Zatmění - 20. Kompromis 2.půlka

9. srpna 2010 v 11:39 | xoxo ♥
Otevřela jsem oči a jeho obličej byl zmítaný pochybnostmi.
"Prosím!" zašeptala jsem znovu a srdce se mi rozbušilo rychleji. Slova se mi řinula z úst, jak jsem spěchala, abych honem využila té náhlé nejistoty v jeho očích. "Nemusíš mi dávat žádné záruky. Když to nebude fungovat, no tak toho prostě necháme. Jenom to zkusme… jenom zkusme. A já ti pak dám, co budeš chtít," slíbila jsem mu unáhleně. "Vezmu si tě. Nechám tě zaplatit za Dartmouth a nebudu ti vyčítat, že jsi mě tam dostal úplatkem. Můžeš mi dokonce koupit rychlé auto, když ti to udělá radost! Jenom…prosím."
Jeho ledové paže mě ovinuly pevněji a na uchu jsem ucítila jeho rty; jeho studený dech mě rozechvěl. "Tohle je nesnesitelné. Chtěl jsem ti dát tolik věcí - a ty se rozhodneš požadovat tohle. Máš vůbec ponětí, jak mě bolí, že tě musím odmítnout, i když mě takhle prosíš?"
"Tak neodmítej," navrhla jsem udýchaně.
Neodpověděl.
"Prosím," zkusila jsem to znovu.
"Bello…" Zavrtěl pomalu hlavou, ale nepřipadalo mi to jako odmítnutí, protože mě přitom líbal na krku. Spíš to vypadalo, jako když se vzdává. Moje srdce, které už tak sprintovalo, se freneticky rozkmitalo.
Znovu jsem kula železo, dokud bylo žhavé. Když se ve své nerozhodnosti pomalým pohybem přiblížil k mému obličeji, rychle jsem se v jeho náruči otočila a políbila jsem ho na rty. Vzal mi obličej do dlaní a já jsem si myslela, že mě od sebe zase odtáhne.
Mýlila jsem se.
Jeho ústa nebyla něžná; jeho rty s každým pohybem prozrazovaly zoufalství, protože se v něm svářila touha se zodpovědností. Ovinula jsem mu paže kolem krku a jak jsem byla rozpálená, jeho tělo mi připadalo studenější než jindy. Zachvěla jsem se, ale nebylo to z chladu.
Nepřestával mě líbat. Byla jsem to já, kdo se musel vymanit, abych popadla dech. Ani pak jeho rty mou kůži neopouštěly, jenom se přesunuly na krk. Nadšení z vítězství bylo zvláštně opojné; připadala jsem si mocná. Statečná. Ruce už se mi netřásly; snadno jsem si poradila s knoflíčky jeho košile a prsty mu přejížděla po dokonalé ledové hrudi. Byl příliš krásný. Jaké bylo to slovo, které právě použil? Nesnesitelné - to bylo ono. Jeho krása se nedala unést…
Přitáhla jsem si zpátky jeho rty a on se zdál stejně dychtivý jako já. Jednou rukou stále držel můj obličej v dlani, druhou mi pevně ovinul kolem pasu a přitahoval si mě blíž. Trochu mi to ztěžovalo možnost rozepnout si halenku, ale ne úplně.
Kolem zápěstí se mi sevřela studená železná pouta a zvedla mi ruce nad hlavou, která najednou ležela na polštáři.
Přitiskl mi zase rty k uchu. "Bello," zašeptal vřelým sametovým hlasem. "Mohla by ses prosím přestat svlékat?"
"Chceš to udělat sám?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne dnes v noci," odpověděl tiše. Líbal mě teď pomaleji, všechna nedočkavost byla pryč.
"Edwarde, nech -" začala jsem se hádat.
"Neříkám ne," uklidňoval mě. "Jenom říkám ne dnes v noci."
Zamyslela jsem se nad tím a dýchání se mi mezitím zpomalovalo.
"Řekni mi jeden rozumný důvod, proč se dnešní noc hodí méně než kterákoli jiná." Stále jsem byla zadýchaná; zklamání v mém hlase tudíž nebylo tak jasně slyšet.
"Nejsem dnešní." Zachichotal se mi do ucha. "Kdo z nás dvou se víc zdráhá dát tomu druhému, co chce? Právě jsi mi slíbila, že si mě vezmeš, než projdeš změnou, ale když dneska podlehnu, kdo mi zaručí, že ráno neutečeš za Carlislem? Z nás dvou jsem já určitě ten neochotnější. Takže… napřed ty."
Vydechla jsem s hlasitým zafuněním. "Musím si tě napřed vzít?" zeptala jsem se nevěřícně.
"To je dohoda - ber nebo neber. Kompromis, vzpomínáš?"
Objal mě a začal mě líbat tak, že by to mělo být nelegální. To nebylo přesvědčování - to byl nátlak, vynucování. Snažila jsem se zachovat si jasnou hlavu… a velmi rychle jsem to vzdala.
"Vážně si myslím, že to vůbec není dobrý nápad," lapala jsem po dechu, když mě nechal nadechnout.
"Nepřekvapuje mě, že se k tomu takhle stavíš." Usmál se. "Vidíš to příliš jednostranně."
"Jak je tohle možné?" zabručela jsem. "Myslela jsem, že si dnes večer konečně prosadím svou, a místo toho, zničehonic -"
"Jsi zasnoubená," dokončil.
"Brrr! Prosím tě, neříkej to nahlas."
"Odvoláš svoje slovo?" zeptal se. Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje. Tvářil se pobaveně. Měl ze mě legraci.
Rozzlobeně jsem se na něj dívala a snažila se nevnímat, jak moje srdce reaguje na jeho úsměv.
"Odvoláš?" naléhal.
"Ech!" zasténala jsem. "Ne. Neodvolám. Už jsi spokojený?"
Jeho úsměv byl oslepující. "Nadmíru."
Zase jsem zasténala.
"Ty vůbec nejsi šťastná?"
Znovu mě políbil, než jsem mohla odpovědět. Další přesvědčující polibek.
"Trošičku," připustila jsem, když jsem mohla mluvit. "Ale ne z toho vdávání."
Znovu mě políbil. "Nemáš pocit, že je to obráceně?" zasmál se mi do ucha. "Tradičně to bývá tak, že ty bys mě měla uhánět a já bych měl uhýbat, nemyslíš?"
"Na našem vztahu je máloco tradiční."
"To je pravda."
Znovu mě políbil a nepřestával, dokud mi srdce nebušilo a kůže se nečervenala.
"Podívej, Edwarde," zašeptala jsem vemlouvavě, když mě líbal do dlaně. "Řekla jsem, že si tě vezmu, a taky to udělám. Slibuju. Přísahám. Jestli chceš, podepíšu smlouvu vlastní krví."
"To není legrační," zamručel přes rty přitisknuté na vnitřní stranu mého zápěstí.
"Jenom chci, abys věděl, že tě nehodlám nijak podvést. Na to mě znáš moc dobře. Takže vážně není důvod čekat. Jsme úplně sami - jak často se to stává? - a ty jsi opatřil tuhle širokánskou pohodlnou postel…"
"Ne dnes večer," zopakoval znovu.
"Ty mi nevěříš?"
"Samozřejmě, že ti věřím."
Tou rukou, kterou mi stále líbal, jsem si přitáhla jeho obličej, abych mu viděla do očí.
"Tak v čem je problém? Přece víš, že nakonec vyhraješ." Zamračila jsem se a zamručela: "Ty vyhraješ vždycky."
"Jenom se chci pojistit," řekl klidně.
"Za tím ještě něco je," hádala jsem a oči se mi přimhouřily. Měla jsem pocit, že se za jeho nenuceným chováním skrývá náznak nějakého mně neznámého motivu. "Ty snad máš v plánu svoje slovo odvolat?"
"Ne," ujišťoval mě vážně. "Přísahám ti, že se o to pokusíme. Až si mě vezmeš."
Zavrtěla jsem hlavou a mrzutě jsem se zasmála. "Kvůli tobě si připadám jak bídák z telenovely, co si nakrucuje knír a snaží se připravit o čest nějakou ubohou dívku."
Přelétl mě obezřetným pohledem a pak rychle sklonil hlavu a políbil mě na klíční kost.
"To je ono, viď?" Ten krátký smích, který mi unikl, byl spíš šokovaný než pobavený. "Snažíš se uchránit svoji čistotu!" Zakryla jsem si pusu rukou, abych zdusila zachichotání, které následovalo. Ta slova byla tak… staromódní.
"Ne, blázínku," zamumlal mi do ramene. "Snažím se chránit tvou. A ty mi to neuvěřitelně ztěžuješ."
"To je směšné!"
"Dovol mi, abych se tě na něco zeptal," přerušil mě rychle. "Už jsme tuhle diskusi vedli, ale udělej mi to kvůli. Kolik lidí v téhle místnosti má duši? Lístek do nebe, nebo co po životě vlastně následuje?"
"Dva," vypálila jsem okamžitě.
"Dobře. Možná máš pravdu. No, svět je plný neshod na tohle téma, ale velká většina lidí si myslí, že je k tomu potřeba dodržovat jistá pravidla."
"Upíří pravidla ti nestačí? Chceš se starat ještě o ta lidská?"
"To nemůže uškodit." Pokrčil rameny. "Co kdyby."
Rozhněvaně jsem si ho měřila přimhouřenýma očima.
"A i kdybys měla pravdu s tou mou duší, co když je pro mě příliš pozdě?"
"Ne, není," hádala jsem se rozzlobeně.
"Nezabiješ je ve většině náboženství obecně přijímané přikázání. A já jsem zabil hodně lidí, Bello."
"Jenom těch zlých."
Pokrčil rameny. "Možná se to počítá, a možná taky ne. Ale tys nezabila nikoho…"
"O kom ty bys věděl," zašeptala jsem.
Usmál se, ale jinak si toho vyrušení nevšímal. "A já udělám všechno pro to, abych tě ochránil před pokušením."
"Dobře. Ale my jsme se nehádali o spáchání vraždy," připomněla jsem mu.
"Tady platí stejný princip - jediný rozdíl je, že tohle je oblast, v které jsem stejně neposkvrněný jako ty. Nemohl bych zachovat alespoň jedno přikázání?"
"Jedno?"
"Víš, že jsem kradl, lhal, dychtil… moje čistota je to jediné, co mi zbylo." Pokřiveně se usmál.
"Já lžu pořád."
"Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří."
"Upřímně doufám, že se mýlíš - protože jinak Charlie co nevidět rozrazí tyhle dveře s nabitou puškou v ruce."
"Charliemu vyhovuje předstírat, že ti tvoje pohádky baští. Radši si bude lhát do kapsy, než by se podíval moc zblízka." Zakřenil se na mě.
"Ale po čem jsi kdy dychtil?" zeptala jsem se pochybovačně. "Máš všechno."
"Dychtil jsem po tobě." Jeho úsměv potemněl. "Neměl jsem žádné právo tě chtít - ale sáhl jsem po tobě a utrhl si tě. A podívej, kam jsi to se mnou dopracovala! Snažíš se svést upíra." Zavrtěl hlavou v předstíraném zděšení.
"Po tom, co ti patří, dychtit můžeš," informovala jsem ho. "Navíc jsem si myslela, že se staráš o moji čistotu."
"Taky že ano. Jestli je pro mě příliš pozdě… No, ať jsem zatracen - to nemyslím jako žert - jestli těm v nebi dovolím, aby tě tam nevzali."
"Nemůžeš mě nutit jít někam, kde nebudeš," přísahala jsem. "To je moje definice pekla. Mimochodem, na tohle všechno mám snadné řešení: nikdy neumřeme, ano?"
"To zní docela jednoduše. Proč mě to nenapadlo?"
Usmíval se na mě, dokud jsem to s rozzlobeným povzdechem nevzdala. "Takže je to tak. Nebudeš se mnou spát, dokud nebudeme manželé."
"Prakticky vzato s tebou nikdy nemůžu spát."
Zakoulela jsem očima. "Nebuď jak malý, Edwarde."
"Ale až na tuhle drobnost jsi to pochopila správně."
"Myslím, že máš ještě vedlejší motiv."
Nevinně vykulil oči. "Ještě jeden?"
"Víš, že se tím všechno urychlí," obvinila jsem ho.
Snažil se neusmát. "Je jenom jedna věc, kterou chci urychlit, ostatní můžou počkat navždy… ale je pravda, že v této chvíli jsou tvoje netrpělivé lidské hormony mým nejmocnějším spojencem."
"Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit. Když pomyslím na Charlieho… a Renée! Dovedeš si představit, co si bude myslet Angela? Nebo Jessica? Brrr. Už teď slyším ty drby."
Zvedl na mě obočí a já jsem věděla proč. Co na tom záleželo, co o mně říkají, když brzy odjedu a nikdy se nevrátím? Vážně jsem tak přecitlivělá, že nedokážu snést pár týdnů postranních pohledů a významných otázek?
Možná by mě to tak netrápilo, kdybych nevěděla, že bych k tomu pravděpodobně přistupovala stejně blahosklonně jako ti ostatní, kdyby se letos v létě vdával někdo jiný.
Ach jo. Vdaná už letos v létě! Otřásla jsem se.
Ovšem možná by mě to tolik netrápilo, kdybych nevyrůstala v přesvědčení, že se mám manželství vyhýbat jako čert kříži.
Edward přerušil moje nářky. "Nemusí to být velká svatba. Nepotřebuju žádné fanfáry. Nemusíš o tom nikomu říkat, ani nic zařizovat. Pojedeme do Vegas - můžeš mít na sobě staré džíny a zajedeme do kaple s okýnkem pro automobilisty. Jenom chci, aby to bylo oficiální - že patříš mně a nikomu jinému."
"Už to nemůže být oficiálnější, než to je," zabručela jsem. Ale jeho popis nezněl tak špatně. Jenom Alice bude zklamaná.
"No tak uvidíme." Usmál se spokojeně. "Předpokládám, že teď nechceš zásnubní prstýnek?"
Musela jsem polknout, než jsem dokázala promluvit. "To předpokládáš správně."
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "To nevadí. Však ti ho navlíknu na prst už brzy."
Rozhněvaně jsem se na něj dívala. "Mluvíš, jako kdybys už nějaký měl."
"Mám," řekl nestydatě. "Připravený vnutit ti ho při první známce slabosti."
"Ty jsi neskutečný."
"Chceš ho vidět?" zeptal se. Jeho rozzářené topazové oči najednou svítily vzrušením.
"Ne!" skoro jsem zakřičela. Okamžitě jsem té bezděčné reakce litovala. Jeho obličej trochu pohasl. "Pokud mi ho ovšem opravdu nechceš ukázat," dodala jsem. Skřípala jsem zuby, abych nedala najevo svou neopodstatněnou hrůzu.
"To nevadí," pokrčil rameny. "To může počkat."
Vzdychla jsem. "Ukaž mi ten zatracený prstýnek, Edwarde."
Zavrtěl hlavou. "Ne."
Dlouho jsem pozorovala jeho výraz.
"Prosím?" zeptala jsem se tiše, experimentujíc se svou nově objevenou zbraní. Špičkami prstů jsem se zlehka dotkla jeho obličeje. "Mohla bych ho prosím vidět?"
Přimhouřil oči. "Ty jsi ta nejnebezpečnější potvora, jakou jsem kdy poznal," zamručel. Ale vstal a ladně přiklekl k malému nočnímu stolku. Okamžitě byl zpátky u mě na posteli, vedle mě a jednu paži mi držel kolem ramen. V druhé ruce měl černou krabičku. Postavil mi ji na levé koleno.
"Tak se podívej," řekl prostě.
Vzít tu neškodnou krabičku pro mě bylo těžší, než by se zdálo, ale nechtěla jsem mu znovu ublížit, takže jsem si dávala pozor, aby se mi netřásla ruka. Krabička byla z hladkého černého saténu. Váhavě jsem přejela prsty po víčku.
"Neutratil jsi moc peněz, že ne? Jestli ano, tak si radši něco vymysli."
"Neutratil jsem nic," ujistil mě. "Je to jenom další věc z druhé ruky. Tohle je prsten, který otec dal matce."
"No teda." Hlas mi přeskočil překvapením. Vzala jsem víčko palcem a ukazováčkem, ale krabičku jsem neotevřela.
"Asi ti bude připadat trochu staromódní." Jeho tón byl naoko omluvný. "Jako já. Můžu ti koupit něco modernějšího. Co takhle u Tiffanyho?"
"Mám ráda staromódní věci," zašeptala jsem a váhavě zvedla víčko.
Prsten Elizabeth Masenové, usazený v černém saténu, v matném světle zajiskřil. Velký kámen byl vybroušený do oválu, od něj vedly paprskovitě řady blyštivých kulatých kamínků. Byly zasazené do zlaté obroučky vpředu tak jemně tepané, že to vypadalo, jako když uvízly v křehké pavučince. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Bezmyšlenkovitě jsem mihotavé drahokamy pohladila.
"Ten je tak hezký," zašeptala jsem si pro sebe překvapeně.
"Líbí se ti?"
"Je krásný." Pokrčila jsem rameny s předstíraným nezájmem. "Proč by nebyl?"
Uchichtl se. "Vyzkoušej, jestli ti padne."
Levá ruka se mi zaťala v pěst.
"Bello," vzdychl. "Já ti ho nechci k prstu přiletovat. Jenom ho vyzkoušej, abych viděl, jestli je potřeba přizpůsobit velikost. Pak ho můžeš hned sundat."
"Fajn," zabručela jsem.
Sáhla jsem pro prsten, ale jeho dlouhé prsty mě předběhly. Vzal mou levou ruku a navlékl mi prsten na prostředníček. Zvedl mi ruku a oba jsme sledovali, jak ovál na mé kůži jiskří. Mít ho na prstě nebylo tak strašné, jak jsem si představovala.
"Dokonale padne," řekl lhostejně. "To je hezké - ušetří mi to cestu k zlatníkovi."
Poznala jsem, že mu pod nevzrušeným tónem doutná nějaká silná emoce, a podívala jsem se mu do obličeje. Poznala jsem mu to na očích, navzdory tomu lhostejnému pohledu, o který se snažil.
"Tobě se to líbí, viď?" zeptala jsem se podezíravě, prsty se mi roztřásly a napadlo mě, že je škoda, že jsem si nezlomila levou ruku.
Pokrčil rameny "Jasně," odpověděl pořád stejně nenuceně. "Moc ti sluší."
Dívala jsem se mu do očí a snažila se odhalit, co to přede mnou skrývá. On mi pohled oplácel a jeho strojená lhostejnost byla najednou ta tam. Byl blažený - andělský obličej mu zářil radostí a vítězstvím. Byl tak nádherný, až mi to vyrazilo dech.
Než jsem ho stihla zase popadnout, už mě líbal, celý rozradostněný. Byla jsem jako omámená, když mi zašeptal do ucha dechem stejně zrychleným, jako byl ten můj:
"Ano, líbí se mi to. Nemáš ani tušení jak."
Zasmála jsem se trochu zadýchaně. "Věřím ti."
"Vadilo by ti, kdybych něco udělal?" zašeptal a objal mě pevněji.
"Cokoliv chceš."
Ale on mě pustil a odtáhl se.
"Cokoliv, jen to ne," stěžovala jsem si.
Ignoroval mě, vzal mě za ruku a zvedl mě z postele. Postavil se přede mě, ruce mi položil na ramena a tvářil se vážně.
"Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to."
"Ach ne," vydechla jsem, když si klekl na jedno koleno.
"Buď hodná," zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Isabello Swanová." Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. "Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?"
Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: "Ano."
"Děkuju," řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama