Zatmění - 25. Zrcadlo

9. srpna 2010 v 11:34 | xoxo ♥
Přinutila jsem se odtrhnout vytřeštěný pohled od té strašné podívané, abych se nemusela dívat moc zblízka na ten oválný předmět zabalený do dlouhých pramenů rozevlátých ohnivých vlasů.
Edward se dal zase do práce. Rychle a systematicky trhal na kusy bezhlavé tělo.
Nemohla jsem k němu jít - nedokázala jsem přinutit nohy, aby se pohnuly; jako by vrostly do skály pod sebou. Ale pozorně jsem sledovala veškeré jeho počínání a hledala stopy po zranění. Srdce mi zvolnilo do pomalejšího rytmu, když jsem nic neobjevila. Byl stejně pružný a půvabný jako vždycky. Neměl ani potrhané oblečení.
Ani se na mě nepodíval, naházel všechny třesoucí a zmítající se údy na hromadu a tu zasypal suchým jehličím. Pak vyrazil do lesa za Sethem. Zase mi nevěnoval ani pohled.
Ještě jsem se nestihla vzpamatovat, a už byli se Sethem zpátky. Edward měl plnou náruč Rileyho ostatků. Seth nesl v tlamě jeden veliký kus - trup. Přidali svůj náklad na hromadu a Edward z kapsy vytáhl stříbrný plochý předmět. Škrtl benzínovým zapalovačem a přidržel plamen u suchého troudu. Okamžitě vzplál; dlouhé jazyky oranžového ohně rychle olizovaly hranici.
"Posbírej všechny kousky," nakázal Edward tiše Sethovi na půl úst.
Upír a vlkodlak společně prozkoumali tábořiště a tu a tam ještě našli malé kousky bílého kamene, které házeli do ohně. Seth všechno sbíral zuby. Mozek mi pracoval na nízké obrátky, takže jsem nechápala, proč se nepromění zpátky do podoby s rukama.
Edward dohlížel na práci.
Konečně byli hotovi. Běsnící oheň vysílal k nebi sloup dusivého nachového dýmu. Neproniknutelně hustý kouř stoupal vzhůru v pomalých spirálách; páchnul jako zapálené kadidlo a ten pach byl nepříjemný. Byl těžký, příliš silný.
Seth zase vydal hluboký hrdelní zvuk, kterým dával najevo svou spokojenost.
I Edwardovi přelétl úsměv po napjatém obličeji.
Podal Sethovi napřaženou pěst. Seth v úsměvu odhalil dlouhou řadu špičatých zubů a čenichem drcl Edwardovi do ruky.
"Pěkná týmová práce," zamručel Edward.
Seth ze sebe vydal kašlavý smích.
Pak se Edward zhluboka nadechl a pomalu se otočil, aby se podíval na mě.
Nechápala jsem jeho výraz. Díval se tak ostražitě, jako kdybych byla další nepřítel - víc než to, jeho oči byly plné strachu. A přece když bojoval s Victorií a Rileym, nezdálo se, že by se bál… Moje mysl byla zaražená, ochromená a ochablá jako moje tělo. Užasle jsem se na něj dívala.
"Bello, lásko," oslovil mě tichounce a pomalinku ke mně přistupoval s rukama zdviženýma, dlaněmi obrácenými vzhůru. V tom stavu otupělosti mi připomínal policistu, který se obezřetně přibližuje k útočníkovi a ukazuje, že není ozbrojen…
"Bello, mohla bys prosím tě upustit ten kámen? Opatrně. Neubliž si."
Úplně jsem na svou primitivní zbraň zapomněla, ačkoliv teď jsem si uvědomila, že ji držím tak pevně, až můj kloub silně protestuje. Že já jsem si ho zase zlomila? Tentokrát mi ho Carlisle určitě dá do sádry.
Edward zůstal stát pár kroků ode mě, ruce stále ve vzduchu, oči vylekané.
Trvalo mi pár dlouhých vteřin, než jsem si vzpomněla, jak se hýbe prsty. Pak kámen s třesknutím dopadl na zem, ačkoliv moje ruka zůstala ve stejné pozici.
Edward se lehce uvolnil, když jsem měla prázdné ruce, ale nepřibližoval se.
"Nemusíš se bát, Bello," zamumlal Edward. "Nic se ti nestane. Já ti neublížím."
Nerozuměla jsem jeho ujišťování a ještě víc mě mátlo. Zírala jsem na něj jako imbecil a snažila se ho pochopit.
"Bude to dobré, Bello. Já vím, že jsi teď vystrašená, ale už je po všem. Nikdo ti neublíží. Já se tě nedotknu. Já ti neublížím," řekl znovu.
Zuřivě jsem zamrkala očima a konečně jsem dokázala promluvit. "Proč to pořád opakuješ?"
Udělala jsem k němu nejistý krok, ale on přede mnou uhnul.
"Co se děje?" zašeptala jsem. "Jak to myslíš?"
"Copak ty…" Podle výrazu v jeho očích bylo zřejmé, že je najednou stejně zmatený jako já. "Copak ty se mě nebojíš?"
"Jestli se tě bojím? Proč?"
Zavrávorala jsem další krok vpřed a pak jsem o něco klopýtla - pravděpodobně o vlastní nohy. Edward mě zachytil, já jsem mu zabořila obličej do prsou a rozvzlykala jsem se.
"Bello, Bello, tolik mě to mrzí. Je po všem, je po všem."
"Nic mi není," vydechla jsem. "Jsem v pořádku. Jsem jen… vystrašená. Chviličku… počkej."
Pevně mě objímal. "Tolik mě to mrzí," šeptal znovu a znovu.
Tiskla jsem se k němu, dokud jsem zase nezačala dýchat, a pak jsem ho líbala - na prsa, ramena, krk - všude, kam jen jsem dosáhla. Můj mozek pomalu zase začínal fungovat.
"Nestalo se ti nic?" tázala jsem se mezi polibky. "Vůbec tě nezranila?"
"Jsem naprosto v pořádku," ujišťoval mě a zabořil mi obličej do vlasů.
"A Seth?"
Edward se uchichtl. "Ten je víc než v pořádku. Vlastně je na sebe pořádně pyšný."
"A ostatní? Alice, Esme? Vlci?"
"Nikomu se nic nestalo. Tam už je taky po všem. Šlo to přesně tak hladce, jak jsem sliboval. To nejhorší jsme měli tady."
Chvilku jsem na sebe tu informaci nechala působit, abych ji vstřebala a uvěřila jí.
Moje rodina a moji přátelé jsou v bezpečí. Victoria už si pro mě nikdy nepřijde. Je po všem.
Všichni se budeme mít dobře.
Ale nedokázala jsem plně vstřebat tu dobrou zprávu, když jsem byla stále tak zmatená.
"Pověz mi proč," naléhala jsem. "Proč sis myslel, že se tě budu bát?"
"Je mi to líto," honem se zase omlouval - ale zač? Neměla jsem ponětí. "Tak líto. Nechtěl jsem, abys to viděla. Viděla takhle. Vím, že jsem tě musel děsit."
Zamyslela jsem se nad tím, jak se ke mně váhavě přibližoval s rukama zdviženýma. Jako kdyby se bál, že uteču, když ke mně přistoupí moc rychle…
"Vážně?" zeptala jsem se konečně. "A co sis myslel? Že se tě začnu bát?" ušklíbla jsem se. To bylo dobré, přitom se mi nemohl třást nebo zlomit hlas. Znělo to, jako kdybych byla nad věcí. Edward mi položil ruku pod bradu a zvedl mi obličej, aby mi viděl do očí.
"Bello, já jsem právě" - zaváhal a pak se přinutil ta slova vyřknout nahlas - "právě jsem utrhl hlavu a rozsápal tělo živé bytosti, ani ne dvacet metrů od tebe. To ti nevadí?"
Zamračil se na mě.
Pokrčila jsem rameny. Krčení ramen bylo taky dobré. Působilo tak blazeovaně. "Ani ne. Já jsem se jenom bála, aby se tobě nebo Sethovi něco nestalo. Chtěla jsem pomoct, ale těch možností moc nemám…"
Zesinal tak, že jsem najednou nebyla schopna slova.
"Ano," přitakal přiškrceným hlasem. "Tvoje vystoupení s kamenem. Víš, že jsem z toho měl málem infarkt? To se jen tak někomu nepovede, způsobit srdeční kolaps upírovi."
Jeho zuřivý, rozzlobený pohled mi ztěžoval odpověď.
"Chtěla jsem pomoct… Seth byl raněný…"
"Seth jenom předstíral, že je raněný, Bello. Byl to trik. A ty do toho…!" Zavrtěl hlavou, neschopný dokončit větu. "Seth neviděl, co děláš, tak jsem se do toho musel vložit já. To ho trochu otrávilo, protože si teď nemůže připisovat sólové vítězství."
"Seth… to předstíral?"
Edward strnule přikývl.
"No tohle."
Oba jsme se podívali na Setha, který nás okázale ignoroval a díval se do plamenů. Sebeuspokojení vyzařovalo z každého chlupu jeho kožichu.
"No, to jsem nevěděla," pokračovala jsem, náhle uražená. "Není snadné být tady sama jediná bezmocným člověkem. Jenom počkej, až budu upírka! Příště nebudu jen tak stát a koukat."
Po tváři mu přelétl tucet emocí, až se v ní usadilo pobavení. "Příště? Očekáváš brzy nějakou další válku?"
"Při mém štěstí? Kdo ví?"
Zvedl oči v sloup, ale viděla jsem, že je v povznesené náladě - úlevou z nás spadla velká tíha. Bylo po všem.
Nebo… nebylo?
"Počkej. Neříkal jsi předtím něco - ?" Zašklebila jsem se, když jsem si vzpomněla, co přesně to bylo předtím - co řeknu Jacobovi? Moje rozpolcené srdce bušilo v bolestném, mučivém rytmu. Bylo těžké, skoro nemožné uvěřit, ale nejtěžší část tohoto dne nebyla za mnou. Vzmužila jsem se a dokončila otázku: "O komplikaci? A o tom, aby Alice kvůli Samovi upřesnila rozvrh. Říkal jsi, že načasování bude těsné. Jaké načasování?"
Edward střelil očima k Sethovi. Vyměnili si významný pohled.
"No?" zeptala jsem se.
"Vážně to nic není," řekl Edward rychle, "ale musíme se vydat na cestu…"
Chtěl si mě posadit na záda, ale já jsem ztuhla a odtáhla se.
"Co znamená nic?"
Edward mi vzal obličej do dlaní. "Moc času nám nezbývá, tak nezačni panikařit, ano? Říkal jsem ti, že není důvod se bát. Věř mi, prosím tě!"
Přikývla jsem a snažila se nedat na sobě znát náhlou hrůzu - kolik toho ještě unesu, než se zhroutím? "Není důvod se bát. Chápu."
Našpulil rty a rozmýšlel se, co říct. A pak se najednou podíval na Setha, jako kdyby na něj vlk zavolal.
"Co udělala?" zeptal se Edward.
Seth zakňučel; byl to úzkostný stísněný zvuk. Vlasy v zátylku se mi zježily.
Na jednu nekonečnou vteřinu se rozhostilo mrtvé ticho.
A pak Edward vydechl: "Ne!" a ruka mu vyletěla, jako kdyby chtěl popadnout něco, co jsem neviděla. "Nedělej - !"
Sethovým tělem projela křeč a z plic se mu vydralo zavytí, nasycené bolestí.
Přesně v tu samou chvíli padl Edward na kolena, oběma rukama se popadl za hlavu a obličej měl zbrázděný bolestí.
Vykřikla jsem v udivené hrůze a padla na kolena vedle něj. Hloupě jsem se snažila stáhnout mu ruce z obličeje; dlaně, lepkavé potem, mi klouzaly po jeho mramorové kůži.
"Edwarde! Edwarde!"
Jeho oči zaostřily na mě; se zjevným úsilím odtrhl zaťaté zuby od sebe.
"To nic není. Bude to dobré. Je to -" odmlčel se a zase se bolestně zatvářil.
"Co se děje?" vykřikla jsem, zatímco Seth vyl úzkostí.
"Nic nám není. Budeme v pořádku," zalapal Edward po vzduchu. "Same - pomoz mu…"
A když řekl Samovo jméno, v ten moment jsem si uvědomila, že nemluví ani o sobě, ani o Sethovi. Neútočila na ně žádná neviditelná síla. Tentokrát krize nebyla tady.
Používal plurál smečky.
Všechen svůj adrenalin jsem už spálila. Mému tělu žádný nezbyl. Klesla jsem na zem a Edward mě zachytil, než jsem se mohla udeřit o kamení. Se mnou v náručí vyskočil na nohy.
"Sethe!" zakřičel.
Seth byl nahrbený, stále napjatý v bolesti, jako kdyby se už už chtěl vrhnout do lesa.
"Ne!" poručil Edward. "Ty jdi rovnou domů. Hned. Co nejrychleji dokážeš!"
Seth zakňučel a zavrtěl velkou hlavou ze strany na stranu.
"Sethe. Věř mi."
Obrovský vlk se dlouze zadíval do Edwardových zmučených očí a pak se napřímil a vyrazil do lesa. Zmizel mezi stromy jako duch.
Edward mě pevně sevřel v náručí a už jsme také spěchali setmělým lesem. Utíkali jsme jinou cestou než vlk.
"Edwarde." Musela jsem se snažit, abych ta slova dostala ze staženého krku. "Co se stalo, Edwarde? Co se stalo Samovi? Kam jdeme? Co se děje?"
"Musíme se vrátit zpátky na mýtinu," odpověděl mi tichým hlasem. "Věděli jsme, že je slušná pravděpodobnost, že k tomu dojde. Dnes brzy ráno to Alice uviděla a po Samovi to vzkázala Sethovi. Volturiovi se rozhodli, že tentokrát už zasáhnou."
Volturiovi.
To už na mě bylo příliš. Moje mysl odmítala přiřazovat slovům jejich význam, předstírala, že je nechápe.
Stromy se kolem nás trhaně míhaly. Běžel dolů z kopce tak rychle, že jsem měla pocit, jako když se řítíme střemhlav, bezvládně padáme.
"Nepanikař. Nejdou si pro nás. Je to jenom normální strážný kontingent, který takovéhle nepořádky obvykle uklízí. Nic závažného, jenom dělají svou práci. Samozřejmě, zdá se, že svůj příchod načasovali velmi pečlivě. Což mě vede k přesvědčení, že by v Itálii nikdo netruchlil, kdyby ti novorození počet členů rodiny Cullenovy opravdu zredukovali." Drtil ta slova mezi zuby, tvrdě a nepřátelsky. "Budu vědět jistě, co si myslí, až dojdou na mýtinu."
"To proto se vracíme?" zašeptala jsem. Dokážu to ustát? Obrazy klouzajících černých rób se mi draly do vzpouzející se mysli a já jsem před nimi uhýbala. Byla jsem blízko ke kritickému bodu.
"To je jen jeden důvod. Hlavně pro nás bude v tuto chvíli bezpečnější stát proti nim sjednocení. Nemají důvod nás obtěžovat, ale… Je s nimi Jane. Kdyby si myslela, že jsme někde sami, stranou od ostatních, mohlo by ji to pokoušet. Jako Victoria, i Jane by asi uhodla, že s tebou chodím. Demetri, samozřejmě, chodí s ní. Ten by mě dokázal najít, kdyby ho o to Jane požádala."
Nechtěla jsem na to jméno ani pomyslet. Nechtěla jsem před sebou v duchu vidět ten úchvatně dokonalý dětský obličej. Z hrdla se mi vydral podivný zvuk.
"Pšt, Bello, pšt. Všechno dobře dopadne. Alice to vidí."
Alice už vidí? Ale… kde jsou potom vlci? Kde je smečka?
"Smečka?"
"Museli rychle odejít. Volturiovi příměří s vlkodlaky neuzavírají."
Slyšela jsem, jak se mi zrychluje dech, ale nedokázala jsem ho ovládnout. Začala jsem se zadýchávat.
"Přísahám, že se jim nic nestane," ujišťoval mě Edward. "Volturiovi nepoznají jejich pach - nedojde jim, že jsou tu vlci; s tímhle druhem nemají velké zkušenosti. Smečka bude v pořádku."
Nedokázala jsem jeho vysvětlení strávit. Soustředění jsem měla rozervané na cáry obavami. Budeme v pořádku, řekl předtím… a Seth, vyjící bolestí… Edward se mé první otázce vyhnul, odvedl pozornost k Volturiovým…
Byla jsem na pokraji zhroucení - visela jsem nad propastí a držela se jen konečky prstů.
Stromy kolem nás ubíhaly tak rychle, že jsem nedokázala rozeznat jejich obrysy. Jako když se žene divoká voda.
"Co se stalo?" zašeptala jsem znovu. "Předtím. Když Seth vyl? Když jste byli ranění?"
Edward zaváhal.
"Edwarde! Řekni mi to!"
"Už bylo po všem," zašeptal. Sotva jsem ho slyšela, jak mi z té rychlosti hvízdalo v uších. "Vlci nepočítali svou polovičku… mysleli, že je mají všechny. Alice samozřejmě neviděla…"
"Co se stalo?!"
"Jeden z novorozených se schovával… Leah ho našla - chovala se hloupě, namyšleně, chtěla se předvést. Zaútočila na něj sama…"
"Leah," opakovala jsem, a byla jsem příliš slabá, abych cítila hanbu za to, že mě zaplavila úleva. "Uzdraví se?"
"Leah raněná nebyla," zamumlal Edward.
Dlouze jsem se na něj podívala.
Same - pomoz mu - to Edward vydechl. Mu, ne jí.
"Už jsme skoro tam," řekl Edward a zadíval se do jednoho bodu v dálce.
Automaticky jsem stočila pohled tím směrem. Nízko nad stromy visel temně fialový mrak. Mrak? Vždyť bylo tak nezvykle slunečno… Ne, to nebyl mrak - rozeznala jsem tlustý sloup dýmu, stejný jako ten na našem tábořišti.
"Edwarde," řekla jsem a můj hlas skoro nebylo slyšet. "Edwarde, někdo byl raněn."
Slyšela jsem Sethovu bolest, viděla jsem Edwardův zmučený výraz v obličeji.
"Ano," zašeptal.
"Kdo?" zeptala jsem se, ačkoliv odpověď už jsem samozřejmě znala.
Samozřejmě. Jak jinak.
Stromy kolem nás začaly zpomalovat, protože jsme dobíhali na místo určení.
Trvalo dlouhou chvíli, než mi odpověděl.
"Jacob," řekl.
Povedlo se mi přikývnout.
"Samozřejmě," zašeptala jsem.
A pak jsem sklouzla z hrany, na které jsem v duchu visela.
Všechno zčernalo.
* * *
Napřed jsem si uvědomila, že se mě dotýkají studené ruce. Víc než jen jedny. Něčí paže mě držely, někdo mi dlaní podpíral tvář, něčí prsty mě hladily po čele a jiné se mi zase zlehka tiskly k zápěstí.
Pak jsem si začala uvědomovat hlasy. Zpočátku to bylo jenom bzučení, a pak nabíraly na hlasitosti a jasnosti, jako kdyby někdo zesiloval rádio.
"Carlisle - už je to pět minut." Edwardův znepokojený hlas.
"Vzpamatuje se, až bude připravená, Edwarde." Carlisleův hlas, vždycky klidný a jistý. "Dnes už toho na ni bylo tolik. Její mysl se takhle brání, tak ji nech."
Ale moje mysl se nechránila. Ta myšlenka a bolest mě neopouštěly ani v bezvědomí.
Cítila jsem se naprosto odpojená od svého těla. Jako kdybych byla zahnaná do koutku někde ve své hlavě, který se vymykal mé kontrole. A nemohla jsem s tím nic dělat. Nemohla jsem myslet. Ta bolest byla příliš silná. Nebylo před ní úniku.
Jacob.
Jacob.
Ne, ne, ne, ne, ne…
"Alice, kolik času máme?" zeptal se Edward. Jeho hlas byl stále napjatý; Carlisleova uklidňující slova nepomohla.
Z větší dálky se ozval Alicin hlas. O trochu veselejší. "Ještě pět minut. A Bella otevře oči za třicet sedm vteřin. Nedivila bych se, kdyby nás už slyšela."
"Bello, drahoušku?" Tohle byl Esmein tichý, uklidňující hlas. "Slyšíš mě? Už jsi v bezpečí, miláčku."
Ano, jsem byla v bezpečí. A záleželo na tom?
Pak se mi k uchu přiblížily studené rty a Edward vyřkl slova, která mi umožnila utéct z těch mučidel, na kterých jsem byla připoutaná ve vlastní hlavě.
"Bude žít, Bello. Jacob Black se uzdravuje, zatímco to říkám. Bude v pořádku."
Jak bolest a hrůza povolovaly, našla jsem cestu zpátky do svého těla. Zamrkala jsem.
"Ach, Bello," vzdychl Edward úlevou a políbil mě na rty.
"Edwarde," zašeptala jsem.
"Ano, jsem tady."
Otevřela jsem oči a dívala se do těch jeho teple zlatých.
"Je Jacob v pořádku?" zeptala jsem se.
"Ano," uklidňoval mě.
Pozorně jsem se na něj zadívala, abych poznala, jestli se nesnaží mě jenom uchlácholit, ale nenašla jsem ani stín milosrdné lži.
"Sám jsem ho vyšetřoval," řekl pak Carlisle; otočila jsem hlavu a uviděla jeho tvář jenom pár stop od sebe. Carlisleův výraz byl vážný a uklidňující zároveň. Nemělo smysl ho zpochybňovat. "Jeho život není nijak ohrožen. Uzdravuje se neuvěřitelně rychle, ačkoliv jeho zranění byla natolik rozsáhlá, že i když to tak půjde dál, přesto pár dní potrvá, než se mu všechno úplně zahojí. Jakmile tu budeme hotovi, udělám, co budu moct, abych mu pomohl. Sam se snaží pomoct mu s přeměnou zpátky do lidské podoby. To jeho léčbu usnadní." Carlisle se pousmál. "Na veterinu jsem nikdy nechodil."
"Co se mu stalo?" zašeptala jsem. "Jak vážná jsou jeho zranění?"
Carlisleův obličej zase zvážněl. "Jiný vlk měl potíže -"
"Leah," vydechla jsem.
"Ano. Srazil ji z cesty, ale neměl čas bránit se sám. Tomu novorozenému se povedlo sevřít ho v náruči. Většinu kostí na pravé polovině těla má rozdrcenou."
Bolestně jsem se zatvářila.
"Sam a Paul ale včas zasáhli. Když ho brali zpátky do La Push, už se mu to začínalo hojit."
"Uzdraví se?" zeptala jsem se.
"Ano, Bello. Nebude mít žádné trvalé následky."
Zhluboka jsem se nadechla.
"Tři minuty," řekla Alice tiše.
Pokusila jsem se zvednout. Edward si uvědomil, oč se snažím, a pomohl mi na nohy.
Zírala jsem na scénu před sebou.
Cullenovi stáli ve volném půlkruhu kolem ohně. Nebylo vidět skoro žádné plameny, jenom hustý černofialový kouř, který se vznášel jako zhoubná nemoc nad světlou trávou. Ve stínu té neproniknutelné clony stál Jasper. Byl zády ke mně, ramena měl napjatá, paže lehce rozpažené. Před sebou něco měl. Skláněl se nad tím celý nakrčený, se zřejmou obezřetností…
Byla jsem příliš otupělá, abych cítila víc než trochu zděšení, když mi došlo, co to je.
Na mýtině bylo osm upírů.
Ta dívka u ohně byla schoulená do klubíčka, paže ovinuté kolem nohou. Byla velmi mladá. Mladší než já - vypadala možná na patnáct, měla tmavé vlasy a byla hubená. Její oči byly upřené na mě a duhovky měla neskutečně zářivě rudé. Mnohem jasnější než Riley, skoro planoucí. Zuřivě jimi koulela, celá zdivočelá.
Edward viděl můj udivený výraz.
"Vzdala se," vysvětlil mi tiše. "To jsem ještě nikdy neviděl. Jenom Carlislea by mohlo napadnout něco takového nabídnout. Jasper to neschvaluje."
Nedokázala jsem odtrhnout pohled od scény vedle ohně. Jasper si nepřítomně třel levé předloktí.
"Je Jasper v pořádku?" zašeptala jsem.
"Je mu dobře. Jed štípe."
"Kousli ho?" zeptala jsem se zděšeně.
"Snažil se být všude zároveň. Vlastně se snažil postarat se o to, aby Alice neměla nic na práci." Edward zavrtěl hlavou. "Alice nepotřebuje ničí pomoc."
Alice udělala obličej na adresu své pravé lásky. "Dělá si moc starostí, blázínek."
Ta mladá žena najednou zvrátila hlavu dozadu jako zvíře a pronikavě zanaříkala.
Jasper na ni zavrčel, takže se schoulila zpátky, ale její prsty se zaryly do země jako pařáty a hlava se jí úzkostně zmítala dopředu dozadu. Jasper udělal krok k ní a víc se nahrbil. Edward se posunul s přehnanou nenuceností a natočil naše těla tak, aby stál mezi dívkou a mnou. Vykukovala jsem mu za paží, abych viděla na poraženou dívku a Jaspera.
Carlisle byl vmžiku po Jasperově boku. Položil chlácholivě ruku na paži nejmladšího syna.
"Rozmyslela sis to, maličká?" zeptal se Carlisle, klidný jako vždy. "Nechceme tě zničit, ale uděláme to, jestli se nedokážeš ovládnout."
"Jak to můžete vydržet?" zasténala dívka vysokým, jasným hlasem. Já ji chci." Její jasné karmínové duhovky se upřely na Edwarda, skrz něj, přes něj na mě, a nehty se jí zase zaryly do tvrdé hlíny.
"Musíš to vydržet," nabádal jí Carlisle vážně. "Musíš cvičit sebeovládání. Dá se to naučit, a teď je to jediná věc, která tě zachrání."
Dívka se rukama od hlíny chytila za hlavu a tiše naříkala.
"Neměli bychom jít někam od ní?" zašeptala jsem a zatahala Edwarda za paži. Jak dívka uslyšela můj hlas, vycenila zuby. Její výraz byl zmučený
"Musíme zůstat tady," zamumlal Edward. "Právě teď přicházejí na severní konec mýtiny."
Srdce se mi rychle rozbušilo, když jsem se rozhlížela po mýtině, ale přes hustou kouřovou clonu jsem nic neviděla.
Po vteřině marného pátrání se můj pohled stočil zpátky k mladé upírce. Stále se dívala na mě, oči napůl šílené.
Dlouho jsem ten pohled opětovala. Alabastrově bledý obličej jí lemovaly tmavé vlasy sahající k bradě. Nedalo se poznat, jestli jsou její rysy krásné, když byly takhle pokřivené hněvem a žízní. Dominantní byly ty nezkrocené rudé oči - nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Rozzlobeně si mě měřila a každých pár vteřin jí tělem projel silný záškub.
Dívala jsem se na ni jako hypnotizovaná a přemítala, jestli se dívám do zrcadla své budoucnosti.
Pak Carlisle a Jasper začali ustupovat k nám ostatním. Emmett, Rosalie a Esme se honem shlukli k místu, kde jsme stáli my s Edwardem a Alicí. Sjednocení, jak řekl Edward, se mnou uprostřed na nejbezpečnějším místě.
Odtrhla jsem svou pozornost od divoké dívky, abych pátrala po přicházejících příšerách.
Stále nebylo nic vidět. Pohlédla jsem na Edwarda a on měl oči upřené přímo před sebe. Snažila jsem se sledovat jeho pohled, ale byl tam jenom kouř - hustý, olejnatý dým, který se kroutil nízko u země, líně se zvedal a převaloval na trávě.
Vzedmul se, uprostřed temnější.
"Hmm," zamumlal z mlhy mrtvý hlas. Tu apatii jsem okamžitě poznala.
"Vítej, Jane." Edwardův tón byl chladně zdvořilý.
Z mlhy se vylouply temné postavy. Poznala jsem, že ta vpředu bude Jane - nejtmavší plášť, skoro černý, a postava menší o dobrého půl metru. Ve stínu kápě jsem stěží dokázala rozeznat její andělské rysy.
Ty čtyři postavy oděné do šedých rubášů, které se tyčily za ní, mi byly také jaksi povědomé. Byla jsem si jistá, že jsem poznala toho největšího, a jak jsem se na něj dívala ve snaze potvrdit si svoje tušení, Felix vzhlédl. Nechal si kapuci lehce sklouznout, takže jsem viděla, jak na mě mrkl a usmál se. Edward vedle mě stál bez pohnutí, napjatě obezřetný.
Jane pomalu přejela pohledem přes jasné obličeje Cullenových a pak se zastavila u novorozené dívky vedle ohně; novorozená měla zase hlavu v dlaních.
"Nechápu." Janin hlas byl bezbarvý, ale ne tak nezaujatý jako předtím.
"Vzdala se," vysvětloval Edward a odpovídal tak na zmatek v její mysli.
Jane po něm střelila temnýma očima. "Vzdala se?"
Felix a ostatní stíny si vyměnili rychlý pohled.
Edward pokrčil rameny. "Carlisle jí dal tu šanci."
"Pro ty, kdo porušují pravidla, žádné šance neexistují," řekla Jane nevzrušeně.
Pak promluvil Carlisle mírným hlasem. "Je to ve vašich rukou. Pokud byla ochotná přestat na nás útočit, nepokládal jsem za nutné ji zničit. Nikdy ji nikdo nepoučil."
"To nic nemění," stála si na svém Jane.
"Jak si přeješ."
Jane se na Carlislea konsternované podívala. Zavrtěla malinko hlavou a pak znovu nasadila znuděný výraz.
"Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle. Posílá ti pozdravy."
Carlisle přikývl. "Ocenil bych, kdybys ho ode mě taky pozdravovala."
"Samozřejmě." Jane se usmála. Její obličej byl tolik líbezný, když se v něm ukázaly nějaké emoce. Podívala se zpátky ke kouři. "Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci… z větší části." Její oči střelily k rukojmí. "Jenom z profesionální zvědavosti, kolik jich bylo? Nechali za sebou v Seattlu docela slušnou spoušť."
"Osmnáct, včetně téhle," odpověděl Carlisle.
Jane vykulila oči, pak se podívala zase na oheň a zdálo se, že přehodnocuje jeho velikost. Felix a ostatní stíny si vyměnili delší pohled.
"Osmnáct?" zopakovala a její hlas zazněl poprvé nejistě.
"Všichni čerstvě novorození," řekl Carlisle lhostejně. "Nebyli vytrénovaní."
"Všichni?" Její hlas nabral na ostrosti. "Kdo byl potom jejich tvůrce?"
"Jmenovala se Victoria," odpověděl Edward bez stopy emocí v hlasu.
"Jmenovala?" zeptala se Jane.
Edward naklonil hlavu k lesu na východě. Jane zvedla oči a zaostřila je na něco daleko před sebou. Ten druhý sloup dýmu? Nepodívala jsem se stranou, abych se přesvědčila.
Jane dlouhou chvíli zírala na východ a pak se zase zkoumavě zadívala do ohně.
"Tahle Victoria - ta byla ještě k těm osmnácti tady?"
"Ano. Měla s sebou jenom jednoho dalšího. Nebyl tak mladý jako tadyta, ale nebyl starší než rok."
"Dvacet," vydechla Jane. "Kdo vyřídil jejich tvůrce?"
"Já," řekl jí Edward.
Jane přimhouřila oči a otočila se k dívce u ohně.
"Ty tam," oslovila ji a její mrtvý hlas byl hrubší než předtím. "Tvoje jméno."
Novorozená na Jane vrhla nepřátelský pohled a pevně semkla rty.
Jane se na ni andělsky usmála.
Novorozená dívka na to zareagovala křikem, který rval ušní bubínky; tělo se jí rychle zkroutilo do zkřivené, nepřirozené pozice. Dívala jsem se jinam a potlačovala nutkání zakrýt si uši. Skřípala jsem zubama a doufala, že ovládnu žaludek. Křik zesiloval. Snažila jsem se soustředit na Edwardův obličej, hladký a bez emocí, ale vybavila se mi vzpomínka, kdy se pod mučivým pohledem Jane ocitl on, a cítila jsem se ještě hůř. Tak jsem se raději dívala na Alici a Esme, stojící vedle něho. Jejich obličeje byly stejně prázdné jako ten jeho.
Konečně bylo ticho.
"Tvoje jméno," zopakovala Jane neochvějným hlasem.
"Bree," vydechla dívka.
Jane se usmála a dívka zase vykřikla. Zadržela jsem dech, dokud zvuk její bolesti nepřestal.
"Řekne ti všechno, co chceš vědět," ucedil Edward skrz zuby. "Tohle dělat nemusíš."
Jane vzhlédla, její obvykle mrtvé oči byly náhle pobavené. "Ale to já přece vím," řekla Edwardovi a usmála se na něj, než se otočila zpátky k mladé upírce Bree.
"Bree," oslovila ji zase chladným hlasem. "Je to pravda, co mi řekli? Bylo vás dvacet?"
Dívka tam ležela lapajíc po vzduchu, jednu stranu obličeje přitisknutou k zemi. Rychle promluvila. "Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím!" Krčila se, vyděšená z toho, že by jí její nevědomost mohla vynést další kolo mučení. "Sara a ještě jedna, jejíž jméno neznám, se dostaly do rvačky cestou…"
"A ta Victoria - to ona tě stvořila?"
"Já nevím," odpověděla Bree a zase se zašklebila. "Riley její jméno nikdy neříkal. Tehdy v noci jsem neviděla… byla taková tma, a bolelo to…" Bree se otřásla. "Nechtěl, abychom na ni dokázali myslet. Říkal, že naše myšlenky nejsou bezpečné…"
Jane střelila pohledem po Edwardovi a pak zpátky k dívce.
Victoria to naplánovala dobře. Kdyby Edwarda nesledovala, nedalo by se najisto zjistit, že do toho byla zapletená…
"Pověz mi o Rileym," poručila Jane. "Proč vás sem přivedl?"
"Riley nám řekl, že tady musíme zničit ty divné žlutooké," drmolila Bree rychle a ochotně. "Povídal, že to bude snadné. Říkal, že jim patří město a že po nás půjdou. Říkal, že až budou pryč, bude všechna krev naše. Dal nám jejich pach." Bree zvedla ruku a zabodla prst do vzduchu směrem ke mně. "Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Říkal, že kdo ji dostane první, může si ji nechat."
Slyšela jsem, jak vedle mě Edward zatíná čelist.
"Zdá se, že to Riley trochu podcenil," poznamenala Jane.
Bree přikývla, zjevně se jí ulevilo, když konverzace nabrala tento nebolestivý směr. Opatrně se posadila. "Já nevím, co se stalo. Rozdělili jsme se, ale ti druzí vůbec nepřišli. A Riley nás taky opustil a nepřišel nám na pomoc, jak slíbil. A pak nastal hrozný zmatek a najednou byli všichni na kusy." Znovu se otřásla. "Bála jsem se. Chtěla jsem utéct." Podívala se na Carlislea. "Tamhleten říkal, že mi neublíží, když přestanu bojovat."
"Ach, ale on nemá právo rozdávat takové milosti, maličká," zamumlala Jane a její hlas byl teď podivně něžný. "Porušení pravidel s sebou nese následky."
Bree na ni zírala a nic nechápala.
Jane se podívala na Carlislea. "Víš jistě, že jste dostali všechny? Tu druhou půlku, která se oddělila?"
Carlisleův obličej byl velmi klidný, když přikývl. "My jsme se taky rozdělili."
Jane se pousmála. "Nemůžu popřít, že to na mě udělalo dojem." Velké stíny za ní souhlasně zamručely. "Nikdy jsem neviděla, aby se nějaká skupina ubránila takové útočící přesile bez ztrát. Víte, proč k tomu došlo? Vzhledem k způsobu, jakým tu žijete, mi to připadá jako nepřiměřené jednání. A proč byla klíčem ta dívka?" Její oči na mně na krátkou chviličku neochotně spočinuly.
Zachvěla jsem se.
"Victoria měla na Bellu spadeno," vysvětloval jí Edward apatickým hlasem.
Jane se zasmála - byl to líbezný, bublavý smích šťastného dítěte. "Zdá se, že u našich vyvolává bizarně silné reakce," poznamenala a věnovala mi jeden svůj blažený úsměv.
Edward ztuhl. Podívala jsem se na něj včas, abych viděla, jak se jeho obličej obrací pryč, zpátky k Jane.
"Mohla bys s tím prosím přestat?" zeptal se napjatým hlasem.
Jane se zase lehce zasmála. "Jen to zkouším. Zjevně jí to nic nedělá."
Otřásla jsem se, hluboce vděčná za to, že ta zvláštní anomálie v mém organismu - která mě ochránila před Jane, už když jsme se setkaly posledně - stále funguje. Edward mě objal pevněji kolem pasu.
"No, zdá se, že nám toho na práci moc nezbylo. Zvláštní," prohlásila Jane a do hlasu se zase vkrádala apatie. "Na to nejsme zvyklí, chodit někam zbytečně. Je velká škoda, že jsme nestihli tu bitvu. Podle všeho to musela být opravdu zábavná podívaná."
"Ano," odpověděl rychle Edward ostrým hlasem. "A byli jste tak blízko. Škoda, že jste nepřišli o půl hodiny dřív. Pak byste tu možná dokázali splnit účel své cesty."
Jane se střetla s Edwardovým rozzlobeným pohledem pevnýma očima. "Ano. Škoda, že to takhle dopadlo, že?"
Edward si pro sebe přikývl, jeho tušení se potvrdilo.
Jane se otočila a podívala se zase na novorozenou Bree, ve tváři úplně znuděný výraz. "Felixi?" zakňourala.
"Počkej," vložil se do toho Edward.
Jane zvedla obočí, ale Edward se obrátil na Carlislea a naléhavě promluvil. "Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla, co dělá."
"Samozřejmě," odpověděl Carlisle. "Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost."
Výraz Jane se zmítal mezi pobavením a nevěřícností.
"Neděláme výjimky," řekla. "A nedáváme druhou šanci. Škodí to naší reputaci. Což mi připomíná…" Najednou zase upřela oči na mě a v její cherubínské tváři se objevily dolíčky. "Caius bude tak zaujatý, až uslyší, že jsi stále člověk, Bello. Možná se rozhodne tě navštívit."
"Datum je stanoveno," promluvila poprvé Alice. "Možná vás za několik měsíců navštívíme."
Janin úsměv pohasl a ona lhostejně pokrčila rameny, na Alici se ani nepodívala. Otočila se čelem ke Carlisleovi. "Bylo to příjemné setkání, Carlisle - myslela jsem, že Aro přehání. No, tak zatím na shledanou…"
Carlisle přikývl s bolestným výrazem.
"Postarej se o to, Felixi," poručila Jane s neskrývanou nudou v hlase a kývla k Bree. "Chci jet domů."
"Nedívej se," zašeptal mi Edward do ucha.
Jeho radu jsem poslechla víc než ochotně. Na jeden den jsem toho viděla až dost - víc než dost na celý život. Stiskla jsem pevně víčka a zabořila obličej Edwardovi do prsou.
Ale pořád jsem slyšela.
Ozvalo se hluboké, rachotivé bručení a pak vysoký nářek, který už jsem znala. Ten zvuk se rychle odmlčel a pak už bylo slyšet jenom odporné křupání a škubání.
Edwardovy ruce mě úzkostně třely po ramenou.
"Pojďme," řekla Jane a já jsem vzhlédla včas, abych spatřila záda vysokých postav v tmavých pláštích, které mizely ve svíjejícím se dýmu. Pach požáru byl zase silný - čerstvý.
Šedivé pláště zmizely v husté mlze.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama