Zatmění - 20. Kompromis 1.půlka

9. srpna 2010 v 11:39 | xoxo ♥
Všechno bylo připravené.
Byla jsem sbalená na svou dvoudenní návštěvu u "Alice" a taška na mě čekala na místě spolujezdce v náklaďáčku. Lístky na koncert jsem dala Angele, Benovi a Mikovi. Mike chtěl vzít Jessiku, což bylo přesně to, v co jsem doufala. Billy si vypůjčil člun od Starého Quila Ateary a pozval Charlieho na rybaření na volném moři, než začne odpolední zápas. Collin a Brady, dva nejmladší vlkodlaci, zůstali doma, aby chránili La Push - ačkoliv to byly ještě děti, protože jim oběma bylo teprve třináct. Přesto tam Charlie bude ve větším bezpečí než všichni ti, co zůstali ve Forks.
Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách. Snažila jsem se s tím smířit a alespoň na dnešní večer vypustit z hlavy věci, které jsem nemohla ovlivnit. Ať tak nebo tak, za osmačtyřicet hodin bude po všem. Ta myšlenka byla skoro uklidňující.
Edward mě prosil, abych se uvolnila, a já jsem slíbila, že se vynasnažím.
"Mohli bychom se aspoň dnes v noci pokusit zapomenout na všechno a myslet jen na nás dva?" prosil a upíral na mě oči celou svou silou. "Poslední dobou na sebe máme málo času. Potřebuju být s tebou. Jen s tebou."
S takovým požadavkem nebylo těžké souhlasit, ačkoliv jsem věděla, že zapomenout na strach se mnohem snadněji slíbí, než udělá. Ale když jsem věděla, že budeme tuhle noc sami, napadaly mě jiné věci, a ty mi pomohly.
Určité okolnosti se totiž změnily.
Například - byla jsem připravená.
Byla jsem připravená vstoupit do jeho rodiny a do jeho světa. Strach, vina a úzkost, které jsem teď prožívala, mi tohle umožnily poznat. Měla jsem příležitost o tom soustředěně přemýšlet - když jsem pozorovala měsíc za mraky a odpočívala opřená o vlkodlaka - a pochopila jsem, že už nebudu panikařit. Až na nás příště něco přijde, budu připravená. Budu přínosem, ne přívažkem. Už si nikdy nebude muset vybírat mezi mnou a svou rodinou. Budeme partneři jako Alice a Jasper. Příště odvedu svou část.
Počkám, až bude odstraněn meč, který mi visí nad hlavou, aby byl Edward spokojený. Ale nebylo to nutné. Byla jsem připravená.
Jenom jediný kousek scházel.
Jediný kousek, protože některé věci se nezměnily, a to včetně toho, jak zoufale jsem ho milovala. Měla jsem spoustu času promyslet si do všech podrobností podstatu Jasperovy a Emmettovy sázky - označit si věci, které jsem byla ochotná ztratit se svým lidstvím, a věci, kterých jsem se nehodlala vzdát. Věděla jsem, na kterém lidském zážitku budu trvat, než přestanu být člověkem.
Takže jsme dnes večer měli před sebou pár věcí, které jsme museli dotáhnout do konce. Po tom všem, co jsem za poslední dva roky viděla, jsem už nevěřila slovu nemožný. Bude třeba nasadit silnější kalibr, aby mě to odradilo.
Dobře, no, upřímně řečeno, tušila jsem, že to bude mnohem složitější. Ale byla jsem odhodlaná to zkusit.
Ačkoliv jsem byla rozhodnutá, nepřekvapovalo mě, že jsem pořád cítila pořádnou trému, když jsem jela tu dlouhou cestu k nim domů - nevěděla jsem, jak provést to, oč jsem se chtěla pokusit, a to mi zaručovalo slušnou dávku nervozity. Edward seděl vedle mě a potlačoval úsměv nad tou pomalou jízdou. Byla jsem překvapená, že nechtěl řídit, ale pro dnešní večer se zřejmě spokojil s mou rychlostí.
Bylo po setmění, když jsme dojeli k nim domů. Navzdory tomu byla louka plná světla, které na ni dopadalo z každého okna.
Jakmile jsem vypnula motor, už stál u mých dveří a otvíral mi je. Jednou paží mě vyndal z kabiny, druhou vytáhl z korby náklaďáčku tašku a přehodil si ji přes rameno. Kopnutím za mnou zavřel dveře od auta a začal mě líbat.
Nepřestal, ani když mě zvedl do náruče a nesl do domu.
Byly už vstupní dveře otevřené? To jsem nevěděla. Byli jsme uvnitř a já jsem byla jako omámená. Musela jsem si připomínat, abych dýchala.
Líbání mě neděsilo. Nebylo to jako dřív, když jsem cítila, jak jeho sebeovládáním prosakují strach a panika. Jeho rty teď nebyly úzkostné, ale nadšené - zdál se stejně vzrušený jako já, že máme celou noc jenom pro sebe. Několik dalších minut se mnou stál ve dveřích a jenom mě líbal; připadalo mi, že není tak rezervovaný jako obvykle, jeho chladné rty se žíznivě vpíjely do těch mých.
Začala jsem pociťovat nepatrný optimismus. Možná, že získat, co chci, nebude tak těžké, jak jsem čekala.
Ne, samozřejmě že to bude zrovna tak těžké.
S tichým smíchem se odtáhl a podržel si mě na délku paží.
"Vítej doma," řekl a jeho oči byly rozzářené a plné citu.
"To zní hezky," odpověděla jsem zadýchaně.
Postavil mě zlehka na nohy. Ovinula jsem se oběma pažemi kolem něj, nechtěla jsem mezi nás pustit žádný prostor.
"Něco pro tebe mám," řekl vesele.
"Aha?"
"Tvůj dárek z druhé ruky, pamatuješ? Říkala jsi, že to je přípustné."
"Aha, to je pravda. To jsem asi říkala."
Zasmál se mé zdráhavosti.
"Je to nahoře u mě v pokoji. Mám pro to dojít?"
V jeho ložnici? "Jasně," souhlasila jsem a připadala si všelijak. Propletla jsem svoje prsty s jeho. "Tak pojď."
Zřejmě se nemohl dočkat, až mi dá svůj dar-nedar, protože lidská rychlost pro něj nebyla dostatečná. Zase mě zvedl a skoro vyletěl po schodech do svého pokoje. Postavil mě u dveří a spěchal do skříně.
Byl zpátky, než jsem udělala krok, ale já jsem si ho nevšímala a šla jsem rovnou k té velké zlaté posteli, posadila se na okraj a pak jsem se posunula doprostřed. Tam jsem se stočila do klubíčka a pažemi si objala kolena.
"Dobře," zabručela jsem. Teď, když jsem byla, kde jsem chtěla být, mohla jsem si dovolit trochu zdráhavosti. "Tak mi to dej."
Edward se zasmál.
Sedl si na postel vedle mne a moje srdce se splašeně rozbušilo. Doufala jsem, že to bude považovat za náležitou reakci na svůj dárek.
"Z druhé ruky," připomněl mi vážně. Zvedl mi levé zápěstí a krátce se dotkl stříbrného náramku. Pak mi paži položil zpět.
Opatrně jsem se na ni podívala. Na řetízku teď naproti vlkovi visel jiskřivý křišťál ve tvaru srdce. Byl vybroušený do milionu plošek, takže i v tlumeném světle lampy jiskřil. Dlouze jsem se nadechla.
"Patřil mé matce," pokrčil omluvně rameny. "Pár takových cetek jsem zdědil. Nějaké jsem dal Esme a Alici. Takže to rozhodně není kdovíjak velký dárek."
Usmála jsem se smutně jeho ujištění.
"Ale říkal jsem si, že jako moje připomínka se to hodí," pokračoval. "Je tvrdé a studené." Zasmál se. "A na sluníčku dělá duhu."
"Zapomněl jsi na tu nejdůležitější podobnost," zašeptala jsem. "Je krásné."
"Moje srdce je stejně tak tiché," uvažoval. "A taky ti patří."
Točila jsem zápěstím, aby se srdíčko třpytilo. "Díky. Za obě."
"Ne, já děkuju tobě. Je to úleva, že jsi ten dárek přijala tak ochotně. Aspoň v tom získáš praxi." Ukázal v úsměvu své oslnivé zuby.
Opřela jsem se o něj, zabořila mu hlavu pod paži a stulila se mu u boku. Asi se to podobalo přitulení k Michelangelovu Davidovi, až na to, že tenhle dokonalý mramorový krasavec kolem mě ovinul paže a přitáhl si mě blíž.
Zdálo se mi to jako dobrý začátek.
"Můžeme si o něčem promluvit? Ocenila bych, kdybys mohl začít tím, že odložíš předsudky a budeš přístupný."
Na chviličku zaváhal. "Budu se snažit," souhlasil opatrně.
"Neporušuju tady žádná pravidla," ujišťovala jsem ho. "Tohle se opravdu týká jenom mě a tebe." Odkašlala jsem si. "Takže… nadchlo mě, jak jsme se posledně dokázali skvěle domluvit na kompromisu. Myslela jsem, že bych stejný princip ráda použila na jinou situaci." Přemítala jsem, proč mluvím tak formálně. To musely být ty nervy.
"O čem bys ráda vyjednávala?" zeptal se s úsměvem.
Přemýšlela jsem, snažila se najít správná slova, kterými začít.
"Poslouchej, jak tvoje srdce letí," zašeptal. "Třepotá se jako křídla kolibříka. Jak ti je?"
"Je mi skvěle."
"Tak prosím pokračuj," pobídl mě.
"No, tak zaprvé bych s tebou asi chtěla mluvit o té směšné podmínce s manželstvím."
"Ta připadá směšná jenom tobě. Co je s ní?"
"Říkala jsem si… můžeme o tomhle ještě vyjednávat?"
Edward se zamračil, teď byl vážný. "Už jsem udělal daleko největší ústupek - proti svému nejlepšímu přesvědčení jsem souhlasil, že tě zbavím života. Podle mě jsem tím získal právo na nějaký kompromis taky z tvé strany."
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou a soustředila se na to, abych na sobě nedala znát žádné rozrušení. "Tohle už jsme domluvili. O mém… obnovení teď debatovat nechci. Já chci vyjasnit další podrobnosti."
Podezíravě se na mě podíval. "Které podrobnosti máš přesně na mysli?"
Zaváhala jsem. "Napřed si vyjasněme tvoje nezbytné podmínky."
"Ty víš, co chci."
"Manželství." Vyslovila jsem to, jako by to bylo sprosté slovo.
"Ano." Zeširoka se usmál. "To zaprvé."
Údivem jsem neudržela pečlivě nevzrušený výraz. "Je jich víc?"
"No," pokračoval vypočítavě. "Jestli budeš moje žena, pak co je moje, bude tvoje… jako třeba peníze na školné. Takže s tím Dartmouthem nebude žádný problém."
"Ještě něco? Nějakou další absurditu?"
"Nenamítal bych nic proti troše času."
"Ne. Čas ne. Tím by se naše smlouva porušila."
Toužebně si vzdychl. "Jenom rok. Nebo dva?"
Zavrtěla jsem hlavou a paličatě jsem semkla rty. "Přejdi k další podmínce."
"To je všechno. Jestli se ovšem nechceš bavit o autech…"
Zeširoka se usmál, když jsem se ušklíbla, pak mě vzal za ruku a začal si pohrávat s mými prsty.
"Nevěděl jsem, že chceš ještě něco, myslel jsem, že stát se příšerou je jediné, po čem toužíš. Hořím zvědavostí." Jeho hlas byl tichý a něžný. Ten lehký podtón by bylo těžké odhalit, kdybych ho sama tak dobře neznala.
Odmlčela jsem se a dívala se na jeho ruku. Stále jsem nevěděla, jak začít. Cítila jsem na sobě jeho pohled a bála jsem se vzhlédnout. Krev mě začala pálit v obličeji.
Jeho studené prsty mi přejely po tváři. "Ty se červenáš?" zeptal se překvapeně. Držela jsem oči sklopené. "Prosím tě, Bello, já už to čekání nevydržím."
Kousala jsem se do rtu.
"Bello." Jeho tón mé teď káral, připomínal mi, že je pro něj těžké, když si nechávám myšlenky pro sebe.
"No, trochu mě trápí, jaké to bude… potom," přiznala jsem a konečně jsem se na něj podívala.
Cítila jsem, jak se jeho tělo napjalo, ale jeho hlas byl něžný a sametový. "Co konkrétně?"
"Vy se všichni tváříte, že až k tomu dojde, tak se budu zajímat jedině o to, jak zmasakrovat všechny ve městě," přiznala jsem. Zašklebil se, když slyšel, jaká slova jsem použila. "A bojím se, že budu mít tolik starostí s tím zmatkem v sobě, že už to nebudu já… a že nebudu… že tě nebudu chtít stejným způsobem, jako tě chci teď."
"Bello, tohle období nepotrvá věčně," uklidňoval mě.
Pointa mu unikala.
"Edwarde," řekla jsem nervózně a zírala si na pihu na zápěstí. "Jednu věc bych chtěla udělat ještě předtím, než navždy přestanu být člověkem."
Čekal, že budu pokračovat. Nepokračovala jsem. Obličej jsem měla celý rozpálený.
"Přej si cokoliv," povzbuzoval mě úzkostně. Vůbec to nepochopil.
"Slibuješ?" zamumlala jsem, i když jsem věděla, že můj pokus nachytat ho na vlastní slova nevyjde, ale nedokázala jsem tomu odolat.
"Ano," řekl. Vzhlédla jsem a viděla, že jeho oči jsou upřímné a zmatené. "Řekni mi, co chceš, a můžeš to mít."
Bylo mi neuvěřitelně hloupě a trapně. Byla jsem příliš nevinná - v čemž samozřejmě spočívala pointa našeho hovoru. Neměla jsem sebemenší ponětí, jak ho svádět. Budu si muset vystačit s rozpaky a červenáním.
"Tebe," zašeptala jsem skoro nesrozumitelně.
"Já jsem tvůj." Usmíval se - stále mu to nedošlo - a snažil se zachytit můj pohled, jenže já jsem se zase podívala stranou.
Zhluboka jsem se nadechla a posunula se dopředu, takže jsem na posteli klečela. Pak jsem ho objala kolem krku a políbila ho.
Byl udivený, ale polibek mi ochotně oplatil. Dotýkal se něžně mých rtů a mně bylo jasné, že horečně přemýšlí - snažil se přijít na to, co mám za lubem. Usoudila jsem, že potřebuje nápovědu.
Ruce se mi maličko třásly, když jsem sundala paže z jeho krku. Prsty jsem mu zlehka přejela po krku k límečku košile. Snažila jsem se rychle mu rozepnout knoflíčky, než mě zastaví, ale roztřesenýma rukama to moc nešlo.
Rty mu ztuhly a div jsem neslyšela hlasité cvaknutí v jeho hlavě, jak si konečně dal dohromady moje slova a moje činy.
Okamžitě mě od sebe odtáhl a nesouhlasně se zamračil.
"Buď rozumná, Bello."
"Tys mi to slíbil - říkal jsi, že můžu mít cokoliv," připomněla jsem mu bez špetky naděje.
"O tomhle diskutovat nebudeme." Rozzlobeně se na mě díval, zatímco si zapínal dva knoflíčky, které se mi podařilo rozepnout.
Zaťala jsem zuby.
"Já říkám, že budeme," nedala jsem se. Vzala jsem za límec své blůzky a s trhnutím si rozepnula horní knoflík.
Popadl mě za zápěstí a přitiskl mi ruce k bokům.
"Já říkám, že nebudeme," oponoval mi hluše.
Rozzlobeně jsme se na sebe dívali.
"Sám jsi to chtěl vědět," připomněla jsem mu.
"Myslel jsem, že to bude něco alespoň trochu realistického."
"Takže ty po mně můžeš chtít kdejakou hloupost, o kterou stojíš - jako abych si tě vzala - a já nesmím ani diskutovat o tom, co bych chtěla -"
Jak jsem se tak zlobila, stáhl mi zápěstí k sobě, popadl je jen jednou rukou a druhou ruku mi položil přes pusu.
"Ne," zatvrdil se.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Ano, jak hněv začal vychládat, pocítila jsem něco jiného.
Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč se zase dívám dolů a červenám se, proč se mi svírá žaludek a do očí se mi derou slzy, proč bych se nejradši sebrala a utekla z pokoje.
Odmítl mě.
Věděla jsem, že je moje reakce zbytečná. Velmi jasně dával při každé příležitosti najevo, že jediným důvodem jeho zdrženlivosti je strach o mou bezpečnost. Ale já jsem se mu ještě nikdy nevydala tak všanc. Mračila jsem se na zlatou prošívanou pokrývku, která měla stejnou barvu jako jeho oči, a snažila se potlačit hlas, který mi v duchu říkal, že mě Edward nechce a že po mně netouží.
Vzdychl. Ruka, kterou mi držel pusu, se mi svezla pod bradu a on mi ji zvedl, abych se na něj musela podívat.
"Co teď?"
"Nic," zamumlala jsem.
Dlouho se mi díval do obličeje, zatímco já jsem se neúspěšně pokoušela vymanit se z jeho pohledu. Na čele mu naskočily vrásky a v očích se mu objevilo zděšení.
"Ublížil jsem ti?" zeptal se šokovaně.
"Ne," zalhala jsem.
Než jsem stihla postřehnout, jak k tomu došlo, choval mě v náručí, tiskl si můj obličej k rameni a palcem mi chlácholivě přejížděl po tváři.
"Ty víš, proč tě musím odmítat," zašeptal. "Víš, že tě taky chci."
"Vážně?" zašeptala jsem hlasem plným pochybností.
"Samozřejmě, ty můj krásný přecitlivělý blázínku." Zasmál se a hlas mu posmutněl. "Copak tě nechce každý? Mám pocit, jako by za mnou stála fronta, všichni se v ní předhánějí a čekají, až provedu nějakou botu… Jsi příliš žádoucí."
"Nevím, kdo je tady blázínek." Pochybovala jsem, že by se našel někdo, pro koho by slova jako nemotorná, nesvá a neschopná byla synonymem slova žádoucí.
"Mám rozeslat petici, abych tě přesvědčil? Chceš slyšet jména těch, kteří by byli první na seznamu? Pár jich znáš, ale některá by tě mohla překvapit."
Zavrtěla jsem hlavou zabořenou do jeho ramene a udělala obličej. "Jenom se snažíš přivést mě na jiné myšlenky. Vraťme se k tématu."
Vzdychl.
"Řekni mi, jestli jsem něco pochopila špatně." Snažila jsem se znít nevzrušeně. "Ty chceš svatbu" - nedokázala jsem to slovo pronést bez úšklebku -, "zaplatit mi školné, mít víc času, a kdybych měla rychlejší auto, tak by ses taky nezlobil." Zvedla jsem obočí. "Řekla jsem všechno? Je to pořádný seznam."
"Jenom to první je požadavek." Vypadalo to, že má co dělat, aby se nesmál. "To další jsou prostě prosby."
"A můj jediný, samotný malý požadavek je -"
"Požadavek?" přerušil mě, najednou zase vážný.
"Ano, požadavek."
Jeho oči se přimhouřily.
"Vdát se je pro mě oběť. Nebudu souhlasit, dokud nedostanu něco na oplátku."
Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha. "Ne," zněla sametová odpověď. "Teď to není možné. Později, až nebudeš tak křehká. Buď trpělivá, Bello."
Snažila jsem se mluvit pevným a rozumným hlasem. "Ale to je ten problém. Už to nebude takové, jaké by to bylo teď. Já už nebudu taková, jaká jsem teď! Ani nevím, kdo pak vlastně budu."
"Pořád budeš Bella," ujišťoval mě.
Zamračila jsem se. "Jestli to dojde tak daleko, že budu chtít zabít Charlieho - že bych vypila Jacobovu nebo Angelinu krev, kdybych měla možnost -, jak to může být pravda?"
"To přejde. A že bys chtěla pít krev toho psa, o tom vážně pochybuju." Předstíral, že se při té představě otřásl. "I jako novorozená budeš mít lepší vkus."
Nevšímala jsem si jeho pokusu odvést mě od tématu. "Ale v prvé řadě mě vždycky bude zajímat jen jedno, není to tak?" nedala jsem se. "Krev, krev a zase krev!"
"Skutečnost, že jsi stále naživu, je důkazem toho, že to není pravda," poukázal.
"O osmdesát let později," připomněla jsem mu. "Já jsem to ovšem myslela po té fyzické stránce. Vím, že po té duševní být sama sebou dokážu… po nějaké době. Ale čistě z tělesného hlediska - vždycky budu v prvé řadě žíznivá."
Neodpověděl.
"Takže budu jiná," uzavřela jsem. "Protože teď po tělesné stránce nechci nic víc než tebe. Chci tě víc než jídlo, vodu nebo kyslík. Po duševní stránce mám svoje priority seřazené podle trošku rozumnějšího pořádku. Ale po té tělesné…"
Otočila jsem hlavu, abych ho políbila do dlaně.
Zhluboka se nadechl. Překvapilo mě, že to znělo trochu rozkolísaně.
"Bello, mohl bych tě zabít," zašeptal.
"Tomu nevěřím."
Přimhouřil oči. Sundal mi ruku z obličeje a rychle za sebe sáhl pro něco, co jsem neviděla. Ozvalo se tlumené křupnutí a postel pod námi se zachvěla.
Držel v ruce něco tmavého; zvedl to, abych si to mohla zvědavě prohlédnout. Byla to kovová květina, jedna z růží, které zdobily tepané železné sloupky a baldachýn postele. Na chviličku zavřel dlaň, jemně sevřel prsty a pak dlaň zase otevřel.
Beze slova mi ukázal rozdrcený, pokřivený kousek černého kovu. Byl to věrný otisk jeho dlaně, jako když malé dítě stiskne v pěstičce kousek modelíny. Uběhlo půl vteřiny a tvar se v jeho dlani rozpadl na černý písek.
Rozzlobeně jsem se na něj dívala. "Tak jsem to nemyslela. Já už vím, jak jsi silný. Kvůli tomu nemusíš ničit nábytek."
"Jak jsi to tedy myslela?" zeptal se temným hlasem a hodil hrst železného písku do rohu místnosti; zabubnoval o zeď jako déšť.
Upřeně se mi díval do tváře, když jsem se mu to snažila vysvětlit.
"Vím dobře, že bys mi mohl tělesně ublížit, kdybys chtěl… Spíš jsem to myslela tak, že mi nechceš ublížit… tvoje odhodlání je tak silné, že nevěřím, že bys to vůbec dokázal."
Začal vrtět hlavou, ještě než jsem domluvila.
"Ale tak to asi nefunguje, Bello."
"Asi," ušklíbla jsem se. "Nemáš větší ponětí, o čem mluvíš, než já."
"Přesně tak. Jak tě mohlo napadnout, že bych tě vystavil takovému riziku?"
Dlouho jsem se mu dívala do očí. Nebyl v nich ani náznak kompromisu, ani stopa nerozhodnosti.
"Prosím," zašeptala jsem nakonec beznadějně. "Nic jiného nechci. Prosím." Zavřela jsem poraženě oči a čekala na rychlé a konečné ne.
Ale on hned neodpověděl. Nevěřícně jsem zamrkala, když jsem slyšela, že zase dýchá přerývaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama