Zatmění - 4. Příroda

9. srpna 2010 v 11:53 | xoxo ♥
Měla jsem špatný týden.
Věděla jsem, že se v podstatě nic nezměnilo. Dobře, takže Victoria to nevzdala, ale o opaku jsem si stejně mohla nechat leda tak zdát. Tím, že se tu znovu objevila, se mi jenom potvrdilo to, co jsem už věděla. Žádný nový důvod k panice.
Teoreticky. Nepanikařit, to se snadněji řekne, než udělá.
Konec školy byl jen za pár týdnů, ale já jsem si říkala, jestli není trochu pošetilost jen tak sedět jako bezbranná vábivá kořist, a čekat, až se stane katastrofa. Připadalo mi příliš nebezpečné zůstávat člověkem - jenom jsem si tím říkala o malér. Někdo jako já by ani neměl být člověkem. Někdo s mým štěstím by měl být trochu méně bezmocný.
Ale nikdo mě nechtěl vyslyšet.
Carlisle prohlásil: "Je nás sedm, Bello. A když máme na své straně Alici, nevěřím, že by nás Victoria zaskočila nepřipravené. Myslím, že kvůli Charliemu je důležité, abychom se drželi původního plánu."
Esme mě uklidňovala: "Nikdy nedovolíme, aby se ti něco stalo, holčičko. Ty to víš. Tak se prosím neboj." A pak mě políbila na čelo.
Emmett zahlaholil: "Jsem vážně rád, že tě Edward nezabil. Všechno je mnohem zábavnější, když tě tu máme."
Rosalie se na něj rozzlobeně podívala.
Alice zvedla oči v sloup a řekla: "Jsem uražená. Přece si s tím vážně neděláš starosti, že ne?"
"Když o nic nejde, tak proč mě Edward táhnul na Floridu?" zeptala jsem se.
"Copak sis ještě nevšimla, Bello, že Edward má malilinko sklony k přehnaným reakcím?"
Jasper mě svým zvláštním nadáním ovládat emoce visící ve vzduchu mlčky zbavil vší paniky a napětí. Uklidnila jsem se a nechala si vymluvit svoje zoufalé prosby.
Ten klid samozřejmě pominul, jakmile jsme s Edwardem vyšli z pokoje.
Takže se všichni shodli na tom, že mám zapomenout, že mě sleduje pomatená upírka, která prahne po mé smrti. A hledět si svého.
Opravdu jsem se snažila. A kupodivu - kromě toho, že jsem byla zapsaná na seznamu ohrožených druhů - opravdu existovaly další věci, které mě zaměstnávaly a které byly skoro stejně stresující…
Protože nejvíc ze všech mě rozladila Edwardova odpověď.
"To je mezi tebou a Carlislem," řekl mi. "Samozřejmě víš, že jsem ochotný udělat z toho záležitost mezi tebou a mnou, kdykoliv budeš chtít. Moji podmínku znáš." A andělsky se usmál.
Brr. Znala jsem jeho podmínku. Slíbil, že mě promění sám, kdykoliv budu chtít… ovšem když se za něj napřed vdám.
Někdy jsem si říkala, jestli jenom předstírá, že mi nedokáže číst myšlenky. Jak jinak by vyhmátl zrovna tu jedinou podmínku, kterou jsem nebyla ochotná splnit? Jedinou podmínku, u které narazím.
Zkrátka a dobře, velmi špatný týden. A dnešní den byl nejhorší.
Vždycky jsem měla špatný den, když byl Edward pryč. Alice na tento víkend nepředpověděla nic mimořádného, a tak jsem ho přemluvila, aby využil příležitosti a jel si s bratry zalovit. Věděla jsem, jak ho nudí lovit snadnou kořist, která byla tady poblíž.
"Jeď a užij si to," nabádala jsem ho. "Skol několik pum na mou počest."
Nikdy bych mu nepřiznala, jak těžké to pro mě je, když je pryč - jak se mi vrací ty noční můry o tom, že jsem opuštěná. Kdyby to věděl, cítil by se strašně a bál by se vůbec mě opustit, i kdyby pro to měl ty nejzávažnější důvody. Takhle to bylo na začátku, těsně po návratu z Itálie. Jeho zlaté oči zčernaly a on trpěl žízní víc, než bylo nutné. Tak jsem pokaždé nasadila statečnou masku a doslova jsem ho vykopala ze dveří, vždycky když Emmett s Jasperem chtěli jet na lov.
Ale myslím, že mě prokoukl. Trochu. Dnes ráno mi na polštáři nechal vzkaz:

Vrátím se tak brzy, že ani nebudeš mít čas si všimnout, že se ti po mně stýská. Hledej moje srdce - nechal jsem ho u tebe.

Takže teď jsem měla před sebou celou prázdnou sobotu a neměla jsem nic kromě ranní směny v Newtonově obchodě se sportovními potřebami, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Ještě jsem se mohla utěšovat uklidňujícím Aliciným slibem:
"Budu lovit blízko od domova. Kdybys mě potřebovala, jsem u tebe do čtvrt hodiny. Dohlédnu na to, aby se nic nestalo."
Překlad: ne aby tě napadlo vyvádět něco pro zábavu jenom proto, že je Edward pryč.
Alice byla rozhodně stejně schopná poškodit mi náklaďáček jako Edward.
Snažila jsem se na to podívat z té světlé stránky. Po práci jsem měla v plánu jít pomáhat Angele s jejími oznámeními, tak to mě trochu rozptýlí. A Charlie měl díky Edwardově nepřítomnosti skvělou náladu, takže jsem si řekla, že si ji užiju, dokud trvá. Alice by se mnou strávila noc, ale nebyla jsem takový chudák, abych ji o to požádala. A pak, zítra bude Edward zase doma. Přežiju to.
Protože jsem nechtěla být v práci směšně brzy, snídala jsem velmi pomalu, jedno Cheerio po druhém. Pak jsem umyla nádobí a srovnala magnetky na ledničce do dokonalé řady. Možná se u mě začínala vyvíjet uklízecí mánie.
Poslední dva magnety - obyčejné černé kulaté, které jsem měla nejradši, protože udržely na ledničce deset listů papíru jako nic - se mému uspořádání nechtěly podřídit. Měly obrácenou polaritu; pokaždé, když jsem se snažila zařadit ten poslední, předposlední vyskočil z místa.
Bůhvíproč - možná to byla ta počínající mánie, co já vím - mě to opravdu štvalo. Proč se prostě nemůžou chovat, jak se sluší? Hloupě umanutá jsem je pořád přistrkovala k sobě, jako kdybych čekala, že už to konečně vzdají. Mohla jsem jeden obrátit, ale připadalo by mi to jako prohra. Nakonec, zoufalá víc ze sebe než z magnetů, jsem je sundala z ledničky a přidržela je oběma rukama u sebe. Stálo to trochu námahy - byly dost silné, takže se vzpíraly -, ale donutila jsem je koexistovat vedle sebe.
"Vidíte," řekla jsem nahlas - mluvit k neživým předmětům, to je vždycky špatné znamení. "Není to tak strašné, že ne?"
Chvilku jsem tam stála jako pitomec, neschopná si přiznat, že fyzikální zákony prostě neovlivním. Pak jsem s povzdechem vrátila magnety zpátky na ledničku, dost daleko od sebe.
"K čemu to je, být tak nepřizpůsobiví," zamručela jsem na ně.
Bylo stále příliš brzy, ale rozhodla jsem se, že radši půjdu z domu dřív, než mi ty neživé předměty začnou odpovídat.
Když jsem dojela k Newtonovým, Mike metodicky zametal uličky, zatímco jeho maminka aranžovala věci na stojan na pultě. Zastihla jsem je uprostřed hádky, nevěděli, že už jsem přijela.
"Ale to je jediná doba, kdy Tyler může jet," stěžoval si Mike. "Říkala jsi, že po závěrečných zkouškách -"
"Prostě jen budeš muset počkat," odsekla paní Newtonova. "Můžete si s Tylerem vymyslet něco jiného. Nepojedeš do Seattlu, dokud policie nezastaví to, co se tam děje. Vím, že Beth Crowleyová řekla Tylerovi to samé, takže nedělej, jako kdybych byla já ta špatná - ach, dobré ráno, Bello," řekla, když mě spatřila, a rychle nasadila příjemnější tón. "Jsi tu brzy."
Karen Newtonova byla ta poslední osoba, kterou by mě napadlo požádat o pomoc v obchodě s vybavením na outdoorové sporty. Dokonale odbarvené blond vlasy měla vždycky hladce sčesané do elegantního uzlu v týle, nehty měla profesionálně upravené - nejen na rukou, ale i na nohou, což bylo vidět v sandálkách na vysokém podpatku. Ty se nepodobaly žádným z široké škály pohorek, které Newtonovi nabízeli.
"Řídký provoz," zavtipkovala jsem, když jsem si zpod pultu brala ošklivou svítivě oranžovou halenu. Byla jsem překvapená, že se paní Newtonova s tím Seattlem dopracovala k stejnému stanovisku jako Charlie. Myslela jsem, že táta jde až do extrému.
"No, ehm…" Paní Newtonova na chvilku zaváhala, rozpačitě si pohrávala s balíčkem letáků, které skládala vedle pokladny.
Zastavila jsem se s rukou na vestě. Znala jsem ten pohled.
Když jsem Newtonovým oznámila, že tu letos v létě nebudu pracovat - a vlastně je v plné sezóně nechala na holičkách -, začali zaučovat Katie Marshallovou, aby nastoupila na moje místo. Nemohli si dovolit platit nás obě současně, takže když to vypadalo, že se zákazníci nepohrnou…
"Chtěla jsem ti zavolat," pokračovala paní Newtonova. "Myslím, že dneska toho nebudeme mít kdovíkolik na práci. Asi to tu s Mikem zvládneme sami. Omlouvám se, že jsi musela vstávat brzy a jet sem…"
Za normálních okolností bych byla z podobné situace nadšená. Ale dneska… ani ne.
"Dobře," povzdechla jsem si a svěsila ramena. Co teď budu dělat?
"To není fér, mami," řekl Mike. Jestli Bella chce pracovat -"
"Ne, to nevadí, paní Newtonova. Vážně, Miku. Stejně se musím učit na závěrečné zkoušky a tak…" Nechtěla jsem být zdrojem rodinného nesouladu, když se už tak hádali.
"Díky, Bello. Miku, vynechal jsi čtvrtou uličku. Ehm, Bello, nemohla bys tyhle letáky hodit do kontejneru, až půjdeš? Slíbila jsem té dívce, co je tu nechala, že je položím na pult, ale nemám tu pro ně místo."
"Jistě, samozřejmě." Uklidila jsem vestu, pak jsem si do podpaží nacpala letáky a vydala se do mrholivého deště.
Kontejner na odpad stál vedle obchodu, kousek od parkoviště pro zaměstnance. Vlekla jsem se k němu a cestou jsem rozmrzele nakopávala kamínky. Už jsem chtěla hodit balík jasně žlutých papírů do smetí, když mi padl do očí titulek vytištěný tučným písmem. Zvláště jedno slovo upoutalo mou pozornost.
Chytla jsem papír oběma rukama a zírala na obrázek pod nadpisem. V krku se mi udělal knedlík.

ZACHRAŇTE OLYMPIJSKÉHO VLKA

Pod těmi slovy byla podrobná kresba vlka stojícího u jedle, s hlavou zvrácenou dozadu, jak vyje na měsíc. Ten obrázek mě úplně rozhodil; vlk vypadal tak žalostně a opuštěně. Jako kdyby vyl žalem.
A pak jsem se rozběhla k autu, letáky stále v ruce.
Čtvrt hodiny - víc jsem neměla. Ale to by mělo stačit. Do La Push to bylo patnáct minut jízdy, hranici určitě přejedu o něco dřív, než se dostanu do města.
Náklaďáček s řevem naskočil bez sebemenšího problému.
Alice tenhle můj krok nemohla vidět, protože jsem to neplánovala. Okamžité rozhodnutí, to byl ten klíč! A pokud se dokážu přesunout dostatečně rychle, mělo by mi to vyjít.
Ve spěchu jsem odhodila vlhké letáky a ty se rozsypaly v žluté změti po sedadle spolujezdce - stovka tučných titulků, stovka vyjících vlků rýsujících se na světlém pozadí.
Ujížděla jsem po mokré silnici, stěrače zapnuté na vysokou rychlost, a nevšímala si sténání starého motoru. Osmdesátka, víc jsem z náklaďáčku nevymáčkla, a jen jsem se modlila, aby to stačilo.
Neměla jsem ponětí, kde je hraniční čára, ale když jsem míjela první domy kolem La Push, začala jsem se cítit bezpečněji. Tohle je určitě za hranicí, sem mě Alice nesmí pronásledovat.
Zavolám jí, až dorazím odpoledne k Angele, říkala jsem si, aby věděla, že se mi nic nestalo. Není důvod, aby se plašila. Není nutné, aby se na mě zlobila - Edward se i tak bude zlobit za dva, až se vrátí.
Náklaďáček přímo supěl, když jsem se skřípotem zastavila před známým vybledle červeným domem. V krku mi zase narostl knedlík, když jsem se rozhlížela po místech, kde jsem mívala útočiště. Už je to tak dlouho, co jsem tu byla naposledy.
Než jsem zhasla motor, Jacob už stál ve dveřích, ve tváři šokovaný výraz.
Když vrčení auta ustalo a rozhostilo se ticho, uslyšela jsem, jak hlasitě vydechl.
"Bello?"
"Ahoj, Jaku!"
"Bello!" zakřičel v odpověď a ten úsměv, na který jsem čekala, se mu roztáhl po obličeji jako slunce, které se vylouplo z mraků. Bílé zuby mu jasně svítily proti rusé kůži. "Já tomu nemůžu uvěřit!"
Utíkal k autu, napůl mě vytáhl otevřenými dveřmi a pak jsme oba radostí poskakovali jako malé děti.
"Jak ses sem dostala?"
"Utekla jsem!"
"Úžasné!"
"Ahoj, Bello!" Billy vyjel ze dveří, aby se podíval, co je to venku za rozruch.
"Dobrý den, Bil-!"
V tu chvíli mi došel dech - Jacob mě popadl a objal tak těsně, že jsem nemohla dýchat, a točil se se mnou do kruhu.
"Páni, jsem tak rád, že tě vidím!"
"Nemůžu… dýchat," lapala jsem po vzduchu.
Zasmál se a postavil mě na zem.
"Vítej zpátky, Bello," přivítal mě s úsměvem. A znělo to tak procítěně, že mi připadalo, jako by řekl vítej doma.
* * *
Šli jsme se projít, příliš vzrušení, abychom dovedli v klidu sedět doma. Jacob při chůzi prakticky nadskakoval a já jsem mu musela každou chvíli připomínat, že nedokážu dělat třímetrové kroky.
Jak jsme šli, cítila jsem se, jak se usazuji do jiné polohy své osobnosti, získávala navrch ta stránka, kterou jsem měla s Jacobem. Trochu mladší, trochu nezodpovědnější. Bytost, která může příležitostně provést nějakou opravdovou hloupost prostě jen tak, bez pořádného důvodu.
Bujarost nám vydržela prvních několik témat rozhovoru: jak se máme, co děláme, jak dlouho jsem tu nebyla a co mě sem přivedlo. Když jsem mu váhavě pověděla o tom letáku s vlkem, hlasitě se rozesmál a ozvěna jeho smíchu se odrážela od okolních stromů.
Ovšem když jsme pak zezadu obešli obchod a prodírali se hustým podrostem, který lemoval protější konec První pláže, dostali jsme se k těžším místům. Až příliš brzy jsme se dostali k důvodům našeho dlouhého odloučení a já jsem se dívala, jak obličej mého kamaráda ztvrdl do nepřátelské masky, která mi byla až moc povědomá.
"Tak jak to tedy je?" zeptal se mě Jacob a přílišnou silou nakopl kousek naplaveného dřeva, který mu ležel v cestě. Dřívko plachtilo po písku a s klepnutím dopadlo na kamení. "Myslím jako… od té doby, co jsme se posledně… no, předtím, víš…" Slova mu nešla přes jazyk. Zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. "Chci se zeptat… je všechno zase jako předtím, než odešel? Všechno jsi mu odpustila?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Nebylo co odpouštět."
Chtěla jsem tuhle část přeskočit, kdo koho zradil, kdo komu co vyčítá, ale věděla jsem, že si o tom musíme promluvit, jinak se přes to nehneme.
Jacob zkřivil obličej, jako kdyby zrovna kousl do citronu. "Mrzí mě, že si tě Sam nevyfotil, když tě tehdy v noci loni v září našel. To by byl důkazní materiál číslo jedna."
"Nikdo není obžalovaný."
"Ale možná by měl být."
"Ani ty bys mu nedával za vinu, že odešel, kdybys věděl, proč to udělal."
Pár vteřin si mě hněvivě měřil. "Dobře," odsekl kysele. "Tak mi to vysvětli."
Jeho nepřátelskost mě rozčilovala - rozdíral citlivé místo; bolelo mě, že se na mě zlobí. Připomnělo mi to jedno nešťastné odpoledne, už je to dávno, kdy mi řekl, že nemůžeme být kamarádi, protože mu to Sam nařídil. Chviličku mi trvalo, než jsem se zase uklidnila.
"Edward mě loni na podzim opustil, protože si myslel, že bych se neměla stýkat s upíry. Myslel si, že pro mě bude prospěšnější, když odejde."
Jacob měl dlouhé vedení. Chvíli mu trvalo, než to skousnul. Ať chtěl předtím říct cokoliv, rozmyslel si to. Byla jsem ráda, že neví, jaký katalyzátor spustil Edwardovo jednání. Mohla jsem si jenom domýšlet, jak by reagoval, kdyby věděl, že se mě Jasper pokusil zabít.
"Ale přesto se vrátil, ne?" zamručel Jacob. "Velká škoda, že se toho rozhodnutí nedržel."
"Jestli si vzpomínáš, tak já jsem jela za ním a přivezla ho zpět."
Jacob se na mě chvíli díval a pak ustoupil. Jeho obličej se uvolnil a hlas měl klidnější, když promluvil.
"To je pravda. Já jsem to vlastně nikdy neslyšel celé. Co se stalo?"
Váhavě jsem se kousala do rtu.
"Je to tajemství?" Jeho hlas nabral posměšný tón. "Nebo mi to nesmíš říct?"
"Ne," odsekla jsem. "Jenom je to vážně na dlouhé vypravování."
Jacob se arogantně usmál, otočil se a kráčel dál po pláži. Očekával, že půjdu za ním.
Nebavilo mě být s ním, když se takhle choval. Vlekla jsem se automaticky za ním a nebyla si jistá, jestli bych se neměla otočit a odejít. Ale až dorazím domů, budu se muset setkat s Alicí… řekla jsem si, že není kam spěchat.
Jacob došel k velkému, známému kusu naplaveného dřeva - byl to celý strom s kořeny a se vším, vybělený a zabořený hluboko do písku; svým způsobem to byl náš strom.
Posadil se na tu přirozenou lavičku a poklepal na místo vedle sebe.
"Mně dlouhé vypravování nevadí. Je to aspoň trochu akční?"
Zvedla jsem oči v sloup a sedla si vedle něj. "Je to docela akční," připustila jsem.
"Kdyby to nebylo akční, nebyl by to žádný pořádný horor."
"Horor!" ušklíbla jsem se. "Budeš poslouchat, nebo mi budeš skákat do řeči s drzými poznámkami o mých přátelích?"
Předstíral, že si zamyká pusu a hází neviditelný klíč přes rameno. Snažila jsem se neusmát, ale nepovedlo se mi to.
"Budu muset začít tím, u čeho už jsi byl," usoudila jsem a snažila se urovnat si příběh v hlavě, než začnu.
Jacob zvedl ruku.
"No prosím."
"To jsem rád," řekl. "Tehdy jsem moc dobře nechápal, co se děje."
"Jo, no, ono je to dost složité, tak dávej pozor. Víš, jak Alice vidí věci?"
Zamračil se - vlci nebyli nadšení z toho, že legendy o nadpřirozených schopnostech upírů se zakládají na pravdě -, což jsem považovala za souhlas a pokračovala s líčením závodu po Itálií na záchranu Edwarda.
Zestručnila jsem to, co to šlo - vynechala jsem všechno, co nebylo podstatné. Snažila jsem se vyrozumět Jacobovy reakce, ale z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst, když jsem vyprávěla, jak Alice viděla, že Edward plánuje sebevraždu, když se dozvěděl o mé smrti. Někdy se Jacob zdál tak hluboko ponořený do myšlenek, že jsem si nebyla jistá, jestli mě ještě poslouchá. Přerušil mě jenom jednou.
"Ta věštecká pijavice nás tedy nevidí?" zeptal se, ve tváři rozzuřený a veselý výraz současně. "Vážně? To je skvělé!"
Zatnula jsem zuby a seděli jsme mlčky, on s vyčkávavým obličejem, jak chtěl slyšet pokračování. Rozhněvaně jsem se na něj dívala, dokud si neuvědomil svou chybu.
"Jejda!" řekl. "Promiň." Znovu si zamkl pusu.
Jeho reakce byly čitelnější, když jsem se dostala k té části s Volturiovými. Zatínal zuby, na pažích mu naskočila husí kůže a chřípí se mu chvělo. Nezabíhala jsem do podrobností, jenom jsem mu pověděla, že nás Edward svými slovy vysekal z problému, a pomlčela jsem o slibu, který jsme museli dát, i o tom, jakou návštěvu očekáváme. Nechtěla jsem se s Jacobem dělit o své noční můry.
"Teď znáš celý příběh," shrnula jsem. "Takže teď jsi s povídáním na řadě ty. Co se stalo, když jsem byla tenhle víkend u mámy?" Věděla jsem, že mi Jacob poví víc podrobností než Edward. Nebál se, že mě vyděsí.
Jacob se naklonil dopředu, okamžitě zaujatý. "No, tak v sobotu v noci jsme s Embrym a Quilem běhali na hlídce, jenom taková rutinní záležitost, když najednou z ničeho nic - bum!" Rozhodil paže, aby předvedl výbuch. "Bylo to tam - čerstvá stopa, ani ne čtvrt hodiny stará. Sam chtěl, abychom na něj počkali, ale já jsem nevěděl, že jsi pryč, a nevěděl jsem, jestli tě tvoje pijavice hlídají, nebo ne. Takže jsme se po ní vydali plnou rychlostí, ale překročila smluvní hranici, než jsme ji dopadli. Rozmístili jsme se podél hranice v naději, že ji zase překročí. Pěkně nás to štvalo, to ti teda povím." Potřásl hlavou a vlasy, které si nechal narůst místo toho krátkého sestřihu, který nosil, když se přidal ke smečce, mu spadly do očí. "Skončili jsme moc daleko na jihu. Cullenovi ji pronásledovali zpátky na naši stranu jenom pár mil severně od nás. Byla by to parádní léčka, kdybychom věděli, kde čekat."
Zavrtěl hlavou a zašklebil se. "V tu chvíli začala být situace riskantní. Sam a ostatní ji dohonili dřív než my, ale ona tancovala přímo podél hranice, a na druhé straně byla celá upíří smečka. Ten velký, jak se jmenuje -"
"Emmett."
"Jo, ten. Ten proti ní udělal výpad, ale ta zrzunda je rychlá! Letěl těsně za ní a skoro narazil do Paula. Takže Paul… no, vždyť ho znáš."
"Jo."
"Zapomněl, na co se má soustředit. Nemůžu říct, že bych se na něj za to zlobil - ta velká pijavice byla přímo na něm. Vyskočil - hele, nedívej se na mě takhle. Ten upír byl na našem území."
Snažila jsem se zklidnit obličej, aby mohl pokračovat. Nehty se mi zarývaly do dlaní, jak bylo jeho vypravování napínavé, ačkoliv jsem věděla, že všechno dobře dopadlo.
"No, Paul se netrefil, a ten velký se vrátil zpátky na svou stranu. Ale v tu chvíli ta, ehm, no, ta… ehm… blondýna…" Jacobův výraz byl komickou směsicí znechucení a nechtěného obdivu, jak se snažil přijít na slovo, kterým popsat Edwardovu sestru.
"Rosalie."
"No když to říkáš. Vážně vypadala, že ho chce začít bránit, takže já se Samem jsme se postavili Paulovi po boku. Pak jejich vůdce a ten druhý blonďák -"
"Carlisle a Jasper."
Věnoval mi zoufalý pohled. "Víš, mně je fakt jedno, jak se jmenují. No to je fuk, tak Carlisle promluvil se Samem ve snaze celou záležitost uklidnit. Pak to bylo divné, protože všichni se opravdu rychle uklidnili. Mohl za to ten druhý, o kterém jsi mi povídala, ten nám přeházel emoce v hlavě. A ačkoliv jsme věděli, co dělá, nedokázali jsme nebýt klidní."
"Jo, to znám, vím, jaký je to pocit."
"Vážně otrava, takový je to pocit. Jenomže otrávená můžeš být až potom." Zavrtěl hněvivě hlavou. "Takže Sam a ten hlavní upír se shodli, že Victoria je priorita, a zase jsme po ní vystartovali. Carlisle nás vedl, takže jsme mohli správně sledovat její pach, ale pak se dostala na útesy severně od území Makahů, přímo tam, kde se hranice na pár mil stýká s pobřežím. Zase to vzala do vody. Obr a kliďas chtěli svolení překročit hranici, aby po ní mohli jít, ale my jsme samozřejmě řekli ne."
"Dobře. Chci říct, od vás to byla hloupost, ale já jsem ráda. Emmett není nikdy dost opatrný. Mohla mu ublížit."
Jacob se ušklíbl. "Takže tvůj upír ti řekl, že jsme bezdůvodně napadli jeho naprosto nevinnou smečku -"
"Ne," přerušila jsem ho. "Edward mi řekl to samé co ty, jenom ne s tolika podrobnostmi."
"Hm," ucedil Jacob šeptem a pak se sklonil a z toho milionu oblázků, co měl u nohou, zvedl kamínek. Jen tak zlehka švihl rukou a poslal ho dobrých sto metrů obloukem do zátoky. "No, ona se vrátí, počítám. Ještě budeme mít šanci."
Otřásla jsem se; samozřejmě, že se vrátí. Opravdu mi to Edward příště poví? Nebyla jsem si jistá. Budu muset sledovat Alici, dívat se a hledat známky toho, že se má situace opakovat…
Jacob jako by si mojí reakce nevšiml. Zíral do vln se zamyšleným výrazem ve tváři, široké rty našpulené.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.
"Myslím na to, co jsi mi řekla. Na to, když tě ta věštkyně viděla skočit z útesu a myslela si, že jsi spáchala sebevraždu, a jak se to celé vymklo kontrole… Uvědomuješ si, že kdybys na mě prostě čekala, jak jsi měla, tak by ta pij- Alice nemohla vidět, jak skáčeš? Nic by se nezměnilo. Teď bychom asi byli u mě v garáži jako každou jinou sobotu. Ve Forks by nebyli žádní upíři, a ty a já…" Odmlčel se, hluboko ponořený v myšlenkách.
Uvedlo mě do rozpaků, jak to řekl, jako kdyby to byla dobrá věc, nemít ve Forks žádné upíry. Srdce se mi trhaně rozbušilo z prázdnoty představy, kterou vykreslil.
"Edward by se stejně vrátil."
"Víš to tak jistě?" zeptal se. S vyslovením Edwardova jména se jeho bojovnost vrátila.
"Když jsme byli od sebe… Nepřineslo to nic dobrého ani jednomu z nás."
Chtěl něco říct, podle výrazu jsem poznala, že je rozzlobený, ale zarazil se, nadechl se a začal znovu.
"Věděla jsi, že se na tebe Sam zlobí?"
"Na mě?" Chvilku mi to trvalo. "Aha. Chápu. Myslí si, že by zůstali pryč, kdybych tu nebyla."
"Ne. Kvůli tomu ne."
"Tak v čem je problém?"
Jacob se sklonil, aby vzal další kamínek. Obracel ho dokola v prstech; promluvil tichým hlasem, oči stále upřené na ten černý oblázek.
"Když Sam viděl… jaká jsi byla na začátku, když jim Billy řekl, jak se Charlie o tebe bojí, protože se tvůj stav nelepší, a když jsi pak začala skákat z útesů…"
Ušklíbla jsem se. Nikdo mi nikdy nedovolí na to zapomenout.
Jacob se mi krátce podíval do očí. "Myslel, že jsi jediná osoba na světě, která má stejně velký důvod nenávidět Cullenovy jako on sám. Připadá si trochu… zrazený, že jsi je prostě pustila zpátky do svého života, jako kdyby ti nikdy neublížili."
Nevěřila jsem ani na okamžik, že je Sam jediný, kdo to takhle cítí. A kyselost v mém hlasu teď byla určená oběma dvěma.
"Vyřiď Samovi, ať jde do -"
"Koukni na to," přerušil mě Jacob a ukázal na orla, který z neuvěřitelné výšky padal do oceánu jako kámen. V poslední chvíli zabrzdil, jenom drápy na zlomek vteřiny proťal rozčeřenou hladinu. A už odlétal pryč a namáhavě přitom mával křídly, aby unesl velkou rybu, kterou ulovil.
"Tohle vidíš všude," řekl Jacob a jeho hlas byl najednou vzdálený. "Příroda si jede po svém - lovec a kořist, nekonečný cyklus života a smrti."
Nechápala jsem smysl té přírodovědné přednášky; hádala jsem, že se jenom snaží změnit téma. Ale pak se na mě podíval s černým humorem v očích.
"A přesto nevidíš, že by se ryba snažila toho orla políbit. Něco takového nikdy neuvidíš." Výsměšně se zakřenil.
Já jsem mu to oplatila upjatým úsměvem, ačkoliv jsem v puse stále ještě měla tu kyselou pachuť. "Možná se ta ryba snažila," nadhodila jsem. "Těžko říct, co si taková ryba myslí. Orli jsou krásní ptáci, víš."
"Tak o tom to celé je?" Jeho hlas byl najednou ostřejší. "O hezkém vzhledu?"
"Nebuď hloupý, Jacobe."
"Tak jsou v tom tedy peníze?" nedal se.
"To je pěkné," zamručela jsem a vstala ze stromu. "To mi lichotí, že máš o mně takové mínění." Otočila jsem se k němu zády a odcházela pryč.
"Ale no tak, nezlob se." Byl těsně za mnou; chytil mě za zápěstí a otočil mě. "Myslím to vážně! Snažím se to pochopit, a vůbec mi to nejde."
Rozzlobeně se mračil, takže mu obočí stínilo černé oči.
"Miluju ho. Ne proto, že je krásný, nebo proto, že je bohatý!" Prskla jsem tím slovem po Jacobovi. "Byla bych mnohem radši, kdyby nebyl ani jedno. Trošičku by se tím zmírnila ta propast mezi námi - protože i tak by byl ten nejlaskavější a nejobětavější a nejúžasnější a nejjemnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Samozřejmě, že ho miluju. Je to tak těžké pochopit?"
"Je nemožné to pochopit."
"Tak mi to prosím tě vysvětli, Jacobe." Nešetřila jsem sarkasmem. "Jaký je dostatečný důvod, aby jeden člověk miloval druhého? Protože já to zjevně dělám špatně."
"Myslím, že v prvé řadě by ses měla poohlížet po někom, kdo patří k tvému druhu. To obvykle funguje."
"No, ty mě chceš vážně naštvat!" odsekla jsem. "To bych asi nakonec opravdu musela začít chodit s Mikem Newtonem!"
Jacob se zašklebil a kousl se do rtu. Viděla jsem, že ho moje slova ranila, ale byla jsem ještě příliš rozzlobená, abych si to vyčítala. Pustil mi zápěstí a založil si paže na prsou, otočil se ode mě a zíral do oceánu.
"Já jsem člověk," zašeptal, ale jeho hlas skoro nebylo slyšet.
"Nejsi natolik člověk jako Mike," pokračovala jsem nemilosrdně. "Pořád si myslíš, že je to ten nejdůležitější zřetel?"
"To není to samé." Jacob se nepřestával dívat do šedých vln. "Já jsem si to nevybral."
Nevěřícně jsem se zasmála. "A ty myslíš, že Edward si to vybral? Nevěděl, co se s ním děje, o nic víc než ty. Taky se o tohle nehlásil zrovna dobrovolně."
Jacob kýval hlavou dozadu a dopředu malým, rychlým pohybem.
"Víš, Jacobe, ty jsi strašně pokrytecký - když vezmeme v úvahu, že jsi vlkodlak."
"To není to samé," opakoval Jacob a díval se na mě nasupeně.
"Nechápu, proč ne. Mohl bys mít pro Cullenovy malinko větší pochopení. Nemáš ponětí, jak jsou opravdu dobří - v jádru, Jacobe."
Zamračil se ještě víc. "Neměli by existovat. Jejich existence je proti přírodě."
Dlouze jsem se na něj zadívala s jedním obočím nevěřícně zdviženým. Chvíli trvalo, než si toho všiml.
"Co je?"
"Já jen, že mluvíš o tom, co je proti přírodě…," nadhodila jsem.
"Bello," řekl a jeho hlas byl pomalý a jiný. Starý. Uvědomila jsem si, že mi najednou připadá starší než já - jako rodič nebo učitel. "To, kým jsem, se zrodilo se mnou. Je to součástí toho, kdo jsem já, kdo je moje rodina, kdo jsme my všichni jako kmen - je to důvod, proč jsme stále tady."
"Kromě toho" - podíval se na mě, v černých očích nečitelný výraz - "já jsem pořád člověk."
Zvedl mi ruku a přitiskl si ji k horečnatě horké hrudi. Skrz tričko jsem pod dlaní cítila klidné bušení jeho srdce.
"Normální lidé nedovedou pohazovat motorkami po silnici jako ty."
Slabě se pousmál. "Normální lidé utíkají, když potkají příšeru, Bello. A já jsem nikdy netvrdil, že jsem normální. Jenom že jsem člověk."
Nadále se na Jacoba zlobit by dalo příliš mnoho práce. S úsměvem jsem odtáhla ruku z jeho hrudi.
"Připadáš mi jako člověk, to musím uznat," souhlasila jsem tedy. "V tuhle chvíli."
"Cítím se jako člověk." Díval se za mě, jeho obličej byl daleko. Spodní ret se mu chvěl a on se do něj silně kousal.
"Ach, Jaku," zašeptala jsem a sáhla pro jeho ruku.
Kvůli tomu jsem byla tady. Kvůli tomuhle se smířím s jakýmkoliv přivítáním, které na mě čeká po návratu domů. Protože pod vším tím hněvem a sarkasmem Jacob trpěl bolestí. Právě teď to bylo v jeho očích velmi zřetelné. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, ale věděla jsem, že se o to musím pokusit. Nešlo jen o to, že jsem mu to dlužila. Šlo taky o to, že jeho bolest zraňovala i mě. Jacob byl už dávno mojí součástí, a na tom se teď nic neměnilo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama