Zatmění - 11. Legendy 1.půlka

9. srpna 2010 v 11:48 | xoxo ♥
"Budeš jíst ten párek?" zeptal se Paul Jacoba, oči upřené na poslední zbytek z té spousty jídla, které vlkodlaci spořádali.
Jacob se opřel o moje kolena a pohrával si s párkem, který měl nabodnutý na narovnaném drátěném ramínku; plameny na kraji ohně olizovaly jeho puchýřovitou slupku. Vydal ze sebe povzdech a pohladil se po břiše. Pořád bylo ploché, ačkoliv už jsem dávno přestala počítat, kolik párků snědl. Došla jsem k desátému a pak jsem to vzdala. A to se nezmiňuju o obrovském sáčku brambůrků a dvoulitrové lahvi limonády.
"Možná," řekl Jake pomalu. "Jsem tak nacpaný, že asi prasknu, ale myslím, že bych ho tam ještě natlačil. Ale vůbec si na něm nepochutnám." Znovu si smutně povzdychl.
Paul toho sice snědl alespoň tolik co Jacob, ale teď zavrčel a zatnul dlaně do pěstí.
"Ježkovy oči." Jacob se zasmál. "Dělal jsem si srandu, Paule. Tady máš."
Švihnul podomácku vyrobeným opékacím prutem přes kruh. Čekala jsem, že horký párek přistane do písku, ale Paul ho bez problému chytil za správný konec.
Pomalu jsem začínala mít komplex z toho, jak jsem se neustále pohybovala ve společnosti mimořádně obratných lidí.
"Díky, brácho," řekl Paul, který mezitím překonal svůj krátký nával vzteku.
Oheň praskal, plameny se pomalu snižovaly. Zářivě oranžové jiskry s prskáním vyletovaly k černému nebi. Zvláštní, ani jsem si nevšimla, že slunce už zapadlo. Poprvé za celou dobu mě napadlo, kolik je asi hodin. Naprosto jsem ztratila pojem o čase.
Čas s quileutskými přáteli ubíhal tak příjemně.
Když jsme s Jacobem zavezli motorku do garáže - a on kajícně přiznal, že helma je dobrý nápad a že na to měl dávno myslet sám -, začala jsem se bát, že když se s ním teď ukážu u táboráku, vlkodlaci mě budou považovat za zrádce. Budou se na Jacoba zlobit za to, že mě pozval? Zkazím jim sešlost?
Ale když mě Jacob vyvedl z lesa na shromaždiště na vrcholku útesu - kde už hučel oheň jasnější než slunce schované za mraky -, bylo to celé velmi nenucené a veselé.
"Á, přišla upírova holka!" vítal mě Embry hlasitě.
Quil vyskočil, aby si se mnou pleskl zdviženou pravicí a políbil mě na tvář. Emily mi stiskla ruku, když jsme se posadili na chladnou kamennou zem vedle ní a Sama.
Kromě pár žertovných poznámek - většinou od Paula - o tom, abych si sedla po větru, aby nemuseli čichat upíří pach, se ke mně chovali jako k někomu, kdo sem patří.
Neseděli tam ovšem jenom mladí. Byl tam Billy, invalidní vozík postavený na místě, odkud na něj všichni dobře viděli. Vedle něj na skládací kempingové židli, která vypadala docela křehce, seděl Quilův stařičký bělovlasý dědeček, Starý Quil. Sue Clearwaterová, vdova po Charlieho kamarádovi Harrym, měla židli z druhé strany; byly tam taky její dvě děti, Leah a Seth, seděly na zemi jako my ostatní. To mě překvapilo, protože bylo jasné, že všichni tři musí být zasvěceni do tajemství. Ze způsobu, jakým se Billy a Starý Quil bavili se Sue, jsem vyrozuměla, že asi zaujala Harryho místo v radě. Dělalo to z jejích dětí automaticky členy nejtajnější společnosti v La Push?
Říkala jsem si, jak hrozné to pro Leu asi je, sedět v kruhu proti Samovi a Emily. Její půvabný obličej neprozrazoval žádné emoce, ale nikdy se nepodívala jinam než do plamenů. Když jsem se dívala na její dokonalé rysy, nemohla jsem se ubránit srovnání s Emilyiným zničeným obličejem. Co si Leah myslela o Emilyiných jizvách teď, když o nich věděla pravdu? Považovala je za spravedlivou odplatu?
Malý Seth Clearwater už vůbec nebyl tak malý. Se svým širokým šťastným úsměvem a vytáhlou hubenou postavou mi velice připomínal Jacoba, když byl mladší. Ta podobnost mi vyloudila úsměv, a pak povzdech. Čeká Setha stejné prokletí, změní se mu život stejně drasticky jako těm ostatním chlapcům tady? Je tato budoucnost důvodem, proč tady smí být on i jeho rodina?
Byla tam celá smečka: Sam se svou Emily, Paul, Embry, Quil a Jared s Kim, dívkou, do které se otiskl.
Kim mi na první pohled připadala jako milá dívka, trochu stydlivá, a pokud jde o vzhled, celkem obyčejná. Měla široký obličej s nápadnými lícními kostmi, které malé oči nedokázaly vyvážit. Její nos a ústa byly trochu hrubé, aby vyhověly tradičnímu ideálu krásy. Rovné černé vlasy měla jemné, cuchaly se jí ve větru, který jako by na vrcholku útesu nikdy neutichal.
To byl můj první dojem. Ale po pár hodinách, kdy jsem sledovala Jareda, jak se na Kim dívá, už mi tak obyčejná nepřipadala.
Jak on se na ni díval! Jako když slepý člověk poprvé v životě spatří slunce. Jako sběratel, který našel dosud neobjeveného Da Vinciho, jako matka, která si prohlíží tvář svého novorozeného děťátka.
Jeho udivené oči mě přinutily vidět ji v novém světle - že její kůže vypadá v záři ohně jako rudě zbarvené hedvábí, že má dokonale vykrojené rty, že má krásné bílé zuby, že když sklopí oči, otřou se jí o tvář úžasně dlouhé řasy.
Když se tu a tam setkala s Jaredovým užaslým pohledem, její kůže ztmavla a ona rozpačitě sklopila oči, ale nedokázala je od něj odtrhnout na dlouho.
Při pohledu na ně jsem měla pocit, že lépe chápu, co mi Jacob předtím vyprávěl o otištění - je těžké odolat takové míře oddanosti a zbožňování.
Kim se teď opírala hlavou Jaredovi o prsa, jeho paže pevně ovinuté kolem sebe. Dovedla jsem si představit, jak je jí tam teploučko.
"Připozdívá se," zašeptala jsem Jacobovi.
"Nezačínej s tím ještě," pošeptal mi Jacob zpátky - ačkoliv přinejmenším polovina skupiny tady měla dost citlivý sluch na to, aby nás stejně slyšela. "Zlatý bod programu teprve přijde."
"Co bude zlatý bod? Že spolkneš naráz celou krávu?"
Jacob se zachechtal svým tichým, hrdelním smíchem. "Ne. To si nechám na závěr. Nesešli jsme se jenom proto, abychom spořádali jídla, kolik by stačilo na týden. Tohle je v podstatě setkání rady. Quil je tu poprvé a ještě neslyšel příběhy. No, tedy on je slyšel, ale tohle bude poprvé, co jim bude taky věřit. To pak člověk dává větší pozor. Kim, Seth a Leah jsou taky nováčci."
"Příběhy?"
Jacob se posunul dozadu vedle mě a taky se opřel o nízkou skalku. Položil mi paži kolem ramen a mluvil mi tiše do ucha.
"Příběhy, které jsme vždycky považovali za pouhé legendy," vysvětloval. "Příběhy o tom, jak jsme vznikli. První je příběh o duchovních válečnících."
Skoro jako by Jacob svým tichým šepotem zahájil radu. Atmosféra kolem nízko hořícího ohně se najednou změnila. Paul a Embry se posadili víc zpříma. Jared šťouchl do Kim a pak ji něžně zvedl do sedu.
Emily si vytáhla kroužkový notes a pero; vypadala přesně jako studentka připravená na důležitou přednášku. Sam se vedle ní jen lehce natočil - aby se díval stejným směrem jako Starý Quil, kterého měl z druhé strany - a mně najednou došlo, že starší rady tady nejsou v počtu tří, ale čtyř.
Leah Clearwaterová, jejíž tvář připomínala krásnou lhostejnou masku, zavřela oči - ne únavou, ale aby se mohla lépe soustředit. Její bratr se naklonil dychtivě ke starším.
Oheň zapraskal a vystřelil k noční obloze další chumáč zářivých jisker.
Billy si odkašlal a bez jiného úvodu, než bylo šeptání jeho syna, začal svým barvitým sytým hlasem vyprávět příběh. Jeho slova plynula s přesností, jako kdyby je znal nazpaměť, a také procítěně a v jemném rytmu. Jako když autor recituje své verše.
"Na začátku byli Quileuté malý národ," začal Billy. "A tím jsme dosud, ale nikdy jsme nezmizeli. To proto, že v naší krvi vždycky kolovala kouzelná moc. Nebyla to schopnost měnit podobu - ta přišla později. Ze začátku jsme byli duchovní válečníci."
Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak majestátně zní hlas Billyho Blacka, ačkoliv mi došlo, že jeho autoritu jsem vždycky vnímala.
Emily se snažila držet krok s jeho vypravováním a pero jí po papíře jen svištělo.
"Na začátku se kmen usadil v tomto přístavu a z jeho členů se stali zruční stavitelé lodí a rybáři. Ale kmen byl malý a zátoka oplývala rybami. Našli se jiní, kteří zatoužili po našem území, a nás bylo příliš málo, abychom ho dokázali ubránit. Když na nás zaútočil větší kmen, vyjeli jsme na lodích, abychom unikli.
Kaheleha nebyl první duchovní válečník, ale historky, které spadají do doby před ním, se nedochovaly. Nepamatujeme si, kdo jako první objevil tu moc, ani jak byla využívána před touto krizí. Kaheleha byl první velký duchovní náčelník v naší historii. V tom nebezpečném čase Kaheleha použil kouzlo, aby ochránil naši zemi.
On a všichni jeho válečníci opustili lodě - ne ve svých tělech, jenom jako duše. Ženy hlídaly jejich těla a dávaly pozor na vlny a muži vzali své duše zpátky do našeho přístavu.
Nemohli fyzicky zasáhnout členy nepřátelského kmene, ale měli jiné způsoby, jak s nimi bojovat. V příbězích se vypráví, že dokázali vát zuřivými větry do nepřátelských táborů; dokázali vyvolat mohutné kvílení větru, které jejich nepřátele děsilo. Příběhy také říkají, že zvířata duchovní válečníky viděla a rozuměla jim; zvířata poslouchala jejich rozkazy.
Kaheleha sebral svou duchovní armádu a začal boj proti vetřelcům. Ten útočící kmen měl smečky velkých huňatých psů, kteří jim tahali saně na zamrzlém severu. Duchovní válečníci obrátili psy proti jejich pánům a v jeskyních na útesu vzbudili obrovská hejna netopýrů. Spustili kvílející vítr, který pomohl psům vnést mezi muže zmatek. Psi a netopýři vyhráli. Ti, kdo přežili, se rozutekli a nazvali náš přístav prokletým místem. Psi zdivočeli, když je duchovní válečníci pustili. Quileuté se vítězně vrátili do svých těl a ke svým manželkám.
Další sousední kmeny, Hohové a Makahové, uzavřeli s Quileuty smlouvy. Nechtěli mít nic společného s naším kouzlem. Žili jsme s nimi v míru. Když na nás přišel nepřítel, duchovní válečníci ho vyhnali.
Přešlo mnoho generací. Pak přišel poslední velký duchovní náčelník, Taha Aki. Proslul svou moudrostí a mírumilovností. Lidem se v jeho péči žilo dobře a spokojeně.
Ale našel se jeden muž, Utlapa, a ten spokojený nebyl."
Kolem ohně proběhlo tiché zasyčení. Byla jsem moc pomalá, abych viděla, odkud přišlo. Billy si toho nevšímal a pokračoval v legendě.
"Utlapa byl jeden z nejsilnějších duchovních válečníků náčelníka Taha Akiho - mocný muž, ale také chamtivý. Myslel si, že by lid měl využít své kouzlo k tomu, aby rozšířil své území, zotročil Hohy a Makahy a vybudoval mocnou říši.
Když na sebe válečníci brali svou duchovní podobu, poznali navzájem své myšlenky. Taha Aki viděl, o čem Utlapa sní, a rozzlobil se na něj. Poručil Utlapovi opustit kmen a nikdy už nevstupovat do své duchovní podoby. Utlapa byl silný muž, ale náčelníkových válečníků bylo víc. Neměl jinou možnost než odejít. Ten rozzuřený psanec se však schoval v blízkém lese a čekal na svou příležitost, aby se mohl náčelníkovi pomstít.
I v dobách míru byl duchovní náčelník bdělý, aby ochránil svůj lid. Často chodíval na posvátné tajné místo v horách. Tam odložil své tělo a pročesával lesy a pobřeží, aby se ujistil, že odnikud nehrozí žádné nebezpečí.
Jednoho dne Taha Aki odešel plnit svou povinnost, a Utlapa šel za ním. Zpočátku Utlapa jenom plánoval, že náčelníka zabije, ale tento plán měl své slabiny. Duchovní válečníci by ho jistě hledali, aby se pomstili, a dovedli by ho pronásledovat rychleji, než on by stačil unikat. Zatímco se skrýval ve skalách a sledoval, jak se náčelník chystá opustit své tělo, napadl ho jiný plán.
Taha Aki opustil své tělo na tajném místě a odvanul s větry, aby dohlížel na svůj lid. Utlapa čekal, dokud si nebyl jistý, že je náčelník i se svým duchovním tělem dost daleko.
Taha Aki okamžitě poznal, že Utlapa vstoupil za ním do duchovního světa, a také pochopil Utlapův vražedný plán. Spěchal zpátky na své tajné místo, ale ani větry nebyly dost rychlé, aby ho zachránily. Když se vrátil, jeho tělo už bylo pryč. Utlapovo tělo tam leželo opuštěné, ale Utlapa nedal Taha Akimu možnost úniku - rukama Taha Akiho vlastnímu tělu podřízl hrdlo.
Taha Aki pronásledoval svoje tělo po horách. Křičel na Utlapu, ale ten ho ignoroval, jako by byl jen vítr.
Taha Aki se zoufalstvím sledoval, jak Utlapa zaujímá jeho místo náčelníka Quileutů. Po několik týdnů Utlapa nedělal nic, jen se ujišťoval, že všichni věří, že je pravý Taha Aki. A pak začaly změny - Utlapovo první nařízení bylo, že všem válečníkům zakázal vstup do duchovního světa. Tvrdil, že měl vidění o velkém nebezpečí, ale ve skutečnosti se bál. Věděl, že Taha Aki bude čekat na příležitost vypovědět, co se mu stalo. Sám Utlapa se velice bál vstoupit do duchovního světa, protože věděl, že Taha Aki by si rychle vzal své tělo zpátky. A tak se jeho sny o dobývání s duchovními válečníky rozplynuly a on se musel spokojit s vládnutím nad kmenem. Stal se břemenem - vynucoval si privilegia, která Taha Aki nikdy nepožadoval, odmítal pracovat společně s válečníky, oženil se s mladou ženou a pak si vzal ještě druhou, ačkoliv žena Taha Akiho stále žila - to bylo v kmeni něco neslýchaného. Taha Aki to sledoval v bezmocném vzteku.
Nakonec se Taha Aki pokusil zabít vlastní tělo, aby kmen uchránil před Utlapovou krutovládou. Přivedl z hor vzteklého vlka, ale Utlapa se skryl za své válečníky. Když vlk zabil mladého muže, který chránil nepravého náčelníka, Taha Aki pocítil strašlivý smutek. Poručil vlkovi, aby utekl.
Všechny příběhy nám říkají, že být duchovním válečníkem nebylo snadné. Bylo to spíš děsivé než povznášející, vystoupit z vlastního těla. Válečníci proto své kouzlo využívali jen v časech potřeby. Náčelníkovy osamělé cesty na obhlídku byly břemenem a obětí. Být bez těla bylo dezorientující, nepříjemné, děsivé. Taha Aki byl tou dobou pryč ze svého těla už tak dlouho, že trpěl agonií. Měl pocit, že je prokletý - nikdy nepřekročí hranici do věčné země, kde na něj čekají jeho předkové, navždycky uvězněný v této mučivé nicotě.
Velký vlk následoval ducha Taha Akiho, který se v lese kroutil a svíjel bolestí. Vlk byl nebývalé velký na svou rasu a krásný. Taha Aki najednou záviděl tupému zvířeti. Alespoň mělo tělo. Alespoň mělo život. I život jako zvíře by byl lepší, než tohle děsivé prázdné vědomí.
A pak Taha Aki dostal nápad, který nás změnil všechny. Požádal velkého vlka, aby mu udělal místo, aby se rozdělil. Vlk souhlasil. S úlevou a vděčností vstoupil Taha Aki do vlčího těla. Nebylo to lidské tělo, ale bylo to lepší než prázdnota duchovního světa.
Muž a vlk se jako jedno tělo vrátili do vesnice v přístavu. Lidé se strachy rozutekli, volali na válečníky, aby přišli na pomoc. Válečníci přiběhli, aby se s vlkem utkali svými oštěpy. Utlapa samozřejmě zůstal bezpečně schovaný.
Taha Aki na své válečníky nezaútočil. Pomalu před nimi ustupoval, promlouval k nim pohledem a snažil se štěkat píseň svého lidu. Válečníci si začínali uvědomovat, že ten vlk není obyčejné zvíře, že ho ovládá nějaký duch. Jeden starší válečník, muž jménem Yut, se rozhodl neuposlechnout příkazu falešného náčelníka a pokusil se s vlkem komunikovat.
Jakmile Yut přešel do duchovního světa, Taha Aki opustil vlka - zvíře krotce čekalo na jeho návrat -, aby si promluvil s Yutem. Yut okamžitě pochopil pravdu a přivítal svého skutečného náčelníka zpátky doma.
Tou dobou se Utlapa přišel podívat, jestli byl vlk poražen. Když spatřil Yuta, jak leží bez života na zemi, obklopen válečníky, kteří ho chránili, uvědomil si, co se stalo. Vytáhl nůž a spěchal zabít Yuta, než se stihne vrátit do svého těla.
'Zrádce!' křičel a válečníci nevěděli, co mají dělat. Náčelník zakázal duchovní cesty a bylo na něm rozhodnout, jak potrestá ty, kdo neuposlechli.
Yut skočil zpátky do svého těla, ale Utlapa mu držel nůž u hrdla a rukou mu zakrýval ústa. Taha Akiho tělo bylo silné, ale Yut byl zesláblý stářím. Yut nestihl říct ani jediné slovo, aby varoval ostatní, než ho Utlapa umlčel navždy.
Taha Aki sledoval, jak Yutův duch uniká do věčné země, která jemu byla navěky nepřístupná. Pocítil velký vztek, mocnější než cokoliv, co kdy předtím cítil. Vstoupil znovu do velkého vlka a chtěl Utlapovi prokousnout hrdo. Ale jak vstoupil do vlka, stalo se to největší kouzlo.
Hněv Taha Akiho byl hněvem lidským. Láska, kterou cítil k svému lidu, a nenávist, kterou cítil k utlačiteli, byly pro vlčí tělo příliš široké, příliš lidské. Vlk se otřásl a - před očima zděšených válečníků a Utlapy - se proměnil v člověka.
Tento nový muž nevypadal jako Taha Aki ve své staré podobě. Byl mnohem nádhernější. Byl tělesným zobrazením ducha Taha Akiho. Válečníci ho ovšem okamžitě poznali, protože kdysi pobývali s jeho duchem v duchovním světě.
Utlapa se pokusil o útěk, ale Taha Aki měl v novém těle sílu vlka. Chytil zloděje a rozdrtil jeho ducha, než mohl vyskočit z ukradeného těla.
Lid se radoval, když pochopil, co se stalo. Taha Aki rychle všechno vrátil do pořádku, pracoval znovu se svým lidem a vrátil mladé manželky zpátky jejich rodinám. Jediná změna, kterou ponechal, byl konec duchovního cestování. Věděl, že to je příliš nebezpečné, když je možné ukrást někomu život. Duchovní válečníci přestali existovat.
Od té doby byl Taha Aki více než jen vlk nebo jen člověk. Říkali mu Taha Aki Velký vlk nebo Taha Aki Duchovní muž. Vedl kmen po dlouhá, dlouhá léta, protože nestárl. Když hrozilo nebezpečí, vrátil se do své vlčí podoby, aby bojoval s nepřítelem nebo aby ho vystrašil. Lidé žili v míru. Taha Aki se stal otcem mnoha synů a někteří z nich zjistili, že poté, co dosáhli dospělosti, dovedou se také měnit ve vlky. Každý vlk byl jiný, protože to byli duchovní vlci a odráželi člověka, který byl uvnitř."
"Tak proto je Sam celý černý," zamručel šeptem Quil a zakřenil se. "Černé srdce, černý kožich."
Byla jsem tak pohlcená příběhem, že byl šok vrátit se do přítomnosti, do kroužku kolem dohasínajícího ohně. S dalším šokem jsem si uvědomila, že kroužek je tvořen Taha Akiho pravnuky po kdovíkolika pokoleních.
Oheň vychrlil k nebi spršku jisker, a ty se třásly a tančily, tvořily tvary, které byly téměř čitelné.
"A tvůj čokoládový kožich odráží co?" zašeptal Sam zpátky Quilovi. "Jak jsi sladký?"
Billy si jejich posměšků nevšímal. "Někteří ze synů se stali válečníky jako Taha Aki a už nestárli. Ostatní, kteří se neradi proměňovali, se odmítli připojit ke smečce vlčích mužů. Ti začali zase stárnout, a kmen zjistil, že vlčí muži mohou zestárnout jako kdokoliv jiný, když se vzdají svých duchovních vlků. Taha Aki žil dobu, za kterou by zestárli tři muži po sobě. Oženil se s třetí ženou po smrti těch prvních dvou a našel v ní svou pravou duchovní manželku. Ačkoliv miloval i ty dvě před ní, tohle bylo něco jiného. Rozhodl se vzdát se svého duchovního vlka, aby mohl zemřít s ní.
Takto k nám přišlo kouzlo, ale to ještě není konec příběhu…"
Podíval se na Starého Quila Atearu, který se zavrtěl v židli a napřímil svá křehká ramena. Billy se napil z lahve vody a utřel si čelo. Emilyino pero neochabovalo a dál zuřivě škrábalo po papíře.
"To byl příběh o duchovních válečnících," začal Starý Quil svým tenkým tenorovým hlasem. "Tohle je příběh o oběti třetí ženy.
Mnoho let poté, co se Taha Aki vzdal svého duchovního vlka, když už byl starým mužem, začaly na severu potíže s Makahy. Několik mladých žen z jejich kmene zmizelo a oni z toho obviňovali sousední vlky, kterých se báli a kterým nevěřili. Vlčí muži si stále dokázali číst navzájem myšlenky, když byli ve vlčí podobě, zrovna tak jeho jejich předkové, když byli ve svých duchovních podobách. Věděli, že nikdo z nich není na vině. Taha Aki se snažil uklidnit náčelníka Makahů, ale mezi lidem byl příliš velký strach. Taha Aki nechtěl mít na svědomí válku. Už to nebyl válečník, který by vedl svůj lid. Pověřil svého nejstaršího vlčího syna, Taha Wi, aby našel pravého viníka, než propuknou násilnosti.
Taha Wi vedl pět dalších vlků své smečky na pátrací výpravu do hor, hledali jakoukoli stopu po zmizelých makahských dívkách. V lese narazili na něco, s čím se nikdy předtím nesetkali - na zvláštní, sladký pach, který je pálil v nose, až to bolelo."
Schoulila jsem se blíž k Jacobovi. Viděla jsem, jak se pousmál a objal mě pevněji.
"Nevěděli, jaký tvor zanechává takový pach, ale pronásledovali ho," pokračoval Starý Quil. Jeho třaslavý hlas neměl Billyho majestátnost, ale měl v sobě podivnou, zapálenou naléhavost. Pulz mi vyskočil, jak jeho slova zrychlila.
"Našli stopu se zbytky lidského pachu a lidské krve. Byli si jistí, že je to nepřítel, po kterém pátrají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama