Zatmění - 24. Náhlé rozhodnutí

9. srpna 2010 v 11:35 | xoxo ♥
Ležela jsem s obličejem zabořeným do spacáku a čekala, až mě dostihne spravedlnost. Možná mě tady pohřbí lavina. Přála jsem si to. Aspoň už se na sebe nebudu muset dívat do zrcadla.
Neslyšela jsem žádný zvuk, který by mě upozornil. Edwardova ruka mě zničehonic pohladila po rozcuchaných vlasech. Při jeho dotyku jsem se provinile zachvěla.
"Je ti dobře?" zašeptal úzkostným hlasem.
"Ne. Chce se mi umřít."
"To se nikdy nestane. To nedovolím."
Zasténala jsem a pak jsem zašeptala: "Třeba si to rozmyslíš."
"Kde je Jacob?"
"Šel bojovat," zamumlala jsem do podlážky.
Jacob opustil náš malý tábor radostně - s veselým "Hned jsem zpátky" - a co nejrychleji utíkal na mýtinu. Cestou už se třásl, jak se chystal vzít na sebe svou druhou podobu. Teď už celá smečka všechno ví. Seth Clearwater, který přecházel venku před stanem, se stal důvěrným svědkem mojí hanby.
Edward dlouho mlčel. "Aha," řekl nakonec.
Tón jeho hlasu mě upozornil, že moje lavina nepřichází dost rychle. Podívala jsem se na něj. No samozřejmě, s pohledem upřeným do prázdna poslouchal. Radši bych umřela, než dovolila, aby to slyšel. Zabořila jsem obličej zpátky do podlážky.
Ohromilo mě, když se Edward zdráhavě zasmál.
"A já jsem si myslel, že bojuju nepoctivě," řekl s neochotným obdivem. "Vedle něj jsem hotový světec." Pohladil mě po tváři. "Nezlobím se na tebe, lásko. Jacob je mazanější, než jsem si myslel. Ale vážně mě mrzí, že sis o to sama řekla."
"Edwarde," zašeptala jsem do hrubého nylonu. "Já… já… já jsem -"
"Pššt," tišil mě a prsty mi chlácholivě přejížděl po tváři. "Tak jsem to nemyslel. On by tě totiž políbil stejně - i kdybys mu na to neskočila - a já teď nemám výmluvu, abych mu mohl rozbít obličej. A že bych si to dovedl vychutnat."
"Neskočila?" zamumlala jsem skoro neslyšně.
"Bello, vážně jsi věřila, že je tak ušlechtilý? Že by odešel v oblaku slávy a vyklidil mi pole?"
Zvedla jsem pomalu hlavu, abych se setkala s jeho trpělivým pohledem. Něžně se na mě díval; jeho oči byly plné pochopení, a ne odporu, který bych si zasloužila.
"Ano, vážně jsem tomu věřila," zamumlala jsem a pak jsem se podívala stranou. Ale nezlobila jsem se na Jacoba, že mě obelstil. Nedokázala jsem cítit nic jiného než nenávist k sobě.
Edward se zase tiše zasmál. "Jsi tak špatná lhářka, že uvěříš každému, kdo to jen trošku umí."
"Proč se na mě nezlobíš?" zašeptala jsem. "Měl bys mě nenávidět. Nebo jsi ještě neslyšel, jak to celé bylo?"
"Myslím, že jsem si udělal celkem podrobnou představu," odpověděl veselým, bezstarostným hlasem. "Jacob v duchu vytváří živé obrazy. Lituju jeho smečku skoro stejně jako sebe. Ubohému Sethovi se zvedal žaludek. Ale Sam teď donutí Jacoba, aby to pustil z hlavy."
Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem bolestně hlavou. Ostrá nylonová vlákna stanové podlážky mě škrábala na kůži.
"Jsi jenom člověk," zašeptal a znovu mě pohladil po vlasech.
"Ale to je ta nejubožejší omluva, jakou jsem kdy slyšela."
"Ale ty jsi člověk, Bello. A i když bych si moc přál, aby to bylo jinak, on je taky člověk… Ve tvém životě jsou díry, které nedokážu zaplnit. To chápu."
"Ale to není pravda. Proto jsem tak strašná. Žádné díry nejsou."
"Miluješ ho," zašeptal jemně.
Každá buňka v mém těle by to moc ráda popřela.
"Tebe miluju víc," řekla jsem. Nic lepšího jsem nemohla udělat.
"Ano, to taky vím. Ale… když jsem od tebe odešel, Bello, opustil jsem tě raněnou, krvácející. Byl to Jacob, kdo tě zase sešil dohromady. To muselo zanechat svou stopu - na vás obou. Nejsem si jistý, že jsou to stehy, které se samy vstřebají. Nemůžu vinit ani jednoho z vás za něco, co jsem zavinil sám. Můžu získat odpuštění, ale tím se neubráním před důsledky."
"Mělo mě napadnout, že to zamotáš tak, aby ses mohl obviňovat. Přestaň s tím, prosím tě. To nesnesu."
"A co mám podle tebe říkat?"
"Chci, abys mi vmetl do tváře všechny nadávky, které tě napadnou, v každém jazyce, který znáš. Chci, abys mi řekl, že jsi ze mě zhnusený a že odcházíš, abych se před tebou mohla plazit po kolenou a prosit, abys zůstal."
"Je mi líto." Vzdychl. "To nedokážu."
"Alespoň se přestaň snažit zvednout mi náladu. Nech mě trpět. Já si to zasloužím."
"Ne," zašeptal.
Pomalu jsem přikývla. "Máš pravdu. Radši buď chápavý a velkorysý. To je možná ještě horší."
Na chvilku se odmlčel a já jsem vycítila, že se v atmosféře vytvořilo napětí, tlak.
"Je to blíž," konstatovala jsem.
"Ano, ještě několik minut. Dost času na to, říct ještě jednu věc…"
Čekala jsem. Když konečně zase promluvil, šeptal: " umím být šlechetný, Bello. Nebudu tě nutit, aby sis mezi námi dvěma vybrala. Jen buď šťastná, a můžeš mít, kteroukoli moji část budeš chtít, nebo třeba žádnou, jestli to pro tebe bude lepší. Nenech svoje rozhodnutí ovlivnit tím, že si myslíš, že mi něco dlužíš."
Podepřela jsem se rukama a zvedla se na kolena.
"Zatraceně, přestaň!" zakřičela jsem na něj.
Překvapeně vykulil oči. "Ne, ty to nechápeš. Nejde mi o to, abych ti jen zvedl náladu, Bello, já to myslím vážně."
"Já vím, že to myslíš vážně," zasténala jsem. "Kam se podělo tvoje odhodlání? Na ušlechtilé sebeobětování ti kašlu! Bojuj!"
"Jak?" zeptal se a oči mu zestárly smutkem.
Vyškrábala jsem se mu do klína a objala ho.
"Mně je jedno, že je tu zima. Je mi jedno, že teď smrdím jako pes. Postarej se o to, abych zapomněla, jak jsem hrozná. Abych zapomněla na něj. Abych zapomněla vlastní jméno. Bojuj!"
Nečekala jsem, až se rozhodne - nebo až mi řekne, že nemá zájem o takovou krutou nevěrnou zrůdu, jako jsem já. Přitáhla jsem se k němu a vší silou přitiskla ústa na jeho sněhově studené rty.
"Opatrně, lásko," zašeptal pod mým naléhavým polibkem.
"Ne," zavrčela jsem.
Jemně mi poodtáhl obličej o pár centimetrů zpátky. "Nemusíš mi nic dokazovat."
"Já ti nechci nic dokazovat. Říkal jsi, že můžu mít kteroukoli část tebe budu chtít. Já chci tuhle část. Chci každou část." Ovinula jsem mu paže kolem krku a natáhla se, abych mu dosáhla na rty. Sklonil hlavu, aby mi polibek vrátil, ale jeho chladná ústa zaváhala, když viděl, jak moje netrpělivost roste. Vlastní tělo mě prozradilo, odhalilo mu moje úmysly. Netrvalo dlouho a vzal mě za ruce, aby mě zadržel.
"Na tohle není ta nejlepší chvíle," poznamenal příliš klidně, což se mi nelíbilo.
"Proč ne?" zavrčela jsem. Nemělo smysl vzdorovat, když se choval takhle; spustila jsem paže.
"Zaprvé, protože je zima." Natáhl se a vzal z podlahy spací pytel; obalil mě jím jako přikrývkou.
"Chyba," řekla jsem. "Zaprvé, protože na upíra jsi nechutně ctnostný."
Uchichtl se. "Dobře, v tom s tebou souhlasím. Zima je až na druhém místě. A zatřetí… no, vážně smrdíš, lásko."
Nakrčil nos.
Vzdychla jsem.
"Začtvrté," zašeptal a sklonil obličej, takže mi šeptal do ucha. "Zkusíme to, Bello. Já svůj slib splním. Ale byl bych mnohem radši, kdyby to nebyla reakce na Jacoba Blacka."
Nakrčila jsem se a zabořila mu obličej do ramene.
"A zapáté…"
"To je ale dlouhý seznam," zamumlala jsem.
Zasmál se. "Ano, ale chtěla jsi poslouchat, jak dopadá bitva, nebo ne?"
Při těch slovech Seth pronikavě zavyl před stanem.
Moje tělo se při tom zvuku napjalo. Nevědomky jsem levou ruku zaťala v pěst, nehty se mi zarývaly do ovázané dlaně, až mě za ni Edward vzal a něžně mi narovnal prsty.
"Dobře to dopadne, Bello," ujišťoval mě. "Máme na své straně schopnosti, trénink a moment překvapení. Velmi brzy bude po všem. Kdybych tomu doopravdy nevěřil, tak bych teď byl tam dole - a ty bys tu byla připoutaná řetězem ke stromu nebo něco takového."
"Alice je tak malá," zasténala jsem.
Uchichtl se. "To by mohl být problém… kdyby ji ovšem někdo dokázal chytit."
Seth začal kňučet.
"Co se děje?"zeptala jsem se.
"Jenom se zlobí, že tu trčí s námi. Ví, že ho smečka nepustila do akce, aby ho chránila. Má sto chutí připojit se k nim."
Zamračila jsem se směrem k Sethovi.
"Novorození došli na konec stopy - zafungovalo to jako kouzlo, Jasper je génius - a zachytili pach těch na louce, takže se rozdělují do dvou skupin, jak řekla Alice," zamručel Edward, oči upřené do dálky. "Sam nás svolává, povede přepadovou skupinu." Byl tak soustředěný na to, co slyší, že používal plurál smečky.
Najednou se na mě podíval. "Dýchej, Bello."
Snažila jsem se ho poslechnout. Slyšela jsem Sethovo hlasité oddychování za stěnou stanu a snažila jsem se držet ve stejném klidném rytmu, abych nebyla zadýchaná.
"První skupina je na mýtině. Slyšíme, jak bojují."
Zaťala jsem zuby.
Zasmál se. "Slyšíme Emmetta - náramně se baví."
Přinutila jsem se udělat další nádech společně se Sethem.
"Druhá skupina se připravuje - nedávají pozor, ještě nás neslyšeli."
Edward zavrčel.
"Co je?" vydechla jsem.
"Mluví o tobě." Jeho zuby se zaťaly. "Mají asi zajistit, abys neutekla… Pěkný tah, Leo! Mmm, je docela rychlá," zamručel obdivně. "Jeden z novorozených zachytil náš pach a Leah ho skolila, ještě než se vůbec otočil. Sam jí pomáhá ho dorazit. Paul a Jacob dostali dalšího, ale ostatní se teď brání. Nemají ponětí, co si s námi počít. Obě strany předstírají útok… Ne, ať jde první Sam. Uhněte mu z cesty," zamumlal. "Rozdělte je - nedovolte, aby si navzájem chránili záda."
Seth zaskučel.
"To je lepší, přižeňte je k mýtině," souhlasil Edward. Jeho tělo se nevědomky posouvalo, jak se díval, napínalo k pohybům, které by dělal. Stále mě držel za ruce; propletla jsem si prsty s jeho. Alespoň že není tam dole.
Náhlé ticho bylo jediným varováním.
Sethovo hluboké dýchání ustalo, a já, protože jsem se snažila držet s ním krok, jsem si toho všimla.
Taky jsem přestala dýchat - byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala ani přinutit svoje plíce k práci, když jsem si uvědomila, že Edward vedle mě ztuhl jako kus ledu.
Ach ne. Ne. Ne.
Kdo byl ztracen? Jejich, nebo náš? Můj, jenom můj. Jaká byla moje ztráta?
Seběhlo se to tak rychle, že jsem ani nevěděla, jak, ale najednou jsem stála a kolem mě se hroutil stan, roztrhaný na cáry. Udělal to Edward, abychom se snáz dostali ven? Proč?
Stála jsem tam celá vyděšená a mrkala do jasného světla. Viděla jsem jenom Setha, stál hned vedle nás, obličej měl jenom pár centimetrů od Edwardova. Nekonečně dlouhou vteřinu se dívali jeden druhému do očí v naprostém soustředění. Slunce se odráželo od Edwardovy kůže a pouštělo Sethovi do kožichu roztančené jiskřičky.
A pak Edward naléhavě zašeptal: "Jdi, Sethe!"
Velký vlk se otočil a zmizel ve stínu lesa.
Uplynuly celé dvě vteřiny? Připadaly mi jako hodiny. Dělalo se mi špatně, jak jsem byla zděšená, když jsem si uvědomila, že se na mýtině určitě stalo něco strašného. Otevřela jsem pusu a chtěla Edwarda požádat, aby mě tam vzal, a to hned. Potřebovali ho a potřebovali mě. Kdybych měla krvácet, abych je zachránila, udělám to. Umřu pro jejich záchranu jako třetí žena. Neměla jsem po ruce žádnou stříbrnou dýku, ale já už na něco přijdu -
Než jsem ze sebe dokázala vypravit první slabiku, měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo hodil do vzduchu. Ale Edwardovy ruce mě ani na chviličku nepustily - jenom mě přesunuly, ale tak rychle, že jsem měla pocit, jako bych padala na stranu.
Ocitla jsem se přitisknutá zády na holou stěnu útesu. Edward stál přede mnou a zaujímal postoj, který jsem okamžitě poznala.
Úleva mi projela myslí ve stejnou dobu, kdy mi žaludek propadl podrážkami bot.
Pochopila jsem to špatně.
Úleva - na mýtině se nic zlého nepřihodilo.
Hrůza - krize byla tady.
Edward zaujal obrannou pozici - napůl přikrčený, paže lehce roztažené -, kterou jsem poznala s takovou určitostí, až se mi udělalo špatně. Skála za mými zády mohla být ta stará cihlová zeď v jedné italské uličce, kde se Edward postavil mezi mě a vojáky Volturiových v černých kápích.
Blížila se k nám nějaká hrozba.
"Kdo?" zašeptala jsem.
Se zaťatými zuby nepromluvil, ale zavrčel, hlasitěji, než jsem čekala. Až moc hlasitě. Znamenalo to, že je příliš pozdě se schovávat. Byli jsme v pasti a bylo jedno, jestli jeho odpověď někdo uslyší.
"Victoria," vyrazil ze sebe jméno tak, že znělo jako nadávka. "Není sama. Narazila na můj pach, když se vydala za novorozenými pro podívanou - vůbec neměla v úmyslu zapojit se s nimi do boje. V tu chvíli se rozhodla, že mě půjde hledat, protože usoudila, že kde budu já, budeš i ty. Měla pravdu. Ty jsi měla pravdu. Pokaždé za tím stála Victoria."
Byla dost blízko, aby mohl slyšet její myšlenky.
Zase se mi ulevilo. Kdyby to byli Volturiovi, znamenalo by to smrt pro oba. Ale když je to Victoria, nemusíme zemřít oba. Edward by to mohl přežít. Byl dobrý bojovník, stejně dobrý jako Jasper. Jestli si s sebou nepřivedla moc dalších, mohl by si probojovat cestu ven, zpátky ke své rodině. Edward byl rychlejší než kdokoliv jiný. Mohl to dokázat.
Byla jsem tak ráda, že poslal Setha pryč. Samozřejmě, nebyl nikdo, ke komu by Seth mohl běžet pro pomoc. Victoria načasovala své rozhodnutí dokonale. Ale aspoň že Seth byl v bezpečí; když jsem pomyslela na jeho jméno, neviděla jsem před sebou velkého pískového vlka - jenom toho vytáhlého patnáctiletého chlapce.
Edward se posunul - jenom nepatrně, ale napověděl mi tak, kam se mám dívat. Zírala jsem do černých stínů lesa.
Jako kdyby postavy z mých nočních běsů ožily a kráčely mi naproti.
Na malou mýtinu u našeho tábora pomalu vstoupili dva upíři. Očima pozorně vše sledovali, aby jim nic neuniklo. Zářili na slunci jako diamanty.
Na toho blonďatého chlapce - ano, byl to ještě chlapec, ačkoliv byl svalnatý a vysoký, mohlo mu být tolik, co mně, když byl proměněn - jsem se skoro nedokázala dívat. Jeho oči - nejzářivějšího odstínu červené, jaký jsem kdy viděla - nedokázaly upoutat můj zrak. Ačkoliv stál k Edwardovi blíž, a tudíž představoval bezprostřední nebezpečí, nemohla jsem se na něj dívat.
Protože pár kroků stranou a pár kroků za ním na mě zírala Victoria.
Její oranžové vlasy byly jasnější, ohnivější, než jak jsem si je pamatovala. Nefoukal žádný vítr, ale ten oheň kolem jejího obličeje lehce jiskřil jako přeskakující plamínky.
Oči měla černé žízní. Neusmívala se, jako to vždycky dělala v mých nočních můrách - rty měla pevně semknuté do tenké čáry. Držením těla připomínala kočkovitou šelmu, byla jako lvice, která čeká na signál, aby vyskočila. Neklidným divokým pohledem těkala ze mě na Edwarda, ale u něj se nikdy nezastavila déle než půl vteřiny. Nedokázala odtrhnout oči od mého obličeje o nic víc, než jsem je dokázala od jejího odtrhnout já.
Vyzařovalo z ní napětí, ve vzduchu skoro viditelné. Cítila jsem touhu, tu vše pohlcující vášeň, která ji stravovala. Věděla jsem, co si myslí, skoro jako kdybych taky dokázala slyšet její myšlenky.
Byla tak blízko svého vytouženého cíle. To, k čemu se více než rok upínala a o co usilovala, bylo na dosah, tak blízko.
Moje smrt.
Její plán byl stejně jednoduchý, jako praktický. Ten velký blonďatý chlapec zaútočí na Edwarda. Jakmile bude Edward dostatečně zaneprázdněn, Victoria se mnou skoncuje.
Bude to rychlé - tady neměla čas na žádné hrátky -, ale bude to důkladné. Udělá něco, z čeho se není možné vzpamatovat. Něco, co nedokáže napravit ani upíří jed.
Bude mi muset zastavit srdce. Možná mi vrazí ruku do prsou a prostě ho rozdrtí. Nebo něco podobného.
Srdce mi zuřivě bilo, hlasitě tlouklo, jako kdyby jí chtělo ukázat, kde se nachází její terč.
Na ohromnou vzdálenost, daleko za černým lesem, se k nám klidným vzduchem doneslo vlčí zavytí. Když byl Seth pryč, nebyl způsob, jak ten zvuk přeložit.
Blonďatý chlapec se po očku díval na Victorii a čekal na její příkaz.
Byl mladý v mnoha ohledech. Podle jeho jasně karmínových duhovek jsem odhadovala, že nebude upírem moc dlouho. Bude silný, ale nešikovný. Edward bude vědět, jak ho porazit. Edward přežije.
Victoria ukázala bradou k Edwardovi, a tak chlapce beze slova pobídla vpřed.
"Riley," oslovil ho Edward tichým, prosebným hlasem.
Blonďatý chlapec ztuhl a vykulil rudé oči.
"Ona ti lže, Riley," pokračoval Edward. "Poslouchej mě. Ona ti lže, stejně jako lhala těm ostatním, kteří teď umírají tam na mýtině. Víš, že jim lhala, že tebe nutila, abys jim lhal, že jste jim nikdy neměli v úmyslu přijít na pomoc. Je tak těžké uvěřit, že lhala i tobě?"
Rileymu po tváři přeběhl zmatený výraz.
Edward se posunul kousíček stranou a Riley se mu automaticky přizpůsobil.
"Ona tě nemiluje, Riley." Edwardův tichý hlas byl vábivý, skoro hypnotizující. "Nikdy tě nemilovala. Milovala někoho, kdo se jmenoval James, a ty jsi pro ni jenom nástroj."
Když řekl Jamesovo jméno, Victoria vycenila zuby. Její oči zůstávaly upřené na mě.
Riley vrhl nervózní pohled směrem k ní.
"Riley?" řekl Edward.
Riley se na něj automaticky znovu soustředil.
"Ona ví, že tě zabiju, Riley. Ona chce, abys umřel, aby už nemusela nic předstírat. Ano - tys to pochopil, viď? Vyčetl jsi v jejích očích zdráhavost, tušil jsi falešnou notu v jejích slibech. Měl jsi pravdu. Nikdy tě nechtěla. Každý polibek, každý dotyk byla lež."
Edward se zase posunul, pohnul se pár centimetrů blíž k chlapci, pár centimetrů dál ode mě.
Victoriin pohled ustrnul na mezeře mezi námi. Zabít mě jí nebude trvat ani celou vteřinu - potřebovala jenom malilinkou příležitost.
Tentokrát se Riley přesunul pomaleji.
"Nemusíš zemřít," ujišťoval ho Edward a pohledem se stále vpaloval do chlapcových očí. "Jsou i jiné způsoby jak žít, než ten, který ti ukázala ona. Nejsou to jenom samé lži a krev, Riley. Můžeš hned teď odejít. Nemusíš zemřít pro její lži."
Edward se posunul o kousek dopředu a do strany. Teď mezi námi byl asi třiceticentimetrový odstup. Riley kroužil příliš daleko, tentokrát špatně odhadl vzdálenost. Victoria přenesla těžiště dopředu na bříška prstů u nohou.
"Poslední šance, Riley," zašeptal Edward.
Rileyho obličej byl zoufalý když se podíval na Victorii, aby mu řekla, co má udělat.
"To on je lhář, Riley," promluvila Victoria a mně se otevřela pusa údivem, když jsem uslyšela její hlas. "Vyprávěla jsem ti, jak umějí obalamutit mysl. Ty víš, že miluju jenom tebe."
Její hlas se nepodobal tomu silnému, divokému kočičímu vrčení, které by mi sedělo k jejímu obličeji a držení těla. Byl jemný a vysoko posazený - jako hlas dítěte, takové sopránové cinkání. Takový hlas se hodil k blonďatým kudrlinkám a růžové žvýkačce. Bylo divné, že vychází zpoza jejích obnažených, blýskavých zubů.
Riley zaťal čelist a narovnal ramena. Jeho oči se vyprázdnily - už v nich nebyl žádný zmatek, žádné podezření. Nebylo v nich vůbec nic. Napjal se k útoku.
Victoriino tělo jako by se třáslo, tak byla napjatá, připravená vyrazit. Prsty zatínala jako drápy a vyčkávala, až ode mě Edward ještě o centimetr poodstoupí.
To zavrčení nepatřilo nikomu z nich.
Středem mýtiny proletěla mamutí hnědožlutá postava a srazila Rileyho na zem.
"Ne!" vykřikla Victoria a dětský hlásek se jí nevěřícně třásl.
Metr a půl přede mnou velký vlk trhal a cupoval blonďatého upíra pod sebou. Do kamení u mých nohou narazilo něco bílého a tvrdého. Ucukla jsem před tím.
Victoria nevěnovala jediný pohled chlapci, kterému právě přísahala svou lásku. Její oči se stále upíraly na mě a čišelo z nich zklamání tak zuřivé, že vypadala jako smyslů zbavená.
"Ne," zopakovala se zuby zaťatými, když se k ní Edward vrhl a zablokoval jí tak cestu ke mně.
Riley už byl zase na nohou, znetvořený a celý vyjevený, ale podařilo se mu uštědřit Sethovi nepříjemné kopnutí do ramene. Slyšela jsem, jak praskla kost. Seth se stáhl a začal kolem něj kroužit. Kulhal. Riley rozpřáhl paže, ale zdálo se, že mu chybí kus ruky…
Jenom pár metrů od téhle pranice tancovali Edward a Victoria.
Nekroužili, protože Edward nedovolil, aby se ke mně přiblížila. Ustupovala zpátky, přesunovala se ze strany na stranu, snažila se najít díru v jeho obraně. On její kroky pružně napodoboval a v dokonalém soustředění ji špehoval. Pokaždé se pohnul jenom o zlomek vteřiny dřív, než se pohnula ona, protože jí každý úmysl vyčetl v myšlenkách.
Seth udělal na Rileyho výpad ze strany a něco se s ošklivým škrábavým zaskřípěním utrhlo. Další těžký bílý kus odletěl do lesa a s žuchnutím dopadl na zem. Riley zařval vzteky a Seth uskočil zpět - překvapivě pružně na to, jak byl velký -, než ho Riley stihl udeřit zmrzačenou rukou.
Victoria se teď proplétala mezi kmeny stromů na protějším konci malé mýtiny. Nevěděla, co má dělat, nohy ji táhly do bezpečí, ale oči toužily po mně, jako bych byla magnet, který si je přitahuje. Viděla jsem její spalující touhu mě zabít, která se svářila s instinktem k přežití.
Edward to taky viděl.
"Nechoď, Victorie," zašeptal stejně hypnotizujícím tónem jako předtím. "Podobnou šanci už nikdy nedostaneš."
Ukázala zuby a zasyčela na něj, ale zdálo se, že se ode mě nedokáže odtrhnout.
"Utéct můžeš klidně později," zavrněl Edward. "Budeš mít spoustu času. Tak to přeci děláš, že ano? To proto si tě James držel. Je to užitečné, když někdo rád hraje hry s osudovým koncem. Partnerka s úžasným smyslem pro vhodnou chvíli k úniku. Neměl tě opouštět - tvoje schopnosti mu chyběly, když jsme ho chytili ve Phoenixu."
Ze rtů se jí vydralo zavrčení.
"Ale tys pro něj nikdy víc neznamenala. Hloupé, vyplýtvat takové energie na pomstu někoho, kdo měl pro tebe méně citu než lovec pro svou kořist. Nikdy jsi pro něj nebyla víc než výhodný spojenec. Já to přece musím vědět."
Edward se pousmál a poklepal si na spánek.
Victoria s přidušeným výkřikem vyrazila z lesa a předstírala útok ze strany. Edward zareagoval a taneček začal nanovo.
Zrovna v tu chvíli Riley poprvé napadl Setha z boku, a ze Sethova hrdla se vydralo přidušené zavytí. Seth couvl, ramena mu škubala, jako kdyby se snažil setřást bolest.
Prosím, chtěla jsem prosit Rileyho, ale nedokázala jsem najít svaly, které by přinutily pusu, aby se mi otevřela, které by vymáčkly vzduch z plic. Prosím, je to ještě dítě!
Proč Seth už dávno neutekl? Proč neuteče teď?
Riley stále zkracoval vzdálenost mezi nimi a vytlačoval Setha ke stěně útesu vedle mě. Victoria se najednou začala zajímat o osud svého partnera. Koutkem oka jsem ji viděla, jak odhaduje vzdálenost mezi Rileym a mnou. V tu chvíli Seth udělal na Rileyho výpad a přinutil ho tak zase couvnout, a Victoria zasyčela.
Seth už nekulhal. Při svém kroužení se dostal na pár centimetrů od Edwarda; ocasem se otřel Edwardovi o záda a Victoriiny oči se vypoulily.
"Ne, na mě nezaútočí," řekl Edward a odpověděl tak na otázku v její hlavě. Využil její nepozornosti, aby se přisunul blíž. "Poskytla jsi nám společného nepřítele. Udělala jsi z nás spojence."
Zaťala zuby a snažila se soustředit jenom na Edwarda.
"Podívej se na něj z větší blízkosti, Victorie," zašeptal a tahal za nitky jejího soustředění. "Je vážně tak podobný tomu monstru, které James stopoval po Sibiři?"
Victoria vykulila oči a pak začala divoce přeskakovat pohledem z Edwarda na Setha a na mě, pořád dokola. "To není ten samý?" zavrčela svým holčičím sopránkem. "To není možné!"
"Všechno je možné," zamumlal Edward a hlas měl sametově hebký, když se pohnul dalších pár centimetrů blíž k ní. "Kromě toho, co chceš. Nikdy se jí nedotkneš."
Zavrtěla hlavou, rychle a trhaně, snažila se nevěnovat mu pozornost a proklouznout kolem něj, ale on jí okamžitě zatarasil cestu, jakmile se rozhodla, jaký udělá další krok. Pokaždé se frustrovaně zaškaredila, pak se zase nakrčila, takže připomínala lvici, a snažila se postoupit dopředu.
Victoria nebyla žádná nezkušená novorozená upírka, zmítaná instinkty. Byla smrtelně nebezpečná. I já jsem chápala rozdíl mezi ní a Rileym, a věděla jsem, že by Seth tak dlouho nevydržel, kdyby bojoval s ní.
Edward se taky posunul, jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala. Byl to zápas lva proti lvici.
Tanec nabral tempo.
Těmi rychlými spirálovitými kroky připomínali Alici a Jaspera tam na louce, jenomže jejich tanec neměl tak dokonalou choreografii. Od stěny útesu se odráželo ozvěnou ostré křupání a praskání, kdykoliv někdo udělal v jejich formaci chybu. Ale pohybovali se příliš rychle, abych viděla, který z nich ty chyby dělá…
Rileyho ten divoký balet upoutal, očima úzkostně sledoval partnerku. Seth udeřil a utrhl z něj další malý kousek. Riley zařval a uštědřil mu mohutnou ránu hřbetem ruky, kterou Seth dostal přímo do široké hrudi. Sethovo velké tělo se nadzvedlo, proletělo tři metry vzduchem a narazilo do skalnaté stěny nad mou hlavou takovou silou, že se snad celý kopec otřásl. Slyšela jsem zasyčení, jak mu unikl vzduch z plic, a uskočila jsem stranou, protože se odrazil od skály a dopadl na zem pár kroků přede mnou.
Z tlamy mu uniklo tiché zakňučení.
Na hlavu mi pršely ostré úlomky šedého kamene a škrábaly mou obnaženou kůži. Po pravé paži se mi skutálel zubatý špičatý kámen a já jsem ho bezděčně zachytila. Sevřela jsem ten dlouhý úlomek v prstech, protože se nastartoval můj vlastní instinkt k přežití; protože šance na únik nebyla, moje tělo - bez ohledu na to, jak neúčinné to gesto bylo - se připravilo k boji.
V žilách mi začal kolovat adrenalin. Věděla jsem, že se mi dlaha zařezává do ruky. Věděla jsem, že zlomenina v mém kloubu protestuje. Věděla jsem to, ale necítila jsem bolest.
Za Rileym jsem viděla jenom přeskakující plameny Victoriiných vlasů a bílou šmouhu. Stále častější kovové chňapání a trhání, výdechy a šokovaná syčení prozrazovaly, že se tanec pro někoho vyvíjí smrtelně.
Ale pro koho?
Riley zavrávoral směrem ke mně, rudé oči mu jiskřily hněvem. Nenávistným pohledem se díval na tu ochablou horu svalstva v pískově zbarveném kožichu mezi námi a zatínal prsty na znetvořených rukou, že připomínaly pařáty. Otevřel ústa, v kterých mu zasvítily ostré zuby, a chystal se rozervat Sethovi hrdlo.
Jako elektrický šok mnou projela druhá dávka adrenalinu a všechno bylo náhle velmi jasné.
Obě bitky byly příliš blízko. Seth byl na pokraji prohry a já neměla ponětí, jestli Edward tu svou vyhrává, nebo prohrává. Potřebovali pomoc. Odvést pozornost. Získat nějakou výhodu.
Sevřela jsem špičatý kámen v dlani tak pevně, že mi výztuha v dlaze praskla.
Mám dost síly? Mám dost odvahy? Jak hluboko dokážu tím ostrým kamenem zarýt do masa? Získám pro Setha dost času, aby se zase postavil na nohy? Zahojí se dost rychle na to, aby mu moje oběť byla nějak k užitku?
Přejela jsem špičkou kamene vzhůru po paži, čímž jsem si vyhrnula rukáv tlustého svetru na holou kůži, a pak jsem přitiskla ostrou špičku do loketní jamky. Už jsem tam měla dlouhou jizvu od loňských narozenin. Té noci moje tekoucí krev stačila na to, aby upoutala pozornost každého upíra, aby je všechny na chvíli přimrazila na místě. Modlila jsem se, aby to teď zafungovalo stejně. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na bolest.
Zvuk mého nádechu přitáhl Victoriinu pozornost. Její oči, které se na maličký zlomek vteřiny zastavily, se setkaly s mými. V jejím pohledu byla zvláštní směs zuřivosti a zvědavosti.
Nebyla jsem si jistá, jak jsem mohla slyšet ten tichý zvuk, když se všechny ostatní zvuky odrážely od kamenné stěny a bušily mi v hlavě. Můj vlastní srdeční tlukot musel stačit, aby je všechny přehlušil. Ale v tom zlomku vteřiny, kdy jsem se dívala do Victoriiných očí, jsem měla dojem, že jsem zaslechla povědomý, zoufalý povzdech.
V téže krátké vteřině bylo po tanci. Stalo se to tak rychle, že to bylo odbyté dřív, než jsem si uvědomila, jak šly události za sebou. Snažila jsem se to dohonit aspoň v duchu.
Victoria vyletěla z rozmazané formace a narazila do vysokého smrku asi v polovině jeho výšky. Dopadla na zem už nakrčená k výskoku.
Současně s tím se Edward - tak rychle, že nebyl pořádně vidět - otočil vzad a popadl nic netušícího Rileyho za paži. Vypadalo to, že mu zapřel nohu do zad a páčil -
Malým tábořištěm se rozlehl pronikavý křik Rileyho bolesti.
V tu chvíli vyskočil na nohy Seth a z větší části mi zakryl výhled.
Ale na Victorii jsem viděla dobře. A ačkoliv vypadala podivně zdeformovaná - jako kdyby se nedokázala úplně napřímit -, viděla jsem, jak se jí po divoké tváři rozlévá úsměv, o kterém se mi zdávalo.
Nakrčila se a vyskočila.
Vzduchem zasvištělo něco malého a bílého a v letu to do ní narazilo. Ten náraz zněl jako výbuch a odhodil ji na další strom - který se tentokrát přelomil v půli. Victoria přistála zase na nohou, nakrčená a připravená, ale Edward už byl na místě. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem viděla, že stojí zpříma a nezraněn.
Victoria bosou nohou rázně odkopla něco stranou - tu střelu, která jí znemožnila zaútočit. Odkutálelo se to ke mně a až pak jsem si všimla, co to je.
Zvedl se mi žaludek.
Prsty se stále zatínaly; Rileyho paže se zmateně plazila po zemi a chňapala po stéblech trávy.
Seth už zase kroužil kolem Rileyho, který se teď stahoval. Ustupoval před útočícím vlkodlakem a obličej měl zkřivený bolestí. Zvedal paži, aby se bránil.
Seth na Rileyho zaútočil a upír byl zjevně vyvedený z míry. Viděla jsem Setha, jak zanořil zuby Rileymu do ramene, zakousl se a zase uskočil vzad.
S uši drásajícím kovovým zaskřípěním přišel Riley o druhou paži.
Seth pohodil hlavou a paže odletěla do lesa. Přerývaný syčivý zvuk, který se ozval ze Sethovy tlamy, zněl jako posměch.
Riley bolestně zanaříkal: "Victorie!"
Victoria se při zvuku svého jména nepohnula. Partner jí nestál ani za pohled.
Seth se vrhl vpřed se silou demoliční koule. Náraz je oba odnesl mezi stromy, odkud se vzápětí neslo kovové skřípění doprovázené Rileyho řevem. Řev zničehonic ustal, zatímco zvuk kamene drásaného na padrť pokračoval.
Ačkoliv Victoria nevěnovala Rileymu ani pohled na rozloučenou, zdálo se, že si uvědomila, že je teď sama. Začala před Edwardem couvat, v očích jí žhnulo šílené zklamání. Vrhla po mně jeden krátký, zmučený toužebný pohled a pak se dala rychle na ústup.
"Ne," broukal Edward svůdným hlasem. "Zůstaň ještě chviličku."
Otočila se a utíkala se skrýt do lesa jako šíp vystřelený z luku.
Ale Edward byl rychlejší - jako kulka z pistole.
Na kraji lesa ji popadl za nechráněná záda a jediným prostým krokem tanec ukončil.
Ústy jí přejel po krku, vypadalo to div ne jako polaskání. Příšerný jekot, který se ozýval z místa, kde se činil Seth, přehlušil každý další zvuk, takže tenhle násilný výjev neměl žádný zvukový doprovod. Mohl ji klidně líbat.
A najednou už její ohnivá kštice nepatřila ke zbytku těla. Rozevlátá oranžová hříva spadla na zem, odskočila a odkutálela se do lesa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama