Zatmění - 11. Legendy 2.půlka

9. srpna 2010 v 11:48 | xoxo ♥
Cesta je dovedla tak daleko na sever, že Taha Wi vyslal polovinu smečky, ty mladší, zpátky do přístavu, aby o tom zpravil Taha Akiho.
Taha Wi a jeho dva bratři se nevrátili.
Mladší bratři hledali ty starší, ale našli jenom ticho. Taha Aki truchlil pro své syny. Přál si pomstít jejich smrt, ale byl starý. Šel za náčelníkem Makahů ve smutečním oděvu a pověděl mu všechno, co se stalo. Náčelník Makahů uvěřil jeho žalu a napětí mezi kmeny skončilo.
O rok později dvě makahské dívky zmizely z domova v tu samou noc. Makahové okamžitě povolali quileutské vlky, kteří našli stejný sladký pach po celé makahské vesnici. Vlci se zase vydali na lov.
Vrátil se jen jeden. Byl to Yaha Uta, nejstarší syn Taha Akiho třetí ženy a nejmladší z celé smečky. Přinesl s sebou něco, co nikdy nikdo nespatřil za celou historii Quileutů - zvláštní chladné, kamenné tělo, které nesl v kusech. Všichni, kteří byli z Taha Akiho krve, i ti, kteří nikdy nebyli vlky, cítili pronikavý pach mrtvého tvora. Tohle byl ten nepřítel Makahů.
Yaha Uta popisoval, co se stalo: on a jeho bratři našli toho tvora, který vypadal jako člověk, ale byl tvrdý jako žulová skála, se dvěma dcerami Makahů. Jedna dívka už byla mrtvá, bílá a bezkrevná ležela na zemi. Tu druhou držel ten tvor v náručí, ústa přiložená k jejímu hrdlu. Možná byla ještě naživu, když se v té odporné scéně objevili, ale tvor ji rychle popadl za krk a odhodil její bezvládné tělo na zem, když se přiblížili. Bílé rty měl potřísněné její krví a oči mu rudě žhnuly.
Yaha Uta popisoval zuřivou sílu a rychlost toho tvora. Jeden z jeho bratrů se rychle stal obětí, když podcenil jeho sílu. Ten tvor ho roztrhal na cucky jako hadrovou panenku. Yaha Uta a jeho druhý bratr byli opatrnější. Spolupracovali, útočili na tvora ze stran, zmátli ho manévrováním. Sáhli si na samou hranici vlčí síly a rychlosti, což nikdo před nimi ještě neudělal. Ten tvor byl tvrdý jako kámen a studený jako led. Zjistili, že ho dokážou zničit jedině zuby. Začali z něj odtrhávat kousky, zatímco s ním bojovali.
Ale ten tvor se učil rychle a brzy se jejich pohybům přizpůsobil. Vztáhl ruce na bratra Yaha Uty. Yaha Uta našel otvor v tvorově hrdle a udělal výpad. Jeho zuby odtrhly tvorovi hlavu, ale ruce nadále škrtily jeho bratra.
Yaha Uta roztrhal tvora do nerozeznatelných kousků, roztrhal ty kousky v zoufalé snaze zachránit bratra. Na záchranu bratra bylo pozdě, ale tvor byl nakonec zničen.
Nebo si to aspoň mysleli. Yaha Uta položil zapáchající zbytky, aby je starší prozkoumali. Jedna utržená ruka ležela vedle kusu žulové paže. Když do nich starší šťouchali klacky, oba kusy se dotkly a ruka sáhla po paži ve snaze spojit se zase dohromady.
Starší kmene, celí zděšení, hodili zbytky do ohně. Vzduch zamořil veliký oblak odporného dusivého kouře. Když už zbýval jenom popel, rozdělili ho do mnoha malých váčků a rozsypali je daleko široko - některé do oceánu, některé do lesa, některé do jeskyní na útesu. Taha Aki nosil jeden váček kolem krku, aby byl varován, kdyby se ten tvor zase pokusil dát se dohromady."
Starý Quil se odmlčel a podíval se na Billyho. Billy vytáhl kožený řemínek, který měl kolem krku. Na jeho konci visel starý váček, zčernalý věkem. Několik lidí vydechlo. Možná jsem byla jednou z nich.
"Nazvali ho Studený, Krvežíznivec, a žili ve strachu, že nebyl sám. Zbýval jim jeden jediný vlčí ochránce, mladý Yaha Uta.
Nemuseli dlouho čekat. Ten tvor měl partnerku, další krvežíznivou, která přišla za Quileuty hledat pomstu.
Příběhy říkají, že Studená žena byla to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo. Vypadala jako bohyně rozbřesku, když toho rána vstoupila do vesnice; zrovna svítilo slunce, pableskovalo na její kůži a prozářilo zlaté vlasy, které jí sahaly až ke kolenům. Její tvář byla kouzelná ve své kráse, v bílém obličeji žhnuly černé oči. Někteří před ní padli na kolena a chtěli ji uctívat.
Vysokým, pronikavým hlasem se na něco zeptala v jazyce, který nikdo nikdy neslyšel. Lidé byli jako omráčení, nikdo nevěděl, jak jí odpovědět. Mezi svědky nebyl nikdo z krve Taha Akiho, až na jednoho malého chlapce. Chytil se matky a vykřikl, že ho pálí v nose její pach. Jeden ze starších cestou do rady chlapce uslyšel a uvědomil si, co to mezi ně přišlo. Vykřikl na lidi, aby utíkali. Zabila ho jako prvního.
Příchod Studené ženy vidělo dvacet svědků. Přežili dva, jenom proto, že ji vábila krev, a tak přestala zabíjet, aby uhasila svou žízeň. Ti dva utíkali k Taha Akimu, který seděl v radě s ostatními staršími, se svými syny a se svou třetí ženou.
Yaha Uta se proměnil v duchovního vlka, jakmile uslyšel tu zprávu. Sám šel zničit krvežíznivou. Taha Aki, jeho třetí žena, jeho synové a starší ho následovali.
Zpočátku tu ženu nemohli najít, jenom stopy jejího útoku. Těla ležela rozlámaná, některá s vysátou krví, natažená přes cestu, kterou přišla. Pak zaslechli výkřiky a spěchali k přístavu.
Hrstka Quileutů utekla k lodím, aby unikla. Plavala za nimi jako žralok a neuvěřitelnou silou rozbila příď jejich lodi. Když se loď potopila, pochytala ty, kteří se jí pokoušeli uplavat, a také je zabila.
Pak uviděla na břehu velkého vlka a zapomněla na unikající plavce. Plavala tak rychle, že byla jak rozmazaná čára, a vystoupila, mokrá a nádherná, před Yaha Utu. Ukázala na něj bílým prstem a položila další nesrozumitelnou otázku. Yaha Uta vyčkával.
Byl to vyrovnaný souboj. Neuměla tak bojovat jako její partner. Ale Yaha Uta byl sám - nebyl nikdo, kdo by strhnul její zuřivost na sebe.
Když Yaha Uta prohrál, Taha Aki vzdorně vykřikl a vyzval ji do boje. Dobelhal se dopředu a změnil se v starého vlka s bílým čenichem. Vlk byl starý, ale byl to Taha Aki Duchovní muž, a jeho hněv mu dodal sílu. Boj začal nanovo.
Taha Akiho třetí žena právě na vlastní oči viděla zemřít svého syna. Teď bojoval její manžel a ona neměla žádnou naději, že by mohl vyhrát. Slyšela každé slovo, které svědkové masakru přednesli v radě. Slyšela příběh o vítězství Yaha Uty a věděla, že ho zachránilo, když od něj bratr odvedl pozornost.
Třetí žena vytrhla nůž z opasku jednoho ze synů, kteří stáli vedle ní. Byli to všechno mladí synové, ještě ne muži, a ona věděla, že zemřou, až jejich otec padne.
Třetí žena běžela ke Studené ženě s dýkou vysoko zdviženou. Studená žena se usmála, ale nedala se rušit v boji se starým vlkem. Neměla žádný strach ze slabé lidské ženy ani z nože, který by jí na kůži nezpůsobil ani škrábnutí, a chystala se zasadit Talia Akimu smrtelnou ránu.
A pak třetí žena udělala něco, co Studená žena neočekávala. Padla před krvežíznivou na kolena a zanořila nůž do vlastního srdce.
Mezi prsty třetí ženy vytryskla krev a potřísnila Studenou. Krvežíznivá nedokázala odolat návnadě čerstvé krve, která tryskala z těla třetí ženy. Instinktivně se k umírající ženě obrátila, na vteřinu naprosto pohlcená svou žízní.
Taha Akiho zuby se jí sevřely těsně kolem krku.
Nebyl to konec boje, ale teď už Taha Aki nebyl sám. Když se dva mladí synové dívali, jak jejich matka umírá, pocítili takový hněv, že vyskočili jako duchovní vlci, ačkoliv ještě nebyli muži. Se svým otcem tu stvůru dorazili.
Taha Aki už se nikdy ke kmenu nevrátil. Nikdy už se neproměnil do lidské podoby. Ležel celý den vedle těla své třetí ženy a vrčel, kdykoliv se jí někdo snažil dotknout, a pak odešel do lesa a nikdy už se neukázal.
Od té doby byly potíže se studenými vzácné. Taha Akiho synové hlídali kmen, dokud jejich synové nebyli dost staří na to, aby zaujali jejich místa. Nikdy nebyli víc než tři vlci současně. To stačilo. Příležitostně přišel na toto území nějaký krvežíznivý, ale nečekaná přítomnost vlků ho vždy zaskočila. Stalo se, že někdy zemřel i někdo z vlků, ale už nikdy nebyli tak zdecimovaní jako tehdy poprvé. Naučili se, jak se studenými bojovat, a předávali si tu znalost dál, z vlčí mysli na vlčí mysl, z ducha na ducha, z otce na syna.
Čas ubíhal a potomci Taha Akiho už se nestávali vlky, když dosáhli dospělosti. Jenom ve vážné situaci, když byl nablízku nějaký studený, se vlci vrátili. Studení vždycky přicházeli po jednom a po dvou, a tak smečka zůstávala malá.
Pak přišla větší skupina, a vaši vlastní pradědečkové se chystali, že je odrazí. Ale jejich vůdce promluvil s Ephraimem Blackem jako člověk, a slíbil, že Quileutům neublíží. Jeho zvláštní žluté oči poskytovaly důkaz o jeho tvrzení, že nejsou stejní jako ostatní krvežízniví. Vlků bylo méně; studení nemuseli nabízet příměří, když mohli nad vlky vyhrát. Ephraim přijal. Krvežízniví svou smlouvu dodrželi, i když postupem času se k nim přidali další.
A jejich počet si vynutil větší smečku, než jakou kmen kdy viděl," řekl Starý Quil a jeho černé oči, celé utopené ve spoustě vrásek, jako by spočinuly na mně. "Samozřejmě až na časy Taha Akiho," dodal, a pak si vzdychl. "A tak synové našeho kmene znovu nesou to břímě a podstupují oběť, kterou před nimi podstupovali jejich otcové."
Všichni dlouho mlčeli. Žijící potomci kouzla a legend na sebe zírali přes oheň se smutkem v očích. Všichni, až na jednoho.
"Břímě," ušklíbl se tichým hlasem. "Mně to připadá ohromné." Quilův plný spodní ret se trošičku našpulil.
Seth Clearwater - oči vykulené oddaností a obdivem k bratrstvu kmenových ochránců - přes skomírající oheň přikývl na souhlas.
Billy se pochechtával, tiše a dlouze, a kouzlo jako by pohaslo v řeřavých uhlíkách. Najednou to byl zase jenom kroužek kamarádů. Jared hodil kamínek na Quila a všichni se zasmáli, když Quil nadskočil. Kolem nás se rozezvučela tichá konverzace, škádlivá a uvolněná.
Oči Ley Clearwaterové se neotevřely. Měla jsem dojem, že jsem na její tváři viděla něco jiskřit, snad slzu, ale když jsem se na ni o chviličku později podívala znovu, slza byla pryč.
My s Jacobem jsme nepromluvili. Jacob vedle mě tiše seděl a jeho dech byl tak hluboký a vyrovnaný, že jsem si myslela, že nemá daleko ke spánku.
Moje mysl byla tisíc let zpátky. Nemyslela jsem na Yaha Utu nebo na ostatní vlky, ani na krásnou Studenou ženu - tu jsem si dokázala představit až příliš snadno. Ne, myslela jsem na někoho, kdo nevládl žádným kouzlem. Snažila jsem si představit obličej té bezejmenné ženy, která zachránila celý kmen, třetí ženy.
Obyčejná lidská žena, bez nějakých zvláštních darů či schopností. Fyzicky slabší a pomalejší než všechna ta monstra v příběhu. Ale právě ona byla tím klíčem, tím řešením. Ona zachránila manžela, mladší syny, celý kmen.
Přála jsem si, aby si někdo pamatoval její jméno…
Něco mi třáslo paží.
"No tak, Bells," řekl mi Jacob do ucha. "My jsme tady."
Zamrkala jsem, zmatená, protože oheň jako by zmizel. Zírala jsem do nečekané temnoty, snažila se pochopit, kde jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už nejsem na útesu. Byli jsme s Jacobem sami. Stále mě objímal paží, ale už jsem neseděla na zemi.
Jak jsem se dostala k němu do auta?
"Ach, zatraceně!" vyjekla jsem, když mi došlo, že jsem usnula. "Kolik je hodin? Zatraceně, kde mám ten pitomý telefon?" Prohledávala jsem si kapsy, zuřivě a marně.
"Klídek. Ještě není ani půlnoc. A už jsem mu telefonoval místo tebe. Koukni - tamhle čeká."
"Půlnoc?" opakovala jsem hloupě, stále dezorientovaná. Zírala jsem do tmy a tep se mi zrychlil, když moje oči ve tmě rozeznaly obrys volva stojícího třicet metrů odsud. Sáhla jsem po klice u dveří.
"Tady máš," řekl Jacob a položil mi do druhé ruky malý předmět. Telefon.
"Ty jsi volal Edwardovi místo mě?"
Moje oči už si natolik zvykly, že jsem viděla jasný záblesk Jacobova úsměvu. "Usoudil jsem, že když si budu hrát na dobráka, vynese mi to víc času s tebou."
"Díky, Jaku," řekla jsem dojatě. "Vážně, děkuju. A děkuju, že jsi mě dnes večer pozval. To bylo…" Nenacházela jsem slova. "Páni. To bylo teda něco."
"A ty ani nezůstaneš, aby ses podívala, jak polykám celou krávu." Zasmál se. "Ne, jsem rád, že se ti to líbilo. Bylo to… moc hezké. Mít tě tady."
O kus dál ve tmě jsem zaznamenala pohyb - proti černým stromům vystupovalo něco bledého. Přechází?
"No, není trpělivý, viď?" řekl Jacob, když si všiml, kam jsem obrátila pozornost. "Tak běž. Ale brzy se zase vrať, ano?"
"Jasně, Jaku," slíbila jsem a s vrzáním otevřela dveře. O nohy se mi otřel studený vzduch a roztřásl mě.
"Spi sladce, Bells. S ničím se netrap - budu tě venku hlídat celou noc."
Zastavila jsem se s jednou nohou na zemi. "Ne, Jaku. Odpočiň si trochu, mně se nic nestane."
"Jasně, jasně," přitakal, ale znělo to spíš ochranitelsky než souhlasně.
"Dobrou, Jaku. Díky."
"Dobrou, Bello," zašeptal, zatímco jsem se vydala do tmy.
Edward mě chytil na hraniční čáře. "Bello," řekl hlasem plným úlevy a sevřel mě pevně do náruče.
"Ahoj. Promiň, že jdu tak pozdě. Usnula jsem a -"
"Já vím. Jacob mi to vysvětlil." Vydal se k autu a já jsem prkenně klopýtala po jeho boku. "Jsi unavená? Mohl bych tě nést."
"Je mi dobře."
"Tak honem pojeď domů a do postele. Líbilo se ti tam?"
"Jo - bylo to úžasné, Edwarde. Škoda, že jsi tam nemohl být taky. Ani to nedokážu vysvětlit. Jakův táta nám vyprávěl staré legendy a bylo to jako… jako kouzlo."
"Tak to mi o tom budeš vyprávět. Až se vyspíš."
"Nesvedu to správně," řekla jsem a pak jsem zeširoka zívla.
Edward se zasmál. Otevřel mi dveře, zvedl mě dovnitř a připoutal mě bezpečnostním pásem.
Rozsvítila se jasná světla a přejela přes nás. Zamávala jsem směrem k Jacobovým reflektorům, ale nevěděla jsem, jestli to viděl.
* * *
Té noci - když jsem se pozdravila s Charliem, který mě nehuboval tak, jak jsem očekávala, protože Jacob zavolal i jemu - místo abych se hned svalila do postele, vyklonila jsem se z otevřeného okna a čekala, až se Edward vrátí. Tu noc bylo překvapivě chladno, skoro jako v zimě. Na větrných útesech jsem si toho vůbec nevšimla; usoudila jsem, že to nebyla ani tak zásluha ohně, jako spíš toho, že jsem seděla vedle Jacoba.
Začalo pršet a ledové kapičky mi skrápěly obličej.
Byla příliš velká tma, aby bylo vidět víc než černé trojúhelníky smrků, které se ve větru nakláněly a otřásaly. Ale stejně jsem napínala zrak a hledala v bouřce jiné obrysy. Bledou siluetu, která se pohybuje černotou jako duch… nebo možná stín obrovského vlka… Moje oči byly příliš slabé.
Pak se v té noci něco pohnulo hned vedle mě. Otevřeným oknem vklouzl Edward, ruce ještě studenější než déšť.
"Je Jacob tam venku?" zeptala jsem se a otřásla se, jak mě objal.
"Ano… někde. A Esme je na cestě domů."
Vzdychla jsem. "Je tak studeno a mokro. Tohle je hloupost." A znovu jsem se otřásla.
Uchechtl se. "Zima je jenom tobě, Bello."
Zima byla i v mém snu, který se mi té noci zdál, možná proto, že jsem spala v Edwardově náručí. Zdálo se mi, že jsem venku v bouřce, vítr mi foukal vlasy do obličeje a oslepoval mi oči. Stála jsem na skalnatém výběžku První pláže a snažila se pochopit, co znamenají ty rychle se pohybující předměty, které jsem jenom nejasně viděla ve tmě na okraji pobřeží. Zpočátku tam nebylo nic než záblesky černé a bílé, které se k sobě rychle přibližovaly a zase tančily pryč. A pak, jako kdyby se měsíc najednou vyloupl z mraků, jsem viděla všechno.
Rosalie, mokré zlaté vlasy rozevláté a dlouhé až ke kolenům, se vrhala na obrovského vlka - jeho morda stříbrně zářila -, v kterém jsem instinktivně poznala Billyho Blacka.
Rozběhla jsem se, ale zjistila jsem, že se pohybuji neskutečně pomalým tempem spáčů. Snažila jsem se na ně zakřičet, říct jim, aby přestali, ale vítr mi trhal slova ze rtů a já jsem ze sebe nedokázala vydat žádný zvuk. Mávala jsem pažemi, doufala, že upoutám jejich pozornost. Něco se mi zablesklo v dlani a já jsem si poprvé všimla, že moje pravá ruka není prázdná.
Držela jsem dlouhou ostrou čepel, starou a stříbrnou, pokrytou suchou, zčernalou krví.
Ucukla jsem před nožem a oči se mi otevřely do tiché temnoty pokoje. První, co jsem si uvědomila, bylo, že nejsem sama, a tak jsem se otočila, abych zabořila obličej Edwardovi do prsou s vědomím, že sladká vůně jeho kůže zažene noční můru daleko účinněji než cokoliv jiného.
"Vzbudil jsem tě?" zašeptal. Slyšela jsem zvuk papíru, šustění stránek a slabé žuch, jak něco spadlo na dřevěnou podlahu.
"Ne," zamumlala jsem a spokojeně jsem si povzdechla, když mě pevněji objal. "Měla jsem ošklivý sen."
"Chceš mi ho vyprávět?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Jsem moc unavená. Možná ráno, jestli si ho budu pamatovat."
Cítila jsem, jak se roztřásl tichým smíchem.
"Ráno," souhlasil.
"Co to čteš?" zamumlala jsem, ne zcela probuzená.
"Na Větrné hůrce," odpověděl.
Ospale jsem se zamračila. "Myslela jsem si, že tu knížku nemáš rád."
"Nechala jsi ji tady," zamručel a jeho měkký hlas mě ukolébával do spánku. "Navíc… čím víc času s tebou trávím, tím víc se mi lidské emoce zdají pochopitelnější. Zjišťuju, že dokážu soucítit s Heathcliffem do takové míry, že se až sám divím."
"Mmm," vzdychla jsem.
Řekl ještě něco, něco tichého, ale já už jsem spala.
Druhý den se rozbřeskl do perlově šedého, bezvětrného rána. Edward se mě ptal na můj sen, ale já jsem si ho nedokázala vybavit. Jenom jsem si pamatovala, že mi byla zima a byla jsem ráda, že tam je, když jsem se vzbudila. Líbal mě, dost dlouho, aby mi vylétl pulz, a pak zamířil domů převléknout se a vzít si auto.
Byla jsem rychle oblečená, neměla jsem toho moc na výběr. Ten, kdo mi vybral koš na prádlo, dramaticky zúžil můj šatník. Kdyby to nebylo tak děsivé, bylo by to vážně k vzteku.
Když už jsem chtěla zamířit dolů na snídani, všimla jsem si odrbaného výtisku Větrné hůrky, který ležel otevřený na podlaze, jak ho tam Edward v noci upustil, založený na místě, kde poškozená vazba vždycky otevřela mou oblíbenou pasáž.
Zvedla jsem ho zvědavě a snažila se vzpomenout, co to Edward říkal. Něco o tom, že soucítí s Heathcliffem, zrovna s ním. To nemohla být pravda; to se mi muselo zdát.
Dvě slova na otevřené stránce upoutala moji pozornost a já jsem sklonila hlavu, abych si odstavec přečetla zblízka. Slova patřila Heathcliffovi a já jsem tu pasáž dobře znala.
Tady vidíte rozdíl mezi jeho city a mými: kdyby on byl na mém místě a já na jeho, ruku bych na něho nevztáhl - třebaže ho tak nenávidím, že mi život zhořkl jako žluč. Vy tomu nevěříte, co? Já bych jí nezbraňoval přátelit se s ním, dokud by o jeho přátelství stála. V tu chvíli, kdy by se ho nabažila, vyrval bych mu srdce z těla a vysál krev! Ale do té chvíle - a jestli mi nevěříte, pak mě neznáte - do té chvíle bych radši umíral v ustavičných mukách, než abych mu zkřivil jediný vlas!
Ta dvě slova, která přitáhla mou pozornost, byla "vysál krev."
Zachvěla jsem se.
Ano, určitě se mi muselo zdát, že Edward řekl o Heathcliffovi něco pozitivního. A tahle stránka pravděpodobně nebyla tou, kterou si četl. Kniha se mohla otevřít kdekoliv jinde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama