy prokličkoval ven z města a zamířil na dálnici.
"Teď," řekl významně, "je řada na tobě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama