Zatmění - 12. Čas

9. srpna 2010 v 11:46 | xoxo ♥
"Viděla jsem…," začala. Alice zlověstným tónem.
Edward ji chtěl šťouchnout loktem do žeber, čemuž hladce uhnula.
"Fajn," zabručela. "Edward mě k tomu donutil. Ale já jsem opravdu viděla, že když tě překvapím, budeš protivnější."
Kráčeli jsme po škole k autu a já jsem naprosto nechápala, o čem to mluví.
"Mohla bys mluvit anglicky?" požádala jsem ji.
"Nechovej se jako dítě. Žádné scény."
"Teď se bojím."
"Takže, čeká tě - chci říct čeká nás - oslava na zakončení studia. Není to nic velikého. Nic, kvůli čemu by ses musela děsit. Ale já jsem viděla, že když ti uspořádám překvapení, budeš vyšilovat." Odtančila stranou, jak se Edward natáhl, aby jí rozcuchal vlasy. "A Edward říkal, že ti to musím povědět s předstihem. Ale nic to není. Slibuju."
Ztěžka jsem si vzdychla. "Má nějaký smysl se hádat?"
"Vůbec žádný."
"Dobře, Alice. Budu tam. A každičká minuta mě bude strašně otravovat. Slibuju."
"To je správný přístup! Mimochodem, moc se mi líbí můj dárek. Tos nemusela."
"Alice, já jsem nic neudělala!"
"No to já přece vím. Ale uděláš."
V panice jsem dolovala v mozku a snažila se vzpomenout, cože jsem se to rozhodla dát jí k zakončení studia, že už to viděla.
"Úžasné," zamumlal Edward. "Jak může takový drobek být tak otravný?"
Alice se zasmála. "To je talent."
"Nemohla jsi pár týdnů počkat a říct mi to pak?" zeptala jsem se nedůtklivě. "Teď se jen budu stresovat o to déle."
Alice se na mě zamračila.
"Bello," řekla pomalu. "Víš, co je dneska za den?"
"Pondělí?"
Obrátila oči v sloup. "Ano. Je pondělí… čtvrtého." Popadla mě za loket, pootočila mě a ukázala na velký žlutý plakát přilepený izolepou na dveřích tělocvičny. Tam, výrazným černým písmem, stálo datum zakončení studia. Ode dneška přesně za týden.
Nikdo neodpověděl. Alice jen smutně zavrtěla hlavou, předstírajíc zklamání, a Edward povytáhl obočí.
"To není možné! Jak se to stalo?" snažila jsem se v duchu počítat, ale nemohla jsem přijít na to, kam se všechny ty dny poděly.
Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo podkopl nohy. Týdny stresu, obav… uprostřed té mé posedlosti časem mi čas nějak zmizel. Zmizel prostor pro to, abych si všechno urovnala, udělala plány. Neměla jsem čas.
A nebyla jsem připravená.
Nevěděla jsem, jak to udělat. Jak říct sbohem Charliemu a Renée… Jacobovi… své lidské existenci.
Věděla jsem přesně, co chci, ale najednou jsem byla zděšená, že to mám dostat.
Teoreticky jsem se nemohla dočkat, dokonce jsem dychtila konečně vyměnit smrtelnost za nesmrtelnost. Konec konců, byla to cesta k tomu, abych zůstala s Edwardem navěky. A navíc jsem měla v patách neznámé nepřátele. Nechtěla jsem jen tak sedět, bezmocná a k nakousnutí, a čekat, až mě někdo z nich dohoní.
Teoreticky to všechno dávalo smysl.
V praxi… být člověkem bylo to jediné, co jsem znala. Budoucnost za tím byla velká, temná propast, kterou nepoznám, dokud do ní neskočím.
Tohle prosté vědomí, dnešní datum - které bylo tak zjevné, že jsem ho musela podvědomě potlačovat - vedlo k tomu, že termín, jehož příchod jsem netrpělivě odpočítávala, mi najednou připadal jako datum schůzky s popravčí četou.
Nejasně jsem si uvědomovala, že mi Edward drží dveře od auta, že Alice švitoří na zadním sedadle, že déšť bubnuje do předního okna. Edward si zřejmě uvědomoval, že jsem duchem nepřítomná, a nesnažil se mě vytrhnout z mého zamyšlení. Nebo možná snažil, a já jsem si toho nevšimla.
Dojeli jsme k nám domů. Edward mě dovedl k pohovce a přitáhl si mě k sobě. Zírala jsem z okna do tekuté šedé mlhy a snažila se zjistit, kam se podělo moje odhodlání. Proč jsem tak zpanikařila? Věděla jsem, že se termín blíží. Proč by mě teď měl děsit, když nadešel?
Nevím, jak dlouho mě nechal mlčky zírat z okna. Ale déšť mizel ve tmě, když jeho trpělivost konečně přetekla.
Vzal mi obličej do studených dlaní a podíval se na mě svýma zlatýma očima.
"Mohla bys mi prosím tě říct, na co myslíš? Dřív, než se zblázním?"
Co jsem mu měla říct? Že jsem zbabělec? Hledala jsem správná slova.
"Máš bílé rty. Mluv, Bello."
Hlasitě jsem vydechla. Jak dlouho jsem zadržovala dech?
"To datum mě zaskočilo," zašeptala jsem. "To je celé."
Čekal, obličej plný obav a skepticismu.
Snažila jsem se mu to vysvětlit. "Nejsem si jistá, co mám dělat… co mám povědět Charliemu… co mám říct… jak to…" Hlas mi odezněl.
"Tady nejde o tu oslavu?"
Zamračila jsem se. "Ne. Ale díky, žes mi to připomněl."
Déšť zesílil, jak se mi díval do obličeje.
"Nejsi připravená," zašeptal.
"Jsem," zalhala jsem okamžitě. Viděla jsem, že mě prokoukl, tak jsem se zhluboka nadechla a řekla jsem mu pravdu. "Musím být."
"Nemusíš nic."
Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika, když jsem odříkávala důvody. "Victoria, Jane, Caius, ten, kdo byl v mém pokoji…!"
"Tím větší důvod počkat."
"To nedává žádný smysl, Edwarde!"
Přitiskl mi ruce pevněji k obličeji a mluvil pomalu a s rozmyslem.
"Bello. Ani jeden z nás neměl na výběr. Viděla jsi, co to s námi udělalo… hlavně s Rosalií. Všichni jsme bojovali, snažili se smířit s něčím, co nebylo v našich rukou. Nedovolím, abys to měla taky tak těžké. Ty budeš mít na vybranou."
"Já už jsem si vybrala."
"Nebudeš si tím procházet jen proto, že ti zrovna nad hlavou visí Damoklův meč. My se postaráme o ty problémy a postaráme se i o tebe," přísahal. "Až to bude za námi a nic tě nebude nutit, pak se můžeš rozhodnout jít za mnou, jestli pořád budeš chtít. Ale ne ze strachu. Nesmí to být z donucení."
"Carlisle mi to slíbil," zamumlala jsem, ze zvyku paličatá. "Po ukončení studia."
"Ne, dokud nebudeš připravená," oponoval jistým hlasem. "A rozhodně ne, dokud se cítíš ohrožená."
Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat; jako bych v tu chvíli nedokázala najít svou rozhodnost.
"Tak." Políbil mě na čelo. "Není čeho se bát."
Roztřeseně jsem se zasmála. "Není, až na to, že nám hrozí zkáza."
"Věř mi."
"Věřím."
Stále se mi díval do obličeje a čekal, až se uvolním.
"Můžu se tě na něco zeptat?" řekla jsem.
"Na cokoliv."
Váhavě jsem si okusovala ret a pak jsem položila jinou otázku.
"Co mám koupit Alici jako dárek?"
Ušklíbl se. "Chtěla jsi nám přece oběma koupit lístky na koncert…"
"To je pravda!" Tolik se mi ulevilo, skoro jsem se usmála. "Ten koncert v Tacomě. Viděla jsem na něj minulý týden v novinách reklamu a myslela jsem si, že by se ti to líbilo, protože jsi pochválil jejich cédéčko."
"To je skvělý nápad. Děkuju."
"Doufám, že to není vyprodané."
"Důležitý je ten nápad. O tom já něco vím."
Vzdychla jsem.
"Chtěla ses zeptat ještě na něco jiného," řekl.
Zamračila jsem se. "Jsi dobrý."
"Dokážu ti poznat na očích, co si myslíš. Zeptej se."
Zavřela jsem oči a opřela se o něj, obličej jsem mu zabořila do prsou. "Nechceš, abych byla upírka."
"Ne, nechci," přitakal něžně a čekal, až budu pokračovat. "O tom se teď bavit nebudeme," pobídl mě po chvíli.
"No… dělalo mi starosti… proč se k tomu takhle stavíš."
"Starosti?" zdůraznil to slovo překvapeně.
"Řekl bys mi proč? Celou pravdu, bez ohledu na moje city?"
Na chviličku zaváhal. "Když ti tu otázku zodpovím, vysvětlíš mi ji potom?"
Přikývla jsem, obličej stále schovaný.
Zhluboka se nadechl, než odpověděl. "Mohla by ses mít mnohem lépe, Bello. Já vím, že věříš, že mám duši, ale já o tom nejsem tak docela přesvědčen a nerad bych riskoval tu tvoji…" Pomalu zavrtěl hlavou. "Tohle dovolit - dovolit ti stát se tím, čím jsem já, abych tě nikdy nemusel ztratit - to je podle mě ten nejsobečtější skutek na světě. Kvůli sobě to chci víc než cokoliv jiného. Ale pro tebe bych chtěl mnohem, mnohem víc. Ustoupit ti mi připadá málem jako zločin. Je to ta nejsobečtější věc, jakou kdy udělám, i kdybych žil na věky.
Kdyby existoval nějaký způsob, jak bych se kvůli tobě mohl stát člověkem - zaplatil bych jakoukoli cenu."
Seděla jsem velmi tiše a vstřebávala jeho slova.
Edward si myslel, že je sobec.
Cítila jsem, jak se mi po tváři pomalu roztáhl úsměv.
"Takže… není to proto, že se bojíš, že mě nebudeš… mít tolik rád, až budu jiná - až nebudu měkká a teplá a nebudu tak vonět? Opravdu si mě chceš nechat, bez ohledu na to, jaká budu?"
Prudce vydechl. "Ty ses bála, že bych tě neměl rád?" zeptal se. A než jsem mohla odpovědět, rozesmál se. "Bello, na to, jak jsi intuitivní, dovedeš být někdy tak nechápavá!"
Věděla jsem, že mu to bude připadat hloupé, ale ulevilo se mi. Jestli mě opravdu chce, s tím ostatním se vypořádám… nějak. Sobec mi najednou připadalo jako krásné slovo.
"Ty si asi neuvědomuješ, o kolik to pak budu mít snadnější, Bello," řekl, stále se stopou veselosti v hlase, "až se nebudu muset pořád soustředit na to, abych tě nezabil. Samozřejmě, po něčem se mi bude stýskat. Třeba po tomhle…"
Pohladil mě po tváři a díval se mi přitom do očí a já jsem cítila, jak se mi pod kůží rozlévá krev. Něžně se zasmál.
"A po zvuku tvého srdce," pokračoval o poznání vážněji. "To je ten nejdůležitější zvuk v mém světě. Jsem na něj teď tak vyladěný, že přísahám, že bych ho dokázal poznat na míle daleko. Ale ani na jednom nezáleží. Tohle," řekl a vzal můj obličej do dlaní. "Tebe. Tebe si nechám. Ty vždycky budeš moje Bella, jenom budeš trošičku trvanlivější."
Vzdychla jsem a zavřela spokojeně oči, hýčkaná v jeho dlaních.
"Odpovíš mi teď na jednu otázku? Pravdivě, bez ohledu na moje city?" zeptal se.
"Samozřejmě," přitakala jsem okamžitě a překvapeně jsem vykulila oči. Co chce asi vědět?
Pomalu pronesl: "Nechceš být moje žena."
Srdce se mi zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod. Na zátylku se mi zaperlil studený pot a ruce mi zledovatěly.
Čekal, sledoval a poslouchal moji reakci.
"O tom se teď bavit nebudeme," zašeptala jsem nakonec.
Sklopil oči, řasy mu vrhaly dlouhé stíny na lícní kosti. Pustil mi obličej a zvedl mou zmrzlou levou ruku. Začal si pohrávat s mými prsty.
"Lámal jsem si hlavu, proč se k tomu takhle stavíš."
Snažila jsem se polknout. "Ani o tom se teď bavit nebudeme," zašeptala jsem.
"Prosím tě, Bello!"
"Pravdu?" zeptala jsem se namáhavě.
"Samozřejmě. Snesu ji, ať je jakákoliv."
Zhluboka jsem se nadechla. "Budeš se mi smát."
Střelil po mně šokovaným pohledem. "Smát? To si nedovedu představit."
"Uvidíš," zamumlala jsem a pak jsem vzdychla. Ve tváři jsem změnila barvu z bílé na šarlatovou v náhlém výbuchu zlosti. "Dobře, fajn! Jsem si jistá, že ti to bude připadat jako úžasný vtip, ale vážně! Je to prostě tak… tak., tak trapné!" přiznala jsem a znovu mu zabořila obličej do prsou.
Nastala krátká odmlka.
"Já tě nechápu."
Zvedla jsem hlavu a rozzlobeně se na něj podívala. Bylo mi tak trapně, že jsem bojovně vyletěla.
"Já taková nejsem, Edwarde. Vdát se hned po střední škole jako nějaká venkovská husička, kterou zbouchnul její kluk! Víš, co by si lidi mysleli? Uvědomuješ si, které máme století? Lidi se prostě neberou v osmnácti! Ne ti chytří, zodpovědní, zralí! To já udělat nemůžu! Taková prostě nejsem…" odmlčela jsem se, jak mi došel dech.
Edward se zamyslel nad mou odpovědí, ale nehnul ani brvou.
"To je všechno?" zeptal se konečně.
Zamrkala jsem. "To nestačí?"
"Nejde tedy o to, že… toužíš hlavně po nesmrtelnosti a já jsem až na druhém místě?"
Ačkoliv jsem čekala, že se bude smát on, najednou jsem sama propukla v hysterický smích.
"Edwarde!" lapala jsem po dechu mezi dvěma prudkými záchvaty chechtotu. "No tohle… a já jsem si vždycky… myslela… že jsi… mnohem… chytřejší než já!"
Vzal mě do náruče a cítila jsem, že se směje se mnou.
"Edwarde," řekla jsem a s trochou úsilí se mi podařilo mluvit srozumitelněji, "věčnost bez tebe pro mě nemá žádnou cenu. Bez tebe bych nechtěla ani jediný den."
"No, to se mi ulevilo," řekl.
"Přesto… se tím nic nemění."
"Ale jsem rád, že už tomu rozumím. Já tvoje stanovisko chápu, Bello, opravdu. Ale byl bych moc rád, kdyby ses snažila nad tím mým aspoň zamyslet."
Mezitím jsem se přestala smát, a tak jsem přikývla a přemohla se, abych se nezačala mračit.
Podíval se na mě hypnotizujícím pohledem svých zlatých očí.
"Víš, Bello, já jsem takový odjakživa. Ve světě, který jsem zažil, už jsem platil za dospělého muže. Tehdy jsem lásku nehledal - ne, na to jsem příliš dychtil po vojenské kariéře; v hlavě jsem měl jenom tu idealizovanou válečnou slávu, kterou tehdy opájeli mladíky, které chtěli naverbovat - ale kdybych našel…" Odmlčel se a naklonil hlavu ke straně. "Chtěl jsem říct, že kdybych našel někoho, ale to není ono. Kdybych našel tebe, nepochybuju o tom, že bych jednal. Byl jsem takový kluk, který by - jakmile by zjistil, že našel tu, kterou hledal - poklekl na koleno a snažil se získat pro sebe její ruku. Chtěl bych tě navěky, ačkoliv by to slovo nemělo zdaleka takové vazby jako dnes."
Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem.
Zírala jsem na něj s očima dokořán vykulenýma.
"Dýchej, Bello," připomněl mi s úsměvem.
Dýchala jsem.
"Chápeš teď moje stanovisko, Bello, aspoň trošičku?"
Na vteřinku jsem ho opravdu dokázala pochopit. Viděla jsem se v dlouhé sukni a krajkové halence se stojáčkem a vlasy vyčesanými nahoru. Viděla jsem Edwarda ve slušivém světlém obleku, jak s kyticí polních květin v ruce sedí vedle mě v zahradní houpačce.
Zavrtěla jsem hlavou a polkla. Vypadalo to jako scéna z knížky Anna ze Zeleného domu.
"Jde o to, Edwarde," řekla jsem roztřeseným hlasem a vyhnula se jeho otázce, "že podle mého názoru se pojmy jako manželství a věčnost nemusí navzájem vylučovat, ale ani nutně doplňovat. A protože momentálně žijeme v tomto světě a tomto století, možná bychom měli jít s dobou, jestli víš, jak to myslím."
"Ale na druhou stranu," opáčil, "čas pro tebe brzy přestane úplně hrát roli. Tak proč by tvoje rozhodování měly ovlivňovat pomíjivé zvyky jedné místní kultury?"
Našpulila jsem rty. "Kdo chce s vlky býti?"
Zasmál se na mě. "Nechci, aby ses vyjádřila tady a teď, Bello. Ale měla by sis vyjasnit všechna pro a proti, nemyslíš?"
"Takže tvoje podmínka…?"
"Stále platí. Já tě chápu, Bello, ale jestli chceš, abych tě proměnil sám…"
"Tá - ram - tadá, tá - ram - tadá," zanotovala jsem šeptem. Měl to být svatební pochod, ale znělo to jako žalozpěv.
* * *
Čas stále utíkal jako o závod.
Noc uplynula v klidu bez špatných snů, a pak přišlo ráno a na mě dolehlo vědomí, že konec školy už je skoro tady. Měla jsem před sebou hromadu učení na závěrečné zkoušky a bylo mi jasné, že za těch pár dnů, které mi zbývají, nemám šanci projít to ani z poloviny.
Když jsem sešla dolů na snídani, Charlie už byl pryč. Na stole nechal ležet noviny, což mi připomnělo, že mám taky něco obstarat. Doufala jsem, že tam ještě najdu tu reklamu na koncert; potřebovala jsem telefonní číslo, abych sehnala ty pitomé lístky. Už mi to nepřipadalo jako prima dárek, když se překvapení prozradilo. Samozřejmě, snažit se překvapit Alici, to nebyl zrovna nejchytřejší nápad.
Chtěla jsem nalistovat rovnou na kulturní stránku, ale mou pozornost upoutal tlustý černý titulek. Rozklepala jsem se strachy, když jsem se sklonila níž a začetla se do úvodníku na první straně.

SEATTLE TERORIZUJE VRAH

Neuplynulo ani deset let od doby, kdy město Seattle přestalo být lovištěm nejmasovějšího sériového vraha v historii Spojených států. Gary Ridgway, vrah z Green River, byl usvědčen z vražd 48 žen.
A dnes se musí sužovaný Seattle vyrovnávat se skutečností, že se v něm možná usadil netvor ještě děsivější.
Policie o současném náporu vražd a zmizení nehovoří jako o práci sériového vraha. Alespoň prozatím. Není ochotná uvěřit, že by takový masakr mohl zavinit jediný člověk. Tento vrah - pokud by to opravdu byla jediná osoba - by musel mít na svědomí řetězec 39 vražd a zmizení jen za poslední tři měsíce. Pro srovnání, Ridgwayovo běsnění, při kterém přišlo o život 48 lidí, se rozložilo do období 21 let. Pokud tyto vraždy spadají na vrub jediného člověka, pak jde o nejkrutější řádění sériového vraha v americké historii.
Policie se ovšem přiklání spíše k teorii, že jde o činnost nějakého gangu. Tuto teorii podporuje už samotný počet obětí a skutečnost, že oběti nejsou vybírány podle žádného zřetelného schématu.
Od Jacka Rozparovače po Teda Bundyho si sérioví vrazi obvykle vybírají své oběti podle věku, pohlaví, rasy nebo určité kombinace všech tří faktorů. Oběti této vlny násilností se věkem pohybují v rozpětí od 15leté vzorné studentky Amandy Reedové k 67letému pošťákovi v důchodu Omaru Jenksovi. Řetězec vražd zahrnuje téměř rovnoměrně 18 žen a 21 mužů. Oběti jsou rasově rozvrstvené: běloši, Afroameričané, Hispánci a Asiaté.
Výběr se zdá náhodný. Zabíjení zřejmě nemá jiný motiv než potěšení ze zabíjení.
Tak proč vůbec uvažovat o sériovém vrahovi?
Protože v modu operandi, jakým byly zločiny spáchány, je tolik podobností, že se nedá vyloučit možnost, že spolu tyto zločiny souvisí. Vrah každou svou oběť zapálil a mrtvoly byly tak ohořelé, že k identifikaci bylo potřeba stomatologických záznamů. Rozsah spálenin by svědčil o použití nějakého druhu katalyzátoru, jakým je třeba benzin nebo alkohol; žádné stopy po katalyzátoru ovšem zatím nebyly nalezeny. Všechna těla byla nedbale pohozena bez jakékoliv snahy o ukrytí.
Ještě děsivější je to, že většina ostatků svědčí o brutálním násilí - kosti byly rozlámané a rozdrcené působením obrovského tlaku -, ke kterému podle ohledávajících lékařů došlo ještě před smrtí obětí. Tyto závěry jsou ovšem poněkud nejisté, vzhledem ke stavu, v jakém byly oběti nalezeny.
Další podobností, která ukazuje na možnost sériového vraha, je to, že u všech těchto zločinů byly dokonale odstraněny veškeré důkazy - kromě samotných ostatků. Na místě činu se nikdy nenašly žádné otisky prstů, žádné stopy pneumatik či cizí vlasy. V případech, kdy šlo o zmizení, nebyl spatřen nikdo podezřelý.
Pak tu máme samotná zmizení - ani ta nesvědčí pro náhodný výběr. Žádná z obětí nemůže být považována za snadný terč. Nebyly to osoby na útěku ani bezdomovci, kteří zmizí tak snadno, že jsou zřídkakdy nahlášeni jako pohřešovaní. Oběti zmizely ze svých domovů, z čtyřpodlažního domu, z fitness studia, ze svatební oslavy. Nejvíce zarážející je asi případ třicetiletého amatérského boxera Roberta Walshe, který se svou přítelkyní navštívil kino; pár minut po začátku filmu si žena všimla, že přítel nesedí na svém místě. Jeho tělo bylo nalezeno jen o tři hodiny později, když byli povoláni hasiči k požáru odpadního kontejneru, vzdáleného třicet kilometrů od kina.
Další společný rys všech vražd: všechny oběti zmizely v noci.
A nejděsivější podobnost? Zvyšující se tempo. V prvním měsíci bylo spácháno šest vražd, ve druhém jedenáct. Jen za posledních 10 dnů se jich odhalilo dvaadvacet. A policie nemá k dopadení viníka ani o krůček blíž, než když bylo objeveno první zuhelnatělé tělo.
Důkazy jsou matoucí, případy děsivé. Zlovolný nový gang, nebo běsnící sériový vrah? Nebo něco jiného, na co policie dosud nepomyslela?
Jenom jediný závěr je nepochybný: Seattlem se plíží něco odporného.

Poslední větu jsem musela číst natřikrát, než mi došlo, že problém je v mých roztřesených rukou.
"Bello?"
Jak jsem byla zabraná do článku, při zvuku Edwardova hlasu, i když byl tichý a ne úplně nečekaný, jsem vyjekla a otočila se.
Opíral se o dveře, obočí stažené. V tu ránu byl u mě a bral mě za ruku.
"Vylekal jsem tě? Promiň. Klepal jsem…"
"Ne, ne," řekla jsem rychle. "Viděl jsi tohle?" ukázala jsem na noviny.
Zamračil se a na čele se mu nadělaly hluboké vrásky.
"Dnešní noviny jsem ještě neviděl. Ale věděl jsem, že se to zhoršuje. Budeme muset něco udělat… a to rychle."
To se mi nelíbilo. Nesnesla jsem ani pomyšlení, že by měl někdo z nich riskovat, a ten, kdo stál za událostmi v Seattlu, mě skutečně začínal děsit. Ale představa, že Volturiovi přijdou sem, byla stejně tak strašlivá.
"Co říká Alice?"
"To je ten problém." Zamračil se ještě víc. "Nic nevidí… ačkoliv jsme si několikrát umínili, že to zkontrolujeme. Začíná ztrácet důvěru. Má pocit, jako by jí toho poslední dobou unikalo příliš mnoho, jako že je něco v nepořádku. Že možná ztrácí schopnost předvídat."
Vykulila jsem oči. "To se může stát?"
"Kdo ví? Studie na tohle téma neexistují… ale já o tom upřímně pochybuju. Tyhle věci se časem zesilují. Podívej se na Ara a Jane."
"Tak co je potom špatně?"
"Splnění proroctví, řekl bych. Pořád čekáme, až Alice něco uvidí, abychom po tom mohli jít… a ona nic nevidí, protože my po tom nemůžeme jít, dokud to ona neuvidí. Takže nás tam nemůže vidět. Možná to budeme muset udělat naslepo."
Otřásla jsem se. "Ne."
"Přežiješ to, když dneska nepůjdeš do školy? Zbývá nám jenom pár dní do závěrečných zkoušek; nic nového už se nedovíme."
"Myslím, že jeden den bez školy vydržím. Co budeme dělat?"
"Chci si promluvit s Jasperem."
Zase Jasper. To bylo zvláštní. V rodině Cullenových stál Jasper vždycky tak trochu stranou, patřil k nim, ale nikdy nebyl v centru dění. Nahlas bych to neřekla, ale měla jsem pocit, že je tam jenom kvůli Alici. Domnívala jsem se, že by následoval Alici kamkoliv, ale že tenhle životní styl mu tak docela neseděl. A protože o něm nebyl stoprocentně přesvědčený, dělalo mu také největší potíže se ho do důsledku držet.
Každopádně jsem nikdy neviděla, že by se Edward cítil na Jasperovi v něčem závislý. Znovu jsem přemítala, jak to myslel, když říkal, že je Jasper odborník. Já jsem o Jasperově původu vlastně ani moc nevěděla, snad jenom to, že žil někde na jihu, než ho Alice našla. Bůhvíproč se Edward jakýmkoliv otázkám na svého nejnovějšího bratra vždycky vyhýbal. A já jsem se před tím vysokým blonďatým upírem, který vypadal jako zamyšlená filmová hvězda, vždycky příliš styděla, abych se ho odvážila přímo zeptat.
Když jsme dojeli k nim domů, našli jsme Carlislea, Esme a Jaspera, jak pozorně sledují zprávy, ačkoliv zvuk měli tak ztlumený, že já jsem tomu nerozuměla. Alice seděla na dolním schodu velkého schodiště, obličej v dlaních a v očích zastrašený výraz. Když jsme vcházeli dovnitř, objevil se v kuchyňských dveřích Emmett. Vypadal naprosto v pohodě. Emmetta nikdy nic nerozházelo.
"Ahoj, Edwarde. Dneska jsi za školou, Bello?" zakřenil se na mě.
"To jsme oba," připomněl mu Edward.
Emmett se zasmál. "Ano, ale u ní je to poprvé za celou střední školu. Mohlo by jí něco utéct."
Edward zvedl oči v sloup, ale jinak svého oblíbeného bratra ignoroval. Hodil Carlisleovi noviny.
"Viděl jsi, že teď zvažují variantu se sériovým vrahem?" zeptal se.
Carlisle vzdychl. "Na CNN o této možnosti celé ráno debatují dva odborníci."
"Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo."
"Pojďme hned," navrhl Emmett s náhlým nadšením. "K smrti se nudím."
Z prvního patra se po schodišti ozvalo zasyčení.
"Je to hrozná pesimistka," zamručel si pro sebe Emmett.
Edward s Emmettem souhlasil. "Jednou budeme muset jít."
Nahoře na schodišti se objevila Rosalie a pomalu scházela dolů. Její obličej byl klidný, bez výrazu.
Carlisle potřásl hlavou. "Jsem znepokojený. Nikdy předtím jsme se do podobných věcí nevměšovali. To není naše starost. Nejsme Volturiovi."
"Nechci, aby sem Volturiovi přišli," namítl Edward. "O to míň máme času, abychom zareagovali."
"A všichni ti nevinní lidé v Seattlu," zašeptala Esme. "Není správné nechat je takhle umírat."
"Já vím," vzdychl Carlisle.
"Aha," řekl Edward prudce a lehce otočil hlavu, aby se podíval na Jaspera. "Na to jsem nepomyslel. Chápu. Máš pravdu, to je určitě ono. No, tím se všechno mění."
Nebyla jsem jediná, kdo na něj zmateně zíral, ale možná jsem byla jediná, kdo se netvářil lehce otráveně.
"Myslím, že bys to měl radši ostatním vysvětlit sám," řekl Edward Jasperovi. "Jaký by to mohlo mít účel?" Edward začal přecházet po místnosti, zíral na podlahu, ponořený do myšlenek.
Neviděla jsem ji vstát, ale najednou byla Alice vedle mě.
"O čem to vykládá?" zeptala se Jaspera. "Co si myslíš?"
Jasperovi se asi nelíbilo, být v centru pozornosti. Zaváhal, pátravě se díval do tváře všem kolem sebe - protože ostatní přistoupili blíž, aby slyšeli, co řekne - a pak se jeho oči zastavily na mně.
"Jsi zmatená," řekl mi velmi tiše svým hlubokým hlasem.
V jeho tvrzení nebyla žádná pochybnost. Jasper poznal, co cítím, co cítí všichni.
"Všichni jsme zmatení," zabručel Emmett.
"Trocha trpělivosti ti neuškodí," opáčil Jasper. "Bella by tomu taky měla rozumět. Je teď jednou z nás."
Jeho slova mě zaskočila. Protože jsem s ním tak málo přicházela do styku, zvláště po svých posledních narozeninách, kdy se mě pokusil zabít, vůbec jsem netušila, že má takovýhle názor.
"Jak moc toho o mně víš, Bello?" zeptal se.
Emmett si teatrálně povzdychl a plácnul sebou na pohovku, aby počkal. Svou netrpělivost ovšem dával okatě najevo.
"Moc ne," přiznala jsem.
Jasper se podíval na Edwarda, který zvedl hlavu a pohlédl mu do očí.
"Ne," odpověděl na jeho myšlenku. "Jsem si jistý, že dovedeš pochopit, proč jsem jí ten příběh nevyprávěl. Ale myslím, že nadešla vhodná chvíle, aby si ho poslechla."
Jasper zamyšleně přikývl, a pak si začal vyhrnovat rukáv svého slonovinově bílého svetru.
Dívala jsem se, zvědavá a zmatená zároveň, a snažila se pochopit, co to dělá. Podržel si zápěstí pod okrajem stínítka lampy vedle sebe, kousek od holé žárovky, a přejel prstem přes vyvýšenou půlměsícovou jizvu na bledé kůži.
Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč je mi ten tvar zvláštně povědomý.
"No tohle," vydechla jsem, když mi to došlo. "Jaspere, ty máš přesně stejnou jizvu jako já."
Natáhla jsem ruku. Na mé smetanové kůži byl stříbřitý srpek viditelnější než na jeho alabastrové.
Jasper se slabě pousmál. "Mám hodně jizev, jako je ta tvoje, Bello."
Jeho obličej byl nečitelný, když si rukáv tenkého svetru vyhrnul ještě výš. Zpočátku jsem nedokázala rozpoznat texturu, kterou byla kůže hustě pokrytá. Zakřivené půlměsíce rozeseté křížem krážem přes sebe tvořily jemný vzor, který byl viditelný - jak byl bílý na bílém pozadí - jenom díky jasnému světlu lampy, v kterém vrhal mělké stíny. A pak mi došlo, že ten vzor je tvořen jednotlivými srpečky, jako je ten na jeho zápěstí… ten na mé ruce.
Podívala jsem se zpátky na svou malou, opuštěnou jizvičku - a vzpomněla jsem si, jak jsem k ní přišla. Zírala jsem na obrys Jamesových zubů, navždycky otištěný do mé kůže.
A pak jsem na Jaspera vytřeštila oči a vyhrkla: "Jaspere, co se ti to stalo?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama