Zatmění - 1. Ultimátum 1.půlka

9. srpna 2010 v 11:59 | xoxo ♥

Bello,
nechápu, proč nutíš Charlieho, aby Billymu podstrkoval vzkazy pro mě, jako bychom byli ve druhé třídě - kdybych s tebou chtěl mluvit, tak bych ti zvedl
 To ty jsi to rozhodla, chápeš? Nemůžeš mít obojí, když
 Co je na slovech "nepřátelé na život a na smrt" tak složitého, že je nedovedeš
 Koukni, já vím, že se chovám jako vůl, ale jinak to nejde
 Nemůžeme být kamarádi, když trávíš všechen čas s partou
 Když na tebe moc myslím, je to ještě horší, takže už mi nepiš

Jo, taky se mi po tobě stýská. Hodně. Tím se ale nic nemění. Promiň.
Jacob

Přejela jsem prsty po stránce a po hmatu cítila vroubky, kde přitiskl pero na papír tak silně, že ho div neprotrhl. Dovedla jsem si ho představit, jak to psal - jak čmáral rozzlobená písmena svým nedbalým rukopisem, jak škrtal řádku po řádce, když slova nevyzněla podle jeho představ, možná dokonce v obrovské ruce zlomil pero; to by vysvětlovalo ty kaňky. Dokázala jsem si představit, jak se nespokojeně mračil a krabatil čelo. Kdybych u toho byla, možná bych se smála. Aby sis neudělal uzel na mozku, Jacobe, dobírala bych si ho. Prostě to ze sebe vysyp.
Smích bylo to poslední, nač jsem měla chuť, když jsem si znovu pročítala ta slova, která jsem už stejně uměla zpaměti. Jeho odpověď na můj prosebný vzkaz - který jsem mu poslala po Charliem a prostřednictvím Billyho jako nějaká druhačka, jak podotkl - mě nijak nepřekvapila. Věděla jsem, co v ní bude stát ještě dřív, než jsem ji otevřela.
Překvapením pro mě bylo, jak hluboce mě každý přeškrtnutý řádek ranil - jako kdybych se pořezala o ostré hroty písmenek. A nejen to, za každou rozhněvanou nedokončenou větou se skrývalo jezero bolesti; a ta Jacobova bolest mě zraňovala hlouběji než moje vlastní.
Zatímco jsem nad tím uvažovala, dolehl ke mně z kuchyně pach spáleniny a kouře. V jiné domácnosti by možná skutečnost, že vaří někdo jiný než já, nebyla důvodem k panice, ale tady jsem musela zasáhnout.
Zastrčila jsem zmačkaný papír do zadní kapsy kalhot a vmžiku jsem byla dole.
Sklenice omáčky na špagety, kterou Charlie strčil do mikrovlnky, objížděla teprve první kolečko, když jsem s trhnutím otevřela dvířka a vytáhla ji ven.
"Udělal jsem snad něco špatně?" divil se Charlie.
"Tati, napřed musíš sundat víčko. Kov do mikrovlnky nepatří." Při těch slovech jsem honem odšroubovala víčko, nalila polovinu omáčky do misky, pak jsem misku vrátila do mikrovlnky a sklenici zpátky do ledničky; nastavila jsem čas a stiskla start.
Charlie sledoval moje počínání s našpulenými rty. "Nudle jsem uvařil správně?"
Podívala jsem se na pánev na sporáku - zdroj pachu, který mě prve vyburcoval. "Neuškodí, když to budeš míchat," řekla jsem mírně. Našla jsem lžíci a pokusila se roztrhat kašovitý chuchvalec, který se připekl ke dnu.
Charlie si povzdechl.
"Tak co se tady děje, k čemu to všechno?" zeptala jsem se ho.
Založil si ruce na prsou a zadním oknem pozoroval liják venku. "Nevím, o čem mluvíš," zabručel.
Byla jsem zmatená. Charlie vaří? A proč se u toho tváří tak kysele? Vždyť Edward ještě nepřišel; táta si obvykle tohle chování schovával pro mého kluka. Snažil se, seč mohl, aby mu každým slovem a gestem dal najevo, že tu není vítán. Jeho snahy ovšem nebyly nutné - Edward přesně věděl, co si můj otec myslí, i bez toho divadýlka.
Při slovu kluk jsem se začala kousat do tváře a zase se mě zmocnilo to známé napětí. Tohle slovo ani zdaleka nevystihovalo, co jsem cítila - pro věčnou oddanost potřebujete expresivnější výraz… Ale slova jako souzeno a osud zněla příšerně sentimentálně, když je člověk použil v běžném rozhovoru.
Edward měl na mysli jiné slovo, a právě ono bylo zdrojem napětí, které jsem cítila. Trnuly mi zuby už při pouhém pomyšlení.
Snoubenka. Brrr. Při té představě jsem se otřásla.
"Uniklo mi něco? Odkdy vaříš večeře?" zeptala jsem se Charlieho. Hodila jsem těstovinovou hroudu do vroucí vody a sledovala, jak tam poskakuje. "No, spíš bych měla říct pokoušíš se vařit, viď."
Charlie pokrčil rameny. "Není žádný zákon, který by říkal, že ve vlastním domě nesmím vařit."
"Ty jsi odborník," odpověděla jsem a s úsměvem se podívala na odznak přišpendlený k jeho kožené bundě.
"Haha. Vtipné." Můj pohled mu připomněl, že ji má ještě na sobě, tak se z ní vysoukal a pověsil ji na háček, který měl vyhrazený pro sebe. Visel tam i opasek se služební pistolí - už několik týdnů necítil potřebu brát ho s sebou na stanici. Městečko Forks ve státě Washington netrápila žádná záhadná zmizení, nikdo nechodil nahlásit, že spatřil obrovského tajemného vlka ve věčně deštivých lesích…
Mlčky jsem míchala nudle a říkala si, že až nadejde vhodná chvíle, Charlie sám začne vyprávět o tom, co ho trápí. Můj táta nebyl žádný mluvka, a úsilí vydané na přípravu večeře, ke které si se mnou chtěl sednout, dávalo jasně najevo, že máme před sebou netypicky dlouhý rozhovor.
Mechanicky jsem se podívala na hodiny - což jsem touhle dobou dělávala každých pár minut. Zbývala necelá půlhodina.
Odpoledne bývala z celého dne nejprotivnější. Od té doby, co na mě můj kdysi nejlepší přítel (a vlkodlak) Jacob Black prozradil, že jsem potají jezdila na motorce - té zrady se dopustil proto, abych dostala domácí vězení a nemohla trávit čas s Edwardem Cullenem, svým klukem (upírem) - měl Edward dovoleno vídat mě jenom od sedmi do půl desáté večer, vždycky v mezích našeho domu a pod dohledem spolehlivě nabručeného táty.
Tenhle trest následoval bezprostředně po trochu méně přísném domácím vězení, které jsem si vysloužila za nevysvětlené třídenní zmizení a epizodku se skokem z útesu.
Samozřejmě jsem Edwarda stále vídala ve škole, protože s tím Charlie nemohl nic nadělat. A pak také Edward trávil téměř každou noc u mě v pokoji, ale o tom Charlie neměl tušení. Edwardova schopnost lehce a tiše vyšplhat do mého okna v prvním poschodí byla téměř tak užitečná jako jeho schopnost číst Charlieho myšlenky.
Takže odpoledne byla jediná část dne, kterou jsem musela vydržet bez Edwarda, a přesto jsem vždycky byla neklidná a hodiny se mi nesnesitelně vlekly. Ale snášela jsem svůj trest bez reptání, zaprvé proto, že jsem věděla, že si ho zasloužím, a zadruhé proto, že jsem tatínkovi nechtěla ubližovat tím, že bych se teď odstěhovala. Na obzoru se totiž rýsovalo mnohem trvalejší odloučení, o kterém Charlie sice nevěděl, ale které se nezadržitelně blížilo.
Tatínek se s bručením posadil ke stolu a rozložil si před sebe vlhké noviny; za pár vteřin nesouhlasně zamlaskal jazykem.
"Nevím, proč ty noviny čteš, tati. Jenom tě to vždycky vytočí."
Nevšímal si mě, vrčel na noviny v rukou. "A kvůli tomuhle chtějí všichni žít v malém městě! To je neuvěřitelné."
"Tak copak nám velkoměsta provedla tentokrát?"
"Seattle se uchází o titul města s největším počtem vražd v zemi. Pět nevyřešených vražd za poslední dva týdny. Dovedeš si to představit, takhle žít?"
"Myslím, že Phoenix je ve statistice vražd ještě výš, tati. Já jsem tam žila." A nikdy mi nehrozilo, že by mě někdo chtěl zabít, dokud jsem se nepřestěhovala do tohoto bezpečného městečka. Moje jméno vlastně pořád figuruje na několika seznamech jako cíl útoku… Lžíce se mi roztřásla v rukou, až voda začala šplíchat.
"No, já bych tam nebydlel ani za zlaté prase," prohlásil Charlie.
Přestala jsem zachraňovat večeři a pustila jsem se do servírování; musela jsem použít nůž na steaky, abych ukrojila jednu porci špaget pro Charlieho a jednu pro sebe. Tatínek mě přitom zahanbeně pozoroval. Pak si polil svou porci omáčkou a zabořil do ní lžíci. Zamaskovala jsem svůj chuchvalec omáčkou, jak nejlépe jsem uměla, a bez velkého nadšení jsem se taky pustila do jídla. Chvilku jsme jedli mlčky. Charlie stále pročítal zprávy, tak jsem si vzala svůj ohmataný výtisk románu Na Větrné hůrce, který ležel na stole ještě od snídaně, a snažila jsem se ponořit do příběhu z Anglie na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přitom jsem čekala, až Charlie začne mluvit.
Právě jsem se dostávala k části, kdy se Heathcliff vrací, když si Charlie odkašlal a hodil noviny na zem.
"Máš pravdu," řekl Charlie. "Tohle všechno nebylo jen tak." Zamával vidličkou nad lepivým jídlem. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
Odložila jsem knihu stranou; vazba byla tak poničená, že se knížka naplocho rozložila na stole. "Stačilo říct."
Přikývl a svraštil obočí. "Jo. Příště si to budu pamatovat. Myslel jsem, že když ti ulehčím starosti s přípravou večeře, tak tě obměkčím."
Zasmála jsem se. "To se ti povedlo - tvoje kuchařské umění mě obměkčilo, že jsem jako pěnový bonbón. Co potřebuješ, tati?"
"No, jde o Jacoba."
Cítila jsem, jak mi výraz ztvrdl. "A co je s ním?" zeptala jsem se ztuhlými rty.
"Klídek, Bells. Já vím, jsi pořád rozzlobená, že na tebe žaloval, ale on jenom udělal správnou věc. Bylo to od něj zodpovědné."
"Zodpovědné," zopakovala jsem pohrdlivě a zvedla oči v sloup. "Jasně. Tak co je s Jacobem?"
Ta naoko lhostejná otázka mi rezonovala v hlavě, nedávala mi pokoj. Co je s Jacobem? Co s ním mám dělat? S bývalým nejlepším přítelem, který je teď pro mě… čím? Nepřítelem? Přikrčila jsem se.
Charlie se najednou tvářil nejistě. "Slib mi, že se nebudeš zlobit, ano?"
"Proč bych se zlobila?"
"Protože jde taky o Edwarda."
Přimhouřila jsem oči.
Charlie nasadil hrubší tón. "Pouštím ho k nám domů, nebo ne?"
"To ano," připustila jsem. "Ale jen na chvilku. A vůbec by mi nevadilo, kdybys mě čas od času pustil taky z domu," pokračovala jsem - jenom v žertu ovšem; věděla jsem, že budu mít zaracha po zbytek školního roku. "Poslední dobou jsem docela hodná."
"No, k tomu jsem se taky chtěl tak trochu dostat…"
V tu chvílí se Charlieho obličej roztáhl do nečekaného úsměvu, při kterém se mu udělaly vějířky vrásek kolem očí; na vteřinku vypadal o dvacet let mladší.
Ten úsměv ve mně vykřesal jiskřičku naděje, ale nechtěla jsem na to jít moc zhurta. "Já ti nerozumím, tati. Mluvíš o Jacobovi, nebo o Edwardovi, nebo o mém domácím vězení?"
Úsměv se zase zablýskl. "V podstatě o tom všem."
"A jak to spolu souvisí?" zeptala jsem se obezřetně.
"Dobře." Povzdechl si a zvedl ruce, jako by se vzdával. "Říkal jsem si zkrátka, že by sis možná zasloužila podmínečné propuštění za dobré chování. Musím uznat, že na svůj věk jsi to snášela statečně."
Hlas i obočí mi vylétly vzhůru. "Vážně? Jsem volná?"
Co se to stalo? Byla jsem přesvědčená, že budu v domácím vězení, dokud se skutečně neodstěhuju, a ani Edward nezaznamenal v Charlieho myšlenkách žádné kolísání…
Charlie zvedl prst. "Podmínečně."
Nadšení opadlo. "No, to je fantastické," zabručela jsem.
"Bello, tohle ber spíš jako prosbu než žádost, ano? Jsi volná. Ale doufám, že tu svobodu… moudře využiješ."
"Co to znamená?"
Znovu si povzdychl. "Vím, že ti stačí ke štěstí trávit veškerý svůj čas s Edwardem -"
"Trávím čas taky s Alicí," skočila jsem mu do řeči. Edwardovy sestry se žádné návštěvní hodiny netýkaly; přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Charlie byl v jejích šikovných rukou poddajný jako tmel.
"To je pravda," souhlasil. "Ale máš i jiné přátele kromě Cullenových, Bello. Nebo jsi aspoň mívala."
Dlouhou chvíli jsme se na sebe dívali.
"Kdy jsi naposledy mluvila s Angelou Weberovou?" nadhodil.
"V pátek u oběda," odpověděla jsem okamžitě.
Před Edwardovým návratem se moji spolužáci rozdělili do dvou skupin. V duchu jsem je rozlišovala na hodné, kteří stáli proti těm zlým. My a oni se taky dalo použít. Hodní lidé byli Angela, její věrný kluk Ben Cheney a Mike Newton; tito tři mi velmi velkodušně odpustili, že jsem se zbláznila, když mě Edward opustil. Ta druhá skupina se soustředila kolem Lauren Malloryové a zdálo se, že téměř všichni ostatní, včetně mé první kamarádky ve Forks, Jessiky Stanleyové, jsou zastánci jejího programu namířeného proti mně.
Když se Edward vrátil do školy, dělící čára jen nabyla na zřetelnosti.
Edwardův návrat si vybral daň v podobě Mikova přátelství, ale Angela mi byla neochvějně věrná a Ben se zachoval podle jejího příkladu. Navzdory přirozené averzi, kterou většina lidí vůči Cullenovým cítila, Angela poslušně sedávala každý den u oběda vedle Alice. Po pár týdnech to dokonce vypadalo, že se jí tam začalo líbit. Bylo těžké nepodlehnout kouzlu Cullenových - jakmile jim člověk dal možnost nechat ho na sebe působit.
"A mimo školu?" zeptal se Charlie a strhl tak mou pozornost zpátky k sobě.
"Neviděla jsem se s nikým mimo školu, tati. Domácí vězení, pamatuješ? A Angela má taky kluka. Je vždycky s Benem. Jestli budu opravdu volná," dodala jsem, silně skeptická, "možná bychom mohli chodit na rande společně."
"Dobře. Ovšem…" Zaváhal. "S Jakem jste bývali jako siamská dvojčata, a teď -"
Utnula jsem ho. "Můžeš se dostat k tomu hlavnímu, tati? Jaká je tvoje podmínka - ale přesně?"
"Myslím, že bys kvůli jednomu klukovi neměla házet za hlavu všechny ostatní přátele, Bello," řekl přiškrceným hlasem. "Nesluší se to a navíc si myslím, že by tvůj život byl lépe vyvážený, kdybys do něj pustila i jiné lidi. To, co se stalo loni v září…"
Zašklebila jsem se.
"Zkrátka a dobře," hájil se, "kdybys tenkrát měla v životě místo i pro jiné než jen pro Edwarda Cullena, nemuselo to tak dopadnout."
"Dopadlo by to přesně stejně," zamumlala jsem.
"Možná ano, a možná ne."
"Kam tím míříš?" připomněla jsem mu.
"Využij své nově nabyté svobody k tomu, aby ses vídala i s dalšími kamarády. Vnes do toho trochu rovnováhy."
Pomalu jsem přikývla. "Rovnováha mi nevadí. Mám ale nějaké specifické časové kvóty?"
Zašklebil se, ale zavrtěl hlavou. "Já to nechci komplikovat. Jenom nezapomínej na přátele…"
Bylo to dilema, s kterým jsem se už potýkala. Moji přátelé. Lidé, s kterými se kvůli jejich bezpečnosti po závěrečných zkouškách už nikdy neuvidím.
Jak se mám tedy zachovat? Trávit s nimi čas, dokud to jde? Nebo se od nich začít odstřihávat už teď, aby byl ten přechod pozvolnější? Ta druhá možnost mi naháněla strach.
"… obzvláště na Jacoba," dodal Charlie a vytrhl mě ze zamyšlení.
To bylo ještě větší dilema než to první. Chvilku mi trvalo, než jsem našla správná slova. "S Jacobem to… možná… bude těžké."
"Blackovi jsou prakticky rodina, Bello," dodal Charlie přísně a otcovsky. "A Jacob je už dlouho tvůj velmi, velmi dobrý přítel."
"To já vím."
"Copak se ti po něm vůbec nestýská?" zeptal se táta nešťastně.
V tu ránu jako by mi natekl krk; musela jsem si dvakrát odkašlat, než se mi podařilo odpovědět. "Ano, moc se mi stýská," přiznala jsem s očima sklopenýma. "Hrozně se mi po něm stýská."
"Tak proč je to tak těžké?"
Na tuhle otázku jsem mu prostě nemohla odpovědět. Bylo to proti pravidlům, aby normální lidé - lidští lidé jako já a Charlie - věděli o utajeném světě plném mýtů a příšer, které v skrytu a neodhaleny existovaly kolem nás. Já jsem o tom světě věděla všechno - čímž jsem si vysloužila pěknou řádku potíží. Nechtěla jsem, aby se s tím musel potýkat i Charlie.
"Mezi Jacobem a mnou došlo… ke konfliktu," řekla jsem pomalu. "Dostali jsme se do sporu kvůli našemu přátelství, víš. Zdá se, že Jakovi už prostě přátelství nestačí." Nechtěla jsem ve svém vysvětlování zabíhat do detailů, které byly sice pravdivé, ale bezvýznamné, skoro nicotné v porovnání s hlavním důvodem naší roztržky. Jacobova vlkodlačí smečka totiž k smrti nenáviděla Edwardovu upíří rodinu - a tedy taky mě, protože jsem měla v úmyslu stát se členkou této rodiny se vším všudy. Něco takového jsem s ním nemohla vyřizovat prostřednictvím vzkazů, a telefony mi nebral. A můj plán jednat s vlkodlakem osobně se rozhodně nesetkal s porozuměním na straně upírů.
"Edward nestojí o trošku zdravé konkurence?" neodpustil si Charlie sarkastickou poznámku.
Vrhla jsem po něm zlobný pohled. "O žádnou konkurenci nejde."
"Ubližuješ Jakovi, když se mu takhle vyhýbáš. Určitě by se s tebou radši aspoň kamarádil."
Aha, takže to se vyhýbám jemu?
"Jsem si celkem jistá, že Jake se se mnou vůbec nechce kamarádit." Ta slova mě pálila v puse. "A jak tě to vlastně napadlo?"
Charlie se zatvářil rozpačitě. "Asi to přišlo na přetřes dneska u Billyho…"
"Vy jste s Billym jak dvě staré drbny," postěžovala jsem si a vzdorovitě jsem píchala vidličkou do ztuhlých špaget na talíři.
"Billy si o Jacoba dělá starosti," řekl Charlie. "Jake to teď má těžké… Je v depresi."
Zamračila jsem se, ale oči jsem měla upřené na slepenec.
"A pak, vždycky jsi byla tak šťastná, když jsi strávila den s Jakem." Charlie si povzdechl.
"Teď jsem šťastná taky," ucedila jsem zuřivě skrz zaťaté zuby.
Kontrast mezi mými slovy a tónem prolomil napětí. Charlie vybuchl smíchy a já jsem se k němu musela přidat.
"Dobře, dobře," souhlasila jsem. "Rovnováhu."
"A Jacoba," naléhal.
"Pokusím se."
"Fajn. Najdi tu rovnováhu, Bello. Jo, abych nezapomněl, přišla ti nějaká pošta," dodal Charlie a rázně celou věc uzavřel. "Je to vedle sporáku."
Seděla jsem bez hnutí a myšlenky se mi stále ovíjely kolem Jacobova jména. Stejně to budou jen nějaké reklamy; zrovna včera jsem dostala balíček od maminky a nic jiného jsem nečekala.
Charlie odsunul židli od stolu a s protahováním vstal. Odnesl talíř do dřezu, ale než na něj začal napouštět vodu, aby ho umyl, zastavil se a hodil mi tlustou obálku. Dopis klouzavě přistál na stole a šťouchl mě do lokte.
"Jo, dík," zamumlala jsem, zmatená jeho neodbytností. Pak jsem spatřila zpáteční adresu - ten dopis byl z Univerzity jihovýchodní Aljašky. "To bylo rychlé. Tuším, že i tam jsem zmeškala termín."
Charlie se uchichtl.
Převrátila jsem obálku a rozzlobeně se na tátu podívala. "Tys to otevřel."
"Byl jsem zvědavý."
"Jsem šokovaná, šerife. To je federální zločin!"
"No jo, tak si to přečti."
Vytáhla jsem dopis a složený rozpis přednášek.
"Gratuluju," řekl, než jsem si stihla něco přečíst. "Tvoje první přijetí."
"Díky, tati."
"Měli bychom si promluvit o školném. Mám našetřené nějaké peníze…"
"Nonono, počkej, nic takového. Na důchod ti sahat nehodlám, tati. Mám svůj školní fond." Tedy to, co z něj zbývalo - a to do začátku nebylo nijak slavné.
Charlie se zamračil. "Některé ty školy jsou docela drahé, Bells. Chci ti pomoct. Nemusíš jezdit takovou dálku až na Aljašku jenom proto, že je to tam levnější."
Nebylo to tam levnější, vůbec ne. Ale bylo to daleko a v Juneau bylo průměrně tři sta dvacet jedna dnů v roce zataženo. To první byl můj základní požadavek, to druhé Edwardův.
"Peníze mi na to stačí. Navíc tam nabízejí všemožnou finanční výpomoc. Je snadné dostat půjčky." Doufala jsem, že moje blafování neprokoukne. Ve skutečnosti jsem se po podobných informacích nijak podrobně nepídila.
"Takže…," začal Charlie a pak našpulil pusu a podíval se stranou.
"Takže co?"
"Nic. Já jenom…" Zamračil se. "Jenom jsem si říkal… Jaké má Edward plány na příští rok?"
"Jo takhle."
"No?"
Zachránilo mě rychlé zaklepání na dveře. Charlie zvedl oči v sloup a já jsem vyskočila.
"Už jdu!" zavolala jsem, zatímco Charlie si mumlal něco, co znělo jako "Jdi pryč." Nevšímala jsem si toho a spěchala jsem Edwardovi otevřít.
Se směšnou dychtivostí jsem otevřela dveře a v nich stál on, můj vlastní zázrak.
Můj úžas nad dokonalostí toho obličeje s časem neslábl a byla jsem přesvědčená, že mi jeho krása nikdy nezevšední. Pohledem jsem přejela jeho nápadně bledé rysy: ostře řezanou hranatou čelist, měkkou křivku plných rtů, teď povytažených do úsměvu, rovný nos, vystouplé lícní kosti, hladké mramorové čelo - částečně zakryté prameny bronzových vlasů zmáčených deštěm…
Nakonec jsem si nechala jeho oči, protože jsem věděla, že jakmile se do nich podívám, pravděpodobně zapomenu, nač jsem myslela. Byly velké, v teplém odstínu roztaveného zlata, orámované lemem hustých černých řas. Pohled do nich ve mně vždycky probouzel zvláštní pocit - najednou jsem si připadala jako hadrová panenka. Jímala mě lehká závrať, ale to mohlo být způsobeno tím, že jsem zapomínala dýchat. Pokaždé.
Za takový obličej by podle mě každý manekýn vyměnil duši. Však to také možná byla požadovaná cena: jedna duše.
Ne. Tomu jsem nevěřila. Zastyděla jsem se, že mě něco takového vůbec mohlo napadnout, a byla jsem ráda - jako tak často - že jsem jediný člověk na světě, jehož myšlenky jsou pro Edwarda tajemstvím.
Vzala jsem ho za ruku a vzdychla, když se naše prsty setkaly. Jeho studený dotyk ve mně vyvolával zvláštní pocit úlevy - jako kdyby najednou odezněla bolest, která mě dosud trápila.
"Ahoj." Pousmála jsem se tomu chabému pozdravu.
Zvedl naše propletené prsty a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. "Jaké bylo odpoledne?"
"Dlouhé."
"Pro mě taky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama