Zatmění - 1. Ultimátum 2.půlka

9. srpna 2010 v 11:59 | xoxo ♥
S prsty stále propletenými si přitáhl moje zápěstí k obličeji. Zavřel oči, nosem se mi zlehka dotkl kůže a něžně se usmál. Jednou řekl, že si vychutnává buket, přestože odolává vínu.
Věděla jsem, že vůně mé krve - která mu připadala o tolik vábivější než krev jiných lidí, asi jako kdyby alkoholikovi postavili víno vedle vody - v něm vyvolává palčivou žízeň, která ho krutě spaluje bolestí. Přesto mi připadalo, že už se jí tolik nevyhýbá jako kdysi. Dovedla jsem si jenom mlhavě představit herkulovské úsilí skrývající se za tímto jednoduchým gestem.
Byla jsem smutná, že se musí tolik snažit. Uklidňovalo mě jenom vědomí, že už mu tu bolest nebudu působit dlouho.
Zaslechla jsem Charlieho kroky, přicházel s dupáním, aby dal najevo svou obvyklou rozmrzelost z této návštěvy. Edward otevřel oči a spustil moji ruku, ale naše prsty zůstaly propletené.
"Dobrý večer, Charlie." Edward byl vždycky bezchybně zdvořilý, ačkoliv si to Charlie nezasloužil.
Charlie jen něco zabručel a pak se tam postavil s rukama založenýma na prsou. Poslední dobou to s tím rodičovským dozorem opravdu přeháněl.
"Mám pro tebe další sadu přihlášek," oznámil mi Edward a zvedl tlustou hnědou obálku. Kolem malíčku měl jako prstýnek ovinutý pruh známek.
Zasténala jsem. Je možné, aby existovaly další vysoké školy, kam mě ještě nedonutil poslat přihlášku? A jak to, že se vždycky na poslední chvíli objeví ještě nějaký volný termín? Doba přijímacích řízení už byla přece za námi.
Usmál se, jako kdyby mi opravdu dokázal číst myšlenky; musela jsem je mít vepsané ve tváři. "Na některých školách stále ještě přijímají přihlášky. A jinde jsou zase ochotni udělat výjimku."
Dokázala jsem si představit, jak takovou výjimku získat. S pomocí pěkně kulaťoučké sumy.
Edward se zasmál, když viděl můj výraz.
"Jdeme na to?" zeptal se a táhl mě ke kuchyňskému stolu.
Charlie šel podmračeně za námi, ačkoliv stěží mohl něco namítat proti našemu programu na dnešní večer. Sám mi neustále domlouval, abych už se konečně nějak rozhodla.
Rychle jsem sklidila ze stolu, na který zatím Edward skládal děsivou hromadu formulářů. Když jsem položila Větrnou hůrku na linku, jen povytáhl obočí. Věděla jsem, co si myslí, ale než to mohl komentovat nahlas, Charlie promluvil.
"Když už je řeč o přihláškách na vysokou, Edwarde," pronesl ještě mrzutějším tónem - snažil se nemluvit přímo k Edwardovi, ale když ho musel oslovit, jeho špatná nálada se ještě zhoršila. "Zrovna jsme se s Bellou bavili o tom, co bude příští rok. Ty už ses rozhodl, kam půjdeš na školu?"
Edward se na Charlieho usmál a jeho hlas byl přátelský. "Ještě ne. Dostal jsem pár kladných rozhodnutí, ale zatím pořád zvažuju všechny možnosti."
"Kde tě přijali?" vyzvídal Charlie.
"Syracusy… Harvard… Dartmouth… a zrovna dneska jsem dostal přijetí na Univerzitu jihovýchodní Aljašky." Edward lehce pootočil hlavu, aby na mě mohl mrknout. Zdusila jsem uchichtnutí.
"Harvard? Dartmouth?" zabručel Charlie, neschopný skrýt svůj úžas. "No, to je tedy… páni, to je něco. No, ale… přece nebudeš vážně uvažovat o univerzitě na Aljašce, když můžeš jít na ty prestižní. Řekl bych, že tvůj otec určitě bude chtít, abys…"
"Carlisle bude spokojený, ať se rozhodnu jakkoliv," podotkl Edward klidně.
"Hmf."
"Víš, co je nového, Edwarde?" zeptala jsem se vesele, abych ho podpořila.
"Co, Bello?"
Ukázala jsem na tlustou obálku na lince. "Zrovna mi přišlo, že mě taky vzali na Aljašskou univerzitu!"
"Gratuluju!" Usmál se. "To je ale náhoda."
Charlie přimhouřil oči a hněvivě se díval z jednoho na druhého. "Fajn," zamumlal po chvilce. "Já se jdu dívat na zápas, Bello. Půl desáté."
To bylo jeho obvyklé napomenutí na rozloučenou.
"Ehm, tati? Vzpomínáš, jak jsme se před chvilkou bavili o mojí svobodě…?"
Povzdechl si. "Jo. Dobře, tak půl jedenácté. Večerka ve všední dny pořád platí."
"Bella už nemá domácí vězení?" podivil se Edward. Ačkoliv jsem věděla, že ho to ve skutečnosti nemohlo překvapit, musela jsem přiznat, že to vzrušení v jeho hlase zní naprosto upřímně.
"Podmínečně," podotkl Charlie se zaťatými zuby. "Co ti je do toho?"
Zamračila jsem se na tátu, ale neviděl mě.
"Jsem prostě rád, že to vím," řekl Edward. "Alice se nemůže dočkat, až s ní někdo vyrazí nakupovat, a Bella podle mě určitě zase ráda uvidí světla velkoměsta." Usmál se na mě.
Ale Charlie zavrčel: "Ne!" a obličej mu zbrunátněl.
"Tati! Co ti zase vadí?"
Dalo mu práci neskřípat zuby. "Nechci, abys teď jezdila do Seattlu."
"Cože?"
"Říkal jsem ti, co se psalo v novinách - v Seattlu řádí nějaký zabijácký gang a já chci, aby ses tomu městu zdaleka vyhýbala, jasné?"
Zvedla jsem oči v sloup. "Tati, je větší pravděpodobnost, že mě zasáhne blesk, než že zrovna když já budu v Seattlu -"
"Ne, já vás chápu, Charlie, nebojte se," skočil mi do řeči Edward. "Já jsem nemluvil o Seattlu. Měl jsem říct rovnou, že jde o Portland. Já bych Belle taky nedovolil jet do Seattlu. Samozřejmě."
Nevěřícně jsem se na něj podívala, ale držel v ruce Charlieho noviny a pozorně četl titulní stranu.
Určitě se snažil otce uklidnit. Představa, že by mi v přítomnosti Alice a Edwarda mohl ublížit nějaký člověk, byť sebeukrutnější, byla skoro k smíchu.
Fungovalo to. Charlie se na Edwarda chviličku díval a pak pokrčil rameny. "Fajn." Otočil se a spěchal do obýváku, asi nechtěl zmeškat začátek zápasu.
Počkala jsem, dokud nezapne televizi, aby mě neslyšel.
"Co -" chtěla jsem se zeptat.
"Vydrž," řekl Edward, aniž vzhlédl od novin. Postrčil ke mně po stole první přihlášku, ale pohled měl stále upřený na stránku. "Myslím, že u téhle stačí, když opíšeš ty eseje, co máš. Stejné otázky."
Charlie určitě ještě poslouchal. Povzdechla jsem si a začala vyplňovat stále se opakující informace: jméno, adresu, číslo pojištění… Po několika minutách jsem vzhlédla, ale Edward se zamyšleně díval z okna. Jak jsem sklonila hlavu zpátky k práci, poprvé jsem si všimla názvu školy.
Zafuněla jsem a odstrčila papíry stranou.
"Bello?"
"To nemyslíš vážně, Edwarde. Dartmouth?"
Edward zvedl odloženou přihlášku a jemně ji přede mne znovu položil. "Myslím, že v New Hampshiru by se ti líbilo," řekl. "Pro mě tam mají spoustu večerních přednášek a lačný milovník kempování mého formátu tam má do lesa velmi blízko. Nádherná příroda." Blýskl po mně svým pokřiveným úsměvem, o kterém věděl, že mu nedokážu odolat.
Zhluboka jsem se nadechla nosem.
"Můžeš mi to splácet, když ti to udělá radost," uklidňoval mě. "Jestli chceš, započítám ti i úroky."
"Jako kdybych nepotřebovala pořádnou sumu jen k tomu, aby mě vůbec přijali. Nebo to patří taky k té půjčce? Cullenovi nechají postavit novou část knihovny? Ach jo. Proč o tom zase musíme diskutovat?"
"Bello, mohla bys prosím tě prostě jen vyplnit tu přihlášku? To ti neublíží, když se přihlásíš."
Napjala jsem čelist. "Víš co? Já to neudělám."
Sáhla jsem pro papíry a chtěla je zmačkat do koule, aby se mi snadněji házely do odpadkového koše, ale už tam neležely. Chviličku jsem koukala na prázdný stůl a pak na Edwarda. Nezdálo se, že by se pohnul, ale přihlášku už měl pravděpodobně zastrčenou zpátky v bundě.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Umím se podepsat tvým jménem líp než ty sama. Ty eseje už máš taky napsané."
"Tady už zacházíš příliš daleko, víš." Šeptala jsem, co kdyby Charlie nebyl tak docela ponořený do zápasu. "Já se přece už nepotřebuju nikam hlásit. Přijali mě na Aljašku. Můžu si dovolit zaplatit skoro celý první semestr. Je to stejně dobré alibi jako každé jiné. Není potřeba vyhazovat fůru peněz, bez ohledu na to, čí jsou."
Jeho obličej napjal bolestný pohled. "Bello -"
"Nezačínej. Uznávám, že to všechno musím podstoupit kvůli Charliemu, ale oba víme, že na podzim vůbec nebudu schopná chodit do školy. Být kdekoliv blízko k lidem."
Měla jsem jen útržkovitou povědomost o tom, jak bude vypadat těch prvních několik let, až se ze mě stane nový upír. Edward nikdy nezacházel do detailů - nebylo to jeho oblíbené téma -, ale já jsem věděla, že to není nic pěkného. Sebeovládání byla zjevně dovednost, která se musí poctivě cvičit. Žádné studium tudíž nepřipadalo v úvahu, snad kromě korespondenčních kurzů.
"Myslel jsem, že o termínu stále ještě není rozhodnuto," připomněl mi Edward tiše. "Semestr nebo dva na vysoké by se ti mohly líbit. Je mnoho lidských zkušeností, které jsi ještě nepoznala."
"K těm se dostanu později."
"Později už to nebudou lidské zkušenosti. Nikdy už z tebe nebude moct být člověk, Bello."
Povzdechla jsem si. "Pokud jde o termín, musíš být rozumný, Edwarde. Je to příliš nebezpečné, nemůžeme si zahrávat."
"Žádné nebezpečí zatím nehrozí," stál si na svém.
Rozzlobeně jsem se na něj podívala. Žádné nebezpečí nehrozí? Jistě. Jenom je tu jedna sadistická upírka, která se snaží pomstít smrt svého druha tím, že mě zabije, pokud možno nějakým pomalým a mučivým způsobem. Proč si s Victorií dělat hlavu? A ještě jsou tu Volturiovi - upíří královská rodina s malou armádou upířích válečníků -, kteří trvají na tom, aby moje srdce tak či tak co nejdřív dotlouklo, protože lidé nesmějí vědět, že upíři existují. Správně. Není žádný důvod k panice.
Přestože Alice se měla na pozoru - Edward se spoléhal na její neskutečně přesné vidění budoucnosti, které nás bude dopředu varovat -, bylo šílenství něco riskovat.
Navíc tuhle hádku už jsem vyhrála. Datum mé proměny bylo prozatím stanoveno na dobu krátce po závěrečných zkouškách, do kterých zbývalo už jenom pár týdnů.
Žaludkem mi projel ostrý záškub nevolnosti, když jsem si uvědomila, jak krátká je to vlastně doba. Samozřejmě ta proměna byla nutná - a byla klíčem k tomu, co jsem si na světě přála nejvíc -, ale svíralo mě u srdce, když jsem pomyslela na Charlieho, který seděl vedle v pokoji a díval se na zápas jako každý druhý večer. A na maminku Renée, která je daleko odsud na slunné Floridě a která mě stále zve, abych s ní a s jejím novým manželem strávila léto u moře. A na Jacoba, který na rozdíl od mých rodičů bude přesně vědět, co se děje, až zmizím na nějakou hodně vzdálenou školu. I kdyby moji rodiče dlouho neměli žádné podezření, i kdyby se mi dařilo odkládat návštěvy a vymlouvat se, že cesta je drahá, že toho mám ve škole hodně nebo že jsem zrovna nemocná, Jacob bude znát pravdu.
Pomyšlení na to, jak se Jacob určitě bude stavět na odpor, na chvíli zastínilo každou další bolest.
"Bello," zašeptal Edward a obličej se mu zkřivil, když v mé tváři vyčetl zármutek. "Není kam spěchat. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Můžeš si vzít tolik času na rozmyšlenou, kolik budeš chtít."
"Ale já si chci pospíšit," zašeptala jsem a slabě se pousmála ve snaze obrátit to v žert. "Já už taky chci být příšera."
Zaťal zuby. "Nemáš ponětí, co to říkáš," procedil. Najednou hodil zvlhlé noviny na stůl mezi nás. Prstem se zabodl do titulku na přední straně:
UMÍRÁČEK ZVONÍ DÁL,
POLICIE SE OBÁVÁ ŘÁDĚNÍ GANGU
"Co to s tím má co společného?"
"S příšerami nejsou žádné žerty, Bello."
Podívala jsem se znovu na titulek a pak jsem vzhlédla do jeho tvrdých očí. "Tohle… dělá upír?" zašeptala jsem.
Nevesele se usmál. Jeho hlas byl tichý a chladný. "Byla bys překvapená, Bello, jak často stojí našinci za všemi hrůzami ve vašich lidských zprávách. Snadno to poznáš, když víš, co hledat. Ten článek tady dává tušit, že v Seattlu volně pobíhá novorozený upír. Krvežíznivý, divoký, který se nedovede ovládat. Jako jsme byli my všichni."
Sklopila jsem pohled zase k novinám, abych se mu nemusela podívat do očí.
"Pár týdnů už tu situaci sledujeme. Má to všechny příznaky - neobvyklá zmizení, vždycky v noci, nedbale uklizené mrtvoly, nedostatek dalších důkazů… Ano, dělá to někdo úplně nový. A zdá se, že za něj nikdo nechce převzít odpovědnost…" Zhluboka se nadechl. "No, to není náš problém. Ani bychom té situaci nevěnovali pozornost, kdyby se to nedalo tak blízko od domova. Jak jsem řekl, tohle se děje pořád. Existence příšer vede k příšerným důsledkům."
Snažila jsem se nevidět v článku jména, ale vyskakovala z ostatního textu, jako kdyby byla vytištěna tučným písmem. Jména pěti lidí, jejichž životy byly zmařené, jejichž rodiny po nich teď truchlily. Číst konkrétní jména bylo něco jiného, než když člověk uvažuje o vraždách v abstraktní rovině. Maureen Gardinerová, Geoffrey Campbell, Grace Raziová, Michelle O'Connellová, Ronald Albrook. Ti lidé měli rodiče a děti, přátele, zvířata, práci, naděje a plány, vzpomínky a budoucnost…
"U mě to takové nebude," zašeptala jsem si napůl pro sebe. "Nedovolíš, aby se něco takového stalo. Budeme žít v Antarktidě."
Edward si pohrdlivě odfrkl, aby prolomil napětí. "Tučňáci. Paráda."
Roztřeseně jsem se zasmála a odstrčila noviny, abych se nemusela dívat na ta jména; s hlasitým plesknutím spadly na zem. Samozřejmě, že Edward se bude ohlížet i na lovecké možnosti. On a všichni z jeho "vegetariánské" rodiny - věrni svému rozhodnutí zachovávat lidské životy - nejradši lovili velké šelmy, když se potřebovali nasytit. "Takže na Aljašku, jak jsme si naplánovali. Jenom někam mnohem dál než do Juneau - někam, kde je hojnost grizzlyů."
"To je lepší," souhlasil. "Jsou tam taky polární medvědi. Velmi divocí. A vlci tam narůstají do slušných rozměrů."
Spadla mi brada a hlasitě jsem vydechla.
"Co se děje?" zeptal se. Než jsem se mohla vzpamatovat, pochopil a celé jeho tělo jako by zkamenělo. "Aha. No tak čert vem vlky, jestli tě ta představa uráží." Jeho hlas byl upjatý, odměřený, ramena měl ztuhlá.
"Byl to můj nejlepší přítel, Edwarde," zašeptala jsem. Bolelo to, používat minulý čas. "Samozřejmě, že mě ta představa uráží."
"Prosím tě promiň, nemyslel jsem to tak," omlouval se stále velmi formálně. "Neměl jsem to říkat."
"S tím se netrap." Pozorovala jsem svoje ruce na stole, zaťaté v pěst.
Oba jsme chvilku mlčeli, pak mi dal studený prst pod bradu a pozvedl mi hlavu. Podíval se na mě o něco něžněji.
"Promiň. Vážně."
"Já vím. Vím, že to není to samé. Neměla jsem se urážet. Jenomže… no, já jsem zrovna myslela na Jacoba, než jsi přišel," zaváhala jsem. Jeho hnědé oči o trošičku ztmavly, kdykoliv jsem řekla Jacobovo jméno. Můj hlas nabral prosebný tón. "Charlie říkal, jak to má Jake teď těžké. Trpí, a… je to moje vina."
"Neudělala jsi nic špatného, Bello."
Zhluboka jsem se nadechla. "Musím to urovnat, Edwarde. To mu dlužím. A pak, je to jedna z Charlieho podmínek, takže -"
Jeho obličej při těch slovech změnil výraz, zatvrdil se, takže Edward vypadal zase jako socha.
"Víš, že nepřipadá v úvahu, abys byla s vlkodlakem bez ochrany, Bello. A kdyby někdo z nás vkročil na jejich území, porušil by smlouvu. Chceš snad začít válku?"
"Samozřejmě, že nechci!"
"Pak už vážně nemá cenu se o tom dál bavit." Spustil ruku a podíval se stranou, aby našel jiné téma k hovoru. Pohledem se zastavil u něčeho za mnou a usmál se, ačkoliv mu v očích zůstával ten obezřetný výraz.
"Jsem rád, že se Charlie rozhodl pustit tě ven - zoufale si potřebuješ dojít do knihkupectví. Nemůžu uvěřit, že už zase čteš Na Větrné hůrce. Copak to ještě neumíš zpaměti?"
"Ne všichni máme fotografickou paměť," opáčila jsem úsečně.
"Ať máš fotografickou paměť nebo ne, nechápu, co se ti na tom líbí. Hrdinové toho románu jsou příšerní lidé, kteří si navzájem ničí život. Nevím, jak se Heathcliff a Katka mohli dostat do jedné řady s páry jako Romeo a Julie nebo Elizabeth Bennetová a pan Darcy. To není příběh o lásce, ale o nenávisti."
"Máš podivné názory na klasiku," odsekla jsem.
"Možná je to tím, že na mě starobylost nedělá dojem." Usmál se, evidentně spokojený, že mě rozptýlil. "Ale upřímně, proč to čteš pořád dokola?" V jeho očích se teď zračil skutečný zájem, snažil se - jako už mnohokrát - přijít na kloub složitým pochodům mé mysli. Natáhl ruku přes stůl a vzal mi obličej do dlaně. "Co tě na tom tak přitahuje?"
Jeho upřímná zvědavost mě odzbrojila. "Nevím jistě," odpověděla jsem a snažila se udržet pohromadě myšlenky, které jeho pohled nevědomky tříštil. "Myslím, že jistá nevyhnutelnost. Jak je nic nedokáže rozdělit - ani její sobectví, ani jeho zloba, a nakonec ani smrt…"
Tvářil se zamyšleně, když uvažoval nad mými slovy. Po chvíli se laškovně usmál. "Pořád si myslím, že by to byl lepší příběh, kdyby aspoň jeden z nich měl nějakou dobrou vlastnost, která by vše napravila."
"Řekla bych, že o to tam asi jde," nesouhlasila jsem. "Jedinou dobrou vlastností je jejich láska."
"Doufám, že ty máš víc rozumu, než se zamilovat do někoho tak… zkaženého."
"Tak na to už je trochu pozdě, přemýšlet o tom, do koho se zamiluju," podotkla jsem. "Ale řekla bych, že i bez předchozího varování jsem si poradila docela dobře."
Tiše se zasmál. "Jsem rád, že si to myslíš."
"No, já zase doufám, že ty máš dost rozumu na to, aby sis nepouštěl k tělu někoho tak sobeckého. Skutečným zdrojem všech potíží je Kateřina, ne Heathcliff."
"Dám si pozor," ujistil mě.
Vzdychla jsem. Uměl tak dobře odvádět mou pozornost.
Položila jsem si ruku přes tu jeho, kterou mi držel tvář. "Potřebuju se s Jacobem vidět."
Zavřel oči. "Ne."
"Opravdu to vůbec není nebezpečné," řekla jsem znovu prosebně. "Dřív jsem v La Push trávila celé dny a vlkodlaků tam byla spousta, a nikdy se mi nic nestalo."
Ale udělala jsem chybu; hlas se mi na konci zachvěl, protože jsem si při těch slovech uvědomila, že říkám lež. Nebyla pravda, že se nikdy nic nestalo. Krátký záblesk vzpomínky - ohromný šedý vlk přikrčený ke skoku, který na mě cení zuby jako tesáky - až se mi dlaně zpotily z té paniky, která se mi vybavila.
Edward slyšel, jak se mi zrychlil tlukot srdce, a přikývl, jako kdybych tu lež přiznala nahlas. "Vlkodlaci jsou nestálí. Lidem v jejich blízkosti se může stát nehoda. Někdy i smrtelná."
Chtěla jsem to popřít, ale v duchu se mi vybavil další obraz. Viděla jsem před sebou kdysi krásný obličej Emily Youngové, nyní znetvořený třemi temnými jizvami, které se táhly od koutku pravého oka a zanechávaly její ústa navždy zkroucená do jednostranného úšklebku.
Čekal, nemilosrdně vítězoslavný, až znovu najdu hlas.
"Ty je neznáš," zašeptala jsem.
"Znám je líp, než si myslíš, Bello. Já jsem tu posledně byl."
"Posledně?"
"Asi tak před sedmdesáti lety jsme se začali potkávat s vlky… Zrovna jsme se usadili blízko Hoquiamu. To bylo předtím, než se k nám přidali Alice s Jasperem. Nás byla přesila, ale oni by s námi stejně chtěli bojovat, kdyby nebylo Carlislea. Tomu se totiž podařilo přesvědčit Ephraima Blacka, že můžeme žít vedle sebe, a nakonec jsme uzavřeli příměří."
Jméno Jacobova pradědečka mě vylekalo.
"Mysleli jsme, že ta linie s Ephraimem vymřela," zamumlal Edward; vypadalo to, jako kdyby si mluvil pro sebe. "Že se ta genetická odchylka, která transmutaci umožňovala, prostě ztratila…" Odmlčel se a vyčítavě se na mě podíval. "Ta tvoje smůla jako by s každým dnem sílila. Uvědomuješ si, že ta tajemná síla, kterou k sobě jako magnet neochvějně přitahuješ všechna smrtelná nebezpečenství, byla tak mocná, že přivolala k životu smečku zmutovaných psů, kteří by jinak vyhynuli? Kdybychom tu tvou smůlu dokázali zavřít do láhve, měli bychom v rukou zbraň hromadného ničení."
Toho rýpnutí jsem si nevšímala, protože mou pozornost zaujala jeho teze - fakt to myslel vážně? "Ale já jsem je k životu nepřivolala. Copak ty to nevíš?"
"Co bych měl vědět?"
"Moje smůla s tím vůbec nesouvisela. Vlkodlaci se vrátili, protože se vrátili upíři!"
Edward na mě překvapeně zíral, tělo jako by mu zkamenělo.
"Jacob mi vyprávěl, že když se tu tvoje rodina usadila, věci se daly do pohybu. Nenapadlo mě, že to nevíš…"
Přimhouřil oči. "Tohle si tedy myslí?"
"Edwarde, vždyť se podívej na fakta. Před sedmdesáti lety jste sem přišli a objevili se vlkodlaci. Teď jste se vrátili, a vlkodlaci se objevili znovu. Myslíš, že je to shoda náhod?"
Zamrkal a rozzlobený pohled ho opustil. "Carlislea bude tahle teorie zajímat."
"Teorie," ušklíbla jsem se.
Na chvíli se odmlčel a díval se z okna na déšť; tušila jsem, že přemýšlí nad tím, že vlivem přítomnosti jeho rodiny se místní usedlíci mění v obrovské psy.
"Je to zajímavé, ale ne zcela rozhodující," zamumlal po chvíli. "Na situaci se tím nic nemění."
Dovedla jsem si to snadno přeložit: žádní vlkodlačí kamarádi. Věděla jsem, že s Edwardem musím mít trpělivost. Nešlo o to, že by byl umanutý, šlo jenom o to, že nechápal. Neměl ponětí, kolik dlužím Jacobu Blackovi - mnohokrát jsem mu vděčila nejen za svůj život, ale pravděpodobně také za zdravý rozum.
Nechtěla jsem o té prázdné době s nikým mluvit, zvláště ne s Edwardem. Svým odchodem se jenom snažil mě chránit, zachránit mou duši. Nedávala jsem mu za vinu všechny ty hlouposti, které jsem v jeho nepřítomnosti prováděla, ani za bolest, kterou jsem trpěla.
On ano.
Takže budu muset pečlivě volit slova, abych mu to vysvětlila.
Vstala jsem a obešla stůl. Rozevřel náruč, abych si mu sedla na klín, a já jsem se uvelebila v jeho studeném kamenném objetí. S pohledem sklopeným na jeho ruce jsem promluvila.
"Prosím tě, chviličku mě poslouchej. Tohle je daleko důležitější, než že jsem si zamanula navštívit starého kamaráda. Jacob trpí!" Hlas se mi při tom slově zlomil. "Musím se pokusit pomoct mu - nemůžu se na něj teď vykašlat, když mě potřebuje. Jenom proto, že neběhá po světě vždycky jenom jako člověk… Víš, on tady byl pro mě, když jsem sama… měla pocit, že snad ani nejsem člověk. Ty nevíš, jaké to bylo…" Zaváhala jsem. Edwardovy objímající paže se napjaly; ruce měl zaťaté do pěstí, až mu vystupovaly šlachy. "Kdyby mi Jacob tenkrát nepomohl… Nejsem si jistá, co by ze mě zbylo, až by ses vrátil domů. Dlužím mu víc než jen nějakou návštěvu, Edwarde."
Opatrně jsem se mu podívala do tváře. Měl zavřené oči a napínal čelist.
"Nikdy si neodpustím, že jsem od tebe odešel," zašeptal. "Ani kdybych žil sto tisíc let."
Vzala jsem do dlaní jeho studený obličej a čekala. Nakonec s povzdechem otevřel oči.
"Jenom ses snažil udělat správnou věc. A kdyby šlo o někoho jiného, a ne o takového blázna, jako jsem já, určitě by to vyšlo. A navíc, teď už jsi tady. Na tom jediném záleží."
"Kdybych neodešel, nemusela bys riskovat život hledáním útěchy u psa."
To slovo se mi vůbec nelíbilo. U Jacoba jsem byla zvyklá na všechny ty jeho pohrdlivé nadávky - pijavice, parazit… Edwardovým sametovým hlasem to znělo o poznání hruběji.
"Já nevím, jak ti to mám povědět," řekl Edward smutně. "Asi ti to bude připadat kruté. Ale jednou už jsem tě málem ztratil. Vím, jaké to je, myslet si, že už tě nikdy neuvidím. Já prostě nehodlám tolerovat nic nebezpečného."
"V tomhle mi musíš důvěřovat. Nic se mi nestane."
Jeho obličej se zase stáhl bolestí. "Prosím tě, Bello," zašeptal.
Dívala jsem se do jeho náhle planoucích zlatých očí. "Oč prosíš?"
"Prosím tě, udělej mi to k vůli. Drž se stranou ode všeho nebezpečí. Já sám se vynasnažím, abych tě ochránil, ale ocenil bych malou pomoc."
"Zapracuju na tom," zamumlala jsem.
"Máš představu, jak jsi pro mě důležitá? Tušíš vůbec, jak moc tě miluju?" Přitáhl si mě pevněji na tvrdou hruď a mou hlavu si položil pod bradu.
Přitiskla jsem rty na jeho sněhově studený krk. "Vím, jak moc miluju já tebe," odpověděla jsem.
"Srovnáváš jeden mrňavý stromeček s celým lesem."
Zvedla jsem oči v sloup, ale on to neviděl. "To sotva."
Políbil mě na temeno a vzdychl.
"Žádní vlkodlaci."
"S tím se nesmířím. Musím Jacoba vidět."
"Pak mě donutíš k tomu, abych ti v tom zabránil."
Z jeho hlasu bylo znát, že nepochybuje o tom, že by se mu to podařilo.
Ani já jsem nepochybovala.
"To se ještě uvidí," zkusila jsem blafovat. "Pořád je to můj přítel."
Měla jsem najednou dojem, že Jacobův vzkaz v kapse váží nejmíň pět kilo. Slyšela jsem ta napsaná slova, jako by je říkal sám a jako by se shodoval s Edwardem - že se to ve skutečnosti už nikdy nestane.
Tím se ale nic nemění. Promiň.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama