Zatmění - 2. Vytáčka 2.půlka

9. srpna 2010 v 11:57 | xoxo ♥
"Dobře, tak jiné téma," nadhodila jsem. Téměř jsem zapomněla, co mě celé odpoledne trápilo - byl to snad jeho záměr? "Co to viděla Alice dneska u oběda?"
Při těch slovech jsem se mu pozorně dívala do tváře, abych viděla, jak bude reagovat.
Nehnul ani brvou; jenom pohled jeho topazových očí se trochu zachmuřil. "Vídá Jaspera na divném místě, asi někde na jihozápadě, blízko jeho původní… rodiny. Ale on vědomě vůbec neuvažuje o tom, že by se tam vrátil." Povzdechl si. "Dělá jí to starosti."
"Aha." To nijak nesouviselo s tím, co jsem čekala. Ale bylo nasnadě, že Alice sleduje Jasperovu budoucnost. On byl její spřízněná duše, skutečná druhá polovina její existence, ačkoliv svůj vztah nedávali najevo tak okatě jako Rosalie s Emmettem. "Proč jsi mi o tom nic neřekl?"
"Nenapadlo mě, že si toho všimneš," řekl. "Beztak to asi není vůbec důležité."
Moje představivost se mi tragicky vymkla z rukou. Místo abych normálně prožila odpoledne, namlouvala jsem si, že se Edward chová jinak než obvykle, protože přede mnou asi něco skrývá. Byla jsem zralá pro psychiatra.
Šli jsme si dolů dělat domácí úkoly, to pro případ, že by se Charlie objevil brzy. Edward byl hotov za pár minut; já jsem vytrvale pracovala na matematice, dokud jsem neusoudila, že je načase nachystat Charliemu večeři. Edward mi pomáhal, ale nad syrovými potravinami se neustále ušklíbal - lidské jídlo mu připadalo mírně odpudivé. Připravovala jsem hovězí stroganov podle receptu babičky Swanové, abych si u táty šplhla. Mé oblíbené jídlo to zrovna nebylo, ale Charliemu udělá radost.
Když Charlie přijel domů, vypadalo to, že je dobře naložený. Dokonce nebyl ani hrubý na Edwarda. Edward se jako obvykle omluvil, že s námi nebude večeřet. Z obýváku, kam si šel sednout, se vzápětí ozvala znělka večerních zpráv, ale pochybovala jsem, že se Edward skutečně dívá.
Když Charlie zmohl tři porce, natáhl si nohy na volnou židli a složil si ruce spokojeně přes nafouknuté břicho.
"To bylo skvělé, Bells."
"Jsem ráda, že ti to chutnalo. Jak bylo v práci?" Předtím jedl s takovým zaujetím, že by si u toho nezvládl ještě povídat.
"Trochu se to vleklo. No, abych řekl pravdu, strašně se to vleklo. Většinu odpoledne jsme s Markem hráli karty," přiznal s úsměvem. "Devatenáct partií jsem vyhrál, sedm prohrál. A pak jsem chvíli telefonoval s Billym."
Snažila jsem se udržet stejný výraz. "Jak se má?"
"Dobře, dobře. Trochu ho trápí klouby."
"Aha. To mě mrzí."
"Jo. Pozval nás tenhle víkend na návštěvu. Říkal, že by přišli i Clearwaterovi a Uleyovi. Taková párty na závěr šampionátu…"
"Hm," zněla moje geniální odpověď. Ale co jsem měla říct? Věděla jsem, že na vlkodlačí párty nebudu smět jít, a to ani pod rodičovským dozorem. Přemýšlela jsem, jestli Edwardovi bude vadit, když do La Push pojede Charlie. Nebo zastává názor, že když Charlie tráví většinu času s Billym, který je normální člověk, tak mu nehrozí nebezpečí?
Vstala jsem a sebrala talíře, aniž bych se na Charlieho podívala. Složila jsem je do dřezu a pustila vodu. Edward se objevil tiše vedle mě a chopil se utěrky.
Charlie si povzdechl a prozatím se odmlčel, ačkoliv jsem tušila, že se k tomu tématu zase vrátí, až budeme sami. Zvedl se a namířil k televizi, jako každý jiný večer.
"Charlie," oslovil ho Edward nenuceným tónem.
Charlie se zastavil uprostřed kuchyňky. "No?"
"Řekla vám Bella někdy, že dostala loni k narozeninám od mých rodičů letenky, aby mohla navštívit Renée?"
Upustila jsem talíř, který jsem drbala. Odrazil se od hrany dřezu a s řinkotem spadl na podlahu. Nerozbil se, ale pocákal místnost a nás tři mýdlovou vodou. Charlie jako by si toho ani nevšiml.
"Bello?" zeptal se ohromeným hlasem.
Měla jsem oči upřené na talíř, který jsem sbírala ze země. "Jo, je to tak."
Charlie hlasitě polkl a s přimhouřenýma očima se otočil zpátky k Edwardovi. "Ne, o tom se nikdy nezmínila."
"Hmm," zamručel Edward.
"A proč jsi o tom teď začal mluvit?" zeptal se Charlie nepříjemným hlasem.
Edward pokrčil rameny. "Končí jim platnost. Esme by určitě mrzelo, kdyby Bella nepoužila její dárek. I když by asi nic neřekla."
Nevěřícně jsem na Edwarda zírala.
Charlie chviličku přemýšlel. "Předpokládám, že je to dobrý nápad, jet navštívit mámu, Bello. Byla by moc ráda. Ale udivuje mě, že jsi mi o tom nic neřekla."
"Zapomněla jsem," přiznala jsem se.
Zamračil se. "Zapomněla jsi, že ti někdo daroval letenky?"
"Mmm," zamručela jsem neurčitě a otočila se zpátky k dřezu.
"Všiml jsem si, že jsi říkal, že jim končí platnost, Edwarde," pokračoval Charlie. "Kolik letenek jí tvoji rodiče dali?"
"Jen jednu pro ni… a jednu pro mě."
Talíř, který jsem upustila tentokrát, přistál ve dřezu, takže nenadělal tolik rámusu. Zřetelně jsem slyšela ostré odfouknutí, jak otec vydechl. Krev se mi nahrnula do obličeje, jak to ve mně vřelo podrážděností a zklamáním. Proč to Edward dělá? Zírala jsem do bublinek ve dřezu a zmocňovala se mě panika.
"To nepřichází v úvahu!" zakřičel Charlie, okamžitě rozzuřený.
"Proč?" zeptal se Edward, hlas plný nevinného údivu. "Právě jste říkal, že je to dobrý nápad, aby navštívila matku."
Charlie ho ignoroval. "Nikam s ním nepojedeš, mladá dámo!" zařval. Otočila jsem se a on na mě mířil prstem.
Automaticky jsem se rozčílila, protože ten jeho tón mě vydráždil.
"Už nejsem dítě, tati. A už nemám domácí vězení, vzpomínáš?"
"Ale ano, máš. Začíná teď."
"Proč?!"
"Protože proto."
"Musím ti připomínat, že jsem ze zákona dospělá, Charlie?"
"Tohle je můj dům - budeš dodržovat moje pravidla!"
Můj pohled zledovatěl. "Jak chceš. Mám se vystěhovat ještě dneska večer? Nebo mi dáš pár dní, abych si sbalila?"
Charlie zrudl jako krocan. Připadala jsem si hrozně, že jsem zahrála na notu se stěhováním.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se o rozumnější tón. "Podřídím se bez protestů, když udělám něco špatného, tati, ale nebudu ustupovat jenom kvůli tomu, že sis něco usmyslel."
Zaprskal, ale nevydal ze sebe souvislou větu.
"Hele, vím, že ty dobře víš, že mám nezadatelné právo jet mamku na víkend navštívit. A přiznej upřímně, že bys nic nenamítal, kdybych jela s Alicí nebo Angelou."
"To jsou holky," ucedil s přikývnutím.
"Vadilo by, kdybych vzala Jacoba?"
Vybrala jsem to jméno jenom proto, že jsem věděla, jak má otec Jacoba rád, ale okamžitě mě to zamrzelo; Edward zaťal zuby, až to cvaklo.
Otec se snažil uklidnit se, než odpověděl. "Ano," řekl nepřesvědčivým tónem. "To by mi vadilo."
"Jsi mizerný lhář, tati."
"Bello -"
"Neřeknu, kdybych měla namířeno do Vegas ucházet se o místo varietní tanečnice. Ale já chci jenom navštívit mamku," připomněla jsem mu. "Ona je pro mě stejná rodičovská autorita jako ty."
Vrhl po mně sžíravý pohled.
"Chceš snad říct, že se o mě mamka nedokázala postarat?"
Charlie ustoupil před hrozbou, kterou v mé otázce vytušil.
"Měl bys být rád, že se jí o tomhle nezmíním," řekla jsem.
"To bych ti taky neradil," varoval mě. "Nemám z toho radost, Bello."
"Nemáš důvod takhle se zlobit."
Zvedl oči v sloup, ale viděla jsem, že bouřka už se přehnala.
Otočila jsem se, abych vytáhla zátku ze dřezu. "Takže domácí úkoly mám hotové, nádobí je umyté a nemám domácí vězení. Jdu ven. Vrátím se do půl jedenácté."
"Kam jdeš?" Jeho obličej, který už nabral skoro normální barvu, se zase rozpálil do červena.
"Nevím jistě," přiznala jsem. "Ale budu se držet v okruhu patnácti kilometrů od domova. OK?"
Zabručel něco, co neznělo jako souhlas, a odloudal se z místnosti. Přirozeně, jakmile jsem vyhrála hádku, začal ve mně hlodat pocit viny.
"My jdeme ven?" zeptal se Edward potichu, ale nadšeně.
Otočila jsem se a rozzlobeně jsem si ho přeměřila. "Ano. Myslím, že bych si s tebou ráda promluvila o samotě."
Nevypadal tak zastrašeně, jak bych čekala.
Počkala jsem, dokud jsme nebyli v bezpečí v jeho autě.
"Co to bylo?" zeptala jsem se.
"Vím, že chceš vidět maminku, Bello - mluvila jsi o tom ze spaní. Máš o ni starost."
"Vážně?"
Přikývl. "Ale protože jsem viděl, že jsi moc velký zbabělec, aby ses postavila Charliemu, tak jsem se do toho vložil sám. Pro tvoje dobro."
"Vložil? Předhodil jsi mě žralokům!"
Zvedl oči v sloup. "Neřekl bych, že ti hrozilo nějaké nebezpečí."
"Říkala jsem ti, že se s Charliem nechci hádat."
"To po tobě nikdo nechtěl."
Provrtávala jsem ho pohledem. "Nemůžu si pomoct, když se chová takhle panovačně - přemůžou mě instinkty vzdorujícího dítěte."
Uchichtl se. "No, za to já ale nemůžu."
Zkoumavě jsem se na něj dívala. Nezdálo se, že by si toho všiml. Tvářil se klidně a díval se přímo před sebe. Něco se dělo, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat. Nebo to byla zase jenom moje přehnaná představivost, jako dneska odpoledne?
"Má tahle náhlá nutnost navštívit Floridu něco společného se sobotní párty u Billyho?"
Jeho čelist se napjala. "Vůbec ne. Je jedno, jestli budeš tady nebo na druhém konci světa, stejně bys tam nešla."
Bylo to zrovna jako před chvílí s Charliem - oba se ke mně chovali jako ke zlobivému děcku. Zaťala jsem zuby, abych nezačala křičet. Nechtěla jsem se pohádat ještě s Edwardem.
Edward si povzdechl a když promluvil, jeho hlas byl zase teplý a sametový. "Tak co chceš dneska večer dělat?" zeptal se.
"Můžeme jet k vám? Neviděla jsem Esme už tak dlouho."
Usmál se. "Bude ráda. Zvláště až uslyší, co budeme dělat o víkendu."
Poraženě jsem zasténala.
* * *
Nezůstali jsme dlouho venku, jak jsem slíbila. Nepřekvapilo mě, když jsem viděla, že se ještě svítí, když jsme zastavili před domem - věděla jsem, že Charlie bude čekat, aby mi ještě trochu kázal.
"Radši bys neměl chodit dovnitř," řekla jsem. "Tím by se to jenom zhoršilo."
"Náladu má relativně dobrou," popichoval mě Edward. Tvářil se tak, že jsem si říkala, jestli mi náhodou neuniká nějaký vtip. Koutky úst se mu zvedaly, jak potlačoval smích.
"Tak zatím čau," zamumlala jsem mrzutě.
Zasmál se a políbil mě na temeno. "Vrátím se, až Charlie začne chrápat."
Televize byla nahlas, když jsem vešla dovnitř. Napadlo mě, že se kolem pokoje proplížím.
"Mohla bys přijít sem, Bello?" zavolal Charlie a zmařil tak můj plán.
Neochotně jsem udělala pět pomalých kroků do obýváku.
"Co se děje, tati?"
"Byl to dneska hezký večer?" zeptal se. Zdál se nesvůj. Hledala jsem v jeho slovech skryté významy, než jsem odpověděla.
"Ano," řekla jsem zdráhavě.
"Co jste dělali?"
Pokrčila jsem rameny. "Byli jsme s Alicí a Jasperem. Edward porazil Alici v šachu a pak jsem hrála já s Jasperem. Rozdrtil mě."
Usmála jsem se. Sledovat, jak Edward s Alicí hrají šachy, byla snad nejzábavnější podívaná na světě. Seděli téměř bez pohnutí a zírali na šachovnici, zatímco Alice předvídala tahy, které udělá Edward, a ten jí na oplátku z hlavy četl tahy, kterými mu to oplatí. Většinu partie odehráli v duchu; myslím, že oba udělali dva tahy pěšcem, načež Alice převrátila svého krále a přiznala porážku. Trvalo to celé tři minuty.
Charlie ztlumil zvuk - to u něj bylo něco neobvyklého.
"Podívej, potřebuju ti něco říct." Zamračil se a bylo vidět, že je mu to velmi nepříjemné.
Seděla jsem klidně a čekala. Podíval se mi na vteřinku do očí a pak zabodl pohled do podlahy. Mlčel.
"O co jde, tati?"
Povzdechl si. "Tyhle věci mi nejdou. Nevím, jak začít…"
Zase jsem čekala.
"Tak dobře, Bello. Jde o tohle." Vstal z gauče, začal přecházet sem a tam po místnosti a celou dobu si pozoroval špičky bot. "Zdá se, že to s Edwardem myslíte dost vážně, a jsou určité věci, na které si musíš dávat pozor. Vím, že už jsi teď dospělá, ale jsi pořád mladá, Bello, a je spousta důležitých věcí, které musíš znát, když… no, když máš tělesný vztah s -"
"To ne, prosím tě, prosím, ne!" zaprosila jsem a vyskočila. "Prosím tě, Charlie, řekni mi, že mi tu nechceš vykládat o sexu!"
Podíval se na podlahu. "Jsem tvůj otec. Mám zodpovědnost. Uvědom si, že je mi přitom stejně trapně jako tobě."
"O tom pochybuju, to snad ani není možné. A navíc tě v tomhle mamka předhonila asi tak o deset let. Jsi pozadu."
"Před deseti lety jsi neměla chlapce," zamumlal neochotně. Viděla jsem, že by od toho tématu nejradši utekl. Oba jsme stáli a dívali se na podlahu, obrácení zády k sobě.
"Pochybuju, že se ty podstatné věci příliš změnily," zamumlala jsem a v obličeji jsem musela být stejně rudá jako on. Tohle bylo ještě horší než sedmý okruh pekla; a nejhorší na tom bylo, že Edward věděl, že to přijde. Není divu, že se v autě tak uculoval.
"Stačí, když mi řekneš, že se chováte zodpovědně," prosil Charlie a zjevně si přál, aby se podlaha rozestoupila a on se propadl.
"Nedělej si s tím starosti, tati, není to tak, jak si myslíš."
"Ne že bych ti nevěřil, Bello, ale vím, že o tom se mnou nechceš mluvit, a ty zase víš, že já to vlastně ani nechci slyšet. Ale budu se snažit zachovat rozumný přístup. Chápu, že se doba změnila."
Přiškrceně jsem se zasmála. "Možná, že doba se změnila, ale s tím se netrap, Edward má velmi staromódní názory v těchhle věcech."
Charlie si povzdychl. "No jistě, jak jinak," zamumlal.
Zasténala jsem. "Vážně mi vadí, že jsi mě donutil říct to nahlas, tati. Vážně. Ale… já jsem… ještě… panna, a v nejbližší době na tom nehodlám nic měnit."
Oba jsme se přikrčili, ale pak se Charlieho obličej vyjasnil. Zdálo se, že mi věří.
"Můžu teď jít do postele? Prosím!"
"Za chviličku," řekl.
"Ach, prosím, tati! Já tě prosím!"
"Tu trapnou část už máme za sebou, slibuju," ujišťoval mě.
Podívala jsem se na něj a s vděčností viděla, že vypadá uvolněněji, že má v obličeji zase svou obvyklou barvu. Zhroutil se na pohovku a vydechl úlevou, že řeči o sexu už má za sebou.
"Tak co ještě?"
"Jenom jsem chtěl vědět, jak ti to jde s tou rovnováhou."
"Aha. Řekla bych, že dobře. Dneska jsem si naplánovala odpoledne s Angelou. Pomůžu jí s rozesíláním oznámení o ukončení studia. Jenom my dvě holky."
"To je pěkné. A co Jake?"
Povzdechla jsem si. "To jsem ještě nevymyslela, tati."
"Snaž se, Bello. Vím, že to zvládneš. Jsi hodná holka."
Milé. Takže když nevykoumám, jak to s Jacobem napravit, budu zlá holka? To byla rána pod pás.
"Jasně, jasně," souhlasila jsem. To automatické přitakání mě přinutilo k úsměvu - naučila jsem se ho totiž od Jacoba. Dokonce jsem to řekla stejným shovívavým tónem, který používal on, když mluvil se svým otcem.
Charlie se zakřenil a zase zesílil zvuk. Zabořil se hlouběji do polštářů, spokojený, že zvládl svůj úkol na dnešní večer. Pochopila jsem, že se chvíli zase bude věnovat zápasu.
"Dobrou, Bells."
"Dobrou, tati!" spěchala jsem ke schodům.
Edward byl pryč a nevrátí se, dokud Charlie neusne - byl pravděpodobně venku na lovu nebo dělal něco jiného, aby si ukrátil čas -, takže jsem se svlékáním do postele nemusela spěchat. Neměla jsem náladu být sama, ale rozhodně se mi nechtělo jít zpátky dolů sednout si k tátovi, protože co kdyby si ještě vzpomněl na nějaké téma ze sexuální výchovy, ke kterému se předtím nedostal; při té představě jsem se oklepala.
Takže jsem díky Charliemu byla dopálená a neklidná. Domácí úkoly jsem měla hotové a ještě jsem si nepřipadala tolik unavená, abych si jen tak četla nebo poslouchala hudbu. Uvažovala jsem, že zavolám Renée a povím jí o své návštěvě, ale pak mi došlo, že na Floridě mají o tři hodiny víc, a ona už bude spát.
Mohla bych zavolat Angele, napadlo mě.
Ale najednou jsem věděla, že to není Angela, s kým chci mluvit. S kým potřebuju mluvit.
Zírala jsem na prázdné černé okno a kousala si ret. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a zvažovala všechna pro a proti - zachovám se správně k Jacobovi, uvidím zase svého nejbližšího přítele, budu hodná holka, a na druhé straně rozzuřím Edwarda. Možná deset minut. Stačilo to k tomu, aby u mě všechna pro převážila nad všemi proti. Edward měl jedinou starost o mou bezpečnost, a já jsem věděla, že v tomto ohledu mí opravdu nic nehrozí.
Telefon nebyl k ničemu; Jacob mi ho od Edwardova návratu stejně nezvedal. Navíc jsem ho potřebovala vidět - vidět ho, jak se usmívá tak jako dřív. Věděla jsem, že musím nahradit tu příšernou poslední vzpomínku na jeho obličej, ztrhaný a zkroucený bolestí, jinak nebudu mít klid.
Měla jsem asi tak hodinu času. Mohla bych rychle zajet dolů do La Push a vrátit se dřív, než si Edward uvědomí, že jsem pryč. Už mám sice po večerce, ale bude to Charliemu opravdu vadit, když nejde o Edwarda? Byl jen jediný způsob, jak to zjistit.
Popadla jsem bundu a strkala jsem paže do rukávů, zatímco jsem sbíhala dolů ze schodů.
Charlie vzhlédl od zápasu, okamžitě podezíravý.
"Vadilo by ti, kdybych se ještě teď večer jela podívat za Jakem?" zeptala jsem se udýchaně. "Nebudu tam dlouho."
Jakmile jsem vyslovila Jakovo jméno, Charlieho výraz se uvolnil do spokojeného úsměvu. Zdálo se, že ho vůbec nepřekvapuje, že jeho přednáška má tak rychlý účinek. "Jistě, holčičko. To vůbec nevadí. Zůstaň tam, jak dlouho chceš."
"Díky, tati," řekla jsem a vystřelila ze dveří.
Jako každý uprchlík jsem se neubránila několika pohledům přes rameno, zatímco jsem běžela k náklaďáčku, ale noc byla tak černá, že to vážně nemělo cenu. Kliku od auta jsem musela najít po hmatu.
Moje oči si začínaly přivykat na tmu akorát ve chvíli, když jsem strkala klíčky do zapalování. Ztěžka jsem otočila klíčkem doleva, ale místo aby motor s řevem naskočil, jenom cvaknul. Zkusila jsem to znovu se stejným výsledkem.
A pak jsem periferním viděním spatřila drobný pohyb, až jsem nadskočila.
"Hu!" vyjekla jsem šokovaně, když jsem zjistila, že nejsem v kabině sama.
Edward seděl bez pohnutí, jeho bledá tvář ve tmě nejasně vystupovala, a jenom ruce měl neklidné, protože v nich pořád dokola otáčel nějakým předmětem. Díval se na něj a promluvil.
"Alice volala," hlesl.
Alice! Zatraceně. Na tu jsem úplně zapomněla. Určitě ji na mě nasadil, aby mě sledovala.
"Znepokojilo ji, když tvoje budoucnost před pěti minutami zničehonic zmizela."
Vykulila jsem oči.
"Ona totiž nevidí vlky, víš?" vysvětloval pořád tím tichým mručením. "Na to jsi zapomněla? Když se rozhodneš vydat se za nimi, tak taky zmizíš. To jsi nemohla vědět, to si uvědomuju. Ale dovedeš pochopit, že mě to trochu… znepokojuje? Alice tě viděla zmizet a nedokázala ani říct, jestli se vrátíš domů, nebo ne. Tvoje budoucnost se ztratila, jako ta jejich.
Nevíme určitě, proč to tak je. Je to snad nějaká ochrana, kterou mají vrozenou?" Vypadalo to, že si mluví pro sebe, oči stále upřené na ten kousek z motoru mého auta, který otáčel v rukou. "To mi nepřipadá moc pravděpodobné, protože já žádné potíže se čtením jejich myšlenek nemám. Alespoň pokud jde o Blacka. Podle Carlislea je to tím, že jsou jejich životy tak podřízené jejich transformacím. Jsou naprosto nevyzpytatelné, a oni se při nich změní úplně ve všem. V tom okamžiku, kdy přecházejí z jedné formy do druhé, ve skutečnosti ani neexistují. A proto jako by neměli budoucnost…"
Mlčky jsem naslouchala jeho úvahám.
"Do rána ti auto zase spravím, pro případ, kdybys s ním chtěla jet do školy," ujistil mě po chvilce.
S nasupeným výrazem a semknutými rty jsem vytáhla klíčky a ztuhle vystoupila z auta.
"Zavři okno, jestli chceš, abych dnes v noci zůstal venku. Pochopím to," zašeptal těsně předtím, než jsem zabouchla dveře.
S dupotem jsem vběhla do domu a zabouchla i domovní dveře.
"Co se děje?" zeptal se Charlie z pohovky.
"Auto nechce startovat," zavrčela jsem.
"Chceš, abych se ti na to podíval?"
"Ne. Zkusím to ráno."
"Chceš si vzít moje auto?"
Nesměla jsem řídit policejní auto. Bylo poznat, že se Charlie zoufale snaží dostat mě do La Push. Skoro tak zoufale jako já sama.
"Ne. Jsem unavená," zabručela jsem. "Dobrou."
Vydupala jsem po schodech a šla přímo k oknu. Hrubě jsem přirazila kovový rám - s bouchnutím se zavřel a sklo se zachvělo.
Dlouhou chvíli jsem zírala na černé sklo, dokud se nepřestalo chvět. Pak jsem si povzdechla a otevřela jsem okno úplně dokořán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama