Zatmění - 5. Otisk

9. srpna 2010 v 11:53 | xoxo ♥
"Jsi v pořádku, Jaku? Charlie říkal, že máš těžké období… Nijak se to nelepší?"
Jeho teplá ruka se ovinula kolem mojí. "Není to tak zlé," řekl, ale do očí se mi nepodíval.
Šel pomalu zpátky k lavičce z naplaveného kmene, díval se na duhově zbarvené oblázky a táhl mě vedle sebe. Posadila jsem se zpátky na náš strom, ale on si radši sedl na mokrou kamenitou zem. Přemítala jsem, jestli je to kvůli tomu, abych mu neviděla do obličeje. Mou ruku nepouštěl.
Začala jsem něco povídat, abych zaplnila to ticho. "Už jsem tu tak dlouho nebyla. Asi mi utekla spousta věcí. Jak se mají Sam a Emily? A Embry? A stal se Quil -?"
Odmlčela jsem se uprostřed věty, protože jsem si vzpomněla, jak je Jacob na tohle téma citlivý.
"No jo, Quil," povzdechl si.
Takže se to muselo stát - Quil se určitě přidal ke smečce.
"To mě mrzí," zamumlala jsem.
K mému překvapení Jacob odfrkl. "Ale jemu to neříkej."
"Jak to myslíš?"
"Quil soucit nepotřebuje. Právě naopak - je nadšený. Naprosto unešený."
Tohle mi nedávalo žádný smysl. Všichni ostatní vlci byli tak nešťastní z představy, že má jejich kamarád sdílet stejný osud. "Cože?"
Jacob zvrátil hlavu dozadu, aby se na mě podíval. Usmál se a zakoulel očima.
"Quil si myslí, že je to ta nejúžasnější věc, jaká se mu kdy stala. Částečně proto, že konečně ví, o co jde. A je nadšený, že má zpátky kamarády - že patří k zasvěcencům." Jacob si zase odfrkl. "To by nikoho nemělo překvapovat, řekl bych. To je mu tak podobné."
"Jemu se to líbí?"
"Upřímně… vlastně většině z nich," přiznal Jacob pomalu. "Rozhodně to má své dobré stránky - ta rychlost, svoboda, síla… pocit - pocit rodiny… My dva se Samem jsme jediní, které to naštvalo. A Sam už se s tím dávno vyrovnal. Takže teď jsem ufňukánek já." Jacob se zasmál sám sobě.
Bylo toho tolik, co jsem chtěla vědět. "Proč jste vy dva se Samem jiní? A vůbec, co se stalo Samovi? V čem je jeho problém?" Otázky se hrnuly, a nebyl prostor na jejich zodpovězení. Jacob se znovu zasmál.
"To je dlouhý příběh."
"Já jsem ti taky vyprávěla dlouhý příběh. Navíc s návratem nespěchám," řekla jsem a pak jsem se ušklíbla, jak jsem si vzpomněla na průšvih, který mě čeká.
Rychle se po mně podíval, protože slyšel ten podtón skrytý za mými slovy. "Bude se na tebe zlobit?"
"Ano," přiznala jsem. "Opravdu nesnáší, když dělám věci, které považuje za… riskantní."
"Jako scházet se s vlkodlaky."
"Jo."
Jacob pokrčil rameny. "Tak se nevracej. Budu spát na gauči."
"To je skvělý nápad," zabručela jsem. "Protože pak si pro mě přijde."
Jacob se napjal a pak se smutně usmál. "Vážně?"
"Kdyby se bál, že jsem zraněná nebo něco - asi by přišel."
"Můj nápad zní čím dál líp."
"Prosím tě, Jaku. To mě vážně dohání k šílenství."
"Co?"
"Že vy dva jste připravení se navzájem zabít!" zlobila jsem se. "Z toho se zblázním. Proč se prostě nemůžete chovat civilizovaně?"
"On je připravený mě zabít?" zeptal se Jacob s hrozivým úsměvem, nedbaje o můj hněv.
"Asi ne tolik jako ty!" uvědomila jsem si, že křičím. "Alespoň on k tomu dovede přistupovat jako dospělý. Ví, že ublížit tobě by znamenalo ublížit mně - a to on by nikdy neudělal. Ale tobě na tom asi vůbec nezáleží!"
"Jo, správně," zamručel Jacob. "Jsem si jistý, že je to hotový pacifista."
"Hu!" Vytrhla jsem mu svou ruku a odstrčila jeho hlavu. Pak jsem si přitáhla kolena k hrudi a pevně je objala pažemi.
Nasupeně jsem se dívala na horizont a trucovala jsem.
Jacob pár minut mlčel. Nakonec vstal ze země, posadil se vedle mě a položil mi paži kolem ramen. Setřásla jsem ji.
"Promiň," omlouval se tiše. "Budu se snažit chovat slušně."
Neodpověděla jsem.
"Pořád chceš slyšet o Samovi?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny.
"Jak jsem říkal, je to dlouhý příběh. A velmi… zvláštní. V tomhle novém životě je tolik zvláštních věcí. Neměl jsem čas povědět ti z toho ani polovinu. A ta záležitost se Samem - no, já nevím, jestli vůbec budu schopný to správně vysvětlit."
I když jsem se na něj zlobila, jeho slova pobídla mou zvědavost.
"Poslouchám," řekla jsem upjatě.
Koutkem oka jsem viděla, jak se jedna strana jeho obličeje roztáhla do úsměvu.
"Sam to měl o tolik těžší než my ostatní. Protože byl první a byl sám a neměl nikoho, kdo by mu řekl, co se děje. Dědeček mu umřel, ještě než se narodil, a jeho otec tu nikdy nebyl. Nebyl nikdo, kdo by rozpoznal znamení. Když se to stalo poprvé - když se poprvé proměnil -, myslel si, že se zbláznil. Trvalo mu dva týdny, než se uklidnil natolik, aby se mohl proměnit zpátky.
To bylo předtím, než jsi přijela do Forks, takže si to nemůžeš pamatovat. Samova matka a Leah Clearwaterová zburcovaly pátrací oddíly a policii, aby ho hledaly. Lidé si mysleli, že došlo k nějaké nehodě nebo tak něco…"
"Leah?" zeptala jsem se překvapeně. Leah byla Harryho dcera. Když jsem uslyšela její jméno, automaticky ve mně vyvolalo lítost. Harry Clearwater, Charlieho přítel od dětství, zemřel letos na jaře na srdeční infarkt.
Jeho hlas se změnil, ztěžkl. "Jo. Leah a Sam byli nejzamilovanější pár na střední škole. Začali spolu chodit, už když byla v prváku. Byla šílená, když zmizel."
"Ale on a Emily -"
"K tomu se dostanu - je to součást příběhu," řekl. Pomalu se nadechl a pak naráz vydechl.
Napadlo mě, že je asi hloupost myslet si, že Sam nikdy nikoho nemiloval, dokud se neobjevila Emily. Lidé se většinou zamilují a odmilují mnohokrát za život. To jenom že jsem Sama s Emily viděla, a nedovedla jsem si ho představit s nikým jiným. To, jak se na ni díval… no, připomnělo mi to pohled, který jsem občas vídala v Edwardových očích - když se na mě díval.
"Sam se vrátil," pokračoval Jacob, "ale nechtěl nikomu říct, kde byl. Vedly se řeči - většinou že je to darebák. A pak se Sam jednoho odpoledne náhodou setkal s Quilovým dědečkem, když starý Quil Ateara přišel navštívit paní Uleyovou. Sam si s ním potřásl rukou. Starý Quil měl málem záchvat." Jacob přestal vyprávět a rozesmál se.
"Proč?"
Položil mi ruku na tvář a přitáhl si můj obličej, abych se na něj podívala - sklonil se ke mně, jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého. Jeho dlaň mě pálila na kůži, jako kdyby měl horečku.
"Aha, chápu," řekla jsem. Bylo to nepříjemné, mít obličej tak blízko u jeho a cítit jeho horkou ruku na kůži. "Sam měl teplotu."
Jacob se znovu zasmál. "Sam měl ruku horkou, jako kdyby ji položil na rozpálená kamna."
Byl tak blízko, cítila jsem jeho teplý dech. Nenuceně jsem zvedla ruku, abych sundala jeho dlaň, která mě pálila do tváře, ale propletla jsem jeho prsty se svými, abych se ho nedotkla. Usmál se a zase se zaklonil, můj pokus o nenucenost ho neoklamal.
"Takže pan Ateara šel přímo za ostatními z rady starších," pokračoval Jacob. "Ti byli jediní, kteří stále věděli, oč jde, kteří to pamatovali. Pan Ateara, Billy a Harry totiž viděli proměnu svých dědečků. Když jim o tom starý Quil pověděl, potají se sešli se Samem a všechno mu vysvětlili.
Ulevilo se mu, když to pochopil - když už nebyl sám. Věděli, že nebude jediný, koho návrat Cullenových postihne -" vyslovil jejich jméno s podvědomým nepřátelstvím -, "ale nikdo ještě nebyl dost starý. Takže Sam čekal, až se k němu přidáme my ostatní…"
"Cullenovi o tom neměli tušení," řekla jsem šeptem. "Nevěděli, že tady vlci stále existují. Nevěděli, že když sem přijdou, vyvolají vaši proměnu."
"To nic nemění na skutečnosti, že to zavinili."
"Připomeň mi, abych přimhouřila oko nad tvými nectnostmi."
"Myslíš, že bych měl odpouštět jako ty? Nemůžeme být všichni světci a mučedníci."
"Chovej se jako dospělý, Jacobe."
"Rád bych," zašeptal tiše.
Zírala jsem na něj, snažila se pochopit smysl jeho odpovědi. "Cože?"
Jacob se uchechtl. "To je jedna z těch mnoha věcí, o kterých jsem se zmiňoval."
"Ty… nemůžeš… dospět?" řekla jsem rozpačitě. "Ty co? Nestárneš? To je vtip?"
"Ne," pronesl s důrazem.
Cítila jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje. Slzy - slzy vzteku - se mi vehnaly do očí. Zuby mi slyšitelně skřípaly.
"Bello? Co jsem řekl?"
Znovu jsem byla na nohou, ruce zaťaté do pěstí, celé tělo se mi třáslo.
"Ty - nestárneš," zavrčela jsem skrz zuby.
Jacob mě lehce zatahal za paži, snažil se mě přimět, abych se posadila. "Nikdo z nás. Co je to s tebou?"
"Jsem tady jediná, kdo musí být starý? Stárnu každým dalším dnem!" Skoro jsem vykřikla a rozhodila ruce do vzduchu. Někde v zastrčeném kousku mozku jsem si uvědomila, že zuřím jako Charlie, ale tahle rozumně uvažující část mé mysli byla silně zastíněna tou nerozumnou. "Zatraceně! Co je tohle za svět? Jaká je to spravedlnost?"
"Uklidni se, Bello."
"Zmlkni, Jacobe. Prostě zmlkni! To je tak nefér!"
"Vážně sis právě dupla? To jsem vždycky viděl jenom u holek v televizi."
Nepříjemně jsem zavrčela.
"Není to tak zlé, jak si asi myslíš. Posaď se a já ti to vysvětlím."
"Zůstanu stát."
Zakoulel očima. "Dobře. Jak chceš. Ale poslyš, já taky zestárnu… jednou."
"To mi vysvětli."
Poplácal strom. Chvíli jsem se mračila, ale pak jsem se posadila. Moje rozčilení shořelo stejně náhle, jak vzplanulo, a už jsem byla dost klidná na to, aby mi došlo, že ze sebe dělám blázna.
"Když se dokážeme natolik ovládat, abychom s tím mohli přestat…," vysvětloval Jacob. "Když se na dost dlouhou dobu přestaneme přeměňovat, zase zestárneme. Není to snadné." Najednou pochybovačně zavrtěl hlavou. "Myslím, že to bude trvat opravdu dlouho, než se naučíme takovému sebeovládání. Ani Sam to ještě úplně nedokáže. Samozřejmě taky nepomáhá, že kousek od nás žije velká smečka upírů. Nepřipadá vůbec v úvahu, že bychom s tím mohli přestat, když kmen potřebuje ochránce. Ale nemusíš kvůli tomu tak vyšilovat, protože já už jsem stejně starší než ty, rozhodně po fyzické stránce."
"O čem to mluvíš?"
"Podívej se na mě, Bells. Vypadám na šestnáct?"
Přejela jsem pohledem shora dolů jeho mamutí figuru a snažila se o nezávislý názor. "No, to zrovna nevypadáš."
"No jistě. Protože když se vlkodlačí gen spustí, dorosteme do dospělé velikosti během pár měsíců. Ten růstový spurt je pekelný." Zašklebil se. "Fyzicky je mi pravděpodobně dvacet pět nebo tak nějak. Takže nemusíš vyvádět, že jsi pro mě moc stará, ještě aspoň dalších sedm let."
Dvacet pět nebo tak nějak. Ta představa mi mátla hlavu. Ale ten růstový spurt jsem si pamatovala - vzpomněla jsem si, jak jsem ho sledovala, jak se vytahuje a kulatí přímo mně před očima. Pamatovala jsem si, jak každý další den vypadal jinak… Zavrtěla jsem hlavou, připadala jsem si jako na omdlení.
"Takže, mám ti dál povídat o Samovi, nebo na mě budeš ještě chvilku protivná kvůli věcem, za které nemůžu?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Promiň. Věk je pro mě citlivé téma. Ťal jsi do živého." Jacob přimhouřil oči a vypadalo to, že přemýšlí, jak má pokračovat.
Protože jsem nechtěla mluvit o skutečně citlivých věcech - o svých plánech do budoucnosti nebo smlouvách, k jejichž porušení by uskutečněním řečených plánů mohlo dojít, pobídla jsem ho. "Takže jakmile Sam pochopil, co se děje, jakmile měl Billyho, Harryho a pana Atearu, říkal jsi, že už to nebylo tak těžké. A pak jsi taky říkal, že to má i svoje výhody…" Krátce jsem se odmlčela. "Proč je Sam tolik nenávidí? Proč chce, abych je nenáviděla taky?"
Jacob si povzdechl. "To je právě vážně divné."
"Na divné věci jsem profík."
"Jo, já vím." Usmál se a pak pokračoval. "Tak dál. Sam věděl, co se děje, a všechno bylo skoro v pořádku. Ve většině ohledů se jeho život vrátil zpátky… no, ne sice do normálních kolejí, ale bylo to lepší." Pak se Jacobův výraz napjal, jako kdyby přicházelo něco bolestného. "Sam o tom ale s Leou nemohl mluvit. Nemáme to říkat nikomu, kdo to nesmí vědět. A nebylo pro něj ani bezpečné, aby byl s ní - ale on podváděl, zrovna jako já s tebou. Leah zuřila, že jí nechce říct, co se děje - kde byl, kam chodí v noci, proč je vždycky tak vyčerpaný -, ale nějak to zvládali. Snažili se. Opravdu se milovali."
"Přišla na to? To se stalo?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, to nebyl ten problém. Jednou o víkendu ji přijela navštívit z rezervace Makahů její sestřenice, Emily Youngová."
Zalapala jsem po dechu. "Emily je Leina sestřenice?"
"Z druhého kolena. Ale jsou si blízké. Byly jako sestry, když byly malé."
"To je… strašné. Jak Sam mohl…?" Odmlčela jsem se a zavrtěla hlavou.
"Ještě ho tak nesuď. Vyprávěl ti někdy někdo… Slyšela jsi někdy o otisku?"
"Otisku?" opakovala jsem neobvyklé slovo. "Ne. Co to znamená?"
"To je jedna z těch podivných věcí, s kterými se musíme potýkat. Nestává se to každému. Vlastně je to vzácná výjimka, ne pravidlo. Sam tou dobou už znal všechny příběhy, příběhy, které jsme vždycky považovali jen za legendy. Slyšel o otisku, ale nikdy ho ani ve snu nenapadlo…"
"Co je to?" naléhala jsem.
Jacobovy oči byly upřené na oceán. "Sam Leu opravdu miloval. Ale když spatřil Emily, už na tom nesešlo. Někdy… nevíme přesně proč… takhle najdeme své partnerky." Střelil pohledem zpátky ke mně a zrudl v obličeji. "Chci říct… naše spřízněné duše."
"Jak, takhle? To jako láska na první pohled?" ušklíbla jsem se.
Jacob se neusmíval. Na očích jsem mu poznala, že se mu moje reakce nelíbí. "Je to trochu silnější. Absolutnější."
"Promiň," zamumlala jsem. "Ty mluvíš vážně, viď?"
"Jo, to mluvím."
"Láska na první pohled? Ale silnější?" Můj hlas stále zněl pochybovačně, a on to slyšel.
"Ono se to těžko vysvětluje. A stejně je to jedno." Lhostejně pokrčil rameny. "Chtěla jsi vědět, co se stalo Samovi, že kvůli tomu nenávidí upíry za to, že způsobili jeho proměnu, že ho přiměli nenávidět sebe samého. To se totiž stalo. Zlomil Lee srdce. Porušil každý slib, který jí kdy dal. Dennodenně musí vidět výčitky v jejích očích, a ví, že jsou oprávněné."
Přestal najednou mluvit, jako kdyby řekl něco, co neměl v úmyslu.
"Jak se s tím vypořádala Emily? Když si byly s Leou tak blízké…?" Sam a Emily k sobě jednoznačně patřili, jako dva kousky skládačky, vytvarované tak, aby jeden do druhého přesně zapadl. Přesto… jak se Emily vyrovnala se skutečností, že předtím patřil jiné? Div ne její sestře?
"Ze začátku se opravdu zlobila. Ale je těžké odolat takové míře oddanosti a zbožňování." Jacob si povzdechl. "A pak, jí Sam mohl říct všechno. Když najdeš svou druhou polovinu, žádná pravidla tě nedokážou svázat. Víš, jak přišla ke svému zranění?"
"Jo." Ve Forks se povídalo, že ji napadl medvěd, ale já jsem byla do tajemství zasvěcená.
Vlkodlaci jsou nestálí, řekl Edward. Lidem v jejich blízkosti se může stát nehoda.
"No, je to divné, ale tím se to pro ně nějak vyřešilo. Sam byl tak zděšený, tak sebou znechucený, tak plný nenávisti za to, co udělal… Byl by se vrhnul pod autobus, kdyby jí tím pomohl, aby se cítila lépe. Ostatně málem to udělal, jenom aby unikl výčitkám svědomí. Byl otřesený… A najednou se stalo, že ona chlácholila jeho, a potom…"
Jacob nedokončil myšlenku a já jsem vycítila, že další podrobnosti už jsou příliš osobní, aby o nich vyprávěl někomu dalšímu.
"Chudák Emily," zašeptala jsem. "Chudák Sam. Chudák Leah…"
"Jo, Lee zbyl v ruce černý Petr," souhlasil. "Nese to statečně. Půjde za družičku."
Dívala jsem se do dálky, k rozeklaným skalám, které se na jižním okraji přístavu zvedaly z oceánu jako zavalité ulámané prsty, a snažila jsem se srovnat si to všechno v hlavě. Cítila jsem, jak se mi dívá do obličeje a čeká, až něco řeknu.
"Stalo se to tobě?" zeptala jsem se konečně s očima stále upřenýma před sebe. "Tohle s tou láskou na první pohled?"
"Ne," odpověděl okamžitě. "Sam a Jared jsou jediní."
"Hmm," řekla jsem a snažila se, aby to znělo jenom jako zdvořilý zájem. Ulevilo se mi a snažila jsem se vysvětlit si svou reakci. Usoudila jsem, že jsem zkrátka ráda, že netvrdí, že mezi námi dvěma je nějaké mystické vlčí spojení. Náš vztah byl sám o sobě dost matoucí. Bohatě mi stačilo to nadpřirozeno, s kterým jsem se už musela potýkat.
Mlčel taky a ticho bylo už trochu nepříjemné. Moje intuice mi říkala, že nechci slyšet, co si myslí.
"Jak to fungovalo u Jareda?" zeptala jsem se, abych to mlčení prolomila.
"Tam nešlo o žádné drama. Byla to prostě holka, která vedle něj už rok každý den sedávala ve škole a on se na ni nikdy dvakrát nepodíval. A pak, když se proměnil, se na ni podíval znovu a už se nikdy dívat nepřestal. Kim byla nadšená. Byla do něj hrozně zamilovaná. Celý deníček si popsala svým jménem s jeho příjmením." Posměvačně se zasmál.
Zamračila jsem se. "To ti Jared řekl? To neměl."
Jacob se kousl do rtu. "Asi bych se neměl smát. Ale bylo to legrační."
"Spřízněná duše."
Povzdechl si. "Jared nám dobrovolně nic neřekl. O tom už jsem ti taky vyprávěl, vzpomínáš?"
"No jo. Slyšíte navzájem svoje myšlenky, ale jenom když jste vlci, viď?"
"Správně. Zrovna tak jako tvůj krvežíznivec." Zamračil se.
"Edward," opravila jsem ho.
"Jasně, jasně. To proto vím tolik o tom, jak se Sam cítil. Určitě by nám o tom všem nevyprávěl, kdyby měl na vybranou. Tuhle stránku věci nenávidíme všichni." Hlas mu najednou zhořkl. "Je to strašné. Žádné soukromí, žádná tajemství. Všechno, zač se stydíš, je vyložené všem na očích." Otřásl se.
"To zní strašně," zašeptala jsem.
"Někdy je to užitečné, když se potřebujeme zkoordinovat," připustil neochotně. "Jednou za uherský rok, když do našeho teritoria zabrousí nějaká pijavice. Laurent, to byla zábava. A kdyby se nám Cullenovi loni v září nepřipletli do cesty…úúú!" zasténal. "Mohli jsme ji dostat!" Jeho dlaně se zlobně zaťaly do pěstí.
Zašklebila jsem se. Jakkoliv jsem měla starost, že by Jasper nebo Emmett mohli být v bitce zraněni, nebylo to nic ve srovnání s panikou, kterou jsem cítila při představě, že by šel proti Victorii Jacob. Emmett a Jasper byli téměř nezničitelní. Horkokrevný Jacob v porovnání s nimi působil příliš lidsky. Smrtelně. Představila jsem si ho, jak stojí proti Victorii, které zářivé vlasy vlají kolem podivně kočičího obličeje… a otřásla jsem se.
Jacob se na mě zvědavě podíval. "Ale copak ty to takhle nemáš pořád? Nemáš ho v hlavě?"
"Ne, nemám. Edward se mi do hlavy nikdy nedostane. O tom si může nechat leda zdát."
Jacob se zatvářil zmateně.
"Neslyší mě," vysvětlovala jsem malinko samolibě. "Jsem jediná, u které to nedokáže. Nevíme, proč mu to nejde."
"To je divné," řekl Jacob.
"Jo." Sebejistota opadla. "Pravděpodobně to znamená, že nemám hlavu v pořádku," přiznala jsem.
"To já přece už dávno vím, že nemáš hlavu v pořádku," zamručel.
"Díky."
Najednou se slunce vylouplo z mraků, což bylo nečekané překvapení, až jsem musela mhouřit oči, jak mě oslňovala jeho záře odražená od vln. Všechno změnilo barvu - dosud šedivé vlny zmodraly, stromy přešly z nudně olivové na zářivě nefritovou a duhově zbarvené kamínky se třpytily jako šperky.
Chvilku jsme mhouřili oči a čekali, až si zvyknou. Nebylo nic slyšet kromě dutého řevu vln, který se odrážel ze všech stran chráněného přístavu, měkkého přemílání kamínků ve vodě a křiku racků vysoko nad hlavami. Bylo to velmi poklidné.
Jacob se přisunul blíž ke mně, takže se mi opíral o paži. Byl tak teplý. Po chvíli jsem si stáhla nepromokavou bundu. Jacob slabě spokojeně zamručel a položil si tvář na mé temeno. Cítila jsem, jak mi slunce hřeje kůži - napadlo mě, že není zdaleka tak teplé jako Jacob - a líně jsem přemýšlela, jak dlouhou bude trvat, než se spálím.
Nepřítomně jsem zkroutila pravou ruku do strany a dívala jsem se, jak mi slunce jemně jiskří na jizvě, kterou mi tam zanechal James.
"Na co myslíš?" zamručel Jacob.
"Na slunce."
"Mmm. Je to příjemné."
"Na co myslíš ty?" zeptala jsem se.
Zasmál se pro sebe. "Vzpomínal jsem na ten slaboduchý film, na který jsi mě vzala. A na Mika Newtona, jak všechno vyklopil do záchodu."
Taky jsem se zasmála, překvapená tím, jak tu vzpomínku čas změnil. Mívala jsem ji spojenou se stresem, se zmatkem. Té noci se toho tolik změnilo… A najednou jsem se dokázala smát. Byl to poslední večer, který jsme s Jacobem prožili, než se dozvěděl pravdu o svém dědictví. Poslední lidská vzpomínka. Nyní kupodivu i příjemná.
"Chybí mi to," řekl Jacob. "To, jak to bývalo snadné… nekomplikované. Jsem rád, že mám dobrou paměť," povzdechl si.
Ucítil, jak jsem se náhle napjala, protože jeho slova spustila mou vlastní paměť.
"Co se děje?" zeptal se.
"Ta tvoje dobrá paměť…" Odtáhla jsem se od něj, abych z jeho výrazu dovedla vyčíst, co cítí. Viděla jsem zmatek. "Nevadilo by ti říct mi, jak to bylo v pondělí ráno? Myslel sis něco, co Edwarda znepokojilo." Znepokojilo nebylo to správné slovo, ale chtěla jsem slyšet odpověď, tak jsem usoudila, že bude lepší nezačínat příliš vážně.
Jacob pochopil, jeho obličej se rozjasnil a on se zasmál. "Myslel jsem prostě na tebe. Nelíbilo se mu to, viď?"
"Na mě? Na co konkrétně?"
Jacob se zasmál, tentokrát s drsným podtónem. "Vzpomínal jsem, jak jsi vypadala tu noc, kdy tě Sam našel - viděl jsem mu to v hlavě, jako bych tam byl sám; ta vzpomínka Sama od té doby pořád pronásleduje, víš. A pak jsem si vzpomněl, jak jsi vypadala, když jsi přišla poprvé k nám. Vsadím se, že si ani neuvědomuješ, jak jsi byla tehdy zřízená, Bello. Trvalo týdny, než jsi zase začala vypadat jako člověk. A vzpomínal jsem, jak sis vždycky držela ruce ovinuté kolem hrudi, jak ses snažila udržet se pohromadě…" Jacob se otřásl a pak zavrtěl hlavou. "Je pro mě těžké vzpomínat, jak smutná jsi byla, a nebylo to mojí vinou. Tak jsem usoudil, že pro něj to bude těžší. A říkal jsem si, že by měl vidět, co ti provedl."
Udeřila jsem ho do ramene. Bolela mě z toho ruka. "Jacobe Blacku, to už nikdy nedělej! Slib mi, že už to neuděláš."
"Ani nápad. Tak dobře jsem se nebavil už kolik měsíců."
"V tom případě ti povídám -"
"Hele, uklidni se, Bello. Kdy ho zase vůbec uvidím? Nedělej si s tím starosti."
Vstala jsem a on mě chytil za ruku, když viděl, že se sbírám k odchodu. Snažila jsem se mu vykroutit.
"Odcházím, Jacobe."
"Ne, ještě nechoď," přemlouval mě a pořád mi pevně svíral ruku. "Omlouvám se. A… dobře, už to nikdy neudělám. Slibuju."
Povzdechla jsem si. "Díky, Jaku."
"No tak pojď, vrátíme se k nám," řekl dychtivě.
"Abych řekla pravdu, myslím, že už musím jet. Angela Weberová na mě čeká a vím, že Alice si určitě dělá starosti. A já ji nechci příliš naštvat."
"Ale vždyť jsi sotva přijela!"
"Taky mi to tak připadá," souhlasila jsem. Podívala jsem se na slunce, které jsem najednou měla přímo nad hlavou. Jak mohl čas utéct tak rychle?
Zamračil se, že mu nebylo vidět do očí. "Nevím, kdy tě zase uvidím," řekl ublíženým hlasem.
"Vrátím se, až bude příště zase pryč," slíbila jsem mu z náhlého popudu.
"Pryč?" Jacob zakoulel očima. "To je hezký způsob, jak popsat to, co dělá. Nechutní paraziti."
"Jestli nedokážeš být hodný, nevrátím se vůbec!!" vyhrožovala jsem mu a snažila se vykroutit mu svou ruku. Odmítal ji pustit.
"No tak, nezlob se," řekl s úsměvem. "To byla bezděčná reakce."
"Jestli chceš, abych se pokusila zase přijet, uděláš něco přímo teď a tady, ano?"
Čekal.
"Hele," vysvětlovala jsem. "Je mi jedno, kdo je upír a kdo vlkodlak. To je vedlejší. Ty jsi Jacob, on je Edward a já jsem Bella. A na ničem jiném nezáleží."
Jeho oči se zlehka přimhouřily. "Ale já jsem vlkodlak," řekl neochotně. "A on je upír," dodal se zjevným odporem.
"A já jsem podle zvěrokruhu Panna!" zakřičela jsem zoufale.
Zvedl obočí a zvědavýma očima sledoval můj výraz. Nakonec pokrčil rameny.
"Jestli to opravdu dokážeš chápat takhle…"
"Dokážu. Chápu to tak."
"Dobře. Jen Bella a Jacob. Nechci tady žádnou divnou Pannu." Usmál se na mě tím teplým, známým úsměvem, který mi tolik chyběl. Cítila jsem, že i mně se po tváři rozlévá úsměv.
"Vážně se mi po tobě stýskalo, Jaku," přiznala jsem znenadání.
"Mně taky." Jeho úsměv se rozšířil. Oči mu šťastně zářily, už v nich nebyla žádná rozzlobená nepřátelskost. "Víc, než tušíš. Vrátíš se brzy?"
"Jak jen to půjde," slíbila jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama