Zatmění - 14. Prohlášení

9. srpna 2010 v 11:45 | xoxo ♥
"To nemůžeš myslet vážně," namítla jsem ve středu odpoledne. "Ty ses úplně zbláznila!"
"Říkej si o mně, co chceš," odpověděla Alice. "Večírek přesto bude."
Zírala jsem na ni očima tak nevěřícně vytřeštěnýma, až jsem se bála, aby mi nevypadly a nepřistály na podnosu s obědem.
"No tak, uklidni se, Bello! Není důvod to rušit. Navíc pozvánky už jsou rozeslané."
"Ale… to… ty… já… šílené!" breptala jsem.
"Už jsi mi koupila dárek," připomněla mi. "Nemusíš nic dělat, stačí, když se tam ukážeš."
Snažila jsem se uklidnit. "S tím vším, co se teď na nás valí, není večírek zrovna vhodný."
"Valí se na nás konec studií, a večírek je tak vhodný, až je to skoro staromódní."
"Alice!"
Vzdychla a snažila se být vážná. "Skutečně je teď pár věcí, které musíme dát do pořádku, a nějakou chvíli to bude trvat. Ale zatím tu jen sedíme a čekáme, a tak neuškodí, když si připomeneme i hezké stránky života. Ty teď končíš středoškolská studia - poprvé - naposled. Znovu už člověkem nebudeš, Bello. Tuhle příležitost máš jen jednou za život."
Edward, který během naší malé hádky mlčel, po ní střelil varovným pohledem. Vyplázla na něj jazyk. Měla pravdu - její tichý hlas by nikdy nepřehlušil lomoz jídelny. A nikdo v žádném případě nepochopí skrytý význam, který se za jejími slovy skrývá.
"A které jsou ty věci, co potřebujeme dát do pořádku?" zeptala jsem se, protože jsem se nechtěla nechat odvést od tématu.
Edward odpověděl tichým hlasem. "Jasper si myslí, že by se nám hodila malá pomoc. Tanyina rodina není jediná možnost, kterou máme. Carlisle se snaží vystopovat svoje staré přátele a Jasper hledá Petera s Charlotte. Uvažuje, že si promluví i s Mariou… ale jižany do toho nikdo zatahovat nechce."
Alice se malinko zachvěla.
"Nemělo by být těžké přesvědčit je, aby nám pomohli," pokračoval. "Návštěvu z Itálie si nikdo nepřeje."
"Ale ti přátelé - to nebudou… vegetariáni, že mám pravdu?" protestovala jsem a použila přitom slovo, kterým se Cullenovi v žertu označovali.
"Ne," odpověděl Edward, najednou rozpačitý.
"Tady? Ve Forks?"
"Jsou to přátelé," ujistila mě Alice. "Všechno bude dobré. Neměj starosti. Ovšem Jasper nám musí dát pár lekcí boje s novorozenými…"
Edwardovy oči se při těch slovech rozjasnily a po tváři mu přelétl krátký úsměv. Měla jsem najednou pocit, jako kdybych měla žaludek plný ostrých ledových střepinek.
"Kdy na ně půjdete?" zeptala jsem se dutým hlasem. Nedokázala jsem to snést - představu, že by se třeba někdo nevrátil. Co kdyby to byl Emmett, tak statečný a spontánní, že nebyl nikdy ani za mák opatrný? Nebo Esme, tak líbezná a mateřská, že jsem si ji ani nedokázala představit, jak bojuje? Nebo Alice, tak drobná, tak křehká na pohled? Nebo… ale to jméno jsem si nedokázala ani pomyslet, o té možnosti jsem nechtěla ani uvažovat.
"Za týden," odpověděl Edward nevzrušeně. "Tolik času by nám mělo stačit."
Ledové střepinky se mi v žaludku nepříjemně zamíchaly. Najednou se mi udělalo nevolno.
"Jsi nějaká zelená, Bello," všimla si Alice.
Edward mě objal paží a přitáhl si mě těsně k boku. "Bude to dobré, Bello. Věř mi."
Jasně, pomyslela jsem si pro sebe. Věřit mu. On to nebyl, kdo bude muset sedět stranou a trápit se, jestli se jádro jeho existence vůbec vrátí domů.
A pak mě to napadlo. Možná bych nemusela sedět stranou. Týden bylo víc než dost.
"Hledáte pomoc," řekla jsem pomalu.
"Ano." Alice naklonila hlavu ke straně, jak si všimla změny mého tónu.
Dívala jsem se jenom na ni, když jsem pokračovala. Hlas jsem měla jenom o trošičku silnější než šepot. " bych mohla pomoct."
Edwardovo tělo najednou zkamenělo a paže, kterou mě objímal, se sevřela těsněji. Ozvalo se zasyčení, jak vydechl.
Ale byla to Alice, která klidně odpověděla: "To by opravdu nepomohlo."
"Proč ne?" hádala jsem se; slyšela jsem ve svém hlasu zoufalství. "Osm je lepší než sedm. Času na to máme víc než dost."
"Nemáme čas připravit tě tak, abys byla užitečná, Bello," nesouhlasila chladně. "Vzpomínáš, jak Jasper ty mladé popisoval? Nebyla bys v boji k ničemu. Nedokázala bys ovládat svoje instinkty, a tím by se z tebe stal snadný terč. A až by se tě Edward snažil chránit, někdo by ho určitě zranil." Založila si paže na hrudi, pyšná na svou nenapadnutelnou logiku.
A když to takhle vysvětlila, pochopila jsem, že má pravdu. Sesula jsem se na židli, moje náhlá naděje byla poražená. Edward se uvolnil.
Zašeptal mi do ucha připomínku. "Ne ze strachu!"
"Ale," řekla Alice a zatvářila se zaraženě. Pak zaraženost přešla v mrzutost. "Nesnáším, když to někdo zruší na poslední chvíli. Takže tím se seznam účastníků večírku snižuje na šedesát pět…"
"Šedesátpět!" Znovu jsem vytřeštila oči. Tolik přátel jsem rozhodně neměla. Kdoví, jestli jsem vůbec znala tolik lidí.
"Kdo odřekl?" zeptal se Edward, a mě si nevšímal.
"Renée."
"Cože?" vyjekla jsem.
"Chtěla tě na oslavě překvapit, ale něco se stalo. Budeš mít doma vzkaz."
Krátkou chviličku jsem si vychutnala pocit úlevy. Ať se u maminky stalo cokoliv, byla jsem tomu nekonečně vděčná. Kdyby měla přijet do Forks teď… nechtěla jsem na to myslet. Hlava by mi vybuchla.
Když jsem přišla domů, světýlko na záznamníku blikalo. S úlevou jsem poslouchala, jak maminka do telefonu líčí nehodu, která se Philovi stala na hřišti - když chtěl skluzem dojet na metu, porazil chytače a zlomil si stehenní kost; byl tedy naprosto odkázán na maminčinu pomoc a ona od něj nemohla odjet. Maminka se stále ještě omlouvala, když se vzkaz utnul.
"No, tak to by byl jeden," vzdychla jsem.
"Jeden co?" zeptal se Edward.
"Jeden člověk, o kterého se tento týden nemusím strachovat, že by ho mohli zabít."
Zvedl oči v sloup.
"Proč to s Alicí neberete vážně?" zeptala jsem se. "Je to vážné."
Usmál se. "Trochu důvěry."
"Paráda," zabručela jsem. Zvedla jsem telefon a vytočila maminčino číslo. Věděla jsem, že to bude dlouhý rozhovor, ale taky jsem věděla, že většinu mluvení v něm obstará ona.
A tak jsem ji jenom poslouchala a uklidňovala pokaždé, když jsem se dostala ke slovu: nejsem zklamaná, nezlobím se, nejsem uražená, nejsem dotčená. Nabádala jsem ji, ať se hlavně věnuje Philovi, aby se rychle zotavil. Vzkázala jsem Philovi přání brzkého uzdravení a slíbila, že jí zavolám a do všech podrobností vylíčím slavnostní ceremoniál k ukončení studia na Forkské střední. Nakonec jsem se musela vymluvit na zoufalou potřebu jít se učit na závěrečné zkoušky, abych se odtrhla od telefonu.
Edwardova trpělivost byla nekonečná. Zdvořile přečkal celý rozhovor a jenom si pohrával s mými vlasy a usmál se, kdykoliv jsem vzhlédla. Asi to ode mě byla povrchnost, všímat si něčeho takového, když jsem měla plnou hlavu mnohem důležitějších věcí, ale jeho úsměv mi stále vyrážel dech. Byl tak krásný, že mi chvílemi přišlo těžké myslet na něco jiného, soustředit se na Philovy bolesti, na maminčiny omluvy nebo na armády nepřátelských upírů. Byla jsem jenom člověk.
Jakmile jsem zavěsila, natáhla jsem se na špičky, abych ho políbila. Položil mi ruce kolem pasu a zvedl mě na kuchyňskou linku, abych se nemusela natahovat tak vysoko. To mi vyhovovalo. Objala jsem ho pažemi kolem krku a přitulila se k jeho chladné hrudi.
Odtáhl se příliš brzy - jako obvykle.
Cítila jsem, jak se mi obličej uraženě stáhl. Zasmál se mému výrazu, když se vyplétal z mých paží a nohou. Opřel se o linku vedle mě a položil mi jednu paži zlehka kolem ramen.
"Vím, že si myslíš, že moje sebeovládání je dokonalé a neochvějně pevné, ale ve skutečnosti to tak není."
"Škoda," vzdychla jsem.
On si taky vzdychl.
"Zítra po škole," řekl a změnil téma, "jedu s Carlislem, Esme a Rosalií na lov. Jenom na pár hodin - zůstaneme blízko. Alice, Jasper a Emmett by měli být schopni zajistit ti bezpečí."
"Aha," zabručela jsem. Zítra byl první den závěrečných zkoušek, které se konaly jen dopoledne. Měla jsem matematiku a dějepis - jediné dva zajímavé předměty v rozpisu - takže budu muset strávit skoro celý den bez něj a nebudu schopná myslet na nic jiného než na svůj strach. "Nesnáším, když mě necháváš hlídat jako děcko."
"Je to jen nakrátko," slíbil.
"Jasper se bude nudit. Emmett si ze mě bude utahovat."
"Budou se chovat, jak nejlépe dovedou."
"Jasně," zabručela jsem.
A pak mě napadlo, že mám kromě těch chův ještě jednu možnost. "Víš… od táboráku jsem nebyla v La Push."
Sledovala jsem opatrně jeho obličej, abych viděla, jak se bude tvářit. Jeho oči se malilinko přimhouřily.
"Budu tam v naprostém bezpečí," připomněla jsem mu.
Na chviličku se nad tím zamyslel. "Asi máš pravdu."
Jeho obličej byl klidný, možná až trochu moc. Už jsem měla na jazyku otázku, jestli by byl radši, kdybych zůstala tady, ale pak jsem si vzpomněla na Emmetta, který si ze mě bude bezpochyby dělat legraci, a změnila jsem téma. "To už máš žízeň?" zeptala jsem se a natáhla se, abych pohladila lehký stín pod jeho okem. Duhovky měl stále sytě zlaté.
"Ani ne." Zdálo se, že odpovídá zdráhavě, a to mě překvapilo. Čekala jsem na vysvětlení.
"Chceme být co nejsilnější," vysvětloval, stále zdráhavě. "Brzy půjdeme na lov zase, budeme se snažit skolit velkou kořist."
"To vám dává sílu?"
Pátravě se mi zadíval do obličeje, ale nenašel tam nic než zvědavost.
"Ano," odpověděl nakonec. "Nejvíc nás posiluje lidská krev, ačkoliv jenom krátkodobě. Jasper pomýšlí na podvádění - ačkoliv se mu ta představa hnusí, přistupuje k tomu čistě prakticky - ale nenavrhne to. Ví, co by mu na to Carlisle řekl."
"Pomohlo by to?" zeptala jsem se tiše.
"To je jedno. Na tom, kdo jsme, nebudeme nic měnit."
Zamračila jsem se. Jestli by něco pomohlo zvýšit šance… a pak jsem se zachvěla, když jsem si uvědomila, že chci, aby někdo cizí zemřel, jen abych ho chránila. Byla jsem ze sebe zděšená, ale ani tak jsem nedokázala tu myšlenku plně zavrhnout.
Znovu změnil téma. "Proto jsou tolik silní, samozřejmě. Novorození jsou plní lidské krve - své vlastní krve, která reaguje na změnu. Zůstává v tkáních a posiluje je. Jejich těla ji zužitkovávají pomalu, jak Jasper říkal, síla začíná vyprchávat asi po roce."
"Jak silná budu já?"
Zakřenil se. "Silnější než já."
"Silnější než Emmett?"
Úsměv se rozšířil. "Ano. Udělej mi pak laskavost a vyzvi ho na souboj v přetlačování. Bude to pro něj dobrá zkušenost."
Zasmála jsem se. Znělo to tak legračně.
Pak jsem si povzdychla a seskočila z linky, protože jsem to už skutečně nemohla déle odkládat. Musela jsem se biflovat, a to pořádně. Naštěstí jsem měla Edwardovu pomoc, a Edward byl skvělý učitel - protože věděl absolutně všechno. Usoudila jsem, že největší problém pro mě bude prostě se soustředit na testy. Kdybych se nehlídala, mohlo by se mi nakonec stát, že dějepisný esej napíšu na téma upířích válek na jihu.
Zastavila jsem se, abych zavolala Jacobovi, a Edward se zdál stejně v pohodě, jako když jsem telefonovala Renée. Zase si hrál s mými vlasy.
Ačkoliv to bylo uprostřed odpoledne, můj telefonát Jacoba probudil a on byl zpočátku nabručený. Okamžitě se rozveselil, když jsem se ho zeptala, jestli bych ho příští den mohla navštívit. V quileutské škole už měli prázdniny, takže mi řekl, abych přijela, co nejdřív to půjde. Měla jsem radost, že mám jinou možnost než nechat se hlídat. Bylo to trošičku důstojnější, trávit den s Jacobem.
Trocha té důstojnosti se poztrácela, když Edward druhý den nedal jinak, než že mě zase doveze k hranici, jako bych byla dítě, které si předávají jeho zákonní zástupci.
"Tak jaký máš pocit z toho, jak sis vedla u zkoušek?" zeptal se mě cestou ve snaze o nezávazné povídání.
"Dějepis byl snadný, ale nevím, jak dopadnu v matematice. Měla jsem pocit, že mi všechno vychází správně, což pravděpodobně znamená, že jsem to neudělala."
Zasmál se. "Jsem si jistý, že jsi to zvládla dobře. Ale jestli se opravdu bojíš, mohl bych pana Varnera podplatit, aby ti dal jedničku."
"Děkuju, nechci."
Zase se zasmál, ale zmlkl, když jsme zabočili do poslední zatáčky a spatřili červené auto, které tam čekalo. Soustředěním se zamračil, a pak, když parkoval auto, si vzdychl.
"Co se děje?" zeptala jsem se s rukou na dveřích.
Zavrtěl hlavou. "Nic." Jeho oči byly přimhouřené, když se díval předním sklem k tomu druhému autu. Ten pohled už jsem viděla.
"Nesnažíš se poslouchat Jacoba, že ne?" pokárala jsem ho.
"Není snadné někoho ignorovat, když křičí."
"No tohle." Krátce jsem se nad tím zamyslela. "Co křičí?" zašeptala jsem.
"Jsem si absolutně jistý, že ti to poví sám," odpověděl Edward naštvaně.
Chtěla jsem ho přemlouvat, aby mi to pověděl, ale pak Jacob zatroubil na klakson - ozvaly se dva rychlé netrpělivé tóny.
"To je nezdvořilost," zavrčel Edward.
"To je celý Jacob," vzdychla jsem a spěchala ven, než Jacob provede něco, co by Edwarda skutečně vytočilo.
Než jsem nasedla do Rabbita, zamávala jsem Edwardovi. Z té vzdálenosti to vypadalo, jako že je skutečně naštvaný kvůli tomu troubení… nebo tomu, co si Jacob myslel. Ale na tu dálku jsem nemohla pořádně vidět, takže kdoví.
Chtěla jsem, aby za mnou Edward přišel. Chtěla jsem, aby oba vystoupili z auta, aby si potřásli rukama a byli přáteli - aby tu stál Edward a Jacob, a ne upír a vlkodlak. Bylo to, jako kdybych zase měla v rukou ty dva tvrdohlavé magnety, držela je u sebe a snažila se donutit přírodu, aby se změnila…
Vzdychla jsem a nastoupila k Jacobovi do auta.
"Ahoj, Bells." Jakův tón byl veselý, ale promluvil pomalu. Dívala jsem se mu do obličeje, když se vydal po silnici zpátky do La Push. Jel trochu rychleji než já, ale pomaleji než Edward.
Jacob mi připadal nějaký jiný, snad dokonce nemocný. Víčka se mu zavírala a obličej měl ztrhaný. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech směrů; místy je měl až k bradě.
"Je ti dobře, Jaku?"
"Jsem jen unavený," podařilo se mu ze sebe dostat, než ho překonalo mohutné zívnutí. Když skončil, zeptal se: "Co chceš dneska dělat?"
Chvíli jsem ho pozorovala. "Prozatím prostě zůstaňme u vás," navrhla jsem. Nevypadal, že by se zmohl na víc. "Motorky můžeme projet později."
"Jasně, jasně," řekl a zase zíval.
Jacobův dům byl prázdný, a to byl zvláštní pocit. Uvědomila jsem si, že jsem Billyho považovala téměř za stálý inventář.
"Kde máš tátu?"
"Je u Clearwaterových. Od té doby, co Harry umřel, tam tráví hodně času. Sue je osamělá."
Jacob se posadil na starý gauč, kam se stěží vešli víc než dva lidi, a zmáčkl se ke straně, aby mi udělal místo.
"Ach. To je milé. Chudák Sue."
"Jo… má trochu problémy…" Zaváhal. "S dětmi."
"Jasně, pro Setha a Leu to musí být těžké, když ztratili tátu…"
"To jo," souhlasil, ztracený v myšlenkách. Zvedl dálkové ovládání a začal bezmyšlenkovitě přepínat televizní kanály. Zazíval.
"Co je s tebou, Jaku? Jsi jako zombie."
"Včera v noci jsem spal jen asi dvě hodiny, a předtím čtyři," řekl mi. Pomalu natáhl dlouhé paže a já jsem slyšela, jak mu praskají klouby, když se protahoval. Položil levou paži za mě na opěradlo pohovky, zaklonil se a opřel si hlavu o zeď. "Jsem vyčerpaný."
"Proč nespíš?" zeptala jsem se.
Ušklíbl se. "Sam si postavil hlavu. Těm tvým krvežíznivcům nevěří. Dva týdny už běhám dvojité směny a nikdo se mě ani nedotkl, ale on to stále nebere. Takže jsem teď na to sám."
"Dvojité směny? To proto, že se snažíš hlídat kvůli mně? Jaku, to nejde! Musíš se vyspat. Mně se nic nestane."
"To nic není." Jeho oči najednou přestaly vypadat tak ospale. "Hele, už jste zjistili, kdo byl ve tvém pokoji? Je něco nového?"
Tu druhou otázku jsem ignorovala. "Ne, o tom, ehm, návštěvníkovi jsme nic nezjistili."
"Pak budu nablízku," prohlásil a zavřel oči.
"Jaku…," řekla jsem kňouravě.
"Hele, to je to poslední, co můžu dělat - nabídl jsem ti svoje věčné područí, pamatuješ. Jsem tvůj doživotní otrok."
"Já žádného otroka nechci!"
Jeho oči se neotevřely. "A co chceš, Bello?"
"Chci svého kamaráda Jacoba - a nechci ho polomrtvého, nechci, aby přišel k úhoně v nějakém bezhlavém pokusu -"
Utnul mě. "Podívej se na to takhle - doufám, že můžu vystopovat upíra, kterého smím zabít, nebo ne?"
Neodpověděla jsem. Podíval se na mě, aby viděl, jak budu reagovat.
"To byl vtip, Bello."
Zírala jsem na televizi.
"Takže, máš nějaké zvláštní plány na příští týden? Končíš školu. Páni. To je něco." Jeho hlas pohasl a jeho obličej, už tak stažený, vypadal přímo ztrhaně, když znovu zavřel oči - tentokrát ne vyčerpáním, ale protože se s tím odmítal smířit. Uvědomila jsem si, že pro něj má moje ukončení studia stále ten strašný význam, ačkoliv se moje proměna prozatím odkládá.
"Žádné zvláštní plány nemám," řekla jsem opatrně a doufala, že ho ta slova uklidní bez nutnosti podrobnějšího vysvětlování. Nechtělo se mi s tím teď začínat. Zaprvé nevypadal na to, že je v kondici na nějaké složité rozhovory. Zadruhé jsem věděla, že by si moje pochybnosti špatně vykládal. "No, budu muset jít na večírek k zakončení studia. Mého." Vydala jsem znechucený zvuk. "Alice miluje slavnosti a pozvala na ten večer k nim domů snad celé město. Bude to strašné."
Při mých slovech otevřel oči a uvolněně se usmál, takže jeho obličej už nevypadal tak unaveně. "Já jsem pozvání nedostal. Asi se urazím," zažertoval.
"Ber to tak, že tě tímto zvu. Má to být můj večírek, tak si snad můžu pozvat, koho chci."
"Dík," řekl sarkasticky a zase zavřel oči.
"Přála bych si, abys přišel," řekla jsem, ale nedoufala jsem. "Aspoň by byla větší zábava. Myslím tím pro mě."
"Jasně, jasně," zamručel. "To by bylo velmi… moudré…" Jeho hlas se odmlčel.
O pár vteřin později začal chrápat.
Chudák Jacob. Pozorovala jsem jeho spící obličej a líbilo se mi, co jsem viděla. Zatímco spal, zmizely všechny stopy vzdoru a nevlídnosti a najednou to zase byl ten kluk, který býval mým největším kamarádem, než se mezi nás postavil ten jeho bizarní vlkodlačí původ. Vypadal o tolik mladší. Vypadal jako můj Jacob.
Uvelebila jsem se na gauči, abych počkala, až se prospí, a doufala, že si dá načas, aby trochu dohonil, co ztratil. Přepínala jsem kanály, ale v televizi toho moc nedávali. Pustila jsem si pořad o vaření, ačkoliv mi při jeho sledování bylo jasné, že takovou práci s Charlieho večeří bych si nikdy nedala. Jacob nadále chrápal, stále hlasitěji. Zesílila jsem zvuk.
Byla jsem zvláštně uvolněná, taky skoro ospalá. Připadala jsem si tu bezpečněji než u nás, asi hlavně proto, že sem mě nikdy nikdo nepřišel hledat. Stulila jsem se na pohovce do klubíčka a přemýšlela, jestli si nemám taky zdřímnout. Možná bych to udělala, ale Jacobovo chrápání se nedalo ztlumit. Takže jsem si místo spánku pustila mysl na procházku.
Závěrečné zkoušky jsem měla za sebou, a většinou to byla procházka růžovým sadem. Jedinou výjimkou byla matematika, ale tu jsem snad taky nějak zvládla. Moje středoškolské vzdělání bylo ukončené. A já jsem ani nevěděla, jestli mám radost, nebo ne. Nedokázala jsem se na to podívat objektivně, když to bylo tak propojené s tím, že se ke konci blížil i můj lidský život.
Přemítala jsem, jak dlouho Edward plánuje ohánět se tou výmluvou "ne ze strachu". Občas si budu muset prostě dupnout.
Kdybych uvažovala prakticky, věděla bych, že je rozumnější požádat Carlislea, aby mě proměnil vteřinu poté, co oficiálně ukončím školu. Z Forks se stávalo místo skoro stejně nebezpečné jako válečná zóna. Ne, Forks byla válečná zóna. Nemluvě o tom… že by to byla dobrá výmluva, jak se vyhnout tomu večírku na mou počest. V duchu jsem se usmála, když mě napadl tak triviální důvod k proměně. Pošetilý… ale přesto lákavý.
Ale Edward měl pravdu - ještě jsem nebyla docela připravená.
A nechtěla jsem se chovat prakticky. Chtěla jsem, aby to byl Edward. Ta touha neměla racionální podklad. Samozřejmě mi bylo jasné, že dvě vteřiny poté, co mě někdo skutečně kousne a jed mi začne proudit do žil, mi opravdu bude úplně jedno, kdo to udělal. Takže bych se k tomu neměla tak upínat.
Nedokázala jsem pořádně vysvětlit ani sama sobě, proč na tom tak záleží. Asi mi šlo taky o to, aby to byl on, kdo rozhodne - a dá mi tak najevo, že o mě stojí natolik, že svolí k mé proměně a dokonce sám bude tím, kdo ji uskuteční. Bylo to dětinské, ale líbila se mi představa, že by jeho rty byly tou poslední dobrou věcí, kterou ucítím. Ještě trapnější důvod, který bych nikdy neřekla nahlas, byl ten, že jsem v těle chtěla mít jeho jed. Abych pak k němu patřila hmatatelným, měřitelným způsobem.
Ale věděla jsem, že on bude trvat na té podmínce se svatbou - protože mu jednoznačně šlo o to, aby mou proměnu oddálil, a tohle dost zabíralo. Snažila jsem se představit si, jak říkám rodičům, že se letos v létě budu vdávat. Jak to povím Angele, Benovi a Mikovi. Nemohla jsem. Nedokázala jsem vymyslet slova, kterými bych to formulovala. To už by bylo snadnější jim říct, že se ze mě stane upír. A byla jsem si jistá, že alespoň moje matka - kdybych jí vypověděla pravdu do posledního detailu - by se daleko rozhodněji stavěla proti svatbě než proti tomu, abych se stala upírkou. V duchu jsem se ušklíbla, když jsem si představila její zděšený výraz.
Pak se mi, jenom na vteřinku, objevila zase ta zvláštní představa, jak sedíme s Edwardem na lavičce na verandě, na sobě šaty z minulého století. Z doby, kdy by nikoho nepřekvapilo, že nosím na prstě prsten. Z doby, kdy bylo všechno jednodušší, kdy byla jednodušší i definice lásky. Jeden plus jedna rovná se dva…
Jacob zachrápal a překulil se na bok. Paže se mu svezla po opěradle pohovky a přimáčkla mě k jeho tělu.
Zatraceně, ten byl ale těžký! A horký. Už po pár vteřinách jsem se začala potit.
Snažila jsem se vyklouznout zpod jeho paže, aniž bych ho vzbudila, ale musela jsem se kousek posunout, a když ze mě jeho paže spadla, naráz otevřel oči. Vyskočil a znepokojeně se rozhlížel kolem sebe.
"Co je, co se děje?" ptal se zmateně.
"To jsem byla já, Jaku. Promiň, že jsem tě vzbudila."
Otočil se, aby se na mě podíval, a zmateně zamrkal. "Bello?"
"Ahoj, ospalče."
"Páni! Já jsem usnul? To je mi líto! Jak dlouho jsem byl mimo?"
"Pár dílů Kluků v akci. Přestala jsem je počítat."
Přistál zpátky na gauči vedle mě. "Ty jo. Promiň mi to, vážně."
Pohladila jsem ho po vlasech a snažila se urovnat tu divokou změť. "Nic si nevyčítej. Jsem ráda, že ses trošku prospal."
Zívl si a protáhl se. "Jsem poslední dobou k ničemu. Není divu, že je Billy pořád pryč. Se mnou je taková nuda."
"Mně je s tebou dobře," ujistila jsem ho.
"Eh, pojďme ven. Potřebuju se projít, nebo zase usnu."
"Jaku, jdi si lehnout. Mně to nevadí. Zavolám Edwardovi, aby mě přijel vyzvednout." Poplácala jsem si při těch slovech kapsy a uvědomila jsem si, že jsou prázdné. "Zatraceně, musím si půjčit váš telefon. Ten jeho jsem asi zapomněla v autě." Začala jsem se zvedat.
"Ne!" trval na svém Jacob a popadl mě za ruku. "Ne, zůstaň tady. Býváš tu tak málo. Nemůžu uvěřit, že jsem vyplýtval tolik času."
Při těch slovech mě zvedl z pohovky a pak mě vedl ven. Když procházel dveřmi, musel sklonit hlavu. Venku se velice ochladilo, zatímco Jacob spal; vzduch byl na tuto roční dobu neobvykle studený - určitě brzy přijde bouřka. Připadalo mi to jako únor, a ne květen.
Ten zimní vzduch Jacoba trochu probral. Chviličku přecházel před domem sem a tam a vodil mě za sebou.
"Jsem pitomec," zamručel si pro sebe.
"Co se děje, Jaku? No tak jsi usnul." Pokrčila jsem rameny.
"Chtěl jsem s tebou mluvit. Nemůžu tomu uvěřit."
"Tak mi to řekni teď," vybídla jsem ho.
Jacob se mi krátce podíval do očí a pak se rychle zadíval k lesu. Skoro to vypadalo, jako když se červená, ale na jeho tmavé kůži se to těžko poznalo.
Najednou jsem si vzpomněla, co říkal Edward, když mě tu vysazoval - že mi Jacob poví, co to v duchu křičel. Začala jsem se kousat do rtu.
"Hele," začal Jacob. "Plánoval jsem to udělat trochu jinak." Zasmál se a znělo to, jako kdyby se smál sám sobě. "Ve větším klidu," dodal. "Chtěl jsem si to pořádně promyslet, ale" - podíval se na mraky, které s postupujícím odpolednem potemněly - "teď mi na to nezbývá čas."
Zase se nervózně zasmál. Stále jsme tiše přecházeli.
"O čem to mluvíš?" zeptala jsem se.
Zhluboka se nadechl. "Chci ti něco říct. A ty už to víš… ale myslím, že bych to stejně měl říct nahlas. Aby v tom nebyly žádné nejasnosti."
Zastavila jsem se a on taky. Pustila jsem jeho ruku a založila si paže na prsou. Najednou jsem si byla jistá, že nechci vědět to, co se mi chystal říct.
Jacob stáhl obočí, které jeho hluboko posazené oči uvrhlo do stínu. Ty oči byly černé jako smůla, když se zabodly do mých.
"Jsem do tebe zamilovaný, Bello," prohlásil Jacob silným, jistým hlasem. "Bello, já tě miluju. A chci, aby sis místo něj vybrala mě. Vím, že to tak necítíš, ale musím ti říct pravdu, abys věděla, že máš víc možností. Nechtěl bych, aby nám v cestě stálo nějaké nedorozumění."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama