Zatmění - 3. Motivace

9. srpna 2010 v 11:55 | xoxo ♥
Slunce bylo pohřbené tak hluboko v mracích, že nebylo vůbec poznat, jestli už vyšlo. Po tom dlouhém letu - letěli jsme na západ a slunce jsme měli pořád před sebou, takže se zdálo, že se na obloze nehýbá - to bylo obzvlášť matoucí; čas mi připadal podivně proměnlivý. Zaskočilo mě, když les najednou ustoupil prvním domům a dal tak najevo, že jsme skoro doma.
"Celou dobu mlčíš," poznamenal Edward. "Bylo ti v letadle špatně?"
"Ne, je mi dobře."
"Jsi smutná, že jsi musela odjet?"
"Spíš se mi ulevilo, řekla bych."
Povytáhl obočí. Věděla jsem, že je zbytečné a - jakkoliv nerada jsem to přiznávala - nesmyslné žádat ho, aby se díval na silnici.
"Renée je v jistých ohledech o tolik… vnímavější než Charlie. Byla jsem jako na jehlách."
Edward se zasmál. "Tvoje matka má velmi zajímavou mysl. Skoro jako dítě, ale velmi jasnozřivou. Vidí věci jinak než ostatní lidé."
Jasnozřivou. To se k ní hodilo - když dávala pozor. Většinu času byla Renée tak udivená svým vlastním životem, že si ničeho ostatního nevšímala. Ale tento víkend mě přímo zahrnovala pozorností.
Phil měl práci - středoškolský baseballový tým, který trénoval, se dostal do playoff - a to, že byla Renée sama jen s Edwardem a se mnou, její vidění ještě zaostřilo. Jakmile jsme si odbyli všechno objímání a výkřiky radosti, Renée se začala dívat. A jak se tak dívala, její široké modré oči byly napřed zmatené a pak ustarané.
Dnes ráno jsme se šly samy projít na pláž. Chtěla mi ukázat všechny krásy nového domova, myslím, že stále doufala, že by mě to sluníčko mohlo vylákat z Forks. Také si se mnou chtěla promluvit o samotě, což nebylo těžké zařídit. Edward si předem připravil pololetní práci, aby si našel výmluvu, proč musí zůstat celý den doma.
V hlavě jsem si znovu přehrávala ten rozhovor…
Couraly jsme s Renée po chodníku a snažily se zůstat v dosahu stínů tu a tam stojících palem. Ačkoliv bylo ještě brzy, už bylo horko k zalknutí. Vzduch byl tak nasycený vlhkostí, že i obyčejné dýchání dalo mým plícím pořádně zabrat.
"Bello?" zeptala se matka a dívala se přitom přes písek do vln, které lehce narážely na břeh.
"Co je, mami?"
Povzdechla si, ale do očí se mi nepodívala. "Mám starosti…"
"Co se stalo?" zeptala jsem se, okamžitě vyplašená. "Co mám udělat?"
"Nejde o mě." Zavrtěla hlavou. "Mám starosti o tebe… a Edwarda."
Když Renée vyslovila jeho jméno, konečně se na mě s omluvným výrazem podívala.
"Aha," zamumlala jsem a očima sledovala dvojici běžců, kteří nás míjeli, zbrocení potem.
"Berete to vážněji, než jsem si myslela," pokračovala.
Zamračila jsem se a rychle si v duchu přehrávala ty poslední dva dny. S Edwardem jsme se sotva dotýkali - alespoň před ní. Napadlo mě, jestli si pro mě Renée taky nachystala přednášku o zodpovědnosti. U ní by mi to nevadilo tolik jako u Charlieho. S maminkou to nebylo trapné. Konec konců, v posledních letech jsem čas od času dělala přednášky já jí.
"Na tom… jak se k sobě chováte, je něco tak zvláštního," zamumlala a čelo nad ztrápenýma očima se jí zkrabatilo. "On se na tebe pořád dívá - tak nějak… ochranitelsky. Jako kdyby se chystal vrhnout se do cesty kulce, aby tě zachránil, nebo tak něco."
Zasmála jsem se, ačkoliv jsem stále nebyla schopná podívat se jí do očí. "A to vadí?"
"Ne." Zamračila se, jak hledala vhodná slova. "Je to jenom jiné. On je neustále zaměřený jen na tebe … a je takový velmi opatrný. Mám pocit, že váš vztah vlastně ani nedovedu pochopit. Jako kdyby existovalo nějaké tajemství, které mi uniká…"
"Myslím, že vidíš něco, co není, mami," řekla jsem rychle a snažila se o bezstarostný tón. V žaludku mě šimralo. Zapomněla jsem, jak moc maminka vidí. Její prostý pohled na svět se oprošťoval od všeho nepodstatného a zařezával se přímo do jádra věcí. Nikdy dřív mi to nevadilo. Až doteď neexistovalo žádné tajemství, které bych jí nemohla prozradit.
"To není jenom v něm." Nesouhlasně našpulila rty. "Škoda že se nevidíš, jak kolem něj tancuješ ty."
"Jak to myslíš?"
"Zřejmě si to ani neuvědomuješ, ale jakmile se Edward pohne, udělá sebemenší krok, ty se okamžitě přizpůsobíš, aby mezi vámi nevznikl nežádoucí odstup. Jste jako dva magnety… nebo jako kdyby mezi vámi existovala nějaká přitažlivost. Chováš se… jako jeho satelit, jestli to tak můžu říct. Nikdy jsem nic podobného neviděla."
Našpulila rty a dívala se dolů.
"Neříkej," snažila jsem se to zlehčit a vynutila jsem si na tváři úsměv. "Že zase čteš knížky o záhadách, viď? Nebo je to tentokrát sci-fi?"
Renée jemně zrůžověla. "Na tom nezáleží."
"Našla jsi něco dobrého?"
"No, byla tam jedna - ale to je jedno. Teď mluvíme o tobě."
"Měla by ses držet zamilovaných příběhů, mami. Víš, jak snadno se dáš vystrašit."
Koutky rtů se jí zvedly. "Jsem hloupá, viď?"
Chviličku jsem nevěděla, co odpovědět. Renée se dala tak snadno ovlivnit. Někdy to byla výhoda, protože ne všechny její nápady byly praktické. Ale bolelo mě, když jsem viděla, jak rychle přistoupila na moje zlehčování, obzvlášť teď, když měla naprostou pravdu.
Vzhlédla a já jsem se honem zatvářila vesele.
"Nejsi hloupá - jsi prostě máma."
Zasmála se a pak rozmáchle ukázala na bílý písek, který se táhl k modré vodě.
"A tohle všechno nestačí, aby ses ke své hloupé mámě odstěhovala zpátky?"
Utřela jsem si dramaticky rukou čelo a pak jsem předstírala, že si ždímu vlasy.
"Na vlhkost si zvykneš," ujišťovala mě.
"Na déšť si taky zvykneš," opáčila jsem.
Šťouchla mě žertovně loktem a pak mě vzala za ruku a šly jsme zpátky k autu.
Kromě toho, že si o mě dělala starosti, mi připadala docela šťastná. Spokojená. Stále se dívala na Phila oddanýma očima, a to mě uklidňovalo. Její život byl určitě plný a uspokojivý. Určitě se jí po mně tolik nestýskalo, ani teď…
Edwardovy ledové prsty mi přejely po tváři. S mrkáním jsem vzhlédla a vrátila se zpátky do přítomnosti. Sklonil se a políbil mě na čelo.
"Jsme doma, Šípková Růženko. Čas vstávat."
Stáli jsme před Charlieho domem. Světlo na verandě svítilo a policejní auto parkovalo na příjezdové cestě. Když jsem se zadívala na dům, viděla jsem, jak se pohnula záclona v okně obývacího pokoje, které vrhalo čáru žlutého světla na ztemnělý trávník.
Povzdechla jsem si. Samozřejmě že Charlie čekal, aby se na mě vrhl.
Edward si musel myslet to samé, měl napjatý a nesoustředěný výraz, když obešel auto a otevřel mi dveře.
"Je to hodně zlé?" zeptala jsem se.
"Charlie nebude protivný," ujišťoval mě Edward, v jeho hlasu však nebyla ani stopa humoru. "Stýskalo se mu po tobě."
Pochybovačně jsem přimhouřila oči. Když je to tak, proč je potom Edward napjatý, jako by se schylovalo k hádce?
Měla jsem jen malou tašku, ale on nedal jinak, než že mi ji donese až domů. Charlie nám otevřel a stál ve dveřích.
"Vítej doma, holčičko!" zavolal a znělo to opravdu upřímně. "Jak bylo v Jacksonvillu?"
"Vlhko. A spousta hmyzu."
"Takže tě Renée nepřemluvila, abys nastoupila na Floridskou univerzitu?"
"Snažila se. Ale já vodu radši piju, než dýchám."
Charlie neochotně střelil pohledem k Edwardovi. "Tobě se tam líbilo?"
"Ano," odpověděl Edward zvučným hlasem. "Renée byla velmi pohostinná."
"Tak… ehm, to je dobře. Jsem rád, že jste si to užili." Charlie se otočil zády k Edwardovi a nečekaně mě objal.
"Jak působivé," zašeptala jsem mu do ucha.
Hlučně se zasmál. "Vážně se mi po tobě stýskalo, Bells. Ani jíst mi nechutná, když tu nejsi."
"Dám se do vaření," řekla jsem, když mě pustil.
"Nezavolala bys napřed Jacobovi? Otravuje mě každých pět minut už od šesti od rána. Slíbil jsem mu, že ti povím, abys mu zavolala, ještě než si vybalíš."
Nemusela jsem se na Edwarda ani podívat, abych vycítila jeho odměřený odstup. Takže kvůli tomuhle byl tak napjatý.
"Jacob se mnou chce mluvit?"
"Hrozně moc, řekl bych. Nechtěl mi povědět, o čem - jenom říkal, že je to důležité."
Telefon znovu zazvonil, pronikavě a naléhavě.
"To je zase on, na to vsadím výplatu," zamručel Charlie.
"Vezmu to." Spěchala jsem do kuchyně.
Edward mě následoval, zatímco Charlie zmizel v obývacím pokoji.
Popadla jsem telefon uprostřed zazvonění a otočila se tak, abych stála čelem ke zdi. "Haló?"
"Jsi zpátky," řekl Jacob.
Jeho známý chraplavý hlas ve mně vzbudil záchvěv toužebného stýskání. V hlavě mi vířilo tisíc vzpomínek, míchaly se dohromady - kamenitá pláž posetá naplaveným dřevem, garáž z plastových přístřešků, teplé sodovky v papírovém sáčku, malý pokojík s mrňavým rozvrzaným gaučem. Smích v hluboko posazených černých očích, rozpálená velká ruka ovinutá kolem mě, zářivě bílé zuby kontrastující s tmavou pletí, obličej roztahující se do širokého úsměvu, který byl vždycky jako klíč k utajeným dveřím, kam mohou vstoupit jen dobří duchové.
Poznala jsem, že se mi stýská, že toužím po těch místech a po člověku, který mi poskytl útočiště, když mě zahalila nejtemnější noc.
Odkašlala jsem, abych uvolnila knedlík v krku. "Ano," odpověděla jsem.
"Proč jsi mi nezavolala?" zeptal se Jacob.
Jeho rozzlobený tón mě okamžitě popudil. "Protože jsem byla v domě přesně čtyři vteřiny a tvoje volání přerušilo Charlieho, když mi říkal, že jsi volal."
"Aha. Promiň."
"Jasně. A teď mi pověz, proč Charlieho obtěžuješ?"
"Potřebuju s tebou mluvit."
"Jo, na to jsem přišla sama. Pokračuj."
Nastala krátká odmlka.
"Jdeš zítra do školy?"
V duchu jsem se zamračila, nechápala jsem smysl té otázky. "Samozřejmě. Proč bych nešla?"
"Nevím. Jen se ptám."
Další odmlka.
"Tak o čem jsi chtěl mluvit, Jaku?"
Zaváhal. "Ale asi o ničem. To já jen tak… chtěl jsem slyšet tvůj hlas."
"Aha, chápu. Jsem moc ráda, že jsi mi zavolal, Jaku. Já…" Ale nevěděla jsem, co víc mu říct. Chtěla jsem mu povědět, že jsem zrovna na cestě do La Push. A to jsem nemohla.
"Musím jít," řekl najednou.
"Cože?"
"Brzy si popovídáme, ano?"
"Ale Jaku -"
Už byl pryč. Nevěřícně jsem poslouchala, jak se ve sluchátku ozývá vytáčecí tón.
"To bylo stručné," zamručela jsem.
"Je všechno v pořádku?" zeptal se Edward. Jeho hlas byl tichý a opatrný.
Otočila jsem se pomalu čelem k němu. Tvářil se naprosto nevzrušeně - nedokázala jsem odhadnout, co si myslí.
"Já nevím. Nechápu, co to mělo znamenat." Nedávalo smysl, aby Jacob Charlieho celý den otravoval, a pak se mě akorát zeptal, jestli jdu do školy. A jestli chtěl jen slyšet můj hlas, proč tak rychle zavěsil?
"Asi to poznáš lépe než já," řekl Edward a koutky úst se mu zvedaly v náznaku úsměvu.
"Mmm," zamručela jsem. To byla pravda. Znala jsem Jaka jako své boty. Nemělo by být tak složité odhalit jeho motivace.
S myšlenkami na míle daleko - asi tak patnáct po silnici do La Push - jsem začala pročesávat ledničku a shromažďovat přísady na Charlieho večeři. Edward se opřel o linku a pozoroval mě, ale měla jsem moc práce, abych dumala nad tím, co si asi myslí.
To s tou školou mi připadalo klíčové. Byla to jediná skutečná otázka, kterou mi Jake položil. A potřeboval na něco znát odpověď, protože jinak by Charlieho neotravoval tak vytrvale.
Ale proč by mělo záležet na tom, jestli zítra půjdu do školy?
Snažila jsem se o tom logicky uvažovat. Takže, kdybych zítra do školy nešla, jaký by s tím Jacob mohl mít problém? Charlie by mi trochu vynadal, že jsem zameškala den školy těsně před závěrečnými zkouškami, ale přesvědčila bych ho, že jeden den moje studium nerozhodí. Jakovi by to mohlo být srdečně jedno.
Ať jsem si lámala hlavu jak chtěla, žádné vysvětlení mě nenapadlo. Možná mi chyběla nějaká stěžejní informace.
Co se mohlo za poslední tři dny přihodit důležitého, že kvůli tomu Jacob porušil rozhodnutí nebrat mi telefon, a sám mě kontaktoval? Jakou roli mohly sehrát pouhé tři dny?
V tu chvíli jsem zůstala stát uprostřed kuchyně celá zkoprnělá. Balení mražených hamburgerů mi vyklouzlo ze ztuhlých rukou. Ani jsem ho neslyšela bouchnout o podlahu.
Edward ho totiž včas zachytil a hodil na linku. Rázem mě objímal pažemi a u ucha jsem cítila jeho rty.
"Co se stalo?"
Zavrtěla jsem hlavou jako omámená.
Tři dny mohly změnit úplně všechno.
Cožpak jsem nepřemýšlela o tom, že prostě nemůžu odejít na vysokou? Že nebudu moc být nikde nablízku lidem, až prodělám tu třídenní proměnu, která mě vysvobodí ze smrtelnosti a umožní mi strávit věčnost s Edwardem? Tou konverzí se stanu věčným otrokem své žízně…
Řekl Charlie Billymu, že jsem zmizela na tři dny? Vyvodil si z toho Billy patřičný závěr? Skutečně se mě Jacob ptal, jestli jsem ještě člověk? Ujišťoval se, že vlkodlačí smlouva nebyla porušená - že se nikdo z Cullenových neodvážil kousnout člověka… kousnout, ne zabít…?
Ale copak si vážně myslel, že bych přijela zpátky domů k Charliemu, kdyby to tak bylo?
Edward mnou zatřásl. "Bello?" zeptal se, tentokrát skutečně znepokojený.
"Myslím… myslím, že mě kontroloval," zamumlala jsem. "Kontroloval, aby se přesvědčil. Jestli jsem ještě člověk."
Edward ztuhl a v uchu se mi ozvalo tiché zasyčení.
"Musíme odjet," zašeptala jsem. "Předtím. Abychom neporušili smlouvu. Už se nikdy nebudeme moct vrátit."
Objal mě pevněji. "Já vím."
"Ehm." Charlie si vedle nás hlasitě odkašlal.
Škubla jsem sebou a vytrhla se Edwardovi z náruče. Obličej mi jen hořel. Edward se zase opřel o linku. Oči měl přimhouřené. Viděla jsem v nich obavy a hněv.
"Jestli se ti nechce vařit večeři, objednám pizzu," nadhodil Charlie.
"Ne, to je v pohodě, už jsem začala."
"Dobře," řekl Charlie. Opřel se o zárubeň dveří a založil paže na prsou.
S povzdechem jsem se dala zase do práce a snažila se nevnímat svoje obecenstvo.
* * *
"Kdybych tě požádal, abys něco udělala, důvěřovala bys mi?" zeptal se Edward, v jeho tichém hlase znělo napětí.
Byli jsme skoro u školy. Ještě před chvilkou Edward vesele vtipkoval, a teď najednou zatínal ruce na volantu, kotníky naběhlé, a snažil se nerozlámat ho na kousky.
Sledovala jsem jeho neklidný výraz - v očích měl nepřítomný pohled, jako kdyby naslouchal vzdáleným hlasům.
Okamžitě se mi zrychlil pulz, ale obezřetně jsem odpověděla: "Záleží na tom, oč bys mě žádal."
Dojeli jsme na školní parkoviště.
"Bál jsem se, že to řekneš."
"Co chceš, abych udělala, Edwarde?"
"Chci, abys zůstala v autě." Při těch slovech zastavil na svém obvyklém místě a vypnul motor. "Chci, abys tady počkala, dokud se pro tebe nevrátím."
"Ale… proč?"
V tu chvíli jsem ho uviděla. Bylo by těžké ho přehlédnout, jak se tyčil nad ostatními studenty, i kdyby se neopíral o černou motorku, zaparkovanou nedovoleně na chodníku.
"Aha."
Jacob měl v obličeji klidný výraz, který jsem dobře znala. Tuhle masku si nasazoval, když chtěl udržet emoce na uzdě. Vypadal potom jako Sam, nejstarší z vlků, vůdce quileutské smečky. Ale Jacob nikdy nedokázal vyzařovat ten dokonalý klid, kterým se Sam vždycky vyznačoval.
Zapomněla jsem, jak moc mi tenhle obličej vadí. Ačkoliv jsem Sama poznala dost dobře za tu dobu, co byli Cullenovi pryč - dokonce jsem ho začala mít ráda - nikdy jsem nebyla schopná úplně setřást ten odpor, který jsem cítila, když Jacob napodoboval jeho výraz. Najednou vypadal jako někdo cizí. Nebyl to můj Jacob, když se takhle tvářil.
"Včera večer jsi došla ke špatnému závěru," zamumlal Edward. "Ptal se na školu, protože věděl, že budu tam, kde ty. Hledal bezpečné místo, aby si se mnou promluvil. Potřeboval svědky."
Takže včera večer jsem Jacobovy pohnutky špatně interpretovala. Chyběly mi informace, tím to bylo. Netušila jsem, proč by si Jacob chtěl promluvit s Edwardem.
"Nezůstanu v autě," řekla jsem.
Edward tiše zasténal. "Samozřejmě, že ne. No, tak ať to máme za sebou."
Jacobův obličej se zatvrdil, když nás viděl přicházet ruku v ruce.
Všimla jsem si i jiných obličejů - obličejů svých spolužáků. Všimla jsem si, jak kulili oči, když viděli dvoumetrového Jaka s takovými svaly, o jakých si každý jiný šestnáctiletý kluk může nechat jen zdát. Viděla jsem, jak pohledem přejeli jeho těsné černé tričko - s krátkými rukávy, ačkoliv den byl na svou roční dobu nezvykle chladný, jeho odrbané, kolomazí potřísněné džíny a nablýskanou černou motorku, o kterou se opíral. Do tváře se mu ale nepodívali - něco v jeho výrazu je přimělo rychle uhnout pohledem. A všimla jsem si, jak ho zeširoka obcházeli, jako by měl kolem sebe bublinu, do které se nikdo neodvažoval vstoupit.
Celá užaslá jsem si uvědomila, že jim Jacob připadá nebezpečný. To bylo zvláštní.
Edward se zastavil pár metrů od Jacoba a já jsem viděla, jak je mu nepříjemné, mít mě tak blízko vlkodlaka. Lehce stáhl ruku dozadu a trochu mě zaštítil tělem.
"Mohl jsi nám zavolat," řekl ocelově tvrdým hlasem.
"Promiň," odpověděl Jacob a obličej se mu stáhl do úsměšku. "Žádné pijavice v diáři nemám."
"Tak jsi za mnou mohl přijet k Belle domů."
Jacob zatnul čelist a zamračil se. Neodpověděl.
"Tohle není vhodné místo, Jacobe. Mohli bychom si promluvit později?"
"Jasně, jasně. Po škole zaskočím k vám do hrobky." Jacob si odfrkl. "Co ti tady vadí?"
Edward se významně rozhlédl kolem a spočinul pohledem na svědcích, kteří byli jen tak tak mimo doslech. Pár lidí váhavě postávalo na chodníku, bylo jim na očích vidět, že jsou zvědaví, co se stane. Možná doufali, že se strhne rvačka, která by oživila další nudné pondělní ráno. Viděla jsem Tylera Crowleyho, jak šťouchl loktem do Austina Markse, a oba se zastavili.
"Já už vím, co jsi přišel vyřídit," připomněl Edward Jacobovi hlasem tak tichým, že jsem i měla co dělat, abych ho slyšela. "Vzkaz doručen. Varování bereme na vědomí."
Edward po mně střelil ustaraným pohledem.
"Varování?" zeptala jsem se nechápavě. "O čem to mluvíš?"
"Ty jsi jí to neřekl?" zeptal se Jacob a nevěřícně vykulil oči. "Cože, bál ses, že by přešla na naši stranu?"
"Prosím tě nech toho, Jacobe," řekl Edward vyrovnaným hlasem.
"Proč?" nedal se Jacob.
Zmateně jsem se mračila. "Co nevím? Edwarde?"
Edward jen hněvivě hleděl na Jacoba, jako by mě neslyšel.
"Jaku?"
Jacob se na mě podíval se zvednutým obočím. "Neřekl ti, že jeho velký… bratr překročil v sobotu v noci hranici?" zeptal se a hlas měl silně prostoupený sarkasmem. Pak střelil pohledem zpátky k Edwardovi. "Paul měl jednoznačné právo -"
"Bylo to území nikoho!" zasyčel Edward.
"Nebylo!"
Jacob viditelně zuřil. Ruce se mu třásly. Zavrtěl hlavou a dvěma hlubokými nádechy vtáhl vzduch.
"Emmett a Paul?" zašeptala jsem. Paul byl Jacobův nejprchlivější bratr ve smečce. Byl to on, kdo nad sebou ztratil kontrolu tenkrát v lese - vzpomínka na vrčícího šedého vlka mi najednou živě vytanula na mysli. "Co se stalo? Poprali se?" Hlas mi v panice přeskočil. "Proč? Byl Paul raněn?"
"Nikdo se nepopral," řekl Edward tiše, abych to slyšela jenom já. "Nikdo není zraněný. Neboj se."
Jacob na nás zíral nevěřícnýma očima. "Ty jsi jí vážně vůbec nic neřekl, že ne? To proto jsi ji odvezl pryč? Aby se nedozvěděla, že -?"
"Okamžitě odejdi." Edward ho přerušil uprostřed věty a jeho obličej byl najednou děsivý - opravdu děsivý. Na vteřinu vypadal jako… jako upír. Provrtával Jacoba zlým, neskrývaně nenávistným pohledem.
Jacob zvedl obočí, ale nepohnul se. "Proč jsi jí to neřekl?"
Dlouho proti sobě stáli mlčky. Za Tylerem a Austinem se shlukovali další studenti. Viděla jsem Mika a vedle něj Bena - Mike měl ruku Benovi na rameni, jako kdyby ho držel na místě.
V tom mrtvém tichu zapracovala moje intuice a mně najednou všechny podrobnosti zapadly do sebe.
Edward nechtěl, abych něco věděla.
Jacob by to přede mnou naopak nikdy netajil.
Stalo se něco, co vyhnalo Cullenovy i vlky do lesů, takže se vzájemně pohybovali v nebezpečné blízkosti.
To proto mě Edward nutil letět na druhý konec země.
Týkalo se to toho Alicina vidění minulý týden - vidění, o kterém mi Edward lhal.
Stalo se něco, co jsem stejně čekala. Věděla jsem, že se to stane, a nemohla jsem tomu zabránit, i kdybych si to přála sebevíc. Nikdy to neskončí, že ne?
Slyšela jsem, jak rychle oddechuju, vzduch se mi dral sípavě ze rtů, nedokázala jsem to ovládnout. Vypadalo to, jako když se škola třese, jako kdyby bylo zemětřesení, ale věděla jsem, že je to jen iluze způsobená tím, jak se celá chvěju.
"Vrátila se pro mě," vydechla jsem.
Victoria to nevzdá, dokud nebudu mrtvá. Pořád bude opakovat stejné schéma - předstírat útok a utéct, předstírat útok a utéct -, dokud mezi mými ochránci nenajde skulinu.
Možná budu mít štěstí. Možná si pro mě dřív přijdou Volturiovi - ti mě alespoň zabijí rychleji.
Edward si mě pevně tiskl k boku, nakláněl se, aby byl stále mezi mnou a Jacobem, a teď mi pohladil obličej gestem plným úzkosti. "Všechno je dobré," zašeptal mi. "Je to dobré. Nikdy nedovolím, aby se k tobě dostala tak blízko, neboj se."
Pak se rozzlobeně podíval na Jacoba. "Stačí ti tohle jako odpověď na tvou otázku, psisko?"
"Nemyslíš, že má Bella právo to vědět?" provokoval ho Jacob. "Jde o její život."
Edward promluvil přidušeným hlasem; ani Tyler, který krůček po krůčku přistupoval blíž, nemohl nic slyšet. "Proč by se měla bát, když nikdy nebyla v nebezpečí?"
"Je lepší, aby se bála, než abys jí lhal."
Snažila jsem se vzpamatovat, ale oči mi plavaly. Viděla jsem to pod víčky - viděla jsem Victoriin obličej, její vyceněné zuby, karmínové oči žhnoucí posedlostí po odplatě; chtěla se Edwardovi pomstít za to, že zabil jejího milého, Jamese. Nepřestane, dokud ho sama nepřipraví o jeho lásku.
Edward mi konečky prstů utřel slzy z tváře.
"Vážně věříš, že je lepší jí ubližovat, než ji chránit?" zamručel.
"Je tvrdší, než si myslíš," řekl Jacob. "A už si prošla horšími věcmi."
Najednou se Jacobův výraz změnil a on se podíval na Edwarda zvláštním, pátravým pohledem. Přimhouřil oči, jako kdyby se snažil vyřešit z hlavy složitý matematický problém.
Cítila jsem, jak se Edward přikrčil. Pohlédla jsem na něj a viděla, že má obličej zkřivený něčím, co mohla být jenom bolest. V tu chvíli se mi vybavilo naše odpoledne v Itálii, v tom ponurém pokoji ve věži Volturiových, kde Jane Edwarda mučila pomocí svého neblahého talentu - pálila ho pouhými myšlenkami…
Ta vzpomínka mě vyburcovala ze stavu hraničícího s hysterií a postavila všechno do správného světla. Protože bych se radši stokrát nechala zabít od Victorie, než abych se znovu musela dívat, jak Edward trpí.
"To je legrační," řekl Jacob a smál se Edwardovi do obličeje.
Edward se bolestně zašklebil, ale s trochou úsilí zase nasadil klidný výraz. Bolest v očích ovšem úplně skrýt nedokázal.
Podívala jsem se udiveně z Edwardova obličeje na Jacobův pohrdlivý úšklebek.
"Co mu to děláš?" zeptala jsem se.
"To nic, Bello," řekl mi Edward tiše. "Jacob má jenom dobrou paměť, to je všechno."
Jacob se zakřenil a Edward se znovu zašklebil.
"Přestaň! Nevím sice, co děláš, ale nech toho."
"Jasně, když chceš." Jacob pokrčil rameny. "Já ovšem nemůžu za to, že se mu nelíbí věci, které si pamatuju."
Rozzlobeně jsem na něj pohlédla, on mi to oplatil rozpustilým úsměvem - jako dítě nachytané při lumpárně někým, o kom ví, že ho nepotrestá.
"Jde sem ředitel, aby zjistil, proč se tu sešlo tolik lidí," pošeptal mi Edward. "Pojďme na angličtinu, Bello, ať nemáš potíže."
"Pořád tě chrání, co?" nadhodil Jacob jen ke mně. "S trochou potíží je život aspoň zábavný. Nech mě hádat: že ty se nesmíš bavit, viď?"
Edward se na něj rozhněvaně díval a lehce cenil zuby.
"Zmlkni, Jaku," řekla jsem.
Jacob se zasmál. "To zní jako ne. Hele, kdyby se ti zase někdy zachtělo trochu si užít života, můžeš za mnou přijet na návštěvu. Pořád mám v garáži tvou motorku."
Ta zpráva mě zaujala. "Měl jsi ji prodat. Slíbil jsi Charliemu, že to uděláš." Kdybych se za Jaka nepřimluvila - konec konců, investoval do obou motorek týdny práce a zasloužil si nějakou odměnu -, Charlie by hodil mou motorku do kontejneru s odpadem. A ještě by ho možná podpálil.
"No jistě. Copak jsem mohl? Patří tobě, ne mně. Každopádně si ji nechám, dokud ji nebudeš chtít zpátky."
V koutcích úst mu najednou pohrával slabý náznak úsměvu, který jsem si pamatovala.
"Jaku…"
Naklonil se dopředu a jeho obličej zvážněl, zahořklý sarkasmus vyprchal. "Myslím, že jsem se asi spletl, když jsem tvrdil, že není možné, abychom byli přátelé. Možná by se nám to povedlo - na mé straně hranice. Přijď mě navštívit."
Byla jsem si jasně vědoma Edwardovy přítomnosti, jeho paže mě stále ochranitelsky ovíjely, nehybné jako kámen. Vrhla jsem pohled na jeho obličej - byl klidný, trpělivý.
"No, ehm, já nevím, Jaku."
Jacob úplně odhodil tu nepřátelskou masku. Bylo to, jako kdyby zapomněl, že Edward stojí vedle mě, nebo jako by se chtěl alespoň tvářit, že zapomněl. "Stýská se mi po tobě každý den, Bello. Bez tebe už to není ono."
"Já vím a je mi to líto, Jaku, jenže…"
Zavrtěl hlavou a povzdechl si. "Chápu. Vždyť je to fuk, no ne? Však já to přežiju. Kdo potřebuje přátele?" Zašklebil se, snažil se hrát si na drsňáka, aby nedal najevo bolest.
Jacobovo utrpení vždycky zalarmovalo moje ochranitelské pudy. Nebylo to úplně racionální - Jacob nepotřeboval žádnou fyzickou ochranu, kterou bych mu mohla poskytnout. Ale moje paže, přišpendlené pod Edwardovými, toužily rozpřáhnout se k němu. Ovinout se kolem jeho širokého hřejivého pasu v mlčenlivém ujištění přijetí a útěchy.
Edwardovy paže už nebyly štít, ale zábrana.
"To stačí, rozejděte se do tříd," ozval se za námi přísný hlas. "Běžte, pane Crowley."
"Jdi do školy, Jaku," zašeptala jsem úzkostlivě, jakmile jsem rozeznala ředitelův hlas. Jacob chodil do quileutské školy, ale co kdyby se dostal do průšvihu kvůli tomu, že vstoupil na náš školní pozemek bez dovolení, nebo něčemu podobnému.
Edward mě pustil, vzal mě jenom za ruku a znovu mě přitáhl za sebe.
Pan Greene se protlačil hloučkem přihlížejících, obočí nad drobnýma očkama se mu stahovalo jako zlověstná bouřková mračna.
"Myslím to vážně," hrozil. "Každý, koho tady ještě jednou nachytám, zůstane po škole."
Obecenstvo se rozptýlilo dřív, než dopověděl větu.
"Ach, pan Cullen. Máme tu nějaký problém?"
"Vůbec ne, pane řediteli. Právě jsme na cestě do třídy."
"Výborně. Zdá se, že vašeho přítele neznám." Pan Greene obrátil svůj rozhněvaný pohled najacoba. "Vy jste nový student?"
Pan Greene přejížděl Jacoba očima a já jsem poznala, že došel ke stejnému závěru jako všichni ostatní: nebezpečný živel. Potížista.
"Ne," odpověděl Jacob s výsměšným pousmáním na rtech.
"Pak navrhuji, abyste okamžitě opustil školní pozemek, mladý muži, nebo zavolám policii."
Jacobův úšklebek se změnil v široký úsměv. Pochopila jsem, že si představuje, jak ho sem Charlie přijede zatknout. Ten úsměv byl příliš trpký, příliš výsměšný, aby mi udělal radost. Tohle nebyl ten úsměv, na který jsem se tak dlouho těšila.
Jacob řekl: "Rozkaz, pane," zasalutoval, pak nasedl na motorku a kopnutím ji nastartoval přímo na chodníku. Motor zavrčel a pneumatiky zakvílely, jak se s motorkou ostře otočil. Za pár vteřin se Jacob rychle vzdaloval z dohledu.
Pan Greene při pohledu na to představení zaskřípal zuby.
"Pane Cullene, očekávám, že požádáte svého přítele, aby upustil od dalších neoprávněných vniknutí na školní pozemky."
"Není to žádný můj přítel, pane řediteli, ale vaše varování mu vyřídím."
Pan Greene našpulil rty. Edwardovy dokonalé známky a záznamy bez poskvrnky hrály jasnou roli v tom, jakým způsobem celý incident hodnotil. "Chápu. Jestli se obáváte nějakých potíží, milerád vám -"
"Není se čeho obávat, pane řediteli. Žádné potíže nehrozí."
"Doufám, že máte pravdu. No tak dobře. Jděte do třídy. Vy také, slečno Swanová."
Edward přikývl a táhl mě rychle za sebou k učebně angličtiny.
"Je ti natolik dobře, abys mohla jít do třídy?" zašeptal, když jsme byli z ředitelova dosahu.
"Ano," odpověděla jsem taky šeptem, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli to není lež.
Jestli jsem se cítila dobře nebo ne, to teď nebylo vůbec důležité. Potřebovala jsem si s Edwardem okamžitě promluvit, a hodina angličtiny nebyla pro takový rozhovor zrovna ideálním místem.
Ale s panem Greenem v zádech jsme neměli moc na vybranou.
Přišli jsme do třídy o trochu později a rychle jsme se posadili na svá místa. Pan Berty recitoval nějakou Frostovu báseň. Našeho příchodu si nevšímal, nechtěl se nechat rušit v rytmickém přednesu.
Vytrhla jsem z bloku čistou stránku a začala psát, ale jak jsem byla rozčilená, můj rukopis byl ještě nečitelnější než obvykle.
Co se stalo? Řekni mi všechno. A odpusť si ty kecy o tom, že mě chceš chránit, prosím tě.
Podstrčila jsem psaníčko Edwardovi. Povzdechl si a začal psát. Trvalo mu to méně času než mně, ačkoliv svým krasopisem napsal celý odstavec, než mi posunul papír zpátky.
Alice viděla, že se Victoria vrací. Odvezl jsem tě z města čistě z opatrnosti - naprosto nehrozilo, že by se dostala někam do tvé blízkosti. Emmett a Jasper už ji skoro měli, ale ona má asi nějaký instinkt, kdy uhnout. Unikla jim přímo na quileutské hranici, jako kdyby ji četla z mapy. To, že se do toho vložili Quileuté, nám moc nepomohlo, protože Alice okamžitě přestala vidět. Musím uznat, že ji Quileuté taky mohli dostat, kdybychom se jim nepřipletli do cesty. Ten velký šedý si myslel, že Emmett překročil hranici, a začal se bránit. Na to samozřejmě zareagovala Rosalie, a všichni přestali s pronásledováním Victorie a postavili se na obranu přátel. Carlisle s Jasperem naštěstí celou situaci uklidnili, než se vymkla z rukou. Ale tou dobou už stihla Victoria vyklouznout. To je všechno.
Zamračila jsem se na písmena na stránce. Jeli v tom všichni - Emmett, Jasper, Alice, Rosalie a Carlisle. Možná dokonce Esme, ačkoliv se o ní nezmínil. A pak Paul a zbytek quileutské smečky. Jak snadno se to mohlo zvrhnout v bitku, ve které by stáli členové mé budoucí rodiny a mí staří přátelé proti sobě. Kdokoliv z nich mohl být raněn. Domnívala jsem se, že větší nebezpečí by hrozilo vlkům, ovšem když jsem si představila drobounkou Alici, jak bojuje s některým z těch obrovských vlkodlaků…
Otřásla jsem se.
Pečlivě jsem celý odstavec vygumovala a pak jsem na to napsala:
A co Charlie? Mohla jít po něm.
Edward zavrtěl hlavou, než jsem dopsala, zjevně s úmyslem zlehčit jakékoliv nebezpečí, které Charliemu hrozilo. Natáhl ruku, ale nevšímala jsem si ho a začala jsem zase psát.
Nemůžeš vědět, že ji to nenapadlo, protože jsi tam nebyl. Ta Florida byl špatný nápad.
Sebral mi papír zpod ruky.
Nehodlal jsem tě tam postlat samotnou. S tvým štěstím by nepřežila ani černá skříňka.
Tak jsem to vůbec nemyslela; ani mě nenapadlo, že bych jela bez něj. Myslela jsem to tak, že jsme tu měli zůstat spolu. Ale jeho odpověď mě zavedla jinam a trochu se mě dotkla. Jako kdybych nedokázala přeletět Státy, aniž bych zavinila pád letadla. Velká legrace.
Tak řekněme, že letadlo kvůli mé smůle opravdu začne padat. Co bys s tím asi tak hodlal dělat?
Proč by letadlo padalo?
Snažil se teď skrýt úsměv.
Piloti jsou namol.
To je snadné. Řídil bych ho sám.
Samozřejmě. Našpulila jsem rty a zkusila to znovu.
Oba motory vybuchly a my se snášíme ve smrtících spirálách k zemi.
Počkal bych, až bychom byli blízko země, pořádně bych tě chytl, odkopl stěnu letadla a vyskočil. Pak bych s tebou běžel zpátky na místo nehody a tam bychom se potáceli jako dva největší šťastlivci na světě, kteří jediní přežili.
Zírala jsem na něj neschopna slova.
"Co je?" zašeptal.
Zavrtěla jsem v údivu hlavou. "Nic," vyrazila jsem ze sebe. Vygumovala jsem celou konverzaci a napsala jsem další řádek.
Příště mi to řekneš.
Věděla jsem, že bude nějaké příště. To schéma se bude opakovat tak dlouho, dokud někdo neprohraje.
Edward se mi dlouho díval do očí. Přemítala jsem, jak můj obličej asi vypadá - připadal mi studený, takže se mi krev do tváří ještě nevrátila. Řasy jsem měla stále mokré. Povzdechl si a přikývl.
Dík.
Papír mi zmizel zpod ruky. Vzhlédla jsem s překvapeným mrkáním, právě když pan Berty přicházel uličkou.
"Máte něco, oč byste se s námi rád podělil, pane Cullene?"
Edward nevinně vzhlédl a podával mu list papíru, co měl na deskách. "Svoje poznámky?" zeptal se zmateně.
Pan Berty přejel očima poznámky - bezpochyby dokonalý přepis své přednášky - a pak zamračeně odkráčel.
Bylo to později, při matematice - jediné hodině, kterou jsem neměla společně s Edwardem -, když jsem zaslechla, co se povídá.
"Sázím na toho velkého indiána," říkal někdo.
Vzhlédla jsem a uviděla Tylera, Mika, Austina a Bena, kteří měli hlavy skloněné dohromady, ponoření do hovoru.
"Jo," zašeptal Mike. "Viděl jsi, jak je ten Jacob veliký? Myslím, že by Cullena dovedl složit." Mikovi bylo z hlasu poznat, jak by ho ta představa potěšila.
"To si nemyslím," nesouhlasil Ben. "Na Edwardovi něco je. Je vždycky tak… sebejistý. Mám pocit, že se o sebe dokáže postarat."
"Já souhlasím s Benem," přidal se Tyler. "Navíc, kdyby ten druhý Edwarda vytočil, znáte ty jeho starší bratry, ti by se do toho určitě zapojili."
"Byl jsi někdy poslední dobou v La Push?" zeptal se Mike. "My jsme s Lauren jeli před pár týdny na pláž a věř mi, Jacobovi kamarádi jsou stejně velcí jako on."
"Týjo," řekl Tyler. "Škoda, že se nic nesemlelo. Už se asi nikdy nedozvíme, jak by to dopadlo."
"Mně to tak nepřipadalo," namítal Austin. "Možná ještě uvidíme."
Mike se zakřenil. "Má někdo chuť si vsadit?"
"Deset na Jacoba," řekl Austin okamžitě.
"Deset na Cullena," vpadl do toho Tyler.
"Deset na Edwarda," souhlasil Ben.
"Jacob," řekl Mike.
"Hele kluci, víte, kvůli čemu to vlastně bylo?" napadlo Austina. "To by mohlo mít vliv na sázky."
"To si hravě domyslím," řekl Mike a vrhl na mě pohled ve stejnou chvíli jako Ben a Tyler.
Z jejich výrazů jsem poznala, že si nikdo z nich neuvědomil, že jsem byla na doslech. Všichni se rychle podívali jinam a honem šustili papíry na lavicích.
"Pořád říkám Jacob," zamumlal Mike šeptem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama